JM píše:
(...) Diviš se Húsky naprosto klidně zeptal na jeho názor na svátost oltářní. To neměl dělat, protože to, co se dozvěděl, v něm vyvolalo nelíčené rozhořčení a já se mu vůbec nedivím. Takže se Miletínek neudržel a bez váhání Húsku udeřil pěstí. (...)
Byl jsem zvědav,
co přesně bohabojného rytíře na knězově odpovědi tak rozhořčilo.
Iohannes Cladis tu výše zmiňoval bludy, které byly Martinu Húskovi kladeny za vinu:
Iohannes Cladis píše:
(…) podstatou Lokvisova učení byl názor, že Kristus má jediné tělo v nebi, nemůže se proto zároveň vyskytovat na zemi a tudíž veškerá úcta svátosti oltářní (hostii) je modloslužebnictvím. Svátost oltářní jest škvarek a motýl (= falešný peníz)! Ovšem za nejhorší vinu mu bylo kladeno, že hostii nevkládal věřícím do úst, nýbrž jim ji pokládal na ruku!! (Tato praxe je dnes - ve věku hygieny - přípustná dokonce i v římsko-katolické církvi.) (…)
Fr. Palacký událost popisuje (Díl III., Kn. XII., Čl. 3
Dějin národu českého) takto:
„Tento pán [Diviš Bořek z Miletínka]
jal se zkoušeti vězně svého sám, kterak smýšlel o svátosti těla i krve Kristovy? A když Martinek mu odpověděl, že pravé tělo Kristovo jest na nebi, dokládaje, že neměl než jedno tělo, a že tudíž hostie na oltáři, jsouce mnohé, nemohou každá býti pravým tělem Kristovým: pobožný hejtman rouhání takového snésti nemoha, počal pěstí ho tlouci, a byl by ho hned upáliti dal, leč že kněz Ambrož ze Hradce, byv přítomen, vyprosil ho sobě na Hradec k lepšímu poučení. Ale po dvounedělním vyučování a napomínání vida týž kněz, že nic neprospíval, odvezl vězně své spoutané do Roudnice a odevzdal tam arcibiskupu Kunratovi, tehdáž již husitskému, aby naložil s nimi dle ouřadu svého.“ (s. 240)
Pozoruhodné na celém případu je, že reálnou přítomnost těla Kristova v hostii po konsekraci neuznával na sklonku svého života ani
Viklef (zastávaje tzv. transsignifikační nauku, která je spojena s popíráním reálné přítomnosti), na rozdíl od všech pražských mistrů (kteří smýšleli konsubstanciačně – jako Hus či Stanislav ze Znojma - či transsubstanciačně, jako theologové cizozemští a někteří z univerzitního národa českého), jak uvádí
Stanislav Sousedík, viz
ZDE.
Pokud jde nikoli o
závěr (tj. popření reálné přítomnosti těla Kristova v hostii), ale
důvod, který Martin Húska podle líčení Palackého uvádí, jedná se o klasický argument krajních realistů ve filosofickém sporu o obecniny, jimž tato strana zdůvodňuje, proč podle ní obecniny (ideje, podstaty, „způsoby“) existují mimo, „před“ a „nad“ věcmi, ale nikoli v nich. Zdá se tedy, že stařičký Viklef by na Martinově místě dopadl podobně, zatímco mladý Viklef by byl shledán blížencem Husovým a propuštěn v milosti.
Když se z popírání reálné přítomnosti těla Kristova např. pokoušeli obvinit
Jeronýma Pražského u soudu v Kostnici, dostalo se jim na námitku zamítavé ironie:
Když je dotázán, co soudí o svátosti oltářní, odpoví lakonicky: „Předtím chléb, při posvěcování a potom pravé tělo Kristovo a ostatní podle víry.“ Někdo mu však připomněl jeho výrok, že i po posvěcení zůstává chléb. „Ovšem, ale u pekaře“, zní Jeronýmova odpověď zanikající v smíchu. (Fr. Šmahel,
Jeroným Pražský, Praha 1966, s. 176)
– Ta námitka i odpověď jsou přitom náramně zajímavé, protože podle konsubstanciační nauky, kterou zastával vedle Husa i Jeroným, opravdu podstata (staročesky „způsoba“) chleba
zůstává po konsekraci v hostii, ovšem
spolu s podstatou těla Kristova, takže námitka zřejmě opodstatněná byla, ale Jeroným využil příležitosti, že se mu jí odpůrce snaží podsunout též popírání reálné přítomnosti těla Kristova (což by ovšem byl "zjevný blud") a že může s čistým svědomím zapřít transsignifikaci s tímto popíráním spojenou.
K otázce
dělení remanenčních nauk viz úryvky z článku Stanislava Sousedíka:
Učil Hus remanenci?