Jeroným Pražský – enfant terrible české reformace

díl I. na cestě k poznání

Sedmidílný seriál „Jan Hus – Příběh reformátora, který změnil svět“, jenž jsme na webu „husitstvi.cz“ připravili při příležitosti 600. výročí upálení betlémského kazatele, sklidil až nečekaný úspěch. Už během samotného psaní textu o Husovi jsme často naráželi na postavu M. Jeronýma Pražského, další velkou osobnost české historie té doby a jednoho z vůdců reformace české. Vzhledem k tomu, že seriál byl především o Husovi, mohli jsme tak Jeronýmovi věnovat pouze omezený prostor. Než byl projekt dokončen, shodli jsme se na tom, že by nadcházející 600. výročí Jeronýmova upálení, jež připadá na květen 2016, mohlo být využito k částečnému splacení dluhu, který česká historiografie i veřejnost má vůči této významné postavě počátku 15. století. Historie a kolektivní paměť českého národa se k Jeronýmovi totiž zachovaly docela macešsky. Ve škole se o tomto velkém muži prakticky neučí a odborných knih, jež by se věnovaly pouze Jeronýmovi, by se za uplynulých dvě stě let dalo spočítat na prstech jedné ruky. Nadcházející výročí je tak skvělou příležitostí změnit tento neutěšený stav a představit široké veřejnosti nevšední a fascinující osud Husova věrného druha a klíčového muže českého pokusu o reformu církve. Vzhledem k tomu, že sedmidílný seriál o Husovi byl velmi obsáhlý a dokázal podrobně vystihnout i dobu a její základní aspekty, bude naše trilogie o Jeronýmovi svým způsobem jeho volným pokračováním, jelikož bychom se neradi opakovali. Přesto bude mít strukturu, která umožní seriál číst i jako samostatné dílo. Přijměte tedy naše pozvání k novému seriálu „Jeroným Pražský – enfant terrible české reformace“.

***

„Znám se k tomu, že jsem jak živ neviděl nikoho, jenž by u vedení pře, zvláště hrdelní, více se rovnal řečníkům věků klasických, kterýmžto se tolik obdivujeme. Ku podivu zajisté bylo, jakými slovy, jakou výmluvností, jakými důvody, jakým obličejem a hlasem i jakou srdnatostí nepřátelům svým odpovídal a konečně při svou zavřel; až v pravdě čehož politovati, že tak ušlechtilý a výtečný duch odvrátil se ku smýšlení kacířskému, ač pravé-li jest, co se mu připisuje; neboť mně nenáleží, tak veliké při rozsuzovati, přestávám na úsudku těch, kteří za moudřejší jmíni jsou. Avšak ty nemysli, že bych na způsob prokurátora při tu podrobně vykládal; dlouhé bylo by to a práce několika dní; dotknu se jen věcí výtečnějších, z nichž ty o učenosti muže toho souditi moci budeš.“

Tato slova obdivu a uznání pocházejí z dopisu florentského humanisty a velkého obdivovatele antické kultury Poggia Braccioliniho, který tento učený papežský sekretář a přímý účastník koncilu v Kostnici zaslal 30. května 1416 svému příteli Leonardu Brunovi z Arezza. Poggio, jenž byl doslova uchvácen vzdělaností, rozhledem i odvahou jednoho z předních vůdců české reformace, považoval za nutné, aby až do vzdáleného italského Arezza zaslal podrobné líčení Jeronýmových výslechů i kruté smrti v plamenech. Věděl totiž, že byl právě svědkem epilogu muže, který sice užíval života plnými doušky, ale přesto zasvětil podstatnou část své profesní kariéry službě něčemu smysluplnějšímu a většímu, než byl on sám. Česká historie je plná nevšedních a silných osudů, avšak Jeroným Pražský napsal opravdu pozoruhodný a fascinující příběh, který patří spolu s tím Husovým k nejdojemnějším a zároveň nejinspirativnějším, jaké česká reformace a celá epocha husitství nabízejí.

Jeroným Pražský je významnou postavou českých dějin počátku 15. století^[1]. Stal se klíčovým mužem reformace české a jedním z mála upřímných a obětavých přátel Mistra Jana Husa, s nímž shodou okolností sdílel i stejný osud v daleké Kostnici. Po celá staletí však Jeroným trpěl stigmatem toho, který stojí ve stínu velikána. I dnes bychom se nejspíše podivovali nad tím, kolika lidem by Jeronýmovo jméno neřeklo vůbec nic. Na rozdíl od Husa, který stále žije v povědomí českého národa, i když pro početnou část naší populace již jen ve své zkreslené a neaktuální podobě, nebyl Jeroným žádným velkým literátem, vůdcem lidu nebo symbolem dynamické epochy. Z hlediska materiální a duchovní kultury tak po sobě jistě zanechal méně, než jeho přítel Hus. Avšak tak složitý proces, jakým bezesporu byla a je reforma v jakékoli době, nemůže být uskutečněn pouze jejími vůdci a nositeli ideálu samotného, nýbrž i těmi, kteří ji reálnými kroky uskutečňují, nadchnou se pro ni a svým příkladem strhávají ostatní. Takovým člověkem už Jeroným byl. Jestliže byl Hus především hlasem a svědomím celého hnutí, Jeroným byl praktickým realizátorem reformy církve a společnosti. Stal se navíc Husovi oporou nejen v rovině lidské, ale i profesní. To jej koneckonců později stálo i život. Věrnost přátelům a ideálům však neměla v dějinách nikdy snadnou cestu. Kdo byl tedy Jeroným Pražský, kterého můžeme bez nadsázky rovněž nazvat rebelem české reformace?

Rekonstruovat Jeronýmův raný život je velmi těžké, mnohem těžší než u Husa. Je to způsobeno tím, že u betlémského kazatele se můžeme opřít nejen o bohatou pramennou základnu, ale také o kombinaci jeho vlastních zpráv, které o sobě později prozradil, s tím, co zanechala paměť současníků i potomků. U Jeronýma tomu tak ale bohužel není. Trvalo totiž velmi dlouho, než na sebe Jeroným poprvé výrazněji upozornil, přičemž nikdy neprodělal tak výrazný a silný vnitřní obrat jako Hus na přelomu 14. a 15. století, a proto nepovažoval za nutné, aby se v očích svého okolí ospravedlnil a projevil lítost nad poklesky mládí, které by písemně zaznamenal i pro budoucí pokolení. Jsme tedy odkázáni pouze na nepevné konstrukty a pravděpodobné teorie, které mají svá úskalí.

První prokazatelnou zmínkou o Jeronýmovi je záznam o jeho bakalářské promoci ze září 1398, kdy před čtyřčlennou zkušební komisí úspěšně složil zkoušky, a stal se tak bakalářem svobodných umění na pražském vysokém učení. Z toho lze usuzovat, že Jeroným vstoupil na univerzitní půdu v roce 1395 nebo 1396. Pokud budeme vycházet z pravděpodobného scénáře té doby, kdy studium na artistické fakultě bezprostředně rozšiřovalo předchozí vzdělání získané na městských nebo farních školách, pak se Jeroným zapsal do fakultní matriky ještě jako jinoch, kterému mohlo být kolem čtrnácti nebo patnácti let. V takovém případě by se narodil kolem roku 1380, možná o něco málo dříve. Byl tak nejméně o jedno desetiletí mladší, než Hus a lidé jeho generace, kteří už v době, kdy Jeroným promoval, začali přebírat štafetu reformace od svých velkých učitelů.

Jeronýmovo rodinné zázemí je i pro moderní historiky stále záhadou, a s ohledem na kusovitost a strohost zpráv, se na tomto stavu poznání pravděpodobně v budoucnu už nic podstatného nezmění. Jak už ale Jeronýmův predikát napovídá, budoucí absolvent hned několika významných evropských univerzit se narodil v Praze. S největší pravděpodobností na Novém Městě pražském, protože tento údaj uvádí Petr z Mladoňovic, náš hlavní a také spolehlivý zpravodaj z Kostnice, který jak Husa, tak i Jeronýma dobře znal. Navíc v novoměstském prostředí se vzpomínka na slavného rodáka udržela až do 16. století. To naopak často uváděnou informaci, že se Jeroným narodil do zámožné rodiny, nelze nijak potvrdit, ba spíše naopak. Dříve se tak soudilo zejména na základě faktu, že Jeroným hodně a často cestoval, a to i do značně vzdálených zemí. A cestování tehdy a ostatně i dnes vyžaduje značné finanční prostředky. Jenže když se Jeroným v roce 1404 zapisoval na pařížské univerzitě, požádal z důvodu chudoby o osvobození od poplatků za přednášky, což jak uvedl, odpřisáhl už za svých studií v Praze. Jeroným tak pravděpodobně nebyl „…z rodu vladyckého… “, jak uváděl už František Palacký^[2], po němž tuto informaci přejímali další historikové i laičtí badatelé. Zdá se však, že se narodil do rodiny zbožné a především etnicky české, která se později pravděpodobně připojila k reformně orientovanému českému živlu. Usuzujeme tak podle jména Jeroným, které odkazovalo na sv. Jeronýma (*347-420), světce, jehož obliba mezi českými reformátory rychle rostla i na základě mýtu, že byl údajně slovanského původu. Navíc se historik F. Šmahel po důkladném rozboru pramenů domnívá, že se Jeronýmův otec mohl jmenovat Václav^[3].

Už během univerzitních studií se u Jeronýma projevil mimořádný intelekt, hlad po vědění a především velký elán a vitální energie, jež mu mohl závidět nejeden z jeho vrstevníků. Když v roce 1398 skládal bakalářské zkoušky, skončil z celkem sedmadvaceti studentů na druhém místě, a to představovalo výsledek hodný obdivu. Jeronýmovým promotorem se nejspíše stal M. Jan z Mýta, tehdejší všestranný vzdělanec, jenž si liboval v pronášení citátů antických filozofů. Pokud byl Jan z Mýta skutečně promotorem Jeronýma, jednalo by se už tehdy o symbolické spojení dvou velkých postav české reformace, neboť Jan z Mýta byl promotorem i při Husových bakalářských zkouškách v roce 1393. Jeroným a Hus se v této době již dobře znali. Pravda, Husova hvězda začala stoupat teprve v následujících letech, ale Hus měl už od počátku velmi vřelý vztah ke svým studentům, obzvláště k těm, kteří mu svým volnomyšlenkářstvím a živelností připomínali jeho mládí. Mezi Husem a jeho žáky proto vznikalo silné a oboustranné pouto. Není jistě náhodné, že to byl právě Hus, kdo na samém počátku roku 1399 pro Jeronýma vymohl na děkanu artistické fakulty prominutí povinné dvouleté lhůty (tzv. biennium), jež čerstvé absolventy zavazovala k působení na jejich alma mater. Čerstvý bakalář Jeroným se totiž rozhodl opustit Prahu a putovat až do vzdáleného Oxfordu.

Na přelomu 14. a 15. století byl anglický Oxford pro přední představitele českého univerzitního národa místem, odkud do celého křesťanského světa vyšel paprsek pravé lásky k Bohu, jež rozzářil doctor evangelicus („evangelický doktor“), reformátor John Wycliff. Čeští mistři jako Stanislav ze Znojma, Štěpán z Pálče nebo Jan Hus, tedy nesporné autority té doby, o Anglii a Oxfordu často mluvili mezi sebou i se svými studenty, které pravděpodobně upozorňovali, že ne všechny teologické spisy velkého reformátora má pražské vysoké učení k dispozici. To spolu se slovy obdivu k této zemi i jejímu velkému muži přimělo nejednoho studenta uvažovat o daleké cestě. Jen málokterý student však disponoval odvahou, touhou po poznání i dobrodružství v cizí zemi a také neklidnou povahou, jež by ho nutila nezůstávat dlouho na jednom místě, jako právě Jeroným. Ten příliš dlouho neváhal a chopil se příležitosti. Chudoba nebyla na překážku, neboť pražské vysoké učení pamatovalo na podobné případy, kdy se student bez hmotného zajištění rozhodl pokračovat ve studiu teologie nebo – jako v Jeronýmově případě – sedmera svobodných umění na Sorbonně či v Oxfordu. Už doktor teologie a scholastik Vojtěch Raňkův z Ježova, mimochodem bývalý rektor pařížské Sorbonny, založil pro tyto účely zvláštní fond. Z něj Jeroným pravděpodobně čerpal, ač proto není přímých zpráv.

V Anglii Jeroným strávil necelé dva roky, které lze přibližně ohraničit jarem roku 1399 až únorem 1401, kdy je opět doložen v Praze. Na Oxfordu tedy Jeroným nebyl nijak dlouho a nedokázal tak splnit očekávanou tříletou studijní lhůtu vyplněnou studiem předepsaných knih, disputacemi a vlastními přednáškami, na základě čehož se mohl reálně ucházet o mistrovský grad. O mistrovský titul však Jeronýmovi nešlo, jeho posláním – tak to jistě vnímal a chápal – bylo přepsání nebo získání opisů některých v Praze doposud neúplných či neznámých Wycliffových spisů. Někoho může překvapit, že řada Wycliffových filozofických traktátů v Oxfordu ještě i v této době sloužila jako obvyklý předmět výuky, a to i přesto, že uplynuly již téměř dvě desetiletí od chvíle, kdy londýnský synod zavrhl valnou část učení evangelického doktora, přičemž byl v Anglii v roce 1401 dokonce stanoven trest smrti upálením pro každého, kdo by zakázané učení šířil. Je to opět jeden z mnoha dokladů míry svobody ve vzdělávání, jaké se středověké univerzity těšily i navzdory neúprosnému vlivu církevní moci. Sotva, co se Jeronýmovi podařilo dokončit úkol, který si předsevzal, vrátil se zpět do vlasti.

Po návratu do Prahy čekal Jeronýma pořádný šok, přijížděl totiž v době, kdy zrovna kulminovala politická krize Českého království. Rozvrat rodné země Jeroným tak, jako řada tehdejších vzdělanců hlásících se k české národnosti, prožíval velmi těžce. U Jeronýma byla deziluze ze současného neutěšeného stavu církve a společnosti ještě hlubší než u jiných, jelikož byl nedávno svědkem podobného scénáře v Anglii, kde se tragicky zhroutila vláda slabého krále Richarda II. (1377 – 1399). Pocit frustrace Jeroným zaháněl nejen větším příklonem k lidem reformního okruhu, který se od roku 1402 začal formovat kolem Husa, jenž začal kázat v Betlémě, ale také ke zbožnosti. V březnu 1402, tedy ve stejný měsíc, kdy Hus vstoupil do Betlémské kaple, byl Jeroným vysvěcen na akolytu^[4]. Kněžský stav ale Jeronýma netáhl, byl sice hluboce věřícím člověkem přesvědčeným o správnosti reformy církve, ale svou povahou se stále více profiloval jako svobodomyslný člověk, který nechtěl být spoután žádnými dobovými společenskými konvencemi. Jeroným v Praze nepokračoval ve studiu, ale snad již v roce 1403 zamířil na pouť do Svaté země, aby se utvrdil ve své víře a zároveň získal nové zkušenosti^[5].

Cesta do Palestiny byla ve středověku dobrodružstvím v pravém slova smyslu. Trvala celé měsíce a vystavovala poutníky nesmírnému riziku i velkému fyzickému vypětí. Pokud Jeroným skutečně patřil k několika málo šťastlivcům z českých zemí té doby, kdo mohl na vlastní oči spatřit Boží hrob, pak to byl nezapomenutelný zážitek a mimořádná zkušenost. Doma měl jistě o čem vyprávět, ale jak už to u Jeronýma bývalo obvyklé, v Praze se zdržel pouze krátce, neboť zamířil do Francie, aby na vyhlášené pařížské Sorbonně dokončil celý cyklus studia artistické fakulty. Otázka, proč nezůstal v Praze a nevrátil se na pražské vysoké učení, je na místě. Že by snad Jeroným po zkušenostech z Oxfordu pociťoval mírnou skepsi ke kvalitě výuky v Praze? To patrně nikoli, ale roli zřejmě mohla sehrát skutečnost, že se právě v těchto letech ocitl český univerzitní národ na půdě pražského vysokého učení v defenzívě a čelil zvyšujícímu se tlaku německých mistrů, kteří se kriticky stavěli jak vůči Wycliffovi, tak i Husovi a jeho vzrůstajícímu vlivu v Praze i na univerzitě. Pravděpodobnější se nicméně jeví varianta, že si Jeroným s ohledem na svůj intelekt a snadnou adaptaci na kulturně a jazykově odlišná prostředí rozhodl vydobýt mistrovské grady a uznání na prestižních evropských univerzitách, aby pak lépe mohl prospět doma. Sorbonna se přímo nabízela. Jeroným tak opět zřejmě využil univerzitní nadace Vojtěcha z Ježova.

Na pařížské Sorbonně Jeroným studoval v letech 1404 – 1405, tedy opět jen velmi krátce. Na Sorbonně už ale byl Jeroným vidět i slyšet. Uplynulo sice jen několik málo let od doby, kdy jako nezkušený mladík přicházel na Oxford, nyní byl ale již dravým, sebevědomým a zapáleným mužem, který se nebál konfrontací. Neváhal dokonce oponovat samotným mistrům a doktorům teologie. Pro řadu z nich muselo být nepříjemné, když se je snažil poučovat muž ze vzdálené země, jež se v této době již zdaleka netěšila v západní Evropě tak dobré pověsti, jako ještě před několika desetiletími. Navíc mladík, který v jejich očích postrádal patřičné vzdělání, vždyť byl stále pouhým bakalářem, jenž roku 1404 dosáhl prozatím pouze titulu licenciáta svobodných umění. Byla to střední akademická hodnost mezi bakalářem a mistrem. Mistrem svobodných umění se Jeroným stal až roku 1405, o něco málo později se však už pyšnil hodností mistra regenta. V této době ale již Jeronýmovi hořela půda pod nohama, neboť se na něj stále více upínala pozornost univerzitních mistrů a poprvé také nejvyšších představitelů církve. Při řadě disputací na sebe totiž Jeroným upozornil podezřelými výroky a názory, když se ve filozofickém sporu o univerzálie přiklonil na stranu realistů, ačkoli na Sorbonně i na většině evropských univerzit měli převahu stoupenci nominalismu. Navíc se před svými univerzitními kolegy nijak netajil svým obdivem k Wycliffovi a nonkonformním názorům českého univerzitního národa, které pomalu začaly docházet i na Sorbonnu.

Vezmeme-li v úvahu Jeronýmovu mimořádnou schopnost formulace myšlenek, nesporné charisma, zálibu v jízlivosti, ironii a také jistou formu zesměšňování názorových oponentů, pak se ani nelze divit tomu, že lidé, jež si proti sobě při svém působení na Sorbonně popudil, stáli později v Kostnici mezi jeho hlavními žalobci. Aby se Jeroným vyhnul potupnému odvolání některých svých kontroverzních názorů a závěrů, opustil někdy na přelomu let 1405/1406 Sorbonnu, aby našel klidnější zázemí na německých univerzitách. Podle všeho zamířil nejprve na univerzitu v Kolíně nad Rýnem, kde se zdržel jen krátce. Vlastně stihl pouze imatrikulaci. Než se totiž Jeroným v Kolíně výrazněji zapojil do výuky, už proti sobě svými prvními veřejnými disputacemi poštval místní akademickou obec, která v něm i navzdory nesporným kvalitám spatřovala především nebezpečného a radikálního viklefistu, jenž má navíc dar výmluvnosti, jímž mohl na nesprávnou cestu strhnout celé zástupy. Nezbývalo, než jít zase jinam, a tak se vzápětí Jeroným objevil na další věhlasné německé univerzitě a to v Heidelberku.

Jak výstižně uvádí F. Šmahel, do Heidelberku Jeroným stihl dorazit dříve, než ohlas jeho provokativních disputací^[6]. Svědčí o tom snadná imatrikulace i uznání mistrovského gradu, k čemuž došlo v dubnu 1406. Avšak netrvalo dlouho a i sem dospěla pověst, která Jeronýma nelíčila zrovna v dobrém světle. V Heidelberku se opakoval stejný scénář, jako předtím v Kolíně nad Rýnem a na Sorbonně. Jen s tím rozdílem, že tentokrát se Jeroným musel potýkat i s utahující se smyčkou wormské inkvizice. Po jedné z disputací, jež údajně trvala nejméně dva dny, na něj byla totiž podána žaloba k soudní stolici wormského biskupa Matouše z Krakova, shodou okolností bývalého profesora pražského vysokého učení. Do heidelberských disputací Jeroným doslova vletěl po hlavě. Byl neústupný, odvážný a vehementně prosazoval své názory, o kterých věděl, že stojí za to, aby byly hájeny i navzdory nepřízni okolí. Tím však proti sobě zdvihl tak velkou vlnu odporu místních studentů i mistrů, že byl z Heidelberku doslova vyštván poté, co se dočkal suspense ze všech svých akademických titulů. Nenávist vůči Jeronýmovi a všem českým reformátorům byla v Heidelberku tak velká, že právě zdejší slavná univerzita jako první v Evropě podala už v roce 1408 k papežské kurii žalobu na české mistry, kteří hájili Wycliffa.

Po nedobrovolném odchodu z Heidelberku se po Jeronýmovi na čas ztrácejí stopy. Není ani vyloučeno, že se na čas dokonce skrýval, aby unikl pozornosti inkvizice wormského biskupa. V roce 1407 se však Jeroným opět pohybuje v Praze, kde se tentokrát mínil zdržet na delší dobu, tedy pokud se neztotožníme s názorem, že se Jeroným na pouť do Jeruzaléma vydal až v roce 1408. I když Jeroným prostřednictvím listů udržoval kontakt s reformní skupinou, přece jen musel být zaskočen tím, jak se situace v Praze během několika málo let jeho nepřítomnosti radikálně proměnila. Soustavným působením Jana Husa v Betlémské kapli a růstem počtu reformních stoupenců na univerzitě se myšlenka nápravy církve přelila z univerzitní půdy i do ulic Starého Města pražského a začala nepozorovaně prosakovat i na královský dvůr. Navíc stále mluvíme o době, kdy měl Hus záštitu a podporu pražského arcibiskupa. Jeroným, který se vrátil na domovskou univerzitu, kde nyní působil jako pedagog na artistické fakultě, prožíval v těchto měsících krátké, avšak klidné období. Byla to jedna z mála etap v Jeronýmově dospělém životě, kdy se mohl cítit skutečně v bezpečí. Navíc byl obklopen lidmi, které měl rád a s nimiž mohl nalézt společnou řeč nejen ve věcech teologických a filosofických.

Počínaje rokem 1408 ale zdánlivý klid před bouří definitivně skončil. Předzvěstí boje o univerzitu se stal zápas za obměnu staroměstské rady, kde měli prozatím převahu etničtí Němci, kteří z pochopitelných důvodů bránili rozmachu reformního hnutí na Starém Městě pražském. V tomto boji se velmi angažoval právě Jeroným, který byl jistě ovlivněn svými neblahými zkušenostmi z Kolína nad Rýnem a Heidelberku. Jeroným to byl, kdo ponoukal Husa, aby během svých kázání kladl důraz na nacionální náboj a svým vesměs českým posluchačům zdůrazňoval, jak Češi pod vládou Němců živoří. Byl to chytrý tah, kterým reformátoři získali podporu ulice a mohli tak snáze vyjednávat s králem Václavem IV. o obměně staroměstské rady. K té došlo po poradách krále s Husem a také Jeronýmem v lednu 1408. Tímto krokem ale reformní proud pouze přilil olej do ohně nevraživosti a nenávisti, kterou k české reformaci chovali němečtí mistři, část německého kléru a také řada českých odpůrců z řad univerzity. Jejich vlivu rychle podlehl arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka, který si nyní musel vybrat: buď poslušnost papeži či riskantní podpora reformního proudu v Čechách. Nepřekvapí, že si arcibiskup zvolil tak, jak mu velelo jeho postavení. Od Husa a jeho přívrženců se distancoval a počínaje jarem 1408 zahájil tvrdý kurz proti viklefistům ve své arcidiecézi.

Zahraničně-politické okolnosti, zásadně směřující proti českému pokusu o reformu církve, se však na přelomu let 1408/1409 vyvíjely příznivě pro reformní hnutí v českých zemích. Pokus o odstranění dvojpapežství vyústil ve svolání církevního koncilu do Pisy, který jevil ochotu přiznat titulaturu římského krále českému panovníkovi, který o ni vlastní leností a pasivitou přišel už v roce 1400. K pisánskému koncilu tak Václav IV. upínal velké naděje a tlačil na pražské vysoké učení, jehož zástupci byli do Pisy pozváni také, aby zaujalo jednotný názor. Ten zde však chyběl, neboť němečtí mistři spíše inklinovali k dosavadnímu římskému králi Ruprechtovi Falckému, přičemž neměli příliš zájem postavit se v Pise za českého krále, který podle jejich mínění nadržoval kacířům. Naopak český univerzitní národ vyslovil podporu královým zájmům. Husova skupina pochopila, že se jim naskytla neopakovatelná příležitost, jak změnit poměr hlasů na univerzitě, jenž byl od jejího založení v roce 1348 v poměru 3 : 1 v neprospěch Čechů. Tehdy vstoupil poprvé výrazněji do popředí Jeroným, kterému Hus a jeho reformní kolegové pragmaticky a s plnou důvěrou ponechali prostor, neboť si uvědomovali, že jen málokterý z mužů v jejich středu má tak bohaté zkušenosti z předních evropských univerzit. Jeroným navíc mohl nyní dokonale využít své průbojnosti a obdivuhodných rétorických schopností.

Na samém počátku ledna 1409 byla pražská univerzita ve varu. Oči všech členů akademické obce, nové staroměstské rady i královského dvora se obracely na tradiční univerzitní kvodlibet, jehož režie byla pevně v rukou hlavních aktérů přípravy na převzetí pražského vysokého učení. Kromě Jeronýma a Husa se na celé akci, jež měla zásadním způsobem ovlivnit další vývoj reformního proudu, podílel i vzdělaný právník Jan z Jesenice a M. Matěj z Knína, nedávno obviněný z hlásání kacířských bludů. Kvodlibetní disputace byly tentokrát využity jako demonstrace sebevědomí a síly reformátorů, kteří si užívali své chvíle slávy a zároveň pociťovali velké zadostiučinění, neboť na příkaz krále se kvodlibetu museli účastnit i všichni zástupci tří zbylých univerzitních národů. Na závěr poslední disputace vystoupil sám Jeroným, který předvedl excelentní řeč na obhajobu krále, českého národa i jeho reformních záměrů, jež všem účastníkům ještě dlouho utkvěla v paměti. Pravda, převážné části mistrů německého národa spíše v negativním slova smyslu, neboť Jeroným si nebral servítky. Mluvil věcně, ironicky a zároveň s bytostným přesvědčením, že on i jeho stoupenci jsou v právu a v milosti boží. Za zajímavost jistě stojí uvést, že Jeroným ve své obdivuhodně vyspělé a bravurně formulované řeči vystihl několik základních aspektů celého následujícího husitského období. Dotkl se nejen silného dobového českého nacionalismu, ale také husitského mesianismu, tj. přesvědčení, že Češi jsou stejně jako kdysi starověcí Židé vyvoleným lidem, které si sám Bůh vybral, aby ostatnímu křesťanstvu ukázal správnou cestu.

Bouřlivý kvodlibet, na kterém se Jeroným tak vynikajícím způsobem zaskvěl, připravil půdu pro vydání Dekretu kutnohorského, jímž král Václav IV. z titulu své moci obrátil na univerzitě poměr hlasů 3 : 1 ve prospěch Čechů. Pražské vysoké učení se tak plně dostalo pod vliv reformního hnutí. Hlavní zásluhu na tom měl Jeroným, který byl skutečným iniciátorem celého aktu, a také hlavním vyjednávačem s královským dvorem. Vysloužil si za to sice výhrůžku od samotného krále, který údajně v Kutné Hoře Jeronýmovi pohrozil hranicí, bude-li ještě někdy v budoucnu narušovat klid v pražských městech, a stejně tak nenávist pražských Němců i mistrů německého národa. V danou chvíli však všechny chmury zaháněl pocit opojného vítězství. Jeroným navíc věřil, že je dítětem Štěstěny a že se tak vždy ze všech nástrah a léček svých nepřátel vyvlékne se zdravou kůží. Netušil však, že řada mužů, jež si proti sobě v minulých letech téměř po celé Evropě poštval, mu vše jednoho dne v Kostnici vrátí i s úroky.

Odkazy a poznámky:

[1] Je trpkou ironií osudu, že tak významná postava jakou je Jeroným Pražský, nemá doposud v české historiografii žádnou skutečnou monografii. I když je Jeronýmovi věnován prostor v každé větší syntéze o české reformaci a předrevoluční fázi husitského hnutí, jediným autorem, který se dané problematice věnuje dlouhodobě a soustavně, je historik František Šmahel. Za povšimnutí stojí především dvě jeho studie: ŠMAHEL, František. Jeroným Pražský: studie s výběrem z Jeronýmovy literární pozůstalosti a ze svědectví současníků. Praha: Svobodné slovo, 1966, s. 240 a ŠMAHEL, František. Život a dílo Jeronýma Pražského. Praha: Argo, 2010, s. 424.

[2] Palacký tuto informaci pravděpodobně převzal z nespolehlivé tzv. Kroniky notáře Prokopa Pražského. Údaj uvádí ve svých monumentálních Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě, Díl III. Praha: nakladatel L. Mazáč 1939, s. 37.

[3] ŠMAHEL, František. Život a dílo Jeronýma Pražského. Praha: Argo, 2010, s. 16 – 18.

[4] Akolyta byl ve středověku v římsko-katolické církvi člověk nižšího stupně svěcení, jež však výrazněji nezavazovalo k působnosti v kněžském stavu. Mezi jeho povinnosti patřilo především rozsvěcení oltářních svící, nošení svící v procesí, pomáhání podjáhnovi či jáhnovi, a služba u vody i vína při mši svaté.

[5] Jeroným při kostnickém procesu později vypověděl, že nebyl v Praze přítomen odsouzení 45 vybraných Wycliffových článků, jelikož byl v této době na pouti do Svaté země. Věc má však háček, v Praze totiž došlo k dvěma odsouzením Wycliffových spisů. K prvnímu došlo v květnu 1403 při společné schůzi všech čtyř univerzitních národů. K druhému pak až o pět let později v květnu 1408, tehdy ale pouze za účasti mistrů českého národa. Ani v jednom případě neslyšíme o Jeronýmově účasti, takže je sporné, ve kterém roce Jeroným nastoupil cestu k Božímu hrobu. F. Šmahel se přiklání spíše k datu druhému, tj. rok 1408.

[6] ŠMAHEL, František. Život a dílo Jeronýma Pražského. Praha: Argo, 2010, s. 31.

Autor a námět: Marek Zelenka (Napo_Leon)
Lektoroval: Jiří Motyčka

díl I. – na cestě k poznání (publikován 20.01.2016)
díl II. –  ve službách reformace (publikován 10.03.2016)
díl III. – až do hořkého konce (publikován 08.05.2016)