Vítkov

Trocha suchého dějepisu na úvod

Nad pražským Karlínem strmí horský hřbet. Vítkov, pak Žižkov a dnes zase Vítkov. Tady se to stalo. Bitva, kterou v Čechách zná každý školák. Ale byla to vůbec bitva? Detailní líčení našeho korunního svědka Vavřince z Březové, které pak opakují všichni následující čeští kronikáři, vůbec bitvu nepřipomíná. A byla vůbec? Němečtí kronikáři (dokonce ani saští – a to Sasové měli nést hlavní tíhu boje na císařské straně) o ní totiž vůbec nic nevědí. Na konci hřebenu stojí pomník Jana Žižky z Trocnova, jedna z největších jezdeckých soch na světě. Ovšem podle onoho Vavřince z Březové tehdy Žižka vůbec na koni nebyl, navíc trestuhodně zanedbal přípravy k obraně a pak sám málem bídně upadl do zajetí. Museli ho před debaklem zachraňovat pražané a stal se přitom opravdu zázrak se svátostí oltářní, o čemž vůbec nepochybuje Vavřinec?

I když se v poslední době již zdařilo leccos dešifrovat a obstojně vysvětlit především zásluhou historika Petra Čorneje, omezují se tyto nové závěry zatím víceméně jen na oblasti takříkajíc makroskopické, hlavně na celkovou politiku a strategii. Co však dosud chybí je alespoň trochu logický a věrohodný výklad vlastních událostí 14. července, tedy průběhu oné takzvané bitvy. Samozřejmě si nedělám iluze, že bychom zde mohli něco definitivně vyřešit, nicméně se můžeme pokusit posoudit různé aspekty i možné varianty a třeba se před námi objeví dosud netušené významy a souvislosti.

Abychom se co nejrychleji mohli pustit do luštění této detektivní záhady, musíme si ale pro pořádek připomenout alespoň základní, pro většinu čtenářů předpokládám notoricky známá, fakta. Takže v kostce. 30. 7. 1419 první pražskou defenestrací oficiálně začínají husitské války a 16.08.1419 umírá král Václav IV. Jeho bratr a legitimní nástupce, král římský a uherský Zikmund tuší, že v Čechách není příliš žádoucí osobou (má totiž škraloup ohledně národního hrdiny a mučedníka mistra Jana Husa), nicméně království a především jeho ekonomické zdroje přímo zoufale potřebuje, aby mohl pokračovat v účinné obraně proti stále dotěrnějším Turkům, valícím se z jihovýchodu. České koruny se tudíž musí zmocnit po zlém. Ale jelikož většina jeho uherských sil je vázána právě těmi Turky a římský král vlastní armádou nedisponuje (je postaven na milost a nemilost říšských knížat, která své rytíře pod císařskou korouhev poslat mohou, ale nemusí), rozhoduje se pro cestu sice krkolomnou, avšak plně ve středověkém duchu, totiž přesvědčit papeže, aby vyhlásil křížovou výpravu. Samotní husiti mu přitom přihráli na smeč. Krom toho, že se vzbouřili proti právoplatnému nástupci trůnu, postavili se i proti svatým nařízením církve, byť tehdy šlo hlavně o něco dnes tak nepochopitelného, jako je spor o přijímání pod jednou či pod obojí způsobou, a jsou tudíž zavrženíhodnými kacíři.

Táboři přicházejí

Minulé vyprávění jsme přerušili v okamžiku vyhlášení křížové výpravy. Nyní proto musíme alespoň telegraficky vylíčit její začátek. Úmysl vyhlásit kruciátu oznámil římský král Zikmund ve Vratislavi přibližně v polovině ledna r. 1420, 1. 3. téhož roku tento bohulibý záměr ve Florencii potvrdil papež Martin V. a již 13. 3. dorazil rychlý posel s papežskou bulou do Vratislavi. Výprava se od 17. 3. začala scházet u slezské Svídnice a 30. 4. překročila u Trutnova či Náchoda české hranice. O pár dní později, 3. 5. kapituloval Hradec Králové, když radikální husité vedeni knězem Ambrožem odešli 30. 4. na pomoc Praze. Mnohem horší však bylo, že zradou Čeňka z Vartenberka padl 7. 5. i Pražský hrad. 12. 5. stanul Zikmund v Kutné Hoře a zahájil tu jednání. Pražské poselstvo k němu dorazilo 15. 5., ovšem nabídnuté podmínky byly pro Prahu natolik kruté, že nezbylo než králi vyhlásit otevřenou vzpouru. Pražané proto téměř vzápětí požádali o pomoc Tábor a táboři, ač sami tísněni Oldřichem z Rožmberka, se bez meškání vydali na cestu. Do Prahy dorazili – po vítězné bitvě u Poříčí, svedené prakticky za pochodu – již 20. 5.! Tři dni na to přitáhli ještě Žatečtí, Lounští a Slánští.

Nyní získáváme první indicie ve věci, která nás bude zajímat. Na základě údajů Vavřince z Březové totiž můžeme poměrně přesně rekonstruovat rozmístění sil v Praze ještě před příchodem křižáků. Vyšehrad a nově i Pražský hrad byly v rukou urozených českých příznivců Zikmunda. Malá Strana 8. 5. vyhořela, pražané se však opevnili v klášteře sv. Tomáše a především v Saském dvoře, tudíž drželi předmostí Karlova mostu. Hradečtí orebité, kteří dorazili nejdříve, se utábořili na jihu Nového Města na nezastavěném prostoru kolem kostela sv. Apolináře. Zde mohli klást účinný odpor vyšehradské posádce, která podnikala výpady do údolí Botiče a ostřelovala vypálený prostor Podskalí. Vyšehrad byl tehdy přímo propojen s Novým Městem jen úzkou a strmou Jeruzalémskou fortnou, tunelovou výpadní brankou; dnešní pohodlná Cihelná brána vznikla až r. 1841. Od Nuselského údolí směrem k severu byl východní bok Nového Města kryt přírodními překážkami, nejprve soustavou úzkých roklí kolem Svinské brány a pak stále strměji stoupajícím svahem až k velké příčné rokli, oddělující vrch Vítkov od masivu, na němž dnes stojí Žižkov a severní část Vinohrad. Tudíž masivní útok od východu byl prakticky vyloučen. Těsně za hradbami Nového Města však existovalo jedno kritické místo! A tím bylo Špitálské pole (nynější Karlín, který obdržel své jméno až roku 1817 podle tehdejší císařovny Karolíny Augusty) před Poříčskou branou. Sem neomylně zamířili táborité a podle Vavřincovy kroniky po svém příchodu rozbili hlavní ležení na ostrově Štvanici. Na Poříčí navíc bývala největší kolonie německých kupců v Praze, kteří po vypuknutí husitské revoluce z města hromadně uprchli, a tak tu jistě byl i dostatek volných domů pro „lepší“ ubytování táborských hejtmanů stavu rytířského. Ještě bylo třeba tento prostor něčím zabezpečit.

Královské manévry

Římského krále Zikmunda jsme zanechali v Kutné Hoře. Jak tedy zareagoval na všeobecné přípravy k obraně? Zdá se, že s nepříznivým vývojem zatím vůbec nepočítal a zahájil inspekční cestu po hradech svého nebohého bratra, spojenou s inventurou tam zanechaných pokladů, resp. toho, co z nich po všech zmatcích zbylo. V okamžiku příchodu táborů do Prahy (20. 5.) se zrovna nacházel na Novém Hradě u Kunratic. Jeho uherské vojsko se přitom utábořilo u Litožnic, zaniklé obec mezi Běchovicemi a Dubčí. Nevešli se tudíž na Nový Hrad, který je téměř miniaturní. Nyní však dochází ke sledu těžko vysvětlitelných událostí. 23. 5. přicházejí do Prahy Žatečtí, Lounští a Slánští a Uhři se dávají na ústup! Navíc ústup tak zbrklý a neuspořádaný, že u Litožnic zanechali většinu svých zásob potravin, které následně ukořistili pražané a jejich spojenci. Jak si toto jen vysvětlit? V této době ještě Zikmund neměl žádné zkušenosti s vojenským uměním husitů, nebyl tudíž důvod k nějakému přehnanému respektu. Zničení jádra husitských sil v poli mimo pražské hradby by pro něho navíc bylo více než vítané. Jediným možným vysvětlením tudíž je, že jejich početní převaha byla příliš citelná.

Ale ještě fatálnější bylo, že ustoupili rovněž kutnohorští, kteří směrem ku Praze přepravovali děla a další obléhací stroje. Kutná Hora totiž byla jediným městem v Čechách mimo Prahu, disponujícím pokročilými metalurgickými technologiemi. Nyní se však artilerie navrátila zpět a neexistuje jediná zpráva, že by až do konce celé válečné kampaně Kutnou Horu znovu opustila. Křižáci tak přišli o jedinou zbraň, použitelnou při obléhání silně opevněné Prahy. Proč to tedy Zikmund dopustil? Jednak asi proto, že dělostřelectvo bylo stále ještě žhavou technickou novinkou, nedokázal jej tudíž docenit. Ale ještě jednodušší vysvětlení je, že si byl vědom, že mu zatím nemůže poskytnout dostatečnou ochranu. Pro husity by to totiž byla příliš lákavá kořist a ztráta a přechod na nepřátelskou stranu by znamenaly katastrofu.

Další cestu Zikmunda a jeho uherského oddílu můžeme díky Vavřincovi sledovat velmi podrobně, ale jelikož to nepotřebujeme, budeme struční. Od Prahy se obrátil k severu na Starou Boleslav, 27. 5. byl v Mělníku, pak ve Slaném a 30. 5. v Litoměřicích. Odtud se přes Křivoklát, Žebrák, Točník, Karlštejn a Zbraslav vrátil z druhé strany na Nový Hrad u Kunratic. A pak již nastoupil přímo na bojovou linii na Vyšehrad. Zároveň však začal opevňovat ležení ve Zbraslavském klášteře. Toto zdá se, potvrzuje naši hypotézu, že prozatím byly jeho síly slabé. Zbraslav je sice rozlehlejší než Vyšehrad, nicméně příliš prostoru neposkytuje, je dobře chráněna ze dvou stran vodou (možnost jejího ostřelování z okolních kopců patrně Zikmund nebral v potaz), avšak k aktivnímu útoku na Prahu je pro značnou odlehlost zcela nevhodná. Zikmund by se zde octl takříkajíc v ofsajdu!

Hrátky s pražskými hrádky

Proud křížové výpravy, vedený přímo králem Zikmundem, tedy žádnou drtivou sílu nepředstavoval. Mohl sice panovníkovi zajistit průchod českým venkovem, notabene za situace, kdy síly husitských měst byly soustředěny v Praze, ovšem přímému střetu se stále vyhýbal. Vysvětlení je nabíledni. Slezská Svídnice, oficiální shromaždiště křižáckých vojsk, byla situována značně excentricky, mimo vlastních Slezanů byla dostupná snad jen pro Uhry a Lužičany a případně pro Poláky, kteří se však vzhledem k Zikmundově podpoře úhlavního nepřítele Polska Řádu německých rytířů výpravy neúčastnili. Válečníci z Německa a západní Evropy by museli táhnout tam a zase zpátky, rytířům z Rakouska a jihu by dokonce nezbývalo než projít přes horké území Čech. Zikmund byl tedy nucen čekat na další jednotky křižáků, které samozřejmě nikoliv jednotlivě (to by bylo příliš nebezpečné), nýbrž ve větších oddílech postupovaly přímo ku Praze. A potrvá to až do 9. 7., než dorazí Albrecht Rakouský a výprava bude uznána za plně bojeschopnou.

Král se mezitím musel postarat o své základny, tj. o oba pražské hrady. Vyšehrad byl zatím bez problémů, protivníci sice kolem něho budovali příkop a další opevnění, to však byla zařízení čistě defenzivní, která tuto pevnost neohrožovala. Hůře na tom však byl Pražský hrad. Ten – jak již uvedeno dříve – 7. 5. postrašený Čeněk z Vartenberka zrádně vydal Zikmundovým příznivcům, za což byla jeho korouhev potupně vyvěšena na staroměstském pranýři. Ještě téhož večera se jej pražané téměř úspěšně pokusili znovu dobýt (Vartenberk z něho pro jistotu uprchl), načež sice od přímého útoku ustoupili, ale hrad nadále obléhali a z prostoru vypáleného Strahovského kláštera i ostřelovali. Situace jeho obránců byla přímo zoufalá, nezůstaly tam totiž vůbec žádné zásoby potravin, poráželi se tudíž koně a mnoho lidí, zejména z řad českého personálu, odtud tajně prchalo k nepříteli.

O první pomoc Pražskému hradu se Zikmund pokusil již 2. 6. Část vyšehradské posádky pod jeho vedením napadla příkop pod Vyšehradem, přičemž bylo totálně zdevastováno Podskalí včetně dvou kostelů. Tento klamný manévr upoutal pozornost natolik, že druhá část vyšehradských mohla obloukem tajně proniknout až k Bruské bráně na Hradčanech, odkud zahnala stráž pražanů a dodala kolegům z Pražského hradu alespoň minimální zásoby jídla a zřejmě i střelný prach. Přesným ostřelováním z hradeb se totiž následně podařilo zničit husitské praky na Pohořelci. Rozhodující průlom se králi povedl 12. 6., kdy opět klamným útokem (!) vylákal husitské síly k šarvátce před Strahovem a současně nepozorován, kryt úbočím vrchu nad Střešovicemi, přivezl na svou druhou pražskou základnu mnoho vozů s potřebným proviantem. Že na ústupu utrpěl značné ztráty, bylo již vedlejší, další obléhání nemělo smysl a bylo tudíž 14. 6. ukončeno. Pražané, táboři a ostatní husité zničili vše, co na Malé Straně ještě zůstávalo stát, zajistili předmostí a definitivně se stáhli na Staré a Nové Město pražské.

Zikmundův tábor

Takový Babylon národů, jaký se zde na konci června Léta Páně 1420 rozložil, Praha za celou svou historii ještě neviděla. Kronikář Vavřinec z Březové jich vyjmenovává neuvěřitelných 36, v tom třeba i Huny. Střízlivým okem však shledáme, že značnou část z těchto národů tvoří příslušníci různých německých státečků a že téměř všechny exotické východní národnosti pocházejí z Uher. A kolik asi stálo před Prahou Angličanů nebo Španělů? Pro nás je ale podstatnější jejich rozložení. Podle Čornejovy rekonstrukce bylo celé ležení rozděleno do čtyř velkých táborů. Naproti Pražskému hradu za Jelením příkopem se utábořilo jádro Zikmundovy svídnické výpravy, tj. Uhři a s nimi Slezané a čeští a moravští katolíci. Na Letenské pláni rozbili ležení křižáci porýnští a jihoněmečtí. Rakušané se usadili poblíž vsí Holešovic a Buben, tedy někde kolem dnešního Strossmayerova náměstí. Konečně vojska z Míšeňska a Durynska se prý soustředila v sousedství Královské obory. Je velice pravděpodobné, že takto ve čtyřech oddělených sledech křižáci ku Praze postupně přiráželi.

A čím se tato armáda armád po dlouhých čtrnáct dní zabývala? Občas si krátili čas upalováním náhodně chycených Čechů a mezi tím vedli úpornou válkou psychologickou, údajně sborově pokřikovali z Letné na Prahu „Ha! Ha! Hus! Hus! Katzer! Katzer!“ Za dané situace se ale nic jiného dělat nedalo, celá výprava byla totiž soustředěna v severozápadním sektoru pražského okolí, což vylučovalo nejen možnost regulérního rovnoměrného obležení, ale i jakýkoliv přímý kontakt s husitskými vojsky, která se nacházela na protějším břehu v hradbách Starého a Nového Města. Původní táborské ležení na ostrově Štvanici bylo už v této době totiž vyklizeno. Ale proč křižáci nezačali alespoň Prahu ostřelovat? Vyvýšená Letenská pláň by k tomu přece byla více než ideální základnou. Petr Čornej vypočítává řadu možných důvodů. Zikmund artilerii nevěřil, nechtěl Prahu zpustošit, nehodlal si znepřátelit českou katolickou šlechtu, ostřelování by bylo neúčinné a cestu by mu stejně neotevřelo atd. Proti tomu však lze namítnout, že materiální škody by sice při tehdejším používání plných kamenných koulí skutečně nebyly velké, avšak demoralizující psychologický efekt by byl obrovský. Samotný Vavřinec o kus dále líčí, jak 27. 9. téhož roku výstřel děla z Pražského hradu zabil na Staroměstském náměstí jednoho muže a pět žen, z toho jednu v pokročilém stupni těhotenství (dítě bylo údajně zachráněno a pokřtěno). Podobné spekulace však nemají smysl, protože my již víme, že Zikmund děla a obléhací stroje prostě neměl. Ta kutnohorská se před hrozbou srážky u Litožnic vrátila zpět do Hory, další se sice nacházela na Pražském hradě, ale hradní posádka se jich zaručeně nemínila vzdát. A tak křižáci měli před Prahou téměř rekreaci, dokonce velmi dobře placenou. Ale alespoň mohli v klidu sledovat, cože to vyrůstá na vrcholu protějšího kopce za Vltavou.

Záhadné sruby

Nyní vplouváme do nejistých vod. „Předvídaje to Jan Žižka, hejtman táborský, dal bez odkladu hned na svrchu jmenované hoře postaviti dva sruby na způsob jizeb a kázal je okopati maličkým příkopem a obehnati zdí z hlíny a kamení“, píše Vavřinec z Březové. „Nevelké opevnění, postavené nad západním svahem kopce, tvořily jen dva sruby, opřené o starší viniční věž. Toto jádro chránila předsunutá kamenná zeď a tři nepříliš hluboké a široké příkopy“, rekonstruuje historik Petr Čornej. Jenže! Kronikář při vlastním líčení bitvy mluví o srubu v jednotném čísle a následně – při výkladu o jejich horečném dokončování v nejisté situaci po boji – dokonce o „četných dřevěných srubech“.
Archeologie nám dnes již nepomůže. Je ironií dějin, že původní terén vrchu tehdy Vítkova, dnes Žižkova, byl nenávratně zničen při výstavbě Památníku národního osvobození. Na nějaké vykopávky tehdy nikdo nepomyslel. Přitom naděje nemusela být marná, o čemž svědčí objevené, velmi dobře dochované obléhací tábory před Novým hradem u Kunratic či před Sionem u Kutné Hory.

Vavřinec mluví ve své kronice o srubech ještě jednou. Při obléhání Vyšehradu v říjnu téhož roku byly prý na ostrově pod ním (tento bývá občas ztotožňován s nynější Císařskou loukou, která však ve směru toku Vltavy neleží pod, nýbrž nad vyšehradskou skálou) vystavěny „dvě jizby, kterým se obecně říká sruby“, jejichž účelem bylo zabránit zásobování pevnosti po řece.

Srub si dnes představujeme jako hrubou, dřevěnou stavbu, obvykle spojovanou s romantikou Divokého západu či českého trampingu. Ovšem ve středověku se takto nazýval také dřevěný hrádek, vyskytující se ponejvíce ve hvozdech na hranicích (tím se patrně inspirovali i tvůrci terminologie předválečného čs. pohraničního opevnění, kde se srubem rozumí těžký betonový objekt). Jasněji máme v otázce účelu vítkovských srubů. Jejich úkolem bylo, jak doslova opisuje Čornej od Vavřince, pojistit poslední volný koridor pro dovoz potravin do Prahy, totiž severovýchodní, neboť západní byl blokován Pražským hradem a křižáckým ležením a jihovýchodní naopak Vyšehradem. Těžko lze něco namítat, ale domnívám se, že kromě tohoto takříkajíc strategického důvodu mělo zmíněné opevnění i zásadní význam taktický. Ten se však projeví až posléze, proto zatím nepředbíhejme. Povšimněme si však ještě jedné závažné indicie. Z kronikářova líčení výslovně vyplývá, že srub (či sruby) nebyl v rozhodující okamžik hotov. A archeologické výzkumy nedokončených středověkých opevnění rovněž jednoznačně ukazují, že stavba tehdy vždy začínala nejohroženějším úsekem (tedy většinou u tzv. šíjového příkopu) a teprve pak postupovala do bezpečnějšího týlu.

Rozcvička v předvečer

Jak nás učí dějiny, pro vojsko není nic zhoubnějšího než nečinnost. Mnoho vojevůdců to však odmítá pochopit. Zatímco část husitů pilně budovala dřevěné opevnění na kopci Vítkově (jehož smysl ovšem chápal nanejvýš samotný Žižka), jedinou trošku smysluplnou činností Zikmundových křižáků byly pokusy protrhnout jez a zapálit mlýny v prostoru dnešního nábřeží na Františku. Nehledě k tomu, že bez použití trhavin mohly mít podobné akce sotva šanci na úspěch, byl by však i případný zdar dohromady stejně k ničemu, jelikož povodňová vlna by neškodně odplynula ven z města a ani následný pokles hladiny by jim přímý útok přes Vltavu neumožnil.

Uběhlo čtrnáct dní a události nabraly spád. 12. července Zikmund vysílá uherské sbory k troskám před rokem vypáleného kartuziánského kláštera na území dnešního Smíchova. Moment překvapení je dokonalý, uherská lehká jízda je v tomto nepřekonatelná. Dle patrně autentického listu markraběte Míšeňského „řečených kacířů přitom zabili více než sto a zajali 156 žen, které měly vlasy zastřižené jako muži a byly opásány meči a kameny v rukou, kalhoty a holinky měly, část jich byla upálena“. Poprvé narážíme na husitské amazonky, s nimiž budeme mít tu čest i pozítří. Zajímavé je, že nejlépe informovaný kronikář Vavřinec o této šarvátce nepíše, stručná zmínka je jen v textu B Starých rukopisů českých.

Pro nás jsou však závažnější události dne následujícího. Opět podle Vavřince: „Potom 13. dne července , totiž na den sv. Markéty, přišel houf ozbrojenců na Špitálské pole útočit na město, aby zkusili, jak by se Pražané měli k obraně. A když se přiblížili k městu, vyrazilo proti nim na zvonění radničního zvonu množství Pražanů. Ti, nezachovavše žádný pořádek a nepočkavše na sebe, proti vůli hejtmanů, ač jich bylo méně, nepřátelsky napadli množství jezdců. A když se spolu srazili, Pražané, vidouce sílu nepřátel, utíkali, při čemž byli někteří zabiti a četní zraněni. A když přišlo z města množství lidu, tehdy nepřátelé ustoupili a vrátili se přes Vltavu, odkud přijeli“, píše kronikář a škodolibě dodává: „A jednoho rytíře zabili čtyři sedláci (= táboři) a když pak zápasili o jeho zbraň, rychle přijeli někteří z jeho družiny a hned ty čtyry na místě smrtelně zranivše ujeli. “ Text B Starých letopisů českých upřesňuje, že toto střetnutí se mělo odehrát na Špitálském poli za Malatem. Potíž je však v tom, že dnes nevíme, kdo nebo co byl Malat ani kde se nacházel, a podle listu markraběte míšeňského zde přitom padlo přes 50 husitů.

Co se stalo, je zřejmé. Část křižácké jízdy přebrodila Vltavu a pokusila se ze Špitálského pole zaútočit proti Poříčí. Zburcovaní Pražané provedli narychlo improvizovaný výpad a protiútok, přičemž první neorganizovaná vlna byla zčásti rozprášena a zbytek před přesilou ustoupil, či přímo uprchl a teprve ukázněné posily přivodily zvrat a zahnaly křižáky zpět za Vltavu. Podstatnější však je otázka proč? Jaký měla tato šarvátka smysl? Na první pohled by to byla hrubá strategická chyba křižáků, neboť takto předem prozrazovali směr dalšího náporu. Jenže oni žádný jiný prostor pro nástup neměli. Obcházet Prahu od jihu pod ochranou Vyšehradu nebo provizorního opevnění na Zbraslavi by bylo příliš zdlouhavé a těžkopádné, navíc by se pak muselo budovat nové ležení na východní straně města. Ale proč obránci opouštěli bezpečí za hradbami a podnikali výpad? Zvláště v okamžiku, kdy ještě vůbec neznali skutečnou sílu nepřítele? Byla to pouhá nedočkavost po dlouhém klidu zbraní? Nebo byli husiti něčím vyprovokováni, že prostě nemohli nečinně čekat? Chtěli je snad křižáci vylákat ven záměrně? Nějak moc otázek najednou, na něž odpovědi neznáme. Ve světle událostí, o nichž Vavřinec píše vzápětí, ale které se ve skutečnosti nestaly, se nám možná objeví ještě jedno překvapivé vysvětlení. Avšak prozatím si položme další otázku: Zapojila se do této špitálské předehry též posádka z Vítkova?

Plán generálního útoku?

Nastává den D, neděle nejblíže příští po sv. Markétě, podle dnešního fádního kalendáře 14. červenec 1421. O hodině nešporní bylo připraveno královo vojsko, aby nejprve jeho menší předvoj dobyl ten bezvýznamný dřevěný srub na hoře vedle šibenice, ale pak hlavně „po jeho dobytí aby ostatní houfy podle rozvržení hejtmanů zaútočily na třech místech na Pražské město, totiž z Pražského hradu Čechové na dům vévody saského, z Vyšehradu aby vyrazily na Nové a ze Špitálského pole na Staré město.“ Tak to říká Vavřinec a zní to logicky. Ale jen na první pohled.

Jak víme, z Vyšehradu útočili již nejméně dvakrát, pokaždé s nevalným úspěchem. A bez výrazných posil by opět asi jen těžko byla nějaká šance. O přísunu posil na Vyšehrad však Vavřinec nic neví a stěží by mu unikl. Naproti tomu posádka z Pražského hradu do bojů zatím aktivně nezasáhla a zřejmě o to ani nestála. Útok na malostranský konec mostu by sice byl pohodlný, pěkně z kopce, ovšem případný ústup by byl o to obtížnější a mohlo by přitom být pořádné horko. Husité pochopitelně měli proti zrádným krajanům mnohem větší zášť než proti cizáckým žoldnéřům. Ještě dodejme, že ani případné dobytí opevněného Saského domu na předmostí by nic neznamenalo, jelikož by bylo nutno se probíjet dále přes most, kde po dvou stech letech hrstka nevycvičených studentů úspěšně zadrží ostřílené švédské bojovníky.

Rozebírat nereálnost podobného projektu je však zbytečné, víme přece, že se nic podobného nestalo. A zaručeně to nebyl jen důsledek neúspěchu na Vítkově, vždyť na Vyšehrad se stěží mohlo donést aktuální zpravodajství. Jak však k tomu Vavřinec došel? Vymyslil si to celé? Než kronikáře odsoudíme, vzpomeňme si, co se stalo předešlého dne – ten podivný útok a následné protiútoky. Zajatci se sice v této kruté válce téměř nebrali, ale co když přece jen někdo přeběhl? Nebo si husiti záměrně odvedli „jazyka“? Pak by vše mohla být léčka. Dnes bychom řekli přímo dezinformační kampaň s jediným cílem, totiž udržovat obránce Prahy v permanentní nejistotě a zamezit tak soustředění sil v prostoru Poříče či přímo ve vítkovské pevnůstce. Průběh operace k proražení blokády Pražského hradu, při němž byly použity dokonce dva fingované útoky na dvou odlehlých místech, nás v tomto podezření utvrzuje. Ale to by zároveň znamenalo, že o blížícím se masovém útoku musela být přesvědčena většina křižáckého vojska, jinak by se vše brzy prozradilo. Skutečné plány tedy patrně znal jen Zikmund a okruh jeho nejvyšších velitelů. My však již můžeme leccos domýšlet. A stále zřetelněji se nám rýsuje klíčové pole této šachové partie – pole Špitálské. Jenže to pole je chráněno věží.

Jezdec proti věži

Jak to tedy 14.07. opravdu začalo? Nechť opět promluví kronikář: „… o hodině nešporní bylo připraveno všechno vojsko královo, aby někteří z nich v několika tisících útokem dobyli dřevěný srub, postavený Žižkou na hoře vedle šibenice … a když to bylo takto rozvrženo, vytáhlo mnoho tisíc jezdců na Špitálské pole, při čemž král čekal na druhé straně Vltavy v poli s třemi velkými houfy, aby viděl výsledek. Míšeňští pak jezdci se svými lidmi a s nimi spojenými sedmi nebo osmi tisíci vyjeli na horu, útokem a s troubením napadli svrchu uvedený srub a obsadili příkop i viničnou věž …“

První, co zarazí, je ta hodina nešporní. V historii trochu sečtělý člověk ví, že nešpory (z latinského vesperas) nastávají až při soumraku, resp. po západu slunce. Hodlali snad křižáci bojovat v noci? Toto je ale pouhé nedorozumění, staří Čechové totiž hodinou nešporní rozuměli poločas mezi polednem a nešporami, tudíž – jelikož jsme týden před letním slunovratem, kdy slunce zapadá až po osmé hodině – by to znamenalo čtvrtou hodinu odpolední. To je sice čas značně pokročilý, nicméně při dobré organizaci a troše štěstí by se akce zvládnout dala. Ještě závažnější otázkou jsou ty tisíce jezdců. Kolik jich tehdy stálo na Špitálském poli je vcelku jedno, jelikož ti do boje stejně nezasáhli, ovšem těch 7000 – 8000 na hřebeni Vítkova je evidentní nesmysl, tolik by se jich tam ani nemohlo vejít. Vavřinec to asi poněkud přehnal, pro jistotu počítejme s číslem 10krát nižším, i když pravděpodobnější bude jen několik málo stovek. To by tehdy ale stejně byla síla přímo drtivá. Drobnou záhadou navíc zůstává i ta údajně dobytá viniční věž. Podle Čornejovy rekonstrukce tvořila páteř opevnění. Takže kdyby padla, musel by být osud srubů zpečetěn, stejně jako když při dobývání hradu padne bergfrit. Ledaže by to byla jen nějaká chatrná zřícenina.

Ale nahlédněme ještě do dopisu markraběte míšeňského: „… a vévoda Ludvík z Břehu dobyl jedné věže v městě pražském a v ní zajal více než 100 kacířů …“ Jeden o voze a druhý o koze. Jeho věž se výslovně měla nacházet ve městě, tedy dole ve městě, podle Pekaře na Menším Městě pražském, dnešní Malé Straně. Z Vítkova přece křižáci nestihli odvést vůbec žádné zajatce, natož rovnou stovku a Ludvík Břežský byl Slezan, nikoliv Míšňan, tudíž neměl nahoře co pohledávat. Jenže! Markrabí tuto zprávu datuje k 14. červenci a zařazuje ji až za vylíčení událostí na temeni hory. A my přece víme, že k žádnému útoku na město v tomto dni nedošlo.

A jak si Zikmundovo velení útok vůbec představovalo? Stabilní opevnění přece nelze dobývat s pouhou jízdou, k tomu jsou zapotřebí ještě střelci (z kuší i dělostřelci, byť jsme teprve v počátcích užívání střelného prachu) a především pěchota a ženisté se žebříky, beranidly, obléhacími plošinami a jinou technikou. Jezdectvo nastupuje až na závěr, když jsou uvolněny průjezdy. Síla těžké jízdy totiž spočívá v hrotech jejich kopí, do nichž se koncentruje kinetická energie rozjetých koní. Ovšem kopím se hradba (byť dřevěná) prorazit nedá. Rychlost rozjezdu zde byla navíc silně omezena oním trojitým příkopem, třebaže patrně nebyl nikterak hluboký ani strmý. Byla tedy celá akce již od začátku ztracená? Možná ne tak docela. Poloha v sedle totiž alespoň z části vyrovnávala patrně nepříliš velkou výšku hradby, o níž mohli být od zvědů předem informováni. Samozřejmě přeskočit ze sedla na hradbu bylo v brnění vyloučeno, dalo se však s obránci šermovat stylem muž proti muži. A dost možná, že Zikmund měl v záloze připravenu ještě jednu, mnohem účinnější zbraň.

Dívčí válka

Dostáváme se k nejslavnější, ale také nejzáhadnější fázi bitvy – k zahájení útoku. Nejprve promluví markrabě Míšeňský: „… naši lidé překročili dva jejich příkopy a snažili se dobít třetího, když …“ a slovo přebírá náš kronikář: „… a když chtěli lézti na zeď, udělanou ze země a kamení, dvě ženy s jednou dívkou a asi šestadvaceti muži, kteří tehdáž zůstali v srubu, udatně kamením a sudlicemi odporujíce se bránili, neboť neměli šípy ani prach do houfnic. A tak jedna ze svrchu uvedených žen, třebas beze zbroje, překonávala odvahu mužů, nechtějíc ani o krok uhnouti s místa, a volala: ,Neslušíť věrnému křesťanu před Antikristem ustoupiti!‘. A tak zmužile bojujíc byla zabita a vydechla duši. I Žižka přišed tam byl by sám zabit, kdyby ho nebyli jeho lidé cepy vyrvali z rukou nepřátel. “ Tolik prozatím Vavřinec z Březové, od něhož to téměř doslova opsal spisovatel Alois Jirásek. Něco tady ale nesedí.

Pouze devětadvacet bojovníků, z toho tři ženy? A to staročeský překlad Vavřincovy kroniky uvádí dokonce jenom šestnáct mužů! Historik Václav V. Tomek se sice pokusil údaj poupravit na 126 husitů, i to by však byl nepoměr přímo zoufalý, byť by proti nim nestálo osm tisíc železných rytířů, ale třebas jen tři stovky. Výsledek střetnutí by v takovém případě nebyl dokladem statečnosti obránců, nýbrž totální neschopnosti útočníků. Uvažujme dále. Po šarvátce na Špitálském poli, která proběhla den předtím, muselo být v Praze každému jasné, že teď už jde do tuhého. Dá se předpokládat, že naplno zavládla válečná atmosféra. V takové situaci že by táboři nechali vítkovskou pevnůstku téměř bez posádky? Proč by se vůbec lopotili s její stavbou? A pokud na vrchu Vítkově skoro nikdo nebyl, co tam pohledával vrchní velitel Jan Žižka? Uchýlil se snad na samotu k rozjímání?

K vysvětlení těchto podivností je třeba si připomenout jednu událost, která slavné bitvě předcházela. Bylo to Zikmundovo bravurní proražení blokády Pražského hradu. Zatímco část jízdy okázale útočila na husity před Strahovem, další oddíl využil nepozornosti a pronikl i se zásobami do obléhaných prostor! Krom toho si znovu zopakujme, že sruby na Vítkově nebyly dokončeny, ba co víc, jejich nehotovost musela být přímo fatální, jinak by se tam ve dnech těsně po 14. červenci nepracovalo s takovým horečným spěchem a úsilím. Co se ale evidentně podařilo stihnout, byl první krok stavby všech středověkých opevnění, totiž vztyčení čelní hradby, která dokázala zadržet nápor obrněné jízdy. Konečně si ještě povšimněme terénní konfigurace bojiště. Vrch Vítkov má sice strmá úbočí (zvláště to severní nad Karlínem), ale jeho závěr směrem ke křižovatce U Bulhara již tak prudký není a vystoupat zde dokáže i méně zdatný chodec. Základní indicie tedy máme pohromadě, dále pak se je pokusíme seskládat. Možná vše bylo opravdu trochu jinak, než nám líčí spisovatel Jirásek.

Dýka v zádech?

Dosavadní výklady bitvy na Vítkově vždy předpokládaly pouze jeden útok, a to čelní. Zkusme ale nyní na chvilku popustit uzdu fantazii, ovšem přísně v mezích mantinelů, které jsme si vytyčili.

Křižácká jízda v počtu několika set železných rytířů se již sešikovala v prostoru Ohrady a rozjíždí se v mnoha řadách za sebou po hřebeni Vítkova. Přejíždějí první a druhý příkop, patrně nejsou příliš hluboké a za třetím příkopem již první těžkooděnci narážejí na dřevěnou hradbu. Plný počet tamních obránců je však dokonale připraven, nápor zachycují a oplácejí rány. Všude se rozléhá nepředstavitelný ryk a lomoz. Proto v té vřavě žádný z bránících bojovníků nepostřehne menší pěší oddíl, který vystupuje zezadu, z prostoru dnešního Bulhara. Kryta viničními zídkami dostává se tato diverzní jednotka do týlu srubů, bez námahy překonává rozestavěné zadní zajišťovací opevnění a ocitá se v husitském zázemí. Zde zastihuje pouze těch 29 osob týlového zabezpečení, o kterých mluví kronikář Vavřinec. Povětšině ženy, starce a invalidy. Rozpoutává se zuřivý boj na život a na smrt. Vetřelci pochopitelně mají fyzickou i technickou převahu, obránci i přes svou nevýslovnou statečnost padají jeden za druhým. Jistě také zoufale volají o pomoc, v rachotu bitvy však jejich křik zaniká. Záškodníci možná teprve nyní obsazují onu tajemnou věž a zakrátko již zevnitř otevřou hlavní bránu či provedou nějakou jinou destrukci. Vrchní velitel Jan Žižka, který vpředu úspěšně odráží útok, však podvědomě vytuší, že za jeho zády není cosi v pořádku. Jde se osobně přesvědčit a upadá do pasti! V tento okamžik se kolo dějin může otočit o 180 stupňů.

Dobytí vítkovské pevnůstky by ještě nemuselo znamenat pád Prahy, Žižkova smrt by však nepochybně dříve či o trošku později přivodila porážku husitství, neboť ani Prokop Holý by se už nestihl patřičně vzdělat a vycvičit. Dost možná, že Zikmundovi muži udělali v tuto chvíli rozhodující chybu. Žižka je díky pásce přes oko příliš známý a nápadný, takže hned vědí, kdo jim padl do rukou, a místo, aby s ním udělali krátký proces, pokoušejí se jej dostat do zajetí živého. Tím ale ztrácejí drahocenné sekundy, vojevůdcova nepřítomnost na hradbě totiž jeho válečníkům neunikne, několik z nich se ho vydává hledat, to však již nejsou ženy z týlové služby, nýbrž drsní cepníci. A tak jsou diverzanti odhaleni a vzápětí zneškodněni.

Vraťme se do šedivé historie. Jistě to přesně takhle neproběhlo. Ale překvapivě se tím vysvětlují rozpory v líčení této fáze bitvy. Dosud jsme vycházeli z jejího popisu z pera Vavřince z Březové, ten však nebyl očitým svědkem a navíc jako universitní mistr sice bravurně chápal jemné diference mezi táborským a pražským pojetím eucharistie (svátosti oltářní), ale věcem hrubého vojenství nerozuměl. Proto pečlivě zachytil detaily, včetně hrdinného odporu táborských žen, avšak podstata události mu unikla. Ale není vyloučené, že ani na pomoc Žižkovi přispěchavší husité nepochopili, že právě zlikvidovaní nepřátelé nepřišli od Ohrady.

Střelec proti jezdci

Po nezdaru pokusu o lstivý průnik zezadu by bývalo bylo rozumné celou akci ukončit. Ovšem rytířská čest velí předčasně z boje neodcházet. Nyní se již bojuje na výdrž. Nepadnou-li sruby do setmění, bude ústup beztak nutný, jelikož přenocovat zde by bylo příliš riskantní. Bůh Mars se však rozhodl nepropustit Zikmunda tak lacino.

Dejme opět slovo kronikáři: „A když se již takřka celé město strachovalo, že bude ztraceno, a vylévajíc s maličkými modlitby a slzy, očekávalo jen pomoc z nebe, přišel zatím kněz se svátostí těla Kristova a za ním asi padesát střelců a ostatní sedláci beze zbroje s cepy. A nepřátelé, uviděvše svátost a uslyševše zvonění zvonku a silný křik lidu, zachvácení náramným strachem se dali na útěk a velmi rychle prchali, chtějíce jeden druhého v běhu předstihnouti. A za toho útoku nemohouce se udržeti, mnozí se zřítili z vysoké skály a zlámali vaz, přemnozí byli od pronásledovatelů pobiti, takže v době jediné hodiny jich bylo zabito skoro tři sta a jiní byli smrtelně raněni a odvedeni.“

Až tak dramaticky nám to vylíčil. Pro dnešního, v nadpřirozené zázraky nevěřícího člověka však nebude příliš těžké závěrečnou fázi bitvy vyložit i bez zásahu nebes. Především denní doba pokročila, blížil se soumrak, byť v tento letní čas přicházívá pozdě. Obránci na městských hradbách, kteří byli od rána v permanentní pohotovosti, začínali čím dále jasněji chápat, že k útoku na město nedojde. Alespoň ne tohoto dne. Nevíme, zda byli s posádkou ve vítkovském srubu v nějakém spojení (např. vizuálními signály). Ale kdo vůbec byl onen kněz a vůdce ve jedné osobě? Vavřinec jeho jméno nezná, či možná zamlčuje. Pouze dle textu T Starých letopisů českých (v tzv. rukopisu oseckém, který sice pochází až z druhé čtvrtiny XVI. století, ale evidentně se zakládá na starší předloze) to měl být jinak zcela neznámý Vít Úpický, podle jména tedy pocházel z východních Čech, podle způsobu kráčet se svátostí oltářní v monstranci na žerdi to snad byl kněz táborský, které Vavřinec moc v lásce neměl, tedy nikoliv pražský. Oddíl, který dal dohromady, však nebyl žádnou zoufalou nouzovou výpomocí, protože 50 střelců z kuší totiž v této době už představovalo slušnou palebnou sílu. A ostatní patrně sloužili k jejich ochraně. Všichni postupovali úžlabím v místě dnešní Koněvovy ulice a podle kronikářova líčení svoji přítomnost nijak neskrývali, narozdíl od předešlé nepřátelské pěší výpravy na vrchol. Minuli srub a rozvíjejí se po celé délce pod hřebenem Vítkova. Křižáci se samozřejmě nedávají na útěk při pouhém jejich spatření či zaslechnutí jako později u Domažlic. Železní rytíři i jejich koně však jsou již silně znaveni. Dříve nežli soumrak a kýžený odpočinek ale přichází finále.

Pád do hlubin

Ve zlaté době rytířství neměly pěší oddíly proti obrněné jízdě valnou šanci, byly totiž snadno dostiženy, obklíčeny a rozdrceny. Radikální obrat však – ještě o něco dříve než husité – přináší tzv. švýcarská pěchota. Ta se sevřít nenechá, naopak svými halapartnami v poli likviduje koně a strhává jezdce. Známý popularizátor našich dějin Petr Hora-Hořejš předpokládá zmíněnou „švýcarskou“ taktiku i na Vítkově. Domnívám se, že toho nebylo třeba. Jádrem pomocné výpravy totiž byli střelci, kteří zblízka nebojují. Navíc se protiútoku vůbec nemuseli obávat, vzhledem k terénní situaci by jim pokaždé stačilo seběhnout o něco níže po svahu, kam za nimi těžkooděnci na koních nemohou, neboť by se už možná nedokázali vyškrábat zpátky.

Střet na Vítkově spíše připomínal zmenšeninu bitvy u Kresčaku. Zatímco ale ve Francii lučištníci boj zahajovali z návrší tváří v tvář protivníkovi, u Prahy jej střelci z kuší ukončují, střílejíce na nepřítele mírně vzhůru a ze strany. Jezdec z boku sice vystavuje menší plochu, z koně se však stává ideální terč. Zabít samostřílem koně, notabene obrněného, je sice obtížné a vyžaduje to přesný zásah na citlivá místa, ale neutuchající déšť šipek jim jistě působí bolestivá zranění. A tak se koně plaší a rytíři se krok po krůčku stahují k severnímu okraji hřebenové plošiny. Zde se jim naskýtá útěšný výhled přes Vltavu na domovský tábor v Bubnech a na Letné, kde je zakrátko čeká zasloužený odpočinek. Formace jízdy, zajišťující plynulé střídání bojovníků na čele proti srubům, se tak za nepřetržité nepřátelské střelby zužuje a nebezpečně zahušťuje. A pak se stalo, co se stát muselo. Snad několik příliš daleko vytlačených jezdců ztratilo rovnováhu, možná se nějaký šipkou smrtelně raněný kůň svalil a zatarasil ostatním cestu, snad se utrhl kraj svahu, každopádně přichází hromadný pád. Nutno dodat, že to opět zřejmě odnášejí především ubozí koně. Ačkoli je vrch Vítkov ze severu značně strmý, o žádné vysoké kolmé skále, jak popisuje Vavřinec, nemůže být řeč. A tehdy tomu jistě nebylo jinak, eroze sice snadno změní odlesněný svah v holou skálu, avšak proces opačný není v silách matky přírody. Nestalo se sice nic fatálního, ovšem bojová formace je beznadějně rozvrácena a křižácká jízda ve zmatku rychle ustupuje. Válečné nadšení nyní zachvacuje i sudličníky a cepníky, kteří sem přišli jako doprovod střelců. Sevření srubů je rázem uvolněno, jejich posádka by asi také ráda provedla výpad, ale je již na smrt unavena.

I když asi většina zřítivších se křižáků vyvázla jen se zlomeninami či s pouhými modřinami, přesto jsou na Zikmundově straně ztráty na životech. Vavřinec, který však rád přehání, mluví o 300 při tom pádu zabitých či od pronásledovatelů pobitých, pozdější kronika Beneše Minority píše o 144 padlých Němcích a Uhrech, svědci z druhé strany nicméně udávají počty daleko nižší. Oldřich Řezenský 60, anonymní informátor ze Saska pak 70, přičemž mezi těmi, kteří z bitvy nevyvázli živí, jmenuje i míšeňského hejtmana Jindřicha z Isenburka. Zarážející ale je, že další pramen saského původu, totiž list markraběte míšeňského, psaný údajně těsně po srážce, o nějakých mrtvých vůbec nic neví.

Ranní kocovina

Druhý útok byl odražen, ztráty křižáků přitom však byly zcela zanedbatelné a Zikmundova armáda rozhodně nemohla být nijak oslabena. Jak to však vypadalo s její morálkou? Čtrnáctidenní (pro slezskou a uherskou část výpravy ještě podstatně delší) vyčkávání ji rozhodně neposílilo. Nyní měli za sebou dva neúspěšné výpady. Ten druhý, vítkovský navíc mohli i nezúčastnění sledovat v přímém přenosu, protože z Letné a přilehajících svahů měli hřbet Vítkova jako na dlani. Ale musel to být ve finále děsivý pohled, když se jejich kamarádi řítili a kutáleli dolů ze svahu, aniž by někdo z diváků mohl tušit příčinu takového zvratu, jelikož husitští střelci stáli až za hřebenem a tudíž nemohli být vidět. Objevovaly se zlověstné fámy o ďáblově templu na vrcholu Vítkova. Přímí účastníci samozřejmě pravdu znali, vždyť podobný hromadný pád nemohl být pro zkušené jízdní bojovníky nic mimořádného, ale možná se obávali posměchu pro svou nešikovnost, tak si vše raději nechávali pro sebe. Nejhorší přitom bylo, že nikdo, s výjimkou samotného Zikmunda a nejužšího kruhu jeho velitelů v čele s italským kondotiérem jménem Pipo Spano, netušil, že už je ve skutečnosti všechno ztraceno.

Stejná nejistota ale zpočátku panovala i v táboře husitů. Ještě ráno po bitvě nikdo nevěděl, co se vlastně stalo. Včerejší ztráty nepřítele se daly snadno přehlédnout a určitě nemohly být nijak úchvatné. Každou chvíli se dal očekávat třetí útok, ještě drtivější. Ale! Již byly notoricky známy útočné záměry, a tak protivník už nemohl překvapit. V křižáckém táboře navíc nebyly patrné žádné známky nových příprav. V průběhu dne se proto mezi Pražany začal rozrůstat optimismus, údajně posilovaný mládeží, hromadně zpívající zbrusu novou píseň od kněze Čapka „Dietky Bohu zpievajme“.

A co bylo ještě podstatnější, boj totiž prověřil vítkovské opevnění a prokázal i jeho slabiny, které bývaly mohly být takřka fatálními. Na Vítkově propukla stavební horečka. „Hned nazítří hejtman Žižka, svolav z Prahy množství žen, dívek a lidu světského, velmi silně ohradil tvrz řečenou četnými většími a hlubšími příkopy, zdmi a dřevěnými sruby“, píše Vavřinec z Březové. Z toho, co víme a domýšlíme o průběhu bitvy, můžeme dovodit, že nyní bylo určitě dokončeno i týlové opevnění, čímž bylo zamezeno zákeřným průnikům zezadu, a zároveň mohla být zvýšena i čelní hradba, což by pro příště vyloučilo nasazení útočné jízdy. Teď jistě také začala být tvrz (tedy již nikoliv srub) osazována i děly a praky, jak lehkými pro vlastní obranu, tak těžkými na ostřelování pláně na Špitálském poli. Na samotný závěr vraťme ještě slovo kronikáři: „A tak tomu vrchu mnozí dalo jméno Žižkov.“ 15. červenec 1420 by proto měl být považován za den zrození Žižkova!

Partie končí patem

Celých čtrnáct dní před bitvou stály na dohled od sebe dvě ohromné, na smrt znepřátelené armády. Dalších čtrnáct dní zde ještě zůstanou. Každý si po bitvě krátil čas, jak uměl. Husité horlivě budovali vítkovskou pevnost, táborské sestry s Václavem Korandou v čele plenily pražské kostely a mistři pražské university se teoreticky připravovali na jednání se zástupci římské církve, k nimž po mnoha obstrukcích ze Zikmundovy strany došlo až 25. 7. na Malé Straně a jejich hlavním, byť ne zamýšleným výsledkem byla formulace Čtyř pražských artikulů, které se stanou ideovým základem husitství.

Udatní křižáčtí bojovníci se pustili do pustošení vesnic a tvrzí v okolí Prahy, avšak samozřejmě jen na bezpečném levém břehu Vltavy. Kdo před nimi nestačil utéct, ať husita nebo katolík, byl bez milosti upálen. 19. 7. začala první část křížové výpravy balit své ležení, aby opuštěný materiál nepadl do rukou nepříteli, byl zapálen, ovšem požár se prý díky silnému větru vymkl kontrole a shořela pak i řada stanů jejich kolegů. 22. 7. si husité, rozzuření zprávami o křižáckém řádění na venkově, vynutili na obou pražských radnicích vydání zajatců (ačkoliv na živu zde byli drženi jen ti, kteří přestoupili k husitské víře) a před očima protivníka jich 16 upálili v sudech. Přesně tak, jak se to podle Svatopluka Čecha mělo stát panu Broučkovi. Propuštěn byl jen jeden mnich, který slíbil, že bude podávat pod obojí způsobou. A tak zbývající čas smysluplně využil jen Zikmund, který se 28. 7. nechal ve Svatovítské katedrále korunovat za krále českého. Ale jelikož za dané situace nemohl dodržet všechny předpisy korunovačního řádu, který zanechal Karel IV. blahé paměti, mohli jeho odpůrci právoplatnost této korunovace v budoucnu neustále zpochybňovat. Ještě hůře dopadli při této příležitosti čerstvě pasovaní rytíři. Těm se v Čechách neříkalo jinak než „rytíři malovaní“ a jejich tituly byly zdejším drsným bojovníkům jen pro smích. A pak čerstvě korunovaný král zrekvíroval veškeré poklady Svatovítské katedrály a kláštera sv. Jiří, vzácná díla zlatnického umění předchozích staletí nechal roztlouct a roztavit. Vavřinec si přitom klade zcela logickou otázku, kdo je větší hříšník, zda táboři, kteří ničí dřevěné sochy nebo ten, kdo ničí sochy stříbrné a zlaté. Z výtěžku Zikmund alespoň částečně vyplatil žold účastníkům výpravy. 30. 7. zvedl kotvy i zbytek kruciáty, pražskou kotlinu opět zahalil dým z hořících stanů. Zikmundovy posádky zůstaly jen na Pražském hradě a Vyšehradě, král sám se až do 4. října zdržel v Kutné Hoře. Většina jeho vojska opouštěla Čechy s krajním roztrpčením. Kdo však byl vinen?

Hledání viníků

Kdo nebo co bylo příčinou neslavného konce sebevědomé křižácké výpravy? Toť otázka, která tehdy hýbala celou západní Evropou a na niž dosud nikdo nenalezl uspokojivou odpověď. Náš průvodce Vavřinec z Březové zaznamenal dokonce dva protikladné názory. První se vztahuje ke dnům těsně po bitvě: „Potom Němci a cizinci vidouce, že byli tak potupně poraženi od selského lidu, dávali vinu Čechům, kteří byli s nimi, tvrdíce, že byli od nich hanebně zrazeni. A kdyby nebyl zakročil král, byli by se téhož dne sami navzájem pobili.“ Tedy zrada domácích pánů, kteří jen naoko zůstali věrni Římu a Zikmundovi? Nepochybně situace českých antihusitů, resp. nehusitů byla více než choulostivá. Cizí křižáci se vrátí do svých vzdálených domovů a budou v bezpečí, ale tuzemským příznivcům Říma po Zikmundově odchodu nezbude, než spoléhat se jen sami na sebe, pakliže nebudou chtít zanechat veškerý majetek napospas lůze a s hanbou uprchnout do exilu. Proto ta opatrnost, proto ty politické veletoče, které v Praze předváděl Čeněk z Vartenberka. Češi určitě neměli zájem okázale demonstrovat bojovou horlivost, mohli však přivodit porážku? Vzpomeňme si, že byli soustředěni na obou hradech, Pražském i Vyšehradě, a byť se jim nedostávalo sil k úspěšným výpadům, obranu drželi statečně.

Druhý Vavřincův citát se týká odchodu výpravy: „Potom 30. dne července všechno vojsko odtáhlo z pole, potupně nadávajíc králi Zikmundovi jako příznivci kacířů a podvodníkovi.“ Zradil samotný nejvyšší velitel? Na první pohled tomu skutečně leccos nasvědčuje. Proč Prahu neostřeloval, proč nepodnikl nějakou razantnější akci na prolomení její obrany, proč se tak složitě zabýval okrajovou pevnůstkou na Vítkově? Když ale nyní, na konci našeho pátrání, vezmeme klubko za správný konec, začne se samo rozmotávat.

Zikmund na Prahu nedal střílet, neb neměl z čeho, jeho děla zůstala odříznuta na východě Čech a Pražský hrad mu svá děla nepropůjčil. Navíc v Kutné Hoře nenechal jen dělostřelectvo, nýbrž i horníky nezbytné k provádění podkopů pod hradbami. A jsme u jádra pudla. Křižácké vojsko bylo plné elitních jízdních rytířů, kteří by se jistě bravurně uplatnili v otevřeném poli, ale chyběly mu technické oddíly, takže na dobývání těžce opevněného města bylo naprosto nepoužitelné. Náhrada, kterou se velitelé horko těžko pokoušeli dát dohromady (zřejmě z řad osobního služebnictva), se pak při pokusu o protržení jezu ukázala s veškerou bídou. Chtěl-li tedy Zikmund zajistit Špitálské pole jako jediný možný prostor pro útok těžké jízdy, musel radikálně změnit plány. A vymyslel to geniálně jednoduše. Stačí počkat, až pevnůstku na Vítkově téměř vybudují samotní husité, a pak se jí za použití dostupných prostředků, tj. krycího útoku obrněného jezdectva a lstivého průniku zezadu zmocnit! K uskutečnění smělého záměru mu však chyběla ona příslovečná kapička štěstí.

Prameny:

  • Zprávy pramenů o boji na hoře Vítkově 14. července 1420 / Historický seminář UK, Praha 1926
  • Vavřinec z Březové, Husitská kronika / SNKLHU, Praha 1954
  • Vavřinec z Březové, Husitská kronika, Píseň o vítězství u Domažlic / Svoboda, Praha 1979
  • Staré letopisy české z rukopisu Křížovnického / SNKLHU, Praha 1959
  • Ze Starých letopisů českých / Svoboda, Praha 1980
  • Ze zpráv a kronik doby husitské / Svoboda, Praha 1981

Základní literatura:

  • Urbánek R. – Bitva na Vítkově / Spolek pro zbudování pomníku na Žižkově, Praha 1920
  • Tomek V.V. – Jan Žižka / reprint vydání J.Otto, Praha 1879, V ráji, Praha 1993
  • Pekař J. – Žižka a jeho doba / fotoreprint I. a II. vydání nakladatelství Vesmír Praha, 1930-1935, Odeon, Praha 1992
  • Urbánek R. – Jan Žižka / Zlatoroh, Praha 1925
  • Šmahel Š. – Jan Žižka z Trocnova /  Melantrich, Praha 1969
  • Macek J. – Husitské revoluční hnutí / Rovnost, Praha 1952
  • Kejř J. – Husité / Panorama, Praha 1984
  • Šmahel F. – Husitská revoluce – 3. díl (Kronika válečných let) / Karolinum, Praha 1996
  • Šmahel F. – Husitské Čechy / Lidové noviny, Praha 2001
  • Čornej P. – Tajemství českých kronik /Vyšehrad, Praha, 1987; II. rozšířené vydání, Paseka, Praha a Litomyšl, 2003
  • Čornej P. – Velké dějiny zemí Koruny České, V. díl (1402-1437) / Paseka, Praha a Litomyšl, 2000
  • Tomek V.V. – Dějepis města Prahy, díl VI. / F. Řivnáč, Praha 1906
  • Vojenské dějiny Československa, I. díl (do roku 1526) / Naše vojsko, Praha 1985
  • Hora-Hořejš P. – Toulky českou minulostí II. díl / Baronet, Praha 2002
  • Toman H. – Husitské válečnictví za dob Žižkovy a Prokopovy / Jubilejní fond pro vědeckou literaturu českou, Praha 1898
  • Durdík J. – Husitské vojenství / Naše vojsko, Praha 1953
  • Klučina P. – Jak válčili husité / Naše vojsko, Praha 1982
  • Čornej P. – Pavel Bělina – Slavné bitvy naší historie / Marsyas, Praha 1995
  • Frankenberger O. – Naše velká armáda / A. Neuberg, Praha 1921

Autor: Iohannes Cladis

Diskuzní fórum:
sipka4 Související diskuse o bitvě na Vítkově