Základní pojmy

materialismus (vychází z prvotnosti hmoty a druhotnosti vědomí) – filosofický směr hlásající, že hmota je prvotná, věčná a nekonečná a na našem vědomí nezávislá, je základem veškeré skutečnosti, kdežto ideálno je druhotné, nezávislé na hmotě. Neexistuje tudíž duše jakožto samostatný subjekt schopný dalšího života po smrti.

idealismus (duch, rozum, vědomí nezávislé na hmotě, je jí nadřazeno, ji uvádí do pohybu a řídí) – filosofický směr protikladný materialismu. Akcentuje prvotnost duchovního, nehmotného před prvotností hmoty.

platonismus – objektivně idealistický názor, že existují nehmotné, smysly nepoznatelné a věčné ideje (např. idea domu nebo nejvyšší idea boha, atd.) a hmotný svět, jednotlivé věci hmotné, proměnné a smysly poznatelné, vnímatelné. Duše poznává ideje tím, že se na ně rozpomíná z doby, kdy sídlila ve světě idejí před narozením člověka (anamnéza = duše se rozpomíná na ideje spatřené v době, kdy byla bez těla) a touží se dostat “z vězení těla” zpět do světa idejí.

novoplatonismus – idealistická teorie Platóna nabývá formy učení o mystické emanaci (vyřazování) materiálního světa z duchovního prvopočátku. Hmota je jen nejnižší článek vesmírné hierarchie, je to emanace “světové duše”, nad níž se tyčí “duch” a ještě výše je postavena “prvotní podstata” (“jedno”). Nejvyššího stupně filosofie se nedosahuje zkušenostmi a rozumem, ale extází. Idealismus v této filosofii upadl v teosofii (nábožensko-filosofický systém usilující o vyšší, bezprostřední poznání boha a jeho tajemství).

aristotelismus – kriticky reaguje na Platónovu nauku o idejích výkladem o látce utvářené tvarem. Nemohl překonat platónský idealismus a kolísá mezi idealismem a materialismem. Ve filosofii rozlišuje: 1. teoretickou část (učení o bytí), 2. praktickou část (o lidské činnosti) a 3. poetickou (o tvorbě). Aristotelismus uznává čtyři principy: 1. látku jako pasivní možnost formování, 2. formu (podstatu, jsoucnost bytí), skutečnost toho, co je dáno pouze jako možnost, 3. počátek pohybu a 4. účel. Příroda je charakterizována postupnými přechody od “látky” k “formě” a naopak. Látka je však pouze pasivní základ, aktivita je ve formě, na níž se převádí počátek pohybu i účel. Konečným zdrojem každého pohybu je bůh “nehybný první hybatel“.

augustinismus – směr v křesťanské filosofii, který rozvíjí představu o víře jako niterném obcování člověka s Bohem a o poznání boha iracionální cestou. Za zakladatele tohoto směru je pokládán teolog Augustinus Aurelius (354 – 430). V průběhu dalších století byl augustinismus hlavním učením katolické církve a od 13. století jeho vliv omezuje nastupující tomismus.

tomismus – spekulativní, filosofický a teologický směr (vychází z učení italského dominikána Tomáše Akvinského), usilující o racionální spojení aristotelismu a platonismu s církevním učením. Základem tomismu je metafyzická ontologie (nauka o jsoucnu, bytí) se zaměřením na zdůvodnění existence Boha. Nejvyšší podstatou je “čisté” potenciální bytí (Bůh), které se považuje za počátek všeho existujícího a za nutnou součást všech kategorií a pojmů tomismu. Kategorie podstaty a existence, aktu a potence, látky a formy (převzaté od Aristotela) naplnil novým nábožensko-idealistickým obsahem. Existují dva prameny poznání: přirozený a nadpřirozený, resp. vědění a víra. Rozum má právo na poznání pravdy, ale jsou mu dostupné jen nižší pravdy. Avšak existují “poslední”, “nejvyšší” pravdy (nadrozumové) postihnutelné toliko božským zjevením. Věda má druhořadou úlohu a je služkou teologie, v jejím područí.

scholastika – středověký filosofický směr, který se snažil zdůvodnit křesťanskou věrouku především myšlením aristotelským (představitel T. Akvinský). Hlavním úkolem scholastiky bylo zdůvodňování náboženských dogmat. Má tři období: rané (8. – 11. století), zralost (13. století) a úpadek (14. – 15. století). Scholastika byla podřízena teologii. Učí, že víra je více než rozum a pokouší se řešit některé filosofické problémy teologickou formou (např. vztah mezi obecným a jedinečným). Různé názory na náboženské dogma o Trojici vyvolaly spor o univerzálie mezi nominalisty a realisty.

universalie (univerzálie, obecné pojmy, obecniny, obecná jména) – způsob interpretace jejich existence byl jednou z hlavních otázek středověké filozofie. Základní východisko podmíněné křesťanským náboženstvím bylo zřejmé. Existuje prvotní (primární) bytí, kterým je Bůh a druhotné (singulární), jímž jsme obklopeni na pozemském světě a jehož objektivitu poznáváme svými smysly. Lidé však disponují i intelektem, kterým se snaží univerzálie pochopit. A zde vzniká dvojí výklad o jejich existenci. Obecniny mohou existovat nezávisle samy o sobě nebo jsou pouze upoutané k realitě. Z řešení této problematiky vyplynuly dva závěry definující přístup k univerzáliím:

1. nominalismus (nomen – jméno; ve 14. století převažoval) – směr středověké pozdně scholastické filosofie, který považoval univerzálie jen za pouhá jména a tvrdil, že jsou zakotvené ve skutečnosti. Nominalisté učili, že skutečně, reálně existují pouze jednotlivé věci (jednotliviny), zatímco obecné pojmy, které si lidé o těchto věcech utvořili, neexistují nezávisle na věcech ani neodrážejí jejich vlastnosti. Základní tezí nominalistů byla věta, že “věci existují před obecnými pojmy” (resp. univerzálie jsou po věcech, universalia post rem) a že “obecné pojmy jsou pouhá jména“. Nominalismus byl spjat s materialistickými tendencemi, protože uznával prvotnost materiálního předmětu před druhotným pojmem.
Krajní nominalismus se zahleděl do říše věcí a kladl důraz na druhotné bytí, tj. smysly uchopitelnou existenci konkrétních jednotlivin. Univerzálie jsou jen prázdné pojmy, nemají-li oporu v realitě. Díváme-li se na koně, pak existence tohoto zvířete je sama o sobě základem a jeho pojmenování pak dodatečnou záležitostí. Bez existence konkrétního zvířete by pojem kůň byl pouze skupinou nesrozumitelných hlásek. Když totiž před někým, kdo neumí německy, řekneme “das Pferd” a současně mu neukážeme na koně, neví, co “Pferd” znamená.
Umírnění nominalisté (konceptualisté) se neztotožňovali s pojetím univerzálií jako prázdných pojmů. Uvědomujeme si spojitost mezi jednotlivinami a univerzáliemi ve své mysli, avšak žádný obecný pojem nemůže vzniknout sám od sebe.

2. realismus (opak nominalismu) – idealistický směr vycházející z platonismu a augustinismu. Zastává názor, že univerzálie existují reálně a objektivně, samy o sobě, v říši idejí, tedy v boží mysli a předcházejí tak existenci jednotlivých věcí.
Krajní realismus (platónský) hájí tezi, že univerzálie jsou reality (bytí) a existují samostatně před věcmi nezávisle na nich (universalia ante rem) a také nezávisle na našem rozumu. Pozemský svět se krajním realistům jevil pouze jako odraz dokonalého, věčného, stálého a neproměnného světa božských idejí.
Umírněný realismus (aristotelovský) tvrdí, že univerzálie existují v jednotlivých věcech a nikoli samostatně (universalia in re). Umírnění realisté vycházeli z názoru o světě jako jediném veškerenstvu tvořeném jednotlivinami. Univerzálie podle nich vznikají na základě zachycení znaků společných velkému počtu jednotlivin téhož druhu (pes, kočka, stůl atd.).

substance (podstata) – je základním a prvním pojmem vší metafyziky a její vstupní branou. Je tím, co na rozdíl od “pouhých” jevů doopravdy jest, to, čemu přináleží identita se sebou samým, pravé “bytí”. Jednotlivé věci neexistují, mají pouze účast na substanci (podle Spinozy, 1632 – 1677 je substance to, co je samo v sobě a může být pochopeno sebou samým – jinak řečeno Bůh; Kant říká, že při všech změnách jevů substance zůstává a její množství se v přírodě nemění). Univerzalistický názor (blízký chemickému) říká, že opravdové bytí nemají jednotlivé věci, ale je přiznáváno (bytí) všeobecné, neměnné a celému univerzu (veškerenstvo, vesmír) společné substanci. Názor individualistický (blízký biologickému) praví, že substance je stálý, neměnný podklad proměnlivých vlastností. Když se tento podklad změní, věc ztrácí svou identitu se sebou samou. Staří scholastikové, kteří po Aristotelovi zdědili jeho individualismus, rozlišovali mezi substancí, neměnnou nositelkou nahodilých vlastností, případků neboli akcidentů (accedo = přistupuji, odtud akcidens = to, co přistupuje k substanci) a mezi bytností neboli esencí – tím, co dělá věc tím, čím jest.

Další pojmy:
sipka eucharistie, sipka konsekrace, sipka hostie