Husitská ultralevice – heretici, sektáři nebo jen neortodoxní křesťané?

Hodnotit kriticky tento fenomén v rámci husitského názorového spektra je třeba velice obezřetně s ohledem na sporné svědectví pramenů a jejich latentní zaujatost. Autentických pramenů přímo z prostředí těchto názorově vyhraných skupin se žalostně nedostává, takže jsme odkázáni na tendenční dobová svědectví jejich odpůrců, nesmiřitelných kritiků a nakonec i jejich soudců. Je nutné se také vyvarovat zjednodušujících generalizací, ve své podstatě ahistorických klišé a schémat, a nelze se rovněž zhlédnout v závěrech marxistické historiografie, která husitské (ultra)levici věnovala pochopitelně adekvátní pozornost jako jakémusi ideologickému představiteli chudiny. Tomuto typickému tzv. „třídnímu přístupu“ se mnozí marxističtí badatelé samozřejmě nevyhnuli.

Mohli bychom zjednodušeně říci, že husitská levice se vyprofilovala na základě učení chiliasmu a s ním spjatých adventistických předpovědí. Chiliasmus vycházel z představ, jež se opíraly o druhý příchod Kristův a následné nastolení tisícileté dokonalé říše bez hříchu, tedy Božího království na zemi. Řecké chilioi je označení číslovky tisíc, která je v souvislosti s tisíciletou říší uváděna i v novozákonní knize „Zjevení Janovo“ (Zj 20, 1 – 10). Vnitřní síla tohoto uskupení spočívala v iluzi o vlastním mesianistickém poslání a jejich představy nikdy neměly daleko k mučednictví spočívajícímu v až fanatické odhodlanosti k těžko pochopitelným činům završeným i smrtí.

Táborští nejenom že určili Kristův příchod na konkrétní dny, ale navíc ještě k původnímu učení chiliasmu přidali své vlastní dodatkové články. Nelze se tady všemi dopodrobna zabývat, ale pojďme si některé v parafrázích připomenout. V těchto článcích bylo mj. např. uvedeno, že dojde k likvidaci všech hříšníků a protivníků Božího zákona ohněm i mečem, jehož se mohou chopit i kněží. Pravověrný, světským mečem vyzbrojený bojovník si musí umýt ruce v krvi nepřátel Kristových. Všechna hříšná města podobně jako Sodoma budou srovnána se zemí, zůstane pouze pět vyvolených měst. Každý, kdo by se protivil čtyřem (chiliastickým) přikázáním nebo platil roční platy odpůrcům Božího zákona, bude zahlušen. Nebude zapotřebí Božího zákona v podobě psaných Biblí, ty budou zničeny, neboť Kristův zákon bude zapsán do srdcí pravověrných. „Duch svatý vstoupí do srdcí všech věrných, že nebude třeba, aby se učil jeden od druhého, nýbrž bude všude jen učení boží; proto pálili a trhali knihy i jiné užitečné věci. Také říkali: ‚Přijde taková láska a bude mezi lidmi, že budou mít všechny věci společné, i ženy‘“, čteme také v manuskriptu Starých letopisů českých označeném „R“ a nazvaném vratislavský.

Pozemská církev bojující v této nově nastalé situaci měla doputovat až k Poslednímu soudu. Při obnovování království vyvolení vstanou z mrtvých a to ještě před druhým, obecným zmrtvýchvstáním, shromáždí se na horách, aby zde byli zachráněni jako Noe před potopou, v tomto případě před ohněm ničícím očistnými plameny vše špatné a hříšné. Budou zničeny všechny baziliky, kostely i oltáře, které nebudou zasvěceny Kristovi, rovněž tak kněžské domy. V království této putující církve ženy nemusí být po vůli svým mužům (ale ani naopak) a po obecném zmrtvýchvstání se děti rodičům prošlých očistným procesem budou rodit až do vnoučat (tj. po 2 generace), čímž vznikne nové a čisté pokolení. K početí nebude docházet oplodněním semenem, ženy budou rodit bez bolesti a mohou samy hledat spásu i bez souhlasu svých mužů.

Některé články týkající se odmítání očistce a zádušních obětí, ornátů, postů, snížení počtu svátků, úpravy liturgie s omezením „nadbytečných“ obřadů ap. pražští mistři příkře odsuzovali jako zavrženíhodné bludy, ale přesto se některé z nich staly součástí „táborské konfese“ Mikuláše z Pelhřimova, tzn. táborské konfesní většiny.

Nedílnou součástí vizionářských představ, kde bylo mnohdy přání otcem myšlenky, se staly i vysněné a nereálné plány o společnosti bez pánů a poddaných. Tyto utopické představy však akcelerovaly revoluční entuziasmus komunity vyznávající chiliasmus táborské provenience. Rovněž neměl být volen ani žádný král, neboť pozemské vlády se ujme samotný Hospodin.
Adventistické předpovědi obsahovaly též představy o zkáze světa v den Posledního soudu, kterým zanikne starý věk a následně nastane Kristovo království. Otázky, kdy obnovené království Boží na zemi bude zahájeno a jak dlouho potrvá, ponechávaly na Táboře nezodpovězeny. Tento „pragmatizmus“ se pak hodil v momentě, když se Kristus na zemi neobjevil a tudíž bylo možné hned přispěchat s vysvětlením, že skutečně přijde teprve tehdy, až bude současný věk zlikvidován. A to mohlo trvat různě dlouhou dobu, která nešla přesněji stanovit. Bylo však třeba Ježíši v jeho díle obnovy aktivně pomoci, a to za účasti všech bratří a sester, kteří si byli vědomi toho, jak těžkým úkolem je přerod starého věku v nový. Bratří a sestry byli přesvědčeni, že Tábor je takovým ideálním a vyvoleným místem, kde by bylo možné s touto nezištnou pomocí začít.

Husitská ultralevice se od zbytku utrakvistického spektra odlišovala především svým pojetím eucharistie, jinými slovy svým vztahem ke kalichu, nejposvátnějšímu symbolu husitství a jednomu ze čtyř bodů programu, který celé husitské hnutí zastřešoval. Útok na husitské pojetí eucharistie byl tedy současně útokem proti kalichu, symbolu sjednocujícímu všechny revoluční síly.

Tím druhým, neméně závažným rozdílem mezi husitskou ultralevicí a táborskou levicovou většinou byl poněkud jiný způsob vyhodnocení nenaplněných adventistických vizí. Když podle „zaručené“ předpovědi na počátku roku 1420 Ježíš Kristus nepřišel na zem, aby zde obnovil Boží království, příslušníci formující se nejkrajnější levice nepodlehli této obrovské deziluzi, ale vyrovnali se s nastalou zapeklitou situací svérázným způsobem, který však vyvolával animozity u zbytku utrakvistické společnosti.

Pojďme se tedy podrobněji podívat na výše uvedená specifika v malém pokusu o shrnutí charakteristických znaků hereze husitské ultralevice, která v daných souřadnicích místa a času zmizela rychleji, než kdyby se jí dostalo prostoru pro eventuální názorové zrání. V našem výkladu se zaměříme především na společenství v nově vznikajícím husitském městě Táboře, kde se patrně tyto konfesní struktury vyprofilovaly relativně nejtransparentněji.

Na podzim r. 1420 začala vznikat táborská církev, v jejímž čele se jako její senior objevil Mikuláš z Pelhřimova. Tato volba předjímala jednu velice důležitou okolnost. Bylo evidentní, že se táborská církev v nedaleké budoucnosti stane organizací stojící na pevných, i když specificky „táborských“ věroučných základech a její čelní představitelé nepřipustí příliš benevolentní výklad Božího zákona. To byl jasný signál vyslaný všem věrozvěstům a vykladačům Kristova biblického odkazu, kteří se na Táboře shromáždili, aby zde nalezli útulek a pochopení pro své verbálně prezentované věroučné postuláty. Tito volnomyšlenkáři, kteří se většinou rekrutovali z řad laických vykladačů Božího zákona nebo čerstvě vysvěcených kněží bez předchozí teologické praxe, vnímali jakési vakuum mezi učením chiliasmu a novozákonním textem. V zaplnění této mezery viděli koryfejové nového názorového směřování svoje nezastupitelné místo a nakonec i své poslání.

Prvním předmětem kontroverzí na Táboře se stala – jak již bylo uvedeno – svátost eucharistie. Když se na konci r. 1414 po teologickém zdůvodnění Jakoubkem ze Stříbra začala v několika pražských kostelích vysluhovat Večeře Páně pod obojí způsobou, tj. nejen pod způsobou chleba, ale i pod způsobou vína, nebylo ještě všem úplně jasné, co tento průlom do stávající praxe a církevní tradice v budoucnu přinese. Ani Jan Hus z Kostnice nechtěl situaci doma nějak komplikovat svým původně rozpačitým stanoviskem k přijímání podobojí, proto nakonec kalichu ze svého vězení požehnal. V r. 1420 bylo přijímání podobojí vtěleno do jednoho ze čtyř článků životaschopného husitského programu, který celé hnutí sjednotil a vytvořil tak základní předpoklad pro to, aby revoluce nezmizela v propadlišti dějin vinou fatální chyby spočívající v absenci uceleného programu. Kalich se tak postupně, během necelých šesti let, stal nezpochybnitelným a nejsvátostnějším symbolem husitství.

Pojetí eucharistie nevelké táborské skupiny čítající něco kolem tří, snad až čtyř set duší, v jejímž čele stanuli charismatičtí vůdci Martin (Martínek) Húska, řečený Loquis (tj. mluvka), Petr alias Kániš, Jan z Bydlína aj., bylo však dovedeno v podstatě k pikartskému náhledu (viz níže) na svátost oltářní. Loquis sám sebe jistě považoval za člověka silně věřícího, avšak ve svůj vlastní a neobvyklý výklad zákona Božího.

Táborská majorita ve své věrouce zatím tápavě hledala cestu klikatě směřující k Viklefově remanenční nauce spočívající v názoru, že po konsekraci (posvěcení vysluhujícím knězem) nedochází k přepodstatnění (transsubstanciaci) chleba a vína v tělo a krev Páně. Tyto substance nejsou v konsekrované hostii a vínu přítomny, zůstává (remamet – odtud „remanenční“ nauka) v nich nadále podstata chleba a vína, jinými slovy Kristus v nich není reálně přítomen (podrobněji k tomu také zde). V jednom však měli oficiální táborští kněží a teologové naprosto jasno. Konsekrované hostii a vínu bylo třeba jako posvěcené obětině vzdávat tu nejvyšší úctu, a to nejen celebrujícím knězem, ale pochopitelně i věřícími, kteří byli svátosti přijímání účastni.

Húska ve svých polemikách velice ostře vystupoval proti učení kněží z oficiální táborské majority nejen o Božím tělu, ale také o křtu a kázání kněží. Nejvíce kontroverzí se však objevilo právě kolem přijímání Božího těla. Přestože toto krátké období halí mlha chybějících nebo torzovitých pramenů, lze s jistou mírou pravděpodobnosti konstatovat, že se Loquis seznámil rovněž s učením bratří a sester sekty Svobodného ducha. Příslušníci této sekty museli odejít z Prahy, jejich stopu zahlédneme ještě na Žatecku, aby se nám ze zřetele nakonec úplně vytratila patrně proto, že splynula s jinými heretickými skupinami, a zřejmě také proto, že proti ní samotné nebylo potřebí použít žádného násilí.

Húska a jeho soukmenovci chápání eucharistie rozvolnili ad absurdum, upírajíce svátosti oltářní její transsubstanciační mystérium a svátostný význam i podstatu. Hlásali, že nejenom sluha Boží, ale i prostý věřící může či má dokonce právo posvěcovat jakýkoli pokrm (maso, vejce, kroupy, hrách, atd.) a jakýkoli nápoj (vodu, medovinu, pivo, atd.), tedy nejenom chléb a víno, které byly ustanoveny na základě nové, novozákonní smlouvy. Konsekrované hostii ani vínu není třeba vzdávat zvláštní úctu, a to jakýmkoli způsobem. Těmito představami se nejen význam kalicha a přirozená úcta k němu staly takřka nicotnými, ale zároveň byla eliminována již tak dost křehká hranice mezi knězem a laikem.

Loquis také rozvíjel nepřípustné spekulace o tom, že Ježíš Kristus má jen jedno tělo, a i kdyby toto tělo bylo sebevětším, tak by neustálým přijímáním svátosti na mnoha oltářích a ještě více věřícími bylo už dávno snědeno. Tento názor, který nebyl originálním názorem Martínkovým, stál již na samé hranici ateizmu. K překročení této subtilní hranice pak stačil už jen nepatrný krůček. Tím byly podkopávány teologické fundamenty křesťanského náboženství. Byl překročen příslovečný Rubikon směrem k znevážení jedné z nejdůležitějších svátostí, která dodnes spojuje křesťany napříč konfesemi, a byly položeny základy ke vzniku endohereze, již lze chápat jako herezi uvnitř táborské „hereze“.

Jak již bylo uvedeno v úvodu, rok 1420 byl také rokem plným nadějí spočívajících v adventistických představách o Kristově příchodu následovaném dobou tisíciletého Božího království na zemi, v němž veškeré pozemské trampoty a martýria skončí a Kristovým věrným bude jen blaze na zemi. Když se Spasitel, jehož příchod mistr Jan z Jičína předpověděl na dny kolem poloviny února 1420, jaksi neznámo kde a proč omeškal a nepřišel, došlo k velkému zklamání, s nímž se Táborští velice obtížně vyrovnávali. Nikoli však Húskova pikartská skupina, která se s touto frustrující a deprimující skutečností vypořádala po svém. Loquis měl po ruce „průhledný“ argument, který však před svými soukmenovci svojí brilantní výmluvností obhájil. Ježíš dle Martina Húsky není přítomen v podobě, kterou by bylo možné vnímat smysly, ale mezi pravověrnými přebývá duchovně a každý den s nimi i potajmu povečeří. Je až s podivem, že Martina a jeho příznivce nevyvedlo z míry ani to, že nedošlo k Poslednímu soudu, při němž dle druhého z dvaasedmdesáti zmiňovaných bludných článků vytýkaných táborům „zahynou všichni hříšníci světa a protivníci zákona Božího … musí zahynouti ohněm a mečem a sedmi posledními ranami“.

Húskovci se tedy vůbec netrápili tím, že se Spasitel nedostavil tělesně a nebylo nastoleno obnovené Kristovo království, které mohlo trvat podle některých představ věčně. Podle „upřesňujících“ výkladů se Kristus tělesně objeví až po zlikvidování starého zkaženého světa, aby mohl být vytvořen nový. Tomuto Božímu záměru musí vyjít v ústrety svou pomocí i Kristovi nejvěrnější vytvořením vlastní náboženské obce, která se tak stane zárodkem onoho obnoveného Kristova království.
Lze však s velkou mírou pravděpodobnosti konstatovat, že z důvodu těchto nenaplněných předpovědí se někteří od sektářské skupiny odklonili a přešli na stranu táborské majority.

Z výše uvedených důvodů musela na počátku roku 1421 pikartská skupina většinovou táborskou komunu opustit, aby ani jako menšina nemohla nadále volně šířit kacířskou nákazu na Táboře. Přesto se za nimi brána pravé víry nezavřela na věky. Táborská konfesní majorita chtěla ponechat vrátka pootevřená, aby se mohli navrátit do vyvoleného města ti vypuzení sektáři, kteří prohlédnou a opustí nepřijatelné bludy.

Ještě před tím se však Martin Húska ocitl ve vězení. Ve vyhoštěné skupině, kde už Húska nebyl, došlo k různým sporům a jako vůdčí osobnost se začal prosazovat Petr Kániš, jemuž byla také názorově blízká sekta bratří a sester Svobodného ducha. Protože tvrdé jádro Húskových přívrženců důsledně dodržovalo přísnou askezi ducha i těla, nelze jednoznačně určit, zda již někde v této době je možné hledat počátky adamitského sektářství.

Poté se z Tábora vyhoštěná skupina rozdělila do několika menších uskupení a Kánišova podskupina čítající několik desítek lidí byla nakonec Žižkou pochytána a v dubnu 1421 upálena ve vsi Klokoty nedaleko Tábora. Také Martin Húska po různých peripetiích skončil svůj život na hranici v Roudnici nad Labem v srpnu 1421.

Některé roztroušené a méně početné zbytky původní táborské skupiny se skutečně oddaly různým formám adamitské hereze. Jejich „liturgické“ praktiky ostentativně negující úctu k eucharistii šly ještě více za rámec Húskových představ o svátosti oltářní. Ta byla u tzv. adamitů nahrazena sexuální nevázaností a radost z přijímání Božího těla byla zaměněna za rozkoš při pohlavním aktu. K tomu Petr Chelčický, jeden z největších myslitelů pozdního středověku, poznamenává: „A položili sú v sobě v znamení chléb bělný, a když chtie mluviti o smilství, tehdy jmenují chléb bělný a tak sobě rozomějí … Již smilstva a tělesné ohavnosti nazývají blahoslavenstvím a světlem.“ František Palacký také nenalézá jakýkoli náznak shovívavosti pro „adamníky“, když o nich píše jako „o žalostném poblouznění, o nejhnusnějším vředu v duchovním neduhu celé doby této“.
S těmito pro zbytek husitské puritánské společnosti naprosto nepřijatelnými úlety šlo ruku v ruce mimomanželské soužití a provozování volné lásky jako výraz oné rajské blaženosti. Proto se mezi adamity pravděpodobně objevili i vyložení erotomani, kterým však byla náboženská exaltace přecházející v sexuální vytržení naprosto cizí. Protože si adamité museli nějak zajišťovat obživu, opouštěli za tímto účelem úkryty v lesních tišinách a při tom se bohužel ve jménu svého sektářství a nejvyššího Adama dopouštěli i těžkých zločinů, jakými byly loupeže, žhářství a vraždy páchané i na ženách a dětech, jak o tom píše letopisec ve veršovaném textu „O naháčích“:
„… Odtud vyjížděli se zbraní
a vraždili, až strašno pohleděti:
umírali lidé bezbranní,
i nemluvňátka v kolébkách a děti. …“

Adamitství na Táborsku i jinde jistě nelze považovat za smyšlenku, ale přesto nebo právě proto z hlediska seriózní historiografie je třeba pohlížet na intenzitu a počet adamitských zločinů a údajných sexuálních orgií velice obezřetně a s jistou dávkou skepse.

Také adamity ukrývající se v lesích povodí Nežárky čekal v říjnu roku 1421 tragický osud Kánišovy skupiny, v němž hlavní roli sehrál opět slepý hejtman Jan Žižka jako nesmiřitelný defenzor pravé víry usilující o sjednocení celé země pomocí husitského programu obsahujícího „čtyři spasitelné kusy“, jejichž základem byl kalich. Do pogromů proti adamitům se rovněž zapojili po větru se točící korouhvička Oldřich z Rožmberka, ozbrojenci Oldřicha mladšího z Hradce a pánů ze Stráže.

Žižka údajně nechal naživu jednoho adamitu, aby ho vyslechl a dozvěděl se od něho něco z toho, co adamité vyznávali. To pak bylo sepsáno a ve formě jakéhosi oběžníku se s tím měli seznámit především pražané, ale i ostatní pravověrní husité. Mistr Vavřinec z Březové ve své husitské kronice o adamitech také píše a mj. cituje i Žižkův varovný dopis pražanům: „Páteř (Otčenáš – pozn. J.M.) když pějí, tehda takto řiekají: Otče náš, jenž jsi v nás, osvěť nás, buď vuole tvá, chléb náš daj nám všem etc. … Item v noci mordy a ve dne smilstvo sú páchali. … Item Petra (Kániše – pozn. J.M.) Ježíšem, synem Božím, a Mikuláše (sedláka, podle nějž se „Mikulášenci“ nazývali – pozn. J.M.) Mojžiešem jsú jmenovali a za zprávu všeho světa měli. … Item boj svuoj a mordy své svaté nazývali, ale pro zákon Boží boj za proklatý jsú měli. … Item zimy ani horka se nebáli, než nazí po světě těkati se nadáli jako Adam s Evú v ráji.“, atd.

Žižkovo nekompromisní a konečné řešení ohněm a mečem bylo smutnou tečkou za působením heretických sekt, na něž zbylé husitské názorové spektrum pohlíželo s rozpaky i s nezastíraným podivem, zatímco katolíci tyto excesy vítali se škodolibým sarkasmem a jakousi zaslouženou satisfakcí.

A tak na podzim roku 1421 končí jedna z krátkých kapitol rané fáze revoluce týkající se husitské levice. V této době vzniklo více různých názorových, resp. ideologických frakcí a všechny nemohly, jak je z výše uvedeného naprosto zřejmé, mít zajištěno svoje místo na slunci. Ultralevicové křídlo táborského konfesního spektra nepřežilo, protože neodolalo prudkému poryvu vichru revoluce, který tyto skupiny odvál do nenávratných končin. Setkáváme se tak s názorným příkladem toho, jak revoluce dokáže pozřít své vlastní děti a jak je i tento fenomén ve své podstatě potvrzením známého faktu, že husitskou revoluci lze bez nadsázky považovat za „revoluci před revolucemi“.

Literatura:

František Šmahel – Husitská revoluce 1-4 / Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, Praha 1995, 1996
František Šmahel – Husitské Čechy / Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001
Petr Čornej – Velké dějiny zemí Koruny české V. / Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, Praha, Litomyšl 2000
Jiří Kejř – Husité / nakladatelství Panorama, Praha 1984
František Palacký – Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě / nakladatelství Odeon, Praha 1968
Vavřinec z Březové – Husitská kronika / nakladatelství Svoboda, Praha 1979
Ze starých letopisů českých / nakladatelství Svoboda, Praha 1980

Autor: Jiří Motyčka

Diskuzní fórum:
Diskuze na téma „Husitské frakce, názorové i politické směry a proudy“