Vladislav II. Jagellonský

[01.03.1456-13.03.1516]

Historická tradice českého národa není příliš nakloněna více jak půl století trvající jagellonské vládě v českých zemích. Jména dvou králů z významné evropské dynastie, původem z Litevského velkoknížectví, si větší sympatie a známost nezajistily a to i přesto, že právě v jagellonské epoše došlo v českých zemích k významným společenským změnám, jež naši zem přivedly do nového dějinného období – novověku. Navíc za vlády Jagellonců došlo k doznění a úspěšnému završení první reformace na evropském kontinentu, jejíž vývojové peripetie vyplňují podstatnou část českých dějin 15. století.

Budoucí český a uherský král se narodil roku 1456 v Krakově, tedy na dvoře polských králů z jagellonské dynastie, jež v dalších desetiletích úspěšně vyplnila mocenské vakuum vzniklé ve střední Evropě po odchodu Lucemburků a nečekaném pádu Habsburků, kteří po smrti Ladislava Pohrobka v roce 1457 opět na čas ztratili českou a uherskou korunu. Vladislav byl synem Kazimíra IV., který vládl ve stále silnější polsko-litevské unii, a sestry již zmiňovaného Ladislava Pohrobka Alžběty Habsburské, které se trefně přezdívá „matka králů“. Hned čtyři z jejich šesti synů totiž usedli na různé trůny ve střední Evropě. Štěstěna Jagelloncům dlouhodobě přála a Vladislav nebyl výjimkou. I na něj se brzy usmálo štěstí a královská koruna mu spadla do klína takřka sama. Český král Jiřík z Poděbrad, který v posledních letech své vlády sváděl boje nejen s domácí opoziční Jednotou zelenohorskou, ale také s Římem a uherským králem Matyášem Korvínem, musel pod tlakem mezinárodní situace rezignovat na pokus založit v Čechách domácí poděbradskou dynastii. Aby zvrátil situaci ve svůj prospěch, nabídl Jagelloncům nástupnictví v českém státě výměnou za finanční a vojenskou pomoc. Jagellonci dlouho neváhali i přesto, že riskovali konflikt s Římem a mocným Matyášem Korvínem, který se roku 1469 provolal českým králem a obsadil Moravu a vedlejší země Koruny české, tj. Slezsko a obojí Lužici. Roku 1471 Jiřík z Poděbrad zemřel. Jeho stoupenci se přidrželi vůle, kterou jim poslední vskutku český král – rodem i jazykem – zanechal. V Kutné Hoře byl za nového krále zvolen teprve patnáctiletý Vladislav, který se vzápětí vydal do Čech v čele vojenského kontingentu, avšak jak se dalo očekávat, bez peněz, zkušeností a bez větších vladařských propozic.

Vladislav, který počínaje rokem 1471 se stal de facto katolickým králem v převážně kališnické zemi, vynikal nejen kultivovaností, ale také dobrotou srdce a neprůbojností. Pro těžký úkol, který ho čekal, to byla velmi nevhodná kombinace, neboť sebevědomá česká šlechta rychle využila situace a okleštila panovnickou moc, takže se Vladislav stal pouze loutkou v zemi, o které mnoho nevěděl, a kde bylo tolik problémů k řešení, že by to nejspíše odradilo a vysílilo i panovníka nadanějšího a daleko schopnějšího. Slabostí a nerozhodností se vyznačovala celá Vladislavova vláda, jež ve skutečnosti ani vládou nebyla, neboť od roku 1473 zemi spravovali čtyři zemští ředitelé, mezi nimiž byl nejen přední katolický pán Zdeněk ze Šternberka, ale i Hynek z Poděbrad, syn předchozího krále. Vyřešena proto nebyla náboženská situace ani předcházející válečný konflikt s uherským králem Matyášem Korvínem. Jen vlastní setrvačností a logikou věci byl v náboženské otázce prozatím udržován status quo a po setkání Vladislava a Korvína v roce 1479 bylo na základě olomouckého míru rozděleno české soustátí mezi oba krále tak, že Vladislav vládl pouze v Čechách. Kdo by ale očekával, že zavládne klid, hluboce by se mýlil, neboť léty nastřádané problémy zůstaly. Zřejmě nejvýznamnějším rokem Vladislavovy vlády v českých zemích byl rok 1483. Král tehdy z obavy před morovou nákazou opustil Prahu, čímž umožnil katolickým měšťanům v Praze dokončit přípravy na krvavé zúčtování s radikálními kališníky. Jenže ti se o chystaném útoku katolíků včas dozvěděli a sami uskutečnili v Praze krvavý převrat, po kterém se v jejich rukou ocitla celá Praha. Na Vladislavově dvoře i v zahraničí zavládl šok, když se bezmála opakoval scénář z roku 1419. Události ze září 1483 vyvrcholily v pořadí druhou pražskou defenestrací.

Naštěstí se v zemi projevila všeobecná únava z dlouholetých konfliktů a touha docílit konečného smíru, který by posunul České království vpřed. To zapříčinilo, že k dalšímu prolévání krve již nedošlo, přičemž se katolická i kališnická strana připravovala k uzavření dějinného kompromisu. V březnu 1485 byl na zemském sněmu v Kutné hoře vyhlášen kutnohorský náboženský mír, dokument, který zrovnoprávnil obě církve – katolickou i utrakvistickou -, a ponechal pouze na svobodné vůli každého obyvatele království, ke které církvi chtěl náležet. Husitská revoluce, ačkoli již dávno nebyla ve vrcholné a radikální fázi, tím definitivně skončila a nutno zdůraznit, že úspěšně. České království díky hutnohorskému náboženskému míru zůstalo zemí dvojího lidu a tímto dokumentem vkročilo do bran novověku, tedy civilizačního období, které se již vyznačovalo myšlenkovou svobodou a tolerancí. Výjimečnost okamžiku však postřehla až budoucnost, vždyť Martinu Lutherovi, duchovnímu otci německé reformace, byly tehdy necelé dva roky. V Kutné Hoře se zrodilo obdivuhodné a v mnohém inspirativní české specifikum vyvěrající z úspěšně zakončené husitské revoluce, a to politicky i nábožensky tolerantní společnost, kde na velmi dlouhou dobu dostal konstruktivní kompromis přednost před konflikty.

Další osudy Vladislavovy vlády v českých zemích jsou již stejně nevýrazné, jako byl on sám. Přelom tvoří rok 1490, kdy zemřel Matyáš Korvín. Uherští magnáti zvolili králem právě Vladislava, protože i oni si přáli mít na trůnu slabého panovníka, o to vítanějšího, oč byla drsná vláda předchozího krále pevnější. Uherskou korunu však Vladislav obdržel až poté, co se zavázal, že i s celým svým dvorem přesídlí z Prahy do Budína. Česká šlechta souhlasila, vždyť se tak zbavila dohledu krále a ještě více si ve státě uzurpovala moc pro sebe. Odvrácená strana tohoto řešení se však ukázala již po pár letech. Dlouhá nepřítomnost krále zemi neprospívala, navíc přispívala k její postupné a bohužel již trvalé ztrátě prestiže v zahraničí. Není jistě náhodné, že cizina po roce 1490 znala Vladislava především a pouze jako krále uherského. Na druhou stranu měla Vladislavova korunovace uherským králem jeden pozitivní dopad. K českému státu byly opět připojeny všechny vedlejší korunní země a také Morava.

I když se Vladislav po roce 1490 objevil v Čechách jen vzácně a do vnitřních záležitostí českého státu zasahoval aktivně pouze sporadicky, jeden z nejvýznamnějších dokumentů končícího středověku nese jeho jméno. Roku 1500 král schválil tzv. Vladislavské zřízení zemské, neboli soubor privilegií, nálezů zemského soudu a sněmovních usnesení, tedy jakousi moderní ústavu českého státu, díky které se posilovala moc šlechty na úkor panovníka, včetně toho, že zřízení zemské položilo základy raně novověké stavovské společnosti, tolik typické pro budoucí dějiny českých zemí.

Ve stejnou dobu Vladislav konečně vyřešil i otázku svých podivuhodných manželství, neboť žádný jiný český panovník neměl tak komplikované vztahy v manželském soužití, jako první ze dvou Jagellonců na českém trůnu. Poprvé vstoupila žena do Vladislavova života ještě před jeho korunovací českým králem. Podle přání Jiříka z Poděbrad se měl Vladislav oženit s jeho dcerou Ludmilou, aby tak alespoň budoucí čeští králové měli po matce domácí původ, avšak z tohoto sňatku zanedlouho sešlo, neboť takové dynastické spojení se na polském královském dvoře jevilo jako politicky neperspektivní. V roce 1476 vybrali Vladislavovi jeho polští rádci za manželku hlohovskou kněžnu Barboru, dceru braniborského kurfiřta Albrechta III. Achilla z rodu Hohenzollernů, avšak zůstalo jen u zásnub. Svatba se nikdy neuskutečnila, jelikož o ní neměl Vladislav zájem, ale Matyáš Korvín zapříčinil, aby papežská kurie již dohodnutý sňatek nerozvázala. Vladislav tak byl v dalších letech jednou nohou v manželství, což jej ale nijak netrápilo, neboť jako mladý a „svobodný“ král nacházel dostatečné rozptýlení v náručí jiných žen. Roku 1490 byl Vladislav na nátlak uherských magnátů oženěn s vdovou po Korvínovi Beatricí Aragonskou, jenže i zde se vyskytl problém, když Vladislav odmítl s Beatricí sdílet společné lože. Papež tak musel později nikdy nenaplněný manželský svazek prohlásit za zrušený. Teprve v roce 1502 se Vladislav dočkal řádného sňatku. Oženil se s Annou z Foix, pocházející z nepříliš významného francouzského rodu, do níž se upřímně zamiloval. Manželství netrvalo dlouho a Anna, která ani nestihla být v Praze korunována, porodila Vladislavovi dva potomky – dceru Annu (1503) a syna Ludvíka (1506). Z její předčasné smrti se král nikdy pořádně nevzpamatoval.

Poslední léta své dlouhé vlády Vladislav vyplnil péčí o potomky a zajištění jejich budoucnosti. Ponechal tak zcela stranou narůstající nebezpečí ze strany Osmanské říše, která se připravovala na mohutnou ofenzívu proti křesťanům, stejně tak jako vleklý zápas o třetí hlas na zemském sněmu, který vypukl mezi šlechtou a městy v Čechách, a jenž hrozil přerůst v občanskou válku. Roku 1509 zavítal Vladislav do Čech naposledy, nechal v Praze korunovat českým králem svého mladičkého syna Ludvíka a snažil se vyřešit nastřádané státní úkony. Na začátku roku 1510 opustil země Koruny české, aby se do nich již nikdy nevrátil. Jedním z jeho posledních kontaktů s Českým královstvím bylo roku 1514 vyslání české zemské hotovosti do Uher pod vedením vnuka Jiříka z Poděbrad knížete Bartoloměje Minsterberského, jež měla vysvobodit krále, který byl v Budíně obležen povstaleckým vojskem sedmihradského magnáta Jiřího Dóži. Tato pomoc věrných Čechů krále podle očitých svědků prý dohnala až k slzám.

O rok později Vladislav navždy vstoupil do učebnic dějepisu, když se stal jedním z iniciátorů uzavření dynastických smluv ve Vídni, které už zanedlouho rozhodly o osudu celé střední Evropy na několik staletí. V památném létě 1515 Jagellonci uzavřeli s Habsburky, jejichž hvězda právě nyní začala strmě stoupat vzhůru, smlouvy, které slibovaly oběma stranám plné dědické právo v případě vymření jednoho z rodů. Jeden z vnuků císaře Maxmiliána I. – zatím nebylo určeno který – byl vybrán za ženicha princezně Anně Jagellonské a Marie, dcera Maxmiliánova syna Filipa I Sličného, byla provdána za Ludvíka. Nikdo tehdy nemohl tušit, že pro budoucnost bude nakonec mnohem významnější svazek princezny Anny.

Když roku 1516 Vladislav Jagellonský zemřel, dějiny nabraly zcela nečekaný a téměř osudový spád. Avšak to už jsou příběhy jiných vládců v jiné době.

Autor: Napo_Leon

Diskusní fórum:
Související diskuse o Vladislavu Jagellonském mj. také v tomto tématu