Husův výklad pravdy, božího zákona i církve, jeho názor na poslání světské moci

Absolutní Pravda musela existovat již před stvořením všehomíru, tuto Pravdu v sobě obsahuje Bůh a je tudíž totožná s jeho nejvyšší mocí. Tato absolutní Pravda spojená s nejvyšší mocí je také obsažena v Ježíši Kristu, Synu Božím. Z toho jednoznačně vyplývá, že být věrný Kristu spočívá vlastně v celoživotní věrnosti této Pravdě. Kristus jako Syn člověka při své pozemské pouti učil lidi jak hledat a postupně nacházet cestu k Bohu, svému Otci. Tak pohlížel vycházeje z sipka Viklefa na pojetí Pravdy i sipka Hus. Jedině v tomto smyslu lze chápat obecně známá, avšak mnohdy z širších souvislostí vytrhovaná Husova slova nazývaná též “Husovo sedmero”: “Proto, věrný křesťane, hledej pravdu, naslouchej (slyš) pravdě(/u), uč se pravdě, miluj pravdu, mluv (prav) pravdu, opatruj (drž) pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí (od hříchu,) od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, kterou je věčné odloučení od boží milosti…” Rovněž biblická slova Super omnia vincit veritas (Pravda vítězí nade vším) se stala neodvolatelným a nezpochybnitelným krédem Husova života. Pravdu boží lze proto podle Husa ztotožnit se zákonem božím (lex Dei) a následně i se zákonem Kristovým, (lex Christi). Oba tyto zákony Boha Otce i Syna nám zprostředkovává Písmo svaté a boží zákon tak v Husově učení zaujímá stěžejní roli jako základní norma, podle níž se řídí fungování společnosti a potažmo i život každého jedince. Hus tedy zastával názor, že prizmatem božího zákona je nutno nahlížet na život každého člověka a to se pak projeví i v harmonickém uspořádání celé společnosti. Otázka nastolená v Novém zákonu Pilátem Pontským co je vlastně pravda, která je v dnešní době zcela zrelativizovaná, Husovi a jeho reformní skupině nepřišla na mysl ani náhodou. Smysl a základní hodnotu pravdy Hus nalézal jen a pouze v Pravdě absolutní. Měl vždy na mysli tento široce pojatý ideál Pravdy absolutní, která ve své podstatě je naprosto neporovnatelná a nemá vůbec nic společného s pravdou relativní, které se v marném úsilí snažíme alespoň přiblížit v dnešní moderní době.

Římsko-katolická církev vychází z předpokladu, že hlavou institucionální církve je papež a jejím tělem sbor kardinálů. Husův důsledně christocentrický výklad pojetí církve je založen na tezi, že hlavou církve je samotný Kristus a papež je pouze jeho náměstkem (vikarius). Církev je společenstvím predestinovaných (předurčených) ke spasení a ne společenstvím hříšníků s Antikristem v čele. Toto pojetí církve Hus přejal téměř beze změny od Viklefa. Pozastavme se nyní poněkud podrobněji nad tímto výkladem církve, který byl v příkrém rozporu s oficiálním výkladem institucionální církve. Vedle tohoto obecně přijímaného názoru Hus i Viklef definovali užší vymezení pojmu církev (ecclesia) než jenom jako společenství zahrnující všechny věřící. Hus mimo toto obecné pojetí církve položil akcent na společenství predestinovaných (congregatio praedestinatorum). Hlavou právě tohoto společenství předurčených, tj. těch, kteří tvoří skutečnou církev jako mystické tělo Kristovo (corpus Christi mysticum), je Kristus. Z uvedeného vyplývá, že církev jako společenství predestinovaných není nikterak závislá na souřadnicích času a prostoru. Tato opravdová, skutečná církev tedy zahrnuje předurčené v minulosti, přítomnosti ale i v nikdy nekončící budoucnosti. Avšak mimo těchto předurčených ke spáse jsou jiní křesťané, a to ti kteří jsou předzvěděni k zatracení (praesciti ad damnationem). Dle Husa je věřící člověk zatracen pouze na základě vlastní viny a nezodpovědnosti. Tito předzvědění proto nemohou být součástí skutečné, neviditelné církve Kristovy, nýbrž jsou součástí pouze viditelné církve, jež není církví v tom pravém slova smyslu. Věřící tak nemohl vědět ani tušit, zda je předurčen ke spáse. Měl však za všech okolností žít v souladu s božím zákonem, nedopouštět se žádných smrtelných hříchů, aby mohl být za to odměněn boží milostí a životem věčným. Takový způsob života věřícího mohl alespoň naznačovat, že by dotyčný mohl dojít spásy. Je třeba připomenout, že z tohoto pojetí a výkladu církve vycházely o 100 let později reformace 16. století, a to zejména kalvinizmus. Přestože toto učení o církvi způsobilo zásadní průlom v nazírání na toto společenství, u institucionální církve reprezentované Římskou kurií se setkalo s farizejsky předstíraným nepochopením a následným odmítnutím. Toto učení o církvi zcela zásadně a nekompromisně zpochybnilo nejen hierarchii v uspořádání církve, ale i postavení papeže i jeho kardinálského kolegia. Nezpochybnitelný argument tohoto kritického postoje se přímo nabízel a byl pohotově po ruce. Tímto obtížně napadnutelným argumentem bylo uspořádání apoštolské prvotní církve (ecclesia primitiva), která znala pouze jáhny a kněze nikoli však preláty. Éra této prvotní a nezkažené církve končí už ve 4. století. Podle Husa bylo ustanovení papeže do čela církve onou rozhodující změnou, kterou započalo období světského panování církve se všemi negativními průvodními jevy, jakým byl např. papežský fiskalizmus. Prvotní církev je tedy v podání Viklefově i Husově zrcadlem, v němž se odráží hluboká krize, v níž se církev ocitla. Kristus jako Syn boží a jako hlava církve ji usměrňuje ke vzorovému prvotnímu stavu (ad statum pristinum). Tento úkol nemůže suplovat papež spolu s kardinály a biskupy, protože to jsou nedokonalé a chybující lidské bytosti, u nichž vůbec není jisté, zda žijí v souladu s božím zákonem a zda se nacházejí ve společenství predestinovaných. Na základě této teze Viklef dospěl k závěru, že pozemská církev, církev bojující (ecclesia militans) se po vzoru prvotní církve může obejít bez papeže a všech jeho hodnostářů. Je jasné, že tato myšlenka revoluční povahy otřásající základy Petrova stolce musela být institucionální církví označena za kacířskou. Hus se však v tomto ohledu s Viklefem ne úplně ztotožnil. Hus apriori nenabádal k neposlušnosti představitelů institucionální církve. Podle Husa je třeba poslouchat pouze ty, kteří žijí v souladu s božím zákonem a nedopouštějí se smrtelných hříchů. Husovi totiž nešlo o změnu společenského řádu, ale o reformu zesvětštělé církve, která měla být počátkem znovunalezení harmonie a čistoty církve a potažmo i celé společnosti. Z uvedeného rovněž vyplývá, že Husovým cílem nebyla v žádném případě revoluce nýbrž reforma. Objektivně je však třeba konstatovat, že Husovo pojetí Pravdy ale hlavně učení o církvi predestinovaných mělo jednu velkou slabinu, jež Husa ve své podstatě přivedla až na kostnickou hranici. Tato koncepční chyba spočívala v nejednoznačnosti odpovědí na otázky, zda omylný a chybující člověk může vlastním nedokonalým rozumem vůbec posoudit, zda žije v souladu s božím zákonem a zda vydává spravedlivé příkazy a ustanovení. Otcové kostnického koncilu pochopitelně na všechny tyto otázky dávali zápornou odpověď a obhájení opačného názoru bylo velice obtížné, ne-li nemožné.

Hus vycházel z Viklefova učení rovněž při prosazování názorů týkajících se poslání světské moci, kterou Viklef bez jakéhokoli náznaku pochybnosti nadřazoval nad mocí církevní. M. Jan Hus tyto názory akceptoval takřka beze změny. Na tomto předpokladu byl založen Viklefův reformní program. Toto pojetí nadřazenosti moci světské nad duchovní sahá až ke Karlu Velikému a vzniku středověké Římské říše. Viklef však teoreticky propracoval koncepci a návod pro případ, že společenská situace není v souladu s Karolínskou tradicí. Jak by se měla za této situace zachovat světská moc, bylo dle Viklefa nasnadě. V případě, že oficiální církev sama v sobě nenalezne tolik odhodlanosti, aby našla správnou cestu k původnímu pastýřskému poslání prvotní apoštolské církve, má světská moc oprávnění, aby církev k této nezištné pastýřské službě přiměla. Světská moc reprezentovaná panovníkem a šlechtou při tom musí postupovat v součinnosti se světskými úřady ale i s duchovenstvem zachovávajícím boží zákon. Razantní zákrok proti provinilé církvi musí být proveden v souladu s božím zákonem a rovněž tak nesmí být v rozporu s celospolečenskými zájmy. Nedílnou součástí odejmutí světského panování církvi byla sipka sekularizace církevního majetku, protože nezměrné bohatství mající původ v touze vládnout nad světem, neadekvátním pozemkovém vlastnictví, církevním sipka fiskalismu, svatokupectví, mnohoobročnictví etc. byly hlavními původci hluboké krize církve. Proto bylo naprosto přirozené, že oba reformátoři nalezli v záležitostech týkajících se sekularizace církevního majetku podporu u dvorů svých panovníků i mezi příslušníky vysoké šlechty.