Vojenské jednotky

Vytvořením polního vojska, vybaveného jak vlastními vozy bojovými a spížními, tak dělostřelectvem, jezdectvem a pěchotou, tedy v dostatečné míře všemi prostředky, tehdy dosažitelnými – vznikla vyšší vojenská jednotka, která byla schopna samostatně provádět významné bojové úkoly. To by nebylo možné, kdyby nebyla lehce ovladatelná, účelně organizována a členěna.

Ochrana spřežení na pochodu
Zdroj: Durdík J. – Husitské vojenství

V husitském vojsku byl základní nejmenší taktickou jednotkou bojový vůz s osádkou. Složení osádky bylo řešeno zřejmě na základě zkušeností tak, aby tato nejmenší jednotka měla zajištěnou jak určitou palebnou sílu (střelci z kuší a ručnic), tak také ochranu vozu a spřežení pro boj zblízka ve dvou pavéznících, čtyřech cepnících a ve stejném počtu sudličníků. Celkový počet mužů šikovaných k vozu činil 18-21 lidí, nebyl však vždy stejný, ale podle potřeby větší či menší. Osádka měla svého hejtmana. Každých 10 vozů bylo opět organizační jednotkou pod velením desátníka, jehož povinností bylo dodržovat pochodový pořádek vozů, udržovat správné vzdálenosti a bdít nad správným dorážením vozů při sestavě v hradbu. Vyšší organizační článek tvořil vozový řád, který měl svého hejtmana. Nad hejtmany jednotlivých řádů byl hejtman nad vozy.

Husitský bojovník s mečem
© www.husitstvi.cz

Pěší mužstvo nezačleněné k vozům se rovněž dělilo na menší jednotky, roty sudličníků a cepníků, které byly trvalými celky a měly vlastní korouhve. Snad jim veleli rotymajstři nebo padesátníci. V boji se ovšem sdružovali ve větší celky (houfy), jimž patrně veleli setníci, o nichž se v pramenech častěji mluví. Také pěší měli nad sebou jako celek hejtmana.

Husitské jezdectvo, bylo samostatným celkem, který se dále, pro konkrétní účely, členil na menší jednotky. Husitské jezdectvo se výrazně lišilo od těžké, pomalé a neobratné rytířské jízdy svou pohyblivostí a to především díky výzbroji, která byla nepoměrně lehčí. Ačkoliv hlavní váha boje spočívala v husitských válkách na mnohem početnější pěchotě, úkol jezdectva nebyl zanedbávající. Vedle zvláštních úkolů, které plnili husitští honci jako průzkumný oddíl nebo čelné a boční zajištění pochodujícího vojska, sdružují se v bitvě k jezdeckým útokům a hlavně k pronásledování nepřítele. Zda byli v husitském vojsku také koněberky není jisté. Jednalo se o oddíl, který byl jakýmsi polním četnictvem s úkolem dozírat nad pochodovým pořádkem, zadržovat neukázněné bojovníky, kteří samovolně opustili pochodový proud, případně chytat zběhy a brát jim koně – odtud jejich název.

K oběma hlavním částem vojska (k pěchotě a jezdectvu) náleželo ještě dělostřelectvo, avšak informace o jejich organizaci nejsou příliš podrobné. Dá se předpokládat, že stejně jako ostatní jednotky měli i dělostřelci nad sebou hejtmana nad puškami.

Nezbytným doplňkem husitských vojsk, která se svými početnými těžkými vozy kladla přirozené nároky na schůdnost cest i na úpravu terénu při pochodu vojska v uzavřeném šiku, byly pomocné oddíly mostařů a cestařů.

Taktické rozdělení vojska na jednotlivé „zbraně“ a oddíly mohlo splnit svůj účel jen tehdy, bylo-li ovládáno velitelským sborem.