Zikmund Lucemburský – císař ve stínu husitů (II. díl – Obránce Západu a sjednotitel církve)

„Ať osud do mne sebevíce bije, ať sebevíc mě raní, čím více strádám, tím více plápolám.“
Michelangelo

Na 25. září 1396 Zikmund nezapomněl do své smrti. V tento sen se stal jedním z hlavních aktérů nešťastné bitvy u Nikopole, kde sultán Bajezíd I. (1389 – 1402) uštědřil křesťanům drtivou a zahanbující porážku. Bitva, ve které bylo z vojenského hlediska špatně snad úplně všechno, se strhla ve chvíli, kdy turecké vojsko vyrazilo osvobodit křižáky obléhanou Nikopol. Tu pevně sevřeli západní rytíři podporovaní benátsko-janovsko-rhodským loďstvem. Nutno podotknout, že hlavní vinu na porážce nenese Zikmund, ale velitelé křižáckých vojsk, především ti ze západní Evropy, kteří spolu se svými muži pojali celé tažení jako dobrodružství z rytířských bájí. Očekávali vítězné vavříny, náruče krásných žen a sem tam nějaké střetnutí s údajně nevzdělanými a špinavými nájezdníky z východu. Lehkovážnost, trestuhodné podcenění situace i troufalá neukázněnost způsobily, že mnohem lépe vyzbrojená a také patřičně motivovaná sultánova armáda odrazila útok francouzských i burgundských rytířů. Ti nejenže zaútočili posilněni vínem a medovinou, přičemž ani nevyčkali, až se rozestaví do bojové formace zbytek křesťanských vojsk, ale nedokázali prorazit formaci muslimské pěchoty. Její příslušníci byli totiž ozbrojeni velkými bodci nastraženými proti útočícím jezdcům na koni, díky čemuž museli hrdí rytíři sesednout. V ten okamžik se na ně snesly z nebe šípy tureckých lukostřelců ukrytých za přední linií pěšáků. Bitva skončila ve chvíli, kdy prořídlé řady rytířů napadla z boku elitní sultánova jízdní garda. Zbytek dokonali obávaní janičáři a vojáci srbského vazala Štěpána Lazaraviče. Zbylé dva sledy křesťanských vojsk, které byly tvořené Uhry vedenými Zikmundem, Valachy v čele s jejich knížetem Mirceou I. a dalšími pomocnými sbory takřka z celé Evropy, se nebránily příliš dlouho. Kdo mohl, vzal raději rychle do zaječích.

Sám Zikmund se ocitl v přímém ohrožení života a zachráněn byl jen díky duchapřítomnosti svého okolí. Po ztracené bitvě se nalodil na benátskou loď kotvící nedaleko a po Dunaji odplul do Konstantinopole osobně referovat byzantskému císaři Manuelovi II. o kruté porážce křesťanů. Jiní takové štěstí neměli.

Sultán nařídil popravit všechny křesťanské zajatce, aby se tak pomstil za předcházející mord svých mužů během křižáckého tažení. Život si zachránilo pouze pětadvacet nejurozenějších a ti, kterým nebylo ještě dvacet let, a tak byli podle muslimských zvyků považováni za chlapce. Jen za zajatého Jana z Nevers museli křesťané zaplatit Turkům obtížně uvěřitelných 200 tisíc zlatých.

Porážka u Nikopole silně otřásla Západem a odstartovala téměř tři století trvající vražedný zápas křesťanů a muslimů o Evropu. Zároveň uvrhla samotného Zikmunda do velmi těžké situace. Jeho pověst schopného válečníka vzala definitivně za své a ze strachu před tureckým zajetím i ostudou strávil raději několik měsíců na Balkáně, což jen podpořilo dohady uherské šlechty o tom, že padl u Nikopole. Do Uher se Zikmund vrátil až na samém konci roku 1396 po dobrodružné cestě, která vedla oklikou přes byzantskou Konstantinopol a Benátky kolem Balkánského poloostrova. Teprve v dubnu 1397 vstoupil na budínský hrad. Po návratu do Uher musel vynaložit vskutku velkou energii na to, aby obnovil svou prestiž vladaře. Nebyl by to ovšem Zikmund, aby nedokázal i tento debakl obratně využít ve svůj prospěch. V říjnu 1397 zahájil v Temešváru jeden z nejvýznamnějších a nejreprezentativnějších sněmů, který se za jeho dlouhé vlády uskutečnil. Uherská veřejnost byla totiž zděšena porážkou u Nikopole a zdejší magnáti proto bázlivě vyšli Zikmundovi vstříc téměř ve všem, co sněmu předložil. Podstatná část sněmu se zabývala tureckým nebezpečím. Zikmund prosadil, aby bylo zrušeno starší nařízení o tom, že uherský šlechtic není povinen bojovat za hranicemi království. Nyní naopak byli uherští páni povinováni k tomu, aby se pod osobním vedením krále či nejvyššího zemského úředníka, tj. palatina, účastnili vojenských výprav do zahraničí. Bylo to opatření, jež poskytovalo uherskému králi mnohem větší manévrovací prostor při hájení země před Turky. Samozřejmě se o novém pravidlu mohly později přesvědčit i husitské Čechy, kam zavítala v letech 1420 – 1422 nejedna uherská výprava. Zároveň došlo k vytvoření branného vojska, čímž Zikmund přenesl břemeno vojenské služby zčásti na majetnější a vlivnější šlechtice. Za každých dvacet poddaných musel uherský šlechtic vyzbrojit jednoho jízdního bojovníka. Jelikož se maďarsky řekne dvacet húsz, vzniklo už zanedlouho označení „husar“, které se používalo pro uniformované jízdní oddíly z Uher. Původní nařízení o vojenské službě pocházelo ze Zlaté buly (1222), stěžejního zákona Uherského království, jenž byl znovu potvrzen v roce 1351. Zlatou bulu Zikmund okleštil i jinak, čímž cíleně uzmul zdejší šlechtě její svobody.

Za normálních okolností by bylo něco takového nemyslitelné, ale pod dojmem Nikopole se nikdo nezmohl na vážnější odpor. Na sněmu tak došlo mimo jiné i k přijetí nařízení o navrácení královského majetku, který byl vydán pod nátlakem. Tím Zikmund omezil majetkovou základnu mnohých magnátů a dostal pod svou moc ty statky, které musel po svém nástupu na trůn vydat pánům, jimž vděčil za uherskou korunu. Jelikož vychytralý Lucemburk takto získaný majetek daroval obratem svým přívržencům, značně si tím vylepšil své postavení. Sněm v Temešváru tak byl Zikmundovým triumfem, po něž už nebyl loutkou v rukou panstva, ale stal se skutečně samostatným a rozhodným vladařem. Nebylo to však vítězství definitivní, protože se uherští magnáti zanedlouho vzchopili k odplatě. Obzvláště, když se ukázalo, že nápor Turků načas polevil. Před dalším osmanským postupem totiž zachránil Zikmunda i jeho Uherské království mongolský emír Tamerlán (Timur Lenk) a jeho středoasijští bojovníci, kteří v červenci 1402 porazili Turky v bitvě u Ankary, a tak zastavili na několik let jejich expanzivní choutky. Nikopole však ukázala Zikmundovi i celé Evropě, že v přímém měření sil nemají křesťané proti vyspělé muslimské vojenské taktice a mnohem lepší ukázněnosti i koordinovanosti tureckých vojsk příliš nadějí na úspěch. Evropa musela chtě nechtě přistoupit na obrannou válku. Hlavní tíha bojů měla nyní ležet toliko pouze na bedrech Uherského království. Zikmund proto cíleně a promyšleně začal budovat mohutný pevnostní pás na Dunaji, který byl na svou dobu obdivuhodně vyspělý. Jednalo se o dvě obranné linie pohraničních pevností rozkládajících se od dolního toku Dunaje až k Jaderskému moři, které byly doplněny elitními jízdními oddíly, jež mohly za příznivých okolností dokonce přejít snadno do ofenzívy. ^[1] Zikmund navíc začal více sledovat politické dění v Orientu. Prostřednictvím rytíře Mikuláše z Goreče, zajatého u Nikopole a posléze působícího na Blízkém východě, navázal diplomatické styky se zdejšími protiosmansky naladěnými vládci. Nejvýznamnější z nich byl Kara Yuluk, řečený Černá pijavice, jenž stál v čele turkmenského kmenového svazu v Anatólii a na horním Eufratu. Od něho si sliboval vojenské vystoupení proti Turkům a zároveň jej později využíval ve svém konfliktu s Benátkami. Nutno podotknout, že taktika spojování se proti ďáblu s čerty, tj. s muslimskými vládci, byla podle tehdejších křesťanských měřítek velmi kontroverzní a pohybovala se na hraně únosného.

Obranná opatření proti Turkům musel Zikmund vykonat za zhoršující se vnitropolitické situace v Uhrách, neboť porážka u Nikopole mohutně otřásla jeho postavením v zemi. Ukázalo se totiž, že Zikmund není žádný charismatický vůdce z artušovských legend, a to dodalo odvahu početným odpůrcům z řad šlechtické obce, kteří nemohli králi zapomenout, že nesplnil téměř nic ze své volební kapitulace. Po sněmu v Temešváru proto začala Zikmundova pozice opět slábnout, jelikož se proti němu rychle zformovala vlivná opozice. Na jednu stranu čekala Zikmunda další těžká a nepříjemná zkouška, ale na straně druhé si mohl alespoň trochu vydechnout český král. Na počátku 90. let 14. století se totiž začaly Václavovy pozice v Čechách hroutit. Bezdětný král si tehdy procházel velkou osobní krizí, která byla provázena i politickými problémy. Bratranec Jošt, mnohem schopnější a nadanější politik, mu již dávno přerostl přes hlavu a svým sporem s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna si Václav IV. udělal více škody než užitku. V únoru 1393 navíc zemřela císařovna vdova Alžběta Pomořanská, Zikmundova matka a velký kritik Václavova stylu vládnutí. Odchod neoblíbené macechy oslavil král bujarými pitkami, což rozmělnilo jeho doposud zdravý rozum a soudnost. O měsíc později se proto odehrála nechvalně proslulá roztržka s arcibiskupem, kterou zaplatil životem generální vikář pražského arcidiecéze Jan z Pomuku, na jehož uvěznění a následném mučení se podílel sám podnapilý král. Byla z toho ostuda po celé Evropě a králova autorita v království i za hranicemi tím vzala definitivně za své. Proti králi se proto rychle zformovala vlivná šlechtická opozice, jíž se pranic nelíbily způsoby stále ještě relativně mladého krále. Ze všeho nejvíce však opozici vadilo, že se Václav obklopil příslušníky nižší šlechty a měšťany, jimiž začal obsazovat dvorské i zemské úřady. Cílem opozice bylo krále donutit k ústupkům a radikální změně domácí politiky. Opozice se ve svém aktivním vystoupení zaštítila dalšími Lucemburky, aby tak nevyvolala zdání protidynastické revolty. Za nitky tahal bratranec Jošt, ale zapojil se i Zikmund, který chtěl využít bratrových nesnází k upevnění svých pozic v Čechách. Toužil totiž po tom, aby jej Václav určil za svého nástupce na českém trůně. Vždyť již začalo být zřejmé, že se římský a český král nedočká žádných potomků.

Jelikož byl však Václav tvrdohlavý a neústupný, pokusili se jej jeho nepřátelé na konci roku 1393 dokonce otrávit! Václav atentát sice přežil – kdo stál v jeho pozadí se nepodařilo nikdy zjistit, i když hlavní podezření padá pochopitelně na Jošta – ale jeho psychický a fyzický stav se prudce zhoršil. V lednu 1394 proto pozval Václav Zikmunda do Prahy, aby se s ním poradil nejen ohledně domácí situace, ale překvapivě také o obnovení církevní jednoty a spolku s francouzským monarchou. Zikmund přijel a bratra si ochotně vyslechl. Avšak vychutnával si okamžik, kdy se na něj obrátil ten, jenž byl předurčen vládnout dvojímu trůnu, aniž by k tomu měl skutečné vladařské vlohy. A tak Zikmund Václavovi nepřislíbil nic, a naopak navázal styky s Joštem i opozicí. Vrátil se proto do Uher a Václava ponechal svému osudu, čímž mu ovšem velmi přitížil, protože opozice nyní měla jistotu, že se Zikmund nehodlá v bratrově sporu jakkoli angažovat. Pod patronací Jošta se tak zformovala v květnu 1394 vlivná panská jednota. V témže měsíci byl Václav zajat a internován. Jošt se prohlásil správcem země, avšak na pomoc zajatému bratru vyrazil nejmladší ze synů Karla IV. Jan Zhořelecký, slezský vévoda. Jan Zhořelecký si vynutil Václavovo propuštění, i když za cenu tvrdých podmínek a ústupků pro krále. Nepřekvapí proto, že rozhořčený Václav podmínky odmítl plnit a Jana Zhořeleckého následně de facto vypověděl ze země. ^[2] Během roku 1395 se tak spory mezi králem a Joštem i panskou jednotou vyostřily do té míry, že hrozily přerůst v otevřenou občanskou válku. To byla chvíle pro Zikmunda, který se ujal smírčího narovnání, a tak byl v dubnu 1396 vyhlášen za jeho předsednictví konečný verdikt, jenž přiměl Václava IV. přistoupit na téměř všechny podmínky panské jednoty. Stal se tak de facto loutkou v rukou šlechty, což přesně odpovídalo i Zikmundovým záměrům. Katastrofa u Nikopole však zabránila Zikmundovi využít této převahy nad bratrem, a tak na několik let de facto přestal intervenovat v Čechách. Zikmund byl ovšem velmi blízko k dosažení svých cílů. Obzvláště, když v březnu 1396 zemřel Jan Zhořelecký ve věku pouhých šestadvaceti let, a tak nepředstavoval tento nadějný a energický Lucemburk pro Zikmunda již žádnou hrozbu. Během první poloviny 90. let 14. století se totiž schylovalo k tomu, že Václav nakonec určí v případě své bezdětnosti za svého nástupce právě Jana Zhořeleckého, jelikož Zikmund byl dlouhodobě vázán v Uhrách a nemohl tak Českému království ani říšské politice věnovat více energie a času. Nebyl to jediný Lucemburk, který zemřel v takto mladém věku. Už v roce 1380 zemřel markrabě Jan Soběslav, a tak počet Lucemburků schopných centrální vlády klesl na čtyři (Václav, Zikmund, Jošt a Prokop).

Krize ve vládnoucí dynastii nemohla ujít pozornosti v Říši, kde se proti Václavovi zformovala opozice porýnských kurfiřtů, kteří vyzvali římského krále k větší aktivitě. Václav sice aktivitu převzal a v letech 1398 – 1399 byl až neočekávaně iniciativní, mimo jiné vykonal náročnou cestu po Svaté říši římské. Zavítal i do Francie, kde jednal s tamními politiky o ukončení trapného dvojpapežství, avšak bylo již příliš pozdě. V srpnu 1400 byl Václav potupně sesazen z římského trůnu a nahrazen Ruprechtem III. Falckým z dynastie Wittelsbachů. S přispěním Jošta byl Václav těžce sužován nejen svými nepřáteli v Říši, kteří prostřednictvím míšeňského vévody dokonce vtrhli na jaře a v létě 1401 do Čech a oblehli Prahu, ale zejména šlechtickou opozicí. Před ní Václav v září téhož roku prakticky zcela kapituloval. Na trůn již de facto mířil Jošt, ale než stihl učinit poslední krok, objevil se na scéně opět Zikmund. Ten vystoupil ze svého stínu, který zatím zlověstně vrhal na Moravu. Porážku u Nikopole a následující zmatky v Uhrách totiž využil Prokop, který poněkud nešťastně, a především zcela bez skrupulí vtrhl s vojskem již roku 1397 do Horních Uher. Zde protáhl bez odporu Povážím a vpadl do Liptovské župy, kde obsadil několik královských hradů, na nichž zanechal své posádky. Prokop jednoduše využil Zikmundových potíží a v Horních Uhrách se chtěl zhojit na majetku, jelikož Jošt mu na Moravě neponechával téměř žádný prostor a neustále s ním válčil o vedoucí vliv v markrabství. Když tedy vypukla v roce 1399 další markraběcí válka mezi Prokopem a Joštem, objevil se na Moravě i Zikmund, který pochopitelně pomáhal Joštovi ztrestat tohoto horkokrevného Lucemburka. S ohledem na napjaté poměry v Říši a ztrátu římské koruny prožil Zikmund následující rok 1400 prakticky celý v Čechách, čímž si nevědomky zadělal na pořádný malér v samotných Uhrách. Avšak i přes velké potíže, kterým musel Zikmund čelit v Uhrách, nepřestával sledovat dění v Čechách a také Říši. Václavovo sesazení z římského trůnu jej zaskočilo a považoval jej za hanebný čin, jenž musí být co nejdříve odčiněn. Uvědomoval si totiž, že dynastie ztratí své vůdčí postavení ve střední Evropě, když nebude římský trůn obsazen příslušníkem lucemburské dynastie. Zkompromitovaný Václav to evidentně být nemohl. A Jošta neměl Zikmund v lásce snad ještě více než Václava, jelikož tento moravský bouřlivák byl protřelý a zkušený politik, který měl schopnosti na to, aby mohl vládnout. Pro Zikmunda tak byl Jošt nezdravou konkurencí. Než ale mohl zasáhnout v Čechách, byl on sám vystaven ponížení a velmi nezáviděníhodné situaci.

Uherská opozice neměla sebemenší pochopení pro krizi v lucemburské rodině. Naopak! Využila Zikmundova dlouhého vzdálení ze země a chystala rázný protiúder. V dubnu 1401 tak předstoupil na budínském hradě před Zikmunda mluvčí uherské opozice, ostřihomský arcibiskup Jan z Kaniže, a vytkl mu preferování cizinců, nerespektování šlechtických výsad a také dřívější svévolné přísliby nástupnictví v Uhrách Joštovi a Václavovi IV., které král učinil ve chvílích nouze. Bylo zcela evidentní, že Zikmund nedodržel korunovační kapitulaci z roku 1387. Avšak namísto zpytování svědomí a hledání východisek zaujal rozhodný odpor a arcibiskupovi i jeho ozbrojeným stoupencům se na budínském hradě statečně opřel. Jelikož se nacházíme v Uhrách a zdejší horké hlavy vždy napřed konají a až teprve přemýšlejí, takřka ihned vypukla vážná potyčka. Na Zikmundovu stranu se však postavil jen rytíř Vavřinec z Taru, kterého ozbrojenci rychle zpacifikovali a také mu „na památku“ usekli nos. Zikmund tak skončil v zajetí. Zprvu byl držen na Visegrádu, později na hradě Siklós. De facto si Zikmund prožíval to, co před časem jeho bratr, avšak s tím rozdílem, že někteří uherští páni ihned nabídli uherskou korunu polskému králi Vladislavovi a Anjouovcům. Ačkoli se mohlo zdát, že jsou Zikmundovy dny v Uhrách již sečteny, opak byl pravdou. Houževnatý král rebelům v ničem neustoupil a prakticky nijak se nesnažil ponížit prosbami o slitování. Věděl až moc dobře, že čas hraje pro něj. Na jeho podporu totiž okamžitě vystoupil Stibor ze Stibořic, toho času sedmihradský vévoda, který se obrátil o pomoc do Čech. A ostatní Lucemburkové zasáhli. Zatímco Jošt s bratrem Prokopem vojensky obsadili území dnešního západního Slovenska, český král kontaktoval hlavu vzbouřenců, Miklóse Garu mladšího, a nabídl mu za Zikmundovo propuštění nejen roční rentu ve výši 1.000 zlatých, ale také přijetí do svého dvorského řádu. Ze Zikmundova zajetí tak nakonec profitovali ti šlechtici, kteří Zikmunda drželi na hradě Siklós – majitel pevnosti Miklós Gara a také hrabě Heřman Celský, který si vynutil na králi slib, že pojme v budoucnu za svou choť jeho dceru Barboru. Vzbouřenci tak Zikmunda v říjnu 1401 nakonec propustili, avšak tím došlo pouze k rozklížení nepevné opozice, nikoli k ukončení revolty proti panovníkovi. Zikmund, který svým nedávným zajatcům udělil milost, a dokonce je přijal do svých služeb, však využil chvilkového oddechu k tomu, aby energicky zasáhl v Čechách. V únoru 1402 se tak Václav i Zikmund setkali v Kutné Hoře a učinili pro budoucnost zásadní dohodu, jíž si ovšem každý z nich později vykládal zcela odlišně. Václav písemně předal výkonnou moc v Čechách do rukou Zikmunda výměnou za slib, že mu dopomůže získat císařskou korunu. S císařským diadémem na hlavě chtěl být Václav i nadále hlavou celé dynastie a ponechat si vrchní vládu nad Čechami a Říší, zatímco by Zikmund spravoval jeho země. Zdali tehdy padl i příslib, že bude Zikmund po Václavově císařské korunovaci prohlášen v Čechách za mladšího krále a usedne i na římský trůn, nevíme. Je to však pravděpodobné, resp. s tím Zikmund již napevno počítal.

Václav však brzy pochopil, že by byl v případě dodržení kutnohorských úmluv pouze korunovanou figurkou bez jakékoli relevantní moci, a proto se postavil na odpor. Zikmundovi však došla trpělivost a bratra v březnu 1402 uvěznil. Zprvu na Pražském hradě, ale později jej převezl do Vídně, kde ho svěřil pod dohled habsburských vévodů. Sám se poté jmenoval „gubernátorem Českého království“ a s pomocí sobě oddaných šlechticů začal obsazovat královská města i hrady. Velká část království se však postavila na odpor, a tak byl Zikmund nucen narychlo povolat do země vojsko. Z Uher ovšem s ohledem na vnitropolitickou krizi dorazili do Čech de facto pouze neukáznění a barbarští Kumáni, které sem Zikmund nalákal na bohatou kořist a množství zajatců, jež mohli v Čechách získat. Kumáni řádili v zemi vskutku ukázkově, díky čemuž si Zikmund proti sobě popudil nejen další české pány, ale hlavně českou veřejnost. Na odpor zareagoval tak, jak byl zvyklý v Uhrách, tj. silou a výhrůžkami. To ovšem pranic nepomáhalo a odpor Čechů naopak sílil. Zikmund si proti sobě poštval dokonce i Jošta, který rychle pochopil, o co ryšavci ve skutečnosti jde, a raději se tak postavil do čela odboje. Odboj se zavázal, že bude v boji pokračovat do té doby, dokud nebude právoplatný král propuštěn na svobodu. Václav IV. se však dostal na svobodu až v listopadu 1403, kdy za pomoci svých sympatizantů uprchl z Vídně a vrátil se do Čech. To už Zikmund neklidnou českou půdu dávno opustil. Na rozloučenou si z Kutné Hory ovšem odvážel Václavův královský poklad a také korunní archiv. Jeho tvrdý postup a řada vyložených úskočností zapříčinila, že si v Čechách dokonale zničil předchozí reputaci a výrazně utlumil ty hlasy ve šlechtické obci, které v něm spatřovaly státníka a schopného vladaře formátu Karla IV. Nechal dokonce uvěznit bratrance Prokopa, jenž v důsledku tvrdého zacházení vážně onemocněl a v září 1405 zemřel. Tragická anabáze v Čechách navíc Zikmundovi vážně zkomplikovala situaci v Uhrách. Jeho zaneprázdněnosti a vzdálení z Uher totiž obratně využil neapolský král Ladislav, syn zavražděného Karla Malého, který s podporou papeže Bonifáce IX a opozičních uherských velmožů vtrhl s vojskem do Uher. Jeho záměr byl zřejmý – svrhnout Zikmunda z uherského trůnu.

Ladislavovo vojsko se vylodilo v Dalmácii a obsadilo zdejší přístavy. V srpnu 1403 korunoval v Zadaru Jan z Kaniže Ladislava uherským králem. Zikmund nastalé situaci čelil však vskutku pragmaticky, neboť se spojil s Habsburky. Už v září 1402 uzavřel v Prešpurku smlouvu s vévodou Albrechtem IV., jež přiznávala Habsburkům nástupnické právo v Uhrách, pokud by Zikmund zůstal sám bezdětný. Jelikož od smrti Marie Uherské zůstával Zikmund vdovcem, byla tato varianta poměrně aktuální. Občanská válka v Uhrách byla vskutku rozsáhlá. Lucemburkovi spojenci drželi severozápadní Slovensko, Budín, Visegrád i Stoličný Belehrad. Ladislav měl oproti tomu silné pozice na jihu království. S pomocí Habsburků a svých věrných, mezi nimiž nebyli jen Stibor ze Stibořic a Pippo Spano, ale nově i Miklós Gara ml., se mu podařilo dostat rebely do úzkých a postupně je rozdrtit. V říjnu 1403 už měl Zikmund situaci pod kontrolou, i když tvrdé boje probíhaly v Sedmihradsku ještě na jaře a v létě 1404. Zvítězil, i když za cenu velkých ztrát. Ničivá občanská válka, která trvala v Uhrách jen několik měsíců, si totiž vyžádala tisíce mrtvých. Toto krveprolití bylo proti srsti i samotnému Zikmundovi, ale nerozpakoval se poslat pod katův meč každého, kdo odmítl jeho velkorysou nabídku všeobecné amnestie, kterou skutečně dodržoval. Něco takového bylo doposud v Uhrách novinkou, neboť předchozí králové své odpůrce jednoduše fyzicky zlikvidovali. Tedy pokud oni nezlikvidovali je. Aby sám panovník udělil plošně amnestii v zemi, kde byly milost a velkorysost považovány za známky slabosti, to se ještě nestalo. Zafungovalo to však skvěle, neboť většina povstalců se poddala a slíbila Zikmundovi věrnost, a to včetně Jana z Kaniže. Posléze už král ani nemusel aplikovat hrdelní tresty, jelikož mu stačily „pouze“ konfiskace majetku. Tímto postupem si Zikmund získal respekt veřejného mínění a naklonil si štědrými konfiskovanými dary přízeň předních rodů natolik, že se až do konce svého života nemusel v Uhrách potýkat s žádnou větší opozicí. Za zmínku jistě stojí, že Zikmund daroval v říjnu 1409 svému rytíři Vajkovi, jeho bratrům a Vajkovu tehdy asi dvouletému synu Jánosovi hrad Hunyad v Sedmihradsku, po kterém se tento později velmi slavný rod psal. Jak asi čtenář tuší, z tohoto rodu vzešel i jeden z nejslavnějších českých vzdorokrálů a největších maďarských středověkých panovníků Matyáš Korvín.

Poučen tvrdými životními prohrami, počínaje bitvou u Nikopole, přes české intermezzo let 1402 – 1403, až po občanskou válku v Uhrách, která ho málem smetla z trůnu, se Zikmund rozhodl změnit svou koncepci politiky a vládnutí. Napříště už neměl být jeho osud ovlivňován náhodami a pochybnými příležitostmi, nýbrž promyšlenou, dlouhodobou a cílevědomou politikou, v níž už měly dostávat mnohem větší prostor chladný kalkul a ryzí pragmatismus. Zároveň si Zikmund začal před evropskou veřejností pečlivě budovat obraz pravověrného křesťanského panovníka ochotného položit kdykoli život v boji s Osmanskou říší. Tam, kde chyběly úspěchy a hmatatelné výsledky, měl nastoupit uměle vytvořený obraz panovníka, který je samotnou Prozřetelností vyvolen chránit Evropu před muslimským nebezpečím a dbát o církev jako její velký patron. Z Uher hodlal vytvořit pevný křesťanský štít, o který se měly napříště roztříštit všechny turecké pokusy o invazi do Evropy. Jeho prioritou se teď na dlouho stala uherská a celkově východní politika, což bylo mimo jiné proklamováno téměř soustavným panovníkovým pobytem v Uhrách. Přesto neodolal a v létě 1404 ještě vpadl s podporou rakouského vévody na Moravu a oblehl Znojmo. Měla to být odplata za Joštovo nedávné aktivní vystoupení na podporu Václava IV. a uherských opozičníků. Morava se však ubránila, a jelikož během tažení zemřel na úplavici vévoda Albrecht IV., jeden ze Zikmundových nejoddanějších spojenců proti ostatním příbuzným, musel Zikmund definitivně rezignovat na přímé intervenování do vnitropolitických záležitostí české Koruny. Dokonce, což se zdá téměř jako zásah vyšší spravedlnosti, se před Znojmem velmi vážně nakazil i sám Zikmund. Aby mu jeho dvorní rakouský lékař zachránil život, nechal jej převést na hrad Korlátka v Nitranské župě, kde ho údajně nařídil na čtyřiadvacet hodin zavěsit hlavou dolů, aby tak spolu se zvratky odešly z těla i domnělé nečistoty. Drastická středověká léčebná kúra vážně nemocného Zikmunda sice málem zabila, ale definitivně jej odradila od vměšování se do českých problémů. V Uhrách měl ostatně dost příležitostí k napravení své otřesené pozice na mezinárodní scéně. Změnil především svou církevní politiku, k čemuž jej vedla angažovanost Bonifáce IX. v nedávném odboji. V srpnu 1403 tak vydal listinu, podle které měly Uhry odepřít papeži poslušnost a již více neodvádět kurii žádné poplatky. Následujícího roku Zikmund zakázal zveřejňovat v zemi papežské buly bez králova vědomí a podmiňoval obsazování církevních úřadů svým předchozím souhlasem. Zikmund tím jednoznačně proklamoval, že je rázným stoupencem zemské církve a uznává svrchovanost světské moci nad mocí duchovní. Paradoxem dějin proto zůstává, že Zikmund později v Uhrách razil v podstatě obdobné ideály jako nastupující česká reformace a přicházející husitské hnutí. ^[3]

Mnohem důležitější však byla Zikmundova politika podpory měst. Ta měla představovat pro panovníka v ekonomické a politické rovině mocenskou protiváhu nevyzpytatelnému šlechtickému stavu. Od sklonku 80. let 14. století proto král zval zástupce královských měst na sněmovní jednání, i když prozatím pouze v roli pozorovatelů. Roku 1405 však již podpořil formování celostátního trhu a zajistil měšťanům královských měst právní ochranu, neboť je vyňal z pravomocí župních úředníků a podřídil je přímo královským odvolacím institucím. Nenechme se však ošálit. Zikmund nevnímal městský stav jako politického partnera, nýbrž jako zdroj příjmu a figurku na velké šachovnici své politiky. Od měst totiž vyžadoval absolutní poslušnost. Měšťany dokonce opovrhoval, neboť v jeho chápání světa nebyli hodni větší úcty, jelikož se urozeností a společenským statusem nemohli rovnat šlechtě. Zde tkví podstata toho, proč se Zikmund později v Čechách tvrdě střetl s husitskou Prahou a husitskými městskými svazy. Avšak díky jeho soustavné podpoře městského stavu se stala především báňská města na středním Slovensku (Banská Bystrica, Banská Štiavnica, Kremnica apod.) hlavním zdrojem bohatství uherského státu. Kromě toho se prohloubila a zefektivnila těžba stříbra, zlata i mědi. A to nemluvě o vzrůstajícím významu solných dolů, které zajišťovaly Uhrám dostatek této důležité suroviny, jejíž těžba spadala pod správu králova důvěrníka Pippa Spana. Nebylo pochyb o tom, že Uhry vstoupily do mimořádně úspěšného období prosperity, na čemž měl Zikmund lví podíl.

Velkou proměnou tehdy prošel i králův soukromý život, neboť se roku 1405 oženil s teprve třináctiletou Barborou, dcerou někdejšího opozičníka Heřmana Celského. ^[4] Barbořinu sestru vzápětí pojal za choť Miklós Gara mladší, takže mezi Zikmundem a předáky vysoké šlechty vzniklo velmi blízké a těsné příbuzenské pouto. Mladičká Barbora požitkáře a známého proutníka Zikmunda zaujala, a tak se alespoň zpočátku zdálo, že bude tento vztah harmonický. Obzvláště, když už v únoru 1409 porodila Barbora Zikmundovi dceru Alžbětu. Avšak dlouhé a časté odloučení manželů v následujícím desetiletí zapříčinily de facto rozpad manželství, neboť oba hledali rozptýlení v cizím loži. Zikmunda to ale příliš netrápilo, protože potomky neměli ani Václav IV. a Jošt, a tak bylo stále více zřejmé, že mnohem vitálnější a mladší Zikmund bude v nepříliš vzdálené budoucnosti dědit po svých příbuzných. Na převzetí vlády v zemích Koruny české se tak dlouhodobě připravoval, a to i přesto, že na mnoho let ztratil přímé spojení s českým prostředím, a tak se většinu důležitých událostí dozvídal až zprostředkovaně a opožděně. Přesto překvapí, kolik toho věděl o českých záležitostech i samotném dění v Praze. Často znal i mnohé podrobnosti. Koncem desetiletí tak už dávno věděl, co se děje na pražském vysokém učení a královském dvoře. Jména Jana Husa, Jeronýma Pražského a dalších reformátorů už dávno znal. ^[5] A nejen to!

V březnu 1410 umožnil Jeronýmovi, aby přednesl v kapli budínského královského paláce učenou přednášku a seznámil tak uherský dvůr s hlavními myšlenkami české reformace. Ty zněly Zikmundovi z celé řady důvodů velmi sympaticky, i když si uvědomil hned na příkladu samotného Jeronýma, který dokonce skončil z iniciativy ostřihomského arcibiskupa na nějaký čas ve vězení, společenskou výbušnost reformních názorů. I když Zikmund odepřel poslušnost Římu, neodepřel svou náklonnost církvi a křesťanským hodnotám, a to i přesto, že nebyl nijak příkladným křesťanem. Ve skutečnosti téměř postrádal náboženskou zanícenost a projevy pokory nebo zbožné okázalosti mu byly zcela cizí, ačkoli v uherském prostředí velmi ctil sv. Ladislava. I přesto v duchu tehdejší evropské módy založil v prosinci 1408 v Budíně slavný „Dračí řád“, do něhož ihned vstoupili on sám i jeho choť a dvaadvacet předních uherských baronů. Do Dračího řádu se projektovala hluboká křesťanská symbolika. Prvních čtyřiadvacet členů mělo symbolizovat násobek dvanáctky, která značila úplnost, boží řád a zvěstování evangelia. Samotný emblém draka byl poté spojován ve Zjevení svatého Jana jednoznačně se satanem, tj. Antikristem. Zakládací listina řádu se též dovolávala sv. Jiřího, nejznámějšího z drakobijců. Nový řád, jehož znakem se stal stočený drak omotávající si vlastní ocas kolem krku, měl být sdružením vyvolených, jejichž hlavním úkolem bylo potírat drakovy průvodce. Těmi byli v dobovém chápání bojovníci z Osmanské říše. Tito vyvolení však neměli pouze bránit Uhry proti vnějšímu nepříteli, ale také zabraňovat herezi. Zikmund navíc obratně využil Dračího řádu k upevnění loajality uherské nobility, propagandistickým účelům a také jej používal ve svých četných diplomatických aktivitách. Být členem řádu, to byla společenská pocta a prestiž, která mimo jiné vypovídala o náklonnosti Zikmunda a církve. Zejména poté, co se Zikmund stal římským králem. Dračí řád se stal nejvýznamnějším pozdně středověkým dvorským rytířským řádem a existoval dokonce až do 16. století. Zikmund jeho udílením nijak nešetřil, obzvláště v případě korunovaných hlav, jelikož jej vnímal jako reprezentativní sdružení křesťanských vládců Evropy. Postupně tak do něj byli uvedeni dánský král Erich VII. Pomořanský, anglický monarcha Jindřich V., aragonský panovník Ferdinand I., litevský velkokníže Vitold Alexandr, rakouský vévoda Albrecht V. Habsburský a dokonce i Vladislav Jagellonský. Pikantní je, že držitelem Dračího řádu se stal od roku 1431 i valašský kníže Vlad II., jemuž se právě podle znaku říkalo „Dracul“. Jeho přízvisko zdědil následně i syn Vlad III. Tepes, ze kterého udělaly pozdější generace populárního Drákulu. Z řad českého panstva se uvedení do řádu dočkal po roce 1419 Čeněk z Vartenberka.

Pomalu, ale jistě se tak Zikmund stavěl do role hlavního ochránce Západu, což podstatně zvýšilo jeho renomé ve zbytku Evropy. A spolu s tím, jak se mu podařilo v krátkém čase stabilizovat Uherské království a nastartovat jeho následný prudký hospodářský i ekonomický rozmach, začal být stále více vtahován do vrcholné evropské politiky. Evropské problémy Zikmund vnímal komplexně a propojeně. Politice a diplomacii podlehl, staly se jeho vášní a příležitostí, jak se vymanit ze stínu svého slavného otce. Zikmund měl zájem řešit palčivé problémy své doby, a že jich nebylo málo: oslabené mezinárodní postavení lucemburské dynastie z důvodu ztráty římského trůnu, ostré spory v samotné dynastii, papežské schizma a hluboká krize v církvi, snaha Benátek ovládnout na úkor Uher Dalmácii, turecké nebezpečí i rodící se konflikt mezi Řádem německých rytířů a polsko-litevskou unií v Pobaltí. Nebylo už na co čekat. Když se nechtěli řešení hlavních evropských problémů ujmout jiní, ujal se jich sám Zikmund. O to ochotněji, že politická situace ve většině Evropy byla natolik rozhádaná a neuspořádaná, že umožňovala schopnému a obratnému politikovi utvářet větší část zdejších regionů de facto podle své vlastní vůle. Byla to výzva a zodpovědnost zároveň. Avšak Zikmund se nezalekl. V letech 1409 – 1411 byl na evropské politické scéně velice aktivní. Pro Lucemburky se proto rázem začala obracet karta. Pisánský koncil, první z řady velkých reformních synodů 15. století, přiznal roku 1409 římské královské důstojenství Václavu IV., což Zikmundovi skýtalo příležitost dohodnout se s bratrem o dělbě moci ve Svaté říši římské na půdorysu dohody z roku 1402. Když navíc v květnu 1410 zemřel dosavadní římský (vzdoro)král Ruprecht Falcký, měli Lucemburkové příležitost k velkému comebacku. Avšak porýnští kurfiřti trvali na nové volbě, protože považovali Václavovo sesazení z roku 1400 za závazné, i když jej Lucemburkové nikdy formálně neuznali. Do volebního klání se tak nakonec zapojili Zikmund i Jošt, a to s velkou vervou. Václav IV., který dával najevo, že se výhledově spokojí s titulem císaře, k němuž mu měli dopomoci buď Zikmund nebo Jošt, s novou volbou souhlasil. Vzhledem k tomu, že Václav od neblahé zkušenosti z roku 1402 nedůvěřoval Zikmundovi, podpořil veřejně Jošta. Zikmund se sice mohl spolehnout na hlasy kurfiřtů Ludvíka III. Falckého a trevírského arcibiskupa Wernera z Falkensteinu, přičemž se snažil využít i hlasu braniborského kurfiřta, jenž mu ovšem již dávno nepatřil, ale to nestačilo. Zikmundem zinscenovaná volba, která proběhla v kandidátově nepřítomnosti na hřbitově před kostelem sv. Bartoloměje ve Frankfurtu nad Mohanem, tak byla dle Zlaté buly samotného Karla IV. neplatná, jelikož kandidát neměl nadpoloviční počet hlasů. To naopak volba z října 1410, která se odehrála ve frankfurtském dómu, již byla legitimní. Většinou pěti kurfiřtských hlasů byl zvolen Jošt.

Zikmund se s volbou v Říši nechtěl smířit, ale než mohl cokoli učinit, přišla do Budína senzační zpráva. Jošt v lednu 1411 zemřel, aniž by stihl podstoupit alespoň korunovační akt. ^[6] Smrt tohoto Lucemburka změnila vše. Odstranila Zikmundovi z cesty jediného skutečného konkurenta v dynastii. Jeho smrtí navíc vymřela moravská rodová větev, díky čemuž se mohl Václav IV. ujmout přímé vlády nad Moravou, a tím pádem i nad celou českou Korunou. Václavova moc a vliv tím sice podstatně vzrostly, ale to Zikmundovi příliš nevadilo, jelikož i on dědil na základě společné dohody s bratrem. Do Zikmundových rukou se tak vrátilo Braniborsko, i když pouze na malou chvíli. ^[7] Navíc byl již 21. července 1411 zvolen římským králem, tentokrát už zcela jednomyslně. Teď mohl Evropě konečně předvést svůj politický um a navázat na státnické dílo svého otce. Kromě toho byl nyní mocnější než Václav, jenž se de facto stal jeho leníkem, i když vztah Říše a Čech už nebyl na počátku 15. století nijak dramatický a nedůstojný jako ještě v dobách 12. a 13. století. Sám Zikmund navíc neměl potřebu se nad Václavem politicky vyvyšovat, jelikož by tím jen podrýval své budoucí postavení českého krále, s nímž již napevno počítal. Jen Václavovi často a rád dával prostřednictvím svých poselstev a psaní najevo, že je nyní na evropské scéně nová veličina, kterou je třeba plně respektovat. Václav přijal Zikmundovo zvolení se skřípěním zubů. Mezi bratry byla sice nepsaná dohoda o tom, že až Václav získá císařskou korunu, uzná Zikmunda veřejně římským králem, ale Zikmund nemínil slib dodržet. O císařský diadém chtěl totiž usilovat sám. Jistá míra závislosti a ohleduplnosti směrem k českému panovníkovi byla ovšem u Zikmunda patrná. Už jen z toho důvodu, že na Karlštejně byly stále uloženy říšské korunovační insignie, které vychytralý Václav IV. nehodlal vydat do bratrových rukou, dokud nesplní své sliby. Politicky schopný a diplomaticky mimořádně nadaný Zikmund však i tak prožíval nyní nejúspěšnější období svého života. Na co sáhl, to se mu dařilo. Neexistoval snad žádný problém, který by nemohl vyřešit. Jako první se zaměřil na otázku lucemburského dědictví, protože on ani Václav, jakožto jediní dva zbylí členové kdysi tak početného a vlivného rodu, neměli mužského dědice.

Na uherském sněmu v Prešpurku proto Zikmund v říjnu 1411 slavnostně proklamoval zasnoubení své dvouleté dcerky Alžběty se čtrnáctiletým rakouským vévodou Albrechtem V. Habsburským, jehož zároveň označil za svého syna, tj. formálně jej adoptoval. Byl to skvělý tah. Nejenže si tím upevnil pozice v Říši, kde na rozdíl od Habsburků neměl žádnou rodovou základnu, ale s předstihem hodlal vyřešit otázku mocenského uspořádání střední Evropy po vymření lucemburské dynastie po meči, což se tehdy jevilo už víceméně jako jistota. Kromě toho by vznik personální unie českých, rakouských a uherských zemí umožnil Zikmundovým potomkům trvale ovládnout římský trůn a jednou provždy zastavit osmanskou expanzi. Byl to záměr nadčasový, pragmatický a pokračující v odkazu Přemyslovců i Zikmundova otce Karla IV, který už v roce 1364 uskutečnil první kolo lucembursko-habsburských námluv. Zikmund se tím projevil jako skutečný státník a vizionář, který utváří dějiny. Nic na tom nemohla změnit ani skutečnost, že cestu do Říše a svou korunovaci musel odložit v důsledku toho, že Ladislav Neapolský prodal už v roce 1409 Dalmácii z titulu uherského krále Benátkám za 100.000 zlatých. A Benátky neváhaly sáhnout po tomto regionu. Zdejší významná obchodní oblast jim totiž stála za to, aby zkřížily zbraně se Zikmundem. Však také Nejjasnější republika okamžitě obsadila Trogir a Šibenik. Zikmund byl proto nucen v roce 1411 vyslat vojenské oddíly pod velením Pipa Spana, které vpadly přes Furlansko na území Benátské republiky. Tehdy poprvé a velmi efektivně využíval Zikmund okolnosti, že mohl cestovat přes spřátelené území Habsburků, a to nejen z Uher do Říše, ale také do severní Itálie. Jelikož se uherská svrchovanost vztahovala i na Chorvatsko, mohl Zikmund z bezprostřední blízkosti řídit vojenské operace proti Benátkám. Na sklonku roku 1412 dokonce pobýval v Udine, jež leželo zhruba 80 km od Benátek. Avšak ani vyhlášený kondotiér a válečník Pipo Spano nepřinesl uherským zbraním vítězství, a to i přesto, že se jeho vojsko vyznačovalo mimořádnou krutostí. Zajatcům přikázal useknout pravou ruku a některým také po tureckém způsobu nechával uřezat hlavu. Se stejnou surovostí zanedlouho postupoval i v Čechách. Ovšem ani krutost nezastrašila Benátčany. Zikmund tak byl nucen v březnu 1413 uzavřít s Benátkami příměří. Že by však agilní Zikmund rezignoval, nepřicházelo do úvahy. Aby si vylepšil svou finanční situaci, zastavil třináct spišských měst a Starou Ľuboveň Polákům, pochopitelně k velké zlosti uherské šlechty. Benátky se poté snažil přimět k jednání a kompromisu blokádou alpských průsmyků, čímž si po nedávném mrzačení zajatců procvičoval další disciplínu, kterou po roce 1419 provozoval i proti husitům. Marně, a tak Dalmácii musel oželet, ačkoli válka s Benátkami se táhla ještě několik let, přičemž se konflikt vyhrotil tak daleko, že dóže Tomasso Mocenigo dokonce chystal v roce 1415 atentát na samotného Zikmunda! Ironií dějin je skutečnost, že oba muži bývali kdysi přátelé a v roce 1396 u Nikopole zachránil tehdy ještě pouhý kapitán Mocenigo Zikmunda před zajetím. Epilogem za tímto zajímavým a významným konfliktem byla léta 1418 – 1420, kdy Benátky, které využily mimo jiné i Zikmundova zaneprázdnění v Čechách, ovládly celou Dalmácii. Zikmund se Dalmácie nikdy oficiálně nevzdal a až do konce života uzavíral s Benátkami příměří, jelikož na válku mu nezbývalo peněz ani prostředků. Avšak pro Uherské království už byla tato významná oblast definitivně ztracena.

Na Jadranu tedy Zikmund nezazářil a utrpěl zde velké fiasko. Vše si však kompenzoval ve zcela jiné sféře. Své úsilí napřel k řešení palčivých církevních otázek a také k uspořádání poměrů v Říši. Jelikož institucionální církev neměla dostatek sil a popravdě řečeno ani chuti k odstranění papežského schizmatu i nutným vnitřním reformám, ujal se iniciativy sám Zikmund. Byl to náročný úkol obzvláště, když po koncilu v Pise měla Evropa papeže hned tři: Jana XXIII., Benedikta XIII. a Řehoře XII. Ani jeden z papežů se nechtěl vzdát svého úřadu a nejevil ochotu ke kompromisu. Zikmund ovšem dokázal prolomit ledy, když po předběžné dohodě s Janem XXIII. svolal v říjnu 1413 v italském Comu z moci imperátora obecný církevní koncil do říšského města Kostnice. Kostnický koncil měl zahájit svou činnost už v listopadu 1414 a jeho iniciátoři se netaji vysokými ambicemi. Na programu měla být nejen obnova církevní jednoty, tj. nalezení shody na jediném papeži a uzavření dohody s východní ortodoxní církví, ale také důsledná reforma církevního organismu, včetně vyřešení věroučných problémů, mimo jiné husitství. Z tohoto důvodu stál Zikmund o to, aby se koncilu účastnil i Jan Hus, skutečná hlava české reformace. Byl dokonce ochoten vystavit betlémskému kazateli ochranný glejt. To vše jen proto, aby Hus do Kostnice dorazil. Zikmundova angažovanost v Husově případu však nesouvisí pouze se skutečností, že si jako budoucí dědic české koruny uvědomoval, nakolik výrazně se otázka české reformace dotýká i jeho osobně. Důležitým důvodem byla také Zikmundova touha dozvědět se konečně z úst nejvýše postavených církevních prelátů, zda je český pokus o reformu církve skutečně po teologické stránce tak neprůstřelný, jak čeští reformátoři sebevědomě tvrdili před celou Evropou. Sám totiž choval k české reformaci skryté sympatie, i když pochopitelně z důvodů ryze pragmatických, neboť jej výrazně zaujaly body dotýkající se světské nadvlády nad mocí duchovní a sekularizace církevního majetku. Obojí zapadalo do Zikmundovy politické koncepce, již uplatňoval v Uhrách, a kterou chtěl aplikovat i po svém usednutí na český trůn. Českého reformátora se mu tak nakonec podařilo přesvědčit k cestě na koncil. O to snadněji, že i sám Hus si uvědomoval případná pozitiva toho, pokud by se mu podařilo koncil přesvědčit o svých názorech.

Hus do Kostnice dorazil hned v listopadu 1414. Krátce po svém příjezdu byl ovšem uvězněn, a to i navzdory glejtu, jenž mu velkoryse poskytl Zikmund. Nejednalo se ale o zradu ze strany Zikmunda, jak si dodnes většina Čechů myslí. Byl to logický důsledek toho, že glejt chránil Husa pouze při pobytu na říšském území, a to navíc jen před světskou mocí. Na oblast církevního práva, do něhož Husova pře spadala, se nevztahoval a ani vztahovat nemohl. Kromě toho Zikmund v době Husova zatčení v Kostnice ještě ani nebyl. Dne 8. listopadu 1414 teprve přijal v Cáchách římskou korunu z rukou kolínského arcibiskupa Dietricha z Mörsu. Do Kostnice navíc Lucemburk záměrně dorazil až se značným zpožděním, aby vystupňoval nervozitu přítomných, a mohl se předvést v plném majestátu. Stalo se tak sotva pár hodin po Štědrém dnu roku 1414. Husův další osud neměl Zikmund navzdory zažitému českému historickému výkladovému stereotypu tak úplně ve svých rukou. Sám si navíc velmi rychle uvědomil, jak je Husova kauza složitá a vyvolává vážné spory v kostnickém sboru. Původně kalkuloval s tím, že Husa přenechá koncilu, aby se mohl do budoucna odvolat na závazné církevní stanovisko ohledně záležitosti české reformace. Avšak už brzy Zikmund pochopil, že se přepočítal, protože byl chtě nechtě vtažen do celé kauzy, která se úzce dotýkala i jeho osobně. Už krátce po příjezdu do Kostnice musel protestovat proti Husově zatčení a uvěznění, jelikož to považoval za svou vlastní urážku s ohledem na ochranný glejt, který vystavil Husovi. Zikmund tak žádal Husovo okamžité propuštění, avšak kardinálové mu důrazně vysvětlili, že něco takového je považováno za neoprávněný zásah světské moci do církevních záležitostí. Aby si Zikmund nepohněval kardinály, musel ve svém požadavku ustoupit. Na koncilu se pokračovalo v procesu, který byl proti Husovi zahájen již v roce 1410, a jenž probíhal na základě kanonického práva. Zikmund tak mohl jen ve velmi omezené míře určovat průběh celé kauzy, ale ani o to se během zimy a jara 1415, kdy Hus trpěl ve vězení, příliš nestaral. Pro něj byl totiž prvořadý úspěch koncilu jako takového. Husova kauza proto byla pro Zikmunda a popravdě řečeno i samotný koncil jen alia minora (ostatní maličkostí), kvůli níž nechtěl riskovat nezdar tak pracně zorganizovaného koncilu. Nejvíce se to projevilo v březnu 1415, kdy papež Jan XXIII., shodou okolností ten, jenž nejvíce přitížil za svého pontifikátu Husovi, zbaběle uprchl z Kostnice spolu se svými sympatizanty. Hrozilo mu totiž potupné sesazení. Svému ponížení ovšem neunikl, neboť byl krátce po útěku zadržen a dopraven zpět do Kostnice. Celá aféra však rozklížila koncil, kde zuřily prudké spory prakticky od počátku, a tak hrozilo, že Zikmundovo dílo skončí fiaskem. Zikmund ale vynaložil velkou energii na udržení koncilu, jehož zdárnému výsledku byl ochoten obětovat i případné vyhrocení vztahů s Václavem IV. a českým panstvem. Vždyť Husovi nepomohl z žaláře ani poté, co papež, jenž jej nařídil zatknout, skončil sám ve vězení.

Po urgencích z Čech však Zikmund přece jen vymohl českému reformátorovi hned tři veřejná slyšení, což byl postup u osoby podezřelé z kacířství neslýchaný. Zikmund tím hodně riskoval, avšak chtěl ukázat svým budoucím poddaným v českých zemích, že učinil na obhajobu a záchranu Husa maximum možného. Dvou ze tří slyšení, jež se odehrála v červnu 1415, se dokonce účastnil osobně, i když se to neobešlo bez řady společenských faux pas. Římského krále totiž slyšení nudila, jelikož teologickým otázkám absolutně nerozuměl, a tak se snažil rozproudit dle jeho mínění příliš vážné a upjaté vyslýchání Husa mnohými narážkami i nejapnými poznámkami. Do historie vstoupila zejména ta, kdy na Husovu obhajobu názoru, že král žijící v hříchu není králem v očích Božích, odpověděl k pobavení ostatních: „Jene Huse, nikdo nežije bez hříchu.“ Jak vidno, Zikmundovi byl Husův heroický zápas vcelku lhostejný. Dodnes je s podivem, jak mohl státník Zikmundova intelektu a státnického nadání tak diletantsky vyhodnotit dopady Husovy pře na další politický vývoj v českých zemích. Omluvou nemůže být ani fakt, že Zikmund do Čech již více jak desetiletí nezavítal, a tak nemohl tušit, nakolik intenzivně zapustila česká reformace své kořeny napříč českou společností. Na celé kauze je nejtragičtější to, že Zikmund tehdy již bezpečně věděl, jaká budoucnost Husa čeká. Český reformátor mohl skončit buď na hranici, to v případě, kdyby neodvolal své učení, nebo v izolovaném žaláři daleko od vlasti. Ani v případě odvolání a hlubokého pokání by totiž koncil nedovolil Husovi, aby se vrátil do Čech. Přesto Zikmund dával i prostřednictvím slyšení, jež mu blahosklonně vymohl, Husovi falešné naděje na pozitivní vyřešení jeho pře. To od Zikmunda vyžadovalo jistě velkou dávku cynismu. Z hlediska objektivity je však nutné říci, že římský a uherský král, který se již drahně let neformálně tituloval jako dědic Českého království, byl dějinami postaven do pozice, kdy byl odpovědný především za obecné křesťanstvo, nikoli jednoho jediného člověka. A Husa velké dějiny semlely, s čímž Zikmund nemohl mnoho dělat. Stal se však pro stoupence betlémského kazatele v Čechách symbolem oné nespravedlnosti dějin a ztělesněním samotného Husova neblahého konce. Zikmund si především tento aspekt dlouho neuvědomoval a podcenil jej.

Prameny navíc zaznamenávají pozoruhodné střípky z Husova kostnického procesu, které poodhalují míru rozporu na straně Zikmunda, který mluvil zcela jinak jako člověk a jako politik. Při třetím a posledním slyšení, dne 8. června, se snažili kardinálové i Zikmund pohnout Husa k povolnosti. Lucemburk mu dokonce důvěrně a stranou od většiny kardinálů řekl: „Poslyš, Huse! A proč bys nechtěl odpřísáhnouti všechny bludné články, o nichž tvrdíš, že svědkové proti tobě špatně udávali? A přece já chci odpřísáhnouti a odpřísáhnu všechny bludy a že nechci žádný blud držeti, není přece třeba, abych nějaký dříve držel.“ Tím dal Zikmund Husovi poměrně lišáckou radu, z níž jakoby vyplývá, že si vlastně ani nepřeje Husovo upálení. Ovšem hned vzápětí po skončení tohoto slyšení Zikmund doporučoval kardinálům Husa upálit, pokud neodvolá, a kdyby se podvolil, nemají mu věřit ani slovo. Tyto rady navíc pronesl Zikmund tak nešťastně, že je slyšeli i Husovi přátelé. Není vlastně ani divu, že když byl ani ne za měsíc za přítomnosti kardinálů a také samotného Zikmunda definitivně odsouzen, Hus uvedl, že přišel na koncil dobrovolně a pod ochranným glejtem římského krále. V ten okamžik se Jan Hus zpříma zadíval nedaleko sedícímu Zikmundovi do očí. Ten po chvíli odvrátil pohled a přítomní si povšimli, že se velký vladař výrazně začervenal studem. Bylo to více než výmluvné. Zikmund si však i přesto myslel, že Husova hranice, která vzplála 6. července 1415, nebude v jeho životě ničím více než jen pouhou epizodou, jíž dějiny zřejmě ani nezaznamenají. Hluboce se zmýlil, protože i když měl poté před českou veřejností vcelku slušné alibi a mohl správně poukazovat na to, že Husa poslali na smrt představitelé koncilu a nikoli římský král, v očích drtivé většiny Husových přívrženců byl on sám obviňován z toho, jak tragicky celá kauza vyústila. V květnu 1416 skončil na hranici i Jeroným Pražský, což bylo dalším políčkem české reformaci. Vždyť koncil vydal plamenům oba velikány evropského formátu a muže, o kterých byli jejich přívrženci přesvědčeni, že dokáží obhájit své učení i na mezinárodní scéně. To silně ovlivnilo i Zikmundův pohled na českou reformaci jako na proud kontroverzní a balancující na hraně otevřené hereze, respektive už nebezpečně vstupující za její samotnou hranici.

Zikmund byl v této době už plně zaměstnáván volbou nového papeže. Po sesazení, respektive vynucené rezignaci zkompromitovaných papežů, byl v listopadu 1417 zvolen nový a všemi uznávaný Svatý otec Odo Colonna, jenž přijal jméno Martin V. (1417 – 1431). Právě on sehrál v Husově kauze zásadní a neblahou roli. Bylo to velké vítězství nejen myšlenky konciliarismu, tj. nadřazení obecného koncilu nad papežskou mocí, ale zejména Zikmundova obdivuhodného diplomatického nasazení. Už v červenci 1415 opustil koncil a vydal se na ojedinělou cestu po západní Evropě, aby zde získal mezinárodní podporu a uznání výsledků koncilu. Osobně jednal s kastilským i aragonským králem, které přiměl respektovat závěry kostnického koncilu. Navštívil papeže Benedikta XIII. v Avignonu a také Karla VI. v Paříži, kam dorazil v březnu 1416, a kde dokonce vyslovil touhu stát se prostředníkem mezi Francií a Anglií, mezi nimiž tehdy zuřila vrcholná fáze stoleté války. Z tohoto důvodu se vydal do Anglie za králem Jindřichem V. a v květnu 1416 vjel jako vůbec první římský král do bran Londýna. Během této své nejdelší, nejvýznamnější a také nejúspěšnější evropské diplomatické mise, která skončila v lednu 1417 Zikmundovým návratem do Kostnice, jednal velký Lucemburk s předními státníky své doby. A to nejen o otázkách církevního koncilu. Neztrácel totiž ze zřetele ani obecný evropský kontext. Zikmund se tehdy ocitl na absolutním vrcholu své pozoruhodné dráhy politika. Byl v nejlepším rozkvětu duševních i fyzických sil. Mimochodem, v Kostnici se dokonce účastnil inkognito rytířského turnaje a také v něm uspěl, což vskutku svědčí o jeho značné tělesné zdatnosti, o které se zmiňují i současníci. Jeho sebevědomí prudce vzrostlo, neboť vnímal, že v něm většina Evropy vidí sjednotitele církve a nového Davida, jehož samotný Bůh povolal ke královskému úřadu. Není divu, že už při odjezdu z Kostnice Zikmund sebevědomě prohlašoval, jaké jsou jeho další plány. Měl v úmyslu osvobodit Boží hrob v Jeruzalémě a záchranu křesťanů žijících pod tureckou nadvládou. Tváří v tvář rozhádaným a neutěšeným evropským problémům však rychle pochopil, že takové myšlenky nejsou realizovatelné.

Když tedy skončilo v dubnu 1418 zasedání koncilu v Kostnici, který proklamoval potřebu pravidelného konání obecných koncilů, byla Evropa oslněna úspěchem muže, v němž spatřovala nového Šalamouna a druhého Justiniána. Co naplat, že věčně insolventní panovník po sobě zanechal jen v samotné Kostnici dluh ve výši 21.500 rýnských zlatých. Kredit Zikmunda nesmírně vzrostl a jeho tvář se stále častěji zjevovala na soudobých obrazech s biblickými, legendistickými a historickými náměty, kde propůjčoval svůj vzhled postavám velkých vládců. Evropa tak vůbec poprvé mohla vidět portrét panovníka se zlatavým odstínem rusých vlasů a výrazným profilem, jemuž vévodily ostrý nos a bystrý pohled. Byla to tvář dravce a státníka, který šel tvrdě a důsledně za svým. Tento skvělý politický úspěch si však vybral daň v panovníkově osobním životě. Po návratu do Uher na počátku roku 1419 totiž rychle zjistil, že jeho choť Barbora využila mnohaletého manželova vzdálení k tomu, aby nalezla útěchu a rozkoš v náruči jiných mužů. Sám Zikmund se rozhodně nedržel zpátky a užíval si, kde se jen dalo. Dokonce ještě o několik desítek let později si zaznamenal italský humanista Aeneas Silvius Piccolomini do své kroniky, že Zikmund: „…po ženách jen hořel a cizoložstva tisícera se dopouštěl…“ Milostné pletky své ženy však nehodlal tolerovat, a tak Barboru odehnal ze svého dvora. Ta proto musela hledat i se svou dcerou útočiště ve Velkém Varadínu (Oradea). Nakonec se ovšem Zikmund upokojil a povolal Barboru i dceru Alžbětu zpět. Neobešlo se to ale bez dosti nedůstojné scény. Chorobně žárlivý král nechal Barboru o Vánocích roku 1419 ve Skalici, která ležela na tehdejším uhersko-moravském pomezí, poníženě pokleknout na kolena před jím osobně i celým dvorem a prosit za odpuštění. Za velkého zájmu dvora však Zikmund své choti odpustil až teprve poté, kdy za ní začala orodovat teprve desetiletá dcera Alžběta. Bylo to zinscenované divadlo pro veřejnost s výrazným politickým podtextem, jelikož Zikmund Barboru potřeboval mít po svém boku, ať již s ohledem k uherské a české veřejnosti. Vždyť se právě chystal na převzetí dědictví v Čechách. Barboru však Zikmund v budoucnu zahrnul mnohými dary a majetkem, díky čemuž se později stala jednou z nejbohatších osob v Uhrách. Jak je tedy zřejmé, uměla Barbora příležitostně obšťastnit svého manžela i po roce 1419. Vánoční svátky tehdy trávil Zikmund již v zemích Koruny české, neboť v srpnu zemřel jeho bratr Václav IV., a tak se římský i uherský král konečně mohl ujmout svého dědictví v Čechách. Odchod bratra jej z lidského hlediska zřejmě nijak hlouběji nezasáhl, neboť propast mezi oběma Lucemburky byla příliš hluboká. Z politického hlediska se však jednalo o událost, která jej navždy poznamenala a zásadním způsobem ovlivnila poslední třetinu jeho života.

Husitství bylo na nezadržitelném postupu a poutalo na sebe negativní pozornost po celé Evropě. Zikmund to samozřejmě věděl. Sám byl nemile překvapen tím, že když se na sklonku roku 1418 vracel přes jižní části Německa do Uher, počítali již církevní a světští představitelé těchto oblastí napevno s křížovým tažením proti českým kacířům. Tehdy už Zikmundovi došla s bratrem trpělivost. Na sklonku roku 1418 se proto zastavil v bavorském Pasově poblíž českých hranic a snažil se pohnout Václava IV. k povolnosti. Zprvu apeloval na bratrskou lásku a společné zájmy dynastie. Nabízel dokonce i osobní schůzku, avšak Václav jí pochopitelně striktně odmítl. Obával se totiž svého dalšího zajetí. Zikmund zatím poměrně úspěšně krotil protihusitské vášně. Jak na koncilu v Kostnici, tak i po jeho ukončení bránil českého krále i celé království, a to i přesto, že papež Martin V. byl bytostný odpůrce husitů a zejména francouzští, španělští i italští kardinálové dokonce spílali samotnému Zikmundovi za jeho zády do kacířů. Zikmund ale vytrval. Na výrok pasovského biskupa, že každý husita je heretik a musí skončit v plamenech, odpověděl: „Ne, ne tak, nebo Čechové nejsú ještě praví kacieři, jedné že sú na vieře pochybili.“ I když po kruciátě netoužil, sám křížem hrozil Václavovi, aby jej zastrašil. Po návratu do Uher navíc jeho rétorika přitvrdila a českému králi víceméně již jen kladl ultimáta. Václav IV. se sice ještě nějaký čas bránil, ale tlaku posléze ustoupil a zahájil konfrontační politiku vůči husitům. Napětí v zemi se proto dalo doslova krájet. A pak přišla zpráva o defenestraci a králově skonu. Zikmund tak byl postaven před nesnadný úkol. Následná léta budou pro něj velmi bouřlivá a nesmírně těžká. Na zkoušku, která ho měla v českých zemích čekat, jej totiž nedokázala připravit žádná škola života. Zůstal jediným žijícím mužským Lucemburkem, na jehož bedrech nyní záleželo, zda dynastie opustí evropskou scénu alespoň důstojně a s nadějí do budoucna pro další generace. Už se nemohl spolehnout na žádnou pomoc svých bratrů nebo bratranců. Nyní byl na všechny úkoly, a že se jednalo o výzvy vskutku veliké, zcela sám…

Odkazy a poznámky:

1. Zikmundem vybudovaný pevnostní pás chránil Uherské království více jak sto let a stal se vzorem pro pohraniční válku i v desetiletích po jeho definitivním zhroucení. Tento aspekt Zikmundovy vlády oceňují maďarští historikové zdaleka nejvíce.

2. Osudům nejmladšího ze synů Karla IV. se detailně věnuje publikace BOBKOVÁ, Lenka; VELIČKA, Tomáš. Jan Zhořelecký. Třetí syn Karla IV. Praha: Casablanca, 2017. 408 s. Zde se víceméně vyvrací často opakovaný údaj o tom, že byl tento vévoda otráven některým ze svých příbuzných. Podle všeho se jedná až o mnohem pozdější pomluvu, jejíž vznik byl silně ovlivněn zaujatostí autorů vůči ostatním Lucemburkům.

3. Jelikož je tento seriál věnován primárně Zikmundovi, není zde prostor ani čas detailněji sledovat českou reformaci a husitství jako takové. Proto odkážeme čtenáře na náš obsáhlý 6dílný seriál „Husitství a reformace česká“. Zde čtenář nalezne vše důležité ohledně počátků, příčin a průběhu reformačního cyklu i husitské revoluce.

4. O této pozoruhodné královně vyšla nedávno velká monografie DVOŘÁKOVÁ, Daniela. Barbora Celjská. Čierna kráľovná. Životný príbeh uhorskej, rímsko-nemeckej a českej kráľovnej [1392 – 1451]. [s.l.]: Vydavateľstvo Rak Budmerice, 2014.

5. Opět nezbývá než odkázat na naše dva seriály „Jan Hus – příběh reformátora, který změnil svět“ a „Jeroným Pražský – enfant terrible české reformace“. Velkým reformátorům je zde věnován odpovídající prostor a čtenář zde nalezne i odkaz na další literaturu.

6. Také v Joštově případě se v minulosti objevily zprávy, že byl tento Lucemburk otráven, přičemž hlavní podezření padalo pochopitelně na Zikmunda. Podle některých dobových zpráv byly totiž vyslýchány na mučidlech dvě podezřelé osoby, jež měly údajně Jošta otrávit, přičemž podezřelí také na mučidlech zemřeli. Na mučidlech však lidé většinou přiznali i to, co nespáchali, jen aby unikli dalšímu trýznění. Otrava tak není ničím hodnověrně doložena, a proto je nutné jí odložit do říše fikce. Ostatně na ní neměl Zikmund ani zájem, protože je prokázáno, že oba Lucemburkové jednali o společné schůzce, která se měla konat někdy na přelomu let 1410/1411. Už k ní však nedošlo. Zdá se, že se Jošt a Zikmund hodlali nějakým způsobem dohodnout na dělbě moci, možná i vyšachovat ze hry Václava IV. a podělit se o seniorát v Říši (Jošt jako císař a Zikmund jako římský král). Joštova smrt však vše vyřešila. Více informací o tomto pozoruhodném Lucemburkovi nalezne čtenář v titulech ŠTĚPÁN, Václav. Moravský markrabě Jošt (1354 – 1411). Brno: Matice moravská, 2002 nebo MEZNÍK, Jaroslav. Lucemburská Morava 1310 – 1423. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001.

7. Ustavičné finanční potíže přiměly Zikmunda zastavit v roce 1415 celé Braniborsko, jež udělil v roce 1417 i s kurfiřtským hlasem jako léno norimberskému purkrabímu Fridrichovi Hohenzollernovi. Za takový čin, jenž byl uskutečněn bez vůle Václava IV., si Zikmund rozhodně nevysloužil chválu současníků, obzvláště ne husitů, kteří Zikmundovi tento čin později opakovaně vyčítali. Díky Braniborsku se však Hohenzollernové rázem vyšvihli mezi říšskou elitu a později osudovým způsobem zasáhli do dějin Německa i celé Evropy. V samotném Braniborsku tento rod vládl až do roku 1918.