Svojkov – hrad ve stínu odkazu mistra Jana Husa

„Nejjasnější králi, nechť ví Vaše jasnost, že jsem sem přišel svobodně, ne abych něco zatvrzele hájil, ale, budu-li poučen, abych pokorně opravil, kdekoli jsem pobloudil.“ (Jan Hus králi římskému Zikmundovi)

„Mistře Jene, my jsme laikové a nedovedeme ti radit. Řeknu proto jen to, že cítíš-li se v něčem, čím tě viní, vinen, nestyď se dáti se poučit a odvolat. Avšak, necítíš-li se vinen podle hlasu vlastního svědomí, ani se nedopusť lži před tváří Boží, nýbrž stůj v poznané pravdě až do konce!“ (Jan Kepka z Chlumu; Kostnice 05.07.1415)

Pouhých 7 km od nepsané staleté brány této oblasti – České Lípy – nachází se obec Svojkov. Příjemná ospalá rekreační vesnička tiše oddychuje v měkké zelené náručí okolních lesů, v ochraňujícím sevření žlutobílých pískovcových skal… Nenarušenou přírodou, množstvím památek a kouzelnými dalekými výhledy láká tato panenská lokalita téměř celoročně návštěvníky k různorodým formám aktivního odpočinku.

[Přístup: z České Lípy po červeně značené turistické cestě (E 10) – cca 7 km. Zřícenina někde též uváděna jmenným termínem Starý Svojkov (viz např. mapa Máchův kraj, Edice KČT- č. 15). ČD Nový Bor (trať 080) – z centra města po červeně značené turistické cestě – cca 6 km.]

Nejcennější památkou na katastru obce jsou zcela jistě zříceniny středověkého hrádku, který též nese název Svojkov. Pro nahodilé nemnohé turisty bývají skromné pozůstatky tohoto dávného panského sídla nečekaným překvapením na jejich zdejších (ne)cestách a následně i místem, na kterém lze strávit stěží pár příjemných minut ze svého přiděleného pozemského času.

Pro duchovněji založené návštěvníky je obec/hrad Svojkov často vědomým/opakovaným cílem – k „pozastavení se“ a následnému duchovnímu rozjímání. Navždy totiž zůstane nepřímo spojen i se jménem největšího z Čechů – s církevním reformátorem mistrem Janem Husem, od jehož hrdinné smrti na hranici v Kostnici brzy uplyne 600 let.

Kdy a kým byl skromný hrad Svojkov založen není známo. Jméno nového panského sídla bylo prý převzato od stejnojmenné obce, kterou založil někdy ve 12. století jistý pan Svojtek (Swojtek). „První písemná zmínka o existenci hradu je z roku 1355 v predikátu Jaroslava ze Svojkova“.

I další zmínky o Svojkově pochází z období panování Otce vlasti Karla IV., kdy se zde roku 1371 (někde 1370) uvádí: „Ješek ze Svojkova, snad jeden z berkovských manů“. Ve stejném období bývá uváděn i Vnuček ze Svojkova. Roku 1381 se uvádí: „Henslin (někde Henslín – pozn. MV) ze Svojkova, svědčící jako „miles dominorum de Duba“ (man pánů z Dubé) na několika berkovských listinách. Tentýž Henslin se v roce 1389 označuje jako „dictus de Chlum residens in Swoykow“. Henslinovým synem Janem – řečeným Kepka z Chlumu – dostává se jméno hradu bezpochyby na vrchol své slávy.

Jan Hus a Jan Kepka z Chlumu

Nejvřelejší vztah Jana Husa spojoval s Janem Kepkou z Chlumu. Jako přítel nejvěrnější prokázal svoji nesmírnou odvahu hlavně v posledních měsících mistrova života… Spolupochopil, že pravdu nelze spojovat pouze s příjemností… Existují i nepříjemné pravdy … jsme však schopni je sami unést?

Prostřednictvím Jana Kepky navrhl císař Zikmund Husovi cestu do Kostnice (Mistr odjel do Kostnice z hradu Krakovce u Rakovníka dne 11. 10. 1414), na které ho neohrožený svojkovský pán též doprovázel. „Celá výprava nakonec měla dvaatřicet koní a dva povozy. Pražská univerzita vysílala tři zástupce, mistra Jana z Renštejna, jemuž nikdo neřekl jinak než kardinál, bakaláře Petra z Mladoňovic a pana Jana z Chlumu, řečeného Kepka. Všichni tři si Husa vážili a Hus se na ně mohl spolehnout. Král Zikmund poslal s výpravou jako svého prostředníka mladého pana Václava z Dubé“. V Kostnici pak Kepka z Chlumu, společně s některými jinými českými pány – přívrženci Husova učení, odhodlaně bránil Husovu víru, „za několik dní se pan Kepka stal v Kostnici známější než Hus. Na potkání vytahoval králův glejt, sháněl pomoc, varoval i vyhrožoval. (…) Avšak královy záruky, jak se brzy ukázalo, byly cárem papíru“. … a mistru samotnému snažil se zmírnit jeho nelehký osud. „Byl neúnavně činný, aby usnadnil Husovu posici a aby mu vyjednal co nejvhodnější podmínky. U papeže Jana XXIII. vymohl zrušení interdiktu, při zatčení a uvěznění Husovu energicky protestoval u vedoucích osobností koncilu, ale přes veškeré vynaložené úsilí marně“. Ve svém nelehkém poslání mistrova ochránce a obhájce však nikdy nepolevil: „Ano, pravdu mluví. Nechť Vaše otcovství slyší, že je to pravda. Ač jsem chudý rytíř, mohl bych ho nejméně rok chránit, ať se to někomu libí nebo ne. A je mnoho velkých pánů, kteří by ho na svých pevných hradech obránili, jak dlouho by chtěli, a to i proti oběma králům“.

Jan Hus a koncil kostnický

Osobně se nemohu zbavit pocitu, že o Mistrově osudu bylo v podstatě již rozhodnuto dávno před jeho příjezdem do Kostnice. Svatá matka církev řešila v této době zcela jiný, výrazně důležitější, problém, než byl z kacířství nařčený známý český kněz a univerzitní mistr. „Bude také na koncilu v Kostnici, kam se Janovi (rozuměj papeže Jana XXIII. – pozn. MV) ani trochu nechce. Není divu, církev má teď tři papeže, neboť nebylo moci, jež by přiměla sesazeného Benedikta XIII. a Řehoře XII. odstoupit. Každý z nich má své ochránce, každý z nich tvrdí, že jedině jemu náleží první místo v církvi. Co když nový koncil sesadí všechny tři? Jan XXIII. byl příliš dobrý počtář, aby tuto možnost nebral v úvahu. Nejvíce ho hnětlo, že jeho osud do značné míry závisí na proradném Lucemburku Zikmundovi“. Jan Hus tak nebyl v Kostnici cílem, ale pouze vykalkulovaným mocenským prostředkem. Jeho neblahý osud měl být – ve vhodný čas – také jistým důkazem další životaschopnosti a moci církve samé v pozvolna měnícím se světě. Z dlouhodobého hlediska je přec mnohem výhodnější napravený žijící hříšník. Z krátkodobého pohledu – tedy okázalé demonstrace „teď a tady“ jednoty a síly „uzdravující se“ církve – není však nad exemplární „protikacířskou“ exekuci. A to si protřelý Zikmund i zástupci rozdělené církve zcela jistě také uvědomovali. Ruka ruku myje? „Paradox tento pravdivý je, všichni mi dosvědčit mohou – že tam, kde ruka ruku myje, kapává špína z obou“. (Vítězslav Kocourek)

Ale zpět k panu Kepkovi bojujícímu. Bývá chápán jako poslední z českých pánů, kteří s mistrem Janem Husem hovořili. „Rižský biskup bere Husa za ruku a dává pokyn strážím. Hus odchází s pohledem upřeným do prázdna. Někdo ho zdraví, podává mu ruku. Kdo má odvahu povzbudit zavrženého kacíře? Pan Jan z Chlumu řečený Kepka“. Ještě 5. července 1415 – v předvečer mistrovi mučednické smrti – byl pan Kepka požádán církevními hodnostáři, aby přiměl Husa k odvolání, o které církev po celou dobu marně usilovala: „Vedoucí činitelé církve byli dotčeni tím, že Hus jako kněz neuznal autoritu koncilu“. Jan Kepka tehdy povzbudil mistra (dle záznamů) v jeho těžkém údělu následujícími slovy: „Mistře Jene, my jsme laikové a nedovedeme ti radit. Řeknu proto jen to, že cítíš-li se v něčem, čím tě viní, vinen, nestyď se dáti se poučit a odvolat. Avšak, necítíš-li se vinen podle hlasu vlastního svědomí, ani se nedopusť lži před tváří Boží, nýbrž stůj v poznané pravdě až do konce!“.

… nadešel 6. červenec roku 1415. „Bůh ho obdařil zvláštní milostí a vyvolil si ho, aby zachránil jiné. Sám již nebude moci v tomto díle pokračovat, jsou tu ale jeho přátelé a učedníci“. Na potupné hranici: „skončil poslední, 247. den Husova pobytu v Kostnici“. Zrodil se nový český mučedník. „Někteří lidé se ale po smrti znovu narodí“.

O sedmnáct let později

Nejen páně Husův věrný Jan Kepka z Chlumu (roku 1425 byl již mrtev) přijal určitě s jistým osobním zadostiučiněním navazující rozmach husitského revolučního hnutí, které rozvířilo stojatou hladinu ustrnulé středověké společnosti. „Husitská revoluce (husitské války), období č. děj. od 1. pražské defenestrace a smrti krále Václava IV. (1419) po jihlavská kompaktáta a nástup krále Zikmunda Lucemburského v Č. Epocha nejorginálnějšího zásahu č. národa do svět. děj., i když s kontroverzními rysy“. Opět vstoupily na scénu dějin tvrdé a neústupné české lebky. Z mého pohledu nám Evropa za staletou zdravou opozici (tzv. kacířství) vůči zlovůli a neřádstvu církve zůstává stále mnoho dlužna.

„Jen ty jsi mi byl schopen dodat síly, narovnat páteř. Bylo nám souzeno být sobě stále na očích. Jsou chvíle, kdy tě nenávidím, kdy tebou pohrdám. Nejde však o nás, jde o pravdu, a ta pro mě byla vždy cennější než tvé přátelství“. Věřím však, že také křesťanská církev jednou dojde – po nabytí jasného rozumu – k „přehodnocení hodnot“. „Průběh jednání samého pak názorně ukázal, jak se od základu změnila situace od sněmu v Kostnici. Tehdy obžalovaný neohrožený obránce pravdy mistr Jan Hus – dnes poselstvo neohroženého národa, bojujícího za svou sociální pravdu, stálo tváří v tvář představitelům reakční církve. Teď však jako rovný s rovným jednal Prokop Veliký a jeho druzi s koncilem a vnutil mu otevřenou a veřejnou diskusi o otázkách, jež církev dosud považovala za svou nedotknutelnou doménu“. Ne rozumu, ale paradoxně až síle vítězných mečů porozuměli tzv. duchovní. Pravá přirozenost kněží. „Znamení krvavá psali na cestu, kterou kráčeli, a jejich pošetilost kázala, že jen krví se dokazuje pravda“.

Mnoho – nejen Husových – oponentů té doby kritizovalo pak Čechy též jako zemi kacířskou, nemorální, nenormální … Přesto naši předci hrdě zůstali sví. „Stydět se za nemorálnost je krok na žebříku, na jehož konci se člověk stydí i za svou morálnost“.

Svojkov – hrad – pokračování

Rod pánů z Chlumu se na Svojkově následně připomíná až do roku 1457 (někde 1459). Ve 40. letech 15. století se hradu – údajně silou – zmocnil loupeživý rytíř Mikeš Pancíř ze Smojna, který dlouhá léta střídavě válčil – i společně se stále odplaty chtivými Vartenberky – s nedalekou Lužicí. Roku 1445 uvádí se odvetný útok a vyvrácení jeho nedalekého skalního hradu Sloupu (vyhladovělá posádka se po třech měsících obléhání vzdala) výpravou z Lužice a litoměřickou hotovostí. V této souvislosti bývá uváděno i souběžné dobytí Svojkova. Pánové z Chlumu nechali poškozený hrad následně ještě opravit.

V následujících letech se v držení Svojkova vystřídalo několik dalších držitelů z řad drobné šlechty. Připomínáni jsou rytíři z Kačic, kteří se posléze nazývali Kapounové ze Svojkova, a pánové z Elsnic. Fridrich z Elsnic se jako držitel Svojkova uvádí roku 1524, v tomto období byl hrad již ponechán svému osudu a pomalu chátral. Některé zdroje hovoří o možné násilné destrukci starého sídla v roce 1590 (pánové z Frydrsdorfu), kdy měl být opuštěný hrad majiteli panství částečně rozbořen a jeho dřevěné části spáleny. Některé prameny naopak zmiňují existenci „tvrze“ Svojkov ještě v roce 1591 (pánové z Vartenberka).

Svojkov – zámek

Od 17. století lze informace o panském sídle ve Svojkově vztahovat na nový stejnojmenný zámek, který byl vystavěn nedaleko opuštěné opevněné středověké lokality. „Jeho zakladatelem byl pravděpodobně již Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat, protože z 30. let 17. století máme nejstarší zprávy o jeho pobytu ve Svojkově“. Kolem nevelkého zámku nechali majitelé později zřídit poměrně rozsáhlý park, do kterého byly zakomponovány i zříceniny hradu Svojkov (v 1. polovině 19. století upraveny v romantickém duchu na letohrádek s vyhlídkou).

Zámek Svojkov byl po 2. světové válce zkonfiskován rodině Kinských a následně adaptován pro potřeby domova důchodců, který zanikl při požáru v roce 1958. Pozůstatky vypáleného zámku byly následně strženy a rozvezeny.

Hrad Svojkov dnes

Existenci středověkého panského sídla Svojkov připomíná do dnešních dnů osekané pískovcové skalisko se světničkami v několika výškových úrovních (v současnosti celkem tři patra) a zbytek vysoké (cca 8m) zdi s úzkým štěrbinovým okénkem. Dřevěné konstrukce novodobého romantického letohrádku (viz kapitolka Svojkov – zámek) beze zbytku zanikly.

Bývalý zámecký park je v současnosti obehnán polorozvaleným převážně kovaným plotem, vstup do zanedbaného areálu není běžně povolen. Vyšlapané uzoučké chodníčky však vypovídají zcela jinak…

Vzhledem nejen ke skrytému duchovnímu odkazu tohoto výjimečného místa považuji současný přístup pověřených státních institucí k této památce – a navazující minimální všeobecnou informovanost o ní – za jisté kulturní barbarství.

(Ve svém nitru však předem říkám jasné STOP rozličným „módním“ občanským sdružením – zde např. ryze hypotetickému Sdružení pro záchranu hradu Svojkova.
V souvislosti s širokými aktivitami nejrůznějších ekologických a historických „spolků“ se totiž stále nemohu zbavit narůstajícího pocitu, že také památky/příroda jsou často pouhými bezmocnými rukojmími – tedy opět jen prostředky (nikoli však cíli samými) k prosazování navazujících skrytých zájmů… Jen „maskovací sítě spředené z nitek humanismu“. A já nyní s obavami čekám, kdy bude – s ironickou nadsázkou – trestné (nebo alespoň hodno zavržení) i obyčejné posekání trávníku před domem…
A ve chvílích maximálního ironického rozpoložení děkuji … Děkuji kupříkladu stavitelům nejstarší/hlavní železniční tratě severovýchodních Čech PCE – LBC, že tuto uvedli do celkového provozu již roku 1859. Být to dnes, koleje běžící od Pardubic by velmi pravděpodobně – a to ještě s problémy – končily již v Semilech. Skály, kterými dnes prochází tunely Říkovský I. – IV. (směr Železný Brod), vidím totiž v duchu obsypané rozličnými „ochránci a zachránci“. Pro mne živá symbolika vztažná ke sporům ohledně vedení úseku uvažované nedaleké rychlostní silnice (?) I/35//E442 – zde „žhavý brambor“ – úsek Turnov – Jičín. Komunikace (v jakékoli rovině) = život. Ostatní je pouze živoření.
Nekončící boj zdravého rozumu s mnohohlavým nesmrtelným drakem).

Naskýtá se tak provokativní řečnická otázka: „Není nám již třeba – minimálně v kulturní oblasti – „dalších mistrů Husů?“.

Autor: Mgr. Martin Vaistauer

Použitá literatura:

• Anděl, R: Husitství v severních Čechách: Liberec, SKN Liberec, 1961
• Anděl, R.; Kabíček, J.: Hrady a zámky libereckého kraje: Liberec, Krajské nakladatelství, 1957
• Baar, J., Š.: Jan Cimbura: Praha, československý spisovatel, 1989
• Durdík, T.: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů: Praha, Libri, 2000
• Fišera, Z.: Skalní hrady zemí koruny české: Praha, Libri, 2004
• Gabriel, F.; Panáček, J.: Hrady okresu Česká Lípa: Praha, Argo, 2000
• Gane, L.; Chanová, K.: Nietzsche: Praha, Portál, 2001
• Kolektiv autorů: Čas hradů v Čechách: Praha, Horizont, 1996
• Kolektiv autorů: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezku – díl Severní Čechy: Praha, Svoboda, 1984
• Kolektiv autorů: Lexikon turistických zajímavostí: Praha, Olympia, 1990
• Kolektiv autorů: Pravidla českého pravopisu.: Olomouc, Fin Publishing, 2003
• Kolektiv autorů: UNIVERSUM – všeobecná encyklopedie: Praha, Euromedia group, 2003
• Kohout, K.: Základy obecné pedagogiky: Praha, VŠ J. A. Komenského, 2002
• Nietzsche, F.: Antikrist: Olomouc, Votobia, 2001
• Nietzsche, F.: Tak pravil Zarathustra: Olomouc, Votobia, 1992
• Šmahel, F.: Hranice pravdy: Praha, Magnet, 1970
• Wenig, A.: V Českém ráji: Praha, Nová osvěta, 1947