Z Markova evangelia je vidět, jak se Ježíš vypořádal s kupčíky v chrámu:
''Přišli do Jeruzaléma. Když vešel do chrámu, začal vyhánět prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků a stánky prodavačů holubů; nedovoloval ani to, aby někdo s čímkoliv procházel nádvořím. A učil je: "Což není psáno: 'Můj dům bude zván domem modlitby pro všechny národy'? Vy však jste z něho udělali doupě lupičů." ... ''
(Mk 11, 15-17)
Také v husitských časech církev využívala Boží stánek tak, že se neštítila z něho udělat trh - trh s odpustky. Boží bojovníci vyháněli prodavače odpustků a v kostelech pak kázali česky.

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Ony to táborské ženy občas dotáhly do opačného extrému:
12. července 1420 (tedy dva dny před rozhodujícím střetnutím na Vítkově) provedla Zikmundova uherská jízda překvapivý výpad k vypálenému kartusiánskému klášteru na dnešním Smíchově a podle (patrně autentického) listu markraběte míšeňského:
"řečených kacířů přitom zabili více než sto a zajali 156 žen, které měly vlasy zastřižené jako muži a byly opásány meči a kameny v rukou, kalhoty a holinky měly, část jich byla upálena"

_________________
De omnibus est dubitandum.

Odpustky pořád existují, katolická církev je však již neprodává, nýbrž rozdává. Stačí proběhnout předepsané kostely a pomodlit se tam předepsané modlitby.

_________________
De omnibus est dubitandum.

Prosím, zná někdo historii tohoto hesla ("Pravda Páně vítězí"), s tím "Páně" uprostřed ?

_________________
Pravda Páně vítězí !

S heslem "Pravda Páně vítězí", latinsky Veritas Domini vincit, je to docela zapeklitý problém – větší, než by se na první pohled zdálo.
Toto heslo je připisováno Janu Rokycanovi a dokonce od něj ho prý převzal i Jiří z Poděbrad. Že by ho král Jiří od svého přítele Rokycany převzal, na tom by nebylo vůbec nic divného, ale to by ho nejprve Jan Rokycana musel "vymyslet" a pak i aplikovat.
Prý tento nápis nechal Rokycana zvěčnit na průčelí staroměstského chrámu Panny Marie před Týnem, jako součást provokativní reakce na zrušení kompaktát v r. 1462. Petr Čornej však o "pravdě Páně" ve výše uvedené souvislosti uvádí "pouze" heslo Veritas vincit, resp. Veritas vincet. (P. Čornej, M. Bartlová, str. 205) a domnívá se, že rozšířené znění o slovo "Páně" pochází až z 19. století.

Já se mohu v lehce biblické úvaze pouze zamyslet nad tím, z čeho toto heslo mohlo vzniknout. Je průnikem zkráceného 12. verše ze 3. kapitoly Třetí knihy Ezdrášovy (Starý zákon) a výroku Páně "Já jsem ta cesta, pravda i život." ze 14. kapitoly Janova evangelia (Nový zákon). K tomu viz také Husovo pojetí Pravdy ...

BTW. Toto heslo patrně jako odkaz na husitskou tradici je součástí Duchovní služby Armády České republiky.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Pasáž z Knihy soudců pojednávající o prorokyni a soudkyni Deboře, v Bibli jediném staroizraelském vykonavateli práva ženského pohlaví, patří mezi významné biblické inspirace. Husiti ji citovali nejen v revoluční době, nýbrž i v předrevoluční době, jak z následujícího vyplyne ...

"Po Ehúdově smrti se Izraelci dále dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. I vydal je Hospodin napospas Jabínovi, králi kenaanskému, který kraloval v Chasóru. Velitelem jeho vojska byl Sísera; ten sídlil v Charóšetu pronárodů. I úpěli Izraelci k Hospodinu, protože Jabín měl devět set železných vozů a po dvacet let Izraelce krutě utlačoval. Toho času v Izraeli soudila prorokyně Debóra, žena Lapidótova. Sedávala pod Debóřinou palmou mezi Rámou a Bét-elem v Efrajimském pohoří a Izraelci za ní přicházeli, aby je soudila. Ta poslala pro Báraka, syna Abínoamova, z neftalíjské Kedeše, a naléhala na něho: 'Sám Hospodin, Bůh Izraele, ti přikazuje: „Táhni hned na horu Tábor a vezmi s sebou deset tisíc mužů z Neftalíovců a Zabulónovců. Já k tobě přivedu k potoku Kíšonu velitele Jabínova vojska Síseru i jeho vozbu a jeho hlučící dav a dám ti jej do rukou.“'"
...
"Když ohlásili Síserovi, že Bárak, syn Abínoamův, vystoupil na horu Tábor, svolal celou svou vozbu, devět set železných vozů, i všechen lid, který měl v pohotovosti, z Charóšetu pronárodů k potoku Kíšonu. Debóra vyzvala Báraka: 'Připrav se, toto je den, kdy ti Hospodin vydal Síseru do rukou. Hospodin sám vytáhl před tebou.' I sestoupil Bárak z hory Táboru a za ním deset tisíc mužů. Hospodin ostřím meče uvedl ve zmatek Síseru a všechnu jeho vozbu a celý tábor před Bárakem. Sísera seskočil z vozu a prchal pěšky. Bárak pronásledoval vozbu a tábor až k Charóšetu pronárodů. Celý Síserův tábor padl ostřím meče, nezůstal ani jediný." (Sd 4, 1-7.12-16)

úvod:
Debóra znamená v hebrejštině Včela a patří v Bibli mezi tzv. zvěstná jména, tj. jména nesoucí jakési poselství.
Včela tady však neznamená jen pilný hmyz, který produkuje med, produkt nesmírně zdravý a dobrý. Med totiž nebyl chápán jen jako dobrůtka, kterou s oblibou konzumujeme a z níž se dělá medovina, med byl především symbol nového, budoucího věku. Debora (Včela) je tedy ta, s níž, resp. prostřednictvím které, přichází něco nového a dobrého od Boha. Kromě toho včela a její produkt představovaly v oněch dobách starověku rovněž cosi vladařského. V Egyptě se pro označení panovníka používal výraz "Kníže Včela", Sparťané ukládali mrtvé krále do medu a Izajáš praví o Mesiášském králi: "Bude jíst smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volit dobré." (Iz 7, 15)
V citovaném biblickém textu čteme, že je "Debóra, žena Lapidótova". A "lapidót" znamená v hebrejštině "pochodně", takže Debora byla vlastně "ženou pochodní", jinými slovy tou, která přináší světlo do temnot, je tím světýlkem na konci tunelu a je tedy personifikací naděje.
Důležitá byla pro husitské exegety (vykladače Bible) též podobnost jména Debora s výrazem "dábár", což je hebrejsky "slovo". Včelám se říká "mluvící hmyz" pro jejich důmyslný dorozumívací systém. Tak lze i Deboru vnímat jako Hospodinovu mluvící Včelu, prorokyni čehosi nového. Na Deboře, na jejím jednání, je Boží slovo velice dobře čitelné a naprosto srozumitelné především pro ty, kteří by už už chtěli rezignovat, ale naleznou odvahu, zvednou se a jdou zápasit o život. A to muselo být inspirující i pro Boží bojovníky, protože i mezi nimi se nepochybně nalezli tací, kteří možná chtěli rezignovat, např. když Zikmund se svojí obrovskou armádou oblehl Prahu.
Tím dalším, nepřehlédnutelným souslovím ve výše uvedeném textu je hora Tábor. Myslím, že není třeba více dodávat, přesto si o výkladu týkajícím se Tábora povíme více v následujícím příspěvku.

pokračování ...

Zdroj: Milan Balabán - Jímavé portréty biblických žen, vydal Kalich, nakl. a knihkupectví s.r.o., Praha 2009

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Každý den mi chodí od http://www.bible21.cz/registrace/verse jeden verš z Písma. Tak alespoň si přečtu každý den bibli, někdy si i v ní najdu, jak to pokračuje dál. Včerejší ''slovo na den'' by mohlo být inspirací i pro husity:

''Přichází chvíle a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a v pravdě. Takové totiž Otec hledá, aby ho uctívali.'' (J 4, 23)

To v duchu si myslím znamená celým svým srdcem a duší, že k tomu nepotřebují žádné okázalosti a sedět v klobouku v 1. řadě v kostele...
To v pravdě, že to dobře pochopili, že věří, že je to pravda, protože mají svobodnou vůli, a tak se přesvědčili. Že nevěří všemu slepě jenom proto, že to říkal farář v kostele.

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

... dokončení

Hora Tábor z uvedené biblické citace v předchozím mém příspěvku našla v husitských dobách dva významy, ne-li ještě více ...

V předrevoluční době to byly kopce, které se staly shromaždišti, kam směřovaly poutě na hory. Zde shromáždění se mj. nepochybně dozvídali i o Deboře - Včele a o příchodu čehosi nového (viz předchozí můj příspěvek). Tím "novým" měl být nový, spravedlivější svět, jehož symbolem může být právě ona žena se zvěstným jménem Včela. Lidé se na horách shromažďovali taky proto, aby vyslechli "dábár", tedy slovo (Boží), kterého se jim doslalo měrou vrchovatou.
No, a v revoluční době už šlo pochopitelně i o vojenské záležitosti. Na prvním místě musíme jmenovat založení Tábora, kde se shromáždí vojsko, jehož základem se stal selský lid, podobně jako tomu bylo i u armády Bárakovy, který na Debořinu radu svolal bojovníky, aby vytvořili dobrovolné, ale poté dobře vycvičené vojsko sedláků, jež by bylo schopno se postavit početní převaze a skvělé válečné technice nepřátel (900 železných vozů). Bárak se měl s vojskem shromáždit na hoře Tábor. A když nastal ten správný den, pak Bárak sestoupil z hory Tábor, aby s Hospodinovou pomocí porazil nepřítele i s těmi jeho železnými vozy.
Stejně tak husiti, když se země ocitla ve smrtelném nebezpečí první kruciáty (a pak i v dalších ohroženích), tak husitské voje opustily Tábor a vydaly se na pomoc Praze, aby Boží bojovníci rovněž s pomocí Boží slavně zvítězili nad početnějším nepřítelem ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

V každé době ženy bědovaly a bědují nad svými muži, matky nad svými syny, sestry nad svými bratry, kteří padli a padnou ve válce. Husitské ženy v husitských válkách nebyly výjimkou a to bez ohledu na to, zda se válečného běsnění aktivně zúčastnily, či nikoli ...

Takto píše ve své epištole apoštol Pavel Židům:
"... v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců; ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení. ..." (Žd 11, 34-35)
Tady apoštol Pavel vysvětluje, co znamená víra v Boha, v čem napomáhá i posiluje a naznačuje, kdo bude spasen. Tak i husitské ženy věděly, že padnout v boji za Pravdu boží znamená vzkříšení a to jim pomáhalo lehčeji snášet bol nad padlými rodinnými příslušníky ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Ještě bych se s dovolením krátce vrátil k tomuto biblickému přiběhu o sličné Júdit ...

Shrňme si v jakési zkratkovitě pojaté dějové osnově příběhu, v čem především tento příběh husitským exegetům (vykladačům Bible) a potažmo i husitským válečníkům konvenoval:
1) Pokorná a vroucí modlitba Júdit před odvážným a vysoce rizikovým činem. Husitští válečníci se před započetím boje - byl-li čas - také modlili a dokonce přijímali podobojí.
2) Júditino bezmezné spolehnutí se na Boha. Snad každý dnes ví nebo aspoň tuší, že tohle vědomí pomáhalo husitským vojskům v jejich entuziazmu a morální převaze nad nepřítelem.
3) Použití důmyslné lsti při realizaci odvážného, ale do posledního detailu promyšleného činu. Také husiti při svých bojových akcích používali často lsti, jak je všeobecně známo.
4) Finální Júditino vítězství s pomocí Hospodina (netřeba komentovat).

Podrobněji o Júditině příběhu viz tady a zde. Je v mnohém podobný příběhu o Davidu a Goliášovi. Všimli jste si toho? Husiti ano! ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Odkud pocházejí tyto dva verše z 2. sloky husitského chorálu?
Kristus vám za škody stojí,
stokrát viec slibuje,
pakli kto proň život složí,
věčný mieti bude;
blaze každému, ktož na pravdě sende.

V Kralické bibli si je můžeme číst:
''Nebo chtěl-li by kdo duši svou zachovati, ztratíť ji; pakli by kdo ztratil duši svou pro mne a pro evangelium, tenť ji zachová.'' (Mk 8, 35)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Kniha Jozue dále popisuje vítězství nad velkou přesilou přesně ve stylu polních vojsk ...

Téměř všechny bitvy končívaly útěkem křižáků, husité často ani ne v polovičním počtu je smetli v běhu. Mezi dusotem koní byl slyšet vítězný křik pronásledovatelů - běží!!! Jak to asi bylo staročeštinou bohužel nevím ...
V ekumenickém překladu čteme:
"Jediný z vás bude schopen pronásledovat tisíc mužů, protože Hospodin, váš Bůh, bojuje za vás, jak vám přislíbil.'' (Joz 23, 10)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

V Žižkově vojenském řádu z r. 1423 mj. čteme:
"Ale jestliže by kde Pán Buoh dal nepřátely přemoci a poraziti, města, tvrze, hradu dobyti, táhnouce polem nebo polem ležíce, kterých kořistí dobyti: aby ten vzatek a ty kořisti sneseny, svedeny, svezeny a na hromadu skladeny byly, kdež by bylo tomu místo ukázáno a jmenováno od starších, buďto mnoho nebo málo. A k tomu aby byli vydáni a voleni starší ze všech obcí, panských, rytířských, městčích i robotěncuov, aby věrně způsobili ty věci chudým i bohatým, a spravedlivě, jakž na koho sluší, rozdány a rozděleny byly, aby nižádný sám sobě nebral, ani co kdo zachoval. Jestli pak že by co kto vzal neboli zachoval, a to bylo usvědčeno dobrejm, svědomím, k tomu takovému chtěli by popraviti, k jeho hrdlu i k statku, buď kdož buď, žádných osob nevynímajíce, jakožto k zloději Božímu a obecnému, jakož se jest stalo Achanovi pro čepici dcer královských a pro plášť, neboli jinou smrtí, buďto kníže, pán, rytíř nebo panoše, měštěnín, řemeslník nebo sedlák, ižádného nevymlouvajice ani k vosobám hledíce a zříce, s pomoci Boží takovým činiti nad nimi pomstu."
Tento odstavec určuje, co se má stát se získanou kořistí, jakým způsobem se má uložit a je zde kladen důraz na spravedlivé rozdělení kořisti. Je zde přísně zakázáno, aby si někdo o své vůli ze společného cokoli vzal. Za porušení tohoto paragrafu hrozil až hrdelní trest padni komu padni. V této souvislosti je zmiňován "jakýsi" starozákonní Akán (Kraličtí: Achan) ...

O koho se jedná? Je to postava, o níž se píše v 7. kapitole knihy Jozue. Tento Akán se provinil obdobným činem, o němž pojednává výše citovaný odstavec z Žižkova vojenského řádu.
"Akán, syn Karmího, syna Zabdího, syna Zerachova z pokolení Judova, vzal něco z věcí propadlých klatbě. Proto vzplanul Hospodin proti Izraelcům hněvem." (Joz 7, 1)
Hospodin se tedy rozhněval a potrestal porážkou vojsko Jozuovo. Když Jozue nechápal, proč Izraelci utrpěli krutou porážku, dozvěděl se, že:
"Izrael zhřešil. Přestoupili mou smlouvu, kterou jsem jim vydal. Vzali z věcí propadlých klatbě, kradli, zatajili to a uložili mezi své věci." (Joz 7, 11)
Dále pak obdržel informaci o tom, co se musí stát a instrukci, co musí udělat:
"'... Vzhůru, posvěť lid a vyzvi jej: ‚Posvěťte se na zítřek! Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Uprostřed tebe je něco, co propadlo klatbě, Izraeli! Nemůžeš obstát před svými nepřáteli, dokud to, co propadlo klatbě, neodstraníte ze svého středu. ...‘'
Označen byl Akán, syn Karmího, syna Zabdího, syna Zerachova z pokolení Judova. Tu vyzval Jozue Akána: 'Synu, přiznej slávu Hospodinu, Bohu Izraele, a vzdej mu chválu. Doznej se mi, co jsi učinil; nic přede mnou nezapírej!' Akán odpověděl Jozuovi: 'Ano, zhřešil jsem proti Hospodinu, Bohu Izraele; učinil jsem toto: Viděl jsem mezi kořistí jeden pěkný šineárský plášť, dvě stě šekelů stříbra a jeden zlatý jazyk o váze padesáti šekelů. Vzplanul jsem žádostí a vzal jsem si to. Je to ukryto v zemi uvnitř mého stanu a stříbro je vespod.' Jozue poslal posly, ti běželi do stanu, a hle, bylo to ukryto v jeho stanu a stříbro bylo vespod. Vzali ty věci ze stanu, přinesli k Jozuovi a všem Izraelcům a položili je před Hospodina. Za účasti všeho Izraele vzal Jozue Akána, syna Zerachova, i stříbro, plášť a zlatý jazyk, i jeho syny a dcery, býky a osly, jeho brav i stan a všechno, co mu patřilo, a ubírali se s tím vzhůru do doliny Akóru. Jozue řekl: 'Zkázu, kterou jsi uvalil na nás, nechť uvalí Hospodin v tento den na tebe.' Všechen Izrael jej kamenoval; spálili je a zaházeli je kamením." (Joz 7, 13.18-25)

Pozn.: šineárský = babylónský plášť spolu se zlatým jazykem patřil do výbavy pohanských věštců, tj. byl určen k modloslužbě, která byla Izraelcům zakázána. Proto jsou tyto věci označeny jako klaté, tzn. propadlé klatbě.

Na tuto biblickou inspiraci objevně upozornila Dáša.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Toto Ježíš pravil farizeům a zákoníkům:
"... 'Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je psáno: „Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.“ Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice.' A ještě řekl: 'Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici! ...'" (Mk 7, 6-9)
(Kraličtí: "... Čistě vy rušíte přikázání Boží, abyste ustanovení svá zachovali.")

Odkazy na tyto verše ze sedmé kapitoly Markova evangelia se nepochybně objevovaly v Husových kázáních, když kritizoval tehdejší církev, která žila v rozporu s Písmem, a srdce bezbožných římsko-katolických kleriků byla na hony vzdálena Ježíši Kristu. Přestože měli přísně dodržovat celibát, srdce mnohých planula láskou k jejich kuběnám, hříšnou láskou, která nahradila bezmeznou oddanost k jejich Spasiteli. Pro veskrze negativní příklady Hus ani jeho následovníci nemuseli chodit daleko, byla jimi zaplevelena celá Praha a nejen toto město.
A dále! Nauky, které nejsou v souladu s Božím zákonem jsou "příkazy lidskými", chcete-li lidskými nálezky. Katolická církev nahradila přikázání Boží (lidskou) tradicí, kterou připojila jako jakýsi apendix k Písmu, nechceme-li rovnou napsat, že nadřadila. Poslední citovaný verš je dokladem toho, jak sofistikovaně církev nakládala s tradicí, která byla zakomponována do jejího pojetí zákona Božího a jejich dogmat.
Na první pohled je i laikovi patrné, jak tyto verše, které čteme u evangelisty Marka, umožňovaly výmluvně argumentovat nejen Husovi, nýbrž i husitským kazatelům, nesmlouvavým kritikům tehdejší církve a v neposlední řadě i obhájcům čtyř pražských artikulů na koncilu v Basileji.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

"Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele." (J 15, 13)

Když si místo slůvka "přátele" dosadíte "bratry" resp. "sestry", tak již netřeba blíže vysvětlovat, jak asi mohli být Boží bojovníci inspirováni těmito Ježíšovými slovy z patnácté kapitoly Janova evangelia ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)