Hynek Krušina z Lichtenburka

[asi 1392-1454]

Známý orebský hejtman byl příslušníkem významného a starobylého šlechtického rodu, odděleného původně od mocných Ronovců, jejichž předkové jsou zmiňováni ve XII. století. Nejde tedy o příslušníka rodu, který se zviditelnil teprve v průběhu husitských válek, jak bylo u nižší šlechty té doby zvykem.

Hynek Krušina, toho jména rodu čtvrtý, se jmenoval po svém dědovi. Ovšem jako prvorozený syn Jana Krušiny byl poměrně dobře zajištěn už z počátku, uvědomíme-li si, že jeho otec zastával vysoké dvorské funkce, byl velice aktivním ve vysoké politice a významně se zasluhoval o zklidnění poměrů v zemi. Jako nejvyšší purkrabí, královský správce rozsáhlých krajských území a soudní přísedící, který podnikal rozsáhlé akce proti loupežnictví, dával Hynkovi jistý příklad, který jej výrazně ovlivnil a u něhož by bylo za husitských válek jen s podivem, kdyby po otcově vzoru zůstal v této době netečný.

V případě Hynkově však cestu k husitství dláždily ještě další okolnosti, bez nichž by stejně tak dobře mohl následovat otcovy šlépěje i na straně katolické. Když mu náhle zemřel otec, bylo mu něco kolem patnácti let a tak se jeho starosti, coby nejstaršího syna, ještě znásobily. Opatrovnictví se tehdy ujali příbuzní páni z Kunštátu a Poděbrad a nedaleký soused z Veliše, Čeněk z Vartemberka, od jehož příbuzných získal už Hynkův otec později známý hrad Kumburk. Tito reformní stoupenci po celou dobu utvářeli Hynkovu politickou orientaci, než sám došel dospělosti.

V nejisté době těsně před husitskými bouřemi prošla většina pozdějších známých bojovníků kalením v žáru loupežných bitev. U Hynka Krušiny byly tyto zkušenosti zapříčiněné pocitem příkoří, které pociťoval v táhlém sporu o královské zboží v Albrechticích. Na popud toho demonstrativně odstoupil od funkce soudního přísedícího a přikročil k odvetným loupežným výbojům.

Kumburské panství už v počátcích reformace přistoupilo k jasnému zaujetí ideového stanoviska a tak od roku 1417 byly kostelům na panství jmenováni plebáni kališnické konfese. Nedaleko Kumburka nad městem Lomnicí nad Popelkou je hora zvaná Tábor, jíž se také přikládá význam husitské symboliky. Některé odvážnější teorie současných historiků polemizují o tom, že podobnou funkci měla i z dálky výrazná hora, na níž stál hrad Kumburk. Není vyloučeno, že právě odtud vedl svoji posilu několika set jezdců na pomoc Praze Hynek Krušina, namísto Orebu u Třebechovic, podle níž se nazýval orebským hejtmanem.

Tehdy se názorově odklonil i od svého souseda Čeňka z Vartemberka, který do Pražského hradu vpustil vojsko krále Zikmunda, na rozdíl od Hynka, který mezi prvními přivedl Praze pomoc. Sám se údajně obrany nezúčastnil, snad z důvodu ochrany vlastních statků, stejně jako nebyl přítomen bitvě na Vítkově. Ale již o několik měsíců později, na podzim roku 1420, opět do Prahy přivedl značnou posilu, která podle některých odhadů dosahovala až 7000 mužů. Tehdy kronikářsky proslul svým odvážným činem, kdy v nepříznivé situaci odvrátil od útěku své husitské bratry a zvrátil tak průběh bitvy. Tenkrát to vyšehradské vítězství téměř zastínilo ono vítkovské, za což si za odvahu vysloužil vyznamenání rytířským pásem.

Podobně jako jeho otec, i Hynek se stal nejvyšším purkrabím, které však se svou hejtmanskou hodností na protest zanedlouho složil a odešel z Prahy do ústraní, byť byl tehdy na vrcholu své kariéry. Jeho emotivní výbušnost jej ostatně doprovázela nejen v tomto případě. Pražané naň ani přesto nezanevřeli a symbolicky mu darovali rodový hrad, který nosil v predikátu – Lichnici.

Poté se ale situace začínala pomalu obracet. Citelné chyby se z českého pohledu dopustil už v roce 1421, když do severovýchodních Čech vtrhla slezská knížata a páchala na „civilistech“ ohavný masakr, který zaznamenala i Vavřincova kronika. S Čeňkem z Vartemberka uchránili slezská vojska před cepy sedláků a navíc je nechali jen tak bez trestu odejít.

Pak už následovaly útoky od Žižky, jimž musel v letech 1423-1424 spolu s dalšími pány na Hradecku čelit. Historické názory se na tyto Žižkovy akce různí, snad šlo o útoky na členy zemské vlády. Sám Hynek se netajil antipatií k radikalismu a sám podporoval konservativní kališnickou stranu. Z této pozice společně s Hynkem Kolštejnským podporoval litevského kandidáta Zikmunda Korybutoviče. Po jeho zajetí (1427) se někteří jeho sympatizanti od husitství odvrátili a začali podporovat nepřátelskou stranu Zikmunda Lucemburského. V letech 1427-1434 dokonce vysílal své posly se zprávami o pohybech husitských vojsk do katolické Lužice. Po bitvě u Lipan byl králem Zikmundem odměňován některými statky a měl i nadále snahu svůj majetkový rozsah zvětšovat.

Neztrácel ale přehled ani o vysoké politice a i nadále, po smrti Zikmundově (r. 1437), podporoval jeho zetě Albrechta Habsburského, který ho jako jednoho z několika věrných učinil správcem země, pročež čelil také útokům přívrženců jagellonské kandidatury.

Později Hynek Krušina přenechal svůj proslulý hrad Kumburk svému synu Vilémovi a více se orientoval na Slezsko, kde měl své zkušenosti již jeho otec. Ve čtyřicátých letech po ovdovění Anny z Koldic, se stala ústředním tématem právě osiřelá zástava kladské země po Půtovi z Častolovic. Na Kladsko a Minsterbersko si činila nárok nejrůznější šlechta, knížata a dokonce sami Piastovci. Hynek Krušina, jako někdejší husita, v katolické zemi neměl příliš šancí a sympatií; přesto to byl právě on, kdo se chopil příležitosti, když ovdovělé paní Koldické unesli dceru. Hynek kvůli ní převrátil naruby půl Slezska, zaručil se za splácení dluhů a nakonec Annu z Koldic pojal za choť ve svém druhém manželství (1440), čímž si sice vysloužil slezskou nenávist, ale především získal zástavní držení zmíněných zemí, které jej majetkem, kterým disponoval, rázem řadily na roveň samotných knížat.

Ale ani Kladsko nebylo zadarmo a Krušinu zaměstnávalo zhruba deset let bojem o ně. Nakonec si předkupní právo u Hynka zajistil sám Jiřík z Poděbrad, kterého dva roky před svou smrtí volil za správce zemského.

Hynek Krušina z Lichtenburka zemřel roku 1454. Jeho syn z prvního manželství jako katolík podporoval Jiřího Poděbradského a ten zas, už jako český král, o necelých deset let později povýšil Kladsko na hrabství a jeho potomstvo proslulo titulem knížat minsterberských.

Autor: Kolssteyn