Ohlasy Viklefova učení v Polsku

Při pokusu přiblížit polské ohlasy učení Jana Viklefa narážíme na velký problém spojený v polských pramenech buď s dominující záměnou nebo společným užíváním pojmu „viklefizmus“ a „husitství„. V Polsku 15. století úzce svázaného s krakovskou univerzitou bylo originální učení Jana Viklefa nejenom málo známé, ale po roce 1415 bohužel i velmi se lišící od učení husitského.

Polští studenti studující v Praze v 90. letech 15. století, kdy se objevil a začal narůstat problém viklefismu, se nepochybně setkali s učením Viklefa. Rovněž ti, kteří po obnovení univerzity v Krakově roku 1400 dále přicházeli za vzděláním do Prahy, stávali se svědky narůstajícího sporu o Viklefovo učení. Někteří z nich se určitě setkali s texty oxfordského profesora. Hodně jich slyšelo kázání a poznalo díla propagující viklefismus, jejichž autorem byl Jan Hus i jiní jeho stoupenci z univerzitních kruhů. Poláci se většinou hlásili k nominalismu nebo umírněnému realismu, protože byli součástí univerzitního národa, který nepřijal Viklefův realismus. Závěry bádání Jadwigy Krzyżaniakowé ukazují, že nejméně 30 profesorů v r. 1400 obnoveného krakovského učení, se setkalo jako studenti nebo učitelé pražského učení s husitstvím. S ním se tak můžeme seznámit v této době v intelektuálním prostředí jako kontaktem s Viklefovým učením, které bylo komentováno i kopírováno. Jednak na katedře krakovské univerzity najdeme umírněné realisty, stoupence reformy církve, ale pod Wawelem dominoval nominalismus a s tím jde ruku v ruce i odmítnutí Viklefova učení. Je třeba mít na paměti, že v letech 1400 – 1415 to bylo stanovisko spíše učené, neloajální církevnímu odmítání hereze, které se objevilo později. Viklefovo dílo četl také známý astronom i lékař Andrzej Grzymala z Poznaně.

Profesorka Ewa Maleczyńska oceňuje Jana Jelitku, kanovníka u sv. Floriana v Krakově, který odmítl ohlášení biskupské kletby na jednoho z polských viklefistů. Vhodným připomenutím je také případ z r. 1398 týkající se jakéhosi Štěpána, lolarda z Oxfordu vězněného ve Vratislavi a upáleného tamtéž. Jeho proces je popsán v Katalogu (seznamu) opatů Zaháňských z 15. st. Uvedený heretik tvrdil mj., že podstata Ducha Svatého je světská, že i děti, které zemřely nepokřtěné, jsou spaseny, že není třeba ctít obrazů svatých ap. Na výsleších inkvizice bez ohledu na povahu zúčastněných doktorů teologie nechtěl přijmout žádných argumentů s výjimkou odkazů na biblické texty. Učení mužové se tak velice zastyděli, že někteří z nich ho začali i obhajovat! Za svůj odpor byl přesto upálen, navíc v záznamech uvedl, že v Oxfordu byl vězněn 3 roky za herezi. Tolik pramen z tehdejšího Slezska, které bylo součástí Českého království. Ukazuje nám, že lidoví kazatelé, emisaři viklefizmu mohli působit minimálně až k pohraničí Polska.

Zajímavě vypadají také pokusy oficiální propagace Viklefova učení na dvoře polského krále českými reformátory. Nejdříve v červnu 1412 vyzval Jan Hus listem Vladislava Jagellonského k aktivní účasti na reformě církve s akcentem na potření simonie. Následně v březnu 1413 byla Jeronýmu Pražskému udělena audience u krále v přítomnosti mnoha účastníků i celého dvora. Několik dní po přijetí měl kázání, za což ho biskup krakovský vyzval ke slyšení. Ve svém vystoupení v přítomnosti mnohých církevních hodnostářů a profesorů krakovské univerzity Jeroným odpovídal na otázky shodně s učením katolické církve. Později se Jeroným přes Polsko vydal na Litvu, kde přemlouval knížete Vitolda k přijetí pravoslaví, které považoval za rovnocenné s katolictvím.

Nejlépe zdokumentovaným příkladem nebudícím pochybnosti je uznávaný a horlivý stoupenec Viklefa v osobě Ondřeje Gałki z Dobczyna. Patřil mezi intelektuální elitu, stanul dvakrát ve funkci děkana artistické fakulty na Akademii v Krakově a byl kanovníkem v kostele sv. Floriána na Klepaři v Krakově. Nejméně od 20. let 15. st. četl, nelegálně kopíroval a komentoval texty oxfordského reformátora. Vlastnil také texty lolardů. V roce 1449 byl obviněn ze „čtení, přepisování Viklefových textů a pobuřování polských velmožů proti duchovenstvu„. Ohrožený smrtí na hranici uprchl do Slezska, kde byl pod ochranou knížete Bolka V. spolupracujícího s husity. Krakovská univerzita se jednoznačně Gałki i jeho názorů zřekla. Z jeho zápisků a bohaté korespondence můžeme soudit, že přepisy Viklefových textů poslal několika představitelům polské šlechty (Andrzejowi Tęczyńskiemu, Piotrowi Szafrańcowi a Łukaszowi Górce), kteří stáli v opozici proti vševládnoucímu tehdejšímu krakovskému biskupovi Zbigněvu Olešnickému. Ondřej Gałki je také autorem jednoho z nejstarších děl v polském jazyku, básnického díla Pieśni o Wiklfie. Toto dílo plné neskrývané chvály a odivu k oxfordskému učenci i jeho učení je jedním z mnoha textů, kterými polský viklefista propagoval učení svého mistra. Zajímavé je, že v roce 1451 je série pobytů Ondřeje Gałki doložena také v jihočeském městě Táboře, „hlavním městě“ radikálního husitismu.

Můžeme také připustit, že nejvíce prohusitské skupiny, čelní představitelé polských husitských středisek (ve Velkopolsku Zbąszyń, na Kujawach v okolí Inowrocławi) se setkali s Viklefovými texty. Role Viklefova učení je taktéž doceněna i jeho vlivem na polské duchovenstvo. Prakticky po celé 15. století církevní a inkviziční dokumenty důrazně upozorňovaly na nebezpečí heretických vlivů M. J. Husa i Viklefa. Může o tom svědčit např. i to, že mezi inkvizitory zajištěnými knihami se pravděpodobně mohly nalézat i kopie Viklefových textů. Ještě v r. 1502 v předvečer reformace antiheretický statut vydaný biskupem wloclawským Krzeslawem z Kurozwek obsahoval zápisy namířené proti „stoupencům Viklefa i Husa„.

Autor: Daniel Korbel, Překlad: Ježek, Úprava: Jiří Motyčka

Diskuzní fórum:
Diskuze k článku „Ohlasy Viklefova učení v Polsku“