Úvod k tématu

Chceme-li pochopit, proč se husitští reformátoři s takovým nasazením ujali nápravy církve, je třeba se podívat daleko před období, v němž mistr  Jan Hus započal svoji kritiku církevních zlořádů, na niž české prostředí tak citlivě a zároveň razantně zareagovalo. Máme-li sledovat genezi husitské konfese, je třeba nahlédnout už do doby vlády českého krále a císaře Karla IV. a zde hledat geopolitické, ekonomické a samozřejmě i náboženské kořeny české reformace.

Karel IV. se snažil eliminovat decentralizační záměry vysoké šlechty, a proto na základě zkušeností svého otce a Přemysla Otakara II. začal podporovat jako svého spojence církev. Velkým přičiněním císaře se podařilo docílit toho, že v Praze po stoletích trvajícím úsilí českých panovníků konečně vzniklo arcibiskupství. Císař Karel IV. dále usiloval o založení univerzity, což se mu také podařilo. Pražská univerzita se stala prvním vysokým učením na sever od Alp a byla rozdělena při univerzitních rozhodováních na čtyři národy (hlasy), a to český, polský, saský a bavorský. V té době byla Praha politickým a kulturním centrem Říše i evropského dění. Na konci vlády Karla IV. byl v Praze, v jednom z nejlidnatějších měst Evropy, dle dobových zpráv každý pátý občan kněz nebo mnich. Pod pozlátkem prosperující země však narůstalo stále ještě latentní napětí, které se začalo projevovat už za panovníkova života.

K nápravě mravů byl samotným Karlem IV. pozván do Prahy kazatel  Konrád Waldhauser, jenž v mezích ortodoxie začal s odvážnou kritikou krizových jevů v církvi. Další předreformní kazatel  Jan Milíč z Kroměříže prokazoval ve svých kázáních, že veškerá pravda je v Písmu. Podle Milíče je církev hierarchicky vystavěná instituce, jejíž hlavou je Kristus. V církvi jsou dobří i špatní a nikdo tady na zemi neví, kdo se ocitne v nebeském království. Jedině Bůh vybírá ty, kteří mají být spaseni. To však bylo v rozporu s dogmaty prezentovanými církví, která ustanovila, že hlavou církve je papež, zástupce Krista na zemi. K těmto hlavním rozporům ve výkladu víry je třeba také přičíst narůstající krizové jevy a morální úpadek církve. Jednalo se zejména o bohatství hromaděné na farách, v kostelech i klášterech, zahálčivost a prostopášnost mnichů, porušování celibátu kněžími, dvojpapežství a později i trojpapežství.   Takový obraz církve, která vystupovala před věřícími, vytvářel výbušnou atmosféru, jež se dlouho stupňovala, až propukla v otevřený odpor, když papež Jan XXIII. začal prodávat jarmarečním způsobem odpustky, aby z výnosu tohoto prodeje mohl financovat válku proti neapolskému králi. Přestože odpustky byly prodávány po celé Evropě, jen v Praze bylo toto kupčení příkře odsouzeno na základě Husovy teze, že prominout trest za spáchaný hřích může pouze Bůh. V této době se také začala formovat skupina již reformních kazatelů a mistrů v čele s Janem Husem, kteří žádali návrat k prvotní církvi, tj. hlásali, že je nutné, aby se církev navrátila k apoštolské chudobě. Neměli v úmyslu svrhnout stávající společenský systém, jehož nedílnou součástí byla i církev, nehodlali vytvořit ani novou církev nebo jinou konfesi, ale chtěli „pouze“ očistit stávající církev od všech neřestí včetně mamonu a světského panování. Během pobytu mistra Jana Husa v kostnickém žaláři začal v Praze  Jakoubek ze Stříbra podávat pod obojí způsobou i laikům. Jednalo se o převratnou novinku ve výkladu eucharistie. Jakoubkovi vyplynula myšlenka přijímat i z kalicha z Kristových slov zvěstovaných Janovým „teologickým“ evangeliem – Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den…“ (J 6, 53, 54). Přestože se Hus k přijímání podobojí stavěl zpočátku neutrálně, těsně před svou smrtí tento základní atribut husitství z Kostnice podpořil. Díky Jakoubkovi ze Stříbra a dalším mistrům se však postupně přeneslo reformní hnutí na univerzitní půdu. Uvolněný prostor nahradili lidoví kazatelé slova božího, v jejichž čele stál v Praze  Jan Želivský. Z nich se postupně etablovalo radikální křídlo revoluce, k němuž měli nejblíže táborští kněží, kteří začali projevovat svébytnou ideovou tvářnost vč. věroučné oblasti, jejímž základem bylo Viklefovo učení.

Na základě kompromisu mezi jednotlivými husitskými směry byly po vzájemné dohodě v červenci roku 1420 vyhlášeny čtyři pražské artikuly. Tyto články deklarovaly společné požadavky na reformu církve a na uvedení této zbloudilé církve na správnou cestu. Artikuly se týkaly svobody kázání slova božího, přijímání pod obojí způsobou i pro laiky, chudé církve bez světského panování a trestání smrtelných hříchů. Čtyři pražské artikuly se staly fundamentem husitského ideového programu a představovaly základní východiska i pro nově vznikající utrakvistickou konfesi.   Jak se husité vypořádali s velice citlivou otázkou související s použitím světského meče na obranu zákona božího? Ke cti ideologických vůdců revoluce v prvním kritickém čase ohrožení je třeba přičíst právě to, že se rozhodli řešit tento velice vážný problém týkající se oprávněnosti užití násilí k dosažení revolučních cílů. Již v samém počátku revoluční bouře vznikl spor mezi táborskými kněžími o přípustnosti války.  Mikuláš z Pelhřimova a Václav Koranda předložili M. Jakoubkovi ze Stříbra a M.  Křišťanovi z Prachatic žádost o dobrozdání v této eticky závažné otázce. Dostalo se jim odpovědi, že je dovoleno hájit Pravdu boží mečem a že lid má právo podstoupit spravedlivý boj, pokud tuto povinnost na sebe nevezme šlechta. Tento výrok byl učiněn na radu většího počtu mistrů, kde převládl názor M. Jakoubka ze Stříbra.   Následné roky válečného běsnění plného hrůzy, krve i zmařených životů vynesly do popředí další významnou osobnost a tou byl jihočeský sedlák  Petr Chelčický. Ten ve svých traktátech psal o tom, že pravý křesťan nesmí vzít do ruky zbraň ani na obranu víry. Obracel svou pozornost od bojů tělesných proti světským nepřátelům k boji duchovním proti jakémukoli zlu. Chelčický tedy odmítl použití světského meče na obranu čehokoli, tj. včetně náboženské svobody. Také psal o chudobě a lhostejnosti k pozemským věcem. Z jeho amilitantních myšlenek a učení vznikla v pozdějších letech  Jednota bratrská, již zrodila česká reformace a která rozvinula ty nejušlechtilejší ideje husitství.

Jihlavská kompaktáta, kterými se legalizovala dvojí víra a byly potvrzeny i čtyři pražské artikuly byť v okleštěné podobě a s platností pouze pro Království české a Markrabství moravské, byla určující pro polipanský vývoj, a to nejen v konfesionální oblasti. Artikul, který zůstal takřka v původní podobě, se týkal pouze přijímání podobojí. Kalich byl tedy oficiálně potvrzen jako základ utrakvistické (kališnické) církve a utrakvistické konfese. Bylo povoleno přijímání pod obojí způsobou, církev byla zbavena světského panování, protože zástupci kléru byli vyloučeni z účasti na českých zemských sněmech a také byl odsouhlasen zábor církevního majetku z dob sekularizace.