Jan Roháč z Dubé

[1380 – 09.09.1437]

Pocházel z velice rozvětveného rodu pánů z Dubé, erbu zavinuté střely (nezaměňovat se zkříženými ostrvemi) a jeho otcem byl patrně Ondřej z Dubé. Protože jeho zboží na Vlašimsku a v Posázaví nepatřilo zdaleka mezi největší, již před rokem 1420 patřil mezi vyšehradské many, kteří v případě vojenské potřeby rozšiřovali posádku této pevnosti. Je velice pravděpodobné, že na Vyšehradě se seznámil s Janem Žižkou, nedaleko jehož domu na Novém Městě stál i dům Roháčův, a s dalšími pozdějšími husitskými spolubojovníky.

Roháčovo jméno začalo být všeobecně známé až po vypuknutí revoluce. Po bitvě na Vítkově ho zastihujeme už na táborské straně vedle Žižky, jenž ho obdařil svojí důvěrou. Po dobytí Lomnice nad Lužnicí na podzim 1420 Žižkovým vojskem, byl zde právě Roháč jmenován hejtmanem. Při hádáních mezi tábory a pražskými mistry ve Zmrzlíkově domě stojí pevně na pozicích táborského radikalizmu. Jako přední táborský hejtman se zúčastnil jednání památného sněmu v Čáslavi v červnu 1421. V roce 1423 ho nacházíme mezi signatáři Žižkova vojenského řádu a o rok později se Jan Roháč z Dubé zúčastnil bitvy u Malešova, a to pochopitelně na Žižkově vítězné straně. Po Žižkově smrti hájil věrně odkaz svého nejvyššího hejtmana. Účastnil se bitvy u Ústí nad Labem v r. 1426. Ještě před touto bitvou stačil obsadit Českou Lípu, Mimoň a Bělou pod Bezdězem. Nejpozději v r. 1427 se stal čáslavským hejtmanem. Také od tohoto roku mezi sirotky Roháčova hvězda pomalu pohasíná s tím, že je uvolněn prostor pro jinou osobnost, ambiciózního Jana Čapka ze Sán. Poslední badatelské závěry to vysvětlují tím, že se Roháč odmítal identifikovat s novým nastupujícím trendem nastoleným brilantním politikem, diplomatem a vojevůdcem Prokopem Holým. U věrného Žižkova druha se patrně jednalo o fatální nepochopení situace, která nastala po r. 1425.

Přesto Roháč nabyl docela slušného majetku. Během husitské revoluce získal další panství většinou sekularizací církevního majetku, což bylo pochopitelně v časech revoluce naprosto běžné. Jednalo se o zboží v Tehově, deset vesnic v okolí Říčan a pět vesnic se statkem v Chlístovicích, těsném sousedství Sionu, hradu se starozákonním biblickým jménem. Sion se stal správním centrem chlístovického zboží a bylo odtud blízko i do Čáslavi, kde byl, jak je uvedeno výše, hejtmanem. Pro hluboce věřícího husitu věrného odkazu Husa i Žižky představoval Sion lokalitu, kde bude nadále uplatňován Boží zákon, jehož dodržování je nutnou cestou ke spáse. Po přijetí Jihlavských kompaktát v r. 1436 musel Roháč svůj Sion vnímat jako jeden z posledních ostrůvků nejen božích bojovníků, ale i božích pravd, které byly v Basileji proměněny dle Roháče a jemu podobným za drobné. Sion měl však několik velice nezanedbatelných nedostatků. Byl spíše sídelním hradem bez věží než pevností s dobře vybudovaným fortifikačním systémem. Navíc měl nevýhodnou polohu a neměl vlastní zdroj pitné vody pro případ obležení. Svojí architekturou hrad názorně odkazuje na dobu, v níž vznikl. V r. 1436 Roháč je vlastníkem pouze chlístovického zboží a domu v Praze. Po zkrocení odbojného Hradce Králové bylo nutné se vypořádat i s Janem Roháčem, který nesmířen se stavem po vyhlášení kompaktát, začal ze Sionu vést záškodnickou válku proti svému králi. Z hlediska Zikmunda ale i tehdy platných zákonů mohl a nakonec i byl Roháč stíhán jako „zemský škůdce“. Pohár trpělivosti Zikmundovi přetekl v dubnu 1437, kdy mu Roháčova družina údajně ukořistila zásilku uherského vína a stádo volů. Hejtman Hynce Ptáček z Pirkštejna se svým vojskem na počátku května přitrhl k Sionu. Navzdory nervózním královým urgencím byl hrad dobyt a následně vypálen až 06.09.1437. Jisté ohledy k Roháčovi mohl mít i sám velitel obléhatelů, a to vzhledem k údajnému příbuzenskému vztahu k majiteli hradu. Dne 8. září byl Roháč s dalšími zajatci ze Sionu předán na Staroměstskou radnici a 9. září spolu s dalšími popraven pro šlechtice ponižujícím trestem, oběšením.