... pokračování ...Děkanáty jako střední stupeň relativně složité vertikální struktury duchovenstva byly většinou ústředím obcházeny, jak jsem se o tom zmiňoval již v pořadí druhém mém příspěvku. Zjednodušeně řečeno, husitům děkanáty nechyběly. Bylo to způsobeno mj. také tím, že byly obsazovány ze strany husitské, katolické, případně oběma stranami.
Děkany pro jednotlivé děkanáty měl dosazovat arcibiskup, což bylo v případě Rokycany, který též jmenoval správce duchovenstva i faráře, často zpochybňováno ze strany katolické církve, neboť jeho úřad nebyl potvrzen římskou kurií.
Toto jmenování bylo však spíš prováděno synodami, jako např. ta pražská z r. 1437 zvolila děkany pouze z potvrzených farářů.
V době, o níž je řeč, bylo děkanátů něco kolem 50 a jejich soustava byla několikráte rekonstruována.
Než se dostanu k farnostem je třeba se alespoň stručně zmínit o tzv. "
patronátním právu", které ve středověku mj. ustanovovalo
patrony kostela. Fundátor (zakladatel) kostela byl ustanoven jeho patronem, který se tak stal zároveň jeho vlastníkem se specifickými právy (později poněkud omezenými) ale i povinnostmi.
Farnosti (
osady) se dostávaly také pod vliv laiků na základě artikulu o zákazu světského panování kléru. Byly fundamentální jednotkou, v níž probíhal náboženský život věřícího. Je třeba si uvědomit, že v oné době – na rozdíl od té naší – byl věřícím každý člověk. A i ten nejposlednější a nejubožejší farník chtěl dosáhnout spásy, a tak se utíkal ke svému faráři ke zpovědi, na radu i na bohoslužby.
V husitské době si sami farnici chtěli jmenovat své faráře a zde občas docházelo ke sporu s patrony, kteří se v rámci sekularizace církevního majetku během revoluce mohli změnit. Mnohem později byl zaveden úzus spočívají v tom, že patron navrhl kněze, kterého pak schválila dolní konzistoř.
U husitů na farách zastupovali faráře také
kaplani, kteří fungovali jako pomocníci farářů. Husitští faráři a kaplani většinou vedli docela nuzný život, což vycházelo z revolučního apelu k návratu k prvotní chudé církvi.
Pak zde ještě máme funkci
kostelníků, kteří plnili roli správců farnosti, a většinou se rekrutovali z řad významných laiků. Také spravovali majetek a finance farnosti, což v souhrnu nazýváme "
záduším", z něhož se financoval provoz fary vč. kostela a skromné živobytí faráře.
Bohužel k soupisu far během husitské epochy nedošlo a o tom, že některé zůstaly dokonce neobsazeny, se dozvídáme z místních pramenů, neboť ústřední evidence se nedochovala.
Husitské kláštery – po zrušení mnoha katolických klášterů zůstalo i několik klášterů kališnických podobojí. Pokud chtěly – původně katolické – existovat i nadále, musely se přihlásit ke kalichu.
V Praze byly řeholnice soustředěny v dominikánském klášteře u sv. Anny (nemáme však zpráv o tom, co se nimi stalo po r. 1421) a řeholníci se usídlili v benediktinském klášteře Na Slovanech (Emauzy), kde později pobývali někteří kališničtí správci a také
Petr Payne. Na rozdíl od jiných klášterů zůstalo v Emauzích zachováno vybavení a příslušenství tohoto kláštera vč. obsáhlé knihovny.
Podrobnější informace o klášterech v husitské době z obecnějšího hlediska naleznete v
tomto vláknu ...