Co píše Hus v úvodu tohoto svého spisu?
"Když jsem poznal šest klamných, kacířských mínění, jimiž mnozí mohli by býti svedeni, umístil jsem úryvky ze spisů církevních autorit v Betlémské kapli na stěně, aby se lidé měli před nimi na pozoru: Prvý blud o stvoření. Druhý o víře. Třetí o hřiechóv odpuštění. Čtvrtý o poslušenství. Pátý o kletbě. Šestý o svatokupectvie. A tak prvá kapitula jest proti prvému bludu, druhá proti druhému a tak dále."

A my se v tomto vláknu budeme jednotlivými bludy zabývat v tom pořadí, jak naznačil ve svém spise mistr Jan.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Hus v této kapitole vyjmenovává, co je míněno bludem o stvoření:
1) … když blázniví kněží říkají, že mohou kolikrát budou chtít stvořit tělo Boží, že oni jsou stvořitelé svého Stvořitele
2) … když říkají, že jsou důstojnější než Panna Maria, která 1x porodila Ježíše, ale kněz ho může vícekrát stvořiti ...
3) … ba dokonce se staví i nad Ježíše Krista, když říkají, že jsou jeho stvořitelé.

K tomu Hus poznamená:
1) Stvořiti znamená něco učinit z ničeho. Bůh stvořil nebe, zemi a vše ostatní kromě sebe z ničeho, takže nic nebylo před stvořením světa, jedině Bůh („Husovo“ pojetí teorie velkého třesku – pozn. JM). A Hus pokračuje: každá věc, která není Bohem, je Jeho stvořením, ergo jen Bůh je jediným stvořitelem.

2) Stvořiti dle Bible rovněž znamená něco z jiné věci učiniti. Příkladem je stvoření člověka z hlíny zemské, tzn. co se týče jeho těla, fyzicky ho vytvořil ze země.

3) Stvořiti také znamená, obdařit člověka mocí, úřadem, např. král tvoří rytíře, biskup kněze, když mu dá Boží mocí kněžský úřad.

4) Stvořiti dále znamená, dát nějaké věci formu. Sochař dá dřevu podobu člověka či jiné věci, krejčí dá formu suknu, aby z něho byl nějaký oděv, švec učiní z kůže botu a kněz prostřednictvím slova Božího zformuje člověka tak, aby byl synem (s malým „s“) Božím. Hus píše, že tito všichni nejsou stvořiteli, ale pouhými řemeslníky, dělníky a činiteli.

Hus pak v této kapitole o 1. bludu shrnuje, že ani jedním z výše uvedených 4 způsobů kněz nemůže stvořit nejen Boha, nýbrž ani tělo Kristovo, které nemůže učiniti z ničeho, ani z jiné věci. Tělo Kristovo je totiž stvořeno Bohem v životě Panny Marie, jeho tělo nikdy nezhynulo a nemůže se nikdy znovu počíti.
Proto bloudí ti kněží, kteří se domnívají, že by se při mši mohl počíti Ježíš a pak znovu jeho tělo existovat. Bloudí ti, kteří si myslí, že jsou Boží stvořitelé důstojnější než Panna Maria.

Proti těmto bludům je tato 1. kapitola v Betlémské kapli na stěně napsána:
Sv. Augustin: "Nikoho kromě Boha není možné chápat jako stvořitele a nazývat ho tak." ...
Damascenus: "…"
Anshelmus: "Sám Bůh stvořitel jest."
Bernard v kázání Petrovi: "Tělo Kristovo se nerodí, neplodí, netvoří, ale kněžskou rukou spolu se učiní," tzn., že Bůh svou mocí a slovy, která řekne kněz, učiní, že v ruce kněze spolu bývá tělo Kristovo i způsob chleba, aniž by se tělo Kristovo znovu rodilo, tvořilo nebo počínalo, ale započne se jeho posvátná existence.
Pozn. autora příspěvku: ve zvýrazněné pasáži se Hus dotýká konsubstanciační nauky; k tomu podrobněji viz zde.

Hus dále ještě v 1. kapitole přidává napomenutí kněžím:
Proto, kněže, měj dosti na tom, že, jsa bez hříchu smrtelného, když sloužíš mši, obětuješ tělo Kristovo k Boží chvále za lidské i své hříchy, tělo, které ty nemůžeš stvořiti, ale Pán Ježíš, řka skrze tebe tato slova "Toto jest tělo mé," učiní, že chléb bude jeho tělem. Též řka: "Tento kalich" – to jest víno v kalichu – "jest krev má," učiní, že víno bude jeho krví (= ustanovení Večeře Páně, tj. eucharistie dle Lukáš 22, 19-20).
Pozn. autora příspěvku: zvýrazněná pasáž je dodatek Jana Viklefa, který Hus sice převzal, ale zároveň zásadním slůvkem "digne" zmodifikoval. K tomu podrobněji viz zde.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Hus v této kapitole o věření svého spisu píše, že kněží přikazují věřiti v Pannu Marii, ve svaté a v papeže. Nechápou, že jiné je věřiti v Boha, jiné o Bohu a jiné Bohu.
V Boha věřiti, znamená mít víru a nejvíce Ho milovat. O Bohu věřiti znamená mít Bibli jako pravé svědectví o Bohu. No, a Bohu věřiti znamená, že vše, co Bůh řekne, je třeba míti za pravdivé.

A za druhé – v žádnou věc kromě Boha nemáme věřiti ani ji milovati. Neměli bychom věřit v Pannu Marii, ani ji nejvíce milovat. Máme věřit "pouze" v to, že nám porodila Spasitele neposkvrněným početím. Ale ona je nejdůstojnější nade všemi anděli, nad apoštoly, nad pannami, mučedníky i kněžími. Hus za pannu také považuje církev svatou, která je nevěstou Kristovou, jenž je její hlavou, a Panna Maria údem oné církve. Žádný člověk, kromě Krista, syna jejího, není důstojnější než matka Boží. Tak máme o ní věřiti a také jí máme věřiti, že co ona řekla, je pravda.
Pozn. JM: tento odstavec je esencí Husova pojetí Mariánského kultu.

Také věříme Bibli, co píše o sv. Petrovi, že byl křivopřísežník, že se kál a že Kristův zákon nakonec zachoval.

A dále pak Hus v této kapitole píše:
sv. Augustin praví: "Ne ihned, kdo věří jemu (Kristovi), věří v něho; neb i ďáblové věří jemu, ale nevěří v něho. (…) Věříme Pavlovi, ale nevěříme v Pavla. (…) Co je tedy věřiti v něho? Věříce milovati, věříce jeho se přidržeti, věříce v něho znamená jíti a jeho údem se státi. Protože toto je víra, kterou od nás žádá Bůh."
Bedřich sv. praví: …
Augustin v apoštolském vyznání víry na úsek věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou říká: "To znamená, že nemá býti věřeno v církev, protože ona není Bohem, ale domem Božím."

zvýraznění: autor příspěvku

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Tento blud o hříchů odpuštění dle Husa spočívá v tom, že se kněží (mylně) domnívají, aby bylo na jejich vůli, komu by chtěli hříchy odpustit, tomu aby byly odpuštěny a komu by hříchy odpustit nechtěli, tak tomu aby odpuštěny nebyly.
Lze odpustit hříchy jenom tomu, kdo jich lituje a když mu je odpustí Pán Bůh, tj. svémocné odpuštění hříchů.

Pak je druhé odpuštění hříchů, tj. podsvémocné. Toto odpuštění hříchů přísluší pouze Kristu, jelikož on byl člověkem a jeho člověčenství je sjednáno s božstvím v jedné osobě, takže Kristus je pravým Bohem i pravým člověkem, který svojí prací, utrpením, haněním a smrtí nejohavnější trpěl pro hříchy naše. Kristus tedy může odpouštět mocí tzv. "podsvémocnou" coby člověk, neb tu moc má od božství ve svaté Trojici. Tuto moc tedy může mít jen ten, kdo je člověkem a zároveň Bohem, jak praví sv. Jan Křtitel: "Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. …" (J 1, 29)

Třetí odpuštění hříchů se nazývá služebné. Toto odpuštění bývá od kněží a je prostředkováno křtem, svatým kázáním, dobrou radou, podáváním těla Božího (svátost eucharistie), modlitbou, zpovědí a příkladem života svatého.

A konečně čtvrté odpuštění hříchů, jak píše mistr Jan ve svém spise, je odpuštění, k němuž je zavázán každý člověk, který rozumu požívá. Každý takový člověk má moc od Boha mu danou a přikázanou, aby odpustil hříchy svým viníkům, jak čteme v evangeliu podle Matouše v 6. kapitole: "Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení." (Mt 6, 14-15) To řekl Spasitel svým učedníkům, když je učil modlit se Otčenáš.

Dále pak Hus cituje církevní autority a z této pasáže vybírám následující:
Sv. Augustin: "Neodnímá hříchů, pouze samotný Kristus, jenž jest beránek Boží snímající hříchy světa." (viz výše)
Petr Lombardus *): "… Bůh nesoudí v souladu s kněžími a jejich shromážděním, ale soudí vždy podle pravdy, i v odpuštění vin, i v zadržení."
A pak Hus cituje dalšího církevního otce sv. Ambrože: "… kněz … dle výkladu Petra Lombarda nemá moci odpuštění viny ani pokuty (tj. muky) věčné, ale pouze má konat službu. (…) Ten samotný hříchy odpouští, jenž sám za hříchy umřel." (tj. Ježíš Kristus). To vše je založeno na slově Božím dle 43. kapitoly proroka Izajáše: "Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu." (praví Hospodin [Iz 43, 25])

A tak to stojí napsáno na stěně Betlémské kaple pro výstrahu bludů, že není na vůli kněžské, aby hříchy, komukoli chtějí, odpustili nebo zadrželi. Neb to je na vůli a na moci božské! Na moci Krista-člověka a na lítosti neb zatvrzelosti člověka v jeho duši, takže má-li hříšník pravý žal nad svými hříchy, tehdy mu Pán Bůh zásluhou Ježíše Krista odpustí jeho hříchy. Kněz má (pouze) raditi hříšníku, jak se má káti s ponaučením, aby více nehřešil.

* Petr Lombardus (* kolem r. 1105, † 3. 5. 1160) – italský teolog, biskup a jeden ze zakladatelů scholastiky. Jeho Čtyři knihy sentencí se staly fundamentální učebnicí teologie na středověkých univerzitách, a proto se mu dostalo přízviska Magister sententiarum.

zvýraznění: autor příspěvku

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Čtvrtý blud o poslušenství je tento, píše mistr Jan Hus ve svém spise.

Druzí lidé se domnívají, že by měli svých představených, jakožto biskupů, pánů, otců a jiných vládců duchovních i světských ve všem poslouchati, co přikážou, ať zlé, či dobré. A toho se zvláště kněží chápou, nechtíce pochopiti, že všechno zlé Bůh zapověděl a že On je nejvyšší pán. Takže když kterýkoli člověk přikáže někomu, aby učinil nějaké zlo, totiž hřích, nemá toho učiniti, protože má více poslouchati Boha než kterého člověka na tomto světě.
Naši skutkové mají býti k Boží chvále a ku prospěchu našeho spasení, a proto cokoli by bylo proti Božímu přikázání, ať by to přikázal kdokoli, nelze toho uposlechnouti.
Když si např. panna chce zachovat svůj čistý stav, nemusí poslouchati nikoho, který ji radí, aby se mocí mermo vdala.
A naopak! Když někdo přikazuje panně, aby se nevdala a ona chce vstoupit do stavu manželského, nemusí uposlechnout. Totéž platí o vdově.
Brání-li papež v kaplích kázat slovo Boží těm kněžím, kteří touží po kazatelské činnosti, a žijí ctnostným životem, nemají ho poslouchati. Tady Hus naráží na zákaz papeže Alexandra V. z prosince 1409, který svojí bulou zakázal kázání v soukromých kaplích, což se týkalo především Betléma.

Dále pak se Jan Hus dovolává svatých Augustina, Jeronýma, Řehoře, Isidora, Bernarda a dektretálů papeže Řehoře IX. (závazný zákoník pro klérus), kteří výše uvedené potvrzují.
Jan Zlatoústý tvrdí, že u preláta špatného bychom se měli vyvarovat poslušenství vůči němu. K tomu viz také sem ...
Mistr Jan Hus v těchto souvislostech odkazuje pochopitelně také na Bibli, tj. 5. knihu Mojžíšovu (Deuteronomium), na 4. a 24. kap., proroka Ezechiele, 20. kap., Matoušovo evangelium 15. a 23. kap. a Skutky 4. kap.
Základem všeho je však biblický akcent na to, že je třeba poslouchati Boha více než lidí.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

O pátém bludu mistr Jan Hus píše, že kletba je zlořečení a vyobcování a věřte, že autor ví moc dobře, o čem se vyjadřuje.
Tvrdí, že výše uvedené je dvojí, a to spravedlivé a nespravedlivé. To prvně jmenované platí o hříchu smrtelném, kdy je lidu ohlášeno, aby se s takovým hříšníkem nikdo nestýkal, dokud onoho hříchu nezanechá. To je ta pravá "kletba" neboli "zlořečení", protože zlým člověkem je ten, který nezachovává Boží přikázání. Tento trest se také nazývá "vyobcování", neboť člověk pro smrtelný hřích je z obce svaté (z církve – pozn. JM) vyvržený po celou dobu, po kterou disponuje hříchem smrtelným.
Z uvedeného logicky vyplývá, že nespravedlivá, křivá kletba je ta, která je uvalena na člověka bez smrtelného hříchu. Křivá kněžská kletba nastává v momentě, kdy i prostý člověk pozná, že taková kletba více škodí těm, kteří zlořečí nebo vyobcovávají než těm, již nespravedlivou kletbou trpí. Je-li člověk hříchem smrtelným nevinný a chtějí-li ho tímto způsobem odstrčit od pravdy Boží a on stojí pevně a obětavě na svém stanovisku a tu kletbu pokorně trpí, tak mu kletba neškodí, ale prospívá k spáse jeho duše.
Tady na tomto místě, jakoby betlémský kazatel psal sám o sobě.

To vše Hus dokládá příklady z Bible, např. z 5. knihy Mojžíšovy, 28. kap., Davidova žalmu 118., proroka Izajáše, 59. kap., 1. epištoly apoštola Pavla do Korintu, 16. kap., verš 22 i z jiných pasáží.

Na potvrzení svého výkladu mistr Jan jako obvykle uvádí ještě i to, co je napsáno na stěně Betlémské kaple.
Jako příklad uveďme sv. Augustina: "Nepravá kletba kletého neuráží, alebrž toho, jenž klne." Obdobně se vyjadřuje i papež(!) Gelasius (Hus však neuvádí který v pořadí).
Dále pak sv. Jeronýma: "Ty, jejichž hříchové jsou zjevní, ze sboru (církve – pozn. JM) vylučujme. Ale kde hřích zjevný není, vyloučit ze sboru nikoho nemůžeme, abychom snad, vytrhajíce koukol, nevytrhali s ním i pšenici."
A takto praví Ježíš v 5. kap. Matoušova evangelia: "Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích …" (Mt 5, 10-12)
Na této pasáži z Matoušova evangelia a podobně i na evangeliu dle Lukáše, 6. kap. Jan Hus dovozuje, že spravedlivý člověk se nemusí báti, že by mu uškodila křivá kletba. Naopak má se radovati a veseliti, že se mu skrze toto příkoří připravuje odměna blahoslavenství.

V této části svého traktátu se Hus ještě dovolává také sv. Řehoře, starozákonních autorit a sbírky morálních ponaučení z Disticha Catonic (Catonova dvojverší). Z uvedeného vyplývá, jaký obrovský záběr tvořilo autorovo vzdělání.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Kdo pozorně sleduje tento malý seriál, tak zjistí, že jsme konečně dokráčeli k poslednímu, šestému bludu.

Hus v této kapitole vysvětluje, co znamená slovo "svatokupectví" a od čeho byl odvozen jeho latinský ekvivalent "simonie". K tomu na tomto DF podrobněji viz také SEM.

Hus mj. v úvodu píše, že ruku v ruce se svatokupectvím jde i "svatoprodávání". Synonymy pro kupce je prodejce, kupující a trhovec. Latinské slovo simonie je odvozeno od Šimona, který si od apoštolů chtěl za peníze koupit moc Ducha svatého, aby také on, když na někoho vloží své ruce, přijal Ducha svatého. Šimon byl apoštolem Petrem příkře odmítnut s tím, že Boží dar nelze získat za peníze (Sk 8, 18-24).
Svatokupectví se tedy vztahuje k velice neblahému bludu, když lidé kupují resp. prodávají svatou věc, protože chtějí kupovat resp. prodávat neprávem tak, jak o tom mistr Jan psal již v Knížkách o svatokupectví, dokončených 2. 2. 1413.
Hus rozhodně tvrdí, že svatokupectví je veskrze nemravná vůle duchovní věc proměniti za světskou.
Každý, kdo káže, křtí, mši slouží, modlí se, zpovídá, uděluje pomazání, ruce vkládá, světí kněze, kostely, kalichy, oltáře, ubrusy, biřmuje, uděluje církevní úřady, pohřby prodává v kostele, kapli, či na hřbitově nebo pro službu, pro dary, nebo kvůli tělesné náklonnosti k církevním úřadům pomáhá nezřízenou žádostivostí, je svatokupec, resp. svatoprodavač, protože má zlou žádostivost, aby duchovní věc proměnil za tělesnou, totiž za peníze nebo za jiný tělesný požitek, nebo za ocenění a za bídnou přízeň.
A naopak: kdo žádá nemravně proměnit tělesnou věc za duchovní, jakožto peníze, služby, dar, který za kněžství, za biskupství a za jiné věci výše jmenované, je svatokupec, protože chce míti duchovní, posvátnou věc za věc tělesnou.

Ve výše uvedeném Jan Hus velice pregnantně – i pro méně chápavé – objasnil, jak se věci mají s neblahým fenoménem oné doby, tj. svatokupectvím.
Tento blud je také vysvětlen na stěně kaple Betlémské.

"Svatokupectví je nemravná vůle proměnit duchovní věc za světskou."
Dále pak je doloženo svědectví papežů Lva a sv. Řehoře i svatých Remigia, Ambrože, Cypriána, Isidora o svatokupectví.
Např. papež Alexandr nekompromisně tvrdí, že svatokupci mají býti trestáni přísněji než jiní hříšníci, tzn. od chrámu Božího, tedy od svaté církve daleko zavrženi mají býti.
Pozn. autora tohoto příspěvku: je zřejmé, že i papežové tento velký nešvar v církvi viděli a kritizovali. Když se obdobné kritiky dopustil Hus, byl nazván kacířem.
A papež Innocenc, nevíme, který v pořadí, píše: "Ač kdo nebo kdož prebend neb převorství neb děkanství neb důstojenství některého kostelního neb svátosti kostelní, jakožto křižma neb oleje svatého a svěcení oltářů neb kostelů, skrze zlořečenou žádost lakomství penězi nabyl, důstojenství neoprávněně nabytého buď zbaven! ..."

V závěru této pasáže je vysvětleno na biblických odkazech, kdo jsou balámité, gezité, skarioté neb judité a simoniaci (viz výše slovo "simonie").

zvýraznění: autor příspěvku

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)