Karel IV. Lucemburský

[14.05.1316-29.11.1378]

Český král a římský císař. Hovořil nejen česky, ale i latinsky, německy a francouzsky. Latinsky napsal i několik knih, mezi nimi svůj vlastní životopis, který má velkou uměleckou i historickou hodnotu. Vedle francouzského krále byl jeho příznivcem papež Kliment II., jeho bývalý pařížský vychovatel. Karel se přátelil se vzdělanci z celé Evropy. Na jeho pražském dvoře byl hostem italský renesanční básník Francesco Petrarca, podnítil historika italského původu, Jana Marignolu, k napsání knihy o světových dějinách a obklopil se předními umělci a vzdělanci. Na svůj dvůr pozval proslulé stavitele Matyáše z Arasu a Petra Parléře a významného malíře Mistra Theodoricha a další osobnosti.

Karel IV. však byl především vynikající politik, který velmi dobře znal tehdejší Evropu, vztahy mezi jejími zeměmi, a který se rozhodl vytvořit český národní stát, jenž se svým významem mohl rovnat Francii, Anglii a ostatním vyspělým státům tehdejší Evropy. K dosažení tohoto cíle dokázal využívat diplomacie, různých jednání, úzké spolupráce s církví, podpory měst, a neváhal se postavit i do čela vojsk proti těm, kteří mu odepřeli poslušnost. Karlova matka Eliška byla z přemyslovského rodu, a proto se Karel pokládal za Čecha a za pokračovatele Přemyslovců na českém trůně. Krátce po svém nástupu na trůn, v roce 1348, učinil dvě významná rozhodnutí, jimiž posílil postavení Prahy mezi evropskými městy. Založil v Praze univerzitu, která byla tedy první vysokou školou ve střední Evropě. V těsném sousedství tehdejší Prahy dal vybudovat Nové Město pražské, které se stalo ve své době moderním střediskem řemeslné výroby a obchodu.

Pro hospodářský rozvoj Čech a Moravy všestranně podporoval řemeslníky a obchodníky ve městech, dal stavět pohodlné cesty, po nichž do českého státu proudili kupci z cizích zemí. Vedle stříbrných pražských grošů dal Karel ještě za svého správcovství razit zlaté dukáty, které se však nestaly běžným platidlem.

V mezinárodních vztazích usiloval Karel IV. o upevnění míru v Evropě. Český stát rozšířil o Slezsko, Lužici a Braniborsko, a to nikoliv válečnými taženími, ale diplomatickým jednáním a svými sňatky /byl čtyřikrát ženatý/.

I když Karel IV. často navštěvoval zahraniční země, stálým sídlem mu byla Praha, kde vystupoval nejen jako český král, ale i jako římský král a od roku 1355 jako císař. Prahu významně zvelebil. Zahájil stavbu nové části Pražského hradu a svatovítského chrámu, přes Vltavu dal postavit nový kamenný most o 15 pilířích, dal Prahu nově opevnit hradbami a měl zásluhu o její velkorysou výstavbu. Dal zhotovit nové korunovační klenoty, které obsahem zlata a drahých kamenů neměly ve světě obdoby, a pro jejich úschovu dal západně od Prahy vybudovat nedobytný hrad Karlštejn. Některé důsledky Karlovy vlády však měly i stinné stránky. Všestrannou podporou katolické církve totiž nepřímo přispěl k jejímu obrovskému zbohatnutí. Nadměrné bohatství neblaze působilo na některé kněze, kteří přestali důsledně dodržovat ustanovení o křesťanské chudobě a neváhali žít v přepychu a rozmařilosti. Tento způsob života bohatých církevních hodnostářů a zároveň také mocných šlechticů i obchodníků ve městech vyvolával nepokoj mezi středními a chudými vrstvami společnosti. Po několika letech se pak projevil v kritických vystoupeních sipka Jana Husa a po roce 1419 vyvrcholil výbuchem husitství.

Přes tato skutečnosti pokládáme období Karlovy vlády za jeden z vrcholů českých dějin, jehož znakem mimo jiné bylo přiblížení českého státu západní Evropě.

Zdroj:

  • Janovský J. – Dějiny Čech a Moravy