Jošt Lucemburský

[pravděpodobně říjen 1351 – 18. leden 1411]

Jošt byl členem moravské větve Lucemburků, která po dvě generace vládla z titulu markrabat na Moravě. Zakladatelem této poboční a neprávem opomíjené rodové větve slavné dynastie byl Jan Jindřich, mladší bratr císaře a krále Karla IV. Právě jemu Karel udělil roku 1349 do správy Moravu, aby zde on i jeho potomci vládli samostatně a nezávisle, avšak s tím, aby vždy zachovávali vedoucí úlohu pražských vládců a soudružnost českého státu, tj. zemí Koruny české. Zároveň byla přijata politická vůle mocného císaře, podle které se před moravskými Lucemburky otevírala teoretická možnost nástupnictví na českém trůnu v případě, že by hlavní linie vymřela bez mužských potomků. Zdálo se, že k této eventualitě vývoj skutečně směřuje, protože Karel IV. stále neměl mužského potomka. Tak tomu bylo i v roce 1351, kdy se markraběti Janu Jindřichovi a jeho druhé manželce Markétě Opavské, pravnučce krále Přemysla Otakara II., narodil syn, který obdržel neobvyklé jméno Jošt, jež nejspíše vzniklo jako ekvivalent k jménu Jan, jež bylo u Lucemburků poměrně časté. Kuriózní jméno mělo markraběcího prince odlišovat od pražské rodové linie, ale paradoxně dlouhá léta Jošt vyrůstal s vědomím, že by jednoho dne mohl usednout na královský trůn v Praze.

Teprve v roce 1361 se stárnoucí císař dočkal dědice, čímž naděje moravských Lucemburků na dědictví v Čechách pohasly. Avšak pozornost, do které se Jošt od útlého věku dostal, měla za následek, že se jeho výchově věnovala zvýšená pozornost. Dostalo se mu jistě značného vzdělání, o jehož povaze nevíme však nic bližšího, navíc o něm bylo v pozdějším věku známo, že miloval vzdělanost a stal se proslulým sběratelem knih. Už od počátku samostatné vlády, kterou nastoupil v roce 1375 po otcově smrti spolu se svým mladším bratrem Prokopem, se navíc projevoval jako nesmírně nadaný hospodář a finančník. Co se týče politického talentu, tak i zde se Jošt nedal zahanbit a v tomto i jiných ohledech převyšoval krále Václava IV., se kterým měl od počátku odtažité vztahy, snad způsobené i tím, že Jošt nikdy nezapomněl, že nebýt Václava, byl by králem v Čechách a nejspíše i ve Svaté říši římské právě on.

Moravská vláda bývá u Jošta již dlouhodobě terčem kritiky a nejednoznačných soudů. Ano, zvyšovala sice prestiž Brna a Špilberku, jakožto sídelního místa politika, který se výrazně angažoval v celém středoevropském prostoru, a nejen tam, ale zároveň znamenala téměř čtvrt století neklidu v markrabství. Jako muž ctižádostivý a nespokojující se s malým podílem moci, který mu byl otcem odkázán, a jenž podle něj neodrážel jeho schopnosti, zabředl již od roku 1381 do sporů s bratrem Prokopem. Tyto spory přerostly v několik tzv. markraběcích válek, které se s malými přestávkami vedly až do Prokopovy smrti v roce 1405. Pominout ovšem nelze, že Jošt v mnoha ohledech Brněnsko a větší část Moravy, o kterou nemusel bojovat s Prokopem, hospodářsky pozvedl a jeho hospodářské aktivity i velké sebevědomí dokazuje také to, že obnovil brněnskou mincovnu a po celou dobu vlády razil vlastní mince.

Do víru velké evropské politiky vstoupil Jošt již v 80. letech 14. století. V roce 1378 získal ještě za života Karla IV. do správy Kladsko, a to nejspíše jako neschopnost císaře splatit markraběcí rodině půjčky, jež svého času Jan Jindřich Praze poskytoval. Kladsko Jošt v roce 1388 směnil za rodové Lucembursko a alsaské fojtství. Roku 1383 navíc získal od bratrance Václava IV. prestižní titul generálního říšského vikáře pro Itálii, čímž se de facto stál královým zástupcem v této oblasti. Ale tím velký mocenský vzestup Jošta zdaleka nekončil. Stejně jako Václavovi, tak i svému dalšímu bratranci Zikmundovi Lucemburskému poskytoval vysoké hotovostní půjčky, jež byly záměrně úrokovány tak, že oba rozhazovační bratranci je nemohli nikdy splatit. Když navíc v polovině 80. let pomohl Zikmundovi na uherský trůn, očekával velkou odměnu. V roce 1388 tak získal do zástavy Braniborsko, jež se o několik málo let později stalo jeho skutečnou držbou. Jošt se tak stal legitimním braniborským markrabětem, který mohl disponovat i kurfiřtským hlasem v Říši. Udiví nás tedy, když se již v následujícím desetiletí Jošt na politické scéně projevuje jako jedna z klíčových postav rodu a rodové politiky, přičemž se začíná prosazovat nejen na úkor bratra Prokopa, ale i obou svých bratranců?

V roce 1394 sehrál Jošt významnou úlohu v prvním zajetí krále Václava IV., když svou mocnou autoritou zaštítil opoziční jednotu českých pánů, kteří měli dost důvodů k nespokojenosti se slabým králem, který na sebe navíc upozorňoval mnoha výstřelky, jež se neslučovaly s královským titulem. Tehdy si proti sobě Jošt postavil i svého bratrance, vévodu Jana Zhořeleckého, který krále posléze vysvobodil. Když vévoda Zhořelecký o dva roky později za záhadných okolností zemřel, padlo podezření z nikdy neprokázaného travičství právě na Jošta. Nutno ovšem podotknout, že v podezření byli i jiní příbuzní, přičemž nelze vyloučit ani to, že Jan Zhořelecký mohl podlehnout nějaké tehdy neznámé nemoci nebo si přivodit smrtelný úraz, který kronikářům unikl. To ale nemění nic na tom, že Joštova pozice v zemích Koruny české i v zahraničí ani účastí v protikrálovském povstání nebyla citelněji oslabena, takže se markrabě mohl v blízkosti krále objevovat i v dalších letech, přičemž není pochyb o tom, že sledoval především vlastní cíle, a ty se zdály být tehdy celkem zřejmé. Vzhledem k tomu, že Václav IV. neměl žádné potomky a proslýchalo se, že je neplodný, přičemž smrt nejmladšího z Karlových synů, stejně jako velká nedůvěra, kterou Václav IV. choval k Zikmundovi, zcela převrátily veškeré prognózy ohledně nástupnického řádu, choval Jošt naději, že by se jednou mohl přece jenom stát českým králem.

Velkou roli, a bez nadsázky lze říci, že i roli klíčovou a dějinnou, Jošt sehrál během druhého zajetí Václava IV., ke kterému došlo v letech 1402-1403. Jošt neodolal Zikmundově nabídce účasti v odboji, který měl Václava IV. odstranit od vlády jednou provždy, a který mu byl hlavně prostředkem ke konečnému vyřízení účtů s bratrem Prokopem. I jeho přispěním byl totiž Prokop Zikmundem zajat a uvržen do žaláře, ze kterého vyšel s těžce podlomeným zdravím, načež roku 1405 zemřel bez potomků a Jošt se mohl konečně ujmout vlády nad celou Moravou. Tehdy však došlo k velkému obratu, který Joštovi přinesl sympatičtější roli v dějinném soudu. Vida, že Zikmundovi jde pouze o vlastní moc a v případě úplného vítězství by si pro sebe uzurpoval moc nad Čechami i Říši, vzdal se další spolupráce s ním. Když navíc viděl, jak krutě si počíná v Čechách, stanul sám v čele Václavových přívrženců a jako svůj hlavní program si vytyčil osvobození krále a vyhnání Zikmunda ze země. To se mu na sklonku roku 1403 skutečně podařilo. Znepřátelil si tím sice Zikmunda, který v odvetě vpadl roku 1404 s přispěním rakouského vévody na Moravu a několik týdnů marně obléhal Znojmo. Václav IV. mu symbolicky udělil generální pardon, na základě kterého oba Lucemburkové definitivně složili zbraně, přičemž Jošt králi až do konce života zachovával loajalitu.

Tím by mohl Joštův příběh končit, ale měl mít ještě kuriózní tečku. V roce 1400 byl Václav IV. sesazen z římského trůnu, načež byl králem zvolen Ruprecht III. Falcký z rodu Wittelsbachů. Protože se ale Václav IV. titulu římského krále nikdy nevzdal, přičemž nebyl v Říši ani po svém sesazení úplně bez sympatizantů, měla tak Svatá říše římská panovníky dva. Svými ambicemi usednout na trůn římských králů se nikdy netajili ani Jošt ani Zikmund, kteří dlouhá léta udržovali s říšským prostředím čilé diplomatické styky. Po smrti krále Ruprechta v roce 1410 byl novým králem zvolen nejprve Zikmund, který však neměl potřebný počet hlasů v sedmičlenném kurfiřtském sboru (ke zvolení bylo potřeba čtyř hlasů), takže se v říjnu toho roku musela volba opakovat. Z ní však vyšel jako vítěz Jošt. Na několik měsíců se tak Jošt stal legitimním římským králem a brněnský Špilberk mohla čekat role sídelního města panovníka Svaté říše římské. Z této významné pocty se však Jošt dlouho neradoval. Podle všeho byl již delší čas nemocný, a tak se ani nevydal do Říše k nutné korunovaci. V lednu 1411 v necelých 60 letech zemřel. Informace, že byl otráven, se nikdy nepodařilo potvrdit a podle všeho jsou jen produktem neklidné a podezíravé doby. Pohřben byl v brněnském kostele sv. Tomáše patřícímu ke klášteru augustiniánů eremitů, kde odpočívá dodnes.

Joštem, který zemřel bez potomků, vymřela moravská větev Lucemburků a pro Moravu se tak uzavřela jedna z významných kapitol, neboť Jošt byl zároveň posledním moravským markrabětem, který vládl zemi samostatně. Od této chvíle až do zániku monarchistického zřízení v roce 1918 vládli na Moravě z titulu markrabat pouze panovníci, kteří spravovali i mnohé jiné země, díky čemuž zároveň přišel památný Špilberk o status sídelního hradu.

Markrabě Jošt byl údajně dvakrát ženatý. Poprvé se oženil s dcerou opolského vévody Alžbětou. Jeho druhou manželkou měla být Alžbětina teta Anežka, ale protože z nedostatku zpráv je situace krajně nepřehledná a nejasná, usuzují někteří historikové, že Jošt byl ženatý pouze jednou. To však nemůže změnit poněkud smutný fakt, že Jošt, stejně jako jeho bratranci nebo bratr Prokop, nezanechal po sobě mužského potomka, čímž biologicky vyčerpaná lucemburská dynastie mířila k neodvratnému zániku.

Autor: Napo_Leon