Závěr – kontinuita a tradice

Po vítězství evropské reformace až do Bílé hory se mezi protestantskými církvemi v Čechách i na Moravě udrželi starokališníci, novokališníci i čeští bratři. Tyto původní, „husitské“ konfese vzešly z české reformace a s evropskou reformací přijaly pouze nové impulsy. Tento vývoj se asi nejvíce projevil u novokališníků. Starokališníci se jevili paradoxně „bližší“ katolíkům jako relikt minulosti, kdy utrakvisti v husitských dobách, mimo polooficiální táborskou konfesi, v sobě nenašli tolik protestantizmu, aby se od římsko-katolické církve úplně oddělili. Násilná rekatolizace po Bílé hoře na dlouhou dobu přervala přirozený duchovní život protestantských církví v našich zemích. Protože evangelická elita národa musela opustit svoji vlast a odebrat se do exilu, husitsko-protestantská konfesní tradice byla udržována „pouze“ mezi prostými lidmi, kteří jako tajní evangelíci zajišťovali kontinuitu české reformace až do josefínských reforem.

Bratrská církev navázala na duchovní odkaz Jednoty. Jednota bratrská byla bohužel vždy na okraji konfesionalizované společnosti a měla s tím – ne však svojí vinou – problém celé 16. století, kdy se po r. 1547 stala obětí prvního, předbělohorského exilu. Aby se mohla stát součástí České konfese a mohla využívat výhod Rudolfova Majestátu, musela do sebe vstřebat prvky kalvínské „přísné“ konfese. Ta jí byla pochopitelně bližší než luteránská. Pak byla na počátku 17. století přijata mezi protestanty s otevřenou náručí, ale ani to ji neochránilo před druhým, pobělohorským exilem, protože její členové v čele s Václavem Budovcem z Budova se stali aktivními účastníky stavovského odboje.

Zcela na opačné straně stáli starokališníci vycházející stále z kompaktát, a to bylo v období druhé reformace něco zcela se vymykající soudobé „nekatolické“ praxi, protože kompaktáta ve své podstatě potvrzovala skutečnost, že starokališníci jsou stále součástí římské církve. Mimochodem proto byli starokališníci konfesí, která bigotně katolickým Habsburkům zdánlivě paradoxně vadila nejméně. Kompaktáta byla totiž součástí zemského zákona, tj. ústavy, kterou byl Ferdinand I. nakonec nucen přijmout během svého nástupnictví v r. 1526.

V centru konfesionalizované společnosti po evropské reformaci se ocitli novoutrakvisté, kteří přijali luteránskou konfesi za svůj základ, čímž se stali nedílnou součástí České konfese a v rámci Majestátu o nich nebylo žádných pochyb. Následuje Bílá hora, Obnovené zřízení zemské, pobělohorský evangelický exil, násilná rekatolizace, období temna a Toleranční patent, který císař Josef II. vyhlásil v r. 1781 a jenž povoloval pouze tři nekatolické konfese: luteránskou, kalvínskou a pravoslaví. Čeští bratři se opět přihlásili k helvetskému kalvinizmu a „husiti“ k luteránství, jež se stalo základem pozdější evangelické církve.

Skutečná náboženská svoboda však přišla teprve s tzv. prosincovou ústavou z r. 1867. Náboženskému životu stále chyběla dimenze národní svébytnosti, která byla doplněna až se vznikem samostatného československého státu a s příchodem prezidenta zakladatele evangelického vyznání v r. 1918.

O Vánocích r. 1919 byla v některých katolických kostelech slavena poprvé po 300 letech bohoslužba v českém jazyce. Za souhlasu mnoha věřících byla poté vyhlášena 8. ledna 1920 v Praze radikálním křídlem modernistického reformního hnutí římskokatolického duchovenstva v čele s ThDr. Karlem Farským Církev československá husitská. Karel Farský byl později zvolen prvním patriarchou CČSH hlásící se k tradici husitství a navazující na nesmrtelný odkaz mistra Jana Husa, jehož citáty zdobí průčelí mnoha kostelů této církve.