Jiřík z Poděbrad
album Na ostří meče /2014/

Zjitřená země a kalicha stín, vřava v poli bitevním,
v květnovém nedělním odpoledni, nad tisícem mužů stál stín.
Tenkrát bylo mu jen čtrnáct let, když do boje k Lipanům jel,
kde zuřila smrt a na pláních krev a běsnící dav píseň pěl.

Ten útrpný pohled měl v mysli dál, před zbraní vybral si smír.
Z českých kořenů vstal český král, jiskřivé oči a knír.
Okouzlen půvabnou Johankou, o ruku ji požádal,
pro vůli, sílu ji ctil, miloval, po boku s ní panoval.

Tak poslyšte všichni, žení se král, jediný z českých králů,
Jiřík z Poděbrad si Johanku vzal, z městečka Rožmitálu.
Tak poslyšte všichni, žení se král, jediný z českých králů,
Jiřík z Poděbrad si Johanku vzal, z městečka Rožmitálu.

Panovník to byl rozhodný, však neváhal pozdvihnou meč,
přál blaho všem, lásku a klid, než v bitvě záhubnou steč.
S Johankou syny vychoval, měl ji nade vše rád,
ohýbat záda on neuměl, tak do spárů mocností padl.

Nástrahy, zrada, pomluvy, zášť, těžké je ochránit zem,
za kacíře označen jak mistr Jan, nelze se zavděčit všem.
Bez boje korunu odevzdal, v Čechách vládne polský král.
Odpusť mi, Johanko, i ty synu můj, že jsem ten marný boj hrál.

Tak poslyšte všichni, žení se král, jediný z českých králů,
Jiřík z Poděbrad si Johanku vzal, z městečka Rožmitálu.
Tak poslyšte všichni, to býval král, jediný z českých králů,
král dvojího lidu národy spjal, bez válek, pláče, žalu,
král dvojího lidu národy spjal, bez válek, pláče, žalu.