II. křížová výprava (1421)

Rozpad první kruciáty přivolal ostrou kritiku na Zikmundova hlavu. Říšská opozice mu měla mimo jiné za zlé, že nedostatečně spolupracoval s porýnskými kurfiřty. Právě oni koncem května ve Weselu svolali na 23. srpna do Chebu druhou křížovou výpravu. Požehnání k ní dal římský kardinál Branda Castiglione. V průběhu června probíhala i agitace k mobilizaci ve východní části říše. Dne 24. června se o ní jednalo ve Zhořelci, kam se sjeli zástupci většiny kurfiřtů, míšenských markrabat, slezských knížat a řady významných měst včetně Vratislavi. Stavy zemí České koruny podmínili připojení k válečnému spolku souhlasem krále Zikmunda, který o měsíc později dostali. Pět dní po stanovené lhůtě, tedy 28. srpna 1421, křižáci dvěma proudy vtrhli na české území.

Vojsko vedené falckrabětem Ludvíkem III. postupovalo údolím mezi Slavkovským a českým lesem ke Kynžvartu a odtud přes Žlutice, které se vzdaly bez boje, k hradu Mašťov. Po dvoudenním obležení se velitel pražské posádky vzdal za podmínky, že bude s každým svým desátým mužem vzat do zajetí. Tato sobecká smlouva, poslala 4. září na smrt 84 obránců a tři kněze. Před Kadaní se falckrabě spojil s druhým proudem, který pod velením arcibiskupů z Trevíru a Kolína nad Rýnem přitáhl podél Ohře přes Loket. Hejtman pražské posádky Ojíř z Očedělic se do posledního dechu hájil ve věži, nic to však nebylo platné, neboť křižákům vydatně pomohli němečtí usedlíci uvnitř hradeb. Ještě snadněji se část výpravy zmocnila Chomutova, odkud obránci uprchli do Žatce. Hlavní proud zatím směřoval právě k této husitské pevnosti, která byla neprodyšně obležena kolem 10. září. Město se již stačilo včas zásobit, byla však otázkou, jak dlouho proviant vystačí pro několik tisíc domácích obyvatel a uprchlíků z okolních lokalit. Celkem šestkrát křižáci zaútočili na město, aniž do něho pronikli. Statečnost obránců vnášela nervozitu do nepřátelského ležení, jež se koncem září potýkalo s nedostatkem zásob. Část velmožů doporučovala od obléhání upustit a dát přednost plenům ve vnitrozemí, falckrabě Ludvík naproti tomu trval na dobytí Žatce, aby se výprava mohla prokázat přesvědčivým úspěchem. Spor rozhodly poplašné pověsti o blížícím se husitském vojsku. Paniku měl opět dovršit, což se zdá až k nevíře, požár, jenž zachvátil kus ležení. Druhého října se křižáci dali na rychlý ústup, při němž zadní voje měly v patách žatecké pronásledovatele.

Zdroj: Šmahel F. – Husitská revoluce 3 (Kronika válečných let)