Husitství a reformace česká (V. díl – Věk poděbradský)

Habsburské intermezzo (1437 – 1457) (Marek Zelenka)

Albrecht II. Habsburský, český král v letech 1438 - 1439 (obraz neznámého mistra pochází ze 16. st.)

Albrecht II. Habsburský, český král v letech 1438 – 1439 (obraz neznámého mistra pochází ze 16. st.).

V důsledku husitské revoluce prodělaly země Koruny české jednu z největších proměn ve své historii[1]. Transformace české společnosti probíhající za ohlušujícího burácení husitských válek se už s nepříliš vzdáleným odstupem od revoluce ukázala jako zásadní a v mnoha ohledech úspěšná. Základním rysem porevolučního vývoje bylo v Čechách a na Moravě vytvoření vyspělé stavovské společnosti stojící na základech konfesijního dvojvěří, které uzákonilo přijetí basilejských kompaktát v roce 1436. Náboženská svoboda v českých zemích představovala v tehdejší Evropě ojedinělý fenomén, za nějž však země Koruny české zaplatily vysokou daň v podobě velkých lidských i materiálních ztrát, které nelze opomíjet. Byla zde i mezinárodní izolace Českého království, jejíž dopady se dařilo odstranit teprve pozvolna. Náboženská svoboda nebyla jediným plodem husitské revoluce, neboť se v naší zemi objevily i některé další novověké státoprávní prvky, které se nemusíme bát nazvat prvky demokratizačními. V revolučním čase totiž postavení českých stavů prudce posílilo, což způsobilo spolu s nepříjemnou dynastickou krizí provázející téměř celé 15. století, že se v politickém vývoji společnosti postupně prosadil nový a zcela revoluční princip fungování stavovské monarchie, a to volitelnost českého trůnu. Po husitské revoluci už nebyla česká společnost nikdy taková, jako před ní.

Debakl radikálů v bitvě u Lipan nebyl koncem a ani porážkou husitského hnutí. Revoluce totiž i navzdory zániku husitského radikalismu dokázala prosadit svůj program. Ano, sice v umírněné podobě ve formě kompaktát, ale jejich přijetí ze strany římskokatolické církve a světské moci reprezentované dokonce samotným císařem bylo dějinným mezníkem ve vývoji českého státu. V kompaktátech bylo obyvatelům českých zemí povoleno přijímání pod obojí způsobou a v oslabené míře i zbylé tři artikuly pražské. Tato vpravdě ojedinělá výjimka v tehdejším evropském křesťanstvu však platila pouze pro Čechy a Moravu. Vedlejších korunních zemí se netýkala. Každý dospělý obyvatel v českomoravském prostotu se mohl svobodně rozhodnout, zdali bude vyznávat husitskou (kališnickou) nebo katolickou konfesi, a to bez ohledu na postoj své vrchnosti. Jaký to rozdíl oproti augšpurskému náboženskému míru z roku 1555. Jiná vyznání kompaktáta vylučovala, což je důležitým faktorem pro pochopení náboženského a také politického vývoje v českých zemí až do bělohorského období[2].

Důležité je také uvědomit si, že kališnická církev, nebo též utrakvistická (z latinského „sub utraque specie“, tj. pod obojí způsobou), byla oběma stranami chápána jako autonomní součást církve obecné, na základě čehož bylo husitství po přijetí kompaktát formálně zbaveno pohany kacířství. Praxe však byla poněkud jiná. Kompaktáta totiž uznal ze strany církve pouze basilejský koncil, neboť papežství reprezentované tehdy naivním a impulzivním papežem Evženem IV. (1431 -1447) svůj souhlas neudělilo v důsledku napjatého vztahu s koncilem. Avšak kompaktáta podrývali na domácí scéně i táboři, kteří je chápali jako zradu revolučních požadavků, a tak si vytvořili vlastní církevní komunitu, jež se nesrovnávala s většinově přijatým dějinným kompromisem. Situace byla o to choulostivější, že císař Zikmund povýšil Tábor v lednu 1437 na královské město se všemi výsadami a svobodami k tomu náležejícími, a proto se jednalo o problém dotýkající se úzce také královské komory a tudíž i panovníka samotného. I současníci si proto plně uvědomovali, že zápas za uhájení a mezinárodní uznání kompaktát bude ještě dlouhý a náročný.

To naopak ve světské sféře byly výsledky revoluce mnohem pevnější. Vznik stavovské společnosti byl logickým vyústěním husitské revoluce. Během revolučních časů totiž došlo k výraznému mocenskému prosazení šlechty a měst na úkor oslabené panovnické moci v Českém království. Mnohem více adaptabilněji se v bouřlivém čase projevila města, která se sdružovala do vlivných politicko-vojenských svazů nebo úspěšně vzdorovala husitům, což byl příklad západočeské Plzně, či velkých moravských měst. Městský stav se v českém prostředí prosazoval již během 14. století, ale byla to teprve husitská revoluce, která učinila z měst klíčového politického hráče, jenž si plným právem nárokoval účast na zemském sněmu, kde se rozhodovalo o osudu celé země. Specifikum českého vývoje způsobilo, že se u nás prosadily pouze tři stavy, a to panský (šlechta), rytířský (nižší šlechta) a městský (zástupci královských měst). Církevní stav ztratil v Čechách po husitské revoluci svou dosavadní neotřesitelnou pozici, neboť církevní majetek byl během revolučních časů z větší části rozchvácen katolickou i kališnickou šlechtou nebo městy. Odhaduje se, že církev v Čechách ztratila během revoluce v důsledku obrovských majetkových přesunů až 90% svého pozemkového vlastnictví. Odlišná situace byla na Moravě. Zde vedle pánů, rytířů a měst zasedal na zemských sněmech i prelátský stav, jehož pozice nebyly v markrabství v důsledku odlišného revolučního vývoje otřeseny tak fatálně jako v Čechách.

***

To vše byly české reálie, s nimiž se už museli potýkat noví vládci královského trůnu v Praze[3]. Odchod temperamentního císaře Zikmunda Lucemburského z dějinné scény v prosinci 1437 zanechal české země v obtížné vnitropolitické a mezinárodní situaci. V zemi i nadále probíhal svár obou konfesí, který byl umocněn obavami kališnické strany ze zvratu porevolučních poměrů, stejně tak jako nezakrytou snahou katolického tábora po revanši. Od jihlavských slavností, jež povýšily kompaktáta na hlavní zákon země, uplynula příliš krátká doba na to, aby se idea mírového soužití lidu dvojí konfese přenesla i do politické praxe a každodenního života. Ani výhled za hranice země nebyl optimistický. Po vymření lucemburské dynastie po meči bylo totiž zřejmé, že na český trůn zamíří nová dynastie, jež bude z pochopitelných důvodů postrádat hlubší znalost české problematiky.

Ať již byly stinné stránky císaře Zikmunda jakékoli, stále se jednalo o českého krále se vším, co k tomu ve středověku patřilo. Narodil se na Pražském hradě, starobylém sídle českých králů, znal dokonale české poměry, čeština byla jednou z jeho hlavních komunikačních řečí a měl úzké osobní vazby na celou řadu osob z českého i moravského prostředí. To se mělo nyní radikálně změnit. Většina zemí tehdejší Evropy navíc pohlížela na České království jako na zemi odbojnou a kacířskou, která zavedla na středověké poměry neslýchanou novotu, a to náboženský dualismus. Aby toho nebylo málo, v témže roce, kdy ve zdech znojemského hradu zemřel císař Zikmund, nařídil papež Evžen IV. přenést zasedání basilejského koncilu do italské Ferrary a později Florencie. Část kardinálů to ale odmítla, a tak se církevní koncil prakticky rozpadl na dvě mocenské frakce. Vyvrcholil tím boj mezi stoupenci konciliarismu, uznávajícími nadřazenost koncilu nad papežem, a papalisty, pro které byl naopak hlavou všeho křesťanstva papež. Přenesení koncilu bylo začátkem nového rozbroje a schizmatu v rámci římskokatolické církve, který byl vzrušeně sledován i z českých zemí s ohledem na nedokončený proces mezinárodní ratifikace kompaktát.

Král Albrecht a jeho choť Alžběta Lucemburská (vyobrazení pochází z Klosterneuburkského kláštera).

Král Albrecht a jeho choť Alžběta Lucemburská (vyobrazení pochází z Klosterneuburkského kláštera).

Jen co se do Prahy donesla zpráva o skonu posledního mužského potomka slavné lucemburské dynastie, přijala katolická šlechta spolu s umírněným husitským panstvem za nového krále rakouského vévodu Albrechta. Byl to logický tah, neboť pro Albrechta hovořila řada okolností. Po léta byl Zikmundem představován ve středoevropském prostoru jako dědic nejen českého a uherského trůnu, ale také římské koruny. Aby Zikmund Albrechtovo postavení upevnil a do značné míry i legitimizoval, provdal za něj svoji dceru Alžbětu (1409 – 1442), což bylo pro představitele českého panstva dostatečně pádným argumentem. Albrecht byl navíc od roku 1423 moravským markrabětem, tudíž ani nebylo jiné volby, pokud chtěla šlechta zachovat integritu české Koruny. Nepříliš vzdělaný, zato však osobně vlídný a zbožný Habsburk, jenž navíc oplýval i celkem slušným vojenským talentem, však v očích většiny kališníků představoval nepřekonatelný problém. Vždyť nebylo žádným tajemstvím, že Albrecht husity z duše nenávidí a po nástupu na trůn se nebude příliš ohlížet na kompaktáta. Kromě toho neuměl ani slovo česky, což tehdy v národnostně zjitřených Čechách představovalo velký handicap. Že nebyly obavy stoupenců kalicha liché, ukázal převrat v Praze, k němuž došlo v lednu 1438. Staroměstští konšelé, v jejichž středu byla převaha umírněných kališníků, dali z preventivních důvodů pozatýkat ve městě husitské radikály i odpůrce nového krále. Ten v této době přijetím uherské a římské koruny stvořil v srdci Evropy impozantní nadnárodní říši, od které si papežská kurie slibovala konečné zastavení pronikání Osmanské říše do nitra evropského kontinentu. Velká říše byla však křehkým útvarem spojeným pouze osobou panovníka.

Hrad Pirkštejn v Ratajích nad Sázavou, sídlo Hynce Ptáčka.

Hrad Pirkštejn v Ratajích nad Sázavou, sídlo Hynce Ptáčka.

A právě proti historicky prvnímu panovníkovi podunajské říše vystoupila v květnu 1438 na svém sjezdu v Mělníku kališnická strana, v jejímž čele stál talentovaný politik Hynce Ptáček z Pirkštejna[4]. Ptáčkovu stranu podporovali také Táborští, neboť úmluvy ujednané mezi Táborem a Zikmundem, jež přiznávaly městu zcela výsadní politické, majetkové a náboženské postavení v zemi, měly ráz jednostranné a účelové dohody mezi oběma stranami, a tak se jimi Albrecht nemusel (a také ani nehodlal) řídit. Účastníci mělnické schůze však vstoupili na velmi tenký led. Nejenže neuznali Albrechtovo povýšení na český trůn, ale rozhodli se dokonce vsadit na polskou kartu. V jejich představách se měl totiž stát novým českým králem teprve dvanáctiletý princ Kazimír, jenž byl mladším bratrem polského krále Vladislava III. (1434 – 1444). Ptáčkova strana upřednostňující polskou kandidaturu však nedokázala zabránit Albrechtově české korunovaci, ke které došlo v červnu 1438. To byl vážný problém, neboť korunovačním aktem se stal Albrecht legitimním českým králem, jenž nemohl tolerovat počínání kališnické strany. Ihned proto vzplála válka, do které se osobně zapojil i sám Albrecht, jenž se v srpnu pokoušel marně dobýt pevný Tábor. Tento neúspěch si však rázný Habsburk kompenzoval jen o pouhý měsíc později, když jeho spojenci, jimž velel bývalý husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, rozdrtili v bitvě u Želenic severočeskou kališnickou hotovost. Starý husitský mazák své bývalé spolubojovníky a přátele u Želenic nachytal na stejnou taktiku, jíž katolicko-husitská koalice rozdrtila radikály u Lipan. Historie se proto tak trochu opakovala. Tato porážka, jež zcela podlomila vojenskou a politickou sílu vlivného žatecko-lounského svazu, jednoho z posledních starých husitských svazů, kališnickou opozicí těžce otřásla. Na podzim 1438 sice vpadly polské oddíly do Slezska, ale Albrecht jim dokázal zabránit v dalším postupu. Když bylo následně uzavřeno mezi polskou stranou a Albrechtem příměří, odhadl Hynce Ptáček správně mocenské rozložení sil ve střední Evropě i českém státě, a tak se jeho strana vzdala polské kandidatury. Zároveň uzavřela s Albrechtem separátní mír.

Poděbradský zámek na místě původního hradu, na němž se v roce 1420 s největší pravděpodobností narodil Jiřík z Poděbrad.

Poděbradský zámek na místě původního hradu, na němž se v roce 1420 s největší pravděpodobností narodil Jiřík z Poděbrad.

Jak by se situace dále vyvíjela, je již předmětem pouze kontrafaktuální historie, neboť Albrecht se v létě 1439 vydal v čele uherského vojska do války proti Osmanské říši, ze které se již nevrátil. V říjnu téhož roku zemřel ve svém vojenském táboře u Ostřihomi na úplavici. Albrechtova mohutná říše se okamžitě rozpadla a na několik let zanechala značnou část střední Evropy ve velmi obtížné politické situaci, protože s brzkým odchodem římského, českého a uherského krále nikdo nepočítal. Králova smrt měla navíc velmi pikantní nádech, neboť Albrecht po sobě zanechal těhotnou choť Alžbětu, které se v únoru 1440 narodil chlapec s lucemburskými kořeny, jenž vstoupil do historie jako Ladislav Pohrobek[5]. Čerstvě narozená královská ratolest měla sice legitimní nárok na český a uherský trůn, včetně rakouského panství, ale složitá mezinárodní situace velela v obou královstvích hledat jinou cestu. V Čechách bylo dospělého krále potřeba s ohledem na napjatou vnitropolitickou situaci a nedokončený proces ratifikace kompaktát. To naopak Uherské království sužovalo osmanské nebezpečí. Albrechtova smrt však umožnila kališnickému táboru nové východisko. Věci se proto ihned ujal státnicky smýšlející Hynce Ptáček, jehož vůle po kompromisu otevírala v Čechách prostor pro zcela novou politiku – moderní, svěží a především nezatíženou minulostí. Těžká doba přesně takové muže potřebovala.

Ladislav Pohrobek na anonymním portrétu z roku 1457.

Ladislav Pohrobek na anonymním portrétu z roku 1457.

Ptáčkovým úsilím přijal v lednu 1440 zemský sněm v Praze tzv. mírný list, který byl politickým kompromisem katolické a kališnické strany. Oba tábory si stanovily přesná pravidla společného soužití v království po dobu bezkráloví, o kterém tehdy ovšem nemohl nikdo tušit, že se protáhne na těžko uvěřitelných třináct let. Jedním z důsledků přijetí mírného listu byl vznik landfrýdů, tj. krajských politických svazů pánů, rytířů a královských měst, jež sdružovaly vyznavače obou konfesí. Sjezdy landfrýdů v čele s krajskými hejtmany de facto nahrazovaly ústřední zemskou vládu, jež byla ve středověku úzce svázána s panovnickou mocí. Landfrýdy, jejichž model se k nám dostal z německého prostředí, přičemž se již v minulých letech osvědčily na Moravě, se staly mimořádně efektivním a úspěšným pokusem země vypořádat se s obtížnou politickou situací. Už v březnu 1440 vznikl ve východních Čechách nejmocnější z landfrýdů, který sdružoval hradecký, chrudimský, čáslavský a kouřimský kraj, a s nímž zachovával společný postup i kraj mladoboleslavský. A právě v mladoboleslavském kraji se stal jedním z hejtmanů mladý Jiřík z Poděbrad[6],,kterému patřila budoucnost a po němž měla celá epocha jednou převzít své jméno.  Právě Jiřík z Poděbrad se stal žákem politické a životní školy Hynce Ptáčka, jenž stanul v čele východočeského spojeného landfrýdu jako vrchní hejtman. Po přijetí mírného listu se země mohla v poklidu zaměřit na otázku uprázdněného trůnu.

V červnu 1440 se proto v Praze uskutečnila přelomová královská volba, které se účastnily poprvé v dějinách zástupci všech tří stavů. Za českého krále byl zvolen bavorský vévoda Albrecht (III.) zvaný Zbožný, který byl synovcem druhé manželky Václava IV. královny Žofie. Byl to dobrý kandidát. Albrecht totiž kdysi vyrůstal na pražském královském dvoře, a tak byl znalý českých poměrů. Navíc uměl poměrně slušně česky. Albrecht však nabízenou korunu nepřijal s ohledem na neutěšený stav země a negativní postoj vlastních příbuzných. To byl vážný škrt přes rozpočet pro českou stranu, která si teprve nyní naplno uvědomila vážnost situace. Vždyť s takovým scénářem se v Čechách nepočítalo a lze dokonce říci, že pro českou stranu bylo Albrechtovo konečné rozhodnutí studenou sprchou. Mnohem lépe proběhla volba v sousedních Uhrách. Zde byl králem zvolen polský panovník Vladislav III., který však přijetím uherské koruny popřel nároky Ladislava Pohrobka. Královna vdova Alžběta se tak musela za synova práva postavit. Mimo jiné povolala do svých služeb českého válečníka Jana Jiskru z Brandýsa, který najal několik tisíc bývalých husitských válečníků, s nimiž se mu v dalších letech podařilo obsadit a kontrolovat většinu dnešního středního a východního Slovenska. Odtud mohl snadno bránit většímu přílivu polských vojenských kontingentů, bez nichž nemohl Vladislav III. ovládnout celé území Uher.

Císař Fridrich III. Habsburský, strýc a poručník Ladislava Pohrobka a pozdější souputník Jiříka z Poděbrad. Obraz z r. 1468 je dílem Hanse Burgkmaira st.

Císař Fridrich III. Habsburský, strýc a poručník Ladislava Pohrobka a pozdější souputník Jiříka z Poděbrad. Obraz z r. 1468 je dílem Hanse Burgkmaira st.

Alžběta však zemřela již v roce 1442, a tak její nezletilý syn putoval do poručnictví strýce Fridricha III. Štýrského (1440 – 1493), který byl nyní nejen hlavou celého habsburského rodu, ale od roku 1440 také římským králem. Fridrich i po svém zvolení římským králem sídlil ve Štýrsku, neboť neholdoval náročnému cestování ani větší diplomatické aktivitě. Ctižádostivý a mocichtivý však bezesporu byl, a tak pro něj představoval malý synovec vítanou politickou zbraň a hračku, s níž mohl snadno prosazovat svůj vliv v sousedních Čechách i Uhrách.

Uherský trůn se pro Ladislava nakonec přece jen uvolnil, i když v důsledku události poněkud neblahé. V listopadu 1444 totiž v bitvě u Varny křesťané zase jednou podlehli osmanské přesile. V krutém střetnutí nepadli jen král Vladislav III. a duchovní otec celého křížového tažení proti Osmanům kardinál Cesarini, známý to hrdina od Domažlic, ale také většina mužů z početného českého sboru, jenž na bojiště přivedl Jan Jiskra z Brandýsa. Uherský sněm musel po Vladislavově smrti uznat v květnu 1445 dědické nároky Ladislava k uherské koruně a přijmout jej za krále. Správcem království po dobu Ladislavovy nezletilosti se však stal slavný sedmihradský vojvoda Jan Hunyady, od kterého se očekávalo, že zadrží tlak Osmanů a zároveň obnoví územní integritu Uherského království, jíž ve slovenském prostoru později narušoval zejména Jan Jiskra. Neočekávaný vývoj na mezinárodní scéně měl dopad i na dění v Čechách. Po Albrechtově odmítnutí české koruny se nejprve jevil jako vhodný kandidát polský princ Kazimír, jenže ten se po zvolení svého bratra uherským králem stal velkoknížetem litevským, a tak vypadl ze hry. Po roce 1442 se katolický i kališnický tábor pokoušely přesvědčit římského krále Fridricha, aby se ujal českého trůnu, avšak opět bezvýsledně. V lednu 1444 tak posléze uznal zemský sněm v Praze Ladislavův legitimní nárok na země Koruny české. Zbývalo tedy jen vytrvat do doby, než mladý dědic trůnu dospěje natolik, aby mohl být přijat a korunován za krále. Budoucností se tak měla stát existence české státnosti vně další personální unie pod vládou mezinárodně uznávaného vládce, což do značné míry zbavovalo politiky na české straně větší odpovědnosti za rehabilitaci pověsti země v zahraničí.

***

To umožnilo v českých zemí vyniknout v této době především těm osobnostem, které se uměly pohybovat v nových politicko-náboženských mantinelech nastavených jihlavskými kompaktáty, a jež neměly žádné těsnější politické vazby na cizinu, např. pánovi z Poděbrad a Kunštátu. Země měla ostatně svých starostí dost. Stále totiž přetrvávalo napětí mezi stoupenci obou konfesí. Kališníci se navíc museli potýkat se dvěma velkými problémy. Prvním z nich byla autonomní táborská církevní komunita, která se stále odmítala zapojit do sjednocovacího procesu kališnické církve. Druhým pak zpochybňování arcibiskupské hodnosti Jana Rokycany, jenž byl za arcibiskupa zvolen zemským sněmem už roku 1435, avšak jeho volbu odmítala jak katolická strana v Čechách, tak i římská kurie, díky čemuž Rokycanova volba de facto postrádala kanonickou platnost. Jan Rokycana byl mimořádnou osobností své doby. Disponoval obdivuhodným vzděláním a schopností dosáhnout kompromisu i v situacích, které se zdály být předem ztracené. Důležité také bylo, že ze svého hlubokého kališnického přesvědčení nečerpal zášť vůči katolickému vyznání. Avšak díky tomu, že se dostal do sporů jak se Zikmundem, tak později i s králem Albrechtem, přišel o svou faru a prebendu ve staroměstském Týnském chrámu, načež musel pro neshody s katolíky i umírněnými husity dokonce odejít z Prahy. Až do roku 1448 se stal Rokycanovým novým působištěm Hradec Králové. Obě události, tj. počínání Táborských a osud arcibiskupa Jana Rokycany, negativně ovlivňovaly církevní správu v Českém království a poškozovaly kališnickou a paradoxně také katolickou konfesi. Obě konfese se proto de facto spravovaly samostatně. V dobách sedisvakance (neobsazení) pražské arcibiskupské hodnosti po Rokycanově smrti v roce 1471 došlo dokonce k definitivnímu vzniku dvojí církevní správy.

To už však byly výzvy určené pro Jiříka z Poděbrad, který se stal v září 1444 po smrti svého mentora Hynce Ptáčka hejtmanem východočeského landfrýdu. Jiřík se sice narodil roku 1420, a tak byl v této době stále ještě relativně mladý a nezkušený, avšak stal se plnohodnotným dědicem inteligentní, konstruktivní a cílevědomé politiky svého předchůdce. Nestalo se tak náhodou, ani přes noc, protože Jiřík disponoval politickou obratností a státnickým nadáním obdivuhodného formátu. Velmi rychle se proto stal vůdcem celé kališnické strany v Čechách. Těšil se také velké podpoře Jana Rokycany, čímž vzniklo velmi pevné pouto, které se vyznačovalo promyšlenou politickou i náboženskou koncepcí. Už brzy se pro toto mocenské uskupení ujalo označení strana poděbradská. Formálně se poděbradská strana ustavila na schůzi kališnické strany v červnu 1448 v Kutné Hoře, a to jako akční svaz, jenž pověřil Jiříka z Poděbrad důrazným hájením zájmů celého husitského tábora. Byla to rychlá odpověď na zprostředkovatelskou misi papežského legáta Juana Carvajala, který se dostavil do Prahy na jaře 1448. Kališníci se totiž po skončení posledního církevního koncilu v roce 1445 obrátili do Říma s žádostí, aby papežská kurie konečně potvrdila kompaktáta. Známý intrikán Carvajal přijel do Prahy pod záminkou vyjednávání v této věci, avšak svého pražského pobytu využil k tomu, aby přesně v duchu kuriální politiky přesvědčil vůdčí představitele umírněného kališnického bloku k přestoupení do římskokatolického tábora. Jeho mise sice skončila neúspěchem, ale vyburcovala kališnickou stranu k aktivitě, neboť sjednocovací tendence mezi katolíky a umírněnými husity ohrožovaly samotnou existenci utrakvistické církve.

V září 1448 tak Jiřík vynikajícím strategickým manévrem obsadil bez boje celou Prahu a uskutečnil zde nenásilný převrat, na základě kterého získala poděbradská strana v zemi jednoznačnou převahu. Skončila tak nevyzpytatelná a neperspektivní politika katolíků i umírněných kališníků, jež na rozdíl od poděbradské strany sledovala namísto nadkonfesijní a celozemské politiky především zájem své minoritní mocenské klientely. Klid v zemi však nenastal, neboť po převzetí Prahy Jiřík internoval na Poděbradech nejvyššího purkrabího a vůdce umírněných kališníků Menharta z Hradce, který pod vlivem kardinála Carvajaly přestoupil tajně ke katolické víře. V internaci se ovšem zdravotní stav prominentního zajatce natolik zhoršil, že jej musel Jiřík propustit. Když Menhart z Hradce vzápětí zemřel, byl Jiřík svými nepřáteli obviňován z travičství a snahy potlačit katolickou víru. Této nečekané události obratně využil vůdce katolické strany Oldřich II. z Rožmberka[7] k tomu, aby v únoru 1449 ustanovil ve Strakonicích vlivnou a mocnou strakonickou jednotu, ke které se přidali také Táborští vedeni bývalým úspěšným husitským hejtmanem Bedřichem ze Strážnice. Obávali se totiž toho, co přijde, neboť Jiřík z Poděbrad i Jan Rokycana v minulých letech vyčerpali všechny možnosti jak se po dobrém dohodnout s Táborem ohledně zdejší náboženské komunity, a tak bylo posléze ve hře již jen řešení vojenské. V zemi proto opět vypukla občanská válka, která se ale na rozdíl od minulých let vedla v mnohem menší intenzitě, a to především z toho důvodu, že aktivní Jiřík získal rychle vojenskou převahu. V květnu 1450 se mu navíc podařilo zahájit úspěšnou ofenzívu, jež už po několika týdnech přinutila strakonickou jednotu uzavřít příměří.

Politické a vojenské obratnosti nového českého politika si brzy povšimla i cizina, a to jmenovitě římský král a od roku 1452 také císař Fridrich, který byl stále poručníkem nezletilého Ladislava. Už v březnu 1451 vyslali Češi k Fridrichovi poselstvo s žádostí o Ladislavovo vydání. Katolíci si od brzkého příchodu krále slibovali posílení svých pozic v zemi. To naopak kališníci doufali v konečné náboženské porovnání a obnovení centrální královské moci v Čechách. Jiřík z Poděbrad byl totiž státníkem jasné politické koncepce, jež spočívala nejen v upevnění jednoty kališnické strany, ale také v obnovení královské moci a integrity zemí Koruny české v plném rozsahu. Kališnický předák proto velmi stál o Ladislavovo vydání. Ladislavova poručnictví se ale Fridrich nehodlal z pochopitelných důvodů vzdát, neboť by tím byl oslaben jeho vliv na dění v okolních zemích. Do Čech tak bylo pouze vysláno poselstvo, jež mělo český návrh zdvořile odmítnout, neboť císaři šlo o dobré vztahy se stále mocnějším Jiříkem. Členem tohoto poselstva byl také vlivný italský humanista a člen římské kurie Aeneas Sylvius Piccolomini, kterého česká otázka vskutku fascinovala. Budoucí papež Pius II. dokonce sepsal latinsky psanou kroniku českých zemí[8], která udivuje autorovou hlubokou znalostí staletého vývoje české státnosti. Během svého pobytu v Čechách se Piccolomini důkladně seznámil s předními českými politiky. V prvé řadě s Jiříkem z Poděbrad, v němž ihned rozpoznal velké politické a lidské kvality. Po návratu proto doporučil Fridrichovi vsadit právě na Jiříka. Přičiněním italského humanisty tak projevovala v dalších letech Poděbradovi neskrývané sympatie i římská kurie. V říjnu 1451 proto Fridrich uznal Jiříka za zemského správce v Čechách, což byl zásadní zlom v kariéře husitského státníka. Tento titul mu totiž v dubnu 1452 udělil i zemský sněm v Praze na dobu dvou let. Jelikož se Jiřík v této roli osvědčil, byl mu mandát v roce 1454 prodloužen o další tři roky. A to byl skutečný bod obratu, kdy se z Jiříka politika stal Jiřík státník a zanedlouho i vladař.

Čerstvě nabytého titulu zemského správce Jiřík okamžitě využil k realizaci svého konstruktivního politického programu. V prvé řadě musel přivést k poslušnosti stále odbojnou strakonickou jednotu, která jeho správcovství neuznala. Byli zde ovšem i Táborští, na něž si Jiřík posvítil jako první, protože udržovali volné spojenectví se strakonickou jednotou. V srpnu 1452 se podařilo zemskému správci dalším skvělým manévrem obsadit bez boje a zbytečného krveprolití Tábor. To znamenalo definitivní pád Tábora jako politické síly a likvidaci zdejší církevní i náboženské komunity, která odmítala platnost kompaktát. Porážka Táborských donutila Oldřicha z Rožmberka sjednat s Jiříkem mír, jehož výsledkem bylo, že strakonická jednota přistoupila na závěr nedávného zemského sněmu, který udělil Jiříkovi titul zemského správce. Ovládnutím celých Čech stanul Jiřík na vrcholu moci, kde se dokázal udržet až do své smrti. Na jaře 1453 už proto mohl Jiřík ve Vídni bez obav vyjednávat v čele českého poselstva s dospívajícím Ladislavem Pohrobkem o podmínkách jeho přijetí v Čechách. Čeští stavové si totiž vymínili, že Ladislav bude v Čechách přijat za panovníka až poté, co přistoupí na volební kapitulaci, tj. soubor politických a náboženských požadavků, mezi kterými bylo například uznání kompaktát nebo potvrzení Jana Rokycany v úřadu pražského arcibiskupa. Ladislav, jenž se teprve nedávno zbavil Fridrichova poručnictví, avšak jen proto, aby se vzápětí dostal pod vliv dalšího ze strýců, tentokrát uherského magnáta Oldřicha Celského, na české podmínky bezezbytku přistoupil. Ladislavova cesta na královský trůn vedla paradoxně stejně jako kdysi u jeho děda Zikmunda přes Moravu. V létě 1453 přijali Moravané Ladislava za markraběte. Teprve poté vjel Ladislav do bran Prahy, kde byl v říjnu korunován českým králem, čímž skončilo třináctileté bezkráloví v zemích Koruny české.

***

V Čechách se Ladislav zdržel téměř rok. Učil se zde pod pečlivým dozorem zemského správce mechanismu vládnutí a zároveň pronikal do složitých politických i náboženských poměrů v království. Přes svůj stále nízký věk však Ladislav ještě nemohl samostatně vládnout, a tak výkonnou moc ve státě držel i nadále pevně v rukou Jiřík, k němuž si Ladislav postupně vypěstoval poměrně úzkou osobní vazbu. Podle dobových zpráv prý spolu dokonce spávali v jedné místnosti v Králově dvoře, tehdejší staroměstské rezidenci českých králů, a oslovovali se důvěrně „otče“ a „synu“. Není se ani moc čemu divit, protože Ladislav nalezl v Jiříkovi vynikajícího učitele politické prozíravosti i životní moudrosti. Vždyť pod Jiříkovým obratným správcovstvím království doslova vzkvétalo, neboť počínaje rokem 1455 panovala v zemi na mnoho let politická stabilita, která byla provázena i mimořádně příznivými klimatickými podmínkami. Ty umožnily velký hospodářský rozmach. Nejenže skončila éra nejistoty a drahoty, ale v důsledku nadbytku některých komodit mohly dokonce zlevnit základní potraviny i pivo, tedy věc na středověké poměry věru neobvyklá. Zásadního obratu si domácí veřejnost rychle povšimla, i když zásluhy za zklidnění vnitropolitických poměrů sklidil sám panovník, čehož je mimo jiné dokladem známé dobové úsloví: „Za krále Holce, za groš ovce.“ Jak je tedy zřejmé, Ladislav v Čechách silně zapůsobil. Veřejnost si navíc naklonil obstojnou znalostí češtiny, v níž byl vzděláván už od útlého dětství, a téměř andělským zjevem vyvolávajícím dojem nevinnosti. To naopak Ladislavovi české prostředí nijak neučarovalo, ba právě naopak, připadalo mu provinční a příliš puritánské.

Zklidnění vnitropolitických poměrů a také dlouhého pobytu krále v Čechách využil Jiřík z Poděbrad k mohutného majetkovému i společenskému vzestupu svého rodu. Páni z Poděbrad a Kunštátu patřili ke starobylé domácí šlechtě. Jejich počátky lze vystopovat až hluboko do 13. století. Za tu dobu si tento původně moravský rod vybudoval poměrně slušnou majetkovou základnu na Moravě a především ve východních Čechách. Jiřík z Poděbrad byl velmi zdatný při rozšiřování rodového majetku. Do poloviny 50. let 15. století vytvořil ve východních Čechách skutečnou mocenskou enklávu opírající se o výnosná panství v Poděbradech, Liticích, Veliši a Náchodě. Avšak cílevědomý Poděbrad získal v letech 1454 – 1456 i zástavní držení Kladska a Minstrberského knížectví ve Slezsku spolu s městem Frankenštejnem (Ząbkowice Śląskie). Díky tomu se rázem stal nejbohatším pánem v Českém království. Své pozice v zemi si Jiřík upevnil i výhodnými a prestižními sňatky. Jeho první manželkou se stala Kunhuta ze Šternberka, jež svému choti povila šest potomků, z toho tři syny. Po Kunhutině smrti se Jiřík v roce 1450 oženil znovu, tentokrát s Johanou z Rožmitálu. Následný harmonický vztah, jehož výsledkem byli další tři potomci, kteří se dožili dospělosti (žádný se však již nenarodil po Jiříkově usednutí na trůn), byl téměř ukázkovým příkladem úspěšně naplněného snu o království dvojího lidu. Johana z Rožmitálu byla totiž katolického vyznání. Početné potomstvo i spřízněnost s nejvýznamnějšími českými rody (Rožmberky, Valdštejny, Vartenberky či Pernštejny) byly základem pro další mohutný vzestup Jiříkova rodu. Je velkou otázku české historie, kam až svými ambicemi Jiřík směřoval. S přihlédnutím k Poděbradově povaze a skutečnému státnickému uvažování lze konstatovat, že se chtěl v úřadu zemského správce udržet co nejdéle, nejspíše i po Ladislavově plnoletosti nadále držet ve svých rukou výkonnou moc v Čechách. Počítalo se totiž s tím, že Ladislavovým sídelním městem bude Vídeň. Pouze člověk dokonale znalý poměrů v zemi mohl království po desetiletích rozbrojů a válek přivést k míru i opětovnému mocenskému vzestupu. A takovým mužem Ladislav nebyl. Avšak věci nabraly nečekaný vývoj, který Jiříkovi přihrál jedinečnou příležitost nahradit zemské správcovství královskou korunou.

Jiřík z Poděbrad u úmrtního lože Ladislava Pohrobka (autorem obrazu z r. 1936 je Jan Škramlík).

Jiřík z Poděbrad u úmrtního lože Ladislava Pohrobka (autorem obrazu z r. 1936 je Jan Škramlík).

Konec Pohrobkova kralování příliš rychle a nečekaně, neboť osud si tentokrát pohrál s údělem lidským opravdu nemilosrdně. V září 1457 se mladý český a uherský král, jenž se již začal politicky prosazovat v Uhrách a rakouských zemích, vydal po delším čase do Prahy. Měl se zde oženit s dcerou francouzského krále Karla VII. (1422 – 1461) princeznou Magdalenou. Tento sňatek svědčil více než co jiného dostatečně o tom, jaká úloha měla mocnému mladíkovi připadnout ve středu Evropy. Jenže Ladislav už v listopadu během svatebních příprav náhle a vážně onemocněl. Zákeřnému onemocnění, které si tehdejší středověká společnost neuměla vysvětlit, během několika dnů podlehl. Ladislavovi bylo v době úmrtí pouhých sedmnáct let. Rychlý a nevysvětlitelný průběh králova onemocnění vedl nepřátele zemského správce k šíření pomluv o Jiříkově travičství. Obvinění z královraždy se nad Jiříkem vznášelo celá staletí a vrhalo stín na tuto velikou a nepřehlédnutelnou postavu české a evropské historie. Teprve věda konce 20. století odhalila, že Ladislava nezabil jed, nýbrž zhoubná leukémie[9], tj. onemocnění, jež středověk neznal a tudíž ani neuměl léčit. Smrt nadějného krále, jenž spočinul v královské hrobce na Pražském hradě po boku svých slavných českých předků, byla proto v prvé řadě především lidskou tragédií, které nešlo zabránit. Více než symbolicky odkázal Ladislav na smrtelném loži starost o české země svému příteli Jiříkovi.

 

Bratříci na Slovensku (Jiří Motyčka)

Skutečnou podobu Jana Jiskry z Brandýsa neznáme. Takto si jej představoval Mikoláš Aleš.

Skutečnou podobu Jana Jiskry z Brandýsa neznáme. Takto si jej představoval Mikoláš Aleš.

S koncem husitské revoluce nezaniklo šmahem husitské válečnictví jako mávnutím kouzelného proutku. Během druhé třetiny 15. věku se ve středoevropském prostoru objevil nový fenomén v podobě bratřického hnutí. Po Lipanech totiž vstoupila část husitských bojovníků do žoldnéřských služeb císaře Zikmunda Lucemburského v Uhrách nebo také u jiných panovníků a v jiných zemích, především v Polsku a Rakousku. S Janem Jiskrou z Brandýsa[1] přišlo do Horních Uher (dnešní Slovensko) i několik tisíc bývalých husitských vojáků.

Zpočátku byly sympatie na straně přišedších profesionálních vojáků z Čech, kteří ještě na kalich ne tak docela zapomněli. Přestože jako žoldnéři museli sloužit těm, kteří jim vypláceli žold, vnitřně zůstali v převážné většině dál stoupenci utrakvistické konfese. Potenciálním podnětem k pozdějším četným nepravostem spojovaným s bratříky na Slovensku bylo jistě mj. především nepravidelné vyplácení žoldu. Druhou živelnou a vlastně prapůvodní složku bratřického hnutí tvořily potulné skupiny vojáků, kteří si budovali ke své ochraně více či méně rozsáhlé polní tábory. V období let 1447 až 1451 pravidelně přepadávali – např. žoldnéři z posádky Petra Aksamita z Košova na Plaveckém hradě společně s poddanými sedláky z okolí – obchodní karavany na cestě do Polska.

Pokud bychom se měli zmínit o úspěších bratřického válčení v Horních Uhrách, tak nelze v tomto stručném přehledu pominout jedno velice významné vítězství. 7. září 1451 Jan Jiskra spolu s Petrem Aksamitem a Janem Talafúsem z Ostrova zvítězili nad asi desetitisícovou armádou Jana Hunyadyho v bitvě u Lučence. Jan Hynyady, otec budoucího uherského krále Matyáše Korvína a významný válečník s Turky chtěl touto mohutnou vojenskou výpravou do Horních Uher eliminovat vliv právě Jana Jiskry, který proti Hunyadymu disponoval menším jak polovičním vojskem, než které měl jeho nepřítel.[2]

Po odchodu, či spíše po vyhnání Jana Jiskry z Horních Uher počátkem roku 1453 přešla část jeho vojsk otevřeně k bratříkům. V jejich čele stál bývalý Jiskrův kapitán Petr Aksamit operující na Spiši, v Šariši, Abově a na Zemplíně. Pokusy uherských magnátů porazit bratříky vojensky skončily zatím vždy neslavně. Už před r. 1453 měli totiž bratříci stálé polní tábory na Zelené Hoře u Hrabušic, v Haligovcích na Spiši a v šarišském Chmeľově. Po roce 1453 vznikly další tábory i u Medzilaborců, v Sabinově, v Teplici na Spiši, na Vyšehradě, v Turci a v Gajárech, později i v Petru u Hlohovce a ve Veľkých Kostoľanech. Roku 1454 uherští magnáti poslali Jiskru zpět do Uher, aby paralyzoval bratřické hnutí. Porážka bratříků u Trebišova v listopadu 1454 ochromila jejich činnost v Zemplíně, avšak např. Kežmarok před Jiskrou úspěšně bránili ještě v roce 1455 hejtmani Brcál a Bartoš. Navíc se objevil další závažný problém spočívající v tom, že proti bratříkům začala ostře vystupovat i města, zejména Levoča a Bardějov. Největšího rozmachu dosáhlo bratřické hnutí v letech 1453 až 1458, kdy jejich počet z původních 5.000 vzrostl na počátku r. 1458 na 15.000 až 20.000 mužů v asi 36 polních táborech a hradech. Bratřické hnutí posílili kromě domácích poddaných i další válečníci a dobrodruzi z Polska, německých oblastí Svaté říše římské, Rakous, Uher a žoldnéři rusínského původu.

Jan Hunyady, uherský gubernátor, otec Matyáše Korvína a urputný protivník bratříků v Horních Uhrách na anonymním díle.

Jan Hunyady, uherský gubernátor, otec Matyáše Korvína a urputný protivník bratříků v Horních Uhrách na anonymním díle.

Předními hejtmany byli vedle Aksamita také ještě Jan Talafús z Ostrova, Matěj z Kněžic, Korbel a bratři Brcálové. Koncem r. 1457 bylo hnutí pevně organizovanou vojenskou silou, a to bez ohledu na existenci potulných skupin bratříků. V témže roce při sporech o vládu v zemi stáli bratříci na straně Hunyadyovců, naproti tomu Jiskra se objevil na straně královského dvora reprezentovaného Ladislavem Pohrobkem. Od počátku roku 1458 začali být bratříci silně decimováni vojenskými výpravami organizovanými uherským panstvem, které v „potomcích“ husitů spatřovalo ohrožení stávajících poměrů a jejich mocenského postavení. Někdy v této době začalo bratřické hnutí upadat a tříštit se. Pro některé velitele bylo nejdůležitější získat jakkoli a na komkoli co největší kořist, což se po r. 1458 stalo charakteristickým pro počínání torz někde ještě početných bratřických vojenských oddílů. S původními husitskými ideály však tento úpadek bratříků již neměl pranic společného.

V březnu 1458 odešel Jan Jiskra do Polska, tentokrát vstoupil do služeb krále Kazimíra IV. a začal bojovat proti Řádu německých rytířů. V tomto jakémsi vojensko-mocenském vakuu jmenoval král Matyáš Hunyady (Korvín) kapitánem Horních Uher Šimona Rozgonyiho. Ten se svého zodpovědného úkolu zhostil velice razantně, když na jaře roku 1458 na hlavu porazil u Blatného Potoka (Sárospataku) bratřické kapitány Petra Aksamita a Jana Talafúse. Aksamit padl, ale Talafúsovi se podařilo s jen asi dvěma sty bojovníků prchnout do Šariše a odtamtud pak do Polska. Talafús z Ostrova odešel z Uher pravděpodobně v r. 1462, protože již o rok později stál v čele snad až dvacetitisícové armády bratříků v okolí Nového Targu (Nowy Targ) v jižním Polsku nedaleko hranic se Slovenskem. Nakonec vstoupil, stejně jako mnoho dalších Jiskrových přívrženců, do Matyášova vojska a k stáru se navrátil dožít do rodného Ostrova na Chrudimsku. Ostatním bratříkům se po bitvě u Sárospataku ještě dařilo držet dál určité pozice a Matyášovi přívrženci se s nimi raději snažili zachovávat příměří pouze vyjednáváním a vykupováním penězi.

Počátkem r. 1460 se Jan Jiskra vrátil z Polska. Jeho prvotním záměrem vylo smíření s králem Matyášem, avšak pokoušel se o to marně. Jednotliví kapitáni i bratrské rady starších sice Jiskru respektovali, ale nyní již uzavírali dohody s uherskými pány spíše samostatně. Vliv bratříků a Jana Jiskry stále nebylo možné zcela ignorovat, zejména na východním Slovensku a ve stolicích Gemer a Novohrad, kde se rozpoutaly prudké boje mezi Jiskrou a Matyášem. Protože tato spíše poziční válka nikam nevedla, začalo se jednat opět o míru. Prostředníkem příměří se tentokráte stal přímo český král Jiří z Poděbrad. Výsledek jednání z ledna 1462 byl pro Jiskru velkým zklamáním, protože po zaplacení konkrétně stanoveného odstupného měl se svými Čechy z Horních Uher zase odejít.

V Šariši, na Spiši a o hrad Muráň se rozpoutaly nové ostré boje vedené s velkou vytrvalostí a zarputilostí. Soustředěný útok nepřátel přinutil skupiny bratříků ke sjednocení pod vedením Jana Jiskry. V březnu 1462 patřil tomuto vojenskému uskupení pod Jiskrovým vedením už jen Kežmarok a část gelnické doliny na Spiši. Jejich hlavní vojenské síly se nakonec stáhly do Liptovské, Turčanské a Zvolenské stolice. Když už vypadala situace pro jejich vrchního hejtmana beznadějně, Matyáš přijal Jana Jiskru do svých služeb. Za odevzdání hradů, jež spravoval, mu přislíbil povýšení, tučné odstupné a darování hradu Solymose s majetky v Aradské a Temešské stolici. Jiskra byl povýšen do svobodného panského stavu, tzn., že se stal uherským magnátem a vojenským hejtmanem krále Matyáše Korvína. Přejímka Jiskrových hradů se poněkud protáhla, s jejich kapitány se uzavíraly zvláštní dohody a platilo se jim rovněž nemalé odstupné. Mikuláč Brcál a Bartoš odevzdali na podzim roku 1462 Kežmarok, Spišský Štiavnik, Spišský Štvrtok a gelnické údolí za odškodné, které jim bylo přislíbeno. Jan Jiskra se r. 1462 po jednadvacetileté vládě nad valnou částí Horních Uher stal uherským baronem s panstvím v jihovýchodních uherských stolicích a až do své smrti (1469, 1470?) nezastával už žádnou významnou funkci.

V průběhu roku 1467 Matyáš velice brutálním způsobem zlikvidoval poslední oporu bratříků na Slovensku, tábor ve Veľkých Kostoľanech, posílený bratříky vypuzenými z Rakous a bratříky moravskými. Ke svým vojenským podnikům si Matyáš zřídil na tehdejší dobu velké a stálé žoldnéřské vojsko (snad 20.000 – 30.000), které bylo složeno převážně z bývalých bratříků. Disponovalo ze dvou třetin jízdou a v poli se opíralo o taktiku vypracovanou a prověřenou husity, i když poměr jízdy a pěchoty (1:10) už dávno neodpovídal husitskému nepsanému pravidlu.

Bratřické hnutí se stalo fenoménem, který ještě dlouho po Lipanech připomínal zašlou slávu husitského válečnictví. Husitský nacionalizmus poněkud eliminoval pozice Němců na Slovensku a ideologie v bratřické variantě podpořila vědomí slovenské národnosti v bezbřehém moři uherské nadvlády.

 

Husitský král (1457 – 1471) (Marek Zelenka)

Místo svatebního veselí se Praha ponořila na sklonku roku 1457 do pohřebního smutku, který v dalších týdnech vystřídalo ostré předvolební klání. Český trůn byl opět k mání, jelikož Ladislav Pohrobek zemřel bezdětný a jako jediný mužský příslušník albrechtinské větve habsburského rodu. Ladislavovi příbuzní z Vnitřních Rakous proto museli převzít zbylé rakouské dědictví, kde se však zájmy a ambice jednotlivých Habsburků ostře střetly. Ani to ale nezabránilo císaři Fridrichovi a jeho mladšímu bratru Albrechtovi VI., aby mlsně pošilhávali po uprázdněné české a uherské koruně. Jejich reálné ambice domoci se vlády v Čechách a Uhrách byly tehdy však velmi mizivé a nemohla zato jen nevraživost mezi těmito bratřími. V Uhrách byla totiž habsburská vláda silně zdiskreditována na základě nedávných událostí, o nichž se letmo zmíníme níže. To naopak v Čechách žádné relevantní prohabsburské síly nebyly, neboť jediní, kteří s Habsburky otevřeně sympatizovali, byli bývalí členové strakonické jednoty. A ti byli v této době de facto politicky odepsaní. Katoličtí předáci v Čechách navíc ponechávali i díky projevovaným sympatiím římské kurie vůči Jiříkovi věcem volný průběh a čekali, co jim nabídne Poděbrad sám, či případní jiní kandidáti na český trůn. Už v únoru 1458 se sešel na Staroměstské radnici v Praze zemský sněm, aby rozhodl o novém českém králi. Kandidátů bylo hodně, alespoň formálně: habsburští bratři, polský král Kazimír IV. (1447 – 1492), jenž se už kdysi pokoušel prostřednictvím kališnické strany vznést nárok na český trůn, bratr saského kurfiřta Fridricha II. Vilém, a dokonce i francouzský korunní princ Karel. Volba však měla nakonec jednoznačného vítěze, a to Jiříka z Poděbrad. Stalo se tak jedinkrát v české historii, kdy na trůn usedl vládce nepocházející z žádné panující dynastie, jenž byl navíc příslušníkem české šlechtické obce. Okolnosti, které Jiříka vynesly na český trůn, jsou hlubší povahy a nesouvisejí jen se specifickým vývojem české společnosti v porevolučním období.

Pomník krále Matyáše Korvína v Budapešti.

Pomník krále Matyáše Korvína v Budapešti.

Roli totiž sehrálo i mocenské vakuum, jež vzniklo ve střední Evropě po Pohrobkově nenadálém skonu. Výsledek české volby byl kromě toho silně ovlivněn negativními zkušenostmi z roku 1440, kdy sněmem zvolený zahraniční kandidát českou korunu odmítl. Další okolností mající dopad na konečné rozhodnutí účastníků pražského volebního sněmu, patrně nejdůležitější, bylo dění v Uhrách. V lednu 1458 byl totiž zvolen s nemalým přispěním Jiříka uherským králem Matyáš Hunyady (1443 – 1490), řečený Korvín[1]. Matyáš byl synem vlivného a v zemi velmi oblíbeného magnáta Jana Hunyadyho, který zemřel roku 1456 jako jeden z nejmocnějších mužů v Uherském království. Podobné mocenské postavení se očekávalo také u jeho potomstva. Avšak oba Hunyadyho synové, Ladislav a mladší Matyáš, byli roku 1457 zapleteni do vraždy Pohrobkova strýce Oldřicha Celského, který v Uhrách bránil habsburské zájmy, a proto nehodlal tolerovat vzrostlou moc tohoto rodu pocházejícího původně z rumunského Valašska (tehdy součást Uherského království). To přimělo krále k zajetí a následně i popravě staršího z Hunyadyů. Mladší Matyáš naopak putoval do vězení jako prominentní králův zajatec. Do Prahy tak přicestoval na podzim 1457 spolu s králem v okovech i Matyáš. Ladislavova smrt ale Matyášovi nečekaně otevřela brány žaláře. Politicky prozíravý Jiřík vsadil na Matyáše z pragmatických důvodů. Matyáš byl sice na jedné straně velmi temperamentní a nevyzpytatelný bouřlivák, ale na straně druhé jej vynikající humanitní vzdělání (ovládal několik jazyků, včetně češtiny) a rodinné zázemí předurčovaly k tomu, aby se v Uhrách mohl reálně ucházet o královské důstojenství. Aby si Jiřík Matyáše zavázal, poskytl mu při cestě do Uher nejen finanční a vojenskou pomoc, ale zároveň mu zaslíbil ruku své dcery Kateřiny. Skutečnost, že na uherském trůnu po lednu 1458 seděl budoucí Jiříkův zeť, který navíc nebyl královské krve, zásadně ovlivnila volbu i v Praze.

Jiříkova kandidatura na český trůn měla plnou podporu kališnické strany. Těšila se také neskrývaným sympatiím římské kurie, neboť Jiřík byl v očích kuriálních politiků vlivným a prozíravým státníkem s konexemi v táborech obou konfesí, jenž mohl přivést kališnickou stranu zpět do lůna římskokatolické církve. Byl zde také i jeden nesmírně důležitý faktor. Jako zemský správce dokázal Jiřík navrátit do země klid a prosperitu, a to musela uznat i celá řada katolických předáků a Poděbradových oponentů. Za takové situace šly stranou nejen ohledy na Jiříkovo pramalé vzdělání, kdy budoucí husitský král neuměl latinsky a německy mluvil jen částečně, ale také pomluvy o neurozeném, ba dokonce nemanželském původu. Přesto si byl Jiřík dobře vědom svých handicapů, a proto se během volební kampaně snažil pojistit si výsledek volby s dostatečným předstihem a také přesvědčit váhající. Nejenže se opřel o podporu a sympatie kališnické strany a předních osob utrakvistické církve kolem arcibiskupa Rokycany, ale využil všech svých konexí. Jako zemský správce se mohl spolehnout na plnou podporu královských měst, s čímž mu pomáhal podkomoří Vaněk Valečovský. Přízeň katolíků si však Jiřík i navzdory zažitému historickému výkladu přímo nekupoval, i když například o úplatcích pro Rožmberky se v okruhu zemského správce mluvilo velmi živě. Náklonnost katolických pánů měl totiž Jiřík zajištěnou již převážně z minulosti, jelikož některým katolíkům pomohl k významným zemským úřadům a před dalšími se naopak otevírala příležitost ke kariérnímu postupu. Značné množství práce v tomto ohledu vykonala jistě i Jiříkova choť Johana z Rožmitálu, jejíž katolická rodina měla značný vliv v celém království. I když nemáme žádná přímé svědectví, je téměř jisté, že štědrý dar z Uher od krále Matyáše určený Jiříkovi, jenž obnášel 60.000 zlatých, 863 kilogramů stříbra, několik set uherských volů a sudy kvalitního vína, byl během kampaně nakonec přece jen použit k účelům mírně řečeno propagačním.

Volba Jiříka z Poděbrad českým králem na monumentálním obraze Václava Brožíka z r. 1898.

Volba Jiříka z Poděbrad českým králem na monumentálním obraze Václava Brožíka z r. 1898.

Jiříkova volba českým králem v březnu 1458, na níž se aktivně podíleli katoličtí páni a měšťané, se tak nakonec ukázala jako moudré rozhodnutí mužů, kteří přenesli další odpovědnost za osudy země s klidným svědomím a důvěrou na toho, jenž sice nebyl zrozen ke kralování, ale byl nespornou autoritou v zemi i za jejími hranicemi[2]. Zpočátku sice panovaly obavy, jak na zvolení husitského krále zareagují vedlejší korunní země a cizina, ale když moravští stavové uznali hned následující měsíc na zemském sněmu v Brně legitimnost pražské volby, mohly se v Praze konat přípravy na Jiříkovu korunovaci. Vyskytl se však problém ohledně toho, kdo by měl korunovaci vykonat. Arcibiskup Rokycana nepřipadal v úvahu, jelikož nebyl uznán ve svém úřadu římskou kurií. V případě korunovací Albrechta (1438) a Ladislava (1453) byla proto tato čestná a prestižní úloha svěřena olomouckému biskupovi. Avšak na jaře 1458 ještě nebyl čerstvě zvolený olomoucký biskup Tas z Boskovic vysvěcen. A vratislavský biskup Jošt (II.) z Rožmberka účast na obřadu odmítl z obav před reakcí vratislavské kapituly a také svého stárnoucího otce Oldřicha, jenž přijal výsledek březnové volby se skřípěním zubů. Nakonec se objevilo elegantní řešení, neboť s přispěním kurie dorazili do Prahy dva uherští biskupové Vincenc z Vácova a Augustin z Rábu.

A právě do jejich rukou složili Jiřík i se svou manželkou v předvečer své korunovace tajný slib. Stalo se tak ve světnici Královského dvora na Starém Městě pražském i za účasti čtyř českých a moravských katolíků. Slib obsahoval závazek, že Jiřík bude poslušen papeže a nestrpí v království žádné kacířství. Byl to nutný ústupek římské kurii, který už tehdy skrýval zárodek příštích půtek a nesvárů, jelikož představy obou stran o tom, co je a není kacířství, se velmi různily. Na tomto slibu je zajímavé, že se v něm nezmiňovala kompaktáta ani kalich, jelikož jeho formulace byla ve skutečnosti jen obecná a vágní. De facto slib sloužil jako symbolická pojistka a uklidnění pro katolické vládce v Evropě, kteří byli znepokojeni tím, že se dostal k moci v Čechách muž, o němž kolovaly fámy, že je kacíř. Je to důležité i z toho hlediska, že Jiříkova čest a ani svědomí tímto tajným slibem nijak neutrpěly, a tak mohl budoucí husitský král složit v den své korunovace ještě jednu, obvyklou korunovační přísahu, kde se zavázal dodržovat a chránit kompaktáta. Z pochopitelných důvodů však zůstal slib složený do rukou papežových pověřenců před větší částí veřejnosti utajen právě proto, že jeho nejednoznačné znění umožňovalo různé interpretace pro obě strany. Korunovace husitského krále pak proběhla v květnu 1458 na Pražském hradě v katedrále sv. Víta v poklidu a se všemi poctami i náležitostmi. Jiříkem usedl na český trůn státník velkého formátu, kterého naše země potřebovala jako soli. Nebyl to jen člověk dokonale znalý domácích poměrů, ale muž schopný nadřadit vlastní ambice nad zájmy státu i křesťanské Evropy. Ne nadarmo je proto Jiřík považován za jednoho z největších českých Evropanů. Paradoxem dějin zůstává, že řada současníků doma i v cizině měla poněkud odlišný názor, ale o tom si povíme později.

***

Vyobrazení Jiříka z Poděbrad v díle Kronika o založení země české a prvních obyvatelích jejích (1539).

Vyobrazení Jiříka z Poděbrad v díle „Kronika o založení země české a prvních obyvatelích jejích“ (1539).

První starostí nového krále bylo obnovení územní integrity zemí Koruny české. Spolu s tím úzce souvisela stabilizace mocenského postavení země ve střední Evropě jakožto síly nezávislé i plně navazující na státnický odkaz posledních Přemyslovců a lucemburských králů. Bylo nutné, aby český král opět jednal s okolními vládci jako rovný s rovnými. Vojenskou výpravou na Moravu v létě 1458 se Jiřík snažil prosadit svou královskou autoritu v celém markrabství a přivést k poslušnosti moravská katolická města, která se zdráhala přijmout výsledek pražské volby. Krále okamžitě přijalo Znojmo, Brno se poddalo teprve poté, kdy Jiřík obsadil Špilberk. Na sněmu v Brně, jenž se konal v červnu a červenci, tak následně přislíbily věrnost husitskému králi i Olomouc, Uničov a Uherské Hradiště. Jako poslední z velkých moravských měst se odporu vzdala Jihlava, jež tak učinila v listopadu po dlouhém obléhání. Ještě na podzim 1458 přiměl Jiřík na základě diplomatického i vojenského nátlaku rakouského vévodu Albrechta VI. vzdát se všech nároků na Moravu, jež byla Habsburkům udělena v léno v roce 1423. V dubnu až květnu 1459 pak jednal Jiřík v Chebu s braniborskou a saskou stranou, které byly na schůzce reprezentovány na nejvyšší úrovni. Obratným vyjednáváním pohnul český král saskou stranu, aby se vzdala definitivně územních nároků na severu Čech, jež přetrvávaly od dob husitských válek. Jak braniborští Hohenzollernové, tak i saští Wettinové v Chebu navíc přistoupili na nabízené přátelské smlouvy, jež byly ještě podpořeny vzájemnými sňatky mladších příslušníků obou dynastií s Jiříkovými potomky Jindřichem, Hynkem a Zdeňkou.

Jednání českého panovníka s předními říšskými dynastiemi v Chebu bylo v dobovém kontextu vnímáno jako uznání pražské volby ze strany křesťanských vládců Evropy. Jiřík kromě toho získal chebskými smlouvami cenné spojence a příbuzné ve Svaté říši římské, kteří mohli do budoucna mimo jiné podpořit nárok jeho synů na českou korunu. Chebská jednání přiměla císaře Fridricha k tomu, aby osobně udělil v červenci 1459 v Brně Jiříkovi české země v léno. Tehdy pochopili i poslední z katolických oponentů husitského krále, že Jiříkovo zvolení nebylo žádným rozmarem kališnické strany, natož hazardem postrádajícím mezinárodní podporu. Opak byl totiž pravdou. Během září 1459 tak Jiříkovi složili poslušnost i v tradičně katolickém Slezsku a Horní Lužici. Pouze slezská Vratislav, kde sídlilo vlivné biskupství udržující čilé styky s papežskou kurií, vzdorovala nejdéle. Jiříka za svého pána přijali hrdí vratislavští měšťané až v lednu 1460. Teprve tehdy byly poprvé od dob vlády krále Václava IV. všechny země Koruny české opět sjednoceny pod vládou jediného krále, jehož sídlem byla Praha. Přihlédneme-li k velkým bouřím, jež se za uplynulé půl století prohnaly českými zeměmi, byl to kousek přímo husarský, jehož význam však mohly plně posoudit až následující generace.

Promyšlenými diplomatickými tahy, ne nepodobnými těm, které kdysi uskutečňoval i Karel IV., Jiřík výrazně posílil svou královskou autoritu v celém českém státě a vrátil tak zašlý lesk i plný význam titulu „český král“. Čechy proto stály na počátku 60. let 15. století na prahu úspěšného období i všeobecného vnitropolitického rozmachu, který byl navíc podporován odpovědnou politikou královského dvora. Ten se například na přelomu 50. a 60. let 15. století odhodlal za pomoci italských finančních expertů k velké mincovní reformě, jež prohloubila hospodářský i ekonomický růst. Mincovní reformu králi pomohl uskutečnit italský humanista a finanční expert Antonio Marini z Grenoblu, jenž se stal jedním z nejvýznamnějších rádců Jiříka z Poděbrad. Své návrhy Marini pro krále shrnul v memorandu „Rada králi Jiřímu o zlepšení kupectví v Čechách“, z něhož jasně vyplývá, o jak všestranně inteligentní a schopnou osobnost se jednalo. Pozice Jiříka z Poděbrad na domácí scéně byly i ve světle těchto úspěšných opatření brzy natolik konsolidované, že se husitský král začal aktivněji angažovat i ve středoevropském prostoru. Začal například zasahovat do říšské politiky, kde vystupoval jako spojenec císaře Fridricha. Dokonce mu byla některými říšskými kurfiřty neformálně nabídnuta římská koruna, jež prozatím patřila lenivému a v Říši neoblíbenému habsburskému císaři. Avšak Jiřík byl politický realista, a tak nabídku, jejíž přijetím by se otevřeně postavil proti císaři, s poděkováním odmítl. Jiříkovou vizí totiž nebylo zvětšení své vlastní moci, ale naopak vytvoření mocenské rovnováhy ve střední Evropě, jež by do budoucna zabránila novým mocenským sporům v těžce zkoušeném regionu. Více než na říšskou politiku se proto Jiřík zaměřil na počátku 60. let na upevnění česko-uherských vztahů. V červnu 1461 tak král provdal svou dceru Kateřinu za uherského krále Matyáše, jak bylo již smluveno roku 1458. Tehdy stanul husitský král na vrcholu moci. Hořkou ironií dějin přišel první Jiříkův velký diplomatický neúspěch právě v této době. Nikdo tehdy nemohl tušit, že to byl počátek konce Jiříkova zdárně započatého státnického díla. Ústřední roli v začátku pádu husitského krále sehrála více než symbolicky kompaktáta.

Aeneas Sylvius Piccolomini, papež Pius II. (obraz z počátku 16. st).

Aeneas Sylvius Piccolomini, papež Pius II. (obraz z počátku 16. st).

Celá věc se seběhla poměrně nečekaně a zaskočila i v mezinárodní diplomacii se brilantně orientujícího Jiříka. V březnu 1462 dorazilo do Říma reprezentativní české poselstvo, aby papeži tlumočilo králův slib poslušnosti, a zároveň zažádalo o potvrzení platnosti kompaktát i Jana Rokycany v arcibiskupském úřadu. Byly to poslední dvě velké nevyřízené státnické záležitosti, se kterými se musel Jiřík jakožto český král potýkat. Vzhledem k tomu, že byl od roku 1458 papežem Aeneas Sylvius Piccolomini, jenž přijal jméno Pius II., a který se dříve netajil svým obdivem k Jiříkovi, očekávalo se, že z Říma přijde kladná odpověď. Avšak Pius II. byl hrubě nespokojen s Jiříkovým dosavadním kralováním. Kurie totiž očekávala nejen to, že Jiřík povede kališnickou stranu k postupnému sbližování a nakonec i spojení s římskokatolickou církví, ale bude se také aktivně angažovat v boji s Osmanskou říší. Oproti tomu Jiřík důsledně zachovával kompaktáta a na Turka se mu nechtělo z jednoho prostého důvodu: považoval boj s osmanskou hrozbou za kolektivní odpovědnost křesťanské Evropy a příčila se mu myšlenka jednorázové izolované akce jednoho či dvou králů, kteří by museli v takovém případě nést břemeno osudové odpovědnosti, jež po nich nikdo nemohl žádat. Řím však více trápila záležitost první, tj. náboženské poměry v Čechách. Jiřík totiž nastolil ve svém království takovou náboženskou míru svobody, že zprvu dokonce toleroval zrod zcela nové náboženské sekty v Čechách, a to Jednoty bratrské. Ta se zrodila z ideálů prvotní biblické a husitské rovnosti všech lidí. Její vznik byl silně ovlivněn dílem velkého husitského myslitele Petra Chelčického[3]. Kurie sledovala vznik Jednoty bratrské s nechutí a obavami, jelikož se jednalo o náboženské hnutí existující mimo kompaktáty povolenou kališnickou konfesi.

Země koruny české za vlády Jiříka z Poděbrad (zdroj: ČT, anketa Největší Čech).

Země koruny české za vlády Jiříka z Poděbrad (zdroj: ČT, anketa „Největší Čech“).

Tehdejší Evropa však potřebovala ze všeho nejvíce křesťanskou solidaritu a jednotu, neboť do rukou vyznavačů islámu padla v roce 1452 dokonce i Konstantinopole (od té doby nazývaná Instanbulem), jež byla jedním ze symbolů a center křesťanské věrouky. Pius II. si proto za svůj hlavní úkol vytyčil uspořádání křížové výpravy proti stále troufalejšímu a nebezpečnějšímu nepříteli. Kurii by se vyhlášené české vojenské oddíly náramně hodily. Avšak papež nadřadil ve své ješitné touze po absolutní poslušnosti evropských monarchů a z hluboké obavy, aby se husitským příkladem Čechů neinspirovaly i jinde v Evropě, Jiříkovu causu nad boj s Osmanskou říší. Papež proto kompaktáta označil za neplatná s odůvodněním, že prý byla určena jen jedné generaci husitů, z nichž už téměř nikdo nežije. Zároveň odmítl přijmout Jiříkovo poslušenství, dokud nedojde k vyplenění kacířských bludů v Českém království. Domníval-li se ale papež, že Jiříka přinutí k povolnosti, velice se zklamal. Český král totiž odsoudil veřejně počínání papeže v srpnu 1462 na sjezdu českých kališnických i katolických předáků v Praze, kde znovu proklamoval svou věrnost kompaktátům. Aby Jiřík zároveň vyvrátil osočování papežské kurie z neposlušnosti a křesťanské nesolidárnosti, nabídl polskému králi a o něco později také Benátské republice smlouvu zaměřenou proti Osmanům. V říjnu 1462 si pak král naklonil smělým vojenským podnikem i samotného císaře, jehož vysvobodil z potupného obležení ve Vídni, které mu přichystal bratr Albrecht. Kurie pochopila, že český král představuje houževnatého protivníka, jehož nepůjde jen tak lehce zlomit. Nepřátelství mezi Římem a Prahou tak přešlo do nové a mnohem ostřejší fáze.

***

Mírová smlouva Jiříka z Poděbrad.

Mírová smlouva Jiříka z Poděbrad.

I po zrušení kompaktát měl husitský král věci stále pevně ve svých rukou, a to i navzdory tomu, že se papežské kurii podařilo v březnu 1463 přimět slezskou Vratislav k vypovězení poslušnosti. A nejen to! Vratislavští také ihned zahájili ve Slezsku válku proti českému králi a jeho spojencům. Ve svém aktivním odporu proti panovníkovi však zůstali prozatím osamoceni. I když se kurii zatím nedařilo ve střední Evropě zformovat vysněnou velkou koalici proti Jiříkovi – k protičeským náladám se papežem nedala vyburcovat dokonce ani říšská knížata – bylo její soustavné zpochybňování autority českého panovníka vně české Koruny i za jejími hranicemi vážným problémem, na který musel Jiřík adekvátně reagovat, a to jak jinak než diplomaticky a s rozvahou. V červnu 1463 je tak poprvé doložena existence návrhu mírové unie, jíž vypracoval králův přední rádce Antonio Marini. Podstatou mírové unie byla myšlenka počítající s kolektivním postupem křesťanských vládců v boji s Osmanskou říší a za dosažení konečného osvobození Jeruzaléma. Aby se tento záměr podařilo realizovat, měla vzniknout společná mezinárodní organizace křesťanských států, která by se opírala o tři základní pilíře, jež nám budou připadat velmi povědomě, neboť tvoří páteř významných organizací našeho věku: stálé shromáždění delegátů, mezinárodní soud a finanční úřad, jenž by shromažďoval příspěvky stálých členů organizace. Jiříkova mírová unie jako středověký předchůdce moderní charty Spojených národů či dnešní EU byla mimořádným podnikem. Vycházela z humanistických i pacifistických kořenů české reformace, přičemž dalece přesáhla svou dobu. Skutečný reálný dopad návrhu mírové unie na další průběh králova sporu s kurií a celkový dobový ohlas na tento záslužný dokument české královské kanceláře byl však v minulosti na české straně tradičně poněkud přeceňován. Na výjimečnosti dokumentu to však nic nemění.

Hrad Cornštejn, který byl v letech 1464 - 1465 obléhán a nakonec dobyt moravskou zemskou hotovostí.

Hrad Cornštejn, který byl v letech 1464 – 1465 obléhán a nakonec dobyt moravskou zemskou hotovostí.

Od léta 1463 se musel Jiřík doma potýkat se stále většími rozpory mezi kališnickým a katolickým táborem. Jiříkovo státnické dílo se tak rázem ocitlo v ohrožení. Jako první se k otevřené vzpouře proti králi odvážil v česko-moravském prostoru Hynek Bítovský z Lichtenburka. Podporován papežskou kurií vzdoroval Hynek Bítovský po několik měsíců moravské zemské hotovosti na svém hradu Cornštejně, jenž byl dobyt až v polovině roku 1465. Celý případ, jenž měl ve skutečnosti ryze osobní motivy, neboť Hynek Bítovský jako dlouhodobý odpůrce pánů z Poděbrad a Kunštátů odmítal složit přísahu věrnosti králi, měl velmi negativní dohru na mezinárodní scéně. Papež totiž propagandisticky využil tento příklad jako nezvratný důkaz toho, jak český král údajně trápí své katolické poddané pro víru. Domácí prostředí těmto lživým fámám samozřejmě nevěřilo, ale cizina se měla na pozoru. Když se v květnu 1464 podařilo římské kurii zhatit svými intrikami na samotné francouzské půdě vyjednávání českého krále s francouzským monarchou Ludvíkem XI. (1461 – 1483) ve věci francouzského předsednictví v mírové unii, vstoupil zápas za uhájení kompaktát i výsledků husitské revoluce do vrcholné fáze. V červnu Pius II. dokonce povolal českého krále před církevní soud. Jelikož Jiříkova kausa nebyla přerušena ani Piovou smrtí v srpnu téhož roku, musel král na své předvolání ke kurii, jež těžce otřáslo jeho prestiží v soudobé Evropě, zareagovat dalším úctyhodným diplomatickým tahem, a to vysláním reprezentativního poselstva vedeného jeho katolickým švagrem Lvem z Rožmitálu. Poselstvo mělo zejména v západní Evropě uskutečnit velkou osvětu s cílem zbavit krále kacířského cejchu a ukázat, že v Čechách nejsou katolíci nijak utiskováni.

Královská pečeť Jiřího z Poděbrad.

Královská pečeť Jiřího z Poděbrad.

Avšak stejně jako v případě návrhu mírové unie byl i faktický politický dopad Rožmitálova poselstva na další průběh sporu Jiříka s kurií jen minimální. Piova smrt sice na čas otupila ostří nepřátelství mezi Prahou a Římem, avšak jen do té doby, dokud také nový papež Pavel II. (1464 – 1471), marnotratný a lakomý vládce Petrova stolce, marně nenaléhal na českého krále, aby se postavil do čela křížového tažení proti Osmanům. Jiřík byl i nadále neoblomný, neboť považoval za prvořadou záležitost urovnání vzájemných vztahů s kurií. Pavel II. ale nehodlal s kacířským králem vyjednávat, a tak obnovil v srpnu 1465 půhon vůči Jiříkovi, kterému v případě nedostavení se před soud hrozila dokonce exkomunikace se všemi s tím plynoucími důsledky. To už byla událost, která musela nutně zanechat stopu ve vztazích Jiříka a katolických předáků v zemi, kteří vycítili, že nadchází vhodná doba pro odpor, jenž by si mohli nechat kurií výhodně zaplatit. Zvyšujícího se mezinárodního tlaku proti husitskému králi se proto katolická strana v Čechách rozhodla využít, a tak se pod patronací bývalého králova příbuzného a spojence Zdeňka ze Šternberka sešla v listopadu 1465 na schůzce na hradě Zelená Hora u Nepomuku. Zde se sdružila v zelenohorskou jednotu zaměřenou proti Jiříkovi. Dějiny jsou občas plné ironie, neboť právě Zdeněk ze Šternberka to byl, kdo před více jak sedmi letech jako první poklekl na Staroměstské radnici před Jiříkem na kolena a nadšeně jej provolal králem. Zelenohorská jednota našla spojence nejen v římské kurii a slezské Vratislavi, ale také v katolických městech v Čechách i na Moravě, z nichž některá jako Plzeň, Brno, Jihlava nebo Znojmo už vzápětí odepřela přímou poslušnost husitskému panovníkovi. Samotní odbojníci se však prozatím příliš neměli k odboji, jelikož si uvědomovali, že by v přímém vojenském měření sil s králem a jeho spojenci neměli mnoho nadějí na úspěch.

K většímu vzplanutí bojů mezi oběma tábory tak nedošlo ani poté, kdy papež v prosinci 1466 uvalil na českého krále papežskou klatbu, prohlásil jej za kacíře a sesadil z trůnu. V dubnu 1467 poté vyhlásil papežský legát křížovou válku proti Čechům, a to na tradičním místě, kde se v české Koruně nejvíce koncentrovala nenávist ke králi dvojího lidu, tj. ve slezské Vratislavi. Kříž proti kalichu? To už zde bylo, ale tentokrát se doba poněkud změnila, neboť ve střední Evropě se nikomu do války proti českému králi nechtělo. Zahraniční vládci měli buď s Jiříkem uzavřené přátelské a spojenecké smlouvy, nebo je ještě děsily vzpomínky na minulé debakly kruciát proti českým kacířům. Pod korouhve kříže se tak nakonec vesměs přihlásilo jen několik stovek žoldnéřských dobrodruhů toužících především po kořisti, kteří v následujících měsících několikrát vpadli do Čech z německých oblastí Říše. Ve svém běsnění si v ničem nezadali se svými předchůdci z 20. a 30. let 15. století, a tak se opět opakovaly brutální scény vraždění a mrzačení žen i dětí, jež padly v zasažených oblastech do spárů oněch žoldnéřů. Takové lokální a málo efektivní vpády ale nemohly pro českou stranu představovat žádné větší ohrožení, a proto také většina těchto „intervencí“ skončila rychlým vítězstvím českých zbraní. Je však pravdou, že se taková vítězství na české straně především v 19. století nafoukla a nadsadila, a tak obrozenečtí a romantičtí autoři často básnili o novém Tachovu či Domažlicích. Nic z toho se však nestalo. Pro římskou kurii to však muselo být hořké zklamání. Stejně tak i pro zelenohorskou jednotu, jež počítala s velkou mezinárodní koalicí, jež by na Jiříka zatlačila, a tak jej donutila k politickým i náboženským ústupkům v jejich osobní prospěch.

Husitský král Jiřík z Poděbrad vládl z Králova dvora na Starém městě pražském. Na zdi Obecního domu, jenž stojí na místě někdejšího Králova dvora, má dodnes pamětní desku.

Husitský král Jiřík z Poděbrad vládl z Králova dvora na Starém městě pražském. Na zdi Obecního domu, jenž stojí na místě někdejšího Králova dvora, má dodnes pamětní desku.

Když si Jiřík uvědomil, že mu z ciziny žádné větší nebezpečí nehrozí, zahájil v dubnu 1467 ofenzívu proti zelenohorské jednotě. Na svou dobu se jednalo o ojedinělou vojenskou akci, která jasně demonstrovala převahu krále nad odbojnými pány, jejichž hrady byly v koordinovaném útoku obleženy téměř současně. Tím se předešlo tomu, aby se jednotliví členové zelenohorské jednoty mohli vzájemně vojensky podpořit. Královské oddíly oblehly na dvanáct pevných hradů, mezi nimi například Roudnici nad Labem (město i hrad), Helfenburk, Zbořený Kostelec, Líšno, Chvatěruby, Měšice, Vřešťov, Mladějovice, Hostinné, Kost či Český Šternberk. Většina hradů byla dobyta nebo kapitulovala. Posléze vzdorovalo již jen Konopiště, které držel Zdeněk ze Šternberka. Už v létě bylo de facto po revoltě a většina z těch, kteří si ještě před časem troufali změřit síly s králem, byla přinucena přistoupit na podmínky vítězů, jež ale nebyly nijak obzvlášť tvrdé ani ponižující. Jiříkovým záměrem totiž bylo dohodnout se s katolickou stranou na oboustranně prospěšném kompromisu, který by rychle a elegantně ukončil domácí válku. Aby se tento záměr zdařil, bylo nutné odříznout zelenohorskou jednotu od spojenců ve vedlejších korunních zemích. Část královského vojska pod velením Jiříkova syna Viktorina proto úspěšně změřila v létě 1467 síly s Vratislavskými ve Slezsku, načež se válka prohnala i kolem odbojných moravských katolických měst. Avšak poté přišla událost, která vše změnila. V lednu 1468 vpadl Viktorin do Rakous a zkřížil meče se samotným císařem Fridrichem, jenž se netajil svými sympatiemi k zelenohorské jednotě. To byla ovšem osudová chyba vyplývající ze zbrklosti Jiříkova syna a opojného pocitu snadného vítězství nad domácí opozicí, který panoval na královském dvoře v Praze. Císař se totiž obrátil s žádostí o pomoc do Uher, a tak se na scéně objevil nový a nečekaný mocenský hráč, který fatálně změnil poměr sil v neprospěch Jiříka.

***

Král dvojího lidu (Alfons Mucha - Slovanská epopej, 1923).

Král dvojího lidu (Alfons Mucha – Slovanská epopej, 1923).

Uherský král Matyáš rychle zapomněl na vše, co pro něj Jiřík až doposud vykonal. Po smrti své ženy Kateřiny v roce 1464 sice zpřetrhal příbuzenské vazby s Jiříkem a následně postupně i spojenecké svazky s Prahou, avšak nikdo nečekal, že by mezi oběma zeměmi mohla vypuknout válka. K boji s bývalým tchánem Korvína hnalo jediné, a to nezměrná ctižádostivost. Uherský dravec hodlal bez jakýchkoli morálních skrupulí využít Jiříkových problémů k tomu, aby si naklonil papežskou kurii. S podporou kurie by totiž mohl snadno pomýšlet na územní expanzi na úkor českého panovníka, jenž byl koneckonců prohlášen za kacíře. Matyáš byl dokonce ochoten tomuto cíli obětovat i celkem slušně vedenou válečnou kampaň proti Osmanské říši, s níž na popud papeže uzavřel příměří. V březnu 1468 proto Korvín zcela nečekaně vypověděl Jiříkovi válku a postavil se do čela křížového tažení. Jako záminka mu postačil nedávný Viktorinův vpád do Rakous a císařova žádost o pomoc. Před evropskou veřejností Matyáš následně vystupoval jako ochránce katolické víry i jako světský meč, jenž byl papežem i císařem pověřen potrestat české kacíře. Nebýt toho, že se za Matyáše okamžitě postavila česká a moravská katolická opozice, včetně olomouckého biskupa Tasa z Boskovic, uherský král by pravděpodobně omezil svou válečnou aktivitu pouze na území Moravy a Slezska. Avšak díky počínání katolických aktivistů v celé české Koruně se před ním zjevila reálná možnost svrhnout Jiříka z trůnu a ujmout se česká koruny. S jejich pomocí by mohl jednoho dne sáhnout i po vládě ve Svatá říši římské. Ano, tak ambiciózní a mocichtivý byl Matyáš, jenž byl zároveň velmi schopným vojevůdcem a tvrdým politikem. Husitský král proto musel nyní čelit těžkému protivníkovi, s nímž z oprávněných důvodů nechtěl zkřížit meče nikdo v tehdejší Evropě.

Matyášovým vystoupením začala nešťastná česko-uherská válka, též zvaná jako „druhá husitská válka“ (1468 – 1471, resp. 1479)[4], jež znamenala na mnoho let rozdělení českého státu. V širším historickém povědomí české veřejnosti je tento konflikt prakticky neznámý, což není až tolik překvapivé, neboť postrádá na atraktivitě. Válka se totiž obešla bez větších bitev a měla velmi daleko k rytířskému středověkému ideálu, protože byla provázena zákulisními politickými machinacemi a opakovanými zásahy třetích stran ve prospěch obou válčících táborů. K opravdovému a „férovému“ měření sil mezi Jiříkem a Matyášem proto nikdy nedošlo a za vzniklé domácí i mezinárodní situace ani dojít nemohlo. Matyáš měl ve svých vojenských kampaních k dispozici převážně jízdní sbory, kdežto na české straně bylo dominantní zastoupení pěchoty s pohyblivou vozovou hradbou, což způsobilo, že válka měla již od počátku především poziční charakter, a tak se omezovala převážně na drobnější srážky a obléhání hradů či měst. Věhlasná zkušenost a statečnost českých válečníků a jejich hejtmanů, jež pokračovala ve slavné tradici z dob husitských válek, nebyla tentokrát příliš platná. Sbory, které si s sebou přivedl Matyáš na Moravu, byly totiž ošlehané vichry tureckého válčiště a řada z nich měla již bohaté zkušenosti s tažením proti bratřickým sborům v Horních Uhrách, kde dlouhodobě přicházely do styku s tradicemi a taktikou husitského vojenství. Matyáš si tak byl dostatečně vědom toho, že nemůže podstoupit žádnou větší bitvu, kde by se mohla projevit lepší znalost terénu a zkušenost na straně starých husitských válečníků. Jeho záměrem tak bylo operovat s početnými a samostatně fungujícími sbory, jež měly obsazovat hlavní opěrné body na území nepřítele. Bitvě v otevřeném poli se měly raději vyhnout. Na gerilovou válku však nebyla česká strana i s ohledem na dosavadní válečnou tradici 15. století dostatečně připravena.

Ještě na jaře 1468 vtrhly uherské oddíly na jižní Moravu. Během května Matyáš úspěšně opanoval jihozápad Moravy, kde dobyl Třebíč a obklíčil většinu českého vojska, jemuž velel Viktorin. Králův syn se sice spasil včasným útěkem, ale jeho pověsti válečníka brzká ztráta vlastního vojska pranic neprospěla. V létě uherský král oblehl dvě největší moravské pevnosti té doby, a to brněnský Špilberk a hradištní klášter u Olomouce. Posádka kláštera Hradisko se vzdala v říjnu, Špilberk odolával až do února 1469. Pro Jiříka přicházela v této době jedna Jobova zvěst za druhou. V Horní Lužici padly Vojerce (Hoyerswerda), ve Slezsku rodový Frankenštejn a v Čechách Polná. České pokusy o vojenské protiakce, jež byly uskutečněny na podzim 1468, dopadly žalostně. V říjnu dokonce utrpěl jeden z králových nejvýznamnějších stoupenců Zdeněk Kostka z Postupic porážku v bitvě u Zvole, kde po boji zůstalo ležet v tratolišti krve nejméně 600 českých válečníků. V Čechách navíc v téže době povstali proti králi jihočeští Rožmberkové a spolu s nimi vyhlásily Jiříkovi nepřátelství i doposud věrné České Budějovice. Bilance na konci roku tak byla pro Jiříka až příliš krutá. Na Moravě se králi podařilo udržet z větších měst příznačně pouze Uherské Hradiště. Dobytí Konopiště v Čechách, jež bylo jakožto sídlo vůdce zelenohorské jednoty Zdeňka ze Šternberka obléháno královskými oddíly už od jara 1467, bylo jen symbolickým úspěchem. Na samém sklonku roku 1468 se zdála být Jiříkova porážka jen otázkou času. Zachránit ho mohl pouze zázrak nebo nějaká obzvláště hloupá chyba jeho nepřátel, a ta se skutečně dostavila.

Jiřík z Poděbrad nad obklíčeným uherským vojskem u Vilémova v r. 1469 (obraz Adolfa Liebschera).

Jiřík z Poděbrad nad obklíčeným uherským vojskem u Vilémova v r. 1469 (obraz Adolfa Liebschera).

Pod dojmem až příliš snadných vítězství se Matyáš nečekaně odhodlal v únoru 1469 o smělý vpád do Čech. V krutých mrazech a s ohledem na to, že Morava ještě nebyla úplně zcela podmaněna, se jednalo z Matyášovy strany o docela velký risk. Především se ale jinak zkušený a racionálně chovající Matyáš dopustil trestuhodného podcenění svého husitského protivníka, čehož vzápětí trpce litoval. Cílem uherského panovníka byla Kutná Hora, kde se hodlal zmocnit tamního stříbrného pokladu, načež měl zamířit rovnou na Prahu, a tak ukončit celou válku. Plán však rychle ztroskotal. Jiřík totiž zmobilizoval své přívržence a už brzy se mu podařilo díky vynikajícím taktickým manévrům svých zkušených hejtmanů a také dokonalé znalosti terénu obklíčit téměř celé uherské vojsko u Vilémova v Železných horách. Uherský král zkrátka zapomněl, že intervenčním armádám se v Čechách již tradičně nedaří. Nechtěl-li bezohledný Matyáš riskovat úplnou porážku, musel přistoupit na osobní jednání s Jiříkem. Z památné schůzky uskutečněné jen mezi oběma rivaly v blízké chalupě ve vsi Uhrově se nezachoval žádný záznam. Známe jen výsledek. Uherské oddíly vzápětí opustily české území a Matyáš dokonce uzavřel s Jiříkem příměří. Podle dohody ujednané mezi oběma králi měl Matyáš zprostředkovat mír s papežskou kurií, ale to uherská strana neměla nikdy v plánu, hrála pouze o čas a chtěla vybruslit z trapné vojenské situace, do které jí dostal sám Matyáš.

Setkání králů Jiříka z Poděbrad a Matyáše Korvína v r. 1469 (obraz od Mikoláše Aleše z r. 1878; autor na něm mistrně zachytil faktickou i morální převahu husitského krále v onom roce).

Setkání králů Jiříka z Poděbrad a Matyáše Korvína v r. 1469 (obraz od Mikoláše Aleše z r. 1878; autor na něm mistrně zachytil faktickou i morální převahu husitského krále v onom roce).

V březnu a dubnu 1469 se v Olomouci konala série mírových rozhovorů mezi českou a uherskou stranou, kterých se zúčastnili také papežský legát a zástupci katolické strany z celé české Koruny. K žádnému uspokojivému výsledku se ale nedospělo. Matyáš pouze prodloužil s českým králem příměří až do konce roku. Co následovalo dále je zřejmým dokladem toho, že se uherský král postavil do čela křížové výpravy jenom proto, aby rozšířil svůj vliv a moc ve střední Evropě. Jakmile se totiž přesvědčil, že má na své straně všechny vedlejší korunní země a též plnou podporu papežské kurie, nechal se v květnu 1469 v Olomouci provolat českým králem. Hold jako jedinému právoplatnému králi mu ihned složili členové zelenohorské jednoty a zástupci všech vedlejších zemí Koruny české, tj. Moravy, Slezska a Horní i Dolní Lužice. Legitimnost Matyášova kroku sice vzbudila v Praze oprávněné pochybnosti, ale situace byla nyní velmi zlá, protože od této chvíle nečelil Jiřík pouze špatné vojenské situaci a vzpouře svých katolických poddaných, ale také vědomí, že si na základě své velkorysosti nechal u Vilémova proklouznout mezi prsty snadné vítězství. Avšak historie nepříliš stará byla dokladem, že ani vojenská vítězství nemohla sama o sobě zastavit odpor Říma. Jiřík totiž potřeboval ze všeho nejvíce obrat politický, ale ten byl za současné situace nepravděpodobný. Válka tedy vypukla znovu v plné síle. Hned na začátku nové válečné fáze však Jiřík učinil krok, kterým se nesmazatelně zapsal do historie.

Ve chvíli nejvyšší nouze se Jiřík rozhodl nadřadit zájmy státu nad své vlastní ambice. V červnu 1469 se proto husitský král vzdal na zemském sněmu v Praze nástupnictví svých synů a za svého nástupce označil mladičkého polského prince Vladislava, který byl nejstarším synem Kazimíra IV. Polsko bylo totiž v danou chvíli jediným možným spojencem proti Korvínovi, neboť mohutné vychýlení středoevropské rovnováhy ve prospěch Uherského království nemohli ponechat mocní Jagellonci bez povšimnutí. Jiříkův krok je v dějinách českých zemí a Evropy téměř ojedinělý, neboť i v 15. století považovala drtivá většina monarchů stát de facto stále za svůj majetek, s nímž nakládala dle libosti. Aby se však někdo vyloženě vzdal nástupnictví svých potomků, to byla opravdová rarita, na jejíž ušlechtilosti nic nemění ani skutečnost, že Jiříka k takovému kroku vedla mimo jiné i skutečnost, že žádný z jeho synů se nenarodil za jeho kralování, čímž postrádali patřičnou autoritu a legitimitu královských dítek. Polsko se postupně přiklonilo na českou stranu, i když mnohem pomaleji a skromněji, než jak by Jiřík potřeboval. Na mezinárodní scéně se však konečně hnuly ledy, což dodalo českému králi chuť do dalšího zápasu. V červenci 1469 tak byly boje v české Koruně znovu obnoveny. Zatímco Jiřík v Čechách dobýval hrady katolických pánů, jeho syn Viktorin obnovil na Moravě válečné operace proti Matyášovi.

Viktorin sice vzápětí padl do uherského zajetí při marné snaze pomoci obleženému Uherskému Hradišti, ale velení nad českým vojskem se poté energicky ujal mladší Jiříkův syn Jindřich[5]. Oproti svému bratrovi byl Jindřich mnohem akčnějším a odvážnějším typem velitele, což již před tím prokázal ve Slezsku a Horní Lužici. Nejenže vydatně překážel uherskému vojsku v obléhání Hradiště, které vzápětí pomohl osvobodit, ale dokázal porazit Matyášovy sbory u Uherského Brodu. Koncem roku Jindřich dokonce vtrhl na uherské území, kde poplenil okolí Trenčína, načež se vrátil k zimnímu ležení na Moravu. Na jaře a v létě 1470 už aktivita českých oddílů na Moravě prudce vzrostla, za což mohla i osobní přítomnost krále Jiříka na bojišti. Rok 1470 byl pro Moravu nejhorším z celé války, protože uherské vojsko krutě plenilo bezbranný venkov a dopouštělo se velkých krutostí na civilním obyvatelstvu. Země byla vyčerpána a únava byla cítit také na obou válčících stranách. I přesto, že uherské vojsko dokázalo porazit české sbory vedené hejtmanem Václavem Vlčkem z Čenova v červnu u Hodonína a v červenci u Tovačova, začala se válečná iniciativa pomalu přiklánět na českou stranu. Netrpělivý Matyáš totiž začal kupit jednu chybu za druhou. Opětovným obležením Uherského Hradiště totiž poskytl Jiříkovi dostatek času na to, aby zaujal mezi Brnem a Rajhradem pevné postavení. Když se Matyáš nedal vyprovokovat k bitvě – Jiřík mu dokonce adresoval výzvu k osobním souboji – pokusil se český král neúspěšně dobýt Kroměříž. To se mu sice nepodařilo, ale vzápětí osvobodil obležené Uherské Hradiště, načež podnikl několik úspěšných vpádů na uherské území a do Slezska, kde tamním obyvatelům připomenul nedávno popřené závazky k českému králi.

Poté, co se Jiřík odebral do Slezska, odhodlal se uherský král ještě jednou o vpád do Čech. V srpnu 1470 vtrhl poněkud ukvapeně do východních Čech. Byl ale zastaven a zahnán zpět zemskou hotovostí, do jejíhož čela se postavila sama královna Johana z Rožmitálu[6]. Matyáš musel kvapně ustoupit k Jihlavě a odtud přes Telč až do Znojma. Bylo to naposledy, kdy během druhé husitské války překročilo uherské vojsko hranice Českého království. Matyášova aktivita začala po dalším neúspěšném vpádu do Čech znatelně opadat. Jednak měl uherský král hluboko do kapsy – stejně jako král Jiřík – a navíc se již začaly ozývat Poláci a Habsburkové, které Matyášova expanze velmi pobouřila. Ke všemu zlému se opět připomenuli Osmané. Chuť pokračovat v nákladné válce ale pomalu přecházela i zelenohorskou jednotu a katolické aktivisty ve Slezsku. Také římská kurie projevovala čím dál tím více vůli zasednout k jednacímu stolu, neboť se ukázalo, že Matyášem proklamovaná věrnost církvi a papeži byla ve skutečnosti přetvářkou umožňující Uhrám velkou územní expanzi. Teprve v této době si tak kurie uvědomila, že způsobila destabilizaci středoevropského regionu, jež snadno mohla vehnat zdejší země do vleklého konfliktu, kterého by mohli Osmané využít k další velké agresi.

Neorenesanční pomník s jezdeckou sochou krále Jiřího z Poděbrad na stejnojmenném náměstí v Poděbradech. Jeho autorem je Bohuslav Schnirch a pomník byl odhalen v r. 1896.

Neorenesanční pomník s jezdeckou sochou krále Jiřího z Poděbrad na stejnojmenném náměstí v Poděbradech. Jeho autorem je Bohuslav Schnirch a pomník byl odhalen v r. 1896.

Už v lednu 1471 se tak Jiříkovi saští spojenci pokoušeli v Římě pohnout papeže k uzavření míru s českým králem. Než ale mohlo dojít k nějakému zásadnímu zvratu, nebyl český král již mezi živými. Zemřel v březnu 1471 bez toho, aniž by dovedl ke zdárnému konci válku s Matyášem nebo spor s kurií. Svému nástupci tak odkázal obtížné dědictví. Nic to ale nemění na skutečnosti, že Jiřím z Poděbrad odešel velikán české historie, který se dokázal vzepřít nátlaku a výhrůžkám ze strany těch, jež svými frázemi o ochraně křesťanských hodnot pouze zakrývali vlastní ctižádostivost a mocichtivost. Jiřík navíc ukázal Evropě, že sen o království dvojího lidu, v němž žijí pospolu lidé rozdílných konfesijních i politických názorů, není pouze utopií, ale budoucností evropské civilizace. A tak až následující staletí daly husitskému králi plně zapravdu. Stejně jako během husitské revoluce, tak i tentokrát musely české země za evropský pokrok zaplatit krutou daň, a to v podobě roztržení české Koruny a ztrátu jediné vážné příležitosti, jak založit v Čechách novou domácí dynastii. Boj o husitský odkaz proto nyní musela převzít nová generace.

 

Jednota bratrská (Jiří Motyčka)

Kromě 500. výročí evropské reformace jsme si v r. 2017 připomenuli ještě jedno, nejen pro protestanty, ale i pro celý kulturní svět významné výročí. V roce 2017 roce totiž uplynulo 560 let od založení Jednoty bratrské. Bývalý hospodářský správce emauzského kláštera Řehoř zvaný Krejčí († 1474) připadl na myšlenku (Řehoř by řekl, že ho osvítil Duch svatý) vytvořit po smrti Petra Chelčického menší vzorovou jednotu bratří a sester. Na přímluvu Jana Rokycany zemský správce Jiří z Poděbrad v r. 1457[1] dovolil členům Krejčího náboženské skupiny, aby se usadili ve vsi Kunvaldu na pomezí Orlických hor. Ale Jednota bratrská se nezrodila takříkajíc „z ničeho“, neboť už před rokem 1457 se na našem území objevovala podobná náboženská uskupení. Vznikala docela samovolně a soustřeďovala se kolem charismatických vůdců, i když nadále zůstávala součástí Rokycanou a Poděbradem sjednoceného utrakvizmu. Těmto nevelkým ostrůvkům v moři utrakvistické církve se v dobovém označení říkalo stránky, což vlastně znamenalo něco jako menšiny či skupinky. V čele těchto stránek stáli např. Jan z Opočna, kněz Jakub v Divišově nebo taky Martin Lupáč, toho času farář v Klatovech, kde se usadila skupinka kněze Štěpána z Kroměříže, kterou musela nuceně opustit. Mezi tato společenství patřili rovněž tzv. chelčičtí bratří, pro něž se stalo základem učení Petra Chelčického. Další tajemnou skupinkou byla obec náboženských vilémovských, která působila v bývalém benediktinském klášteře ve Vilémově v podhůří Železných hor. Vilémovští byli opravdu zvláštní sektou, neboť eucharistii prý podávali i duševně nemocným a po r. 1494 se přimkli k malé stránce (viz dále). V r. 1521 byla ve Vilémově vydána tiskem Síť víry Petra Chelčického. Ještě více se dobovým zvyklostem vymykali tzv. Košatští, kteří se snad dokonce nechali inspirovat sexuální nevázaností adamitů. Proto tato společenství byla nazývána v dobovém jazyce jako roty milovné. Jednota bratrská však tyto sektářské praktiky pochopitelně příkře odmítala, protože se výhradně řídila „příklady Pána Krista i svatých apoštoluov v tichosti, v pokoře, v trpělivosti, v milování nepřátel, jim dobře činíce i dobrého přejíce i za ně se modléce …“ Postupem času se však část z těchto okrajových skupinek stala součástí Jednoty bratrské. Byl to přirozený vývoj členů těchto sektářských menšin.

Bývalý bratrský kostel v polském Lešně.

Bývalý bratrský kostel v polském Lešně.

Lze konstatovat, že vedle Kutnohorského náboženského míru z r. 1485 také Jednota bratrská náleží k vrcholu reformace české. Metaforicky řečeno – do úrodné půdy české reformace bylo zasazeno semínko, z něhož vyrostla přelíbezná květinka. Přestože Jednota neměla zdaleka na růžích ustláno, svoji oprávněnou existenci a životaschopnost na českém reformačním slunci prokázala svým svědectvím víry, a to až do Bílé hory. Dle T. G. Masaryka je zásadní dimenzí české reformace především humanita, na kterou toto reformní hnutí položilo důraz. Jednota bratrská z 15. a 16. století je nejen podle Masaryka, ale i dle Palackého vůbec to nejlepší, co dějiny české reformace světu nabídly. Princip humanity byl součástí bratrské konfese, jež se odlišila od vyznání kališnické církve podobojí, která Basilejskými kompaktáty přistoupila na kompromis nejen s katolickou církví, nýbrž i s tehdejším establishmentem. Štafetu duchovního zápasu za vzkříšení té pravé humanity pak musela převzít právě Jednota. Důrazné popření násilí, pacifizmus, smířlivý přístup k okolí, které je obklopovalo, únik k náboženskému rozjímání, obživa vlastní prací a ideál dobrovolné prostoty patřily k hlavním zásadám této reformní pospolitosti. V ní zcela zákonitě i někteří kališníci, zklamaní vývojem po přijetí kompaktát, začali vidět jedinou cestu vedoucí k obrodě náboženského života. U Jednoty bratrské – rovněž v souladu s Masarykem – musíme také vyzvednout její přínos pro českou kulturu a vzdělanost. A to i s vědomím, že prvotní Jednota vzdělání odmítala. Těmito znaky se sice Jednota bratrská stávala na jedné straně minoritou, ale na druhé straně to byla i jistá výjimečnost, kterou se chtěla na základě morálních a hodnotových měřítek „vymezit“ vůči zbylé většině. Nelze se však zářným svitem Jednoty nechat oslnit natolik, abychom zcela zapomněli na náboženskou svobodu, kterou Českému království a Markrabství moravskému přinesla reformace česká, jež se díky tomu a vznikem Jednoty, těmito dvěma nejpodstatnějšími aspekty, stala vítěznou. A vítěznou by se nestala bez husitské revoluce, která vygenerovala Chebského soudce, podle něhož probíhala složitá jednání na koncilu v Basileji. Ale o tom jsme si v našem seriálu již vyprávěli – viz předchozí díl.

Kostel Jednoty bratrské v Genadendalu v Jihoafrické republice.

Kostel Jednoty bratrské v Genadendalu v Jihoafrické republice.

Je paradoxem, že se vznikem nových evropských reformačních impulzů, kdy se Jednota mohla dočkat rehabilitace a zaskvět se ve své plné kráse, se už v polovině 16. st. stala obětí prvního předbělohorského exilu[2]. Přestože přijala některé zásady přísné kalvínské konfese, neustále se pohybovala na hranici mezi trpěnou konfesí a sektou v již protestantské společnosti. Tento neblahý stav prakticky setrval až do vydání Majestátu císaře Rudolfa II. v r. 1609. Tristní osud církve působící na okraji konfesního spektra vrcholí po Bílé hoře. Čeští bratří z řad vyšší i nižší šlechty a dalších svobodných občanů českých zemí, pokud nechtěli konvertovat k jedinému státem povolenému náboženství, se museli uchýlit již podruhé do exilu. Mezi těmito exulanty se později ocitl i poslední biskup Jednoty Jan Ámos Komenský. Jednota bratrská po Bílé hoře z českých zemí prakticky vymizela, aby postupně nalézala útočiště v cizině, a vycházeje ze svého humanitního základu i poslání začala plnit své nelehké misijní poslání. Bratří se v této pro ně tak přetěžké době uchýlili především na saském panství Mikuláše Ludvíka von Zinzendorfa v Ochranově (Herrnhut v Horní Lužici nedaleko Görlitze v dnešní SRN), kde byla „založena“ obnovená Jednota bratrská, která je proslavená po celém světě svojí misijní činností jako Unitas fratrum, resp. The Moravian Church. Misijní činnost obnovené Jednoty, v níž se nejvíce projevila nadčasovost humanistických myšlenek, směřuje i v současnosti téměř do celého světa s akcentem na Afriku a Latinskou Ameriku. Zde všude nacházíme stopy po českých misionářích z jejích řad a právě díky české misii mají tamní křesťané povědomost i o českém reformátorovi Janu Husovi a „učiteli národů“ Janu Á. Komenském. Podle geografického rozložení (nikoli co do počtu) má bratrská církev z protestantských církví ve světě největší zastoupení. Kontinuita Jednoty bratrské tím zůstala zachována.

Erb Johanky z Krajku na zámku Hrubý Rohozec (zdroj: Wikipedie).

Erb Johanky z Krajku na zámku Hrubý Rohozec (zdroj: Wikipedie).

Kunvaldskou jednotu založenou na principech prvotní biblické a posléze i husitské rovnosti tvořili lidé různých vrstev. Jak jsme se již zmínili, převahu v ní měli prostí lidé, byli zde však i příslušníci šlechty, měšťané i různí vzdělanci. Jako představitele šlechty, kteří vstoupili do Jednoty, zmiňme např. Ctibora i Jana Tovačovské a Jan Kostku z Postupic. Vedle významných mužů zde najdeme také méně známé a skromné ženy. O jedné z nich je nutné konkrétně se zmínit, protože byla mezi prvními šlechtičnami, které se k Jednotě hlásily, a do sborů vstupovaly už v době před evropskou reformační vlnou, aby se staly součástí společenství bratří a sester. Jednalo se o urozenou dámu, paní Johanku Krajířovou z Krajku, která zcela nezištně už v r. 1496 postoupila bratřím bývalý klášter františkánů (menších bratří – minoritů) v Mladé Boleslavi zpustošený během husitské revoluce. Z kláštera Jednota vybudovala sborový dům, bratrskou školu a tiskárnu. Tím se Mladá Boleslav stala velice významným střediskem Jednoty. Statečná Johanka vstupuje do Jednoty jako pětapadesátiletá v r. 1512, tj. po vydání Svatojakubského mandátu[3] i navzdory jemu. Z mála dochovaných písemností Johančiných se nalezlo její upřímné vyznání konfesní příslušnosti z r. 1513, které je obrazem oné doby a je zároveň i zdůvodněním jejího vstupu do sboru bratří a sester: „… podle toho můž poznáno a porozuměno býti, která jest příčina náboženství tohoto mého: že tu, mimo jiné náboženství a jednoty, bližší pravdu při spasení základně i služebně při správcích i lidu poznala jsem, a protož se toho jakžkoli s mnohým protivenstvím, haněním, bludováním i kaceřováním s pomocí Pána Boha nebeského přidržím.“ Toto Johančino vroucí vyznání je svědectvím nejen o důvodech volby její konfese, ale zároveň i dokladem neustálého vymezování Jednoty bratrské na okraj již se konfesionalizující společnosti, a to dokonce víc jak půl století po vzniku Jednoty, ale již v předvečer evropské reformace.

Jak je i z uvedeného zřejmé Kunvaldští nalezli brzy početné následovníky a za krátkou dobu bylo třeba, aby nové sbory[4] dostaly nějakou pevnější teologickou základnu, na níž by mohly nadále stavět. Neúnavným hlasatelem idejí kunvaldské náboženské komunity byl především bratr Řehoř, jenž se uplatnil i v oblasti publicistiky a literární polemiky. Bratří ve snaze dobrat se ideálů prvotní církve vyhlásili za svou jedinou věroučnou autoritu Písmo svaté (tím vlastně navázali na Chebského soudce) s vyloučením všech pozdějších výkladů a lidských nálezků. Bratří se vyznačovali velice dobrou znalostí Bible a pravidelným životem s modlitbou. Jednotě byl pochopitelně hodně blízký Husovský apel na křesťanské společenství dle vzoru prvotní církve i Christocentrický důraz. Kristův zákon (lex Christi) se stal tím nejzásadnějším imperativem pro život v bratrských sborech. Z něj bratří odvodili i dělení věcí na „podstatné“ (nezbytné ke spáse) a „služebné“ (zahrnující „jen vedlejší“ funkci). Mezí podstatné, nebo chcete-li základní, věci patřila výsostná trojice víra, láska a naděje, která vede ke skutkům dobrým a k životu ctnostnému. Dále pak to byly Boží milost, zásluhy Ježíše Krista a důležité dary Ducha svatého. Mezi služebné věci náleželo především Písmo svaté, kázání, svátosti, ale také samotná církev, tedy věci potřebné pro praktikujícího bratrského křesťana. Jedním z důvodů pro rozchod s kališníky bylo dle bratří právě to, že utrakvistická církev zaměnila věci základní a podstatné; Jednota také dlouho ctila celibát. Jednota chápala církev jako obecnou, jež je nad všemi ostatními církvemi i tou jejich, která je konkrétním církevním společenstvím. To jejich však také není ideální, přestože se domnívali, že obnovili tu pravou církev svatou. (To samé si však mysleli i husiti.) Bratří možná tak trochu opomněli Husovo učení o církvi, v němž se praví, že tou pravou svatou církví nemůže býti ta pozemská, bojující (ecclesia militans), ale pouze ta neviditelná, vítězná, která je s Kristem v nebesích.

Jak se Jednota bratrská projevovala navenek? Duchovní správci nosili stejný účes a oblékali se jednotným oděvem, který si sami šili. Kněží se po vzoru apoštolů museli spoléhat na obživu vlastní prací a nemohli používat finanční prostředky sborové pokladny pro privátní účely – to bylo samozřejmostí. Ostatní bratří museli žít střídmě, skromně se oblékat i příkladně se chovat a nemohli se účastnit světských zábav. Průběh církevního roku daný víceméně katolickou Tradicí, bratří příkře odmítli. Jako svátek se v počátcích Jednoty slavila pouze neděle a předepsané půsty se držely jen se svou církví nebo ty navíc, nanejvýše doma dle vlastního uvážení. Smrt byla vnímána jako radostná událost. Zpočátku byli členové Jednoty pohřbíváni poblíž svých příbytků, tudíž zcela ignorovali posvěcenou půdu hřbitovů jiných církví.

Petr Chelčický v učené rozpravě s pražskými univerzitními mistry (anonymní dílo z 15. či 16. st.).

Petr Chelčický v učené rozpravě s pražskými univerzitními mistry (anonymní dílo z 15. či 16. st.).

Než byl jedinec přijat do společenství, musel se podrobit zkoumání spočívající v dotazech na jeho motivaci a na jeho společenské postavení, protože uchazeč se musel zříci živnosti či těch povolání, které nebyly v souladu s ideálem křesťanského života. Pokud byl zapojen do struktur světské moci, i toho se musel vzdáti a dále pak musel být připraven i na to, že bude pod neustálým dohledem svých bratří i svých budoucích církevních nadřízených. Tyto přísné zásady nebyl ochoten přijmout každý, takže někteří zapomněli na svoje odhodlání a jiní z řad Jednoty později vystoupili, třeba „jen“ proto, že jim bylo nabídnuto lukrativní místo ve státní správě, které se neodmítá. Co se týče provinění proti kázni, tak v bratrských sborech byla jako biblický vzor uplatňována pasáž z 18. kapitoly Matoušova evangelia[5]. Nejprve byl s provinivším se bratrem proveden pohovor mezi čtyřma očima, pokud to nepomohlo, pak bylo třeba provést kajícný rozhovor ve větším počtu bratří. Kdyby ani tohle hříšník nevzal v potaz, potom to muselo být oznámeno sboru, nikoli jako donášení, ale proto, aby mohl být kajícník napomenut před celým sborem. Když ani toto poslední napomenutí nezabralo, tak potom již muselo následovat vyloučení z církve. Přijetí do Jednoty bylo potvrzeno především novým křtem, neboť tato svátost nebyla uznána, pokud byl křest proveden nejen u katolíků, nýbrž také u husitů. Co se týče křtu dětí, tak se ustálil úzus, že byly křtěné až na prahu dospělosti. Pouze nemluvňata, která se narodila rodičům, členům Jednoty, začala Jednota křtít i je, ale až v pozdějším období. Smíšené sňatky nebyly povolovány a to už od konce 15. století. Pokud manželé žili v lokalitě, kde fungoval sbor, byli vystaveni všudypřítomné péči svých bratří a duchovních správců. V diaspoře pochopitelně tato péče nebyla tak intenzivní, ale nelze ji zcela vyloučit.

Petr Chelčický (Alfons Mucha - Slovanská epopej, 1914).

Petr Chelčický (Alfons Mucha – Slovanská epopej, 1914).

Jak to bylo se vztahem Jednoty ke světské moci? Na světskou moc a její struktury bratří pohlíželi prizmatem Chelčického, který i v jiných ohledech zapůsobil na Jednotu. Petr Chelčický,  svérázný pozdně středověký myslitel,  reformní hnutí přijal za své, ale bez jeho prosazování za použití světského meče. Chelčický důrazně odmítal světský meč a snažil se dokázat, že záměna meče světského za duchovní ve smyslu Ježíšova poselství musí fungovat. Podle něj nelze bratra v Kristu přesvědčovat o svých názorech, byť by byly sebevíc pokrokové a přesvědčivé, se zbraní v ruce, ale pouhým verbálním projevem založeným na stěžejních argumentech z Písma svatého. Za tímto pojetím řešení sporů je naprosto zřejmý důraz na biblické přikázání „Nezabiješ!“. Chelčický měl zpočátku paradoxně blízko k táborské církvi a na Táboře nějaký čas dokonce i působil. S tábory se nutně nakonec musel rozejít a Jednota přijala za své učení Chelčického právě v tom, v čem Petr s táborskou věroukou nesouhlasil. Bylo to zejména pojetí eucharistie, kde táboři odmítali transsubstanciační nauku s tím, že naopak jihočeský pacifista odkazoval na reálnou přítomnost Krista v konsekrovaném chlebu a víně (viz vysvětlivky v pozn. 1 ke kapitole „První pokusy o reformu církve“ v prvním díle). S tábory se pochopitelně rozcházel i v odmítání světského meče při řešení konfliktů s nepřítelem. V tomto bodě byl Chelčický nekompromisní. Dnes, s historickou zkušeností šesti století víme, že jihočeský zeman a svérázný filozof, který oslovil takové osobnosti, jakými byli Lev Nikolajevič Tolstoj a Mahatma Gandhí, se v daných souřadnicích místa a času hluboce mýlil. Proč? Právě ten Chelčickým zatracovaný světský meč přivedl husity „k jednacímu stolu“ na koncil do Basileje a potažmo i ke kompaktátům. Duchovním mečem by tohoto převratného dějinného úspěchu věru nedosáhli. A paradoxně díky husitské revoluci si Petr, pro katolíky heretik a bludař, mohl v klidu hloubat a sepisovat ty své traktáty v ústraní chelčické tvrze.

Petr Chelčický se nějakým způsobem musel rovněž popasovat se středověkým učením o trojím lidu[6]. V této souvislosti je třeba připomenout, že revoluční Praha před r. 1420 učení o trojím lidu rovněž nepřijala za své, ale pouze v některých jeho náznacích. Chelčický však toto učení ve svém traktátu O trojím lidu[7] zpochybnil a důrazně odmítl paušálně, ale musel se svým typickým způsobem vyrovnat s pasáží z 13. kapitoly epištoly apoštola Pavla Římanům z Nového zákona Písma svatého. Zde svatý Pavel velice srozumitelně a transparentně píše o podřízenosti ve vztahu k světské moci, o bázni před jejím mečem a v neposlední řadě i o řádném placení daní, nebo chcete-li, o odvádění desátku, který se týkal i moci duchovní.[8]

Pomník Petra Chelčického v Chelčicích.

Pomník Petra Chelčického v Chelčicích.

Vliv Chelčického na Jednotu v jejích počátcích byl zásadní, nikoli však jediný. Významnou inspirativní roli sehrály též husitské vlivy, neboť v husitském prostředí se Jednota zrodila. Důležitou úlohu v životě etablujícího se nového křesťanského společenství sehráli dva husitští duchovní, totiž Jan Rokycana a jeho sufragán Martin Lupáč z Chrudimi. Rokycana bratřím prostředkoval spisy Petra Chelčického a Lupáč je nepochybně ovlivnil při rozhodném a zásadním kroku, kterým Jednota zpřetrhala vazby s římskou církví (viz dále). Jak již bylo naznačeno, inspirativním zdrojem bylo táborské učení s důrazem na liturgickou praxi, odmítání úcty ke svatým, obrazům a sochám, odmítání očistce, modliteb za mrtvé ap. Na základě těchto společných znaků se mnozí táboři stávali postupně členy Jednoty bratrské. Mravní řád, křesťanská pokora a pravidla, jimiž se bratří řídili, musel nutně přitahovat některé kališníky, ba dokonce i katolíky, kteří věděli, že jejich církev nežije v souladu s Božím zákonem, a utrakvisti jim zase připadali v lecčem příliš radikální. Jednota se tak postupně stávala alternativou jak pro vyznavače podobojí tak podjednou.

Charakter bratrských sborů byl nejprve pouze venkovský se členskou základnou rekrutující se většinou z prostých lidí. Teprve později začala Jednota působit i v městských aglomeracích, což bylo spojeno s přílivem vyšších a vzdělanějších společenských vrstev do jejich řad. Jednota bratrská byla považována dlouho za jakousi prapodivnou sektu kacířů či pikartů a to nejenom katolíky, nýbrž dokonce i mnohými utrakvisty. Tomu se pochopitelně Jednota více či méně účinně bránila. Oni sami se nazývali „českými bratřími“ bez ohledu na to, zda pobývali v Čechách, na Moravě nebo i v cizině, kde jim říkali také tak. Archaickým a příliš dlouhým označením tohoto náboženského společenství byl název „Bratří zákona Kristova“. Podobně jako utrakvistická církev tak i členové nového společenství se považovali za součást římské církve a podle jejich názoru pouze tvořili vedle majoritní katolické jednoty menšinovou jednotu bratří. A z těchto úvah pak byl již pouhý krůček k názvu „Jednota bratrská“. Slovo „jednota“ v dobovém významu značilo sdružení náboženské ale i světské povahy a zároveň také samotu resp. osamocení.

***

Domek

Domek „Na sboru“ v Kunvaldu.

Po tomto obsáhlém, leč nezbytném úvodu se nyní můžeme vrátit zpět k počátkům Jednoty a poté i k její stručné historii. Již na počátku 60. let 15. věku dochází k prvnímu pronásledování členů Jednoty jako kacířské sekty. Bylo to na popud krále Jiřího z Poděbrad, který se v tajné přísaze zavázal, že na svém území bude potírat kacíře. Tato první vlna represí však ještě nebyla likvidační a několik uvězněných bratří považoval král za dostatečnou výstrahu i splnění závazků z oné korunovační přísahy. Navíc někteří věznění bratří byli po odpřisáhnutí údajných bludů záhy z vězení propuštěni. Ve společenství Jednoty bylo paradoxně těmito represemi dosaženo pravého opaku, neboť bratří toto martyrium považovali za potvrzení své výlučnosti a z jejich pohledu jako příklad, kterým následují svého Spasitele Ježíše Krista, jehož blahoslavenství se tak naplňuje i v jejich pravověrné komunitě. I na základě těchto neblahých zkušeností přijala Jednota v r. 1464 striktní organizační zásady sepsané pod názvem Svolení o zřízení a řádech na horách rychnovských, v nichž byly stanoveny závazky k ctnostnému životu v pokoře i bázni Boží a v duchu evangelia. Těmito psanými zásadami se Jednota uvedla jako organizované náboženské společenství, které stojí na pevných základech jednoznačně definovaných. Bratří zároveň deklarovali jakýsi kázeňský kodex, jehož součástí byly tresty za doložená pochybení s tím, že nejvyšším trestem bylo vyloučení ze sboru (k tomu viz výše).

Jednota bratrská myšlenky Petra Chelčického rozvinula k jednoznačnému přesvědčení, že musí dojít k odluce církve od státu, což bylo další nadčasovou myšlenkou, jež světu toto náboženské společenství přineslo. Tato důrazná distance církve a mocenských struktur by vedla k prosazení lidské svobody nejen v rámci církevního společenství (tam platila automaticky), ale i v rámci celé společnosti. Proto v r. 1467 nutně muselo dojít k onomu přelomovému kroku, kterým Jednota odmítla apoštolskou sukcesi (posloupnost), čímž se se de facto vyčlenila z řad římské církve a odhodlaně vstoupila na cestu první vpravdě reformační církve na našem území. Co se tehdy na podzim roku 1467 událo? Na Duchkově statku ve Lhotce (u Rychnova) byli z devíti uchazečů vysolování tři kněží Tůma Přeloučský, Eliáš z Chřenovic (povoláním mlynář) a selský synek Matěj z Kunvaldu, který se zároveň stal prvním biskupem. Je velice pravděpodobné, že k tomuto aktu je navedl sufragán husitského arcibiskupa Jana Rokycany Marin Lupáč z Chrudimi a je docela možné, že je o tom dokonce přesvědčil. Ačkoli je tento Lupáčův postoj nedílnou součástí českobratrské tradice od první poloviny 16. století, nemůžeme zatím tuto hypotézu jednoznačně potvrdit, ale ani vyvrátit. Nelze ji potvrdit pro nedostatek pramenných důkazů a vyloučit proto, že Lupáč měl takřka třicetiletou neblahou zkušenost s obtížemi při svěcení kališnických kněží, přestože pokompaktátní utrakvistická církev byla nedílnou součástí církve římské s respektováním apoštolské posloupnosti. Lupáč se tedy stal přímým svědkem toho, jak lpění na apoštolské sukcesi, tj. svěcení počínaje sv. Petrem, přes papeže i biskupy a konče prostým knězem ve své podstatě ochromovalo náboženský život utrakvistické církve. V tomto ohledu se také musel názorově rozejít se svým přítelem Janem Rokycanou. Někteří bratrští konzervativci se však nechtěli s katolickou tradicí svěcení taky úplně rozloučit, takže Jednota přistoupila k valdenské zvyklosti spočívající v tom, že v nouzi je každý kněz zároveň biskupem. A tak mladý biskup Matěj z Kunvaldu se alespoň formálně nechal vysvětit husitským knězem Michalem ze Žamberka.

S tímto fatálním krokem by patrně Petr Chelčický nesouhlasil a k tomuto rozhodnému opatření se neodhodlali ani táborští radikálové. Jak jsme již naznačili, tak se skutečností, že Jednota odmítla apoštolskou sukcesi, se nesmířil husitský arcibiskup Jan Rokycana, který to rozhodně odmítl. Tím pro něj nové společenství definitivně potvrdilo pozici heretiků, členové Jednoty se tím stali dokonce schizmatiky a mohli být nyní zcela legálně trestáni jako kacíři a bludaři. Pod soustředěným tlakem pražského ústředí byla spuštěna druhá vlna represí, která však v porovnání s tou první ztratila veškeré zábrany. Vzplanuly první hranice, na nichž byli upalováni členové Jednoty, jiní byli umučeni v žalářích, umořeni v hladomornách nebo jinak trýzněni ve vězeních. Rokycana se pro Jednotu stal tím hlavním protivníkem pravé víry a církve Kristovy a  Starý letopisec ho proto nazval „kladivem na pikarty“. To, co husité záštiplně odsuzovali na svých nepřátelích, tak přesně to stejné nyní aplikovali proti Jednotě bratrské. Toto krvavé pronásledování definitivně skončilo rokem 1471, kdy zemřeli Jan Rokycana i Jiří z Poděbrad.

Rokycana zároveň odstartoval erudovanou teologickou polemiku s bratrským učením, ve které pokračoval Václav Koranda ml. Koranda se však už musel popasovat s po všech stránkách vyspělým společenstvím. Polemika Korandova nesměřovala pouze k teorii, ale již také k životní praxi Jednoty. Spolu s dalšími mistry byl u výslechu bratří v konzistoři v r. 1473 a o pět let později zase. Koranda navíc znal dokument z kladského vyslýchání bratří z roku 1481, který obsáhle mapoval učení i život Jednoty. Mezi nepřátele se zapsal i bývalý člen Jednoty bratrské Jan z Teplic, kterého bratří kvůli jeho protibratrskému svědectví příznačně nazvali „Ležkou“. Jan z Teplic zcela ve shodě s husitskými mistry považoval bratry za velké pokrytce, protože pod beránčím rouchem se skrývají vlci hltaví, jinak řečeno, navenek se staví jako „svatí“, ale svým životem se vzdalují bratrskému kánonu. Jsou schopni klidně i vraždit, loupit a krvesmilnit, takže jako sekta musí být nutně ve spojení se Satanem. Husiti tak daleko nezašli, i když i pro ně byla Jednota schizmatiky, kteří odmítli apoštolskou sukcesi. K obdobné kritice se pochopitelně přidali i katolíci a později i luteráni. Stigma kacířů se táhne životem Jednoty jako červená nit celým 16. i 17. stoletím a neopustilo je bohužel ani v exilu. V této pro Jednotu nelehké situaci se navíc projevila významným a zároveň velice odvážným činem. V roce 1480 totiž do svých řad zcela nezištně a na vlastní nebezpečí přijala stovky valdenských z Braniborska. V této době čítala Jednota bratrská zhruba něco kolem dvou tisíc členů.

Bratrská lípa v Kunvaldu.

Bratrská lípa v Kunvaldu.

Jaká byla v Jednotě struktura jejich společenství? Vrcholným orgánem Jednoty se stala jakási konzistoř tzv. Úzká rada, v jejímž čele stanul jeden ze tří vylosovaných kněží Matěj z Kunvaldu. Zpočátku byla tato jakási „rada starších“ tvořena kněžími i některými laiky. Postupně se vyprofilovala jako nejvyšší správní orgán, který svolával schůze a synody, personálně se staral o kněze vč. jejich doplňování. Rovněž tak organizoval biskupské volby, rozšiřování svého vlastního stavu a v neposlední řadě se zajímal o život v krajích i sborech a to nejen doma, ale později i v zahraničí. Kněžím k ruce byli určeni pomocníci (právě z řad laiků), tzv. soudci. Bratři almužníci se zase starali o sborové pokladny, z nichž byly poskytovány finanční prostředky potřebným ve sborech i celé církvi. Vedle toho existovala ještě Široká rada, což byl jakýsi sněm, který rozhodoval o věcech vyžadujících širší grémium. Zjednodušeně řečeno o méně závažných problémech rozhodovala Úzká rada a čím složitější záležitost bylo třeba prodiskutovat a rozhodnout o ní, tak bylo svoláváno zasedání Široké rady. Byl to docela demokratický model, ne nepodobný vztahu výkonné a zákonodárné moci. Dospělí bratří přijmutí do bratrského sboru se dělili na tři stupně členství, tj. počínající, prospívající (pokračující) a nesoucí se k dokonalosti. Pouze ti posledně jmenovaní, kteří byli prověření delší praxí ve sborech, se mohli aktivně účastnit eucharistie, a to bylo poněkud přísné opatření.

Lukáš Pražský (zdroj: Wikipedie).

Lukáš Pražský (zdroj: Wikipedie).

Klid v Jednotě však po volbě vlastních kněží nenastal, protože jak jsme již uvedli, ne všichni s tímto fatálním krokem souhlasili. Navíc v r. 1474 zemřel otec zakladatel a duchovní vůdce bratr Řehoř Krejčí. Postupně během několika dalších let došlo k rozkolu uvnitř Jednoty, která se nutně musela vyrovnat i s životem ve městech. Ten však měl svá poměrně volně daná pravidla, která nebyla úplně v souladu s učením Chelčického a autoritou bratra Řehoře. Od členů Jednoty – jak už jsme se zmínili – byla také vyžadována distanc od veřejného politického života. Nesměli např. zasedat v městských radách a na soudech, tj. podílet se na výkonu práva. U bratří byl uplatňován přísný zákaz přísahy. Od příslušníků panstva bylo navíc vyžadováno zřeknutí se pravomocí nad svými poddanými. S tím bylo nutné se odvážně popasovat. Na jednáních v Brandýse nad Orlicí v r. 1490 došlo ke shodě, která týkala zásadní změny vztahu ke světské moci. Nesouhlas s těmito novotami z Brandýsa se objevil na Strakonicku, Vodňansku a Kroměřížsku. K nim se připojil i biskup Matěj z Kunvaldu, který se snažil neúspěšně revidovat výsledky brandýského usnesení. Mezi stoupenci nového směřování Jednoty se objevili Vavřinec Krasonický a Lukáš Pražský, další vůdčí osobnosti Jednoty bratrské. V r. 1494 se v Rychnově nad Kněžnou sešel sněm Jednoty, který odebral bratru Matějovi z Kunvaldu veškeré pravomoci s výjimkou svěcení, a omezil vliv „bratří nepřísežných“. Muselo zákonitě dojít pro mnohé členy k bolestnému rozhodnutí a nakonec i svým způsobem k ozdravnému chirurgickému zákroku. Sněm vyslovil souhlas s účastí ve veřejné správě, s provozováním obchodu i řemesel. Ke kněžím, kteří se provinili a byli ochotni k pokání, byl zaujat daleko mírnější postoj než dříve. Členové Jednoty z řad šlechty neměli zasahovat do věroučných záležitostí sborů, protože jako laikům to nepříslušelo, nesměli zneužívat svého společenského postavení a svých privilegií. Apel na skromný život bez lakomství a bezuzdné touze po majetku se pochopitelně vztahoval i na tyto bratry a sestry z vyšších pater společenského žebříčku. Mezi významné bratrské sbory v této době pařily ty v Rychnově nad Kněžnou a v Lenešicích u Loun v čele s Eliášem z Chřenovic. Sbor z Vinařic se přemístil do Mladé Boleslavi a zde se pak neustále zvětšoval. Další sbory vznikaly postupně v Litomyšli, Brandýse nad Orlicí, Přerově, v Hranicích a jinde (viz dále). Na přelomu 15. a 16. století Jednota disponovala velice přibližně něco kolem pěti tisíci členy, což představovalo nárůst členské základny za dvě dekády zhruba o 150%.

Protože prvotní inspirující ideje bratří zakladatelů již nová generace nepotřebovala, spisy Chelčického a dokonce i bratra Řehoře se v této zcela nové situaci postupně dostaly tzv. na index. S tímto novým směřováním, které jsme již naznačili výše, se někteří bratří nechtěli smířit. O dva roky později proto došlo k jednání v Chlumci nad Cidlinou, kde byla ustanovena tzv. Malá stránka, která zahrnovala stoupence starých pořádků pod vedením laiků Kubíka ze Štěkně a bratra Ámose. Odmítala např. křest dětí a otevírání se občanské společnosti. Někdy na přelomu 15. a 16. století si dokonce voskař Ámos prosadil svěcení vlastních kněží. Tím vším byla dlážděna cesta ke skutečnému sektářství odsouzenému k zániku. Majorita Jednoty bratrské, dočasně zvaná Velká stránka, začala pozvolna brát pragmaticky okolní svět na vědomí, protože již nebylo vyhnutí. Mezi kněžské povinnosti náležela kazatelská činnost, přímluvné modlitby a později i pedagogická služba. Z duchovního vedení byli postupně a nenásilně vytlačováni laici ve prospěch duchovních. Všemi těmito vývojovými i systémovými opatřeními Velká stránka – na rozdíl od Malé stránky – postupně pozbývala sektářského stigmatu, což bylo za daných okolností velice důležité a navýsost potřebné.

Na závěr si ještě připomeňme, jak se vyvíjel život Jednoty bratrské v dalších generacích. Stěžejním úkolem druhé generace bratří v čele s Lukášem Pražským bylo vytvoření po všech stránkách fungující křesťanské společenství nebo chcete-li bratrskou církev. Nešlo jen o to, aby vznikl psaný kánon (viz výše – Svolení… a kázeňský kodex) jako směrnice pro život v bratrské církvi i v jejím ústředí, nýbrž také o sepsání obranných traktátů s cílem doložit, že i Jednota má své místo na protestantském slunci a že není žádnou sektou. Starší díla tohoto typu měla polemický ráz zaměřený na teologický diskurz s katolíky, kališníky ale i s rodící se evropskou reformací. Mezi tyto spisy náležely také ty, v nichž se Jednota vymezovala proti svým odpadlíkům především z řad Malé stránky. Mladší díla se již zabývala bratrskou věroukou a její aplikací v praxi.

Na počátku 16. století postupně dochází ke třetí vlně represí, té nejzběsilejší. Perzekuce se začaly stupňovat právě proti nové církvi, která je katolíky vnímána jako ilegální sekta a utrakvisty jako disent, tj. parta sice nekatolická, ale zároveň v duchu Rokycanova utrakvizmu nesmýšlející. V polovině roku 1503 král Vladislav Jagellonský jako „nejvyšší inkvizitor“přikázal královským městům povinnost vyhledávat a poté i přísně trestat heretiky, za něž byla Jednota také považována. Za nezřeknutí se kacířství byl trest jediný – smrt upálením. Těmito nařízeními katolík Jagellonec nenavázal na poměrně tolerantní přístup reprezentovaný jeho předchůdcem, husitským králem Jiřím z Poděbrad. V nastalé atmosféře připomínající hon na čarodějnice již v listopadu toho roku, kdy drakonická opatření vešla v platnost, bylo upáleno šest členů bratrského sboru z Újezda na Domažlicku. Tyto nešťastníky má na svědomí překotně horlivý, bigotní katolík Kryštof ze Švamberka. Po přijetí Svatojakubského mandátu je znám jménem ještě Ondřej Polívka z Kutné Hory, jenž byl v r. 1511 také upálen.

Ani Morava nebyla ušetřena nesmiřitelných projevů nepřátelství proti bratřím. Např. humanista(!) Agustin Käsenbrot, probošt olomoucké kapituly, ostře polemizoval s bratrským lékařem Janem Černým, který působil v Prostějově a Litomyšli. Dalším zavilým nepřítelem Jednoty na Moravě byl dominikánský inkvizitor Heinrich Institoris, autor neblaze proslulého spisu Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice), manuálu, podle něhož byly např. na Šumpersku upalovány údajné čarodějnice ještě v poslední třetině 17. století. Bratrské kacíře viděl Institoris takřka za každým rohem, neboť počet členů Jednoty odhadoval tento fanatik na sto tisíc. Takový absurdní odhad (odborný odhad skutečného počtu členů – viz výše) by byl úsměvný, kdybychom neznali jeho nesmiřitelné nepřátelství vůči sektářům a bludařům všeho druhu. Přesto i na Moravě počet členů Jednoty samozřejmě utěšeně vzrůstal navzdory všem těmto úskalím. Zejména na dominiu Viléma z Pernštejna to byly lokality, jejichž centry se staly Přerov, Lipník nad Bečvou, Hranice, Prostějov, Pernštejn ajv. V Prostějově působili např. Tůma Přeloučský i první biskup Jednoty Matěj z Kunvaldu. Podobně tomu bylo i na statcích Jana ze Žerotína. V r. 1500 Vavřinec Krasonický a Tůma Přeloučský vedli ostrou polemiku právě s Institorisem u dominikánů v Olomouci. Tůma vedl též písemnou diskusi s husitským knězem Jindřichem z Lipníku, která se týkala oprávněnosti nejen Jednoty, ale také vlastního svěcení bratrských kněží. Z uvedeného je zřejmé, že ani na Moravě nebylo příznivé klima pro Jednotu bratrskou a jen díky tomu, že za ní stáli významní moravští šlechtici, mohla nejen přežívat, ale i se rozvíjet.

Jan Augusta (zdroj: Wikipedie).

Jan Augusta (zdroj: Wikipedie).

V další generaci se nástupcem Lukáše Pražského se stal Jan Augusta (1500 – 1572), který byl ordinován na kněze v r. 1531, o rok později byl již členem Úzké rady a v r. 1537 se stal biskupem Jednoty bratrské. Do řad Jednoty začali vstupovat příslušníci šlechty, kteří přijali druhý křest, a Jednota se vydává na cestu směřující k podobě, jež vrcholí vydáním Rudolfova Majestátu v r. 1609. Po setkání s Lutherem a vůbec s evropskou reformací se v Jednotě udál jakýsi vnitřní veletoč. V r. 1535 totiž na základě inspirace evropským humanismem, Augsburským vyznáním víry a díky podpoře šlechty vznikla bratrská konfese. Na vzniku a formulaci této konfese, v níž je již patrný vliv Lutherův, se podíleli Janové Augusta a Roh. Poprvé vyšla tiskem v r. 1536 pod tímto velice dlouhým názvem: Počet z viery a z učenie křesťanského, králi jeho milosti v Vídni podaný od pánuov a ryieřstva králostvie Českého, kteříž jsú z Jednoty Bratřie zákona Kristova, léta 1535.

Martin Luther (zdroj: Wikipedie).

Martin Luther (zdroj: Wikipedie).

Lutherův vztah k Jednotě bratrské však musel projít jistým vývojem. Přestože v bratrských spisech nacházel názory blízké, jeho postoj k učení a praxi bratří byl zpočátku rozpačitý a skeptický. Byli to i pro něj bludaři. Česká reformace v celkovém pojetí představovala pro Luthera reformní hnutí plné rozmíšek, kontroverzí a nakonec i rozkolu. V tomto ohledu nebyl německý reformátor daleko od pravdy a nakonec i Jednotu mohl považovat – a zřejmě i považoval – za produkt tohoto rozkolu. Ve svém dopise příteli Georgu Spalatinovi, zvanému „kormidelník reformace“, Luther píše: „Nevěda, učil i držel jsem všecko učení Jana Husa Zkrátka, jsme všichni nevědomky husity …“ a jeho poměr k reformaci české se pozvolna začíná měnit ke stále více vstřícnějšímu a chápajícímu. Přesto však byly Lutherovy spisy v Čechách poměrně velice brzy vydávány. Navíc na univerzitě ve Wittenbergu, kde přednášel i Luther, studovali také mladí Češi, což byl první předpoklad pro sbližování obou směrů v rámci druhé reformace.

Již v r. 1519 vyslovil Luther přání, resp. požadavek na obecný koncil, aby nařídil přijímání svátosti eucharistie pod obojí způsobou. Tedy opět nic nového pod českým reformačním sluncem. V Lipsku někdy v této době pobýval varhanář Jakub z Prahy, kterého Lutherovy projevy natolik zaujaly, že s ním osobně promluvil o české tradici přijímání podobojí a o Janu Husovi, přičemž mu také slíbil, že mu z Čech zašle některé z Husových spisů. V Týnském chrámu se v této době stali faráři Jan Poduška a Václav Rožďalovský, který Lutherovi poslal Husův spis De ecclesia (O církvi), jenž poté vyšel i tiskem v Mohuči. A právě po nich chtěl varhanář Jakub, aby mu zprostředkovali setkání s Lutherem. Podobně jako se Viklefovo učení před více jak stoletím dostalo do Čech prostřednictvím studentů, tak i spisy Martina Luthera šířili čeští studenti, kteří se účastnili jeho univerzitních přednášek ve Wittenbergu. Jednota bratrská pak tyto spisy překládala a tiskla ve svých tiskárnách v Mladé Boleslavi, v Bělé pod Bezdězem, Litomyšli i jinde. V Čechách bylo Lutherovo učení přijímáno vesměs pozitivně, téměř bezvýhradně, a to nejen od utrakvistů ale i od představitelů Jednoty. Když zjistila, že se novým reformačním vlivům nevyhne, tak se nejprve přiklonila k filipistické frakci[9] luteránské konfese, resp. reformace, aby nakonec přijala reformaci kalvínské podoby, která ji svojí přísností nejvíce konvenovala.

Český student práv Burian Sobek z Kornic se během svých studií ve Wittenbergu také spřátelil s Lutherem a v r. 1520 přeložil a v Praze nechal vydat Lutherův spis O svobodě Křesťanské. Další bratr Oldřich Velenský vydal roku 1522 ve své tiskárně v Bělé pod Bezdězem Lutherův výklad o Antikristu. Jak je z dosud uvedeného zřejmé, tak bratrští teologové udržovali s Lutherem docela časté osobní i písemné kontakty a on zase podporoval Jednotu bratrskou v jejím úsilí o nezávislost na Římu. Na univerzitě ve Wittenbergu studoval mj. také Benedikt Bavoryňský, který pochopitelně také navštěvoval mj. i Lutherovy přednášky, a v r. 1532 se stal biskupem sboru v Mladé Boleslavi. Bavoryňský a Jan Roh (taky pozdější biskup Jednoty) navštívili Luthera a při této příležitosti mu předali bratrský katechizmus. Reformátor při upřímných a otevřených rozhovorech Jednotu chválil za čistotu evangelia, měl však výhrady k celibátu a k sedmi svátostem uznávaným Jednotou, jejichž součástí byl i křest v podobě, jak ho udělovala římská církev. Luther požádal o to, zda by mu Úzká rada vysvětlila vztah Jednoty k reálné přítomnosti Krista v konsekrované svátosti oltářní. Proto mu Lukáš Pražský zaslal svůj spis O pravdě vítězné. Odpovědí na to byl Lutherův spis O uctívání svátostí sepsaný roku 1523. Jeho výhrady se opět týkaly sedmi svátostí a bratřím doporučil, aby přestali dodržovat celibát a také, aby se kněžský dorost pilně věnoval učení biblických jazyků. Lukáš Pražský sepsal Odpověď Bratří na spis M. Luthera, v němž Lutherovy připomínky příkře odmítl vč. protestantské zásady Sola fide (pouze vírou) týkající se ospravedlnění. Navzdory těmto kontroverzím vztahy mezi Jednotou a Lutherem byly založeny na vzájemném respektu obou zainteresovaných stran. V roce 1525, kdy v Německu vrcholí selská válka, se opět cesty německého reformátora a Jednoty nakrátko rozešly. Jednota bratrská totiž velice těžce nesla skutečnost, že Luther se v tomto konfliktu postavil na stranu vrchnosti. Pro pacifistickou Jednotu byly nepřijatelné počty mrtvých a popravených v tomto konfliktu. Styky Jednoty s čelným představitelem německé reformace tedy na čas ustaly a byly opět obnoveny až po smrti bratra Lukáše v r. 1528, kdy se vedení v Jednotě ujala nově zvolená Úzká rada.

Jan Blahoslav (zdroj: Wikipedie).

Jan Blahoslav (zdroj: Wikipedie).

Ve Wittenbergu studoval také jeden z nejvýznamnějších biskupů Jednoty bratrské Jan Blahoslav (1523 – 1571) a zde ho velmi ovlivnil teolog Filip Melanchton (viz pozn. 9) a také Martin Luther, jehož kázání navštěvoval. Blahoslav se do dějin zapsal mj. jako významný humanista, spisovatel a pedagog, který učil na bratrské škole v Prostějově. Několik let působil ve sboru v Mladé Boleslavi, kde se věnoval literární práci, mj. také překladu Nového zákona, a připravoval se na dráhu bratrského duchovního. V roce 1553 byl vysvěcen na kněze. V r. 1557 ho synod ve Slížanech zvolil do Úzké rady a krátce na to byl zvolen rovněž biskupem. Příští rok se natrvalo usadil v Ivančicích, které se staly jeho posledním působištěm. Zde pracoval jako správce místního sboru, řídil bratrskou školu, v r. 1562 založil proslulou ivančickou tiskárnu a velkou měrou přispěl k výchově celé generace kralických překladatelů Bible. To se však již týká tiskárny v Kralicích, kde v r. 1578 skončila ta ivančická. Základem Bible kralické se stal právě Blahoslavův překlad Nového zákona.

Titulní strana Kancionálu Šamotulského - redakce Jana Blahoslava z r. 1561.

Titulní strana Kancionálu Šamotulského – redakce Jana Blahoslava z r. 1561.

Z literární pozůstalosti Jana Blahoslava je třeba připomenout především tato stěžejní díla. V prvé řadě se jedná o redakci sbírky Acta Unitatis Fratrum, zahrnující soubor písemností, které měly být zachovány pro paměť dalším generacím bratrských duchovních a především biskupů. Jan Blahoslav realizoval též redakce kancionálů Ivančického a Šamotulského. Jeho rukopis z r. 1567 Filipika proti misomusům je polemikou proti názorům odmítajícím užitečnost výmluvnosti, ale i literárního umění vůbec, tj. schopnosti dobře vládnout jazykem zejména při kázání slova Božího i při výuce v církvi. Tento manuskript tedy polemizoval s nepřáteli vzdělanosti a vzdělanců, mezi něž Jan Blahoslav bezesporu patřil.

V souvislosti se vztahy mezi českými a německými protestanty je třeba se zmínit také o Thomasi Müntzerovi[10], který se 21. května 1521 objevil v Praze, kde byl slavnostně uvítán zástupci pražské univerzity, na jejíž pozvání tento Lutherův žák přijel. Kázal v Betlémské kapli na Starém Městě pražském a v kapli Božího těla na Novém Městě pražském. Müntzer zde pronášel svá kázání výhradně německy a latinsky. Přestože tato kázání byla překládána do češtiny, tak Pražany nijak zvlášť neoslovila, spíše naopak. Jeho názor spočívající na tezi, že jen on sám je oprávněn zvěstovat Pražanům pravdivé slovo boží a z Prahy tak udělat středisko nové čisté církve, působil na citlivou náladu v Praze spíše kontraproduktivně a navíc jako rouhačství. Poté, kdy Müntzer zlehčoval i přijímání podobojí a podle názoru Pražanů dostatečně nectil památku Jana Husa a Jakoubka ze Stříbra, se na něj obyvatelé metropole velmi rozhněvali. Slavnému luteránskému kazateli začala v Praze hořet půda pod nohama, takže raději českou půdu na konci roku 1521 opustil.

Jan Kalvín (zdroj: Wikipedie).

Jan Kalvín (zdroj: Wikipedie).

V r. 1540 se Jan Kalvín, další významná osobnost evropské reformace, setkal ve Štrasburku s bratrským teologem Matějem Červenkou. Mj. i v těchto kontaktech můžeme hledat jeden z několika zdrojů toho, že konfesním základem s evropskou reformaci se sbližující Jednoty bratrské se později stal kalvinizmus v jeho přísné „helvítské“ podobě. Jiří Strejc, duchovní Jednoty, básník, jeden z Kralických překladatelů Bible a spoluautor textu České konfese z r. 1575,[11] překládal také Kalvínovy spisy.

Z toho, co jsme si o Jednotě bratrské pověděli, vyplývá jakási závěrečná teze. Jednota si jistě byla plně vědoma svých počátků v husitském prostředí, avšak postupně ztrácela svůj pozdně středověký ráz ve prospěch raně novověkého. Ale to už je zcela jiný příběh této nové církve, která se zrodila během vrcholící husitské epochy, aby se nakonec stala jedním z nejvýznamnějších produktů reformace české.

 

Odkazy a poznámky:

Habsburské intermezzo

  1. Bilancování důsledků husitské revoluce a osvětlení jejích kladů i záporů provedl s precizností a mimořádnou znalostí věci ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 4. Epilog bouřlivého věku. Praha: Karolinum, 1996, s. 550. O stejné se pokusil také v publikaci ŠMAHEL, František. Husitské Čechy: struktury, procesy, ideje. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 758.

  2. Složité porevoluční náboženské poměry v českých zemích podrobně osvětluje KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin. 1. Praha: Zvon, 1991, s. 332.

  3. Nejpodrobnější výklad českých dějin po roce 1437 nabízí megalomanské mnohosvazkové dílo „České dějiny“ nakladatele Jana Laichtera. Jedná se o tyto dva svazky URBÁNEK, Rudolf. České dějiny III/1. Věk poděbradský I. Praha: J. Laichter, 1915, s. 976 [Zahrnuje období 1438 – 1444] a URBÁNEK, Rudolf. České dějiny III/2. Věk poděbradský II. Praha: J. Laichter, 1918, s. 1047 [Zahrnuje období 1444 – 1457]. Nová literatura zahrnuje především publikace ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1437 – 1526, I. díl mezi Zikmundem a Jiřím z Poděbrad. Praha: Libri, 2010, s. 296 a ČORNEJ, Petr; BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české VI. 1437 – 1526. Praha: Paseka, 2007, s. 839.

  4. Velkého husitského politika a duchovního předchůdce Jiříka z Poděbrad představuje veřejnosti titul ŠANDERA, Martin. Hynce Ptáček z Pirkštejna – opomíjený vítěz husitské revoluce. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 200.

  5. Ladislav Pohrobek vstoupil do historie zejména s ohledem na svou brzkou a pro minulé generace těžce vysvětlitelnou smrt. Jeho životní osud však nepostrádá dramatičnosti ani zajímavosti. Z novější literatury stojí za zmínku především rozsáhlá monografie PAPAJÍK, David. Ladislav Pohrobek (1440 – 1457) – uherský a český král. České Budějovice: Veduta, 2016, s. 442.

  6. Husitský král moderní monografii stále postrádá, ale v minulosti mu byl věnován velký prostor. Nejkvalitnějšími pracemi jsou MACEK, Josef. Jiří z Poděbrad. Praha: Svobodné slovo, 1967, s. 272 a URBÁNEK, Rudolf. Husitský král. Praha: Vesmír, 1926, s. 285.

  7. Vůdce katolické strany v Čechách Oldřich II. z Rožmberka byl nejen známým protivníkem husitů, ale také mocenským souputníkem Jiříka z Poděbrad. Jeho pozoruhodný život i dráhu politika představuje kniha KUBÍKOVÁ, Anna. Oldřich II. z Rožmberka. České Budějovice: Veduta, 2004, s. 215.

  8. Piccolominiho kronika vyšla nedávno i v češtině, viz. SILVIO, Enea. Historie česká. Litvínov: Dialog, 2010, s. 160.

  9. >Královy pozůstatky zkoumal v roce 1985 antropolog MUDr. Emanuel Vlček a jeho závěry byly dostatečně přesvědčivé nejen pro ostatní vědce z oboru, ale také pro historiky. Dnes proto již není příčina smrti Ladislava Pohrobka předmětem sporů u domácích a ani zahraničních historiků.

 

Bratříci na Slovensku

  1. Roku 1440 byl Jan Jiskra pověřen královnou-vdovou Alžbětou, dcerou císaře Zikmunda, hájit nástupnická práva jejího syna Ladislava Pohrobka v Uhrách proti Vladislavu III. Jagellonskému, zvanému Varnenčík.

  2. K průběhu této největší středověké bitvy svedené na území Slovenska podrobněji viz toto téma našeho diskusního fóra.

 

Husitský král

  1. Jeden z největších uherských králů a zřejmě nejznámější vzdorokrál českého středověku se může pochlubit velkou českou monografií KALOUS, Antonín. Matyáš Korvín (1443 – 1490): uherský a český král. České Budějovice: Veduta, 2009, s. 512.

  2. Okolnosti Jiříkova zvolení českým králem a první léta jeho vlády jsou podrobně rozebrány v pokračování Laichterových „Českých dějin“. Jsou to znovu dva svazky URBÁNEK, Rudolf. České dějiny III/3. Věk poděbradský III. Praha: J. Laichter, 1930, s. 1083 (zahrnuje období 1457 – 1460) a URBÁNEK, Rudolf. České dějiny III/4. Věk poděbradský IV. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962, s. 823 (zahrnuje období 1460 – 1464). Rudolf Urbánek již nestačil své celoživotní dílo dokončit, a tak zůstává jeho „Věk poděbradský“ jenom torzem, na které již nedokázal nikdo navázat s podobným zaujetím a precizností.

  3. Chelčického život a dílo sleduje titul BOUBÍN, Jaroslav. Petr Chelčický: myslitel a reformátor. Praha: Vyšehrad, 2005, s. 193.

  4. V názvosloví a chronologickém vymezení válek o českou Korunu v 60. a 70. letech 15. století nepanuje mezi českými historiky shoda. Označení „druhá husitská válka“ někteří historikové (např. J. Čechura) odmítají, neboť se jednalo o konflikt, jehož podstatou byla především Matyášova snaha ovládnout středoevropský prostor, a tak byly proklamace o křížovém tažení a náboženských motivech jen prázdnou floskulí uherské strany. Ale i termín „česko-uherská válka“ má svá úskalí, neboť česko-uherských válek zažil středověk hned několik, nejvíce ve 13. století za vlády Přemysla II. Otakara, kde se pojem „česko-uherské“ války běžně používá. Co se týče chronologického vymezení, budí rozpaky zejména druhé datum, tj. kterou událost považovat za skutečný konec válek (smrt Jiříka z Poděbrad, nástup Vladislava II., uzavřené příměří v roce 1478 nebo až ratifikace smlouvy oběma vládci o rok později v Olomouci?). V textu používám označení druhá husitská válka, chronologické vymezení poté vnímám jako léta 1468 – 1479.

  5. Osud Jiříkových potomků se z českého historického povědomí takřka vytratil, což je politováníhodné, neboť i následující generace „Poděbradů“ dokázaly na sebe výrazně upozornit a promluvit do dalšího vývoje v zemích Koruny české. Z literatury stojí za zmínku FELCMAN, Ondřej; FUKALA, Radek, a kol. Poděbradové. Rod českomoravských pánů, kladských hrabat a slezských knížat. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008, s. 761.

  6. Johana z Rožmitálu byla jedinou českou královnou nepocházející z vladařské krve. Její život a osud celého rodu pánů z Rožmitálu sleduje publikace KOTLÁROVÁ, Simona. Páni z Rožmitálu. České Budějovice: Veduta, 2008, s. 256.

 

Jednota bratrská

  1. Poslední badatelské závěry kladou vznik Jednoty bratrské až do jara roku 1458. Rok 1457 je však zatím stále ještě uznáván jako tradiční rok vzniku tohoto nového křesťanského společenství.

  2. V r. 1547 došlo k prvnímu českému stavovskému odboji proti králi Ferdinandu I. Habsburskému, který po vítězství svého staršího bratra Karla V. ve Šmalkaldské válce toto povstání potlačil, a na šlechticko-měšťanskou opozici uvalil sankce. Po ukončení povstání byli popraveni čtyři odbojníci, z nichž dva byli rytíři a dva erbovní měšťané. Represe však postihly kromě městského stavu také české členy Jednoty bratrské, kteří odmítli konvertovat k některé z vícero povolených českých konfesí. Protože do zahraničí odešly stovky bratrských rodin, nelze tento předbělohorský bratrský exil jakkoli přehlížet nebo marginalizovat. Bohužel ve srovnání s tím pobělohorským evangelickým se na tento exil z r. 1547 často zapomíná. Zásadní rozdíl mezi těmito dvěma exily však spočívá v tom, že po Bílé hoře mohli čeští evangelíci konvertovat už jen ke katolické konfesi, jako jediné povolené. Ti, kteří se rozhodli v r. 1547 pro emigraci, směřovali převážně do Slezska a dále do vnitrozemí Polska. Někteří se však po čase navrátili zpět do své domoviny, museli však konvertovat nebo se tajně vrátit do Jednoty. Pro exulanty po Bílé hoře návratu nebylo.

  3. Zemský sněm v červenci 1508 přijal legislativní opatření tzv. Svatojakubský mandát přímo namířený proti Jednotě, která na základě tohoto nařízení musela ukončit působení svých sborů a její knihy měly být spáleny. Tento zákon tedy zakazoval novou církev s tím, že její členové musí buď přestoupit ke kališnické konfesi a nebo konvertovat ke katolickému vyznání. Pro věrné bratry a sestry toto nařízení nepředstavovalo žádnou alternativu, neboť ani jedna z obou možností nepřicházela do úvahy. Zákon byl znovu obnoven o dva roky později a fakticky platil až do vydání Rudolfova Majestátu v r. 1609. Zákon však v pozdější době nebyl již tak důsledně uplatňován jako v prvních letech po jeho vydání.

  4. Termín „sbor“ v Jednotě bratrské vlastně znamenal totéž, co v ostatních církvích farnost nebo kostel. Byl odvozen od zvratného slovesa „sebrati se“ … do shromáždění věřících. Pochopitelně v samých počátcích Jednoty se nejednalo o žádnou konkrétní sakrální budovu, ale jen a pouze o ono shromáždění.

  5. Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest.“ (Ř 13, 1-7)

  6. Podrobnější informace vztahující se k učení o trojím lidu naleznete zde.

  7. Traktát O trojím lidu byl určen zřejmě Mikuláši z Pelhřimova nebo možná táborskému knězi Markoldovi ze Zbraslavic. Na návrh v traktátu nejmenovaného kněze se Chelčický rozhodl svůj kritický názor na „rozdělení trojího lidu“ předložit písemně, protože chtěl poněkud obšírněji a podrobněji svoje stanovisko zdůvodnit a analyzovat s důrazem na světský stav. Neopomine však ani stav duchovní a stav prostého lidu. Nedílnou součástí traktátu je i analýza oprávněnosti „moci“ vůbec.

  8. Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď“. Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.“ (Mt 18, 15-17)

  9. V luteránské reformaci se vyprofilovaly dva ideologické směry: 1) ranější umírněná menšina, která se nazývala „filipisté“ dle teologa Filipa Melanchtona. Filipisté byli naklonění k vytvoření společné evangelické církve, která by zahrnovala i kalvinisty. 2) většinový směr se etabloval později, v 60. letech 16. století. Příslušníci tohoto směru luteránství se nazývali „flaciáni“ podle slovinského teologa a Melanchtonova odpůrce, Matyáše Vlašiće (Flacius Illyricus). Tento směr, který naopak odmítal jakékoli náznaky sbližování s kalvinisty, se prosadil především v Braniborsku a Sasku.

  10. Thomas Müntzer (1489, 1490 – 1525) byl Lutherův žák a reformní kazatel. Byl též velkým sympatizantem husitů, za jejichž pokračovatel se považoval i přesto, že jejich éra ještě zdaleka nebyla u konce. Hlásal – mohli bychom říci po vzoru Chelčického – společenskou rovnost mezi lidmi, a to se mu nakonec stalo osudným. Jako jeden z vůdců německé selské války totiž skončil v roce 1525 na popravišti.

  11. Česká konfese (Confessio Bohemica) zahrnuje společné vyznání víry nekatolických náboženství, tj. luteránů a bratrské církve, které předložili čeští nekatoličtí stavové ke schválení zemskému sněmu roku 1575.