V rané fázi revoluce (ale i krátce před tím) byly ženy přece jenom daleko vnímavější než muži k nově se objevivším kazatelům, kteří hlásali příchod nové doby a lepšího života. Na venkově to zase byli potulní kněží, k nimž se ženy a dívky utíkaly, aby společně hledali východiska z všedního a ubíjejícího života případně recepty na přípravu příchodu Ježíše Krista. Tyto nově se objevivší fenomény byly více patrné na straně husitské levice.
Také poutí na hory, ale především shromažďování v pěti vyvolených městech v době vrcholících chiliastických exaltací se v hojném počtu účastnily ženy a v tom byla potíž. Ženy totiž často opouštěly své muže i rodiny v jakémsi úprku za spásou a za hledáním království Božího na zemi. Bylo proto nutné na akademické půdě rozhodnout, zda manžela nevyznávajícího husitské pojetí Božího zákona, může jeho žena opustit. Věřte, že to nebylo jednoduché rozhodnutí, neboť svazek manželský mohl být posvěcen svátostí manželství před Bohem v kostele (k tomu viz také tento příspěvek). Nakonec pražští mistři dospěli z dnešního pohledu ke kontroverznímu závěru, že spása ženy musí dostat přednost před svazkem manželským.

Po vzniku Tábora spousta žen i dětí odešla do nově budované pevnosti, kde bylo možné v počínající bouřlivé době relativně pokojně očekávat Kristův příchod na zem. Když se Spasitel jaksi neznámo kde a proč zpozdil a nedorazil, ženy po boku (svých) mužů se nenávistně a s vervou vrhaly nejen do obrazoboreckých akcí ale i do účasti ve vojenských taženích, při nichž se neštítily ani upalování nepřátel Božího zákona (viz např. Chomutov).

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

... „Historie česká“ (Historia Bohemica).

Je však třeba to celé uvést na pravou míru, protože je to "drobet" složitější a poněkud jinak.
Větu, která (v parafrázi) říká o tom, že mnohá sečtělá táborská žena by zahanbila kdekterého italského kněze, najdeme v Silviově "Komentáři ke knihám Antonia Panormity o řečech a skutcích Alfonse" (V.), které byly sepsány Antoniem Beccadellim, zvaným Panormita ("Commentarii ad libros Antonii Panormitae De dictis et factis Alfonsi" in: Opera omnia, cura M. HOPPERI, Basileae 1571, str. 475 - 480)

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Byly to jen dobové předsudky nebo ještě něco dalšího, co vedlo Husa i jiné mravokárce a puritány k těmto postojům, které zaujímali vůči ženám?
No, byla to pochopitelně především Bible, kde nalézali zdroj inspirace pro přísné hodnocení nejen žen ale i svazku manželského.

V Písmu Starého zákona se jedná mj. i o tu část, kde by tohle možná nikdo ani nehledal. Je to Kniha přísloví:
"Ze rtů cizí ženy sice kape med a její jazyk je hladší než olej, nakonec je však hořká jako pelyněk, ostrá jak dvojsečný meč. Její nohy sestupují k smrti, její kroky uvíznou v podsvětí. Nevysleduješ stezku života, její stopy se motají, nevíš kam." (Př 5, 3-6)
Onou cizí ženou je zde míněna vdaná žena dopouštějící se nevěry. Zrovna tak jí ale mohla být i nevěstka.
A tyto verše z 5. kapitoly Knihy přísloví před ní varují muže a pro ony mravokárce přelomu 14. a 15. století byly bezesporu dokladem toho, že jejich názory a posléze i kazatelská činnost obsahující tyto přísně kritické názory na ženy se sklony ke hříchu, jsou tou jedině správnou cestou.

"Pij vodu z vlastní nádrže, tu, jež vyvěrá z tvé studnice. Mají se tvé prameny roztékat ven do široka jako vodní toky? Tobě mají patřit, tobě jedinému, a ne cizím spolu s tebou. Buď požehnán tvůj zdroj, raduj se z ženy svého mládí, z milované laně, z líbezné srny; její prsy ať tě vždycky opojují, kochej se v jejím milování ustavičně. Proč by ses kochal, můj synu, v cizačce, proč bys v náručí cizinku svíral?" (Př 5, 15-20)
Vidíme zde opět motiv "cizí ženy" ...
Tento až poeticky znějící text s lehounkým erotickým nádechem, který i Kraličtí přeložili obdobně, nabádá k pití jen z vlastní nádrže. Je to totiž to samé, jako se neutíkat k cizí ženě. Vlastní žena je srovnávána v tomto textu s prameny vod, které byly tak nezbytně důležité pro život v Palestině. Tím je vlastně poukázáno i na jedinečnou hodnotu ženy. Tyto verše byly tedy také důležitou oporou v husitské argumentaci založené na tezi, že i žena je Boží stvoření.
Dále je možné z tohoto textu vysledovat i akcent na význam svazku manželského, který pochopitelně i Hus - bez ohledu na svůj úzce vyhraněný názor na ženy - považoval za velice důležitý.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Při největší husitské spanilé jízdě (14. 12. 1429 - 24. 2. 1430) se objevil znenadání Prokop Holý se svým předvojem v noci na 30. ledna 1430 přímo v Bayreuthu a když přestrašená posádka před ním bez boje uprchla, následoval ji rychle místní patriciát a také sám kurfiřt, který si na prchání před husity již docela zvykl.
Ve městě zůstaly jen ženy, čímž se potvrzuje, že na ně a děti brali husité ohled, zlé jazyky ovšem potom tvrdily, že bayreuthské Amazonky navázaly s kacíři více než přátelské vztahy. Tyto pomluvy sice nelze vyvrátit, ale spíše zde bude v pozadí velký mužský stud za projevenou zbabělost.
(opsáno z dvojjazyčné Kroniky česko-bavorské hranice II od Jiřího Jánského)

12. července 1420 (tedy dva dny před rozhodujícím střetnutím na Vítkově) provedla Zikmundova uherská jízda překvapivý výpad k vypálenému kartusiánskému klášteru na dnešním Smíchově a podle (patrně autentického) listu markraběte míšeňského:
"řečených kacířů přitom zabili více než sto a zajali 156 žen, které měly vlasy zastřižené jako muži a byly opásány meči a kameny v rukou, kalhoty a holinky měly, část jich byla upálena"

_________________
De omnibus est dubitandum.

Bernard Gui mi napsal:
''Hus byl primo mysogyn, dle uceni Husa, zena byla nastrojem muze a ma byt poslusna muzi, muz ma byt poslusny Kristu.
Hus ucil: Buhu je poslusna cirkev, cirkvi a Kristu muz, zena musi byt poslusna muzi.
Zena je jako Eva, neposlusna bytost zmitana sexualnimi emocemi,a necista!Zena podle Husa nebyla ani clovekem, ale "strojem na rozeni deti", manzelkou a nebo devkou, sexualni hrackou!!! Hus byl sovinisticky a despoticky mysogyn, ktery mel nazor na zenu STEJNE JAKO PAVEL Z TARSU!!. Ten by hnal fararky. Hus neuznaval ani aby zena studovala.
Dle Husa zena nebyla ani clovekem!! MAM VSECHNU SPISY OD HUSA. Tam pise o zenach, o manzelstvi, o panenstvi.''
Přitom v církvích, které se k němu hlásí, je snad víc sester farářek než bratrů farářů.

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Nazývat Husa "mizogynem" mohou pouze dva typy lidí. Buď ti, kteří nevědí, co tohle cizí slovo znamená, nebo ti, kteří toho o vztahu M. Jana Husa k ženám vědí velice málo, pokud vůbec něco.
Kdyby se tlumočnice z předchozího příspěvku rozhlédla trochu pozorněji po našem diskusním fóru, tak by nalezla i tento příspěvek, kde se mj. píše také o vztahu mistra Jana Husa k ženám. Z příslušného příspěvku zřetelně vyplývá, že označovat Husa mizogynem je ahistorické a evidentně to souvisí s nepochopením dobových souvislostí v pozdním středověku. Hus totiž nežil v postmoderní době nasáklé feminizmem, což může být pro někoho docela překvapivé zjištění.

... asi proto, že byl až do svého odsvěcení katolíkem.
Na to bychom nikdy neměli zapomínat, ať se nám to líbí, či nikoli.
I tak ale o tomhle můžeme pouze(!) spekulovat a od toho, "co by bylo, kdyby ...", máme toto téma, dovolím si opět připomenout.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Kdo byly bekyně? Jednalo se o zbožné vdovy a panny, které jako laické "jeptišky" žily v komunitách v budovách (zvaných bekináže) blízko kostelů, ale neskládaly řeholní slib. Oddávaly se především kontemplaci, modlitbám, péči o nemocné, zejména tělesně a duševně postižené, zabývaly se získáváním almužen pro potřebné, ale také se věnovaly spisovatelské(!) a kazatelské činnosti. Po původu jejich názvu nemá smyl pátrat, protože těch hypotéz je hned několik a domnívám se, že z hlediska doby, o níž nám jde zejména, to není až tak důležité.

První písemná zmínka o bekyních u nás pochází z roku 1279 a týká se pochopitelně Prahy. Nás však zajímá především husitské období. Přelom 14. a 15. století je charakterizován nebývalým rozvojem bekináží, neboť rodící se česká reformace vytvořila příznivé podmínky pro vznik těchto ženských společenství. V metropoli se domy těchto zbožných a povětšinou gramotných žen a dívek, pocházejících zejména z měšťanského a šlechtického prostředí, objevily mj. i v blízkosti Milíčova Jeruzaléma a Betlémské kaple. Lze s jistotou tvrdit, že Husova kázání, která často obsahovala mravokárné promluvy k hříšným ženám, navštěvovaly i pražské bekyně, jimž takováto kázání nepochybně konvenovala. Jedna z těchto Husových obdivovatelek sepsala český traktát s biblickou argumentací, který se bohužel nezachoval a jehož obsahem je obrana mistra Jana Husa a reformního programu vůbec. S touto husitskou spisovatelkou patrně z řad pražských bekyní polemizoval Štěpán, převor kartuziánského kláštera v Dolanech u Olomouce. V této době se různými způsoby projevovala myzogynie (nenávist k ženám) mj. např. škodolibým zesměšňováním ženských intelektuálních aktivit, zejména těch spisovatelských. A právě této ironie jsou plné Listy husitům zmíněného Štěpána z Dolan.
Prudký revoluční příval pochopitelně nesmetl české bekyně do propadliště dějin, ale do popředí pozornosti kronikářů se postupně dostávají spíše husitské ženy podílející se na životě v husitském vojsku s důrazem na specifikum husitství, ženu táborskou.

K bekyním viz také ještě tady ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Vavřinec z Březové nám ve své kronice také podává svědectví o jedné zajímavé události, která se přihodila v červenci roku 1421 a v níž hlavní roli sehrály neohrožené ženy z farnosti při kostele sv. Petra na Poříčí. Sepsaly protestní list, který předložili radním. Protestovaly v něm proti dosazení kněží táborského rázu.
Husitský kronikář se smyslem pro dramatický detail ve své kronice píše:
"V tom čase jednoho kněze, který tehdy spravoval kostel svatého Petra Na poříčí, někteří sousedé toho kostela, nakažení táborskými bludy, z něho vyhnali, protože vykonával bohoslužby v ornátě, a uvedli tam dva, totiž Prokopa (zřejmě Holého – pozn. JM) a Filipa, táborské kněze, podezřelé s pikartského kacířství. Podobně se pokoušeli někteří přívrženci pikartů z téhož důvodu odstranit i kněze Jaroslava z kostela svatého Mikuláše na Starém Městě, zbožného člověka, a někteří světští chtěli uvésti do kostela svatého Michala na Starém Městě na prebendu kněze Viléma (stoupenec J. Želivského – pozn. JM), podezřelého z pikartského bludu, ale z vůle boží nebyli připuštěni.
Proto když to viděly zbožné v Pánu panny, vdovy a vdané ženy, že svrchuřečení konšelé přecházejí tolik a tak velkých původců zlého takřka s hluchýma ušima, svolaly z vnuknutí Ducha svatého všechny věrné služebníky pravdy a spolu se odebraly na radnici a předložily konšelům písemnou stížnost. A tu žalobu jedna panna z nich, držíc v ruce list, četla slovo od slova v tomto znění jež následuje:
'Milí páni a bratřie, prosíme … Také jednáte-li, jednajte úředníky pravé viery, aby na ně nebylo domněnie zlé o pikhardství a o šibalství (podvod, lotrovství – pozn. JM).'
A když ten list vyslechli až do konce, konšelé pobouřeni je všechny zavřeli a rozkázali jim, aby vdané ženy ustoupily zvlášť na jiné místo a druhé aby zůstaly na témž, aby je mohli, když by byly rozděleny, rychleji ukrotiti; ale ženy, odloživše ženský strach, projevily mužnou odvahu a nikterak se nechtěly dát od sebe oddělit. A tak konšelé pochopivše, že nemohou proti nim nic dělat, žádali, aby jim byl předložen list, který byl před nimi čten, ale ani ten nemohli dostati. Proto popuzeni odešli z radnice a zavřeli ženy ve světnici skoro na dvě hodiny, po nichž jim dovolili odejíti."

Tady na tomto místě své kroniky nám Vavřinec z Březové vypráví o nebojácných a emancipovaných pražských ženách, které, ač husitského smýšlení, nechtěly mít do svého kostela dosazeny kněze táborského ritu, který se jim nelíbil a s čímž kategoricky nesouhlasily. Ba co víc! Sepsaly jakousi petici, s níž neohroženě předstoupily před své radní na tehdejším magistrátu. Nepřipomíná vám to něco?
Toto kronikářovo svědectví nám podává doklad o tom, kam až se dostala emancipace umírněných husitských žen a také je zde popsán patrně první příklad petiční aktivity, dokonce ženské.

kostel sv. Petra se zvonicí dnes (zdroj: Wikipedie)

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

K tomu chci jenom poznamenat. že o tom vypráví také Petr Čornej ve své přednášce o Prokopovi Holém. Říká, že ženy na radnici udělaly takový rámus, že konšelé nevěděli co s nimi a když pak ženy spustily své ječáky tak konšelé utekli a vrátili se až za dvě hodiny až hlavy vychladly.

Ano,
je to furt stejný ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Už dávno jsem si nečetla a nepsala při světle svíčky, přitom světlo svíček zažehá jiskru představivosti a spojuje se středověkem. Tak nějak za dlouhých večerů opisovala bibli táboritská mlynářka:

''O lásce ženy táborské k bibli svědčí pietní tradice a učená domněnka, jež připisuje jednu z nejkrásnějších husitských biblí českých táboritské mlynářce, jež prý ji sama napsala. Podání, že bibli psala jakási mlynářka, zaznamenal podle Bratří Rožmberských Balbín (Bohemia docta III, 174), který ji také poprvé popsal. Bible se dostala podle zápisu v katalogu jesuitské knihovny krumlovské do Krumlova do bibliotéky Viléma z Rožmberka nejspíše r. 1591 (Blabín III, 164, pozn. 80). F. Durych viděl ještě roku 1777, kdy se bible dostala do Klementina, na ní záznam patrně z r. 1591, že ji psala jakási mlynářka. Záznam byl ověřen kdysi svědky, jejichž jména z nerozumu vzala za své. Při převazbě byly zničeny provenienční známky a ořezány okrajové arabesky. Durych píše o ní ve spise De Slavo-bohemica sacri codicis versione dissertatio r. 1777, II, 1 s ostychem a neví, zda smí vážnou rozpravu o zájmu Čechoslovanů pro četbu bible začíti druhým pohlavím. Popis bible má též Dobrovský, který ji klade do prvé polovice 15. století (Literar. Magazin II, 43) a ve svém spise Geschichte d. böhm. Sprache poprvé dodává, že ji napsala táboritská mlynářka. Ale Truhlář v Katalogu českých rukopisů universitní knihovny pražské soudí podle rázu písma, že ji napsal nějaký písař ze řemesla. Není však vyloučeno, že byla aspoň v majetku táborské ženy, neb ji mohla psáti bývalá jeptiška, jež přešla do strany táborské. Též rozšíření lidové znalosti čtení a psaní na školách táborských, kde se učily podle svědectví Příbramova i dívky, přispívá k podpoře domněnky o táborské ženě jakožto písařce bible (Bartoš, Bible v táb. kultuře 120). Konečně sama tradice, jež označila knižní skvost za výtvor vzdělané táboritky, je dokladem, že i v očích potomstva žila sestra táborská jako nadšená ctitelka bible, pravého to českého paladia.''

Anna Císařová Kolářová - Žena v Jednotě bratrské, 1942 Kalich v Praze, str. 218-19

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Typem české ženy, jež je spojkou mezi první generací utrakvistek a generací, z níž vyšly první členky Jednoty, je paní Machna Procková z Kolomut, z drobného zemanského rodu na tvrzi boleslavského kraje, manželka Jana, spolubojovníka krále Jiřího z Poděbrad a odpovědníka Rožmberků. Mikoláš Aleš inspirován Sedláčkem ji znamenitě vystihl jako hospodyni a čtenářku bible.

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Zdravím všechny ! Po letech zájmu hlavně o historii nejbližších dějin, tedy dvacátého století, se pokorně vracím ke starým dějinám - a českému středověku, mj. i díky dvěma dílům z českých luhů a hájů - monografii Jana Žižky od p.profesora Čorneje a loňské hře Kingdom Come: Deliverance. Jen tak z rozmaru, jsem si nakreslil figuru husitské bojovnice, zajímalo by mne jak moc je vzdálená od reality - nebo jestli takhle mohla opravdu vypadat. Vycházel jsem z následujících předpokladů:

Verše v chorálu "Kdož jste boží bojovníci" konkrétně tohoto:

Protož střelci, kušiníci, řádu rytířského.

Zbrojná dívka na obrázku má tedy hákovnici a pavézu. Oblečená je do drátěné košile, na ni má kápi a přes hrudník lehkou koženou zbroj. U boku má meč (měl to být jeden a půlruční). Na nohou má nohavice (každou jiné barvy) a lehké boty. Na pavéze je vyobrazená husa zahánějící antikrista. Dívka má dva dlouhé copy, svázané modrou stuhou, protože dlouhé pěstěné vlasy jsou často vídány na obrazech z pozdní gotiky zachycující mladé šlechtičny - ale jsem si vědom, že v boji by asi mohly být na překážku, takže je otázka zda by si je dotyčná neostříhala...) Má jít o dámu z vyšší kališnické vrstvy, šlechtičnu nebo měšťanku, která si může dovolit nákladnější výstroj a výzbroj, nežli prostá selka. V podstatě je oblečená podobně jako mužský vrstevník z vyšší třídy. Inspirací samozřejmě byla sv. Panna Orleánská (Jana z Arku), která do bitvy oblečená jako muž a taky trochu kostýmy ženských postav ze hry Zaklínač 3 (která je situovaná někam do fiktivního středověku ve 14.-15.stol.) a popravdě jsem vycházel i z premisy, že bohatší otec, bratr nebo manžel, pokud by povolil své dceři, sestře nebo choti účast v ideovém i lítém boji, jistě by na její výstroji a výzbroji nešetřil. Nepředpokládám však, že byť žena bohatá by měla plátovou zbroj - tu (snad ?) nosila jen Jana z Arku (která se opravdu podílelal fyzicky na bojích) a z pozdějšího období (ovšem jen v podobě hrudního pancíře (kyrysu ?) v ní bývá (ve filmech) zpodobňována královna Alžběta I. (což je ale už o sto let později) a má ji jen během svého slavného proslovu na pláži před očekávanou invazí Španělů do Anglie (kdy mluví o tělu slabé ženy ale srdci a žaludku krále).

Mohla tedy takhle nějak husitská válečnice z vyšší vrstvy vypadat, nebo realitě by spíš odpovídal ženský šat po vzoru cepnic a sudličnic ? Nebo je to kresba až moc feminizovaná a spíš (i když jsem se snažil vycházet z nějaké historické premisy) na pomezí fantazy ? Předpokládám že krom již několikráte zmíněné Jany z Arku a právě husitských vojsk se dívky a ženy v žádné středověké armádě bojů neúčastnily (a koneckonců víme, jak to nakonec s Johankou za její úspěchy na poli válečném - i nošení mužského šatu - skončilo...). Ve své podstatě jsou "Táborské ženy" asi na tehdejším bojišti velkou kuriozitou. (Ono když se to tak vezme dnešním pohledem, husité byli v podstatě povstalecká armáda - a různé ozbrojené milice, nebo polovojenské jednotky verbují do svých armád ženy i dnes.) Ovšem pokud to vezmeme opravdu čistě teoreticky - žena oblečená v "panošském" šatu je asi na bojišti více obratná, nežli žena v čistě v lidském rouchu...

Předem díky za odpovědi !

Jiří z Poděbrad byl opovědník Rožumberků.