Vladařské mise Zikmunda Korybuta v husitských Čechách a na Moravě v širších geopolitických souvislostech

Na jaře roku 1422 byl litevský kníže Zikmund Korybut vyslán do Čech svým strýcem, litevským velkoknížetem Vitoldem Alexandrem, aby tady splnil jisté poslání, o němž si budeme v tomto článku povídat. Ještě před tím, než se Korybut, zvaný též Korybutovič, objevil v husitské zemi, stihl poslat opovědný list svému jmenovci z Lucemburského rodu. Právě tímto konstatováním se dostáváme ke geopolitickému pozadí této první knížecí mise.

Na politické mapě té části Evropy, která nás v souvislosti s Korybutovým angažmá v zemích Koruny české zajímá především, se vytvořily dva protipóly, jež byly mj. reprezentovány svým vztahem k řádu německých rytířů. Na jedné straně je to poněkud zvláštní polsko-litevská unie a na straně druhé římský a uherský král Zikmund Lucemburský.Do hledáčku polské zahraniční politiky se však uherský král dostal díky svým neúspěchům v husitských Čechách. Vojenská katastrofa druhé kruciáty, která Zikmunda potrefila u Haber a Německého Brodu na počátku r. 1422, byla v čerstvé paměti. Tím druhým důvodem byl vztah Zikmunda Lucemburského k řádu, jehož zájmy v regionu úzce propojeném s Polskem a Litvou, podporoval. Knížecí mise v Čechách měla být především politicko-strategickým tahem namířeným proti uherskému králi stojícímu na straně řádu, jenž vyvolával neustálé spory s Vitoldem.

Vitold svého synovce vyslal do Čech i proto, aby se pokusil jako prostředník mezi husitskou zemí a zástupci římské církve v jednáních o husitském programu reprezentovaném čtyřmi artikuly dosáhnout nějakého pokroku. Kdyby husité na těchto jednáních prokázali evangelické pravdy ukryté v jejich článcích, byl by vytvořen předpoklad pro jejich usmíření s církví. V tomto smyslu litevský velkokníže Vitold také zaslal 5. března 1422 Římské kurii dopis, který byl více servilním než objasňujícím Korybutovo poslání v Čechách. Představa o tomto naplnění Korybutovy mise byla velice naivní, jak dokládá další vývoj husitské revoluce až do roku 1431.

U polského krále Vladislava Jagellonského tomu bylo poněkud jinak. Jeho vztah ke Korybutově misi musel projít jistým vývojem. Vladislav v rozporu s úsilím velkoknížete Vitolda nejprve uvažoval o tom, že by mohl Zikmund přehodnotit svoje stanovisko k řádu a stát se spojencem polsko-litevské unie v pokračujícím zápase s řádem. To byla iluze, která se změnila v deziluzi po Lucemburkových neúspěších v Čechách z počátku roku. Pak už začal Ladislav podporovat záměry svého bratra Vitolda s vysláním Korybutoviče do husitské země. První vladařské misi Korybutově od této změny politického kurzu krakovského dvora již nestálo nic v cestě.

Mise první: 1422-1423

Kníže jako „správce Království českého a Markrabství moravského“ v čele několikatisícového vojska překročil hranice zemí Koruny české a někdy kolem poloviny května r. 1422 byl přivítán v pražských ulicích. Česká metropole konsolidovala poměry po nedávné násilné smrti novoměstského tribuna Jana Želivského a této situace Korybut využil. Je zajímavé sledovat, jak přívětivě litevského knížete přivítali i Želivského příznivci. Tak intenzivní byla touha po tom, aby konečně revoluční poměry nabyly jistého řádu v podobě vladaře, který by mohl zastoupil panovníka. Jak se ukázalo později, v tom však zároveň spočívalo jisté úskalí reprezentované především dědicem trůnu Zikmundem Lucemburským, králem římským i uherským, a husitskou zemí odmítnutým králem českým. Toto úskalí souviselo jednak se zahraniční politikou ryšavého Lucemburka a zároveň s politikou domácích mocenských struktur, které se střetávaly na vnitropolitickém kolbišti v boji o moc v zemi zasažené revolucí, a to vše pod praporem s kalichem.
Korybut poměrně brzy po příjezdu do Prahy jmenoval nové radní na radnicích Starého i Nového Města. Tím byla vytvořena samospráva Prahy, která se sjednotila rovným počtem konšelů v obou městech. Každá městská část pražského dvouměstí pak disponovala po 18 radních, z nichž ani jeden nepatřil mezi Želivského stoupence. Korybut tak poprvé vyslal signál o tom, že chce realizovat samostatnou a nezávislou politiku. O jak relativní kategorie v českém prostředí té doby se jednalo, měl se přesvědčit zanedlouho. Vilém Kostka z Postupic, propolsky orientovaný představitel metropole, byl jmenován podkomořím a mincmistrem v Kutné hoře zase Hašek z Valdštejna. V Hradci Králové se stal hejtmanem Diviš Bořek z Miletínka, který tak někdy kolem 10. srpna nahradil knězi Ambrožovi oddané radikály.

Na počátek srpna byl již podruhé do Čáslavi svolán zemský sněm, který však byl málo obeslán a ani táboři se ho pravděpodobně nezúčastnili. Korybut na tomto druhém Čáslavském sněmu slíbil zachovávat věrnost husitskému programu, načež mohl být uznán správcem země, avšak nepřijímal pod obojí způsobou. A to byl další problém pro radikální složky husitství, jejichž představitelé si nedovedli přestavit, že by jejich vladař měl přijímat podjednou. Proto bylo zcela logickým vyústěním této situace, že se Korybut nejvíce názorově i politicky sblížil s umírněným pražským svazem. To však nebylo jediným důvodem této afinity.

Přestože Josef Pekař soudí, že se kníže Korybut svého úkolu zhostil na svůj věk rozhodně a zodpovědně, já o tom až tak dalece přesvědčen nejsem. Mladík, který se objevil v této vzdálené a podivné zemi plné „schizmatiků“, měl jistě problémy s tím, aby se vůbec ve složitých vnitropolitických a společenských poměrech zorientoval navzdory tomu, že od svých strýců, především polského krále, obdržel instrukce, jak postupovat. A tyto instrukce mohly mít docela jasné kontury, neboť polský dvůr udržoval diplomatické styky s propolsky orientovanou českou i moravskou šlechtou, v jejímž zájmu bylo Korybuta podpořit i na českém území.

V květnu 1422 pražské vojsko oblehlo katolickou baštu ve středních Čechách, hrad Karlštejn, jehož obranu zajišťovala asi 400členná posádka purkrabího Zdeslava Tluksy z Buřenic a bývalého podkomořího Jana z Lestkova. Obléhání Karlštejna se stalo jedním z klasických modelů obléhatelského umění husitů, byť tentokrát neúspěšného. Pražané u Karlštejna disponovali pěti praky a čtyřmi „hrubými kusy“, tj. velkorážními bombardami. Později si pomáhali i zamořováním hradu mršinami a soudky s fekáliemi dovezenými až z Prahy, které byly vrhány za hradby. Obléhání se však protahovalo na velice dlouhou dobu. Sám Korybut přijel obléhatele podpořit až na konci září.

A právě této jeho nepřítomnosti v metropoli využili radikálové zbavení mocenského postavení, aby v Praze uskutečnili „převrat“ za pomoci pražského lidu, řemeslníků i ostatních nespokojenců s nastalými poměry v metropoli. Tento kalkul však nevyšel. Zvenčí měli tyto záměry, namířené proti novému vladaři a jeho přívržencům, podpořit táboři v čele s Janem Hvězdou z Vícemilic, Kunešem z Bělovic a Bohuslavem ze Švamberka, kteří nevítáni zatím obsadili Koňský trh (nynější Václavské náměstí) na Novém Městě pražském. 30. září požádali o svolání velké obce a v tu chvíli Staroměstští zpozorněli. Když byl tento nepřijatelný požadavek odmítnut, ozbrojení táboři se vydali směrem do Starého Města, kde obsadili několik domů. Pak jim však cestu zablokoval Václav Carda z Petrovic, načež došlo k ozbrojené srážce, při níž byli někteří táboři zajati a ostatní se s hanbou vrátili na Koňský trh, aby nakonec po domluveném příměří z Prahy s nepořízenou odtáhli.

Už 1. října se Korybut, událostmi nejen zaskočený, ale i rozhořčený, do Prahy vrátil. Ihned poté začal uvádět v život některá kontroverzní opatření, jejichž součástí byla mj. i konfiskace majetku spiklenců, kteří Prahu opustili, oprava novoměstských hradeb a nařízení, jež ukládalo, aby se za několik dní na Staroměstském rynku shromáždila celá obec. Nepokoj shromážděného davu, který vyvolali v Praze setrvavší radikálové, vyvrcholil útokem na vězení Staroměstské radnice. Proti nim zasáhl sám Korybut se svými jízdními a pět pochytaných rebelů bylo nakonec popraveno. Korybut poprvé na vlastní kůži poznal, do jak nepoddajné země se vydal „na zkušenou“. Tato exekuce však byla silnou kávou i pro některé Korybutovy přívržence z řad šlechty i pražských měšťanů.

Zápisem pražské pamětní knihy datovaným 11. června 1422 Jan Žižka z Trocnova, Zbyněk z Buchova a Chval Řepický z Machovic „jménem táborských obcí a jejich spojenců přijali knížete‚ za pomocníka a za správci najvyššieho této země“. Byl to náznak podané ruky nebo spíše jakási pokrytecká formalita ze strany Žižkovy? Je naprosto zřejmé, že nedůvěra ke knížeti, jemuž dikce uvedeného zápisu vyhovovala více (jakoby ho sám diktoval), nebyla beze zbytku odstraněna a ani být nemohla zvláště poté, když už za dva měsíce došlo k výše zmiňovaným událostem v Hradci Králové, které se tak bezprostředně dotýkaly i kněze Ambrože, Žižkova přívržence. S velkou mírou pravděpodobnosti však Žižka nebyl tím, koho bychom mohli označit za spiritus agens pokusu o převrat v Praze.

Vraťme se však ještě krátce k neúspěšnému obléhání Karlštejna, důležité epizodě Korybutova prvního pobytu v Čechách.

Víme, proč se obléhání nezúčastnili táboři sdružení kolem iniciátorů pražského neúspěšného převratu. Naskýtá se však otázka, proč se tedy obléhání Karlštejna nezúčastnil ani Jan Žižka. Je zřejmé, že argumenty, které omlouvají jeho neúčast u Karlštejna vojenskými operacemi na jihozápadě a západě Čech, mohou jen stěží obstát.

Ještě když se na jaře Korybut zdržoval na Moravě, vyzval Žižku, „aby země nehubil a neplenil“. Táborský vojevůdce kontroval pejorativním označením Zikmunda Korybuta, když ho označil jako „kníže vražedný a palič proklatý“. Z toho je patrné, že než si oba muži leccos mezi sebou vyjasnili, servítky si nebrali. Od svých lapkovských let byl zřejmě na slůvko „zhúbce“ Žižka velice alergický. Od samého počátku byl tedy vzájemný vztah těchto dvou mužů poznamenán latentním napětím a skepsí, především ze strany Žižky, kterého proto ani nenapadlo ambiciózní akci pražského svazu u Karlštejna podpořit. Žižka taky pochopitelně věděl, že podstatná část utrakvistické společnosti Korybuta v počátcích jeho mise nejen odmítla s tím, „že svobodným lidem krále netřeba“, ale také pochybovala o jeho křesťanském pravověří, vnímajíc ho spíš jako pohana. Jako by zde opět hlasitě zaznělo „republikánské“ echo prvního Čáslavského sněmu z minulého roku, který odmítl samotného Zikmunda Lucemburského i s jeho neopominutelným dědičným nárokem na český trůn. Žižka tedy v klidu vyčkával, jak se Korybut osvědčí, a jedním z prubířských kamenů měl být právě Karlštejn.

Na pomoc obleženým na Karlštejně byla z Říše vypravena křížová výprava. Výprava se stala bezvýznamnou především tím, že se sešlo zhruba desetkrát méně vojska, než s jakým se původně počítalo, nepředcházelo jí takové bombastické a oficiální vyhlášení jako např. u dvou následujících, nebyla tu tak masivní podpora, pokud vůbec nějaká, ze strany Římské kurie, nedošlo k žádnému kontaktu nepřátelských vojsk a místo zbraní se uplatňovala spíše diplomacie. Jednotlivé vojenské oddíly se brzy po překročení hranic postupně navracely zpět do Říše, takže se „výprava“ začala rozpadat ještě dříve, než mohla jakkoli zasáhnou ve prospěch obležených. Základ této „výpravy“ tvořily oddíly braniborského markraběte, kurfiřta Bedřicha a míšeňského markraběte Viléma, který nakonec přijal Korybutovo pozvání na mírová jednání do Loun. Vedení radikálních svazů tuto „výpravu“ především na základě svých vojenských zkušeností zcela ignorovalo, avšak Korybut bez těchto zkušeností z ní přece jenom obavy měl. Markrabí Bedřich ještě před totálním rozpadem kruciáty stihl vypravit zásobovací výpravu na pomoc Karlštejnu.

Obléhání skončilo 8. listopadu 1422 uzavřením ročního příměří mezi karlštejnským purkrabím a Korybutovými zástupci. Zásobovací výprava, kterou zorganizoval braniborský markrabě jako pomoc vyhladovělému Karlštejnu, se tak stala bezpředmětnou.

Mezitím se politická situace, která zapříčinila vyslání Korybuta do Čech, začala obracet a bylo tedy na čase uvažovat i o ukončení této první a nepříliš úspěšné vladařské mise. Je zcela evidentní, že Korybutovo poslání bylo učiněno v souvislosti se zájmy polsko-litevské unie především v pobaltském regionu. Zikmund Lucemburský začal vyhrožovat vyhlášením křížové výpravy proti všem spojencům kacířské země. Proti zahraniční politice polsko-litevské unie začali protestovat také čelní představitelé Svaté říše římské. Korybutovo působení v Čechách, které mělo mj. zamezit ještě těsnějšímu spojeneckému svazku Zikmunda Lucemburského s řádem (viz výše), začalo být neúnosné i nežádoucí a vyvolávalo vrásky na tvářích jeho strýců.

Dne 27. září 1422 byla u jezera Melno uzavřena smlouva mezi polsko-litevskou unií a řádem německých rytířů, jejíž nedílnou součástí se stalo mj. i navrácení některých sporných pobaltských území Litvě i Polsku. Vztahy s řádem byly narovnány a rázem byla politická situace zcela opačná než na počátku Korybutovy mise. Již nebylo třeba, aby mladý kníže déle setrvával na horké půdě kacířské země. Zatím se však pouze přesunul z Prahy do Hradce Králové, kde měl vyčkávat potvrzení dohod z Melna Zikmundem Lucemburským. Byl to velice prozíravý tah v této složité politické partii, v níž však Korybut zase představoval pouhou figurku.

Dne 31. března 1423 na jednáních mezi Vladislavem a uherským králem v Kežmaroku v Horních Uhrách (Slovensko) se Zikmund nejen zavázal, že přestane podporovat řád v boji proti unii, nýbrž také prodloužil mír z roku 1412 mezi Vladislavem a ním. Rázem byly jakékoli snahy kacířské země směřující k získání panovníka hozeny přes palubu, protože Vladislav dokonce Zikmundovi přislíbil aktivní pomoc v boji proti českým kacířům. Zastíracím manévrem tohoto zcela opačného politického směřování polské zahraniční politiky byl Vladislavův víceméně formální slib, že se pokusí dojednat smír mezi římskou církví a českými utrakvisty. Několika málo podpisy byly „všechny“ v minulosti nastalé problémy vyřešeny a Korybut na jaře roku 1423 mohl zamířit domů. Odešel ze země, jejíž zájmy tak přestaly být důležitými i pro Vitolda, který smlouvu s uherským králem taky podpořil.

Mise druhá: 1424-1427

Dne 29. června 1424 se Zikmund Korybut v Praze, která oplakávala své mrtvé od Malešova, objevil znovu. Tentokrát však na vlastní pěst a v naprostém rozporu s vůlí Vladislava Jagellonského, který by s tímto unáhleným činem nemohl z mnoha důvodů souhlasit.

Někdy na přelomu první a druhé dekády měsíce září před Prahou stanul stále ještě zášti plný Jan Žižka, rozhodný vítěz nad pražany v bitvě u Malešova, aby metropoli pokořil. Díky zprostředkovatelskému úsilí Jana Rokycany byl 14. září dohodnut smír na Špitálském poli. Rovněž tak byla také domluvena i „společná“ výprava na Moravu proti Albrechtovi Habsburskému. V čele vojenského kontingentu pražského svazu se výpravy zúčastnil i Korybut.

V létě r. 1426, kdy hrozilo nebezpečí ze strany Říše, která vypravila velkou intervenční armádu směrem do severozápadních Čech, všechna husitská vojska se proti společnému nepříteli postavila opět v nebývalé jednotě. Celozemské mobilizace se zúčastnil i Korybutovič a v památné vítězné bitvě u Ústí nad Labem se objevil v čele oddílů pražského svazu.

Po zažehnání vnějšího nebezpečí se jako obvykle zase objevily větší či menší rozmíšky mezi husitskými stranami, které se pražanům nemohly vyhnout, a dokonce se velice nepříjemně dotkly i Korybuta. Radikálové, především sirotci, vyčítali např. Hynkovi z Kunštátu a Poděbrad, že se přiklonil ke straně Korybutově. Přestože Hynek byl pouze zástupným problémem za to, že Korybut nechtěl pokračovat ve vojenské kampani a ještě více zhodnotit vítězství, kterého bylo i s jeho pomocí dosaženo u Ústí, byly Hynkovy Poděbrady obleženy – avšak neúspěšně. To, že byl hlavním problémem Korybut, se ukázalo záhy po Hynkově smrti v říjnu r. 1426, kdy se situace mezi radikály a Prahou začala opět vyostřovat.

Korybut svou účastí v bitvě poněkud uklidnil radikály a načas zvýšil i svůj kredit. Táboři i sirotci ho už sice podezírali méně, ale jak uvidíme dále, tento stav netrval dlouho, protože Korybut se v této složité době snažil být „zadobře“ se všemi stranami. Aby si získal opět přízeň a podporu na polském královském dvoře, chtěl dokázat, že situaci aspoň v metropoli má plně pod kontrolou. Ani po čtyřech letech však nebyl litevský kníže schopen rozpoznat realitu svého vratkého postavení. Nešlo snad ani tak o to, že se posílil Korybutův vztah s konzervativními mistry skupiny kolem Jana z Příbrami i spolupráce s Hynkem Kolštejnským a dalšími představiteli šlechty, nýbrž že se jednalo o navazování kontaktů litevského knížete s katolickou stranou. A to byl postoj pro radikály naprosto nepřijatelný, na hony zavánějící zradou kalicha. Představitelé táborů i sirotků si nemohli nepokládat otázku, co lze očekávat od cizince, který v zemi s kališnickou majoritou přijímá podjednou. Navíc mocenská základna pražského svazu se v této době zúžila pouze na města Mělník, Kolín a Chrudim. Zbytek měst spadajících do sféry vlivu Prahy si mezi sebe postupně rozdělil táborský a sirotčího svaz.

V souvislosti s dramatickými dubnovými událostmi z r. 1427, o nichž bude vzápětí řeč a které ukončily druhou vladařskou misi Zikmunda Korybuta, je třeba se krátce zastavit u tří protagonistů těchto událostí. Jedná se o Hynka Krušinu z Lichtenburka, Hynka Kolštejnského a Jana Smiřického, kališnické představitele šlechty, kteří sice stáli u počátku revoluce, ale z vývoje v posledních letech byli frustrováni, neboť se na jejich vkus stáčel hodně doleva, tj. k radikálním složkám revoluce. Do popředí se dostávali lidé, o nichž ještě nedávno nikdo nevěděl, a na dřívější nezpochybnitelné zásluhy pánů i rytířů, kteří byli ochotni za revoluční ideály reprezentované husitským programem nasazovat hrdla i statky, se nyní nebral ohled. Ale tak to po přejití prvního náporu revolučního vichru většinou bývá. Např. Hynek Krušina z Lichtenburka se s touto frustrací vyrovnal poněkud svérázným způsobem, totiž opětovnou konverzí ke katolické víře. Bylo to nakonec upřímnější gesto než stále hůř čitelná politika už vlažnějších kališníků Kolštejna se Smiřickým.

Podobně jako někteří příslušníci šlechty, kteří se obtížně smiřovali s nástupem lidí s nižší stavovskou příslušností, mistři kolem Jana Příbrama zase nemohli skousnout to, že v oblasti religiozity získávají navrch někteří daleko méně školení představitelé kléru z řad radikálů. Takový stav věcí dláždil cestu k převratu a tyto lidi vháněl do náruče Korybutovy, který pro ně byl jediným garantem vývojové změny v husitské společnosti. Příbramově skupině pravicových konzervativců zřejmě taky konvenoval nereálný Korybutův plán, jímž chtěl docílit přijetí u papeže a pro který se nakonec nechal získat i stařičký strýc Vladislav Jagellonský. Restauračním snahám pražanů v čele s Korybutem se zase hodilo, že mistři kolem Jana Příbrama (Křišťan z Prachatic, Prokop z Plzně, Marek z Hradce a Husův relátor z Kostnice Petr z Mladoňovic) postupně odsoudili učení anglického reformátora a Husova předchůdce Viklefa a nakonec se ho i vzdali. Tím byl podniknut cílený útok proti fundamentu rozvíjející se české reformace.

Proti těmto tendencím a proti Korybutovi se zároveň vytvořila i opozice, jejíž většina pocházela ze Starého Města pražského. Vše vyvrcholilo před Velikonocemi r. 1427, kdy se prozradilo, že Korybut svolává do Prahy sněm, na nějž zve i katolické pány a rytíře. To byla poslední kapka, kterou přetekl pohár trpělivosti. Tento neklid v metropoli Korybut naprosto správně přečetl, a proto hejtmana Jana Rozvodu ze Stakor a podkomořího Svojše ze Zahrádky 16. dubna pověřil velice důležitým úkolem. Měli tajně informovat Hynka Kolštejnského a Jana Smiřického, aby se dostavili do Prahy v čele svých vojenských oddílů a byli tak cele k dispozici litevskému knížeti. Korybutovo pověření bylo fatálně chybným rozhodnutím, neboť Rozvoda i Svojše byli věrní kališníci, kteří nejenže o tom uvědomili staroměstské opozičníky a Rokycanovy přívržence, ale v okolí Prahy začali sbírat posily, které však hodlali nasadit proti osnovatelům převratu v čele s Korybutem. Jejich odjezd z Prahy nemohl vyvolat vůbec žádné podezření, neboť spiklenci se samozřejmě domnívali, že jedou se svým posláním za Kolštejnem a Smiřickým.

Na zelený čtvrtek 17. dubna se s těmito sebranými oddíly objevili v Praze. Ráno je ve městě již doprovázel hlahol zvonů vyzvánějících na poplach. Kněz Martin Lupáč, oddaný druh Jana Rokycany, předkládal důkazy o Korybutových iniciativách, které v očích rozvášněného davu dostaly podobu onoho příslovečného červeného hadru. Rozhořčení utrakvisti vnikli do knížecího paláce na Staroměstském náměstí, Korybut byl zatčen a byla na něho uvalena vazba. Poté vášněmi zmítaný dav pokračoval ve svém zúčtování. Výše jmenované univerzitní konzervativce kolem Jana Příbrama chtěl rozlícený dav rovnou utopit, ale díky kolegiálnímu zásahu Jana Rokycany nakonec i oni skončili ve vězení. Když členové polské posádky na Hradě viděli, jak dopadl kníže, byli nepochybně rádi, že mohou do 14 dnů metropoli opustit bez větší úhony. Nejen díky Rokycanově rozhodnosti skončily tyto převratné události bez krveprolití. Jan z Příbrami, Křišťan z Prachatic, Prokop z Plzně i Petr z Mladoňovic byli po velikonočních svátcích vypovězeni z Prahy a kníže Korybut se zakuklenou hlavou byl v noci tajně převezen na hrad Valdštejn u Turnova. Tímto vskutku nedůstojným způsobem, tj. internací na Valdštejně, byla ukončena jeho druhá vladařská mise, která se tak vlastně stala ještě méně úspěšnou než ta první.

Finále těchto události v Praze se stalo jedním z mezníků v dějinách husitské revoluce. Od tohoto milníku, kdy Praha musela začít spolupracovat s radikálními bratrstvy, byla započata dlouhá a trnitá cesta nadvlády radikálů, ukončená až u Lipan roku 1434. Rovněž tak bylo nutné v této nové situaci rezignovat na možnost získat na přemyslovský královský trůn někoho jiného než Zikmunda Lucemburského.

Mise třetí: 1428-1431

Po jednom a půl roce trvající internaci na hradě Valdštejně nalézáme Korybutovo působiště na Moravě. Protože v říjnu roku 1428 propražská politika nemohla mít žádnou perspektivu, stal se z Korybuta přívrženec táborské strany, který se ztotožnil s jejími politicko-vojenskými a strategickými zájmy směřujícími do Slezska. Korybutovič, jenž stále udržoval vztahy s polským královským dvorem, objevil se nejprve u Jana Tovačovského z Cimburka, jednoho z nejvýznamnějších moravských husitů, pak v Přerově, kde se mu podařilo usmířit Tovačovského se Smilem z Bítova, a nakonec skončil v Odrách, které se staly jeho dočasným sídlem.

Na základě této skutečnosti Jiří Jurok předkládá hypotézu o tom, že Korybut spolupracoval s Tovačovským a tažení z přelomu let 1426/1427, při němž byla dosazena husitská posádka mj. i v Odrách, bylo koordinováno s chystaným převratem v Praze (viz výše). To bych považoval spíše za účelovou spekulaci. Jurok však tuto hypotézu podpírá tím, že po Korybutově pražském neúspěchu se Jan Tovačovský rozešel s pražany a začal spolupracovat se sirotky.

Korybut se rázem stal důležitou osobou jako prostředník, neboť v Krakově u dvora získávala stále větší vliv prohusitsky orientovaná strana Piotra a Jana Szafranců. Do Oder také začali přicházet dobrovolníci, kteří se stali součástí Korybutovy vojenské družiny.

Nyní je třeba udělat v popisovaném sledu událostí další odbočku, abychom si mohli ozřejmit výchozí politickou situaci, která se zprostředkovaně dotýkala i zemí Koruny české. Rok 1428 byl pro Zikmunda Lucemburského velice úspěšným z hlediska evropské politiky. Byl uzavřen mír mezi Milánem a ligou italských států. Samotný římský a uherský král navíc ještě uzavřel smír s Benátkami. Milánští diplomaté v čele se svým vévodou Filipem Mariem Viscontim dosáhli koncem roku skvělého diplomatického úspěchu, když se jim podařilo uzavřít na tři roky příměří s Turky. Evropa si tak mohla aspoň na čas vydechnout před všudypřítomným nebezpečím osmanské expanze. Skutečnost, že turecká hrozba na čas pominula, uvolnila ruce také ryšavému Lucemburkovi, jenž měl ještě v čerstvé paměti porážku od sultána Murada II. v Srbsku.

Kam se jeho pozornost začala upínat nyní, je celkem nasnadě. Bylo třeba přetnout gordický uzel svazující spolupráci Polska, Litvy a Římské kurie. Ano, to byl úkol hodný syna Karla IV., a tak Zikmund Lucemburský rozehrál opět jednu ze svých velkých partií na politické šachovnici Evropy. Jednotlivé její tahy zaujmou nejen svojí překvapivostí, ale i schopností předvídat, která byla dána jeho značnými politickými zkušenostmi. V poslední dekádě měsíce ledna 1429 započala jednání ve volyňském Lucku mezi Zikmundem Lucemburským, polským králem Vladislavem Jagellonským a litevským velkoknížetem Vitoldem. V jednáních týkajících se snahy zamezit další válce mezi řádem německých rytířů a Polskem nebylo sice dosaženo valného úspěchu, ale Zikmundova nabídka královského titulu Vitoldovi vyvolal nečekaný ohlas. Nejen z tohoto spíše symbolického gesta bylo zcela evidentní, že Zikmund disponuje větší mírou pochopení i přízně pro Vitolda než pro polského krále, u něhož mu vadily jak styky s husity, tak i s Římskou kurií. Jednání se také nemohlo nedotknout nutnosti svolání nového koncilu (Basilej), kam chtěl Zikmund pozvat i husity, neboť si znovu a s veškerou naléhavostí uvědomil, že zápas na dvou frontách (zamezení expanze osmanské říše a boj proti českým kacířům) by pro něho mohlo mít zničující následky.

Napjaté vztahy mezi Vladislavem Jagellonským a Vitoldem po jednáních v Lucku musel polský král nějak kompenzovat. Co třeba zase oživit kontakty s husitskou zemí? Věděl, že v tomto záměru ho bude podporovat i papež Martin V., i když jeho důvody pro spolupráci s kacíři nemusí nutně konvenovat s důvody, které k tomu měl královský dvůr v Krakově.

Protože v opětovném navázání česko-polských vztahů bylo problémem Horní Slezsko, jevilo se jako nanejvýš vhodné, aby se do tohoto procesu zapojil právě Korybut. Na moravském hradě Sovinci proběhlo už na jaře r. 1429 jednání mezi polskou stranou zastupovanou Zikmundem Korybutem a tábory v čele s Prokopem Holým. Výsledkem dojednané spolupráce měla být zahraniční vojenská výprava namířená proti Hornímu Slezsku. Husiti těmito výpravami mj. dávali také okázale najevo, že za žádných okolností nepřipustí odtržení vedlejších zemí od Koruny.

Za necelý rok, v březnu r. 1430 táboři v čele s Jakubem Kroměšínem z Březovic vytáhli do pole. Táborské oddíly byly posíleny kontingentem Poláka Dobeslava Puchaly, který v Krakově navázal styky s několika příslušníky polské šlechty. Za shromaždiště byly určeny Korybutovy Odry, kam směřovaly dodávky koní i zbraní z Polska. Odtud spojené vojsko vyrazilo směrem na Opavsko, Ratibořsko a Kozelsko. U Kozlí byly tyto oddíly ještě posíleny spojeneckým vojskem z Malopolska. Husitská vojska plenila země Přemka Opavského, Heleny Ratibořské a Konráda Olešnického zvaného Bílý. 17. dubna Zikmund Korybut, jenž se také připojil k výpravě, obsadil Hlivice (Gliwice) a podílel se i na kapitulaci Bytomi. Dobeslav Puchala zase dobyl Kluczbork, Byczynu a Kunštát (Wolczyn). Zastrašený Bolek V. Opolský neváhal a v této pro něho tak kritické situaci raději rovnou přestoupil ke kalichu. Hlavní proud husitské zahraniční výpravy zpustošil i Břeh (Brzeg) a postupoval dále přes Grodków a Strzelin směrem na Němčí. 23. dubna byla pevnost Němčí (Niemcza) obsazena a ponechána zde husitská posádka v čele s Bedřichem ze Strážnice. Němčí se od tohoto dne na dlouhých více než pět let stalo nejdůležitějším opěrným bodem táborského svazu ve Slezsku. Někdy v první polovině května se tato výprava s velkou kořistí vydala na zpáteční pochod. Až na některé výjimky bylo Horní Slezsko z husitského pohledu paralyzováno.

Díky úspěšnosti této výpravy mohl Korybut na jeden rok přenést své sídlo z Oder do Hlivic. Spolu s Dobeslavem Puchalou, který se usadil v Kluczborku (viz výše), si rozdělili vrchní velení nad většinou husitských posádek. Korybut, jenž patrně ovládal i Bytom, mohl ještě lépe – a to nejen z geografického hlediska – vykonávat zprostředkovatelskou roli mezi kacířskou zemí a krakovským dvorem.

V druhé polovině r. 1430 se k protihusitskému odporu odhodlali Vratislavští, zavilí nepřátelé všeho husitského. Se svými spojenci úspěšně přepadli malý husitský oddíl u Svídnice. Povzbuzeni tímto dílčím úspěchem získali 8. září zpět na svoji stranu Münsterberk (Ziębice), který pro sebe dobyli sirotci koncem roku 1429. Již 18. září 1430 padl Grodków čerstvého konvertity ke kalichu Bolka Opolského a v říjnu Vratislavští oblehli Němčí. Ale to již táboři museli zakročit a vyslat do těchto oblastí trestnou výpravu. První, co Vratislavští udělali, bylo zbabělé stažení se od obleženého Němčí. K táborské výpravě se pak z Hlivic připojil i Korybut, aby společně zamířili k Namysłówu, který se však nepodařilo dobýt. Zcela jinak to na počátku prosince dopadlo s Otmuchówem, který se po dohodě s tábory vzdal, čímž husiti získali ještě sousední tvrz Vrbno (Wierbzno).

Proces vytvoření co největšího počtu husitský posádek ve Slezsku byl tedy koncem r. 1430 takřka celý uzavřen. Vrchním velitelem nově vzniknuvších posádek se stal Jan Pardus z Hrádku. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že i na těchto bojových akcích Zikmund Korybut nejen aktivně participoval, nýbrž měl značný podíl i na jejich výsledku.

V dubnu r. 1431 se Korybut, Prokop Holý, Vilém Kostka z Postupic, Bedřich ze Strážnice a další zúčastnili jednání v Krakově. Bezpečnostní glejty od polského krále pro českou delegaci zajistil a předal Korybut, který měl značný zájem na úspěchu jednání. Krakovská jednání se týkala i věroučných záležitostí a husitská delegace přednesla svoji podmínku pro jednání s koncilem, kterou byl první náznak zásady z pozdějšího Chebského soudce. To však bylo příkře odmítnuto. Protože Vladislav naopak přednesl svůj ultimativní požadavek spočívající v tom, že se husité musí podrobit usnesení nového koncilu, nemohlo dojít k vzájemné dohodě. Tím, kdo byl ze závěrů jednání nejvíce zklamán, byl právě Korybut, jenž si zřejmý neúspěch vzal příliš osobně jako selhání své vlastní politiky, které tolik obětoval. Aby toho nebylo málo, tak jeho Hlivice byly s pomocí zrady dobyty Konrádem Kantnerem a část husitské posádky byla brutálně pozabíjena. Co Korybutovi za této situace zbývalo? Nejprve se přemístil do Němčí a nakonec musel vzít zavděk Odrami, kam se posléze opět navrátil. V létě r. 1431 se Korybut se svojí vojenskou družinou pravděpodobně zúčastnil moravského tažení k Domažlicím, kde spojené husitské vojsko dosáhlo 14. srpna přesvědčivého vítězství nad poslední kruciátou.

Pokud se Korybut tohoto tažení zúčastnil, byla to pravděpodobně jeho poslední velká vojenská akce v husitské zemi, neboť pak ho již doložitelně nacházíme na dvoře nového litevského velkoknížete Świdrygiella a v pruském Malborku na straně řádu německých rytířů, v jehož žoldu pak i bojoval.

Autor: Jiří Motyčka

Diskuzní fórum:
Související diskuze o Zikmundu Korybutovi