Změny klimatu během husitských válek (1419-1437)

Středověký člověk vzhlížel k nebi mnohem více, nežli si to dnes uvědomujeme. Byl to sice Bůh, který řídil myšlení a tím i skutky člověka, ale bylo to počasí a klima, jež ovlivňovalo každodenní život obyvatel vesnic a měst. Na počátku 15. století žila většina obyvatel v Českém království a vedlejších korunních zemích na venkově, kde byly rozmary počasí pociťovány a vnímány mnohem intenzivněji, nežli v městech, ačkoli i města samotná byla silně ovlivňována nepřízní přírody.

Vše souviselo se vším. Koloběh života a smrti má svůj obdobný ekvivalent i v koloběhu přírodním. Déšť býval mnohdy skutečným darem, který zchladil vyprahlá pole a zem, a jenž zachránil úrodu před záhubou. Ale stačilo několik dnů vytrvalých dešťů a z ještě před chvílí vítaného daru se stal nezvaný host. Úroda uhnila a živořila ještě hůře než za sucha, avšak ke všemu zlému se zvedaly hladiny potoků a řek, které se stávaly smrtící hrozbou, jež brala stavení, majetek a velmi často i životy. I když povodeň ustoupila, pořád za sebou zanechávala spoušť a zničenou úrodu. Bez úrody nastal krutý hlad, potravin byl nedostatek a zvyšovaly se ceny i základních potravin, což mělo za následek drahotu a bídu. Lidé mřeli hladem nebo jejich podvyživená těla snadno podléhala nemocem, ze kterých se stal metlou středověku hlavně mor.

V zimě zase lidem ztrpčovaly život sníh a chlad. Pokud bylo sněhu hodně, hrozilo, že při náhlém oteplení sníh roztaje a povolí ledy na řekách. Opět hrozila povodeň, a to jak na podzim a v zimě samotné, tak nejčastěji na jaře. Takové povodně bývaly ještě mnohem horší než povodně letní. Ledové kry ohrožovaly kamenné a dřevěné mosty ještě více, než naplaveniny v letních měsících. Velmi často se tak stávalo, že povodeň strhávala mosty, které byly pro středověká města klíčové. Tuhá zima také mnohdy poničila čerstvě zasetou úrodu a zničila sazeničky, takže po zimě nebylo z čeho sázet. Nehledě na to, že bohatá nadílka sněhu ztěžovala cestování, mezinárodní obchod, válečná tažení a mnoho jiného.

Kvůli častým záplavám zanikaly vesnice i města na svých původních územích a musely se stěhovat na příhodnější místa. Dnes si to již těžko uvědomujeme, ale byl to během středověku případ i velkých měst jako Děčína, Plzně, Českých Budějovic, či Uherského Hradiště na Moravě. Počasí a klima tak ovlivňovaly život našich středověkých předků mnohem více a v mnohem větším rozsahu a měřítku, než si dnes umíme vůbec představit. Všechny aspekty spojené s rozmary přírody zasahovaly do středověké společnosti velmi silně. Musíme si uvědomit jednu základní věc, totiž tu, že ve středověku bylo hospodářství a ekonomika státu stále ještě značně labilní. Stačilo například několik neúrodných let a následkem drahoty a moru vznikalo ve společnosti nebezpečné pnutí, jež se mohlo ventilovat i v událostech, které zdánlivě na první pohled ani s klimatem souviset nemusejí: pogromy na Židy, inflace, migrace obyvatelstva, povstání poddaných – či v případě husitství i nárůst a prohloubení krizových jevů v předhusitské společnosti.

Stačí nahlédnout do středověkých kronik a análů a s podivem zjistíme, že rozmarům přírody věnují středověcí kronikáři velkou pozornost. Souvisí to do značné míry s tím, co jsme již nastínili. Více než změna na trůně, válka, bitvy, korunovace a další události, jež my s odstupem několika staletí považujeme za události prvořadé, vzrušovaly společnost pro dnešního člověka takové banality, jako například deštivé jaro, suché léto, tuhá zima, bohatá nadílka sněhu atd. Kronikáři nám tak zaznamenali mnoho anomálií klimatu v průběhu mnoha desetiletí i staletí, ze kterých lze poměrně přesně rekonstruovat vývoj klimatu po celou dobu středověku ve střední Evropě i v českých zemích.

Jestliže byl ještě donedávna vývoj klimatu chápán a vysvětlován jako proces téměř stabilní, který se mění jen zřídka a ve velkých časových intervalech, v posledních několika desetiletích a letech došlo na základě pozorného a usilovného bádání na tomto poli k velmi překvapivým poznatkům a závěrům, které přinášejí nejen nový pohled na vývoj klimatu jako takového, ale hlavně na vývoj středověké společnosti a politických dějin. Asi si mnohý historik a badatel při pohledu na české dějiny stačil povšimnout, že například v polovině 14. století v kronikách a historických záznamech nápadně ubylo zmínek o živelných pohromách, kdežto na přelomu 14. a 15. století těchto jevů přibývá, aby byly kolem poloviny 15. století opět v úrovni stejné, jako před jedním stoletím.

Je tedy náhoda, že právě vláda císaře a krále Karla IV. (1346 – 1378) je považována za rozkvět českého státu ve všech oblastech, zatímco přelom 14. a 15. století přináší vleklou a tíživou krizi českého státu, kdežto 50. a 60. léta 15. století za správcování a kralování Jiříka z Poděbrad přinášejí opětovný nárůst blahobytu? Ne, dnes již víme, že tato období byla formována nejen mezinárodní a vnitřní politickou situací a vůdčími osobnostmi této doby, ale do jisté míry i vývojem klimatu. Jestliže se dříve této skutečnosti nepřikládal velký význam, nyní přicházejí klimatologové na základě dlouholetého zkoumání historického vývoje klimatu ve střední Evropě a v českých zemích k pozoruhodnému závěru. V období malé doby ledové v letech 1195 – 1465 docházelo ve střední Evropě k prudkým výkyvům klimatu v přibližně čtyřiceti obdobích prudkých klimatických změn, které velmi silně ovlivnily dění v této části Evropy.

Nás bude především zajímat období husitských válek v letech 1419 – 1437. Klimatické změny totiž ovlivnily výrazně závěr husitských válek a přispěly nejenom k zahraničním výpravám, nebo-li rejsám, ale velkou měrou také k rozkladu a zániku polních vojsk táborů a sirotků. Podle klimatologů zabývajících se historickou klimatologií spadají husitské války do studeného úseku malé doby ledové, jež je vymezeno lety 1416 – 1446 a pro které jsou charakteristické studené klimatické změny. Klimatologové mluví v souvislosti s tímto obdobím o velké řadě abnormálních až extrémních zim provázených sněhovými kalamitami, mnoha slabých a nevýrazných letech s ohledem na úrodnost zemědělských plodin a řadě hladomorů. Takové období by již samo o sobě bylo považováno za velmi zlé, ale v době, kdy se v Čechách válčilo nepřetržitě plných patnáct let a kdy České království válkou těžce strádalo, máme co dočinění s obdobím, které nelze nazvat jinak, než jako neobyčejně těžké.

Podívejme se tedy na jednotlivé roky války a porovnejme závěry klimatologů s písemnými záznamy kronik vzniklých na území zemí Koruny české během 15. století, přičemž se pokusme dát klimatické a přírodní změny do souvislostí s politickými dějinami.

Rok 1419

Po velmi tuhé zimě na přelomu let 1418/1419, jež byla bohatá na sníh, a to převážně v druhé polovině ledna 1419, přišlo chladné jaro i léto. Časté deště přispívaly k tomu, že se roku 1419 nedařilo vinohradům a ani obilí. Vzhledem k tomu, že roky 1417 – 1418 byly průměrně úrodné, neznamenal deštivý a chladný rok 1419 žádnou větší katastrofu. Obzvláště ne v situaci, kdy byl rok 1420 nadprůměrně úrodný.

Během roku 1419 docházelo v Čechách k známým událostem provázejícím rané období husitské revoluce: poutě na hory, bouře po smrti krále Václava IV., útoky na kláštery, ale ze všeho nejvíce první válečná střetnutí mezi husity a žoldnéři ve službách Zikmundem prozatímně ustanovené zemské vlády a jeho četných věrných pánů. Protože byly poutě na hory svolávány v předem daných termínech, jež braly v úvahu žně a hospodářské práce, nedocházelo v zemi k tomu, že by zůstala pole neobdělána a neoseta. Neúroda, hladomor a drahota proto bezprostředně nehrozila. Je nutné také zdůraznit, že drobná válka krále Václava IV. s nespojenými pány z řad vyšší i nižší šlechty provázela i závěr jeho vlády, takže nebyly pochody vojsk, obléhání hradů a tvrzí a drobné střety vojenských oddílů v této době ničím neobvyklým a nenarušovaly zbytečně chod hospodářství na venkově a řemesel v městech. Stejně to bylo i u prvních bojových střetů husitů s “železnými pány”.

Rok 1420

První opravdový válečný rok husitských válek byl jedním z nejúrodnějších a nejteplejších roků během celé války. Přispěla k tomu mírná a teplá zima. Během zimy nenapadl téměř žádný sníh a pokud ano, rychle roztál. Teplé jaro způsobilo, že už kolem 20. března 1420 rozkvetly švestky, přičemž většina ovocných stromů byla v květu již v průběhu dubna. V červnu se však dostavily chladné ranní mrazíky. Během léta bylo po celých Čechách teplo a sucho, takže žně začaly značně neobvykle už na konci června. Nadbytek úrody se projevil v tom, že v Praze a okolí byl dostatek laciného chleba i vína.

Pro úrodný a klimaticky “klidný” rok si nemohly Čechy vybrat lepší období než rok 1420. Do Čech se valila mohutná křižácká výprava vedená samotným římským a uherským králem Zikmundem, dědicem české koruny. I když k větším bojům mezi křižáky a husity nedošlo, přeci jen pochod a pobyt křižáků v Čechách pocítili jeho obyvatelé velmi silně. Křižáci se dopouštěli nejen obvyklého plenění a drancování bezbranného venkova, ale hlavně velké řady surovostí a násilností, při kterých bylo zavražděno mnoho lidí. K obvyklé krutosti středověkých válek (k tomu ještě bylo křižácké vojsko složeno z velké části z najatých žoldnéřů a barbarských uherských jízdních oddílů) se přidala i vybičovaná náboženská hysterie a touha po vyhubení českých kacířů.

Boje zasáhly kromě středních Čech i oblasti západních a jižních Čech. Zapomenout bychom neměli ani na východní Čechy, neboť v Kutné Hoře bylo shromaždiště Zikmundových vojsk. Křižácká výprava po sobě zanechala hlavně v pražském okolí velkou spoušť v podobě mnoha vypálených a vyvražděných vesnic, poničených polích a vinic. To se již následujícího roku projevilo v nedostatečné úrodě a hladomoru. V samotném křižáckém vojsku se díky horku a vlhku šířily nemoci, které uspíšily rozklad křížové výpravy. Zpáteční pochod křižáků a jejich ústup od Prahy přinesl další strádání.

Ranou hospodářství byl i “útěk” poddaných z roboty a panské služby na Tábor a do husitských vojů. Nešlo sice o žádný extrémní odliv obyvatelstva z venkova, ale například v jižních Čechách byl tento odliv poměrně vysoký. V blízkosti nově založeného Tábora zaniklo několik vesnic, protože se jejich obyvatelé přestěhovali na nové husitské středisko. Později sice docházelo k vystřízlivění a venkovští husité se mnohdy vraceli z Tábora do svých domovů, ale to nemohlo nic změnit na tom, že obhospodařování polí bylo roku 1420 ztíženo právě tímto odlivem i válkou.

Staré letopisy české praví k situaci obléhání Prahy křižáckým vojskem následující: “Tehdy bylo v Praze velmi lacino, kromě soli, ale všeho jiného byl dostatek, a zvláště vína, chleba a stříbra. Ale v královském vojsku bylo všechno drahé, přestože jim dováželi téměř odevšud. Zvláště drahý byl chléb a pivo.” U této citace se na chvíli zastavme. Starý letopisec zmiňuje, že v Praze byl všeho dostatek, vyjma soli. To je pochopitelné, protože u mnohých obchodních artiklů byly české země odkázány na dovoz ze zahraničí. To byl značný problém, protože dovoz surovin ze zahraničí nebyl v Českém království už před válkou zrovna valný, neboť do země, ve které řádili lapkové na silnicích a v níž nebylo pro bohaté kupce bezpečno, se mnozí neodvažovali. Obchodníci raději dávali přednost okolním zemím a obchodní trasy náhle měnily směr a českým zemím se vyhýbaly. Bylo to způsobené také špatnou pověstí Čech, jakožto země kacířské a odbojné. Situace se zhoršila s vypuknutím husitských válek, protože byla nařízena hospodářská blokáda Českého království. Rázem se tak dovážené suroviny a materiály staly nedostatkovým a luxusním zbožím. Byla to například zmiňovaná sůl, koření, jižní ovoce, solené mořské ryby, víno, olivový olej, dobytek atd. Z materiálů zase hedvábí, kožešiny, plátno, suroviny pro výrobu střelného prachu ap. Nešlo sice o základní komodity nezbytně nutné k životu, ale jejich nedostatek byl v Čechách pociťován.

Ještě se podívejme na úryvek: “…přestože jim dováželi téměř odevšud”. Zde kronikář myslí pochopitelně zásobovací oddíly mířící hlavně z říše k vojsku do Čech. Jenže tyto zásobovací oddíly tak jako v každé válce vázly a vojsku se nedostávalo tolik potravin a píce pro koně, kolik by jich vojsko potřebovalo. Kde sehnat zásoby? Loupením a drancováním bezbranného venkova. Nedělejme si však iluze, protože později se i husitská polní vojska dopouštěla drancování vlastního území, aby vůbec přežila. I když se obě strany myslely při pustošení venkova rozdílné věci a měly jiné cíle, postiženým lidem to bylo jedno. Oni přicházeli o majetek a sami hladověli a umírali.

Co se týče kronikářova optimistického sdělení, že bylo v Praze lacino, berme jeho slova s patřičnou rezervou. Vždyť obležená Praha strádala sama o sobě, a to vůbec nemluvě o tom, že se situace v městě rapidně zhoršila po přílivu uprchlíků z venkova a příchodu husitských posil. Husitolog Petr Čornej předpokládá, že do Prahy se muselo v létě 1420 uchýlit až na 10.000 lidí, a to představovalo přibližně více jak čtvrtinu tehdejších obyvatel Prahy (Praha měla tehdy cca 40.000 obyvatel).

Rok 1421

Zima roku 1421 byla narozdíl od minulého roku studená a sněživá. Na jaře se počasí střídalo velmi rychle. Máme zprávy i o jarních záplavách. Léto bylo naopak teplé a vlhké, přičemž z normy vybočoval pouze chladný srpen. Podzim a zima byly sice mírné, ale s četným výskytem dešťů, které způsobovaly záplavy a škodu na úrodě. V prosinci bylo deštivo a chladno. V důsledku válečných událostí z minulého roku docházelo v oblastech zasažených válkou k nedostatku základních potravin a mírnému zvýšení jejich cen.

Po velkou část roku 1421 zuřila v Čechách občanská válka, která se vyznačovala hlavně známou ofenzívou Jana Žižky z Trocnova a vůdce Pražanů Jana Želivského. Na konci roku vtrhl do Čech opět král Zikmund v čele II. křížové výpravy. Během roku se už na mnoha stranách objevovala únava a sílila volání po všeobecném míru. K tomu mělo dojít na základě usnesení sněmu v Čáslavi, který stanovil jako hlavní politický program pro všechny husitské frakce čtyři artikuly pražské, přičemž sesadil krále Zikmunda z českého trůnu. Válka tím však neskončila, právě naopak.

Staré letopisy české k roku 1421 uvádějí také znehodnocení mince, s čímž souvisela i velká inflace a zdražení: “Téhož roku se dělaly měděné mince z pánví a kotlů. Bylo tím ožebračeno mnoho lidí, kteří za ty peníze dávali svůj majetek. Předtím se dělaly peníze a groše z kalichů a monstrancí, a když se nedostávalo stříbra, tak i z kotlů. Toho roku se prodával korec chmele za kopu grošů.” 

Rok 1422

Nepříliš dlouhá, avšak tuhá a mrazivá zima, byla vystřídána časným jarem. Jaro bylo toho roku vlhké a bylo provázeno opakovanými vpády studeného vzduchu, a to až do poloviny května. Léto bylo teplé a klidné. Následoval drsný podzim a velmi mrazivá zima.

Domácí válka ztrácela během roku 1422 na intenzitě a díky Žižkovu skvělému vítězství nad Zikmundovým vojskem na samém prahu ledna 1422 se dosáhlo toho, že další intervenční armáda vpadla do Čech až roku 1426. Klimaticky ničím výjimečný rok jako by předznamenával krizi husitských bloků, z nichž vzešel později jednoznačný vítěz, kterým byla polní vojska radikálů.

Rok 1423

Zima roku 1422/23 poškodila vinnou révu i ozimé osení, přičemž velké středoevropské řeky byly zamrzlé až do poloviny března. Krutá zima si vybrala svou daň i v husitském vojsku, kde nepřízní počasí strádali prostí vojáci i jejich velitelé. Celý zbytek roku byl abnormálně studený a vlhký. Úrodě se nedařilo a v zemi propukal hladomor, jenž byl provázen i první vlnou morové nákazy.

Rok nepříliš bohatý na události byl ve znamení Žižkova vítězného boje s četnými nepřáteli z řad českého panstva věrného Zikmundovi, či klonícího se k dohodě s ním i Římem. Rozvrat v království již dosahoval nebezpečných rozměrů, a tak nepřekvapí, že únava z bojů a snaha zastavit občanskou válku vedla mnohé k názoru, že bude dříve či později nutné přistoupit na kompromis s církví a Zikmundem. V cestě však stál nesmiřitelný Žižka a jeho nový politicko-vojenský svaz, tzn. Nový tábor.

K červenci poznamenávají Staré letopisy české následující klimatickou příhodu: “V úterý před sv. Petrem (27. července, pozn. autora) napadly veliké kroupy, když Švamberk táhl od hradu Panna za Litoměřicemi kolem Prahy, kde byl tehdy Žižka.”

A zahraniční prameny nás zpravují o kruté a studené zimě takto: “Severní a Baltské moře zamrzlo. Lidé, dobytek, osení a vinné keře, vše vymrzlo do kořenů. Z Lübecku až do Gdaňska se chodilo po zamrzlém moři.”

Rok 1424

Roku 1424 máme co dočinění s klimatologickými jevy tolik typickými pro studené úseky malé doby ledové. Zatímco zima byla studená, ale bez sněhu, jaro a léto byly velmi teplé a suché. Od března po listopad zasahovaly území Čech střídavé deště, které kulminovaly v červenci, tedy těsně před žněmi. Na úrodě deště nadělaly mnoho škod, což se projevovalo nedostatkem základních potravin a jejich následném zdražení, jelikož i minulý rok nebyl příliš úrodný.

Domácí válka roku 1424 a její výsledek se ukázal jako přelomový pro další průběh husitských válek. Žižka dokázal rozdrtit první panskou jednotu i s jejich spojenci. Silou tak dokázal odvrátit předčasné Lipany a zařídit radikálům politickou i vojenskou převahu, jež přetrvala i poté, co Žižka v říjnu 1424 zemřel při válečné výpravě na Moravu. Dominance polních vojsk se projevovala tím, že tato stálá vojska potřebovala neustálý přísun potravin a píce pro koně. Jelikož země trpěla dlouholetou válkou a nyní musela nedobrovolně živit ze středověkého pohledu hospodářsky a ekonomicky nepotřebnou vrstvu bojovníků, je více než pochopitelné, že v zemi narůstaly neblahé jevy spojené s vyčerpáním země, která již balancovala na hraně hospodářského kolapsu.

Rok 1425

Mírnou zimu a klidné jaro vystřídalo suché a extrémně teplé léto. Staré letopisy české k roku 1425 zaznamenávají hned dvě pohromy způsobené nestálostí počasí a jejími důsledky. První z nich je zpráva o letním horku: “Téhož roku bylo o žních veliké horko, takže lidé omdlévali při práci na poli.”

Druhou je podzimní výskyt zhoubného moru v důsledku válečných běd a neúrody, neboť špatně živené obyvatelstvo podléhalo mnohem rychleji morovým nákazám: “A hned potom kolem sv. Václava přišel tak veliký mor na lidi, že nestačili kopat hroby a dělali společné šachty.”

Po Žižkově smrti nastalo v Čechách zdánlivé uklidnění. Nesmiřitelného Žižku nahradili lidé schopní konstruktivního dialogu a kompromisu, takže docházelo hned k několika pokusům o příměří a vojensko-politickou spolupráci. Vzájemné rozdíly však většinu pokusů o mír dokázaly pohřbít. Vůbec poprvé máme také zprávy o zahraničních výpravách husitů, a to do Rakous.

Rok 1426

Zima roku 1426 byla mírná. Klidné jaro narušovaly pouze jarní deště. Obzvláště deštivý byl červen. Léto bylo stejně jako roku 1425 nadměrně teplé a dusné, čímž překáželo pracím na poli i válečným operacím – viz bitva u Ústí nad Labem. Podzim a zima byly teplé. Dle četných zpráv kronikářů byl rok 1426 na úrodu natolik špatný, že ještě před koncem roku vypukly na četných místech Čech hladomory.
Husitské spojené síly vedené poprvé duchovním vůdcem husitských Čech Prokopem Holým dokázali v bitvě u Ústí nad Labem rozdrtit výpravu saských vévodů. Během roku nedocházelo v Čechách k větším bojovým operacím, takže si mohla země na chvíli vydechnout. Vyživování polních vojsk se však již v tomto roce ukázalo jako nemožné a zdaleka přesahující hospodářské možnosti českých zemí.

Rok 1427

Staré letopisy české k roku 1427 lakonicky poznamenávají: “Téhož roku byl v Čechách hlad a velmi krutá zima.”

A klimatologové dávají kronikáři za pravdu. Rok 1427 byl rokem kruté zimy a horkého léta. Na podzim i během zimy bylo však velmi příznivé teplé počasí, takže ještě na začátku prosince kvetly v zemi některé byliny a ovocné stromy. Nic to však nemění na tom, že v tomto roce se dostavila s tvrdou silou hospodářská krize způsobená neúrodami posledních let, válkou a obchodní blokádou českých zemí. V zemi se naprosto nedostávalo obilovin a píce pro koně.

Není náhodnou, že je právě rok 1427 rokem prvních velkých zahraničních výprav, které směřovaly do Rakous, Lužice a Slezska. Husité sledovaly výpravami hned několik záměrů, ale bez ohledu na morální, politický i vojenský dopad přenesení války na území nepřítele, či rozšiřování husitských myšlenek za hranice země, je více než zřejmé, že šlo také o výpravy zásobovací. Kořistí husitů byly hlavně zásoby, píce a vojenský materiál. Výpravy ulehčily českým zemím pouze částečně, protože i když domácí válka ztrácela na síle, přeci jen polní vojska trávila zimy na českém území, kde byla nevítaným hostem. Od roku 1427 se polní vojska stávala plně profesionální armádou, která je živena pouze válkou samotnou. Nejhorší na tom však bylo, že mír a dohoda s církví a Zikmundem byla stále v nedohlednu.

Rok 1428

Pohromy valící se na České království “shůry” pokračovaly i roku 1428. Zima byla mírná, i když povětrnostně velmi proměnlivá. Jaro bylo deštivé, léto pak vlhké a sužované silnými záplavami, jež poničily hubenou úrodu toho roku. Hlad trápil stále více celou zemi. Opětovně vypukl mor v plné síle a kosil mnoho obyvatel království.

Husitské rejsy (zahraniční výpravy) pokračovaly během jara a léta. Směřovaly do Slezska, Horní Falce a Rakous. Účinek zahraničních výprav začal být již značný, neboť se okolní země třásly před husity a naléhaly na Zikmunda, aby český husitský problém začal urychleně řešit. Zikmund byl ale zaměstnán válkou s Turky.

Rok 1429

Jeden z mála klimaticky klidných roků, který se vyznačoval tuhou a sněhovou zimou, jež vystřídalo průměrně teplé a vlhké jaro a léto. Úrody se dostavil dostatek, ale stačil stěží pokrýt nároky polních vojsk.

V Prešpurku byla zahájena předběžná jednání husitů se Zikmundem. Válka zastavena ovšem nebyla. Husité po krachu jednání podnikly výpravy do Slezska, Horní Lužice, Saska a Bavorska, kde získaly ohromnou kořist.

Rok 1430

Tento rok byla zima tuhá, mrazivá a značně bohatá na sníh. Mráz zničil velké množství ozimů. V důsledku zimy roku 1430 zamrzla většina důležitých řek ve střední Evropě, jako například Labe, Dunaj a Visla. Několikrát v průběhu jara přišla do Čech studená fronta, která byla nejsilnější v první polovině května. Mráz se tehdy dostavil i v prvních dnech června. O tom si Staré letopisy české hořce postěžovaly: “Toho roku kolem sv. Ducha (4. června, pozn. autora) spálil mráz osení až skoro doběla.”
Léto roku 1430 bylo studené a abnormálně vlhké. V tomto roce tak byla opět velmi špatná a mizivá úroda vinné révy a obilovin.

Husitské výpravy do zahraničí pokračovaly i nadále. Narozdíl od minulých let se tentokrát dostavovaly i první vojenské porážky. Husité museli nyní už čelit poněkud připravenějšímu nepříteli, který s husitskými vpády dopředu počítal a byl na ně dobře připraven. V husitském vojsku již klesala bojová morálka a dostavovala se nekázeň. Asi nemusíme říkat, že neúspěšná výprava do zahraničí, jenž skončila porážkou, měla na husitská polní vojska hned dvojí demoralizující účinek. Nejenže každá porážka je deprimující sama o sobě, ale pokud husitští válečníci ze své výpravy nepřivezli kořist, nespokojenost a rozvrat ve vojsku tak byly umocňovány.

Rok 1431

Tuhá zima byla vystřídána poměrně příznivým jarem. Kolem června se však dostavovaly přívalové deště a prudce se ochladilo. Chladné léto bylo prý i přesto úrodné na obiloviny. Vzhledem k tomu, že minulý rok byl velice neúrodný, úroda roku 1431 nedokázala pokrýt požadavky obyvatel a polních vojsk. Zima se navíc dostavila roku 1431 už v listopadu. O přívalových deštích praví Staré letopisy české: “Téhož roku v neděli před sv. Vítem (10. června, pozn. autora) byla u města Kouřimi veliká povodeň a záplava z prudkého deště, jaký tam už sto let nepamatovali. Povodeň zatopila a odnesla špitál s nemocnými, sladovny a domy pod městem i s některými lidmi, také jedna strana městské hradby byla tou povodní zbořena.”

Jak dokázala nepřízeň počasí výrazně ovlivnit i vojenská tažení dokazuje výprava sirotků a táborů do Uher k řece Váhu. Výprava se uskutečnila na podzim a i když oběma husitským vojskům veleli jejich pověstní vůdci Jan Čapek ze Sán a Prokop Holý, nedokázali zabránit vnitřním sporům ve vojsku ohledně dělení získané kořisti. Ano, již tehdy byla kořist pro některé husitské hejtmany a jejich bojovníky přednější, než kališnická víra a společná věc. Jak výprava skončila je všeobecně známo. Prokop Holý tažení předčasně ukončil, přičemž si vysloužil velkou kritiku ze strany sirotků, kteří naopak zůstali a v Pováží utrpěli krutou porážku.

Staré letopisy české vypravují toto: “Téhož roku táhli sirotci do Uher na vévodu Ctibora přes řeku Váh. Byl mokrý podzim. Uhři se shromáždili a udeřili na ně v pátek před sv. Martinem (9. listopadu, pozn. autora). Bratří uvázli s vozy v blátě a tak jim Uhři vzali hodně vozů a jednu houfnici. Hnali se za bratřími a bili se s nimi až do Ilavy, plných deset dní, teprv tam zanechali pronásledování.”

Co se týče událostí roku 1431, tak ty jsou všeobecně známé. Další a poslední z křížových výprav proti husitům skončila neslavně útěkem křižáků od Domažlic. Porážka křižáků otevřela husitům cestu k jednání s církevním koncilem v Basileji. Bohužel bylo již pozdě. Jednání trvala několik měsíců, během kterých zasáhla území Čech řada přírodních katastrof, které taky napomohly k uspíšení zániku polních vojsk.

Rok 1432

Dlouhá a krutá zima skončila na konci února, ale zimní mrazíky pokračovaly až do závěru dubna. Pak přišla náhlá jarní obleva, která způsobila katastrofální povodně na Vltavě a Labi. Hned vzápětí se během července, kdy několik dní vydatně pršelo, rozvodnila Vltava natolik, že v Praze a jejím okolí způsobila nezměrnou škodu. Během této povodně byl například protržen kamenný most (nynější Karlův), a to hned na několika místech. Povodně pobraly a zničily úrodu. Horší však bylo, že husitské zahraniční výpravy se již setkávaly jen s občasným úspěchem. V zemi prudce vzrostly ceny potravin a hladomor přispíval k všeobecné nespokojenosti v řadách šlechty, měst i prostých obyvatel.

O veliké povodni na Vltavě máme následující zprávy: “Téhož roku v pondělí před sv. Marií Magdalenou (21. července, pozn. autora) byla v Praze veliká povodeň, takže na Staroměstském náměstí jezdili lidé na loďkách a na Ovocném trhu tekla voda kolem uzdařů jako veliká řeka a voda stála až k barvířům. Pobořila nový kamenný most, protože se některé oblouky ucpaly chalupami, dřívím, senem a obilím z polí, a tak se most na třech místech protrhl. Všechny mlýny, co byly na Vltavě, voda odnesla a zbořila. Sebrala mnoho vesnic a utopila hodně lidí i dobytka. Zbořila mnoho domů v Praze, v Berouně i jinde. A ta veliká voda trvala týden. Učenci říkají, že od potopy světa nebyla taková veliká povodeň. V Písku porušila a podemlela také kamenný most a strhla zábradlí, protože se valila až přes ně. Ale potom jej celý pěkně opravili i se zábradlím.”

Asi bychom se měli zmínit, že povodeň z roku 1432 byla až donedávna považována za největší povodeň v české historii. Bohužel veliká povodeň z roku 2002, kterou máme ještě stále v živé paměti, dokázala překonat povodeň z roku 1432. Uvědomíme-li si, jaké dokáže tento nevítaný živel nadělat škody v době “přesných” předpovědí počasí, přehrad, vodních bariér, vrtulníků, či plošného záchranného systému, není tak těžké si představit, jak vypadaly Čechy po strašlivé povodni roku 1432.
Husitům se v tomto roce podařil historický průlom ve vztazích mezi církví a českými kacíři, neboť se podařilo při vyjednáváních v Chebu dosáhnout toho, že husité byli pozváni na církevní koncil do Basileje, kde měla být hlavním “soudcem” mezi oběma znesvářenými stranami Bible. Byl nejvyšší čas, neboť České království bylo těžce rozvráceno a proti polním vojskům se začala ozývat hlasitá kritika z mnoha řad. Polní vojska byla viněna z rozvratu a bránění dohody s koncilem a Zikmundem.

Rok 1433

Zima roku 1433 se vyznačovala množstvím sněhu, tuhými mrazy i řadou oblev, které přišly několikrát během ledna a února. Jaro a léto bylo teplé a suché. Pouze v červenci se dostavily prudké lijáky a lokální povodně. V důsledku silných zimních mrazů a střídavých teplot došlo k poničení vinic a hospodářských polí. Neúroda provázející české země již řadu let vyvrcholila právě během roku 1433.
Staré letopisy české píší: “Léta páně 1433 v neděli a v pondělí před sv. Antonínem (11. a 12. ledna, pozn. autora) napadlo v Čechách tolik sněhu, že lidé z vesnic nemohli jít ani jet do měst na trh. Proto byl v Praze velmi drahý chléb. Strych žita byl po 34 groších a strych hrachu po 40 groších.”

Kronikář Bartošek z Drahonic uvádí, že “Léta Pána 1433 bylo od Obřezání Páně až do svátku sv. Valentina (od 1. ledna až do 14. února, pozn. autora) tolik sněhu, že všude sahal lidem až po slabiny, a byla taková zima a mrazy, že lidé na různých cestách hynuli zimou.”

Jednání husitů v Basileji, která měla přinést vytoužený mír, se sice nakonec uskutečnila, ale po několika týdnech byla přerušena. Otcové koncilu navštívili osobně Čechy a to co viděli, jim vyrazilo dech. Čechy byly zpustošené válkou, lidé hladověli a umírali v důsledků nemocí a podvýživy. Všude byla bída, nářek a lidé prahli po míru. Když husitská polní vojska oblehla katolickou baštu Plzeň, dostavilo se poslední dějství tragédie. Několik tisíc mužů před Plzní za krátký čas začalo strádat a hladovět. Blízké i daleké okolí bylo krutě vypleněno, ale Plzeň se nechtěla vzdát. Zásobovací oddíly vyrážející na výpravy do zahraničí byly někdy i rozprášeny. Morální krize se v husitském vojsku prohlubovala každým dnem, docházelo i ke vzpourám. Hladem zmučené království se dostalo za limit svých hospodářských možností, takže nedokázalo pokrýt nároky husitského polního vojska, které při obléhání Plzně potřebovalo neustálý přísun potravin.

Rok 1434

Památný a důležitý rok 1434 měl tuhou, dlouhou a zcela mimořádně na sníh bohatou zimu. Zima začala již 30. listopadu 1433 a trvala až do konce února 1434. Byla skutečným utrpením pro všechny obyvatele Českého království, především pro husitská polní vojska, která stále marně obléhala Plzeň.
Staré letopisy české uvádějí: “Tohoto roku byla krutá zima a mnoho sněhu, že ho už sto let tolik nepamatují, lidé nemohli jet ani jít z města do města nebo ze vsi do města. Zima začala na sv. Ondřeje (30. listopadu, pozn. autora) a trvala až do konce února. Když to veliké množství sněhu tálo, nebyly ani povodně, protože tání nebylo náhlé.” 

Jaro roku 1434 bylo chladné a vlhké. Během dubna a května přicházely ještě zimní mrazíky, které ničily vinnou révu a ovocné dřeviny. Od 31. května do počátku podzimu bylo velmi deštivo. Podzim byl ale již teplý a suchý. V Čechách i po zániku polních vojsk propukl zhoubný hlad.

Krize polních vojsk dostoupila v jarních měsících svého vrcholu. Pod tlakem politických okolností museli husité přerušit obléhání Plzně a postavit se nově zformované koalici tzv. panské jednoty. Jednání možná nebyla, a tak musely promluvit zbraně. V květnu 1434 zanikají polní vojska táborů a sirotků v krvavé bitvě u Lipan. V Čechách až na několik výjimek zanikl odpor radikálního husitského křídla. Začala zdlouhavá a nesnadná cesta ke kompaktátům a dohodě se Zikmundem.

Rok 1435

I roku 1435 máme co dočinění s krutou zimou, která trvala až do počátku března. Chladné a deštivé jaro úrodě rozhodně nepřálo. Ani v létě se nedostavilo výraznější oteplení. Podzim přinesl povodně a chladné období. Úroda byla nepatrná, takže i více jak rok po zániku polních vojsk zuřil v Čechách hladomor a drahota.

Již zmiňovaný kronikář Bartošek z Drahonic má ve své kronice následující záznam: “Téhož roku ve čtvrtek před Rozesláním apoštolů (14. července, pozn. autora) přibližně o hodině nešporní nastala asi na půl hodiny velká a silná vichřice, jaká nebyla třicet let, a způsobila mnoho škod na hradech i domech, brala střechy a bořila různá stavení. V některých krajích v Čechách a zvláště u Kolína potloukly kroupy obilí a způsobily velkou škodu.”

Jednání husitů s koncilem a Zikmundem se přesunula do Brna, zatímco v Čechách docházelo k bojům s posledními zbytky polních vojsk táborů a sirotků. Jednání v Brně byla těžká a zdlouhavá. Cesta k míru byla pozvolná a náročná.

Rok 1436

Zima byla dlouhá a krutá jako v minulých dvou letech. Trvala do poloviny března. Až do května bylo chladno. Klima se nezměnilo ani po květnu, neboť až do září bylo v zemi deštivo a chladno. Škody na úrodě byly ohromné a kromě hladomoru propukl v království také mor.

V Jihlavě se konečně podařilo nalézt přijatelnou dohodu mezi husity a koncilem. Jihlavská kompaktáta vrátila Čechy zpět do lůna církve a povolila jim kalich a zmírněné znění čtyř artikulů pražských. Po uzavřené dohodě s koncilem už byla jen formalita, aby se Zikmund mohl na konci svého života ujmout také českého trůnu. Většina země byla v této době již pacifikována.

Rok 1437

Také poslední rok husitských válek byl klimaticky neklidný a bouřlivý. Znovu zasáhla české území tuhá zima provázená množstvím sněhu. Zima trvala do konce února. Jaro se vyvíjelo zprvu nadějně, ale během května přišly mrazíky, které vystřídalo sucho a teplé léto. Ani roku 1437 se nedostavila alespoň průměrná úroda. Strašlivý hlad se během roku proměnil v pandemii moru, jenž řádil v dalších dvou letech.

Tečkou za husitskými válkami byla krutá a potupná smrt táborského hejtmana Jana Roháče z Dubé, který se bránil na hradě Sión proti Zikmundovi. Několik týdnů po Roháčovi z Dubé zemřel i císař a král Zikmund. Život v zemi se jen stěží vracel do normálních kolejí.

Hospodářské dopady patnáctiletého válčení se plně podařilo odstranit až zemskému správci a později i králi Jiříkovi z Poděbrad v 50. letech 15. století. To však bylo již za zcela změněných klimatických podmínek, které přály míru, narozdíl od klimatických změn během husitských válek, které naopak prohlubovaly bídu i zmar a přinášely smrt. Vzácně si během husitských válek tak podaly ruce válka a “nepřízeň shůry”. Je to jakoby paradoxní, uvědomíme-li si, o co husité usilovali a kolik krve tehdy Čechy prolily ve jménu božím…

Literatura: 

  • Čapka F. – Dějiny zemí Koruny české v datech / nakladatelství Libri, Praha 1999
  • Čornej P. – Velké dějiny zemí Koruny české – svazek V. / nakladatelství L. Horáček – Paseka, Praha a Litomyšl 2000
  • Palacký F. – Dějiny národu českého – III. díl / nakladatelství L. Mazáč, Praha 1939
  • Svoboda J. , Vašků Z. a Cílek V. – Velká kniha o klimatu zemí Koruny české / nakladatelství Regia, Praha 2003
  • Šmahel F. – Husitská revoluce 3. díl – Kronika válečných let / Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, Praha 1996
  • Zap K.V. – Česko-moravská kronika – II. díl / nakladatelství I. L. Kober, Praha 1882
  • Husitská kronika Vavřince z Březové / nakladatelství Svoboda, Praha 1979
  • Ze starých letopisů českých / nakladatelství Svoboda, Praha 1980
  • Ze zpráv a kronik doby husitské / nakladatelství Svoboda, Praha 1981

Autor: Napo_Leon