Napo_Leon píše:
Koncil v Basileji dohodu s husity chtěl zcela jistě z toho důvodu, že soupeřil v této době s papežem Evženem IV. o to, jestli má být nápravou a vedením církve více pověřen koncil nebo papežská kurie. Kdo by dokázal zkrotit neposlušné kacíře, jejichž otázka se i díky rejsám stala otázkou prvořadého středoevropského významu, ten by získal v boji mezi konciliarismem a papežstvím (tehdy již opět dvojpapežství) výrazně navrch. Ovšem koncil nemohl mnoho ustoupit husitům, neboť by se tím vyřadil ze hry, jelikož stále bylo mnoho těch, kteří by viděli husity raději pod drnem a ne na koncilu. Ustoupením požadavkům husitů by se koncil v očích křesťanské Evropy zdiskreditoval a dal by najevo vlastní slabost. Odmítnout s husity jednat by však nic nepřineslo. Neměl to koncil vůbec snadné ...
Úvodem je třeba důrazně připomenout, že zápas i kontroverze mezi
konciliarizmem a
papalizmem – do srozumitelné řeči přeloženo jako zápas o vliv, potažmo i moc – je také temným stínem dějin římské církve. Vyvrcholením této názorové kontroverze bylo další papežské schizma, zmiňované Napo_Leonem, když Basilejský koncil v červnu 1439 věčného kverulanta Evžena IV. sesadil a zvolil papeže přijavšího jméno Felix V.
A že se husiti na Basilejském koncilu stali (ne však vlastním přičiněním!) součástí tohoto zápasu nelze popřít. Je naprosto evidentní, že jim tyto nepříjemné okolnosti jejich pozici na koncilu i mimo něj ztížily. Kompaktáta jsou považována za vítězství konciliarizmu, nabízí se však otázka, zda to nebylo z pohledu husitů vítězství Pyrrhovo, protože papež Evžen IV. kompaktáta nikdy písemně ani verbálně neuznal. (To se pak v budoucnu vrátilo králi Jiřímu jako bumerang.) Celkově však lze Bazilejský koncil považovat za vítězství konciliarizmu, které musel papež navenek respektovat, i když v duchu se mu nikdy nepodřídil.
Napo_Leon píše:
Zajímalo by mne, jestli si byli členové husitského poselstva vědomi toho, že jsou figurkami na šachovnici evropské polity a obětí vyšších zájmů? Jejich snaha prosadit artikuly jako závaznou normu pro reformu evropského křesťanstva o tom nesvědčí. Vždyť se ukázalo že i prosadit artikuly v Čechách je takřka nemožné ...
Ano, ale ...
... nevím, čeho si byli husiti přesně vědomi, ale jsem přesvědčen, že to, že by byli pěšáky na politické šachovnici Evropy, je ani nepadlo. Proč? Jejich sebevědomí podpíralo vítězství nad 4 kruciátami, úspěšné zahraniční výpravy a vědomí toho, že se před husitskými vojsky třásla celá Evropa. To nejsou atributy nevýznamných "šachových figurek".
Jinou otázkou je ovšem
husitský mesianizmus spočívající v přesvědčení, že český národ byl vyvolen k tomu, aby napravil Božímu zákonu zpronevěřilou společnost tehdejší Evropy. Jak jsem už naznačil, v tomto punktu husiti poměrně brzy poznali, že prosazení husitského revolučního programu, reprezentovaného 4 "spasitelnými kusy", nebude pro celou Evropu reálné. Objektivní skutečnost, že se husitům nepodařilo jejich program prosadit ani doma, byla pro jednání s církevním synodem v Basileji obrovským handicapem. Ba co víc! Názorovou nejednost husitských Čech a Moravy (o vedlejších zemích Koruny nemluvě) velice pragmaticky ve svůj prospěch využili konciliární vyjednavači v Basileji a konciliární diplomaté pak v Čechách ...
Napo_Leon píše:
... vlastně si až teď uvědomuji, že rozdílnost názorů a zájmů mezi koncilem a husity byl tak veliká, že téměř vylučovala dohodu přijatelnou pro obě strany. Tedy pat, který chtěli husité rozhodnout dobytím Plzně, ale selhali?
Je-li tím selháním míněno
obležení Plzně, pak ano - selhali, neboť fatálním následkem neúspěšného obléhání Plzně byly nakonec i Lipany. Nejde však o vlastní rozhodnutí Plzeň oblehnout, nýbrž o přípravu a realizaci tohoto náročného vojenského podniku, jehož projekt nevzal do úvahy morální stav husitských polních vojsk.
Na jednání v Basileji však husiti neselhali, neboť kompaktáta byla za dané situace (viz výše) docílením maximálně možného.