Husitské válečnictví
Vojenské umění husitů, zaznamenalo zvláštní epochu v dějinách vojenství, kdy získalo převahu nad, do té doby neporazitelnými, rytířskými vojsky. Uplatňovalo nové taktické prvky, jakými byly vozová hradba, převaha pěšáků vyzbrojených zbraněmi střelnými, bodnými a údernými, lehké a pružné jezdectvo, obléhací a polní dělostřelectvo, rychlé a pružné manévrování, útok z ústupu apod.
Husitská taktika boje
Následující schéma vývoje bitvy se v jednotlivých srážkách měnilo, ale v podstatě platilo všeobecně. Počáteční fáze je pravidelně defenzivního rázu. Husitské vojsko stojí v obraně kryto vozovou hradbou a proti nepřátelské jízdě zahajuje boj dělostřeleckou palbou. Jezdci, kteří se podle feudálního zvyku rozptylují a bojují samostatně s nepřátelskými jednotlivci jsou, jakmile se přiblíží k hradbě, napadeni novou palbou husitských ručních zbraní a kuší. Pokud se jim podařilo „přilnouti“ k vozům, odráží je pěší osádky vozů, hlavně cepníci a sudličníci.
Zdroj: Durdík J. – Husitské vojenství
Když byl nepřítel dostatečně rozptýlen a morálně fyzicky otřesen palbou dělostřelectva i ručních palných zbraní, nastal okamžik přechodu k protiútoku. Z vozové hradby vyráží pěchota, sudličníci a cepníci i oddíly jezdectva, aby z boku, případně i z čela napadli nepřítele.
Zdroj: Durdík J. – Husitské vojenství
Nepřítel otřesen palbou a bránící se útočící pěchotě, je ohrožen na křídlech pravidelně obchvatem jezdectva a obvykle se po kratším či delším boji, závislém hlavně na početnosti křižáckých oddílů, dává na útěk, nemilosrdně pronásledován husitskou jízdou, případně i pěchotou.
Zdroj: Durdík J. – Husitské vojenství
Výběr terénu
Jedním z prostředků taktických úspěchů husitských vojsk byl pečlivý výběr terénu. Cílem husitských hejtmanů bylo dosáhnout toho, aby rytířští jezdci ztratili co nejvíce rychlosti, která jejich útok činila úderem. Proto bývá k bitvě vybíráno pravidelné stanoviště na návrší, aby rytíři byli nuceni svůj nájezd zpomalit.
Při výběru terénu se hledělo také k tomu, aby alespoň zadní strana, popřípadě i bok vozového šiku byly kryty nějakou, pro rytíře nepřekonatelnou terénní překážkou, rybníkem, lesem, prudkým srázem apod. Tím bylo nebezpečí napadení podstatně zúženo. Stejně jako nepřátelské dělostřelectvo, aby mohlo napadnout tábor účinnou palbou, muselo se přiblížit „ke kratším (nekrytým překážkou) stranám obdelníku“. Tyto strany však byly dobře chráněné husitským dělostřelectvem a to jak umístěnými v šiku, tak i v baštách na návrších (to znamená vysunutí části dělostřelectva mimo vlastní obranné postavení a vytvoření předsunutých středisek odporu).
Postavení na odvrácené straně
Zdroj: Durdík J. – Husitské vojenství
Zvláštním, ale patrně dosti obvyklým způsobem využití terénu pro taktické účely bylo také postavení na odvrácené straně, kdy dělostřelectvo protivníka přestřelovalo husitské pozice, zatímco dělostřelectvo husitů mohlo účinně pálit do nepřátelských houfů.
Bojová morálka
Převaha husitských vojsk se projevovala i v jejich vysoké bojové morálce. Všichni šli do boje s přesvědčením, že zápasí za spravedlivou věc. Proto také měl husitský 
chorál „Ktož jsú boží bojovníci“ mocný bojový účin a jeho zpěv nejednou obrátil nepřítele na útěk ještě dříve, než došlo k boji.
Vojenský řád
Husitská vojska se řídila zvláštním vojenským řádem, jenž zaručoval dokonalou organizaci a kázeň, kterou nikdy nemohla mít vojska protihusitská, naverbovaná z nejrůznějších končin Evropy a dychtící jen po válečné kořisti.