Stručné dějiny husitství II (1436 – 1485)

14. srpna 1436 byl Zikmund Lucemburský v Jihlavě přijat za českého krále a již 23. srpna byl slavnostně uvítán v Praze. Završil tak svoji šestnáct let trvající nezměrnou snahu o získání skutečné vlády v zemích Koruny, tzn. především v nepoddajných Čechách a lavírující Moravě. Před tím se však musel písemně i ústně k lecčemu zavázat. Jednalo se mj. o postoupení kontroverzního práva volby pražského arcibiskupa českým stavům. V této souvislosti je třeba připomenout, že již 21. října 1435 byl na svatomatoušském sněmu zvolen arcibiskupem Jan Rokycana a jeho dva sufragáni (pomocní biskupové). Jedním z nich byl Martin Lupáč. Součástí dohod se Zikmundem bylo i Rokycanovo uznání jako pražského arcibiskupa. Také v této době počítal římský císař a staronový český král s tím, že až svoji pozici upevní, tak na sliby jakoby zapomene, což bylo jeho běžně používanou taktikou i praxí.

Již brzy po svém příjezdu do Prahy ryšavý Lucemburk jmenoval nové představitele zemských úřadů a členy městských rad ve všech třech pražských městech s důrazem na zastoupení katolíků a umírněných kališníků.

V opozici proti králi zůstali pouze Jan Roháč z Dubé, města Hradec Králové a Tábor, který neuznal kompaktáta. Nejprve se Zikmund dohodl s Táborem, jemuž byla ponechána samostatná církevní organizace. Husitské město se stalo městem královským, uznalo Zikmunda českým králem a za to naopak získalo jiné výhody. Jinak tomu bylo s Hradcem Králové, někdejší městskou základnou Jana Žižky z Trocnova. Doba však pokročila a mnoho věcí se změnilo. Po neúspěšném obléhání Divišem Bořkem z Miletínka na podzim roku 1436 se nakonec i toto město Zikmundovi podrobilo, když zde 3. března 1437 odpůrci kněze Ambrože provedli převrat a samotný Ambrož musel uprchnout do Kolína. V červnu 1437 zklamaný Jan Rokycana, jenž přišel o Týnskou faru, tajně odjel z Prahy na Kunětickou horu Diviše Bořka z Miletínka.

Bouřlivák Jan Roháč se opevnil na svém hradu Sionu nedaleko Malešova u Kutné Hory. Avšak i Roháčův Sion byl dobyt vojskem, jemuž velel nejvyšší hofmistr Hynce Ptáček z Pirkštejna, jehož hvězda začala pomalu leč nezadržitelně stoupat na husitském nebi. Jan Roháč z Dubé spolu s dvaapadesáti spolubojovníky byli odvezeni do Prahy a následně popraveni. To byla silná káva i pro mnohé příslušníky kališnické šlechty, kteří nedávno přijali Zikmunda za svého krále. Před vzedmuvší se vlnou nepřátelství Zikmund v noci z 10. na 11. listopad Prahu opustil, aby zase prchal před českými kacíři jako již mnohokrát ve svém životě. Na cestě do Uher 9. prosince ve Znojmě římský císař a český král zemřel.

Den před svojí smrtí Zikmund projevil vůli, aby v Českém a Uherském království byl za panovníka přijat Albrecht Habsburský, čímž by společně s Rakousy a Uhrami byla vytvořena personální unie. Nesmíme však zapomínat na to, že v Českém království si již zvykli na představu volby a nikoli jen přijetí krále.

Nastalo období vzájemných sporů, tentokrát dvou mocenských uskupení, z nichž jedno se zaměřilo na rakouskou stranu a druhé na kandidaturu polskou. V čele prvního uskupení, které prosazovalo kandidaturu Habsburkovu, stál Oldřich z Rožmberka, do čela té druhé se postupně prosadil Hynce Ptáček z Pirkštejna. „Polská“ strana, vědoma si slovanské sounáležitosti, obrátila svoji pozornost do Polska ke Kazimírovi, bratru krále Vladislava Jagellonského. Bylo zřejmé, že tyto rozpory se neobejdou bez vojenské konfrontace. Poté, co se Albrecht Habsburský nechal 29. června 1438 v Praze korunovat, byla spuštěna masivní agitační kampaň ve prospěch obou kandidátů. Válka mezi znepřátelenými skupinami byla na spadnutí. Vojska protivných stran se setkala u Tábora, který se Albrecht snažil bez úspěchu dobýt – obdobně jako před osmnácti lety. Obléhání bylo ukončeno již 15. září. Část Albrechtova vojska pod velením saského vévody Fridricha a za doprovodu Jakoubka z Vřesovic se v památné bitvě u Želenic utkala s oddíly žatecko-lounského svazu. Jakoubek v této bitvě uplatnil vítěznou taktiku z bitvy u Lipan a dne 23. září nepřítele na hlavu porazil. Města Louny a Žatec pozvolna přestala hrát samostatnou roli na české politické scéně polipanského období.

Neúspěchy na válečném poli si chtěla Ptáčkova strana vynahradit ve Slezsku, kam zamířilo i polské vojsko v čele s králem Vladislavem. Albrecht Habsburský byl nucen v říjnu 1438 znovu vytáhnout do pole. K velkému střetu však nedošlo, přesto Albrechtovi holdovala Horní Lužice a nakonec i Slezsko. Kromě Čech se stále vlivnou propolskou skupinou ovládal Habsburk všechny země Koruny. Došlo k roztržce táborů se skupinou Hynce Ptáčka s Pirkštejna, který nakonec uzavřel separátní mír s Albrechtem Habsburským.

Přibližně od počátku léta do konce podzimu roku 1439 řádila v Českém království epidemie moru, která skolila také administrátora kališnické církve Křišťana z Prachatic, kazatele Jakuba Vlka, nástupce Jana Želivského, a zřejmě i hradeckého kněze Ambrože.

Král Albrecht se mezitím účastnil neúspěšného tažení proti Turkům a na cestě zpět do Vídně, ještě na uherském území, 27. října 1439 zemřel na úplavici. Nastává první období mezivládí, tzv. interregna.

Toto bezvládí bylo zahájeno tím, že soupeřící strany začaly intenzivně hledat nového krále. Situace využila kališnická i katolická šlechta k upevnění svých pozic. Počátkem roku 1440 se obě strany dohodly na rozdělení mocenského vlivu a na způsobu volby příštího krále. V této době byl do Prahy svolán zemský sněm, na němž byl přijat tzv. list mírný z 29. ledna 1440. Eliminoval vznik nové války, navrhoval řešení v otázce Rokycanova arcibiskupství a trval na dodržování jihlavských kompaktát. Byla pozastavena činnost soudů dvorského i zemského a zajištěna aspoň částečná funkčnost úřadu zemských a dvorských desek.

Následně si vládu v zemi rozdělily jednotlivé mocenské skupiny šlechty prostřednictvím tzv. landfrýdů („zemských mírů“), tj. krajských politických svazků pánů, rytířů a královských i věnných měst. Jejich sjezdy v čele s volenými hejtmany nahrazovaly ústřední zemskou vládu. Tyto landfrýdy sdružovaly i katolíky a měly zajistit dodržování práva i jeho vymahatelnost. Na území středních a východních Čech působil nejvlivnější landfrýd sestávající z krajů Čáslavského, Kouřimského, Chrudimského a Hradeckého. V čele tohoto mocného kališnického spolku stanul Hynce Ptáček z Pirkštejna. Na Moravě se vytvořil celozemský landfrýd.

Dcera Zikmunda Lucemburského Alžběta, vdova po Albrechtu Habsburském, 22. února 1440 v Komárně, v Horních Uhrách, porodila syna Ladislava, který obdržel přízvisko Pohrobek, neboť se narodil až po otcově smrti. Pro římského krále Fridricha III. se Ladislav Pohrobek stal jakýmsi rukojmím, prostřednictvím něhož chtěl politicky licitovat. Proto se rozhodl, že Ladislava Pohrobka nevydá českým ani uherským stavům, dokud nebude plnoletý.

Nastal čas, abychom se v této souvislosti krátce zmínili o Janu Jiskrovi z Brandýsa, původem českém šlechtici, který měl ve službách Alžběty Lucemburské hájit zájmy nezletilého Ladislav Pohrobka proti nárokům Vladislava Jagellonského, zvaného Varnenčík. S vojskem bratříků (husitští válečníci, kteří se po Lipanech uchýlili do Horních Uher) čítajícím kolem 5000 žoldnéřů Jiskra brzy ovládl značnou část Horních Uher a mohl tak účinně čelit Pohrobkovým nepřátelům.

V květnu a červnu 1440 se v Praze sešel zemský sněm, který se shodl na kandidátovi na český královský stolec. Stal se jím Albrecht Bavorský na základě volebního principu. Již v srpnu však tuto nabídku bavorský vévoda zdvořile odmítl.

V červenci 1441 se z exilu vrátila a do Mělníka přesídlila Barbora Celská, vdova po Zikmundu Lucemburském. Na základě jeho závěti připadla císařovně vdově další věnná města tj. Trutnov, Jaroměř, Dvůr Králové, Hradec Králové, Chrudim ad. Její zájmy hájil Hynce Ptáček z Pirkštejna a ona zase podporovala jeho. Jednalo se tedy o vzájemně výhodnou spolupráci.

Bezvládí uvolnilo vazby také mezi jednotlivými zeměmi Koruny české. Ve Slezsku na sebe strhly moc landfrýdy nebo magnáti, protihusitské středisko Vratislav využívalo ochrany církevních institucí a lužické Šestiměstí (tvořené městy Budyšín, Zhořelec, Kamenec, Žitava, Lobava v dnešním Německu a město Lubaň v dnešním Polsku) se jen zřídkakdy ubránilo kořistnickým nájezdům.

Moravská města se snažila společnými akcemi čelit feudálním rozbrojům a přesto velmi trpěla válečnými srážkami na moravsko-rakouském a uherském pomezí. Teprve mír s Rakousy z roku 1446 dopřál těmto městům relativní klid a umožnil jim obnovit obchodní vazby i následnou spolupráci.

V Čechách neustávala drobná válka. Na jihu se jednalo o vleklé spory mezi Táborem a Oldřichem z Rožmberka a na východě to byly výboje Koldy ze Žampachu a jiných táborských spojenců. Právo určoval zákon silnějšího prosazený většinou silou, tzn. vojensky. Snaha o získání panovníka vedla kališnické vůdce k užší spolupráci. Pod vedením vrchního hejtmana Hynce Ptáčka z Pirkštejna přikročil východočeský svaz v r. 1441 k postupnému sjednocení kališnických frakcí a uznal Jana Rokycanu za jedinou hlavu zemského utrakvismu.

V červenci 1443 došlo na sjezdu v Kutné Hoře k poslednímu velkému ideovému střetnutí táborského husitského radikalismu s umírněným utrakvismem. Jelikož se kněží znesvářených stran nemohli shodnout, připadlo rozhodnutí laickému sněmu (nic nového pod husitským sluncem), který se v lednu 1444 postavil za Rokycanovo stanovisko, tj. na stranu umírněného křídla utrakvismu. Tím byla vážně otřesena svébytná pozice táborství, jehož epilogem se stala válka s Jiřím z Poděbrad (viz dále).

V září 1444 byl zvolen za vrchního hejtmana východočeského spolku tehdy čtyřiadvacetiletý Jiří z Poděbrad, který pokračoval v úsilí Hynce Ptáčka z Pirkštejna, svého mentora, který zemřel v srpnu téhož roku.

V květnu 1445 byl v Uhrách přijat za krále Ladislav Pohrobek, ale naděje na vyřešení nástupnictví v Českém království se rozplynula o dva roky později při neúspěšném jednání zástupců českého sněmu s římským králem Fridrichem III. Ještě větším zklamáním a znepokojením skončila legace kardinála Carvajaly, který v zastoupení papeže Mikuláše V. v květnu 1448 nepřímo odmítl Rokycanu jako uchazeče na pražského arcibiskupa.

To přimělo k rozhodnému vystoupení východočeský kališnický spolek, který postřehl nebezpečí spočívající ve splynutí katolíků s umírněnými utrakvisty typu Menharta z Hradce, jenž se legátovi Carvajalovi nakonec tajně odpřisáhl kalicha. V červnu 1448 se na sjezdu v Kutné Hoře ustavily východočeské landfrýdy v jednotu, v jejímž čele stanul jako správce Jiří z Poděbrad.

Plán na dobytí Prahy se za této situace jevil Poděbradovi jako nejnaléhavější úkol, neboť teprve ovládnutí metropole umožňovalo prosadit širší záměry utrakvistické jednoty. Přípravu tažení se podařilo utajit, a to rozhodlo o zdaru nečekaného přepadu Prahy v noci ze 2. na 3. září 1448. Než se překvapená posádka stačila vzpamatovat, bylo hlavní město v rukou Jiřího z Poděbrad. Stalo se tak bez pomoci Pražanů, ale také ne proti jejich vůli.

Za dva dny po ovládnutí Prahy se do metropole vrátil i Jan Rokycana a ihned se ujal správy týnské fary. Byly nově jmenovány městské rady a do Prahy se postupně vraceli další měšťané, kteří odešli do exilu. Menhart z Hradce byl zbaven úřadu nejvyššího purkrabího a následně byl internován v Poděbradech. 11. září 1449 celá Praha ohlásila věrnost kompaktátům i Jiřímu z Poděbrad jako zemskému správci.

Když v zimě roku 1449 Menhart z Hradce onemocněl, byl ihned z vězení propuštěn, ale již 3. února 1450 zemřel. Jiří z Poděbrad poté upadl v podezření, že svého vězně otrávil.

8. února byla ustanovena tzv. Strakonická jednota v čele s Oldřichem z Rožmberka, usilující o návrat poměrů před obsazením Prahy Jiřím z Poděbrad. Strakonickou jednotu tvořili katoličtí páni z jižních i jihozápadních Čech a město Plzeň; Tábor zaujal v hrozícím konfliktu neutrální pozici. 10. dubna bylo mezi Poděbradem a jednotou uzavřeno roční příměří. Po skončení tohoto příměří, již 1. června 1450, vojska obou znesvářených stran proti sobě stanula u Rokycan, uzavřena ve vozových hradbách. Za této klasické patové situace k rozhodující bitvě nedošlo, a tak 11. června bylo uzavřeno další příměří.

V listopadu 1449 zemřela Jiřího první manželka Kunhuta ze Šternberka a již v následujícím roce pojal ovdovělý zemský správce za svoji druhou choť Johanu z Rožmitálu.

Svatokateřinský sněm z přelomu let 1450 a 1451 konaný v Praze měl urovnat spory mezi Poděbradem a Strakonickou jednotou. Další sněm se uskutečnil hned v červenci 1451 v Benešově. Ani závěry těchto dvou sněmů nepřinutily římského krále Fridricha III. Habsburského vydat Ladislava Pohrobka, aby se ujal vlády v zemích Koruny české.

V souvislosti s tím podnikl do Čech diplomatickou cestu Enea Silvio Piccolomini, budoucí papež Pius II. a autor kroniky Historie česká. Při své diplomatické misi mj. navštívil dvakrát i Tábor. Svoje poznatky z kacířské země pak zužitkoval při psaní své kroniky.

Římská kurie do Čech vyslala legáta Mikuláše Kusánského, který střídal kardinála Carvajala. Současně s Mikulášem Kusánským působil během roku 1451 proti kacířům v Čechách také minoritský mnich Jan Kapistrán. Zejména Rokycana se s tímto militantně protihusitsky naladěným starcem chtěl utkat v disputaci na neutrální půdě. To však Kapistrán zbaběle odmítl.

Na podzim roku 1451 stárnoucí Oldřich z Rožmberka předal své dědictví synům Joštovi, Janovi a Jindřichovi.

Římský král Fridrich III. potvrdil Jiřího z Poděbrad ve funkci zemského správce. V této významné funkci Poděbrada na dobu dvou let potvrdil i zemský sněm svolaný do Prahy v dubnu 1452. Ke společné vládě byla zemskému správci určena jedenáctičlenná rada, v níž byli zastoupeni i dva katolíci.

V srpnu byl Jiří z Poděbrad nucen vypravit se do pole a již 1. září 1452 byly zemskému správci otevřeny brány Tábora. Představitelé husitského města uznali Jiřího z Poděbrad v jeho funkci. Když táborští kněží v čele s Mikulášem z Pelhřimova a Václavem Korandou odmítli začlenění do zemské Rokycanovy církve, byli internování na Poděbradových hradech, čímž táborská církev zbavena svých duchovních představitelů pozvolna zanikla. Bylo zřejmé, že v kapitole radikálního Tábora byly dopsány poslední řádky. Po kapitulaci Tábora uznali autoritu zemského správce další opoziční představitelé šlechty i některá města. Císař Fridrich III. (císařem od března 1452) byl konečně připraven vydat Ladislava Pohrobka ze svého poručnictví.

Obraťme nyní krátce pozornost k vývoji situace v Rakousích, která bezprostředně souvisela i se situací v zemích Koruny české a vůbec ve středoevropském prostoru. V Rakousích se proti císaři vytvořila opozice v čele s Ulrichem (Oldříchem) Eytzingerem a Ulrichem Celským, jejímž záměrem bylo získat Ladislava Pohrobka z poručnictví císaře pro svoje vlastní záměry. Když se císař Fridrich III. v srpnu 1452 ocitl v obležení opozičními vojsky ve Vídeňském Novém Městě, byl již 4. září nucen vydat Ladislava Pohrobka předákům opozice. V lednu 1453 byl Ladislav potvrzen v Uhrách jako legitimní panovník, takže na svoji příležitost čekali i představitelé české šlechty v čele se zemském sprácem Jiřím z Poděbrad.

V říjnu bylo do Rakous vysláno české poselstvo, aby projednalo podmínky Ladislavova přijetí na trůn. Mezi těmito podmínkami byla jednou z nejdůležitějších přijetí Ladislava Pohrobka za krále volbou, nikoli z titulu dědičnosti. V této souvislosti je třeba znovu připomenout, že právo na volbu českého krále bylo významným státoprávním produktem husitské revoluce. Dalšími podmínkami bylo potvrzení kompaktát a uznání Jana Rokycany arcibiskupem. Tohoto poselstva se Poděbrad nezúčastnil, ale na jaře roku 1453 se do Vídně vypravil sám. Jednání Jiřího z Poděbrad s Ladislavem Pohrobkem byla vcelku úspěšná. Ladislavovi zmocněnci přistoupili na všechny podmínky včetně brzké korunovace. Jiří z Poděbrad si z Vídně ještě odvážel tajnou listinu, která mu prodlužovala funkci zemského správce na dalších šest let.

Mezitím se však v Praze vytvořila proti Jiřímu z Poděbrad opozice s cílem vyvolat v metropoli nepokoje a snad i převrat. V pozadí za těmito událostmi hledejme nejen katolíka Aleše Holického ze Šternberka, nýbrž i kališníka Jana Smiřického, který se snažil prostřednictvím zrádného listu adresovaného Ladislavu Pohrobkovi Jiřího z Poděbrad hrubým způsobem pomluvit. S představiteli spiknutí se Poděbrad tvrdě vypořádal a Jan Smiřický byl 7. září dokonce popraven.

Ladislav Pohrobek se konečně vydal do Čech a v červenci 1453 holdovali svému králi moravští stavové, 19. října konečně i čeští stavové mohli vzdát Ladislavovi hold na českomoravském pomezí u Jihlavy a 28. října se uskutečnila slavnostní korunovace v Praze. Jiří z Poděbrad králi doporučil, aby se začal učit česky a částečně počeštil i svůj dvůr. Během přibližně ročního Ladislavova pobytu v Praze byla postupně upevňována královská moc včetně posilování korunního majetku. Také Jiří z Poděbrad rozšířil svůj majetek v Českých zemích i ve Slezsku tak, že se stal po králi druhým nejmocnějším mužem.

Jako zemský správce se Jiří z Poděbrad začal velice intenzivně věnovat stabilizaci poměrů ve všech zemích Koruny. Když bylo třeba, zakročil důrazně vojensky vůči všem rušitelům míru domácím i zahraničním. Jiří se cílevědomě věnoval rozvíjení své vlastní vladařské koncepce, kterou opíral nejen o nižší kališnickou šlechtu a města, nýbrž i o paritní zastoupení katolické i utrakvistické vysoké šlechty a usiloval o tolerantní soužití obou konfesí. Na základě doporučení Jiřího z Poděbrad potvrdil Ladislav Pohrobek ve funkcích nejvyšší zemské úředníky.

Koncem roku 1454 se uskutečnila cesta krále Ladislava do Lužice a Slezska. V těchto katolických vedlejších zemích Koruny byl až na výjimky vcelku příznivě uvítán, což se nedalo říci o zemském správci. Proto byl Jiří z Poděbrad rád, když mohl Ladislava, který v listopadu 1454 opustil na dobu tří let Prahu, doprovodit do Vídně.

V této době se Jiří z Poděbrad nadále snažil stabilizovat domácí poměry a upevnit měnu. Poněkud jiná situace byla v Uhrách, kde vzplál mocenský zápas mezi rodem Hunyadyovců (z něhož vzešel pozdější soupeř Jiřího z Poděbrad Matyáš Hunyady zvaný Korvín) a hrabětem Ulrichem Celským, příznivcem Ladislavovým. V tomto nesmiřitelném zápase se v ohrožení života ocitl i samotný Ladislav Pohrobek, kterému však významně pomohl opět Jan Jiskra z Brandýsa, nazapomínaje tak na slib, který dal jeho matce. Tento zápas skončil násilnou smrtí Ulricha Celského (†1456) a smrtí Matyášova bratra Ladislava Hunyadyho (†1457), jehož život se uzavřel na popravišti. V Uhrách vypukla proti Ladislavovi vzpoura, před níž se musel uchýlit do Rakous.

V září 1457 se Ladislav Pohrobek vypravil do Prahy, kde se chtěl na delší dobu usadit a také zde uzavřít sňatek s francouzskou princeznou Magdalenou, jež byla dcerou krále Karla VII. Svatby se mladý král již nedočkal, neboť 23. listopadu 1457 nečekaně zemřel. V ten samý den se v Praze objevil Ladislavův zajatec Matyáš Hunyady.

Záhy se doma i v zahraničí začaly objevovat spekulace o tom, že Ladislavovu smrt má na svědomí Jiří z Poděbrad. Avšak antropologické a další výzkumy kosterních pozůstatků Ladislava Pohrobka realizované v roce 1985 bezpečně určily příčinu smrti, kterou byla zhoubná leukémie. Až po pěti stoletích byl tedy Jiří z Poděbrad definitivně očištěn.

Na konci roku 1457 bývalý hospodářský správce emauzského kláštera Řehoř Krejčí (†1474) připadl na myšlenku vytvořit jakousi vzorovou jednotu (sbor náboženského typu) bratří a sester. Patrně někdy na jaře roku 1458 Jiří z Poděbrad na přímluvu Jana Rokycany umožnil členům Krejčího náboženské skupiny, aby se usadili ve vsi Kunvaldu na pomezí Orlických hor. Prvním knězem této skupiny se stal farář Michal ze Žamberka. Vznikla tak Jednota bratrská. Vznik Jednoty, která je nezpochybnitelným produktem husitství, lze považovat za jeden z nejvýznamnějších milníků v dějinách české reformace.

Po smrti Ladislava Pohrobka bylo nutné opět začít naléhavě uvažovat o novém králi. Bez šancí nebyl syn francouzského krále Karla VII., rovněž pokřtěný jménem Karel. Česká diplomacie si od tohoto kroku slibovala opětné získání Lucemburska a vyřešení vztahů s Římem.

V lednu 1458 uherský sněm vyhlásil za krále Matyáše Korvína, který byl stále ještě vězněn v Praze. A v tento moment vytušil Jiří z Poděbrad svoji neopakovatelnou příležitost. Korvína hodlal  propustit za vysoké finanční i hmotné výkupné a s podmínkou, že se Korvín zasnoubí s Jiřího dcerou Kunhutou Kateřinou z Poděbrad, tehdy osmiletou. Jiří z Poděbrad také uvažoval o tom, že když se Korvín skutečně stane králem, zvýší se tak i jeho šance na český královský trůn, jelikož podobně jako Korvín nepocházel z panovnické dynastie.

Kandidátů na český trůn vedle syna francouzského krále bylo ještě několik. Byl to především saský vévoda Vilém, dále pak polský král Kazimír IV. a případně i císařovi bratři Zikmund Tylorský a Albrech VI. Tito uchazeči by jistě Českému království zajistili mezinárodní prestiž, ale jako katolíci by nepochybně měli velký problém se zajištěním dodržování kompaktát. Nelze však z těchto úvah o českém králi pominout stavovskou obec, která si od dob husitské revoluce nechtěla nechat upřít právo volby svého krále, a to nakonec rozhodlo.

Památný volební sněm byl zahájen 27. února 1458 na radnici Starého Města pražského. Na sněmu byly projednány možnosti zahraničních uchazečů, ale nakonec zvítězil požadavek zvolit králem Čecha. A tak již 2. března byl českým králem zvolen Jiří z Poděbrad. Byla to z historického hlediska velice důležitá volba, neboť se v praxi potvrdily husitské snahy týkající se možnosti volit si krále. V době Poděbradovy volební kampaně významně agitovali pro jeho zvolení kněží Jan Rokycana a Martin Lupáč z Chrudimi. Je důležité si uvědomit, že Jiří z Poděbrad se stal králem také díky podpoře katolických pánů v čele se Zdeňkem Konopišťským ze Šternberka, který byl v této době k Poděbradovi zatím ještě loajální.

Voby Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína byly převratnými událostmi v dějinách Evropy, neboť ani jeden z nich nepocházel z panovnického rodu a Jiří byl navíc husitou, což vyvolalo velké zlamání ve vedlejších i v sousedních zemích Koruny české.

Jiřího z Poděbrad nyní čekal naléhavý a důležitý úkol. Tím bylo získání někoho, kdo by se ujal jeho korunovace, neboť zvolený, ale Římem neuznaný arcibiskup Rokycana nepřicházel do úvahy. Nakonec s přispěním římské kurie se podařilo pro korunovační ceremoniál vybrat vácovského biskupa Vincence a rábského biskupa Augustina. 6. května 1458 král Jiří s manželkou Johanou z Rožmitálu před oběma biskupy složili tajnou a oběma stranám vyhovující přísahu, jejíž součástí byl mj. Jiřího závazek zachování věrnosti křesťanské víře, katolické církvi a papeži. 7. května se v katedrále sv. Víta uskutečnila korunovace krále Jiřího z Poděbrad. Jeho manželka Johana z Rožmitálu byla korunována o den později.

Nyní bylo třeba, aby byl král uznán i v dalších zemích Koruny. Na Moravě zůstal problém jenom s katolíky, ale ve vedlejších zemích byla obtíž o to větší, že byly pouze katolické. Do konce roku 1458 se s vojenskou podporou podařilo Poděbradovi získat Moravu. Na podzim holdoval Jiřímu i Cheb.

V srpnu 1458 se papežem, který přijal jméno Pius II., stal Aeneas Silvius Piccolomini, velký znalec českých poměrů. Škrt přes rozpočet udělal nový papež všem Jiřího stávajícím i potenciálním odpůrcům i vyloženým nepřátelům, neboť upřednostnil obranu křesťanských zemí proti osmanské expanzi, před jejich nejednotou a rozmíškami. Papež nepochybně zahrnul do svých úvah týkajících se ochrany křesťanských zemí před tureckým nebezpečím obávané české válečníky. To vše by bez podpory českého krále nebylo možné uskutečnit.

V dubnu 1459 se uskutečnil památný sjezd v Chebu za účasti českého krále a říšských knížat. Od většiny z nich se Jiří z Poděbrad díky své obratné politice, včetně sňatkové, dočkal uznání královského titulu a saský vévoda Vilém se vzdal nároků na český trůn. V červenci Poděbrad dosáhl uznání svého titulu i císařem Fridrichem III., což upevnilo postavení „husitského“ krále vůči zahraničí. Matyáš Korvín, nastávající zeť Jiřího z Poděbrad, však vzhledem ke svým napjatým vztahům s císařem ztratil důvěru k českému králi. Tato nedůvěra již nebyla nikdy zcela odstraněna a měla ve své podstatě fatální následky.

Právě teď nastal čas konečně urovnat vztahy i s Lužicí a Slezskem, vedlejšími zeměmi Koruny, které byly politicky oslabeny situací po chebském sjezdu, kdy se Jiří z Poděbrad dočkal mnohostranné podpory. V čele opozice proti českému králi stála sebevědomá Vratislav, neustále soupeřící s Prahou. Protože i papež se z výše naznačených důvodů postavil na stranu českého krále, spory byly nakonec urovnány úmluvami v Praze z ledna 1460 mezi zástupci Vratislavi a Jiřím z Poděbrad. Také Horní Lužice v září 1459 uznala Jiřího královský titul, ale stvrzování této vedlejší země jako prapůvodní součásti Koruny trvalo ještě dlouhých šest let až do roku 1465, kdy byl tento proces definitivně a zdárně ukončen.

Císař Fridrich III. povýšil 5. srpna 1459 nejstaršího syna Jiřího z Poděbrad Viktorina na říšského knížete münsterberského a hraběte kladského. Předtím však musel učinit z Kladska hrabství. Na podzim téhož roku se Viktorin stal moravským zemským hejtmanem. Byl to očividný doklad toho, že se kníže Viktorin neoficiálně stává nástupcem svého otce na královském trůnu. Dynastické zájmy Poděbradova rodu tak nabyly jasnějších kontur. Zásadní problém kolem nástupnictví však spočíval v tom, že Jiřího synové Viktorin, Jindřich (matka Kunhuta ze Šternberka) i Hynek (matka Johana z Rožmitálu) se narodili v době, kdy jejich otec ještě nebyl českým králem.

Všeobená konsolidace poměrů v rámci Koruny byla pro Jiřího z Poděbrad velice důležitá, a to nejen z vnitropolitických důvodů, nýbrž i z hlediska zahraniční politiky. „Husitský“ král si upřímně přál, aby se stal spravedlivým panovníkem „dvojího lidu“, tj. utrakvistů i katolíků.

V únoru 1461 se uskutečnil další sjezd říšských knížat v Chebu za účasti Jiřího z Poděbrad. Sjezd plný kontroverzí tentokrát nepřinesl žádné pozitivní závěry a český král si uvědomil, že jeho zvolení římským králem nebo aspoň správcem v Říši, o čemž se také uvažovalo, je v nedohlednu. Pro mnohé říšské představitele, ale i některé Čechy, bylo obtížně představitelné, že by husita mohl být korunován římskou korunou. Jiří z Poděbrad proto od těchto ambicí raději ustoupil a soustředil se pouze na dění v Českém království. Na jarním zasedání zemského sněmu učinil zápis, v němž 15. května opět potvrdil svobody království a slib zachovávat nejen kompaktáta ale i čtyři pražské artikuly.

Členové Jednoty bratrské se v březnu 1461 na Novém Městě pražském setkali se studenty a mistry pražské univerzity na ilegálním shromáždění. Někteří bratří byli pozatýkání a skončili ve vězení včetně Řehoře Krejčího a kněze Michala. Po několika měsících byli hlavní aktéři novoměstské schůzky propuštěni, museli se však opět stáhnout do Kunvaldu a kněz Michal se přemístil na Rychnovsko. I když nikdo nebyl popraven, tak Jiří z Podbrad chtěl tímto zásahem Jednotu zastrašit natolik, aby definitivně zůstala pouze v ústraní, na okraji konfesního spektra a nevyvíjela podobné aktivity té pražské.

Jednota v něčem navázala na učení starotáborské církve, jejíž poslední představitelé však byli na počátku šedesátých let 15. věku již po smrti. Mikuláš z Pelhřimova zemřel v Poděbradech a Václav Koranda patrně na Liticích.

V květnu 1461 byli oddáni Matyáš Korvín a Kateřina z Poděbrad. Od tohoto sňatku si Kateřinin otec sliboval, že budou posíleny jeho přátelské vztahy s Korvínem, které se po Matyášově svatbě s dcerou českého krále staly příbuzenskými.

V nazírání papeže Pia II. na českého krále docházelo postupně k obratu v negativním smyslu, jehož příčinou byla deziluze z toho, že se Poděbrad spolu s Korvínem nepostavili do čela protitureckého tažení. Vyvrcholením tohoto papežova postoje bylo jednostranné zrušení kompaktát 31. března 1462, které se uskutečnilo před českou delegací. České poselstvo mělo v Římě tlumočit slib poslušnosti svého krále. Papež předpokládal, že tímto rázným rozhodnutím přinutí Jiřího z Poděbrad k větší spolupráci s římskou kurií, byl to však veskrze mylný kalkul.

V srpnu na zemském sněmu Jiří z Poděbrad papežovo rozhodnutí o kompaktátech odmítl a emotivně se přihlásil k obhajobě kalicha s nasazením vlastního života i životů členů své rodiny. Každé jiné rozhodnutí by král považoval za zradu zájmů kališnické země. Papež kontroval tím, že zprostil Vratislav povinnosti přísahat věrnost panovníkovi.

28. dubna 1462 zemřel v Českém Krumlově Oldřich z Rožmberka, odvěký to rival husitů i Jiřího z Poděbrad. Katolická opozice v něm ztratila jednoho ze svých nejvýznamnějších představitelů, byť ke konci svého života se Oldřich již v politice příliš neangažoval.

V říjnu 1462 Vídeňané spolu s vojskem Albrechta VI. oblehli císaře Fridricha III. i s jeho rodinou v Hofburgu. Císař úpěnlivě žádal Jiřího z Poděbrad o pomoc a ten této žádosti nakonec vyhověl. V čele vojska přitáhl k Vídni a v prosinci zprostředkoval jednání mezi znesvářenými stranami. Císař projevil českému králi vděk, potvrdil kladské hrabství, Jiřího mladší syny Jindřicha a Hynka jmenoval říšskými knížaty a poskytl další výhody českému králi i jeho království ve vztahu k Říši.

Od brněnského sněmu, který se uskutečnil v červenci 1463, očekával Jiří z Poděbrad podporu pro svoji vnitřní i zahraniční politiku, zejména vůči papežské kurii. Podstatným výsledkem sjezdu byla písemná žádost zaslaná papeži týkající se odložení procesu s českým králem s tím, že za zprostředkovatele sporu byl navržen císař Fridrich III.

24. srpna 1463 byl uzavřen mír mezi Wittelsbachy a Hohenzollerny, o nějž se svým zprostředkovatelským úsilím zasloužil opět Jiří z Poděbrad. Byla tak ukončena vleklá válka, jíž se účastnili i čeští žoldnéři, všude v Evropě pro svoje válečné zkušenosti vyhledávaní. Od října se však tohoto druhu vojenského podnikání mohli čeští válečníci zúčastnit pouze se svolením českého krále.

V našem vyprávění jsme se dostali do fáze, kdy je třeba se zmínit o jednom z nejvýznamnějších počinů Jiřího z Poděbrad. Na jednáních českého krále s polským králem Kazimírem IV. se zrodil první náznak mírového projektu na vytvoření spolku evropských panovníků. Realizací byl pověřen rytíř Antonio Marini z Grenoblu, ale ještě nějaký čas trvalo, než tento ambiciózní projekt nabyl jasnějších kontur. První datovaný doklad o tomto projektu mírové unie či ligy je z června 1463, kdy byl text zapsán do registru polské královské kanceláře. Text návrhu všeobecné mírové unie má dvě části a tvoří vlastně osnovu multilaterální mezinárodní smlouvy. Prvá část je tvořena úvodem obsahujícím důvody, které vedly ke zpracování projektu. Neustálá péče o zachování míru a společná obrana proti Turkům si vyžaduje jednotnou mezinárodní organizaci, jejímiž členy by se mohly stát v zásadě všechny křesťanské země. V druhé části jsou pak ve třiadvaceti článcích konkrétně a někdy velmi podrobně vysvětleny rysy, zásady a organizační záležitosti navrhované mezinárodní ligy. Hlavními orgány měly být stálý kongres se zákonodárnou pravomocí a mezinárodní soudní dvůr. Od předchozích podobných návrhů se tento epochální projekt Jiřího z Poděbrad lišil pokrokovostí a detailním zpracováním a byl spojen s rozsáhlými diplomatickými aktivitami, jejichž cílem bylo uvést zásady charty v život. Projekt svojí nadčasovostí spočívající v tom, že se jednalo o prvý pokus v dějinách vytvořit jakousi instituci ne nepodobnou Organizaci spojených národů, předběhl dobu téměř o půl tisíciletí. V současné době bychom podobné rysy nalezli i u struktur Evropské unie.

I tento projekt byl součástí cílených kroků, které byly reakcí na zrušení kompaktát. Bylo nutné jej uvést v život, což se však nepododařilo. Významní představitelé Evropy byli o mírové unii křesťanských zemí informováni Antoniem Marinim, avšak bez adekvátní odezvy. Proto král Jiří z Poděbrad 16. května 1464 vypravil z Prahy poselstvo v čele s Marinim k francouzskému králi Ludvíku XI. Jednání probíhající během července nepřineslo žádné hmatatelné výsledky. Byla pouze uzavřena dvoustranná smlouva mezi francouzským a českým králem, avšak prosazení Poděbradova ambiciózního projektu vyznělo do ztracena.

Papež Pius II. 16. června vyhlásil půhon proti Jiřímu z Poděbrad, jenž se měl do sto osmdesáti dnů dostavit před soud římské kurie. Žádného výsledku tohoto svého nařízení se již papež nedočkal, neboť 14. srpna zemřel. Jeho nástupcem na Petrově stolci byl zvolen Pietro Barbo, který přijal jméno Pavel II. K uklidněnění vztahů s římskou kurií však nedošlo a bylo jen otázkou času, kdy dojde ke konfrontaci. Ani situace na vnitropolitické scéně se pro Jiřího z Poděbrad nevyvíjela příznivě.

Hynka Bítovského z Lichtenburka, který započal otevřenou vzpouru proti králi Jiřímu, prohlásil moravský zemský soud za zemského škůdce a odbojníka. Jeho hrad Cornštejn, který obléhalo od roku 1464 královské vojsko, byl 9. června 1465 dobyt. Ačkoli se Hynek Bítovský dopustil protiprávního jednáni, učinil ze sebe u římské kurie pronásledovaného pro víru. Dobytí Cornštejna bylo dobrou záminkou pro to, aby papež Pavel II. obnovil půhon proti Poděbradovi a dále vyzval české katolíky, aby českého krále nepodpořili v zápase proti věčně odbojné Vratislavi. K obdobnému protičeskému postoji vyzval papež i zbývajících šest kurfiřtů Svaté říše římské.

Jiří z Poděbrad na tuto veskrze nepříznivou situaci ragoval snahou o nová jednání s Matyášem Korvínem i za cenu některých nedůstojných ústupků. Toto sbližování ztroskotalo a naopak Korvín v říjnu navázal spolupráci s římskou kurií s tím, že nabízel papeži pomoc proti Turkům i kacířům a sám za to očekával od papeže finanční pomoc.

26. listopadu 1465 se do západní Evropy vypravilo reprezentativní poselstvo českého krále, v jehož čele stál Lev z Rožmitálu, králův švagr. Na evropských dvorech mělo očistit pověst krále Jiřího a vylepšit obraz českého království, které bylo v zahraničí vnímáno spíše jako země kacířů. I tato mise měla být reakcí na papežovy kroky jeho protičeské politiky. Výprava z Čech až „na konec světa” byla zakončena na počátku roku 1467 a podrobněji se o ní dozvídáme ze zápisků Václava Šaška z Bířkova a Gabriela Tetzela.

Tyto diplomatické akce měly eliminovat negativní dopady papežovy politiky namířené proti Jiřímu z Poděbrad. Situace českého krále se však nadále zhoršovala, neboť jeho napjatých vztahů s římskou kurií se snažila ve svůj prospěch využít i česká katolická opozice. 28. listopadu 1465 se představitelé opoziční šlechty, kteří se shromáždili na hradě Zelená Hora, ustanovili v panskou jednotu zvanou Zelenohorská jednota. V čele tohoto uskupení stanul nejvyšší purkrabí Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, nedávný spojenec Jiřího z Poděbrad. Zástupci Zelenohorské jednoty se záhy vydali k římské kurii, aby si stěžovali na husitského krále. V této pro českého krále nepříznivé situaci se na stranu Jiřího z Poděbrad postavila města (s výjimou katolické Plzně), kališnická nižší šlechta a představitelé utrakvistické církve.

Od roku 1466 se stal Poděbradovým poradcem pro oblast zahraniční politiky Řehoř z Heimburgu, který byl zastáncem konciliarizmu (nadřazenosti koncilu nad papežem), a disponoval významnými osobními kontakty v zahraničí. Brzy došlo k oživení vztahů mezi Jiřím z Poděbrad a francouzským králem Ludvíkem XI. a papež na to reagoval zostřením své politiky vůči českému králi. Protože došlo ze strany Jiřího z Poděbrad k nedostavení se v dané lhůtě k papežskému soudu, Pavel II. ho v prosinci 1466 vyhlásil křivopřísežníkem a kacířem, vyloučil ho z církve, zbavil ho královského titulu, Poděbradovým potomkům odepřel nástupnictví, zbavil je statků a poddané zprostil veškerých přísah vůči svému panovníkovi. Přestože Řím byl daleko, nedala se tato papežova opatření podceňovat, a to jak z pohledu vnitřní tak i zahraniční politiky. V nastalé vyhrocené situaci bylo důležité, že polský král Kazimír IV. zachoval neutralitu.

Jednota bratrská si v březnu 1467 zvolila z dvanácti cnostných mužů tři kněze, totiž Eliáše z Chřenovic, Matěje z Kunvaldu a Tůmu Přeloučského. Tímto aktem se vyčlenila z organizace římské církve a nastoupila tak cestu reformační církve, první toho druhu na našem území. Přesto nebo právě proto byla ještě dlouhou dobu vnímána pouze jako sekta. Základ sociální skladby Jednoty v této době tvořili lidé selského původu a řemeslníci. Šlechtici byli členy tohoto společenství pouze jako čestné výjimky.

Jiří z Poděbrad v dubnu 1467 před šedesátičlenným auditoriem slavnostně vyhlásil, že se nadále považuje za zvoleného i korunovaného krále a odvolává se k příštímu papeži a budoucímu koncilu a brzy na to vyhlásil Zelenohorské jednotě válku.

Léta 1467 až 1471 nazývá moderní historiografie druhou husitskou válkou. V tomto období byl Jiří z Poděbrad nucen vést válku proti domácím i zahraničním nepřátelům. Proti českému králi se vytvořila opozice sestávající z části Slezska s Vratislaví, Lužice, domácí katolické šlechty (s výjimkou těch, kteří stáli na straně krále), olomouckého biskupa Tasa z Boskovic, významných moravských měst a Plzně. Tuto alianci podporoval Matyáš Korvín a římská kurie. Na straně krále stála kališnická šlechta i někteří katolíci a většina královských měst. Jak jsme již naznačili výše, Polsko zůstalo v tomto rozložení sil neutrální.

Protože Zelenohorská jednota nebyla akceschopná, tak koncem dubna 1467 vojsko českého krále oblehlo některé hrady členů jednoty. Papež začal, nedbaje nedávných neblahých zkušeností s husitskými válečníky, uvažovat o křížové výpravě proti „kaciřskému“ králi, která byla 26. dubna skutečně ve Vratislavi vyhlášena. Města Brno, Olomouc, Jihlava a Znojmo uzavřela smlouvu se Zdeňkem Konopišťským a Jiřímu z Poděbrad zaslala opovědné listy. Neutralitu zachovala města České Budějovice, Most, Loket a Cheb.

To rozhodně nebyla záviděníhodná sitiace, i když dosavadní bilance domácí války zatím vyznívala spíše ve prospěch Jiřího z Poděbrad, který dobyl několik hradů svých opozičníků. Ve Slezsku se situace nejprve nevyvíjela příznivě pro českého krále, který zde ztratil během měsíce května několik opěrných bodů. Počátkem června však bylo zahájeno úspěšné tažení královského vojska do Slezska v čele s Viktorinem z Poděbrad, jemuž se podařilo získat zpět Münsterberk, Reichenbach i Frankenštejn. O měsíc později přispěchal kníže Viktorin na pomoc také posádce na Špilberku, takže postavení Jiřího z Poděbrad se zatím jevilo jako stabilizované. Je třeba také připomenout, že ve vojsku Jiřího z Poděbrad působili zkušení válečníci, kteří se rekrutovali mj. z bratřických oddílů působících na území Horních Uher.

V této době se římská kurie snažila do války proti Jiřímu z Poděbradi vtáhnout i knížata Svaté říše římské, ta však dala přednost neutralitě před akcemi s nejasným výsledkem. Vzhledem k tomu, že i polský král Kazimír IV. stále zachovával v konfliktu s českým králem neutralitu, upnula se protičeská politika římské kurie stereotypně k Matyáši Korvínovi.

Na počátku roku 1468 se syn Jiřího z Poděbrad Viktorin dopustil obtížně pochopitelného činu, když vypověděl válku císaři Fridrichu III., který za této situace požádal o pomoc ambiciózního a mocichtivého Matyáše Korvína. Tímto fatálním krokem se z domácího konflitu stal rázem konflikt mezinárodní. Korvín uzavřel příměří s Turky, což mu umožnilo odpoutat se od tohoto problému a napřít pozornost západním směrem, takže 31. března v Trnavě vyhlásil válku Viktorinovi z Poděbrad. Situace ve střední Evropě se rázem změnila v neprospěch Jiřího z Poděbrad, který najednou musel čelit nejen domácí, nýbrž i zahraniční opozici reprezentované Římem a uherským králem Matyášem.

V polovině dubna Korvín vyrazil z Prešpurku v čele své několikatisícové armády proti Jiřímu z Poděbrad. Mezitím musel kníže Viktorin opustit Rakousy. Také Jiří z Poděbrad v čele nepříliš početného vojska vytáhl do pole, čímž začala dlouhá poziční válka.

20. dubna 1468 zemřel Martin Lupáč, významný husitský teolog, kazatel a diplomat. Jiří z Poděbrad v něm ztratil dalšího svého příznivce a podporovatele.

V květnu byl Poděbrad nucen vojsko rozpustit. Viktorin neubránil Třebíč, kterou tak získal Matyáš Korvín, a zbytek Viktorinova vojska se neúspěšně bránil v opevněném kláštěře u Třebíče. I tito vojáci se museli nakonec vzdát za příslib svobodného odchodu.

Když však Korvín zjistil, že ovládnutí Čech nebude vůbec snadnou záležitostí, změnil taktiku a začal usilovat o získání svatováclavské koruny, což se snažil podpořit ovládnutím Moravy. To se mu také z větší částo podařilo. Na straně českého krále setrvávala moravská města Uničov a Uherské Hradiště. Nepříznivě se pro Jiřího z Poděbrad vyvíjela i situace ve Slezsku, které se připojilo na stranu Matyášovu. Do bojů vstoupila také Horní Lužice, jejíž vojsko se 4. července objevilo u Turnova. Předměstí tohoto města bylo hornolužickým vojskem vypáleno. U Turnova došlo nakonec k bitvě, při níž bylo vojsko z Lužice poraženo Jindřichem Kruhlatou z Michalovic a Felixem z Valdštejna, věrnými spojenci českého krále.

Vyhlášení křížové výpravy nenabylo podoby jednoho velkého tažení tak, jak jsme je poznali v předchozí podkapitole, ale proměnilo se v celou řadu pustošivých vpádů do severních, západních a jižních Čech. Tyto akce nesmírně sužovaly obyvatelstvo těchto regionů, neboť při nich docházelo k násilným činům, loupežím a vypalování celých vesnic. Byly to zbabělé akce namířené proti civilnímu obyvatelstvu, které měly ospravedlnit neochotu vypravit velkou křižáckou armádu a vstoupit tímto rozhodným způsobem do války proti Poděbradovi. Nemá smysl zde vypočívávat jednotlivé šarvátky, kterých bylo nepočítaně, pouze si připomeňme bitvu u Nýrska z října 1468, v níž utrpěli zdrcující porážku křižáci z Bavorska, které se postavilo na stranů Poděbradových protivníků. Cheb na oko zachovával nadále neutralitu, ale ve svém obvodu nebránil náboru žoldnéřů do vojska vypravovanému proti českému králi.

Na přelomu srpna a září 1468 Oldřichův syn Jan z Rožmberka potvrdil smlouvu s Matyášem Korvínem, podle níž měl vzápětí vyhlásit válku Jiřímu z Poděbrad. Také město České Budějovce uznalo Zdeňka Konopišťského jako nejvyššího hejtmana a přijalo ochranu Matyáše Korvína. V říjnu byla Polná i s hradem dobyta Šternberky a klášter Hradisko u Olomouce padl také do rukou Jiřího nepřátel. Tuto celkově nepříznivou bilanci nemohlo zachránit ani dobytí hradu Konopiště Poděbradovým vojskem.

Matyáš Korvín se na nějaký čas stáhl z Moravy, ale již na počátku roku 1469 byl v Brně a 12. února se mu vzdala posádka na Špilberku. Poté se Korvín vydal na pochod do východních a středních Čech směrem ke Kutné Hoře. Jiří z Poděbrad mobilizoval zemskou hotovost, zamířil k Čáslavi a nedaleko Vilémova uherského krále obklíčil. Korvín se ocitl v takřka bezvýchodné situaci, a proto přistoupil na jednání, které proběhlo 27. února na středokratech (uprostřed) mezi postavením obou králů ve vesnici Úhrově. Mezi znepřátelenými panovníky došlo pouze k ústní dohodě, která byla potvrzena o den později na obědě v Uhelné Příbrami nedaleko Úhrova. Protože z jednání nebyl pořízen písemný záznam, lze se jen obtížně domýšlet, co bylo v Úhrově domluveno. Korvín měl pravděpodobně Jiřímu z Poděbrad zajistit zprostředkování mezi českým králem a římskou kurií a měl zároveň navrátit všechny dobyté hrady na území Koruny. Jiří z Poděbrad se zavázal, že Korvína podpoří v kandidatuře na římskou královskou korunu. Na jednáních bylo také domluveno příměří do 11. května a další jenání mělo proběhnout již 24. března v Olomouci[1]. Měl se snad Jiří z Poděbrad, jak se domnívali i jeho vojáci, v tak výhodném postavení u Vilémova pustit raději do bitvy? „Velká bitva by nic nevyřešila,“ je přesvědčen Petr Čornej[2].

Jednání, k nimž mělo dojít 24. března, se uskutečnila až 7. dubna. Na těchto rokováních byly Jiřímu z Poděbrad předloženy protistranou tak ultimativní a ponižující požadavky, že nemohly být přijaty a na dalším jednání z 20. dubna bylo pouze prodlouženo příměří. Korvín však svoji pokryteckou roli dohrál až do pro něj zdárného konce, když byl v režii Zdeňka Konopišťského ze Šternberka 3. května 1469 v Olomouci přijat za krále. Je však třeba konstatovat, že králem byl pouze pro příslušníky stále méně akční Zelenohorské jednoty a zástupce moravských katolických měst, dále pak Plzně, Českých Budějovic, Vratislavi a Svídnice. Z hlediska právoplatně zvoleného Jiřího z Poděbrad byl Matyáš Korvín, ovládající a kontrolující podstatnou část Moravy a vedlejších zemí Koruny, vzdorokrálem. Ke korunovaci Korvína však nedošlo a ani dojít nemohlo, neboť korunovační klenoty byly uloženy za pevnými zdmi hradu Karlštejna pod kontrolou Jiřího z Poděbrad. I z tohoto pohledu byla Korvínova volba více než problematická.

V polovině roku 1469 Jiří z Poděbrad obnovil ražbu stříbrného groše v kurzu, v němž jeden uherský zlatý představoval hodnotu dvaceti čtyř grošů. Jako platidlo se v Čechách používal i míšeňský groš.

Vzdorokrále Matyáše uznala za svého krále katolická opozice Jiřího z Poděbrad, někteří moravští šlechtici i města, olomoucký biskup, většina Slezska a obojí Lužice. Kladsko zůstalo na straně Poděbradově. K stávajícím dvorským a zemským úředníkům přibyli ještě ti, které jmenoval Korvín. Byla to absurdní situace, jež měla veškeré znaky politické krize a která byla umocněna i tím, že neexistovala jednoznačná hranice mezi oblastmi vlivu obou panovníků. Papež však zatím Matyášovu volbu nepotvrdil na rozdíl od papežských legátů.

Co se týče duchovní správy, tak v čele utrakvistické církve zůstával nadále Jan Rokycana a centrum katolické církve se přesunulo do Plzně.

Jiří z Poděbrad viděl jednu z možností, jak této nepříznivé situaci čelit, ve sbližování s Polskem. Polskému princi Vladislavovi nabídl za manželku svoji dceru Ludmilu. Musel se však rozloučit s představou o nástupnictví svých synů. Pro Jiřího z Poděbrad to bylo velice traumatizující rozhodnutí, ale dal přednost zájmům země před zájmy partikulárními. Byl si vědom toho, že nástup Jagellonců na český trůn by v nastalé geopolitické situaci byl optimálním řešením. Avšak polský král Kazimír IV., otec Vladislavův, se zatím k této velkorysé nabídce stavěl poněkud zdrženlivě.

Mezitím pokračovala domácí válka. Koncem června Jiří z Poděbrad mobilizoval zemskou hotovost a v červenci oblehl hrady někerých svých opozičníků. Do Slezska se vypravil Jiřího syn Jindřich Münsterberský, v září 1469 se objevil na Žitavsku, pak zamířil k Opavě a v říjnu doplnil zásoby Korvínovým vojskem obleženému Uherskému Hradišti. Radost z těchto dílčích úspěchů však byla zkalena zajetím Viktorina z Poděbrad. Tento Jiřího syn totiž upadl koncem července do zajetí Matyáše Korvína.

Během roku 1470 se snažil Jiří z Poděbrad přimět uherského krále k rozhodující bitvě, které se Korvín úzkostlivě vyhýbal. Poděbrad mu dokonce písemně nabídl osobní souboj, aby boží soud rozhodl jejich nesmiřitelný konflikt a aby obyvatelstvo nemuselo nadále snášet útrapy válečného běsnění. Ze strany Jiřího z Poděbrad to byla obdivuhodná nabídka, ale i tu Matyáš Korvín odmítl. Český král se proto rozhodl, že podnikne výpravu do Slezska s cílem ohrozit jednu z vedlejších zemí Koruny české, která stála na straně Korvínově. Na to uherský král odpověděl pustošivým vpádem do východních a středních Čech. Dalšímu plenění zabránila královna Johana rozhodným činem, když svolala zemskou hotovost. Nakonec se Korvín stáhl do Uher a Jiří z Poděbrad se vrátil do Čech.

Bylo zjevné, že válka musí dříve či později skončit mj. také proto, že na obou znepřátelených stranách bojovali jako žoldnéři bývalí husitští válečnící, čímž bylo obtížně dosažitelné přesvědčivé vítězství v této nikam nevedoucí poziční válce. Ačkoli obě strany používaly jiný druh vojska a poněkud jinou taktiku, neměly se vlastně čím překvapit. Dalším problémem druhé husitské války bylo i to, že probíhala na velkém území a nastalé potíže se zásobováním nebylo možné také do nekonečna ignorovat. Skutečnost, že válka je nákladný podnik, netřeba nijak zdůrazňovat a Korvín trpěl soustavným nedostatkem finančních prostřeků na vedení této války. Obě strany byly válčením vyčerpány a bylo třeba najít jakýsi jiný způsob řešení této patové situace.

Papež Pavel II. si uvědomil, že za daného rozložení sil ve středoevropském prostoru má i jeho podpora uherského krále své limity. V říjnu 1470 totiž polský král Kazimír IV. a císař Fridrich III. uzavřeli spojeneckou dohodu namířenou proti Korvínovi. Také říšským knížatům byly proti mysli neúměrné ambice uherského krále. Když Korvín zjistil, že ovládnutí všech zemí Koruny české je naprosto nereálné, přistoupil na jednání s Jiřím z Poděbrad.

Na přelomu let 1470/1471 došlo k důležitému jednání v Polné. Poděbradovi zástupci přišli na tato jednání s návrhem, který se však nedochoval. Jiřímu z Poděbrad měla zůstat vláda v Čechách s tím, že by svým nástupcem jmenoval Matyáše Korvína. Tomu měla být ponechána ve sféře jeho vlivu Morava, Slezsko a Lužice. Dále měl propustit na svobodu Viktorina z Poděbrad a přimluvit se za kompaktáta u papeže. Kdyby v případě úmrtí zůstal Korvín bez mužského potomka, měl svatováclavskou korunu získat Viktorin nebo některý z dalších synů Jiřího z Poděbrad[3]. Tyto úmluvy se staly trnem v oku jak polského krále tak i císaře, protože vlastně legalizovaly mocenské výdobytky uherského krále. Císař proto přikročil k poměrně neobvyklému kroku, když vyslovil souhlas s tím, aby saské poselstvo vypravené do Říma intervenovalo ve prospěch českého krále. Císaři nebyla proti mysli ani představa, že by se polský princ stal příštím českým králem. Tohle vše nebylo pochopitelně zadarmo a Jiří z Poděbrad by musel přistoupit k dalekosáhlým ústupkům, k nimž však byl se sebezapřením odhodlán. Cesta saského poselstva do Říma se nakonec uskutečnila, ale papež, který se křečovitě a obsedantně přidržoval své nekompromisní a zároveň nikam nevedoucí politiky namířené proti „kacířskému“ králi, počátkem dubna 1471 předložené návrhy odmítl.

Jiří z Poděbrad ještě stihl oženit svého syna Hynka za Kateřinu, dceru saského vévody Viléma. 22. února 1471 se český král dozvěděl smutnou zprávu o úmrtí Jana Rokycany, svého oddaného přítele. Zvolený pražský arcibiskup byl pochován v Týnském chrámu. Přesně o měsíc později zemřel i Jiří z Poděbrad. Jeho tělo spočinulo v hrobce českých králů v katedrále sv. Víta a jeho srdce v Týnském chrámu. Symbolicky tak byla vyjádřena příslušnost krále dvojího lidu k utrakvistické konfesi, které zůstal věrný až do své smrti.

Vladařská vize Jiřího z Poděbrad byla naplněna jen zčásti, i když je zřejmé, že jeho zásluhy o konsolidaci země po husitských válkách a zachování utrakvizmu v Čechách a na Moravě jsou nezpochybnitelné. Jiří z Poděbrad byl králem dvojího lidu a lze mu jistě vytknout mnohé, nelze mu však upřít, že se po celý svůj život snažil o dodržování kompaktát a tolerantní soužití katolíků s kališníky. Také vůči Jednotě bratrské nevystupoval jako přísný panovník, který by ji soustavně pronásledoval jako sektu. Co se týče zahraniční politiky, byl politikem s nadčasovými vizemi, které ho zařadily mezi panovníky evropského formátu. První pokus o vytvoření spojenecké organizace křesťanských zemí tehdejšího světa se nesmazatelně zapsal do evropských dějin. Přestože se Jiří z Poděbrad musel vzdát nástupnictví pro své syny, nezatrpkl, neuzavřel se do sebe a snažil se zachovat kontinuitu svého způsobu vlády až do konce života. Byl nucen čelit domácí i zahraniční opozici, musel také realizovat rozmanité ústupky, nikdy však nezradil kalich. A to je jeden z nejvýznamnějších odkazů tohoto skvělého panovníka.

Matyáš Korvín se po smrti Jiřího z Poděbrad domníval, že se situace ve střední Evropě konečně obrátila v jeho prospěch. Významným představitelům tehdejší Evropy, kterými byli zejména polský král Kazimír IV. a císař Fridrich III., byly však Korvínovy ambice ve střední Evropě ale i v Říši dlouho proti mysli a to i přesto, že uherský král neměl žádného mužského potomka.

Teprve nyní se Kazimír IV. s plnou vervou chopil původního návrhu Jiřího z Poděbrad, který spočíval v tom, že se českým králem stane Kazimírův syn Vladislav. Právě v jeho prospěch se Jiří z Poděbrad vzdal nástupnictví svých synů, navíc Viktorin z Poděbrad byl stále ještě Korvínovým zajatcem. Úvahy o tom, že by se českým králem mohl stát některý z Poděbradových synů, vzaly znovu za své.

V dubnu 1471 byl do Prahy svolán svatojiřský sněm, který se měl zabývat nástupnictvím Jiřího z Poděbrad. Na tomto sněmu polské poselstvo oficiálně oznámilo Vladislavovu kandidaturu. Další sněm, tentokrát již volební, byl svolán do Kutné Hory. Sněm, který byl zahájen 20. května, se o týden později vyslovil pro Vladislava Jagellonského. Korvínovi nepomohly ani přímluvy Viktorina z Poděbrad, jenž byl na čestné slovo propuštěn ze zajetí uherského krále. 28. května se Matyáš Korvín v Jihlavě dožadoval od papežských legátů i od představitelů katolické opozice, aby byla potvrzena jeho olomoucká volba, na níž byl přijat za krále. Císař se přiklonil k volbě z Kutné Hory a papež se zase stavěl odmítavě k jihlavským dohodám, takže se oba vlastně vyslovili pro polskou kandidaturu.

V polovině června proběhly rozhovory v Krakově mezi českým poselstvem a zástupci polské strany, při nichž Vladislav volbu přijal. Závazal se dodržovat kompaktáta, přijal celou řadu dalších závazků a ustanovil Jindřicha Münsterberského zemským správcem. V srpnu se král Vladislav v čele velkého vojska objevil v Praze a 22. srpna byl korunován dvěma polskými biskupy v katedrále sv. Víta. Introvertního katolického krále Vladislava Jagellonského, ctitele sv. Hedviky, vyznačujícího se mírnou povahou, čekala nezáviděníhodná a obtížná role krále dvojího lidu. Nebylo proto překvapivé, že většinu členů královské rady tvořili utrakvisti a katolíci z doby vlády Jiřího z Poděbrad. Král nesídlil na Hradě, ale pobýval na Královském dvoře na Starém Městě pražském.

26. července zemřel papež Pavel II. a na svatopetrský stolec 9. srpna usedl Francesco della Rovere, který přijal jméno Sixtus IV. Tomuto papeži shovívavý Vladislavův postoj k utrakvistům pramálo vyhovoval.

Na jaře 1472 zmařil Matyáš Korvín spikutí, za nímž stálo prosazení polského prince Kazimíra na uherský trůn. Korvín si tím upevnil své postavení v Uhrách, avšak na jeho pozici v Českém království se vůbec nic nezměnilo, spíše naopak. Jagellonská dynastie si zatím musela nechat zajít chuť na Uhry a Matyáš Korvín na ovládnutí všech zemí Koruny české.

Přesto válka o země Koruny české mezi Korvínem a Vladislavem nebrala konce. Uherský král si zachovával částečný vliv ve Slezsku, Lužici a na Moravě, kde však měl své příznivce i král Vladislav. Válka mezi těmito dvěma znesvářenými stranami však měla už zcela jiný chatrakter než v době vlády Jiřího z Poděbrad, neboť mírová období mezi válčením zaujímala přece jenom delší časové intervaly.

V únoru se kníže Viktorin z Poděbrad musel zříci přijímání podobojí, aby definitivně získal svobodu, neboť byl oficiálně stále ještě zajatcem uherského krále. Dále se uvolil k tomu, že bude až do své smrti sloužit Matyáši Korvínovi, kterému ještě postoupil Kolín a Rataje nad Sázavou. To byla docela krutá daň, kterou Viktorin zaplatil za svoji svobodu. Co se týče zřeknutí se kalicha, nezůstal mezi svými bratry osamocen, neboť stejný osud potkal Hynka i Jindřicha. V březnu si synové Jiřího z Poděbrad rozdělili mezi sebe pozůstalý majetek. Poděbrady získal Hynek a Jindřich si mj. podržel hrabství Kladsko a Münsterbersko, což mu brzy potvrdil i král Vladislav.

V Budíně 31. března 1472 uzavřeli Vladislav Jagellonský, polský král Kazimír IV. a uherský král Matyáš Korvín příměří. V červnu se v Německém Brodě uskutečnil sněm, na němž také uzavřeli příměří (do 1. května 1473) straníci krále Vladislava a přívrženci Matyáše Korvína. Dále pak měla být podpořena činnost landfrýdů tak, aby země dosáhla kýženého klidu a míru. Byli také zvoleni za každou stranu dva opravci, Zdeněk Konopišťský ze Šternberka (za Matyášovu stranu) a Jindřich Münsterberský (za stranu krále Vladislava), kteří měli rozhodovat vzniklé pře a kontrolovat usnesení zemských sněmů i landfrýdů ve všech zemích Koruny české.

Na jaře roku 1473 se ve slezském městě Nise sešli zástupci Kazimíra IV., Vladislava Jagellonského a uherského krále Matyáše Korvína. Na těchto jednáních bylo prodlouženo příměří a učiněna dohoda o tom, že se uskuteční další setkání v Opavě, kde se rozhodne spor mezi Vladislavem a Korvínem o českou královskou korunu.

27. května byl v Benešově zahájen sněm, který navázal na předchozí sněm z Německého Brodu, a prodloužil příměří do 28. září 1474. Na sněmu byli také zvolení čtyři zemští ředitelé (dva za stranu Vladislavovu a dva za Korvínovu), kteří až do rozhodnutí z Opavy měli spravovat České království. Zemští ředitelé záhy jmenovali krajské hejtmany. Podobný systém správy byl nastolen i na Moravě, kdy na brněnském sněmu v červnu byli také zvoleni čtyři zemští ředitelé (dva kališníci a dva katolíci), a uvažovalo se o obdobném řešení zemské správy i pro vedlejší země Koruny. Královi zůstala správa financí a vojenských záležitostí.

Sjezd v Opavě se uskutečnl v září, bohužel ve sporu dvou králů nevyřešil zhola nic, takže se mělo rozhodnout opět na válečném poli.

Na konci roku 1473 se rozhořely boje na východě Horních Uher mezi bratříky a vojsky Matyáše Korvína. Bratříci, kteří disponovali podporou polské strany, byli přesto Korvínem poraženi a v lednu 1474 vytlačeni za hranice Uher. Uherské vojsko žačalo plenit na polském území, takže nakonec bylo v únoru 1474 uzavřeno příměří mezi Jagellonci a králem Matyášem na tři léta. Již o měsíc později, kdy císař Fridrich III. uznal Vladislava českým králem, a uzavřel smlouvy mezi Vladislavem Jagellonským i polským králem, bylo vše zapomenuto. Začalo shromažďování vojsk, které se však opožďovalo. Matyáš, na jehož straně se objevili bratři Vktorin a Hynek z Poděbrad, se rozhodl ke strategické obraně Vratislavi, před níž vybudoval tábor, a dosadil posádky do dalších slezských měst. V říjnu se u Oławy spojilo české vojsko, jež vedl král Vladislav, a polské v čele s králem Kazimírem. Toto spojené vojsko se rázem ocitlo v nevýhodě, protože dobytí Vratislavi se jevilo na první pohled jako nemožné a také zásobovací potíže početného vojska nebyly zanedbatelné. Navíc zasobování polsko-českého vojska narušoval Matyáš Korvín. Spojené vojsko Jagellonských králů muselo pustošit okolí a ve vojsku se rozmáhaly nemoci, které se přenášely i na civilní obyvatelstvo. Proto bylo 8. prosince mezi oběma stranami ve Vratislavi uzavřeno příměří až do května 1477 a Korvín se mohl považovat za vítěze, protože se nepodařilo omezit jeho vliv ve Slezsku.

Sněm z počátku roku 1475 konaný v Praze potvrdil závěry benešovského i brněnského sněmu, takže zemští ředitelé zůstali ve funkcích a v zemi nadále platilo dvojvládí, protože to byla paradoxně jediná záruka toho, že Koruna česká se svými vedlejšími zeměmi zůstane pohromadě a nerozpadne se.

Příměří z Vratislavi Korvín využil k upevnění moci v Lužici a ve Slezsku. Do funkce vrchního hejtmana byl jmenován uherský magnát Štěpán Zápolský s kompetencemi jak pro Slezsko tak i obojí Lužici. V době své nepřítomnosti byl Zápolský zastupován zmocněci jmenovanými Matyášem Korvínem. Tato opatření, která Korvín tvrdě prosazoval, přispěla k tomu, že byl těmito vedlejšími zeměmi Koruny považován za českého krále, tzn. za jejich panovníka. Do sféry vlivu uherského krále patřila nadále Morava. V březnu 1475 se konal sněm v Brně, na němž byl osobně přítomen Matyáš Korvín. Zemským hejtmanem na Moravě se stal Ctibor Tovačovský z Cimburka, rádce Vladislava Jagellonského a nejvyšší kancléř Českého království. Ctibor Tovačovský se tímto ocitl v poněkud schizofrenní situaci.

12. listopadu 1475 zemřela na Mělníku královna Johana z Rožmitálu, vdova po Jiřím z Poděbrad, což velmi těžce nesli kališníci z řad příznivců jejího manžela.

4. prosince 1476 zemřel Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, představitel opozice proti Jiřímu z Poděbrad a zakladatel bývalé Zelenohorské jednoty.

Král Vladislav uzavřel v prosinci 1476 smlouvu s císařem Fridrichem III., v níž císaři přislíbil vojenskou pomoc proti jeho nepřátelům. Za to se Fridrich III. touto smlouvou zavázal, že Vladislava uzná českým králem.

V lednu 1477 se v Českých Budějovicích uskutečnil sněm Korvínových přívrženců, na němž byl Bohuslav ze Švamberka zvolen nejvyšším hejtmanem, což prakticky znamenalo, že byl  Korvínovým zástupcem pro Čechy. Zaujal tak místo po zemřelém Zdeňku Konopišťském ze Šternberka.

Korvín v březnu vystavil listinu, kterou se moravskému zemskému sněmu zajišťovaly významné pravomoci, a obnovovovala zemská správa. Mezi nejdůležitější ustanovení listiny  náleželo také to, že Morava mohla vystupovat jako samostatný stát, listina jí totiž povolovala uzavírat smlouvy s okolními zeměmi a moravským stavům umožňovala sjednávat landfrýd. Matyáš Korvín tak vytvářel předpoklady pro definitivní rozdělní Koruny české mezi oba panovníky.

Vladislav Jagellonský, plníc závazky smlouvy z prosince 1476, se v čele vojenské výpravy, kterou nakonec schválil i sněm, vypravil do Rakous. 9. června 1477 se české vojsko objevilo u Vídně a císař toto gesto dobré vůle neponechal bez příznivé odezvy. V chrámu sv. Štěpána ve Vídni udělil oficiálně Vladislavovi Jagellonskému Čechy a vedlejší země Koruny v léno a podtvrdil královu kurfiřtskou hodnost spojenou s úřadem arcičíšníka Svaté říše římské. Vedlejší země Koruny pod vlivem Korvínovým se však Matyáše Korvína jako krále nezřekly a rovněž tak papež za českého krále považoval Matyáše Korvína a navíc na Vladislava uvalil klatbu. Toho využil uherský král k tomu, aby již 12. června vyhlásil císaři válku. Morava však prodloužila příměří s Vladislavem i s Rakousy. Bohužel pro císaře si české vojsko v Rakousích nevedlo příliš úspěšně, takže v červenci bylo donuceno Rakousy opustit.

Korvín obsadil několik pro císaře důležitých hradů, a proto Fridrich III. byl nucen uzavřít příměří s tím, že v prosinci udělil Čechy pro změnu v léno Matyáši Korvínovi, který zároveň obdržel jako český král i kurfiřtskou hodnost. Vladislav Jagellonský se za této pro něho ne zcela příznivé situace musel cítit jako na houpačce. Dvojvládí tak pokračovalo a stávalo se nedílnou součástí geopolitické situace ve středoevropském prostoru.

Přesto ani jeden z obou panovníků nemohl tvrdit, že má v zemích Koruny české rozhodující vliv. Proto v březnu 1478 započala mírová jednání v Brně mezi oběma znesvářenými stranami, z nichž ani jedna neměla dostatek sil na to, aby zvrátila poměr vládnutí jednoznačně ve svůj prospěch. Znění smlouvy, která byla hotova ještě v březnu, se nezamlouvalo Matyášovi, neboť v ní za českého krále byl považován pouze Vladislav. Teprve v září byla uzavřena smlouva, která uznávala za dědičného českého krále jak Vladislava tak i Korvína s tím, že Vladislavovi zůstala pouze vláda v Českém království. V případě úmrtí jednoho z panovníků se ten druhý měl ujmout vlády i nad ostatními zeměmi Koruny. Co se týče konfesních záležitostí, tak utrakvistická majorita společnosti měla zůstat respektována jako dříve a s tímto stavem nenadělal nic ani Korvín, kvůli kterému se znění smlouvy z března muselo přepracovávat. Až 7. prosince 1478 byl tento mír v Olomouci oficiálně vyhlášen.

Vyvrcholení, při němž došlo k výměněně ratifikovaných smluv, nastalo až po třítýdenním setkání obou panovníků s jejich četným doprovodem. Tato slavnostní a významná událost se odehrála opět v Olomouci dne 21. července 1479. Dohody byly potvrzeny i zástupci Slezska. Morava tak učinila až v září 1480 na sněmu v Brně.

Kališnická většina společnosti mírové dohody mezi katolíky Vladislavem a Korvínem sledovala s nevolí a velkou skepsí. Proto svatovavřinecký sněm utrakvistů svolaný ke dni 10. srpna 1478 byl zakončen rozhodnutím o tom, že stavové se pokusí přesvědčit krále, aby s nimi jednal o obsazení arcibiskupského stolce. Součástí závěrů sněmu bylo též ujištění všech zúčastněných, že budou bránit svoji kališnickou konfesi s nasazením hrdel i statků.

Byla také provedena reorganizace dolní (utrakvistické) konzistoře jako nejvyššího správního orgánu církve podobojí. Konzistoř byla obsazena dvanácti členy, z toho byli čtyři laici a osm kněží. Do čela konzistoře byl opět zvolen Václav Koranda ml. Bylo rovněž přijato pověření, kterým byli významní šlechtici přijímající pod obojí způsobou oprávnění svolávat v případě potřeby obdobná shromáždění s tím, že jejich závěry budou pak případně projednávat i s králem. V září byli v jednotlivých krajích ustanoveni děkani kališnické církve. Všechna tato opatření dávala jasně na srozuměnou, že s kališníky bude třeba nadále počítat a že jejich požadavky nelze přehlížet.

V září a říjnu 1479 se uskutečnil svatováclavký sněm, na němž Vladislav Jagellonský přijal slib poslušnosti katolických pánů, kteří byli dosud Korvínovými přívrženci. Byli mezi nimi mj. Bohuslav ze Švamberka, Vok z Rožmberka, Jindřich z Hradce a další. Zároveň tito významní představitelé katolické šlechty požadovali na králi obsazení královské rady a dále pak i to, aby se královská města nemohla nadále účastnit zemských sněmů. Mezi dalšími požadavky bylo zrušení úřadu královského prokurátora a komorního soudu, což mělo směřovat k omezení královské moci a nastolení stavovské monarchie. Čas k tomu však ještě nedozrál, takže tyto převratné požadavky zůstaly jen na úrovni proklamací a sněm přijal pouze opatření směřující k obnovení pořádku a ekonomické stability.

Na konci roku 1479 byly však prosazeny změny týkající se královské rady, do níž měli být na krajských sněmech voleni příslušnící vyšší i nižší šlechty. Královská rada spolu s panovníkem  měla zajistit správu země a rozhodovat stavovské spory. Je třeba také uvést, že v této době se správní orgány katolické církve postupně navrátily z Plzně do Prahy.

To vše v souhrnu nevytvářelo příznivé klima jak pro radikální utrakvizmus, tak ani pro města, která nechtěla připustit vyklizení mocenských pozic nabytých za revoluce. Této nepříznivé situaci se radikální utrakvisti rozhodli rozhodným způsobem čelit.

V létě roku 1480 došlo v Praze a Kutné Hoře k několika incidentům mezi katolíky a kališníky. Král Vladislav na základě těchto událostí přistoupil k radikálnímu řešení a 4. července nechal zatknout sedm obecních starších na Starém Městě pražském, kteří byli označeni za původce nepokojů v metropoli. Šest zatčených měšťanů (jednomu se podařilo uprchnout) bylo uvězněno na Křivoklátě. Tím to však neskončilo! V srpnu se ve vězení na Starém Městě pražském ocitlo dalších pět nešťastníků a záhy k nim přibyli ještě čtyři utrakvističtí duchovní, kteří byli zatčeni a následovali dříve zatčené měšťany taktéž na Křivoklát.

V září byli zajatci na Starém Městě pražském (pravděpodobně i na Křivoklátě) vyslýchání za použití tortury (právo útrpné, mučení) a je známo, že pekař Šejnoha toto mučení nepřežil. 1. listopadu zemřel na Karlštejně kněz Michal Polák, od srpna zde na tomto hradě uvězněný[4]. Husitští stavové požadovali na králi, aby všechny vězně okamžitě propustil, aspoň podmínečně. Vladislav Jagellonský po krátkém váhání nakonec uvězněné na Křivoklátě i na Starém Městě pražském nechal propustit s tím, že prouštěným z Křivoklátu byl zakázan pobyt v Praze.

Co král těmito zákroky proti radikálním husitům sledoval? Stálo za tím narovnání vztahů s římskou kurií, potvrzení jeho královského titulu papežem a v neposlední řadě i opětovné uznání basilejských kompaktát.

V červenci 1481 zasedl k rokování svatojakubský sněm. Jeho hlavním úkolem bylo urovnání vztahů mezi katolíky a kališníky tak, aby nedocházelo k událostem podobným těm z minulého roku. Přesto, že závěry sněmu byly smířlivé k oběma stranám, některá sněmovní opatření byla přece jenom namířena proti radikálnímu utrakvizmu, což si umírnění kališníci v Praze zcela mylně vyložili jako nepřímý pokyn k opětovným zásahům proti husitským radikálům.

V dubnu 1482 se v Čechách objevil biskup Augustin Luciani, aby zde začal udělovat kněžské svěcení mladým klerikům podobojí. Mezi prvními, který přijal kněžské svěcení od biskupa Augustina, byl Baltazar z Miletínka, vnuk husitského hejtmana a vítěze od Lipan Diviše Bořka z Miletínka[5]. Augustin Luciani nejprve pobýval na hradě Lipnici u Mikuláše Trčky mladšího a v červnu se objevil v Hradci Králové, kde byl pod ochranou východočeské kališnické šlechty.

V červenci proběhlo jednání sněmu v Nymburku, kde se ke kontroverzně vnímanému biskupu Augustinovi přihlásili další příslušníci kališnické šlechty. Naopak katolíci a dolní (utrakvistická) konzistoř s administrátorem Václavem Korandou ml. se k jeho působení stavěli zdrženlivě.

Na utrakvistickém sjezdu ve Slaném, konaném v říjnu 1482, byl předložen návrh na vytvoření dvaceti zástupců, po deseti z katolické i kališnické strany, jejichž úkolem bylo deklarování podmínek pro přijetí náboženského smíru mezi katolíky a utrakvisty. Poprvé se s naléhavou vážností objevila idea týkající se vytvoření základny pro oboustranně přijatelné soužití katolíků a kališníků v konfesně rozdělené zemi.

Na usnesení slánského sněmu navazovalo jednání kališnické a katolické šlechty v lednu 1483. Zatímco utrakvisti v čele s Janem Tovačovským z Cimburka požadovali uzavření míru na věčné časy, katolíkům v čele s Janem Zajícem z Hazmburka by stačila lhůta jen osmi let. Kališníci rovněž nesouhlasili s katolickým návrhem na opětovné potvrzení kompaktát papežem. Basilejská kompaktáta byla pro ně uzavřenou záležitostí, neboť tato ujednání přijal koncil stojící nad papežem a nakonec i císař Zikmund.

V březnu, opět v Nymburku, probíhala sněmovní jednání kališníků, kde Jan Tovačovský z Cimburka přednesl návrh, v němž by katolíci přistoupili na jakýsi kompromis ohledně náboženského míru, který by mohl být se souhlasem katolíků uzavřen na dvacet až třicet let. Sněm se dohodl na tom, že v této záležitosti budou probíhat další jednání a definitivní závěr měl být učiněn na českém zemském sněmu. Na nymburském sněmu zazněly také radikání požadavky související s přijímáním podobojí pro děti, českou bohoslužbou, spasitelností kalicha a s prosazením biskupa Augustina do čela utrakvistické církve. To bylo pro katolíky nepřijatelné, neboť tyto závěry nevytvářely příznivé předpoklady pro jednání s papežem.

14. března 1483 král Vladislav dosadil na Novoměstskou a Staroměstskou radnici konšely, z nichž někteří byli zodpovědní za stíhání radikálních husitů z doby před třemi lety. Tento králův rozhodný čin přivítali pouze katolíci a umírnění kališníci. Vnitropolitická situace v Čechách se začala vyhrocovat. Znesvářené strany, reprezentované radikálními husity a zbytkem konfesně rozdělené společnosti, opět nastolily situaci, v níž se objevovaly na denním pořádků různé akce, které měly provokovat stranu protivnou.

Kališnický sněm z přelomu června a července, který se konal v Českém Brodě, potvrdil závěry slánského sjezdu, ustanovil svaz kališnických měst, nižší i vyšší šlechty a vyslovil podporu biskupu Augustinovi. Pod usnesení sněmu se podepsala i kališnická města Žatec, Hradec Králové a Louny[6]. Vztah radikálních utrakvistů, katolíků a umírněných kališníků se nadále komplikoval. Bitevním polem, kde měl být sveden souboj znesvářených stran, se měla stát, jako v mnoha jiných podobných případech, zase Praha. Pojďme se tedy podívat na tragické a fatální události, jež se odehrály v časném podzimu roku 1483 a které vyvrcholily druhou pražskou defenestrací.

František Šmahel o tom, co těmto tragickým událostem předcházelo, tvrdí, že již od června pražští roajalisté plánovali pro své nepoddajné odpůrce českou předpremiéru „bartolomějské noci“[7]. Kdo však byli oněmi roajalisty a kdo jejich odpůrci? Mezi ty první patřili příznivci krále Vladislava Jagellonského, kteří postupně mocensky ovládli Prahu, tj. radnice na Starém i Novém Městě pražském a Malou stranu, paktovali se s katolickými představiteli šlechty a hodlali Prahu zbavit svých rivalů především z řad radikálních kališníků. Ti zejména byli oněmi „nepoddajnými odpůrci“. A tomuto úsilí katolíků a umírněných kališníků vycházel slabý katolický král pochopitelně všemožně vstříc.

Součástí katolické konspirace podléhající přísnému utajení měla být likvidace snad až osmdesáti kališníků. Vše bylo do nejmenších detailů připraveno, o čemž svědčí například i to, že uměle vyvolané rozepře mezi konšely pražského souměstí měly kamuflovat horečné přípravy směřující ke krvavé „očistné lázni“, která se měla uskutečnit v noci z 24. na 25. září. Dnes se už dá velice obtížně zjistit, jakým způsobem měli být představitelé pražské utrakvistické opozice povražděni. Toto spiknutí, jež mohlo být „českou předpremiérou bartolomějské noci“, však bylo prozrazeno. Jak k tomuto prozrazení došlo? Král onemocněl a byly vážné obavy, aby nezemřel. Proto novoměstští konšelé nechali vyhotovit důvěrné listy pro Zdislava a Jaroslava Šternberky, Jana Zajíce z Hazmburka a Jana ze Šelmberka, aby v případě králova skonu neváhali ozbrojenou mocí obsadit Nové Město pražské. Obdobně se zachovali staroměstští radní, jejichž posel se na cestě ke dvoru, který momentálně sídlil v Třebíči, zastavil v Českých Budějovicích. Budějovickým radním cosi naznačil o tom, co se v Praze chystá. To se ukázalo jako fatální chyba, neboť někdo z místních radních o tom urychleně informoval některého ze svých husitských známých v metropoli[8]. Utrakvistická opozice na základě tohoto zjištění připravila protiakci vrcholící druhou pražskou defenestrací.

V září 1483, čtyřiašedesát let po první defenestraci, polnice nesmiřitelných „božích bojovníků“ zavřeštěla znovu a tak halasně, že mnohým doma i v zahraničí opět přeběhl mráz po zádech. Co se tedy ve středu 24. září událo?

Signálem k akci se stalo ranní zvonění zvonů chrámu Panny Marie před Týnem a dalších kostelů. Spiklenci z řad radikálů se vrhli na radnice ve Starém i Novém Městě pražském a na Menším Městě pražském, aby zúčtovali se svými nepřáteli. Radní Václav Páral měl tu smůlu, že byl vzbouřenci zastižen na ulici, kde byl krutým způsobem rozsekán na kusy. Na Novoměstské radnici byli rozlíceným davem zabiti čtyři konšelé, dva obecní radní a rychtářův písař, který se ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě. Mrtvoly těchto ubitých byly pak vyhozeny oknem na ulici. Na Staroměstské radnici bylo padlých přece jenom méně a na Malé straně se zatím jenom zatýkalo. Životem zaplatil „pouze“ staroměstský rychtář Ambrož. Purkmistr Jan (z domu u Klobouků) byl zraněn, a tak použil staré osvědčené finty a předstíral mrtvého. Přesto byl jako mršina oknem vyhozen na ulici, těžce se zranil, zůstal naživu, ale života si neužil dlouho, neboť byl za dva dny na Staroměstském náměstí popraven. Rozvášněný dav pak obrátil svoji pozornost proti klášterům menších bratří, dominikánů a bosáků. Tohoto běsnění nebyli ušetřeni ani pražští židé, kteří se stali obětí pogromu. Někteří katoličtí kněží a mniši byli vyháněni z Prahy. Teprve k večeru bouře, zachvátivší valnou část metropole, odezněla[9].

Tento útok si svojí brutalitou v ničem nezadal s defenestrací z roku 1419, ba v mnohém ji ještě předčil. To na straně jedné. Na straně druhé však tato odvetná akce neměla tolik obětí na životech, jak to zřejmě zamýšleli katolíci a umírnění utrakvisti proti kališnickým radikálům. Bylo to způsobeno především ohledy na krále i zahraničí.

Na Starém a Novém městě pražském se poté shromáždily velké obce, které zvolily pouze sbory obecních starších, nikoli však nové konšele. Mezi těmito obecními staršími se objevili vůdci převratu a pronásledovaní muži z počátku 80. let. Ve dvou dnech, tj. 26. a 29. září, bylo popraveno celkem devět mužů, kteří byli zatčení 24. září. A to byla již konečně definitivní tečka za tímto krvavým převratem.

6. října představitelé pražského souměstí z řad radikálů uzavřeli smlouvu, v níž se zavazovali k jednotě a společnému postupu. Dokument svými ustanoveními nebyl zcela v souladu s kompaktáty, neboť prosazoval přijímání podobojí i pro děti. V metropoli bylo naopak zakázáno přijímání podjednou a další zákaz spočíval v tom, že nesměly být uzavírány smíšené sňatky mezi katolíky a utrakvisty. Univerzita měla zůstat kališnická. Radikálové si potřebovali ponechat otevřená vrátka směrem k panovníkovi, a proto dokument rovněž deklaroval loajalitu králi Vladislavovi. Tato smlouva jako by nastolovala poměry z počátků revoluce. Byla však zcela jiná doba než ta, v níž bratr Žižka blahé paměti sjednocoval zemi pod praporem s kalichem a v duchu programu, jenž byl reprezentován čtyřmi pražskými články.

Málokomu vadilo, že metropili ovládli husitští radikálová, ale způsob provedení tohoto převradu se nezamlouval nikomu kromě jeho vykonavatelů. Uzdravený král Vladislav rezignoval na zvrat poměrů v Praze, který by mohl provést jedině vojenskou silou. Radikálové si zase nevěděli rady s tím, co si počít s nabytým vítězstvím. Popřevratová doba vyvolávala spíše rozpaky a to na obou stranách. Vladislavův dvůr se přemístil z Třebíče do Kutné Hory a král zde začal uvažovat o tom, jak se v nastalé situaci zachovat a jak problém s pražskými rebely zdárně vyřešit. Přestože Vladislav musel pražský převrat chápat jako svoje potupné ponížení, začal postupně upřednostňovat poklidné řešení nastalé situace formou nějaké dohody s rebely.

Biskup Luciani se zasloužil o to, že se 30. dubna 1484 pražský kališnický klérus připojil k zápisu z 6. října předchozího roku. Také pražská univerita vzala tuto smlouvu na vědomí.

Protože s králem Vladislavem nebylo jednoduché se dohodnout, jednání zástupců metropole s panovníkem trvala poměrně dlouho, takže od převratu uplynul již celý rok. Nakonec tím, kdo byl nucen ustoupit, byl král, který 24. září uzavřel v Kutné hoře smouvu s pražskými městy, v níž byly v podstatě povrzeny závěry, které vyplynuly z pražského převratu. Praha však na oplátku musela vrátit zcizený majetek židů i církve a králi musel být navrácen Hrad a Vyšehrad.

29. záři se Vladislav Jagellonský objevil v Praze a již 1. října jmenoval konšely na Starém i Novém městě, které schválily velké obce. Na Menším Městě pražském byli konšelé uvedeni do svých funkcí až 3. října. Obě strany se s tímto kompromisem postupně smířily.

Nastal čas k tomu, aby přerušené rozhovory o náboženském ujednání mohly být znovu zahájeny. Díky těmto jednáním byly v druhé polovině roku 1484 vytvořeny základní teze pro
náboženský smír, který měl platit na třicet dva let. Závěrečné korektury textu byly provedeny na sněmu v Kutné Hoře v březnu 1485.

Světlo světa zde spatřila dohoda, která je známa jako kutnohorský náboženský mír. Tato dohoda patří bezesporu mezi významné historické události bez ohledu na to, že v současné době je tento epochální počin neprávem opomíjen. Přijetím kutnohorského náboženského míru, jehož nedílnou součástí bylo i potvrzení platnosti kompaktát, došlo k završení české reformace.

Když byl v roce 1555 uzavřen augsburský mír jako vyvrcholení německé luterské reformace, tak jeho základem byla známá zásada „cuius regio, eius religio“ (koho vláda, toho náboženství), jinými slovy, jakou konfesi vyznávala vrchnost, takovou museli vyznávat i její poddaní. Kutnohorský náboženský mír byl z hlediska dějin reformačních procesů jednou z nejvýznamnějších událostí, protože svým přístupem ke svobodě vyznání šel kutnohorský náboženský mír vlastně ještě dál než mír uzavřený v Augsburgu. Nejdůležitější pasáž tohoto dokumentu týkajícího se svobody vyznání říká jednoznačně, že eucharistie je vysluhována „buď pod jednú, nebo pod obojí zpuosobú“, ke změně konfese věřícího nikdo nutit nemůže a ani nesmí, a proto se v dokumentu uvádí, že „tajně ani zjevně žádného nenutíc“[10]. Poddaní v Čechách a na Moravě tedy nemuseli vyznávat víru své vrchnosti, neboť konfese byla záležitostí naprosto svobodného rozhodnutí daného jedince případně jeho rodičů. Proto je náboženská svoboda definovaná v dokumentu z března 1485 přelomovou událostí v dějinách reformace a v českém prostředí předjímala principy České konfese z roku 1575. Dokument přijatý sněmem, který zasedal v Kutné hoře, byl dokumentem nadčasovým, neboť kutnohorským náboženským mírem, uzavřeným na samém sklonku středověku, česká reformace nakročila rozhodným krokem do novověku. Je třeba si uvědomit, že kutnohorským náboženským mírem byly zárověň vytvořeny předpoklady pro obnovení stavovské monarchie.

Tento přelomový dokument však nebyl jediným výstupem z jednání sněmu v Kutné Hoře. Vyšší i nižší šlechta se začala vymezovat vůči městskému stavu, když zdůrazňovala názor, že městský stav je přece jenom méně svobodný než šlechta. Na kutnohorském sněmu bylo také přijato usnesení, které se týkalo obnovení zemského soudu. Byly vyřešeny spory mezi nižší a vyšší šlechtou s tím, že v zemském soudu budou zastoupení páni v počtu dvanáct a nižších šlechticů v něm zasedne osm. Zemský soud skutečně po dlouholeté přestávce 6. června 1485 zasedl, čímž bylo dáno najevo, že základy právního státu jsou opět uváděny v život. To vše mělo směřovat k postupnému zajištění klidu, pořádku a stability Českého království.

A tady naše vyprávění o stručné historii husitství zakončime. Skutečnost, že je tato kapitola uzavřena právě rokem 1485, není náhodná. Kutnohorský náboženský mír lze totiž srovnat s tak přelomovými událostmi, jakými byly první pražská defenestrace a přijetí jihlavských kompaktát. Rok 1436, kdy byla kompaktáta přijata, a především rok 1485 jednoznačně dokládají, že husitská epocha neskončila porážkou nejradikálnější složky husitství u Lipan v roce 1434, jak se mnozí ještě dnes zcela mylně domnívají.

Husitskou epochu lze opomíjet, ignorovat, dokonce i znevažovat, ale nelze ji z našich dějin vymazat. Na tak významné období našich národních dějin je třeba se dívat střízlivě, bez emocí a pokud možno objektivně a nezaujatě. Při pokusech o vyvážený výklad husitství nelze zkreslovat či dokonce zamlčovat jeho temné stránky. Zároveň je však třeba ve smyslu vyváženosti vyzvednout i její nesporná pozitiva. Jak se tohle autorovi tohoto textu podařilo, již musí posoudit laskavý čtenář.

Husitská revoluce nebyla revolucí buržoazní jako např. Velká francouzská revoluce. Nebyla však ani pouhým revolučním hnutím, jak ji nazývala především marxistická historiografie, protože se jednalo o komplexní a celospolečenský proces, který se odehrával v relativně dlouhém čase a na velké územní rozloze a jeho konsekvence zasáhly i do stavovské skladby. Cílem tohoto dějinného procesu nebyla likvidace feudálního řádu, záměrem byla pouhá náprava a přeměna feudalismu ve spravedlivý řád. Vzhledem k nadčasovosti je tento proces nazýván „revolucí před revolucemi“.

Česká reformace vzešlá z pronikavých revolučních změn a z obdobných důvodů nazývaná „reformací před reformacemi“ vytyčila nepřehlédnutelné dějinné milníky ve vývoji nezvratně směřujícímu k pozdějším převratným reformačním změnám. V českých podmínkách, kde táboři kompaktáta neuznali a vytvořili vlastní konfesi, kde vznikla Jednota bratrská a byl přijat kutnohorský náboženský mír, se jednalo o průlom v oblasti náboženské tolerance a svobodě vyznání, chcete-li, svobodě svědomí. A to je jeden z nejdůležitějších odkazů husitství pro celý, nejen křesťanský svět.

Poznámky:

[1] P. Čornej VDZKČ VI, s. 258, 259

[2] tamtéž, s. 259

[3] O jednání v Polné podrobněji P. Čornej VDZKČ VI, s. 270 a dále ještě P. Čornej Světla a stíny husitství, s. 286 až 296.

[4] P. Čornej VDZKČ VI, s. 443

[5] tamtéž, s. 445

[6] tamtéž, s. 448

[7] F. Šmahel Husitské Čechy, s. 123

[8] tamtéž, s. 122, 123

[9] P. Čornej VDZKČ VI, s. 450

[10] tamtéž, s. 454