Jeroným Pražský – enfant terrible české reformace

díl II. ve službách reformace

Jeronýma Pražského jsme naposledy opustili v době, kdy se dočkal svého prvního velkého vítězství. Dekret kutnohorský byl výrazným přelomem v dějinách nastupujícího husitského hnutí, které nyní získalo vynikající duchovní a hmotné zázemí pro uskutečnění svých dlouhodobých cílů, jimiž byla náprava zkažené církve a společnosti. Památný dekret navíc navždy změnil i Jeronýmův život. Nejen tím, že jej relativně snadný úspěch povzbudil k tomu, aby hájil požadavky reformní skupiny ještě důrazněji, ale získal rovněž řadu nepřátel, jejichž nenávist k němu již jen rostla a kulminovala na kostnickém koncilu. Husa názoroví oponenti nenáviděli kvůli tomu, co představuje a hlásá, Jeronýma však proto, kým byl. Jedovaté urážky, jízlivé poznámky a především učené argumenty byly důvodem, proč dokázal Jeroným u svých odpůrců vzbudit ještě větší vášně a emoce, než betlémský kazatel a jeho reformní spolupracovníci. Jeroným však v nastoupené dráze v následujících letech nepolevil. Naopak! Ještě přitvrdil.

Vybojovat Dekret kutnohorský byla jedna věc, avšak zabránit ve zvrácení vpravdě revolučního výsledku, už byla věc druhá. Profesoři tří cizích národů se proti královu rozhodnutí důrazně postavili a v únoru 1409 dokonce vydali ultimátum, ve kterém hrozili odchodem z Prahy, nedojde-li ke zrušení v jejich očích nespravedlivého dekretu. Václav IV. nikdy nebyl panovníkem pevného názoru, a tak nepřekvapí, že jevil ochotu zmírnit své dřívější rozhodnutí. Tomu se reformátoři snažili zabránit a znovu vstoupili v jednání s králem samotným i svými sympatizanty na královském dvoře. Nepřekvapí, že hlavou reformní skupiny byli Hus a Jeroným. Králova obojakost zvedla hlavy pražské kapitule, která přešla do útoku proti viklefistům. Svůj boj zahájila poměrně sofistikovaně, když se snažila zprvu zinscenovat kampaň, na základě které mělo být na samotné univerzitní půdě prokázáno Wycliffovo pojetí univerzálií za mylné. Jeden z Jeronýmových oponentů při nedávné kvodlibetní disputaci, doktor teologie Blažek Vlk, proto v dubnu vyzval samotného Jeronýma ke konfrontaci. Jeroným hozenou rukavici zvedl a ochotně přijal nabídku k veřejné disputaci. V ní si vedl natolik zdatně, že sama pražská kapitula raději disputaci ukončila, než aby riskovala potupnou názorovou porážku. Nutno dodat, že Jeroným si jako obvykle v těchto případech nebral servítky a sebevědomého doktora teologie zasypal nejednou urážkou.

Na jaře 1409 se přece jen podařilo stoupencům reformace výsledek z Kutné Hory uhájit. Opět s nemalým přispěním Jeronýma. V květnu tak došlo na Němci proklamovaný demonstrativní odchod z pražského vysokého učení a vzápětí i z Prahy a celého království. Univerzita byla nyní pevně v rukou reformních mistrů. Celkové rozuzlení této causy i nepřesvědčivý výsledek církevního koncilu v Pise, který zvolil do třetice všeho zlého další hlavu církve, na čas vzaly vítr z plachet pražskému arcibiskupovi Zbyňku Zajíci z Hazmburka. Mezinárodní dopad pražských událostí však dělal vrásky nejednomu z čelních představitelů české reformace. Odchod německých mistrů a studentů z Prahy těžce pošramotil v zahraničí pověst celé země, reformního hnutí a mužů stojících v jeho čele. Bylo to o to horší, že k papežské kurii, jež po uskutečněném koncilu oficiálně sídlila v Pise, ve skutečnosti však ještě v Římě a Avignonu, přicházely z Čech žaloby i odvolání odpůrců a stoupenců reformního programu. Bylo zřejmé, že dění v Čechách se dostává do zorného pole vrcholných církevních a také světských autorit v tehdejší Evropě. Proti sílící negativistické propagandě v zahraničí, která události v Praze líčila jako vzpouru proti autoritě církve, bylo potřeba se bránit.

Nemáme sice žádných přímých zpráv, ale zdá se, že riziko izolace české reformace si uvědomoval zejména Jeroným, který znal poměry za hranicemi velmi dobře. Nejspíše z jeho hlavy proto vzešla iniciativa, aby se proti pomluvám a osočováním, jež v zahraničí šířili odpůrci nápravy soudobé církve v českém podání, bojovalo „mezinárodní osvětou“. Jeroným, jehož pozice na univerzitě po květnovém odchodu německých mistrů výrazně posílila^[1], se proto vydal do ciziny, aby svým řečnickým umem a vzdělaností získal tolik potřebné sympatie a pochopení. Cíl první cesty byl zvolen více než příznačně a pragmaticky. Byly jím Uhry, konkrétně město Budín, které bylo od počátku 13. století sídelním městem uherských panovníků. Od roku 1387 byl uherským králem Zikmund Lucemburský, bratr Václava IV., mezi nimiž však již dlouho panovala neskrývaná rivalita a zášť. V této době ale bylo zřejmé, že s ohledem na neplodnost jak Václava, tak i jeho bratrance Jošta, kteří byli posledními zbylými členy pražské a moravské větve Lucemburků, usedne v nepříliš vzdálené době na český trůn právě mnohem mladší a vitálnější Zikmund. Získat sympatie neoblíbeného, avšak legitimního dědice české Koruny, který navíc z pochopitelných důvodů se zájmem sledoval události v Čechách, bylo pro Jeronýma nejen prvořadým úkolem, ale i výzvou.

Jeroným do Budína zavítal v březnu 1410 a s podporou ryšavého Lucemburka mohl přednést v samotné královské kapli budínského hradu před celým dvorem a mnoha uherskými pány i preláty promluvu na biblické téma: „Co jsem učinil Vám, čiňte i vy!“ Podle svědků Jeroným údajně předstoupil před shromážděné v prostém oděvu laika a s dlouhou bradou. Nebyl však knězem, i když si to z přítomných asi málokdo uvědomoval, a proto se vlastně ničeho pohoršlivého nedopustil. Horší to již bylo s obsahem pronášeného, neboť Jeroným podle všeho svým posluchačům po vzoru Wycliffa vysvětloval nutnost světské moci stát v čele nápravy a pomoci sekularizovat církevní majetek. Zikmund s tímto názorem stejně jako jeho bratr v Praze sympatizoval, avšak jednalo se o tak zjevné pobouření, jež bylo proneseno navíc na téměř posvátném místě, že král musel chtě nechtě vydat Jeronýma do rukou ostřihomského arcibiskupa, který na Jeronýma uvalil čtrnáctidenní vazbu. I přes protesty pražského arcibiskupa se tak Jeroným mohl zanedlouho vrátit do Prahy.

Nedlouho poté, co se Jeroným vrátil ze své cesty, která pro reformní program nevyzněla zrovna nejlépe, se Praha stala svědkem nevšední události. V červenci 1410 nechal arcibiskup Zbyněk Zajíc na dvoře svého malostranského paláce spálit zabavené spisy anglického reformátora, načež uvrhl klatbu na Husa a další, kteří se proti jeho dřívějšímu počínání obraceli se stížnostmi k papežské kurii. Výsledkem byl neklid v pražských městech, kde se šířily posměšné a hanlivé písně i texty, ve kterých byl arcibiskup líčen jako nevzdělanec, jenž si počínal protiprávně, jelikož zabavené spisy nařídil spálit ještě před tím, než došlo dobrozdání od papežské kurie v této věci. Uvažuje se, že autorem některých těchto výtvorů mohl být sám Jeroným, kterému byla tato forma vyjádření lidového odporu vždy velmi blízká. Prameny o něm však v těchto měsících překvapivě mlčí. V Praze se totiž zdržel znovu jen krátce, jelikož už na konci léta odcestoval na Moravu, odkud se vydal do Vídně.

Důvod, který zavedl Jeronýma do Vídně, není dodnes uspokojivě vysvětlen. Zřejmě ho sem táhly osobní i profesní důvody, jelikož na vídeňské univerzitě se to jen hemžilo lidmi, které Jeroným dobře znal. Šlo nejen o bývalé pražské studenty, u kterých se nejspíše počítalo s tím, že budou mít pozitivní vztah k české reformaci, ale také názorové oponenty, jež sice Jeronýma kritizovali, avšak nebránili se vzájemné verbální konfrontaci na bázi akademické rozpravy. Tentokrát se ale Jeroným přepočítal, protože příjezd reformního rebela neunikl pozornosti jeho vášnivých nepřátel, kteří vyburcovali k aktivitě soudní stolici blízkého pasovského biskupství, jež zasedala právě ve Vídni. Už na konci srpna 1410 soud, v němž zasedli doktoři teologie a kanonického práva, zahájil činnost. Asi nebude překvapením, že se podařilo rychle pořídit seznam svědků, kteří ochotně vypovídali. Jeroným se k soudu dostavil, a to pravděpodobně dobrovolně, jelikož věřil, že se mu podaří očistit své jméno. Soudní přelíčení máme poměrně podrobně zmapováno.

Obžalovanému, který z vlastní vůle odmítl obhájce, bylo přisuzováno hájení 45 pražským vysokým učením odsouzených Wycliffových spisů. Dále pak zastávání údajně kacířských názorů ohledně univerzálií. Vytýkáno mu bylo i nedávné „kázání“ v budínské kapli před králem Zikmundem a napomáhání osobám nařčeným z šíření kacířství, tedy jmenovitě Husovi, Stanislavu ze Znojma, Štěpánovi z Pálče nebo Markovi z Hradce. Nebyl to klasický soudní proces s kacířem, který známe například později v souvislosti s Husem, nebo jež musel sám Jeroným podstoupit v Kostnici. To nebylo ostatně ani dost možné, jelikož Jeroným nespadal pod pravomoc pasovského biskupství a nebyl dokonce ani členem vídeňské univerzity. Vzdělaný a bystrý muž jako byl Jeroným, si dost dobře uvědomoval, že případný negativní výsledek soudu by tak měl spornou právní legitimitu, a proto využíval soudního přelíčení jako jisté platformy k očištění pověsti své i svých reformních přátel. Během procesu se dokonce mohl pohybovat volně po městě, avšak musel složit přísahu, že před vynesením rozsudku neopustí brány města. Jenže netrvalo dlouho a Jeroným pochopil, že soud není nestranný. Svědci byli zaujatí a přibývalo stále vážnějších žalob. Vzhledem k tomu, že se i samotné jednání soudní pře neúměrně protahovalo, rozhodl se Jeroným pro taktický ústup, přesněji řečeno útěk.

Dne 6. či 7. září 1410 Jeroným nenápadně opustil město a zamířil k českým hranicím. Pod ochranou pevného hradu Bítova následně zaslal provokativní list adresovaný pasovskému oficiálovi, jenž byl pověřen vedením jeho pře, ve kterém mu popřál pevné zdraví a omluvil se, že nemůže v zaujatém a zmanipulovaném soudním přelíčení dále pokračovat. Navíc navrhl, aby byla jeho causa přenesena k papežské kurii. Svým přístupem, který byl v dobovém kontextu pozoruhodným a zcela ojedinělým znevažováním církevního soudu, se do budoucna připravil o možnost, že jej ještě někdy nějaká soudní instance bude brát v milostivou ochranu. V říjnu 1410 tak byla za jeho nepřítomnosti celá pře dovedena ke svému závěru. Vzhledem k tomu, že se Jeroným odmítl dostavit a porušil přísahu, byl obviněn z křivopřísežnictví a zároveň exkomunikován z církve. Pře byla uzavřena, nikoli ale Jeronýmova causa. Jeronýmova slova z dopisu pasovskému oficiálovi: „…unikla moje duše jako vrabec z léčky ptáčníků. Nástraha byla protržena a my jsme vysvobozeni.“, byla přímo ztělesněním přehnaného sebevědomí i pocitu vlastní nezranitelnosti. Měl to být pocit pouze dočasný.

Po vídeňském procesu se autentické prameny o Jeronýmově dalším osudu na čas opět ztrácejí. Nejhorší ovšem je, že jsou překryty tendenčními, vymyšlenými nebo naopak zveličenými zprávami z kostnické obžaloby. V nich se nejčastěji dozvídáme, že Jeroným jako fanatik slepé víry znesvěcoval ostatky svatých a činil různá příkoří klerikům, které údajně pod pohrůžkami a nátlakem nutil vyslovit slova obdivu k Wycliffovi. Z náznaků některých pramenů vyplývá, že se Jeroným mohl v roce 1411 vypravit znovu do Anglie, přičemž byly vysloveny teorie, že se s ním dokonce počítalo jako s možným svorníkem mezi reformátory a urozeným vůdcem lollardů Oldcastelem. F. Šmahel tuto hypotézu ale nepovažuje za příliš pravděpodobnou a namísto toho kalkuluje s tím, že Jeroným někdy v této době zřejmě absolvoval svou cestu na Litvu a západní Rus, která je obecně datována až k roku 1413^[2]. Nedostatek zpráv o Jeronýmovi lze však vysvětlit relativně snadno. Pozornost se totiž začala pomalu obracet k Husovi, jakožto neformální hlavě celého hnutí. Hus byl tehdy pohnán před papežský soud. Když se nedostavil, kardinál Oddo Colonna na něj v únoru 1411 uvalil klatbu. V této době ale stála za Husem pevně zformovaná skupina stoupenců, která se těšila přízni a tiché podpoře krále, jenž reformních nálad ve společnosti obratně využil k likvidaci mocenského postavení pražského arcibiskupa. Po jeho smrti v září 1411 se celá arcidiecéze dostala pod patrný vliv královského dvora, což reformátorům hrálo do karet. Z domova tedy žádné vážnější nebezpečí prozatím nehrozilo.

Podporu krále Hus definitivně ztratil na jaře 1412, kdy se v Čechách objevili prodavači odpustků. Ti svým kramařením s vírou v Praze zpustili řetězec neblahých událostí, jenž dokonce vyústil v popravu tří mládenců^[3]. Jeroným tak jako v posledních letech stál neochvějně za Husem, který kramaření s odpustky opakovaně odsoudil z kazatelny Betlémské kaple i na půdě univerzity. V jedné z rozhodujících fází české reformace ale došlo k osudovému odštěpení starého reformního křídla, jež reprezentovali zejména Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče, a které zaujalo zdrženlivý postoj k odpustkům i radikalismu, který symbolizoval především Jeroným. Ten se rozhodl odpustky veřejně odsoudit svým vlastním způsobem. Zorganizoval studentskou demonstraci, jejíž hlavní atrakcí byl alegorický vůz ověšený napodobeninami papežských bul s odpustky, které lidem nabízel student přestrojený za nevěstku. Průvod vyšel z Malostranského náměstí, provokativně prošel kolem arcibiskupského paláce a následně i Králova dvora na Starém Městě, načež byl na dnešním novoměstském Karlově náměstí ukončen bujarou veselicí, při níž byly napodobeniny bul demonstrativně spáleny.

I přesto, že představitelé pražských měst proti průvodu nezasáhli, přičemž Jeronýmovi dokonce asistoval velitel královy stráže Voksa z Valdštejna, nebylo radno podceňovat královu reakci, jelikož Václav IV. byl jedním z mála středoevropských panovníků, kdo s prodejem odpustků vyslovil souhlas. Jeroným se proto bezprostředně poté odhodlal k reakci, která byla přímo ztělesněním humorné nadsázky, mimořádného smyslu pro satiru dobové společnosti a také – proč to neříci naplno – velké dávky drzosti. Podle svědků kostnického procesu se Jeroným převlékl za žebráka s dlouhým vousem a bos jako následovník Krista vjel na oslu přímo na nádvoří hradu Žebrák, kde král zrovna pobýval. Králova reakce byla velmi lidská. Václav IV. se prý pousmál nad Jeronýmovou odvahou a narážkou na jméno hradu a pak nechal reformního rebela v poklidu odejít. Ani tento šprým však královo rozhodnutí nezměnil. Naopak! Prodávání odpustků i nadále pokračovalo a s ohledem na narůstající vášně na univerzitě a v pražských městech bylo jen otázkou času, než dojde k nepokojům. Jeroným, jehož kredit po uspořádání průvodu mezi studenty velmi vzrostl, stál i nadále vytrvale za Husem, jehož heroické vzepětí proti nejmarkantnějšímu symbolu tehdejšího úpadku církve byl vskutku hodný obdivu.

Napětí v Praze eskalovalo v červenci 1412, kdy král z obav před výtržnostmi dosadil na Starém Městě novou městskou radu, která ihned zahájila ostrý kurz vůči všem narušitelům veřejného pořádku. Za nedávné pobuřování byli zatčeni tři mladíci a na příkaz radních pro výstrahu popraveni. Stalo se tak i navzdory Husově intervenci a slibu konšelů, učiněnému betlémskému kazateli, že mládencům nebude ublíženo. Těla popravených byla přenesena do Betlémské kaple a zde pietně pohřbena. Jak Husa, tak i Jeronýma podobné vyústění zaskočilo. Jeroným podle kostnických žalob jako první začal pěstovat kult tří mučedníků, jelikož dal údajně již následující den po popravě sloužit v Betlémě zpívanou mši, ve které byla vyzdvižena oběť prvních mučedníků a „světců“ české reformace. V dalších dnech a týdnech Jeroným pokračoval se svými studenty v odporu proti prodávání odpustků, přičemž svůj postoj nedával najevo pouze v Praze, ale nejspíše také v jižních Čechách, kde je jeho pobyt doložen během srpna v Jindřichově Hradci. Na den sv. Václava, tj. 28. září, se Jeroným účastnil výtržností v karmelitském chrámu u Panny Marie Sněžné. Kostnická akta, jež jsou však zaujatá, dále například hovoří o tom, že měl Jeroným v Mladé Boleslavi dokonce vytáhnout nůž na místního minoritu Beneše. Jak však sám Jeroným vypověděl, prý pouze minoritovi vyťal políček za to, že začal urážet jeho i několik přítomných šlechticů. Nic to ale nemění na tom, že už tento „pouhý“ prohřešek v Kostnici stačil k tomu, aby Jeronýmovi velmi přitížil.

Odpustkové bouře v Praze přiměly papežskou kurii k razantnímu zásahu. Na Husa, v němž cizina spatřovala hlavního původce nedávných nepokojů, byla uvalena zostřená klatba a nad Prahou byl vyhlášen interdikt. Jelikož Hus ztratil oporu krále, rozhodl se v říjnu 1412 k odchodu z metropole, aby se uchýlil pod ochranu svých venkovských sympatizantů z řad šlechty. Pro Jeronýma byl Husův odchod z Prahy signálem k tomu, že za současné politické konstelace přestávají být královský dvůr a hlavní město království baštou reformního hnutí. Oporu v pramenech nemáme sice žádnou, ale lze vyslovit domněnku, že tehdy mohlo dojít k jisté „dělbě“ úkolů mezi předními muži české reformace. Hus měl na venkově především přečkat bouři, jež byla přivolána na jeho hlavu, připravit se v rovině teologické i osobní k zápasu o Pravdu a také získat nové přívržence z řad venkovského obyvatelstva i šlechtické obce. Jeroným, tak se alespoň zdá, měl opět využít svých mimořádných zahraničních zkušeností k tomu, aby navázal jednání s polským královským dvorem. Nevíme, zdali se jednalo o diplomatickou misi vzešlou z iniciativy univerzity a osob reformního okruhu, či se Jeroným jako již tolikrát v minulosti rozhodl na základě vlastního úsudku, pravděpodobně konzultovaného s ostatními reformátory.

Když se blíže seznámíme s dlouholetou orientací královského dvora v Praze na slezsko-polský prostor, nelze se ani moc divit tomu, že husitské hnutí už v počátcích své existence vynakládalo nemalé úsilí k získání trvalejší spolupráce s polskou stranou. Za vlády Václava IV. česko-polské vztahy znatelně ochladly, jelikož Lucemburkové, především Zikmund, podporovali Řád německých rytířů, který v těchto letech vedl osudovou válku s polskými Jagellonci. Po bitvě u Grunwaldu v roce 1410, kdy Poláci slavili památné vítězství, se však objevovaly tendence k vzájemnému dynastickému sblížení. Konečné usmíření Zikmunda, tehdy již krále římského, s králem Vladislavem II. (1386 – 1434) ale nastalo až v roce 1412. Sám Hus prostřednictvím listů navázal kontakt s polským králem a vzhledem k tradiční orientaci české i moravské šlechty na polský královský dvůr, se na straně reformního hnutí kalkulovalo s tím, že by mohla být zahájena nejen užší politická spolupráce s Krakovem, ale nabízela se také příležitost rozšířit reformní program do kulturně a jazykově příbuzné země. S tímto volným „mandátem“ tak Jeroným nejspíše odjížděl do Polska.

Do Krakova, starobylého sídla polských králů, Jeroným dorazil v březnu 1413 a hned se mu dostalo audience u krále. Právě rychlost a ochota, s jakou byl Jeroným přizván k rozhovorům se samotným králem, svědčí o tom, že tato diplomatická mise byla předem připravena a držel nad ní ruku někdo velmi mocný a vlivný. Zdá se, že Jeronýmovi audienci u krále vymohl stoupenec reformace Lacek z Kravař, moravský hejtman a jeden z nejbohatších pánů na Moravě, který Vladislava II. při jeho cestě do Uher nedávno hostil na svém sídle ve Velkém Meziříčí. K audienci s králem a jeho chotí Annou Celjskou^[4], které byla přítomna řada světských pánů i prelátů, se Jeroným navzdory svému zvyku dostavil čerstvě oholený, v rudé sukni a s kapucí zdobenou šedou kožešinou. Bohužel obsah jednání nám není znám, ale Jeroným musel zapůsobit, jelikož si jej následně pozval k důvěrným rozhovorům i krakovský biskup. Kromě těchto jednání Jeroným v Krakově absolvoval i několik disputací, na kterých byl překvapivě nejen mohučský arcibiskup, ale také papežský legát. Jeronýmova mise ale neskončila žádným hmatatelným výsledkem, podle zprávy krakovského biskupa Vojtěcha Jastrzębiece prý proto: „…protože náš prostoduchý lid není s to pochopit učení tak velikého filozofa a tím méně země litevská a ruská.“ Ve skutečnosti však krakovský dvůr odmítl cokoli přislíbit Čechům z obav před mezinárodní reakcí.

Co se dělo dále, je poměrně těžké rozkrýt. Jediným zdrojem poznání jsou pro nás jako obvykle v těchto letech akta kostnického koncilu, která uvádějí, že Jeroným po zastávce v Krakově pokračoval v cestě na Litvu a západní Rus. Jeroným měl údajně přijmout pozvání knížete Vitolda, bratra polského krále, který v Litevském knížectví, jež bylo nyní formálně spojeno unií s Polskem, řešil poměrně zásadní otázku. Většina jeho poddaných byla pravoslavného vyznání, tzn., že byla pokřtěna podle řeckého způsobu. Ve světle pronikajícího západního křesťanství, s nímž se Jagellonci identifikovali, se však vedly rozpravy na téma, zdali je nutné, aby lidé východního ritu přijímali křest ještě jednou, aby tak mohli dosáhnout boží milosti. Podle kostnických žalob Jeroným s Vitoldem disputoval ve Vilnu (Vilnius), načež ho doprovázel do Vitebska, avšak podle spolehlivých polských zpráv pobýval Vitold v první polovině roku 1413 jinde, přičemž krátce po sobě kníže navštívil Vilno a Vitebsk pouze v červnu 1411. Naskýtá se tedy otázka, zda nemá profesor Šmahel pravdu, když se domnívá, že Jeronýmova cesta na Litvu a západní Rus proběhla už roku 1411. Jeroným však mohl navštívit Polsko pravděpodobně hned dvakrát, v roce 1411 i roku 1413, kdy se nejspíše opětovně vydal za „schizmatiky“. Svědčí pro to hlavně skutečnost, že se Jeroným opět na dlouho ztrácí z pramenů.

Není zase tolik důležité, kdy Jeroným nastoupil svou cestu do zemí s pravoslavnou vírou nebo kolik těchto cest uskutečnil, mnohem významnější je, co si z nich odnesl. Jeroným se předně přiklonil k názoru, že lidé, kteří z pravoslavné víry přistoupili k římskému ritu, nemusejí znovu přijímat křest. Tento názor se jistě líbil více litevskému knížeti, než místním představitelům římsko-katolického vyznání. Větší údiv ale vzbudil Jeronýmův přístup k „jinověrcům“. Ve Vitebsku, jehož obyvatelé přišli se všemi poctami uvítat svého knížete, dal veřejně přednost pravoslavnému procesí před místními řeholníky a bratry. Toto Jeronýmovo gesto, jež nebylo ojedinělé, vycházelo nejen z Jeronýmova osobního přesvědčení, kdy mu bylo blíže pravoslaví, než zkažená soudobá církev, ale také zájem o to, aby si naklonil přízeň zdejšího obyvatelstva, které, jak doufal, by mohlo být otevřenější myšlenkám české reformace. Pravoslaví nicméně Jeronýma skutečně zaujalo, obzvláště přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou chleba a vína. Sympatická mu byla i samotná podstata pravoslaví, které neuznávalo papeže, mělo vlastní normy i liturgii a snažilo se držet v jistých mezích i uctívání ikon. Po návratu do Prahy, k němuž mohlo dojít na začátku roku 1414, možná ještě koncem roku předcházejícího, tak na sebe Jeroným znovu upozornil. Stalo se tak i proto, že jeho vídeňská causa, jež byla formálně ukončena roku 1410, byla opět obnovena, na základě čehož docházelo k diplomatickým přestřelkám mezi Vídní a Prahou.

Jak nám kostnické žaloby obšírně líčí, Jeroným po návratu z Litvy a Rusi zahájil v Praze zavrženíhodnou kampaň husitského obrazoborectví. To mělo ale poněkud jiné obrysy, než obrazoborectví, se kterým se setkáváme v počátcích husitské revoluce. Jeroným prý kázal a tvrdil lidem, že ostatky, obrazy nebo sochy svatých nemají být uctívány a ani vystavovány v kostelích. Jelikož měl mezi lidem i svými studenty velký vliv, docházelo v Praze během celého jara 1414 k řadě pokusů o znesvěcování nebo odstraňování ikon. V květnu měl údajně sám Jeroným pomazat lejnem velký dřevěný kříž poblíž kláštera menších bratří sv. Jakuba na Starém Městě pražském. Pro moderního člověka se zdá podobné chování krajně odpudivé, avšak dobová mentalita podobné praktiky a výstřelky považovala za celkem běžný projev odporu. Historikové jsou sice k barvitým líčením kostnických žalob skeptičtí, avšak shodují se v tom, že na jaře 1414 skutečně Prahu zasáhla první zaznamenaná vlna obrazoborectví.

V této chvíli už spatřujeme reformního rebela ve službách reformace více jako radikála, který přešel od wyclifsky zaměřené filozofie k reformní praxi, tedy jednoduše řečeno od slov k činům. Lze to přisuzovat jednak Jeronýmově neklidné povaze, a jednak také pocitu jisté frustrace, že reformní myšlenky i přes početné zástupy sympatizantů ze všech vrstev společnosti zůstávaly stále pouhou teorií, i když v rovině sekularizace církevního majetku zaznamenaly značný posun. Jeroným nechtěl čekat, chtěl vidět činy a praktické kroky, jimiž by bylo dosaženo celkové změny v církevních i celospolečenských otázkách. Svým radikalismem si však přidělával jen více nepřátel a soudních žalob, kdežto lidé, s nimiž sdílel stejné hodnoty, pomalu odcházeli nebo se od něj začali odvracet. V říjnu 1414 se ke kostnickému sboru vypravil Jan Hus a Jeroným pochopil, že zápas za prosazení reformních myšlenek vstupuje do své zřejmě doposud nejdůležitější fáze, jež může rozhodnout o samotném bytí či nebytí celého hnutí. Chtěl být u toho, avšak netušil, že se již zanedlouho stane jedním z hlavních aktérů celého koncilu, kde si měl projít peklem i vykoupením, aby nakonec přivedl svůj nevšední a výjimečný život až do hořkého konce.

Odkazy a poznámky:

[1] Listem krále Václava IV. z června 1409 byla beneficia, tedy příjmy a majetek, jež zbyly po německých mistrech v kolejích a příbytcích, převedeny k užívání novým mistrům univerzity. Mezi nimi byli jak Hus, tak i Jeroným, který si tímto velmi přilepšil. Asi netřeba dodávat, že i tuto záležitost němečtí mistři reformnímu rebelovi později připomněli.

[2] Šmahel František. Život a dílo Jeronýma Pražského. Praha: Argo, 2010, s. 56 – 58.

[3] Podrobně se událostem v bouřlivém roce 1412 věnujeme v našem seriálu „Jan Hus – Příběh reformátora, který změnil svět“, díl V. boj za Pravdu.

[4] Anna pocházela z vlivného rodu Celjských, se kterým se dynasticky spojili i Lucemburkové, neboť Anina sestřenice Barbora se provdala za Zikmunda. Za zajímavost stojí, že obě urozené a prý i pohledné dámy byly svými současníky obviňováni z nevěry.

Autor a námět: Marek Zelenka (Napo_Leon)
Lektoroval: Jiří Motyčka

díl I. – na cestě k poznání (publikován 20.01.2016)
díl II. – ve službách reformace (publikován 10.03.2016)
díl III. – až do hořkého konce (publikován 08.05.2016)