Petr Chelčický – o trojím lidu, o boji duchovním

Úvod

Středověké “učení o trojím lidu” vycházelo z fundamentálního principu tu ora, tu protege, tu labora. Imperativ “ty se modli” byl určen moci duchovní (církev), “ty ochraňuj” moci světské (král a šlechta) a příkaz “ty pracuj” (na obě mocenské skupiny) se týkal poddaných; jedni se za tebe budou modlit a ti druzí tě budou chránit. Protože zajištění klidu a bezpečí se týkalo i církve, i z tohoto učení vystupuje do popředí vše ochraňující moc světská, která je svým “protege” (prostřednictvím světského meče) jaksi “nadřazena” moci duchovní, přestože její představitelé se za všechny zase modlí.

Učení o trojím lidu se staletími “vycizelovalo” do výsledné podoby a rezignací na jakoukoli jeho změnu zafixovalo tak, že až na marginální výjimky se snahy po kritické korekci této teorie takřka neobjevovaly. Ačkoli teorii “o trojím lidu” vygeneroval křesťanský středověk, o něčem podobném se v Bibli nedočteme. Jistěže různí exegeti (vykladači Písma) by našli v Bibli texty, které odkazují na vztahy a povinnosti jednotlivých společenských vrstev v učení o trojím lidu, ale text, z něhož by se nechalo přímo odvodit toto členění společnosti, bychom zde velice obtížně hledali.

K sepsání tohoto článku vedla jeho autora mj. i snaha po stručném shrnuti toho, proč Petr Chelčický tak příkře odmítal učení o trojím lidu a proč nesouhlasil s použitím světského meče, a to dokonce ani v obranném boji.

Traktát O trojím lidu

Toto učení ve svém traktátu O trojím lidu fatálním způsobem Petr Chelčický napadl a zpochybnil. Svérázný myslitel pozdního středověku si ve své představě o uspořádání společnosti vystačil pouze s kategoriemi, které jsou reprezentovány pojmy pokora před Božím zákonem, láska, pokrm a oděv.

Traktát O trojím lidu byl určen nejspíše Mikuláši z Pelhřimova nebo možná Markoldovi ze Zbraslavic. Na návrh v traktátu nejmenovaného kněže se Chelčický rozhodl svůj kritický názor na “rozdělení trojího lidu” předložit písemně, protože chtěl poněkud obšírněji a podrobněji svoje stanovisko zdůvodnit s akcentem na světský stav. Neopomine ani stav duchovní a stav prostého lidu a jako červená nit se traktátem táhne analýza oprávněnosti “moci” vůbec.

Avšak i Petr Chelčický se musel vypořádat s proslulou 13. kapitolou Pavlova listu Římanům. Tato kapitola z epištoly Římanům jakoby předurčovala vztah mezi světskou mocí a poddanými:

Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest.” (Ř 13, 1-7)

Ř 13, 1-7
Chelčický při exegezi výše uvedeného biblického textu opět prokázal velice bystrý úsudek, chcete-li, zdravý selský rozum, jdoucí k podstatě této pasáže Pavlova listu určeného křesťanské diaspoře v Římě. Právě na tom, kdy, kam a komu byl list adresován, postavil Chelčický své zpochybnění jednoznačné a předem dané podřízenosti poddaných moci světské v křesťanském společenství.

Chelčický píše:

Ale apoštol v tom psaní napomíná ty lidi věrné, aby poddáni byli té moci pohanské césaře římského, neb potom mnoho časóv stálo císařství římské bez víry a mnohú krev svatých prolili sú ti césaři římští prvé, než děrú u vieru uvedeni sú.

List apoštola Pavla dle Chelčického reflektuje dobovou situaci, v níž se nacházela křesťanská minorita v římské pohanské společnosti, které vládne pohanský vladař, nikoli římský král či císař, jak ho znali současníci autora traktátu O trojím lidu. V uvedeném biblickém textu se tedy nemluví o vztahu k moci v rámci křesťanské společnosti. Apoštol nabádá lid věrný víře v Krista, aby se poddal pohanské moci a aby zbytečně “císařství římské bez víry” neprolévalo krev Jeho věrných, kteří by se nepodřídili. Autor epištoly dává přednost pokoře a podřízení se “moci zřízením božím uvedenou”, neboť vyvoláním jejího hněvu odmítnutím poslušenství by na sebe poštvali meč oné římské moci.

Dále pak Chelčický pokračuje:

Ale sám od sebe apoštol pod zákon Kristóv moci s mečem nad věrnými neustavuje, aby strašidlo a jeho moci s mečem skrze zákon Kristův na hrdlo věrných vložil. Neb když jest Kristus vykúpil věrné lidi od zákona bázni, nepodobné jest, aby skrze apoštola opět na ně bázeň meče uvalil skrze svój zákon…

Chelčický tady – přeloženo do současné srozumitelnější češtiny – dovozuje, že je velice nepravděpodobné, aby apoštol nad někým ustanovoval skrz Kristův zákon moc světského meče, když součástí nehynoucího vykupitelského Kristova díla je vykoupení v Něho věřících lidí i od (“zákona“) bázně.

A pokračuje, že jediným zákonem hodným bázně je zákon Boží zaštítěný mečem, který představuje Slovo boží definující hranice, jež nelze překročit. Chelčický zavrhuje podřízenost moci světské (rozuměj moci v křesťanském prostředí) a jejímu světskému meči. Nezbytná je pouze bázeň před mečem Božího zákona, před nímž by se měl věrný lid dokonce “třásti“.

A když apoštol Pavel píše: “Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí.” (Ř 13, 6), tak Chelčický klade důraz na svědomí a tvrdí, že když moc přikazuje “poctivé věci“, které “k spravedlnosti a ku pokoji sú“, přikazuje to i Bůh. A takovými věcmi tedy nelze pohrdat, protože by to bylo pohrdání Bohem. A naopak. Bude-li takové věci křesťan plnit, bude se Bohu líbit.

Apoštol Pavel křesťany v Římě nabádá, aby pohanskou moc poslouchali (jinak by v ní mohli vzbudit hněv), aby svoji víru neumenšovali tím, že budou odpírat poslušenství oné římské moci. Kdyby totiž nebyli poslušní, tak by jejich víra byla považována za jakési vzpurné “šibalství“, které se nechce podřídit. Tím by mohli proti sobě popudit nadřízenou pohanskou moc, která by je poté mohla ukrátit i na jejich víře.

Lze tedy říci, že Petr Chelčický důsledně rozlišuje podřízenost pohanské moci, k níž odůvodněně apoštol Pavel ve svém listu nabádá, a podřízenost světské moci v důsledně křesťanském prostředí, kterou Chelčický striktně odmítá. Naopak podřízenost Božímu zákonu pochopitelně přikazuje.

vztah moci k poddaným

K této problematice Chelčický ve svém traktátu poznamenává:
… praví … kterak moc světská mečem má brániti dvú stránek, a kněží učiti mají dvě stránce, robotní lidé mají krmiti pány a kněží, robotně dobývati jim jídla, pití a platuov. A když má jíti podlé duovodu, aby, když trpí jeden úd, trpěli s ním všichni údové: kterak tehdy ti údové hrbovatí, ješto meč drží, jiné menšie údy dáví, zarmucují, tepú, sázejí do vězení, obtěžují robotami, úroky a jinými zámysly, že jako uvadlí chodie, a tito jako koni obroční, sytí a prázní (žijící v nečinnosti, nepracující) řehcí nad nimi, a kněží jako oči ostře v tom těle hledíta na obě straně těla, hledajíce, kterak by zboží odřeli s nich a osobili je sobě, a obojí spolu, páni i kněžie, vozí se na robotném lidu, jakž sami chtí? Ó kterak daleko jsú od řeči sv. Pavla, aby trpěli všichni údové pro núzi každého úda! Tito pláčí, ano je lúpí, vězie, šacují, a oni se smějí jich velké bídě.

Kolik křesťanské empatie k robotnému lidu, který svýma vlastníma rukama zajišťuje obživu pro zbývající dva “údy” společnosti, se nachází v těchto řádcích. Kolik obžaloby stavu panského a kněžského obsahuje tento kritický text.

A dále následuje stejně nesmlouvavá polemika:

Ale snad díš: ‘To jest proto, že nemají poznáni, ale když by naučeni byli, mohli by jiným milostivi býti.
K tomu dím: jediné stuoj na tom s rozmyslem, že jich úřad skrze moc musí prospěch míti, v níž bázeň a ukrutenství stojí; a pohne-li se k milosti, to jediné skrze nesnadné přímluvy a skrze dary nahnut bude k milosti, aby hněv opustil, neb někakú věcí, ješto pro ni hrozí, chtě ji míti. Pakli se z úmysla nachýlí k slitování a nebude se hrdlovati s těmi nemúdrými lidmi, ješto milosti nerozumějí, ale opustí to, co jest měl z úřadu činiti, a rozmnoží žaloby potomnie k sobě i o sobě. Nebo neprospěje milost v těch, kteříž pod milostí nejsú, ale pod bázní, ale bude-li bázeň odjata, rozmnoží se žaloba z činěnie mnohé křivdy. Protož moc skrze milost sama se zkazí, a nebudú jeho vážiti, když nebude bíti.

Chelčický tu ostře polemizuje s názorem, že třetímu stavu chybí poznání a kdyby oni (rozuměj příslušníci poddanského stavu) nabyli poznání, tak že by mohli být spíše oblíbeni.

Chelčický argumentuje tím, že panské úřady, aby byly “prospěšné”, tak jejich moc musí stát na ukrutenství a na bázni poddaného. Milost nebo chcete-li slitování nad poddanými není spontánní, není vedena především křesťanskou láskou k bližnímu, ale je vynucená přímluvami a dary (dnes bychom řekli rovnou úplatky).

Když dojde k záměrnému slitování se nad lidem nemúdrým a bude mu odpuštěno, zvýší se žaloby v budoucnu. Laskavost nadřazených neprospěje těm, kteří žijí v bázni. Ti, kteří žijí v bázni, více hořekují kvůli mnohým, na nich spáchaných křivdám. Laskavá moc za této situace přestává být funkční a nemá vážnost.

Závěrem Chelčický dodává, že moc je určena především těm, kteří bez respektu k Božímu zákonu a bez milosti zastrašují ty nemúdré lidi.

Je to tedy vlastně obžaloba moci, která je schopna vládnout pouze na základě zastrašování poddaných touto mocí, a nikoli fungovat v souladu s Božím zákonem, tedy na základě milosti.

Tyto pasáže traktátu patří k tomu nejvýznamnějšímu, co Chelčický ve svých spisech napsal. Zaujímá zde pesimistický postoj k tomu, že by se na daném stavu mohlo cokoli změnit. Za předpokladu, že zůstane společnost rozdělena na tři stavy, a nestanou-li se všichni křesťané bez ohledu na původ “údy” jednoho těla Kristova ve smyslu evangelií, pozitivní změna k lepšímu nastat prostě nemůže.

Dále k tomuto tématu Petr Chelčický ještě poznamenává:
A jest-li to u pravdě tělo Kristovo ten truoj lid, tehdy sedláky, pastýře a chodce (tuláky, žebráky) mají v najvětší čest míti, jelišto nejmenší v uobci. Ale daleko jest od toho. Neb těm hlavatým lidem sprostní a potupení lidé jsú jako psi před očima; protož již nevědí, kterakého potupeni na ně vymysliti: oni opar sedlský (nadávka uštědřovaná sedlákům), oni búr (potupná přezdívka sedláků z německého Bauer), oni výr, oni srch (sršeň), oni chlap, ne hanba hojnější cti od poctivějších údov.
Místo toho, aby “hlavouni” měli své poddané v úctě, protože sedláci, chlapi, pastýři, tuláci a žebráci jsou těmi nejnepatrnějšími v obci, tak jim nadávají sprostnými a potupnými nadávkami, které zde Chelčický tak poctivě vyjmenovává.

A dále pak pokračuje:

Ale já, duofaje Bohu, do mé smrti nepovolím tomu rozumu o těle Kristově, abych jej chtěl mít za pravý, abych tak neskrovný dvój lid odečta, i vložil jej na obec, aby se na obci vozil, jak by sám chtěl, a ještě se za lepší měl v těle Kristově, než ten obecný lid, ješto se na něm vozí, podrobivše je pod se a ne jako údy těla, ale jako hovada, jichžto přetrhnutí neváží.

Ale zjevné jest, že pro tu příčinu přílišné množství rozšířilo se jest rozličného kněžstva a panstva, že všichni chtí pány býti, panošemi, žoldnéři. Neb snadno jest na tlustých koních jezditi, hroziti a hrdě mluviti, chlapy a výry sprostným lidem dávati a odřieti je jako lípu a hlavu jim zbíti a vždycky hojně jísti a píti dobře a najlepší věci, prázniti (nic nedělat), túlati se s místa na místo, bez úžitka marnosti mluviti a rozličné hříchy bez studu páchati. Takových hrdláčóv (darmožroutů) přílišné rozmnožení všudy po hradích a po městech jest, ješto neb skrze moc násilé činí obcem aneb platy berúce, doma dobrá bydla na to mají, hodují a prázný (příživnický) život na to vedú. Protož aby to jako víra byla křesťanóm, rozděléce na tré lidi, i počísti to nerovné rozděleni tělem Kristovým a nadělati pánuov jedněch nad druhými, aby je tiskli a násilé jim činiti a vždy aby s oněmi, kteréž potlačují, údové jednoho těla počítáni byli, toho pohanóm pójčme, ale u víru Kristovu a v jeho duchovní tělo na věky nevejde. “

Na tomto místě by se slušelo nejprve si ozřejmit pojem “obec“, tj. co se pod tímto pojmem rozumělo v oněch husitských dobách. Obec je např. z pohledu konfesionálního jakékoli společenství lidí stejné víry. Obcí bychom mohli také rozumět (z pohledu stavovského nebo sociálního) společenství lidí nižší, podřadné kategorie, tj. společenství, které nazýváme souslovím “obecný lid”. A to má Chelčický na mysli ve svém výše uvedeném citovaném textu především.

Chelčický nám naznačuje, že není možné do této obce jen tak přifařit ony dvě nadřazené složky trojího lidu, aby se na té třetí, podřízené tento dvojí lid vozil a ještě se “měl za lepší” navíc v rámci jednoho těla Kristova.

Chelčický nesmlouvavě kritizuje velké rozmnožení pánů a kněží, kteří se mají dobře, a jako darmožrouti a příživníci vysávají třetí stav, pro nějž mají “hrdláči“ jenom pohlavky a nadávky. Chelčický tohle dělení připouští pouze v pohanské společnosti, ale je naprosto nepřípustné ve společnosti křesťanské.

stav duchovních

O papežství reprezentovaném římskou kurií a kněžstvu Chelčický mj. píše:

Protož toto vždy vyznávám, že Kristus, syn boží, jest pravý a nejvyšší kněz Nového zákona …

Tady Chelčický v naprostém souladu s Husem za hlavu církve a nejvyššího kněze považuje Ježíše Krista a dále o současných kněžích píše:

Ale ono kněžstvo, kteréž ona nevěstka, ježto sedí na římské stolici, porodila volně bez bolesti, sedieci na poduškách postavcových a v měkkosti života jich život postavila, toť sú synové prokletí, ješto sú Boha beze cti učinili před jeho nepřátely a před očima všech, jenž se jemu posmívali a jménu jeho svatému se rúhají pro jich mnohé bláznovství. Kteřížto všecky tráveniny (jedy) mateře své vylili sú. Ti nynie prospívají, v horší bludíce a mnohé bez čísla po sobě v bludy zavodíce (svádějíce). Nepečliví o stádu božím, zlí nájemníci v času pokušení utekli sú od něho a zavřeli se na hradích a na městech, boje strojíce a z lidí krev cedíce. Synové nešlechetní a vší nespravedlnosti naplnění tak všecko činí jako z kurvy synové, ješto studu a cti nemají. Neostanúť na věky v domě božím a nebudeť jim v kořist stádo boží, kteréž dali sú na rozchvátaní (rozchvácení) zvěři všeliké.

Je to zdrcující obžaloba kněžského stavu a římské kurie, která to má vše na svědomí, protože jako nevěstka, kurva v hříchu porodila tolik stejně nemravných synů. Tato žaloba bezpochyby vyvěrala z dobové zkušenosti s kněžským stavem, který se ocitl v neskutečně hluboké mravní i duchovní krizi.

K tomu Chelčický ještě na jiném místě dodává:

A když tu zprva tak falešně spolu slily sú se moc světská s kněžstvem, víc potom kněžstvo tělesně rostlo ve zbožie a ve cti tohoto světa, táhna zboží od moci i od jiné obce, až sú tak již na vrch dorostli a všecky tráveniny, což jich ďáblu mohlo v srdci býti, ty sú skrze žehnání a sladké řeči na svět vylili. A když jest ta okrášlená kurva svú všicku sílu i plnost vzala od moci světské, tehdy zase, jakož slušie se na její nestydkú (necudnou) oplzlost, jala se jest té moci líbati, milovati a přitúleti, žehnajíci, všecko udpúštějíci a všech svých náboženství účastny činieci a tak se všemi králi zemskými smilnieci, pokúšejíci, vždycky té moci povyšujíci, až dále nemohla o ní řéci ‘stránka církve svaté a náměstek božství’, ano pravěji bylo by řešeno: ‘třetí stránka pekla a náměstek Lucipera pyšného, ješto se nepokoří ani Bohu ani lidem’.

Tady jde Chelčický ve své nemilosrdné kritice kněžského stavu tak daleko, že neváhá duchovní stav přirovnat k třetí stránce pekla a náměstka Božího na zemi (papeže) k Luciperovi. To je vpravdě burcující síla nezakrytého argumentu!

Lze poznat i z tohoto Chelčického textu, že za veškerou krizí duchovního stavu stojí majetek, na místě nejvyšším papežský fiskalizmus a v neposlední řadě propojení moci duchovní s mocí světskou. Přirovnání církve k bohaté, zmalované a šperky okrášlené děvce, s níž smilní všichni králové, bylo v oněch dobách hluboké krize církve, kdy římská ryba začala smrdět od hlavy, velice často používáno kritiky římské církve, jak dokládá mj. i sipka4 tento husitský manifest.

přípustnost užití světského meče

K této kontroverzi Chelčický ve svém traktátu poznamenává:
… když moc světská jest náměstek božství, v moci Boha následuje a bránie mečem zákona božího a dvú stránku jinú, tehdy jinde nemuož zákona božího brániti tak blízce, jediné v knězi, ješto jej má kázati, jda po všem světě, a moc má pilna býti s mečem, aby nedala knězi nic uškoditi, aby, bezpečen jsa, všudy šířil zákon boží. Ale jest-li to súd pravý, že kněz jest náměstek člověčenství Kristova a má jeho v práci a v trpělivosti následovati, a když on bude kázati a zlí lidé budú jeho chtíti bíti a jímati aneb škodu činiti, a náměstek božství, jsa hotov s mečem, nedá jemu nic učiniti, kterakž tedy bude Krista v trpělivosti následovati, když moc nedopustí žádného protivenství jemu udělati a tudy zboří jemu všecko následování Krista v jeho skutcích? Takéž o každém člověku z obce jest, ješto má z přikázání Kristova, ktož jemu dá v líce, druhého nasaditi (“Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou … ” [L 6, 29]) a z přikázání apoštola u bezpráví sám sebe nebrániti, a když moc z svého úřadu má jemu službu v tom ukázati, bránieci jeho, aby se jemu to bezpráví nedálo, opět ten neplní řeči Kristovy pro jeho obranu.

Tady se Chelčický ptá na to, že když moc světská bude hájit moc duchovní, která je určena (pouze) k šíření Božího zákona, jak potom takový ochráněný kněz, “náměstek člověčenství Kristova” bude moci následovat Krista v jeho utrpení. Tato ochrana totiž dle Chelčického nabourává veškeré úsilí směřující k následování Krista v jeho utrpení.

Na jedné straně toto tvrzení zaráží evidentní a přísnou logikou, ale z druhé strany a z extrémního pohledu vzato, by pak knězi, který se sám nemůže přepásat světským mečem a zůstane bez vnější světské ochrany, mohl kdokoli a jakkoli ubližovat vč. zavraždění.

A dále pak se Petr Chelčický sugestivně ptá:

… křesťan, poněvadž z přikázání Kristova dlužen (povinen) jest tím sám sebe nebrániti, kto jest jemu ukázal (určil) moc k své obraně na pomoc míti, aby skrze moc hojněji mohl rušiti (ničit) přikázání Kristovo než sám?

Chelčický v této otázce naznačuje, že křesťan je dokonce povinen se nebránit, protože i ten, kdo mu určil moc (světskou) k jeho obraně, se vlastně proviňuje proti Božímu zákonu.

Stačí pouze tato jediná myšlenka v naznačené otázce, abychom pochopili, proč Chelčický nemohl schvalovat použití světského meče proti čemukoli, dokonce ani ve prospěch ochrany sluhy božího hlásajícího Boží zákon, jak vyplývá z prvé citace.

Traktát O boji duchovním

I když i ve spisu O trojím lidu na více místech Chelčický zpochybňuje použití světského meče jako nástroje světské moci k ochraně či obraně čehokoli, nejpřesvědčivěji vyjádřil svoje zásadní výhrady proti aplikaci světského meče při řešení konfliktů znesvářených protivných stran ve spise O boji duchovním. Chelčický opíraje se o Bibli, nekompromisně odmítá ozbrojený boj s tím, že je přípustné uplatňování pouze meče duchovního. Dnes bychom Chelčického nazvali nepoučitelným až naivním pacifistou, ale ve své době byl “pouze” přísným a nonkonformním křesťanem, který měl následování hodný vzor ve svém Spasiteli.

V tomto traktátu Petr Chelčický mj. píše:

Protož za najpilnější věc jest obléci se v oděnie božie a státi proti chytrosti ďáblově. … Protož apoštol neučí tělesným bojóm, ješto je sami krvaví lidé umějie pro svár vésti a duše lidské v nich hynú na zatracenie, ale učí těm bojóm, ješto se v nich duše zachovávají v pravdě od zatracenia. Neobmýšlí mnoho obrany a bezpečenstvie těla k zachovaní zdravie časného (pomíjivého) života, nebo tomu jest vždy umřieti někakú smrtí a nevystřeže se jie žádný, ani ji bojem vzdálí od sebe, ale spieše skrze boj vpadne v ni. Protož apoštol s pilností obmýšlé duše věrné v jejich zdraví, a proto velí oděnie božie na se vyjeti a postaviti se proti smrtedlnému nepřieteli, aby duše drahé, krví Kristovú vykúpené, neusmrtil.

O jaké pasáži z Bible se autor spisu zmiňuje, když píše o apoštolovi, který nabádá k oblečení se “v oděnie božie”, v němž jedině lze obstát před nástrahami ďábla? Jedná se o v oněch dobách frekventovaný text z 6. kapitoly Pavlovy epištoly Efezským:

Oblecte plnou boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. … Proto vezměte na sebe plnou boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat i obstát. Stůjte tedy ‘opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje’ a vždy se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také ‘přilbu spasení’ a ‘meč Ducha, jímž je slovo Boží’.” (Ef 6, 11.13-17)

Dlužno poznamenat, že tento biblický text vykládal jinak Chelčický a s velkou mírou pravděpodobnosti sipka4 jinak husité. Není vůbec obtížné rozlišit, kdo citovaný text z Písma Nového zákona vykládal správně a kdo účelově.

Chelčický ještě k tomu dodává, že prioritou není zachovat si zdraví a pomíjivý život, ale jediné, co má význam, je uchovat si duši. Bojem se nikdo smrti nevystříhá. Proto podle Chelčického nelze usmrtit bratra v Kristu, a to ani v obranném boji, neboť duše takového na živu zůstavšího vojáka-křesťana nemůže být spasena.

Nad slunce jasnější a logický závěr, který nepotřebuje dalšího komentáře.

V životě to však bývá poněkud složitější, než jak se to zpoza pulpitu na jeho tvrzi, kde sumíroval svoje spisy, jevilo Chelčickému. Aby mohl poměrně v klidu psát, ale především, aby z jeho spisů mohla čerpat v 2. polovině 15. st. vzniknuvší Jednota bratrská, bylo nezbytně nutné, aby si česká reformace nejprve proklestila svoji vítěznou cestu k vytouženému cíli vynuceným, ozbrojeným bojem. A po té zbrani museli z donucení sáhnout husité, obránci Božího zákona.

Citace Chelčického jsou použity z knihy  Traktáty Petra Chelčického – k vydání připravil doc. Dr. Rudolf Holinka, vydal Melantrich, Praha 1940.

Autor: Jiří Motyčka

Diskuzní fórum:
sipka4 Související diskuse o Petru Chelčickém
sipka4 Související diskuse o použití světského meče husity
sipka4 Související diskuse o moci světské a duchovní