Husitství ve Slezsku

Úvod

V pokračování tématu vedlejších zemí Koruny české a husitství tentokrát zavítáme do bývalé korunní země, která dnes již z větší části nepatří k českému státu, nýbrž je stabilní a pevnou součástí státních celků našich severních sousedů Německa a zejména Polska. Ve středověku a raném novověku se však jednalo o důležité politické, hospodářské a kulturní centrum Koruny české. Vývoj v této vedlejší korunní zemi byl značně odlišný od vztahů Moravy a pražského centra, což se nejvíce projevilo právě v husitském věku, kdy Slezsko stálo na straně protihusitského bloku. Není proto nutné pochybovat o tom, že o dalším osudu české Koruny se rozhodovalo právě zde.

Stručný vývoj Slezska

Slezsko nám bylo již od počátku zemí velmi blízkou, neboť v 6. století bylo osídleno slovanskými kmeny, což do budoucna vytvářelo možnost připojení zdejšího geograficky dobře položeného území k větším státním celkům, které ve střední Evropě později vytvořili okolní Slované. Slezsko se tak už v raném středověku stalo předmětem zájmu českého a polského státu. V tomto období platilo, že převahu v slezském prostoru měla ta země, které momentálně vládl schopnější panovník, jenž se uměl prosadit na poli diplomatickém a vojenském.

Přemyslovci však koncem raného středověku získávali převahu, neboť počínaje polovinou 12. století docházelo v Polsku k silnému úpadku centrální vlády a teritoriálnímu tříštění Slezska na jednotlivá knížectví, kterým vládla převážně knížata z rodu Piastovců. Když v roce 1241 navíc utrpěla slezská knížata katastrofální porážku od Mongolů v bitvě u Lehnice, ocitla se větší část Slezska v politickém úpadku. Do této situace tak vstoupili velcí přemyslovští králové 13. věku, kteří usilovali o připojení slezských knížectví k Českému království formou lenních vazeb. Přemysl Otakar II. svou uvážlivou politikou vůči Slezsku a Piastovcům připravil půdu pro svého syna Václava II., jenž připojil řadu slezských knížectví k českému státu, přičemž se v roce 1300 dokonce stal polským králem, což významným způsobem zvýšilo legitimitu české přítomnosti ve Slezsku.

V duchu této politiky pokračovali i Lucemburkové, kteří prostřednictvím krále Jana v letech 1327 – 1335 opanovali většinu slezských knížectví. Tehdejší polský král Kazimír III. Veliký potvrdil Lucemburkům, že polská strana rezignuje na Slezsko výměnou za odstoupení českých nároků na polský královský titul. Jelikož i samotná orientace slezských knížat na Prahu byla silná, neboť České království tehdy představovalo skutečnou středoevropskou velmoc, která dokázala svým lénům zajistit mír, klid a prosperitu, stala se zdejší česká expanze mimořádně úspěšnou a dlouhodobou. Proces připojování Slezska k českému státu ale úspěšně završil až Karel IV. roku 1348 mírem v Namyslově, který zároveň českému králi sňatkem s Annou Svídnickou v roce 1353 přinesl dědickým nárokem poslední dosud nezávislá slezská knížectví Javorsko a Svídnicko. Rok 1348 tak byl počátkem české Koruny a stanovení pravidel česko-slezských vztahů. Český panovník totiž ve Slezsku nevládl přímo, nýbrž prostřednictvím svých leníků, jimiž bývali zpravidla potomci bývalých panujících slezských knížecích rodin.

Slezsko se i přes bouře věků stalo součástí české Koruny až do poloviny 18. století. Za vlády císařovny Marie Terezie však Rakousko přišlo na úkor dravého Pruska o většinu slezského území. Pouze menší část Slezska (cca o rozloze 4 459 km² a se zhruba 1 mil. obyvatel), označovaná jako Rakouské, později České Slezsko, zůstala s titulem země součástí české Koruny. Hlavním zemským městem se stala Opava. Po vzniku ČSR v roce 1918 připadlo právě toto území k nově obnovenému českému státu.

Slezsko před husitskou revolucí (do roku 1419)

Připojení slezských knížectví k českému státu a vytvoření české Koruny změnilo politickou mapu střední Evropy. České království v ní zaujalo velmocenské pozice a Lucemburkové, kteří navíc drželi v rukou korunu římských králů, se stali jednou z nejvýznamnějších dynastií té doby.

Úspěšná vnitřní politika Lucemburků se za vlády krále Jana a jeho syna Karla IV. projevovala mimo jiné i tím, že se na veřejném dění v české Koruně i na mezinárodním poli úspěšně podílel nejeden slezský vládce. Slezská knížata využívala svých schopností i příbuzenských vztahů s Přemyslovci a Lucemburky, aby si dokázala v Praze zajistit důstojné místo. Za vlády krále Václava IV. (1378 – 1419), jímž začíná husitský věk, to byli zejména Boleslav IV. Lehnický, a Jindřich VIII. Břežský. Oba spojili své zájmy s lucemburským dvorem a dlouhodobě působili v okruhu politických rádců a diplomatů stárnoucího císaře, později na počátku vlády jeho syna. Významného postavení v Praze za Václava IV. dosáhl také Přemysl I. Těšínský, který se například podílel na dojednání sňatku královniny sestry Anny s anglickým králem Richardem II. Byl to tedy slezský kníže, kdo měl velké zásluhy na povznesení doposud nevýznamných česko-anglických vztahů na novou úroveň, díky které se již zanedlouho mělo do Čech zprostředkovaně dostat učení anglického teologa z Oxfordu Johna Wycliffa.

Slezsko zůstalo po většinu vlády Václava IV. ušetřeno velkých otřesů, ale nemohlo se vymanit z regionu, který na sklonku 14. století zasáhla krize pozdního středověku. Velkým problémem Slezska byla zejména dlouhodobá neschopnost zajistit bezpečnost cest před loupeživými bandami, které narušovaly mezinárodní obchod. Dopady v oblasti hospodářské pociťovala zejména města. Ani nařízení, že si velká slezská města mohou na svou ochranu postavit vlastní oddíl ozbrojenců, nepomohlo situaci vyřešit. O tom, že ve Slezsku nepanuje žádná idylka, se mohl ostatně na vlastní oči přesvědčit i sám Václav IV., když se v roce 1380 ocitl v centru dění tzv. pivní nebo také „kněžské“ války. Vše začalo zdánlivě nevinně. Církevní představitelé vyhlásili nad zemskou metropolí Vratislaví interdikt na protest proti konfiskaci několika sudů svídnického piva. Ve městě se však zrovna nacházel král i s celým svým dvorem. Václav ve své prchlivosti vratislavským měšťanům nařídil, aby v odvetě vyrabovali místní domy kanovníků a církevních prelátů. Napětí ve městě i v celém Slezsku trvalo až do roku 1382, kdy byl do celého sporu nucen zasáhnout papežský nuncius.

A snad právě obava představitelů vratislavské diecéze z dalších nepokojů měšťanů a chudiny vedla k nastolení tvrdého kurzu vůči všem narušitelům světského pořádku a projevům náboženské hereze. Už v roce 1398, kdy se v Praze teologičtí mistři teprve seznamovali s učením Wycliffa, vzplála ve Vratislavi první kacířská hranice, na které skončil místní viklefista. Že nebyly obavy vratislavské diecéze liché, ukazuje krvavý převrat z roku 1418. Rozhořčení vratislavští řemeslníci tehdy povstali proti neoblíbené patricijské vládě a dobyli městskou radnici. Někteří z radních byli vyhozeni z oken, jiní zajati a sťati. Událost v mnohém připomínala první pražskou defenestraci z roku 1419 a dnes se obecně soudí, že se o rok později stala husitským radikálům v pražských městech inspirací. Nově ustanovená rada spravovala Vratislav až do příjezdu krále Zikmunda na počátku roku 1420.

Je velkým paradoxem, že sociální napětí a krizové jevy sledujeme ve Slezsku výhradně prostřednictvím Vratislavi. Ve zbytku země byl relativní klid. Slezská knížata totiž za pasivního Václava IV., který do této části české Koruny během své dlouhé vlády zavítal jen zcela vzácně, do značné míry převzali roli nejvyššího soudce i kata. Už na přelomu 14. a 15. století mezi sebou jednotlivá knížata uzavírali landfrýdy, které někdy dokonce vystupovaly jako samostatné zahraničně politické subjekty. V roce 1396 Přemysl Těšínský například jménem slezských knížat uzavřel s polským králem dohodu o potírání pohraničních rozbrojů. Knížata se však v žádném případě neobracela proti zájmům krále. Naopak, slabý a neprůbojný český král měl ve Slezsku velké sympatie až do své smrti. Když byl v roce 1402 zajat svým bratrem Zikmundem, došlo ve Slezsku na jeho podporu k utvoření celozemského spolku knížat, rytířů a měst v čele s Ruprechtem I. Lehnickým a Bernardem Falkenberským. Ten měl zároveň dbát o mír a bezpečnost v zemi. Roku 1403 se dokonce Ruprecht Lehnický spolu s knížaty Bolkem a Mikulášem Minsterberskými nabídli rakouskému vévodovi Albrechtovi IV. Habsburskému jako rukojmí za vězněného krále. To se také stalo, ovšem na rozdíl od Václava, který ze zajetí uprchl ještě téhož roku, výše zmiňovaní rukojmí museli na habsburském dvoře nedobrovolně setrvat až do roku 1404.

První válečná léta a počátek slezského „odcizování“ (1419 – 1427)

Až doposud bylo možné mluvit o pevném a přátelském poutu Českého království a slezských knížectví, které pomáhalo na politické mapě Evropy pevně zakotvit českou Korunu jako stabilní a vnitřně jednotný prvek. Rok 1419 a následující léta však znamenala příchod četných rozporů a vzájemného odcizování obou zemí, které se již nikdy nepodařilo plně odstranit.

I když výbuch husitské revoluce v roce 1419 zastihl Slezsko v situaci nepříliš odlišné od té, která panovala v Čechách, slezský prostor se prakticky ihned ocitl v táboře odpůrců husitismu. Vzdalování se Slezska od české reformace vykonala své a i přesto, že se slezská veřejnost mohla s myšlenkami Husových předchůdců a následovníků seznámit, reformní proud zde nezískal žádné větší sympatie ani zastání. A to jak u prostého obyvatelstva, tak ani u nobility a samotných slezských knížat. Vliv měla v tomto ohledu nepochybně také jazyková a kulturní bariéra, neboť akcent husitství, ačkoli samotný reformní program měl univerzální charakter, byl vzhledem ke kořenům a průběhu reformace výrazně český. Poté, co se proti českým kacířům jasně vymezila slezská knížata, nebylo nejmenších pochyb o tom, že se Slezsko nejen nepřipojí k Praze, nýbrž dokonce vůči ní zaujme nepřátelský postoj. V čele protihusitské kampaně se zákonitě ocitla Vratislav, město s velkou převahou německého obyvatelstva, negativní zkušeností se vzpourou neprivilegovaných vrstev a hlavně s dlouhodobě agresivním kurzem zaměřeným vůči viklefistům a husitům.

Není tedy náhodné, že se právě ve Vratislavi v únoru a březnu 1420 odehrávala horká fáze protihusitské kampaně vedená představiteli církve a světské moci v čele s římským a uherským králem Zikmundem, dědicem českého trůnu. Poté, co Zikmundovi holdovala Morava a přijala jej za svého pána, se ryšavý Lucemburk vydal do Slezska, aby se ujal dědictví i ve zbylých vedlejších zemích Koruny české. Byl to chytrý kalkul, neboť hlavním záměrem Zikmunda a církve byla naprostá izolace kacířských Čech a brzké zorganizování kruciáty, jež měla ohněm a mečem eliminovat husitský odpor, který Zikmundovi znemožňoval ujmout se českého trůnu. Zikmund ve Vratislavi ukázal tvrdost, rozhodnost a především neochotu jakéhokoli dialogu s husity. Nejprve nařídil potrestat vůdce krvavého převratu z roku 1418, toho převratu, který o rok později v měřítku mnohem větším zopakovali radikální husité v Praze. Výnosy soudního tribunálu šokovaly všechny: hned 23 původců povstání skončilo na popravišti. Poté byl obzvláště odpudivým způsobem veřejně popraven pražský měšťan Jan Krása, který se odmítl vzdát kalicha. Byl usmýkán koňmi a upálen na kacířské hranici. Vrchol celého divadla, které nebylo určeno jen křesťanské Evropě, ale mělo hlavně zastrašit husity v Čechách, bylo zakončeno 17. března, kdy byla ve Vratislavi s patřičnou noblesou vyhlášena I. křížová výprava. Pro Slezsko tím začaly husitské války.

V žádné jiné vedlejší zemi Koruny české nebyl na jaře a v létě 1420 větší zápal pro boj s kacíři, nežli ve Slezsku. Debakl křížové výpravy před Prahou sice bojovné nadšení u Slezanů zchladil, ale v roce 1421 to byly právě slezské oddíly, které opakovaně podnikaly ničivé vpády do východních Čech. Správu Slezska převzal za nepřítomného Zikmunda vratislavský biskup Konrád Olešnický, jeden z nejzarputilejších nepřátel českých kacířů. Biskupova angažovanost v husitských válkách udržovala větší část Slezska a zejména Vratislav v dlouhodobém varu. Zikmund se snažil bojovnost Slezanů natočit směrem, který vyhovoval jeho záměrům. Oddíly vyslané Vratislaví, Svídnicí a Nisou se proto účastnily také II. křížové výpravy, která skončila na počátku roku 1422 její katastrofální porážkou. Sami husité nálady ve Slezsku podcenili, když poněkud neprozřetelně vyslali poselstvo nabízející litevskému velkoknížeti Vitoldovi českou korunu přes Horní Slezsko. Poselstvo totiž v září 1421 padlo v Ratiboři do zajetí a obratem bylo předáno králi Zikmundovi. Jisté sympatie v Horním Slezsku však husité přeci jen měli. Když tudy totiž v roce 1422 protáhl Zikmund Korybutovič, jakožto Vitoldův náměstek, nepostavil se mu nikdo na odpor.

Spojenectví se slezskými knížaty využíval Zikmund ovšem nejen proti husitům, ale také ve svých „východních“ plánech, neboť i v době husitských válek nepřestával sledovat středoevropské dění jako celek. Na začátku roku 1423 proto byla uzavřena dohoda mezi Zikmundem, slezskými knížaty a Řádem německých rytířů, jež byla zaměřena proti Polsku. V českém historickém povědomí nebývá těmto záležitostem věnován větší prostor, při tom se jednalo o dokument zásadního významu, který by v případě svého naplnění znamenal konec existence polského státu, jenž měl být rozdělen mezi signatáře smlouvy, tedy i mezi slezské knížata. K úmluvě přistoupila nejen slezská knížata, ale také Vratislav a další čtyři slezská města. Smlouva ale nebyla nikdy ratifikována, neboť Zikmund později s Jagellonci uzavřel mír, jehož dopad silně pocítily i husitské Čechy. Korybutovič totiž ztratil polskou podporu, bez které se jeho sen o českém královském trůnu rychle rozplynul a v dalším dění již vystupoval více méně jako tragická figura na velké šachovnici.

Po potupném krachu II. křížové výpravy slezské sebevědomí postupně upadalo, ale nyní se karta obracela, neboť husité počínaje rokem 1425 přešli od defenzívy k ofenzívě. První husitské zahraniční výpravy mířily na Moravu. Vzápětí i do Slezska, odkud v minulosti přicházel jeden nepřátelský vpád za druhým. Husité nepřikládali Slezsku větší strategický význam jako v případě Moravy. Z jejich strany šlo především o vyrovnání starých účtů a oslabení jejich domácích oponentů, neboť například jeden z vlivných husitských nepřátel, jimž byl kladský hejtman Půta z Častolovic, byl blízkým spojencem knížete Jana Minstrberského. Poprvé vpadli husité na slezské území v lednu 1425, ale to byla jen slabá předehra toho, co mělo teprve přijít. Aktivita slezských knížat se tím ale znovu zmobilizovala, však již v první polovině roku 1427 uzavřeli obranný spolek s porýnskými kurfiřty.

Odveta na sebe nenechala dlouho čekat. V květnu téhož roku táborité a sirotci při své výpravě do Horní Lužice zpustošili také nemalou část Dolního Slezska, především Javorsko. O několik měsíců později ovšem Slezané úspěšně podpořili III. křížovou výpravu, když vpadli do Čech a pronikli až k severočeskému Náchodu, kde uštědřili porážku oddílům, kterým velel známý husitský hejtman Jan Čapek ze Sán. Avšak tento úspěch Slezanů byl jediným hmatatelným výsledkem kruciáty, která se prakticky sama rozpadla u Tachova.

Závěr husitských válek (1427 – 1437)

Po Tachovu čekaly Slezsko těžké časy, neboť husitské vojenské výpravy se obracely takřka pravidelně proti slezským knížatům a městům. Největší z nich se odehrála v roce 1428 a do paměti místního obyvatelstva se zapsala jako strašlivá apokalypsa, která se přihnala z ničeho nic. Avšak kdo zasévá vítr, sklízí bouři.

Na začátku roku 1428 se část husitské výpravy na Moravu vedené Janem Tovačovským z Cimburka a Dobešem Puchalou obrátila na sever do Slezska. Obyvatelé Slezské Ostravy, Osoblahy a Ketře (Kietrz) raději před blížícím se vojskem uprchli. Opavané se ubránili, ale kníže Václav III. Opavský se husitům poddal i s Hlubčicemi a Hradcem. Ostatní opolská knížata Boleslav IV. a Bernard se husitům poddali taktéž. Pouze Boleslav V. Opolský přistoupil ke kalichu dobrovolně a na svých statcích ihned zabavil církevní majetky. Husité dobře se vyvíjející tažení neukončili, ba právě naopak. Do rukou husitů padl Hlohov (Głogów) a slezské oddíly, které se odvážně postavily nepříteli na odpor, byly na hlavu poraženy u Nisy. Města Břeh (Brzeg), Středa (Środa), Otmuchov (Otmuchów), Pačkov (Paczków), Frankenštejn (Ząbkowice Śląskie), Falkenberk (Niemodlin), Grodkov (Gródków), Střelín (Strzelin), a jiná, poté otevřela vítěznému husitskému vojsku své brány sama. Také knížata Jan Minstrberský a Ludvík II. Břežský byli donuceni přistoupit na podmínky příměří. Husitské oddíly ohrožovaly dokonce i pyšnou Vratislav, ale o dobytí pevného města se nepokusily. Obsadily pouze opuštěný hrad Sobotku (Sobótka) a déle plenily Dolní Slezsko. Tehdy velmi reálně hrozilo, že celá oblast bude obsazena husitskými posádkami, obzvláště poté, co se nové slezské oddíly rozprchly u Lehnice ještě před střetnutím s husity. Znovu se v bezprostředním ohrožení ocitla Vratislav, kam se z blízkého i dalekého okolí uchýlily tisíce utečenců. Nedostatek zásob a únava nakonec donutily husity výpravu ukončit, ale ještě před jejím závěrem se podařilo donutit ke smíru Přemka I. Opavského, Kazimíra Osvětimského a Bolka II. Těšínského.

Dopad výpravy z roku 1428 byl ohromný. Značná část Slezska se ocitla v husitských rukou a četné posádky v obsazených místech zaručovaly, že se slezské vpády do Čech již nebudou opakovat. Pozice husitů ještě vylepšil Korybutovič, který na podzim s podporou Dobeše Puchaly obsadil Uničov a Odru na slezsko-moravském pomezí, odkud dále rozvíjel válečné aktivity v Horním Slezsku ve spolupráci s Bolkem V. Opolským. V zimě téhož roku vpadli do Slezska sirotci a po krvavé bitvě se slezskou domobranou, ve které padl sám velký odpůrce husitů kníže Jan Minstrberský, obsadili Němčí (Niemcza) a Olavu (Oława). Po deseti týdnech drancování se sirotci vrátili domů. Další boje zažilo Slezsko v roce 1430, kdy zde na jaře a v létě operovalo spojené husitské vojsko vedené Prokopem Holým a Korybutovičem, které podpořil Boleslav Opolský. O rok později přivedl Prokop Holý své věrné do Slezska znovu, když se snažil překazit obléhání husity držené pevnosti Němčí. Roku 1432 v odvetu za přepadávání zásobovacích vozů pro posádku v Němčí Vratislavskými a Niskými plenil celé pravobřežní Slezsko Jan Čapek ze Sán, jistě s velkou chutí, neboť porážka z roku 1427 v pocitech pyšného husitského hejtmana ještě dlouho rezonovala.

V této době ale již pozice husitů ve Slezsku citelně oslabovaly. Po bitvě u Lipan v roce 1434 nastalo postupné stahování husitských posádek ze Slezska. Poslední zdejší husitské posádky v Němčí a Otmuchově byly po dohodě s biskupem Konrádem opuštěny za vysoké výkupné, přičemž došlo i k propuštění zajatých husitských vůdců Petra Poláka a Bedřicha ze Strážnice. Ještě dlouho poté se však ve Slezsku stavěl na odpor Bolek V. Opolský, který nejenže nepřistoupil k landfrýdu slezských knížat ze září 1433, ale odmítal uznat Zikmunda Lucemburského za svého lenního pána.

Husitské války slezské území těžce zasáhly, avšak byly zde rány mnohem těžší a hlubší, nežli válečné škody. Teprve budoucnost měla plně ve své nahotě vyjevit, že rozdílný náboženský a národnostní vývoj v Čechách a ve Slezsku překryl předválečné vztahy, což způsobilo, že vzájemná rozdílnost mezi oběma zeměmi české Koruny nadále narůstala. Ukázalo se, že časová vzdálenost mezi vznikem soustátí a první vážnou zkouškou její vnitřní integrity, tj. husitskými válkami, byla příliš krátká na to, aby mohl vzniknout homogenní celek a hlavně pocit vzájemné a přirozené sounáležitosti Čechů a Slezanů.

Vztahy Čech a Slezska v dobách bezkráloví a za Ladislava Pohrobka (1437 – 1457)

Klidu a míru si Slezsko po husitských válkách dlouho neužilo. V roce 1437 totiž zemřel císař a král Zikmund Lucemburský, jímž dynastie Lucemburků vymřela po meči. Zikmundovým dědicem a nástupcem se sice stal jeho zeť Albrecht II. Habsburský, ale ten narazil v Čechách na silný odpor, především v řadách kališnické a „národně“ orientované šlechty.

Ta nabídla českou korunu polským Jagelloncům, kteří nabízenou příležitost nehodlali promarnit. Už na podzim 1438 vpadlo do Horního Slezska polské vojsko, které mělo podpořit nároky prince Kazimíra, mladšího bratra polského krále Vladislava III. Polské oddíly operovaly na Opolsku a v Opavsku, ale více než válečné škody dělaly Habsburkům zprávy, že polskému princi složila lenní hold celá řada hornoslezských knížat. Ačkoli se politicko-vojenská kampaň pro polskou stranu nevyvíjela zprvu vůbec špatně, polský král ještě téhož roku vyklidil pole po zprávách, že Albrecht Habsburský se svými Uhry zaútočil na jižní části Polska. V listopadu 1438 vtáhl do Slezska sám Albrecht, aby ve Vratislavi přijal hold slezských knížat, a to včetně těch, kteří ještě před nedávnem s nadějemi vzhlíželi k Jagelloncům. Mezi Albrechtem a Jagellonci nakonec došlo ke smíru, když se po marném jednání obou sporných stran v lednu 1439 ve Vratislavi podařilo dohodnout v Namyslově alespoň příměří, jež bylo následně přeměněno na mírovou smlouvu. Jenže ta nebyla nikdy ratifikována, neboť Albrecht zemřel již v prosinci 1439, čímž boj o habsbursko-jagellonské soupeření ve střední Evropě dostal zcela jiný náboj.

Albrechtova smrt totiž zanechala střední Evropu a země Koruny české ve velmi obtížné situaci, neboť jediný, kdo mohl oprávněně vznést nárok na český a uherský trůn, byl Ladislav Pohrobek, Albrechtův syn, který se však narodil několik měsíců po smrti svého otce. Vyvstala tedy otázka, zdali počkat, až následník trůnu dospěje, nebo naopak přistoupit k volbě nové. Slezská knížata se přihlásila k dědickým nárokům Ladislava, ale nemohla ovlivnit skutečnost, že se Slezsko ocitlo ve sféře vlivu Jagellonců, kteří hodlali využít nynějšího oslabení české Koruny ve svůj prospěch a připojit pod své panství když již ne celé, tak alespoň některé části Slezska. V roce 1442 se proto v Rábu Poláci snažili nabídnout ruku svého krále Vladislava Ladislavově sestře Anně, která měla Jagelloncům přinést věnem právě Slezsko. Návrh ale nebyl nikdy realizován, jelikož okruh nezletilého krále rozpoznal jeho nevýhodnost, a tak na slezsko-polském pomezí zavládla řevnivost a drobná válečná aktivita, která trvala po mnoho let, prakticky až do smrti Ladislava Pohrobka v roce 1457. Poláci se jejím prostřednictvím snažili uvést Slezsko ve zmatek a přinutit alespoň některá zdejší knížata, aby přijala polskou svrchovanost. To se stalo například u Jana IV. Osvětimského, který organizoval loupežné výpravy až ke Krakovu. V roce 1453 byl při jedné takové výpravě na hlavu poražen a donucen uzavřít smlouvu, kterou de facto prodal své državy Polsku. Osvětimské stavy musely napříště holdovat polskému králi a po smrti Jana Osvětimského bylo celé knížectví natrvalo odtrženo od Slezska.

Dlouhá léta politické nestability a bezkráloví (Ladislav Pohrobek byl za českého krále přijat a korunován až roku 1453) Slezané vyřešili po svém. Vedoucí úlohu převzala města, a to zejména Vratislav a Svídnice, jejichž vliv byl již od dob husitských válek velmi výrazný. Právě tato dvě města se chopila iniciativy a vytvořila vlastní ozbrojené oddíly, jež potíraly kriminalitu v celém prostoru a zároveň si uzurpovaly právo trestat loupeživé šlechtice a rytíře, kteří ve středověku obvykle spadali pod jurisdikci zemských soudů. Vliv a prestiž obou slezských metropolí tím velmi vzrostly.

Pozornost se však tradičně upínala k Vratislavi, kde se nejvýrazněji z celého slezského prostoru prolínaly politické, hospodářské a také konfesijní problémy, jež tehdy tížily celou českou Korunu. Zatímco v Čechách v průběhu 40. a 50. let 15. století náboženská řevnivost upadala, ve Vratislavi naopak narůstala. Svůj podíl na tom měla i oficiální politika papežské kurie, která dlouhodobě nepřála českému utrakvismu, a jež se snažila vyburcovat středoevropskou veřejnost k účasti na křížové výpravě proti Turkům. Nezbytným předpokladem takové politiky byla snaha vyostřit náboženskou nesnášenlivost a konfesijní fanatismus. Do Vratislavi proto v roce 1453 zavítal bouřlivý kazatel Jan Kapistrán, původem františkán a vzdělaný renesanční muž, ale zároveň člověk pověstný svým téměř patologickým odporem ke kališnické víře i všem jinověrcům. Po jeho kázáních se Vratislaví prohnala vlna náboženské nesmiřitelnosti, fanatismu a protižidovských nálad, které vyvrcholily pogromem nevídaného rozsahu a zuřivosti. Většina židovských komunit ve Vratislavi byla násilně zlikvidována a město si dokonce od panovníka vyžádalo privilegium zakazující Židům usazovat se na jeho půdě. Do z větší části uměle vybičované atmosféry konfesijní řevnivosti však v roce 1457 zasáhla jako blesk z čistého nebe zpráva, že král Ladislav v Praze zemřel, čímž český trůn znovu osiřel.

Slezsko za vlády husitského krále (1457 – 1471)

Ladislavova smrt přinesla zemskému správci Jiříkovi z Poděbrad neopakovatelnou příležitost ucházet se o korunu českých králů. Ve chvíli, kdy v Praze Ladislav umíral, byl Jiřík již zkušeným politikem a jedním z nejvlivnějších a nejbohatších mužů v celém království. Jiříkovi ale nešlo pouze o moc, byl to totiž zároveň státník, který chtěl vidět obnovu slávy a velikosti své země. Stejně tak usiloval o nastolení nábožensky smířlivé společnosti.

Budoucí král dvojího lidu si již delší čas budoval vlastní mocenskou základnu, která sahala i do Slezska, o jehož důležitosti a svébytném vývoji měl Jiřík dobré ponětí. V roce 1453 zakoupil Minstrberské knížectví, jehož důležitost narostla zejména poté, co byl v březnu 1458 zvolen českým králem. Proti novému králi se totiž ve Slezsku zdvihl zdaleka největší odpor v celé české Koruně. Slezská opozice byla významná a koordinovala svůj postoj s Římem a Jiříkovými nepřáteli v Čechách a na Moravě. Vedoucí úlohu v ní zaujala knížata Jindřich IX. Hlohovský, Konrád X. Olešnický, Baltazar Zaháňský, Jan II. Zaháňský, Friedrich I. Lehnický, a zástupci měst Vratislavi, Svídnice, Javoru, Lehnice, Lemberku, Boleslavce, Namyslova a Středy. Hlavou slezské opozice se na základě historického vývoje stala Vratislav, pro kterou byla navíc otázka přijetí či nepřijetí „kacířského“ krále otázkou cti. Za zády všech zainteresovaných stran tak Vratislavští přijali tajný závazek, že Jiříka z Poděbrad nikdy nepřijmou za svého panovníka. Jednání českých poslů ve Vratislavi navíc skončilo málem diplomatickou roztržkou s Prahou.

Proti slezské opozici však stanul obratný diplomat a prozíravý politik. Jiřík z Poděbrad dokázal do roku 1460 získat uznání většiny slezských knížat a měst. Nakonec odolávala pouze Vratislav. Zdá se, že ani dobře informovaná pražská diplomacie dlouho netušila, že ve vytrvalém odporu Vratislavských má výrazný podíl papežská kurie, která odbojné město v roce 1459 v Sieně tajně prosila, aby nikdy nepřijala za svého pána husitského krále, přičemž dokonce zprostila Slezany povinnosti vůči němu. Rozhodnout musely meče, ke kterým ale král sáhl až po vyčerpání všech diplomatických řešení. České oddíly však marně dorážely na pevné město, které se kdysi nepodařilo dobýt ani husitům. Situace Vratislavských byla i přesto zoufalá, neboť pozice českého krále byly na počátku 60. let 15. století doma i na mezinárodním poli velmi silné.

Vratislav se nakonec vzdala, avšak učinila tak až po důkladné konzultaci s Římem. Není nutné pochybovat o tom, že jedna z hlavních podmínek Vratislavských, na kterou byl Jiřík z Poděbrad donucen přistoupit ve snaze zjednat konečné a úplné uznání svého královského titulu, byla dílem kuriální diplomacie. Vratislav měla totiž českému králi holdovat až po uplynutí tříleté lhůty. Byl zde tedy jasný záměr oddálit přísahu věrnosti kacířskému králi v domnění, že v následujících letech dojde mezi Prahou a Římem k roztržce. Král dvojího lidu se poté sice snažil s Vratislaví vycházet v dobré shodě, proto město ani nijak nepotrestal za mnohaletý odboj (pouze vojenský velitel Vratislavi kníže Baltazar Zaháňský byl donucen zřeknout se svých statků ve prospěch králova spojence Jana II. Šíleného), ale politika ústupků a usmiřování se minula účinkem.

Mezinárodní situace se pro Jiříka z Poděbrad citelně zhoršila po roce 1462, kdy papež Pius II. oficiálně zrušil kompaktáta. Už v roce 1463 Pius II. vzkázal do Vratislavi, aby město nejenže neskládalo přísahu věrnosti českému králi, ale aby mu přímo vypovědělo poslušnost. Vratislavští ihned zaujali nepřátelský postoj vůči husitskému králi, kterého se navíc pravděpodobně pokusili otrávit. Ani tehdy se však nepodařilo králi město dobýt vojenskou silou. To již ale byla pro Jiříka z Poděbrad situace kritická, neboť poté, co byl v roce 1466 prohlášen novým papežem Pavlem II. za sesazeného, přičemž byla proti Čechům vyhlášena křížová výprava, vypukla v celé české Koruně občanská válka mezi stoupenci krále a katolickou jednotou zelenohorskou.

Ve Slezsku se protipoděbradská koalice vytvořila roku 1467 a skládala se z knížete Baltazara Zaháňského, vratislavského biskupa Jošta z Rožmberka a samotného města Vratislavi, tedy z těch, kteří byli v dlouhodobém sporu s králem již dříve a současné situace pouze využívali pro své vlastní zájmy. Slezská opozice navázala úzkou spolupráci se zelenohorskou jednotou a Vratislavští, kteří postavili do pole početné oddíly, ihned napadli Jiříkovo Minstrberské knížectví, jež se jim však nepodařilo dobýt. Baltazar Zaháňský ve stejnou chvíli vyhlásil válku svému vlastnímu bratrovi a Jiříkovu spojenci Janovi II. Šílenému, jemuž byl kdysi na nátlak krále nucen odevzdat své statky. Za pomoci svého strýce Jindřicha IX. Hlohovského se mu dokonce podařilo dobýt Zaháň a Jana II. z knížectví vypudit.

Historikové se v současnosti kloní k názoru, že nebýt uherského krále Matyáše Korvína, bývalého zetě a spojence Jiříka z Poděbrad, který se postavil do čela křížové výpravy vyhlášené Římem proti Čechům, Praha by si zanedlouho poradila s opozicí v Čechách i ve vedlejších zemích Koruny české. Jenže Jiříkovým odpůrcům vlila novou energii do žil zpráva, že Korvín se postavil do čela chystaného tažení. V květnu 1468 byly proto ve Vratislavi dohodnuty společné vojenské akce proti Čechům a již koncem téhož měsíce vpadlo slezské vojsko do východních Čech. Slezanům se podařilo vypálit Turnov i s okolím, ale po porážce byli nuceni s velkými ztrátami odtáhnout. Avšak Korvín během roku 1469 ovládl většinu Moravy a uherské oddíly úspěšně vpadaly i do sousedního Slezska a blízké Lužice. V květnu 1469 dokonce složila část slezských knížat Korvínovi lenní hold v biskupské Nise. O několik dní poté byl uherský král triumfálně uvítán ve Vratislavi, která mu ihned slíbila poslušnost a věrnost.

Ve chvíli nejtěžší se Jiřík z Poděbrad obrátil o pomoc do Polska. Předpokladem jakéhokoli jednání o případném spojenectví byla rezignace Prahy na práva ke knížectví Seveřskému a Osvětimskému, které Poláci získali pod svou moc v minulých letech, pochopitelně bez souhlasu českého královského dvora. Spojenectví s Jagellonci se podařilo uzavřít poměrně brzy, jak by také ne, když Jiřík nabídl polské vládnoucí dynastii nástupnictví v Čechách. Po vstupu Poláků do války se začala karta rychle obracet, obzvláště poté, co dosavadní energie v Římě a Budíně začala upadat. Téměř symbolicky české zbraně začaly jako první vítězit ve Slezsku, ale k plánované česko-polské ofenzívě proti Korvínovi už nedošlo, neboť Jiřík z Poděbrad zemřel již roku 1471.

Slezsko mezi Jagellonci a Korvínem (1471 – 1490)

Nástupcem Jiříka z Poděbrad se stal polský princ Vladislav II. Jagellonský, syn krále Kazimíra IV. Na trůn nastupoval v nelehké situaci, kdy byla česká Koruna roztržena ve dví, a kdy náboženská řevnivost nedávala naději na brzké uklidnění. Uherský král byl faktickým držitelem všech vedlejších zemí české Koruny, tedy včetně Slezska, ale Jagellonci nehodlali uherskou expanzi v samotné blízkosti své země tolerovat. Rozhodnout proto musela válka, která se větším dílem odehrávala právě ve Slezsku.

Slezsko se po roce 1471 ocitlo takřka ve schizofrenní situaci. Proti Jiříkovi z Poděbrad vystoupila slezská veřejnost hlavně proto, že v něm spatřovala kacířského krále, který neměl podporu Říma ani papežů. Nyní však na český trůn usedl katolický princ, jenž měl navíc za zády mocného otce, jehož vztahy k Římu sice nebyly přátelské, ale ani nijak vyostřené. Nabízela se tedy logická otázka: budou mít slezská knížata a města zájem o návrat do svazku zemí Koruny české, či i nadále zůstanou v opozici vůči Praze? Jednotný názor ve Slezsku chyběl, o to více, že byl ve hře Korvín, který bohatou kořist nechtěl pustit z rukou. Návrat k české Koruně by tedy musel znamenat aktivní vojenské vystoupení proti vojáckému králi a k tomu se ve Slezsku měl jen málokdo. Slezané se tak v dalších letech stali více či méně pasivními aktéry boje, který v prvé řadě určoval budoucí osud zdejšího regionu.

Ve Slezsku kromě toho vypukla anarchie a země se propadla do víru vnitřních bojů, do nichž tu s menší, tu s větší razancí vojensky a politicky vstupovali Jagellonci a Korvín. Vyřizování účtů mezi jednotlivými slezskými knížaty mělo mnohdy dosti drsnou podobu, která typově spadala spíše někam do dob raného středověku, nikoli před práh novověku. Tak například dlouholetý nepřítel Jiříka z Poděbrad Baltazar Zaháňský. Ten byl svým bratrem Janem II. Šíleným poražen, zajat a následně umořen hladem ve vězení. Zaháňské knížectví bylo následně prodáno saským knížatům.

Síly obou táborů, tj. Jagellonců a mocného uherského krále, byly v 70. letech 15. století vyrovnané, přičemž žádná strana nechtěla hnát konflikt do totální války, která mohla snadno proměnit celou střední Evropu v jedno velké bojiště. Po roce 1471, kdy Jagellonci nastoupili vládu v Čechách, tak převládala spíše touha po kompromisu. Oba korunovaní čeští králové, z nichž větší legitimitu měl pochopitelně Vladislav II., se proto na schůzkách svých zástupců v Nise a Opavě snažili nalézt řešení, které by konflikt ukončilo a země Koruny české rozdělilo mezi oba panovníky. Diplomaté římské kurie se na jaře 1473 v Nise snažili dohodnout sňatek Vladislavovy sestry Hedviky s Korvínem, který by obě dynastie příbuzensky spojil, přičemž by uherskému králi přinesl věnem vedlejší země Koruny české. Návrh však odmítly obě strany. Neúspěchem skončila i plánovaná osobní schůzka polského, českého a uherského krále v Opavě v září téhož roku. Kazimír IV. dorazil pouze do Osvětimi, Vladislav II. do Kladska a Korvín se nedostavil vůbec. Bylo tak zřejmé, že rozhodnout musí opět meče, neboť vůli po dohodě začala znovu nahrazovat touha po odplatě a celkovém vítězství.

V létě 1474 vtrhl Korvín do Slezska s velkým vojskem. Uherské vojsko táhlo od Olomouce na Opavu, dosáhlo Nisy a vstoupilo do bran Vratislavi. Na konci září vpadlo do Slezska polské vojsko, jež dobylo Olešno, oblehlo Opolí a poplenilo několik desítek vsí. České vojsko, jemuž osobně velel král Vladislav, vstoupilo do Slezska z jihu, dobylo Střelín a nedaleko Břehu se spojilo se svými polskými spojenci. Vojsko obou Jagellonců poté postupovalo proti Vratislavi, ale neodvážilo se ji obléhat, spokojilo se pouze s pleněním širokého okolí. Válku z roku 1474 ukončil až příchod zimního počasí a zásobovací potíže, které postihly vojska všech tří králů. V půli listopadu se proto v polích u vsi Muchoboru (Muchobór) osobně setkali všichni tři panovníci, aby dohodli společné příměří, jež bylo uzavřeno ve Vratislavi. Následovalo několik let vyjednávání o konečné podobě míru, který byl nakonec zpečetěn na schůzce Vladislava a Korvína v Olomouci roku 1479. Olomoucký mír sice nastolil klid zbraní a pomohl normalizovat vztahy mezi středoevropskými vládci, ale znamenal zároveň velkou potupu pro českou Korunu, která byla rozdělena mezi oba krále. Korvín až do své smrti v roce 1490 oficiálně vládl na Moravě, ve Slezsku a v obojí Lužici, přičemž mohl dokonce užívat titulu českého krále. Vladislav II. se musel spokojit s vládou v Čechách.

Korvínova vláda ve Slezsku byla úspěšná, i když neoblíbená. Za jeho panování byla na celém teritoriu Slezska postupně obnovena silná centrální vláda. Již v roce 1474 se ve Vratislavi sešel první sněm, který měl napříště rozhodovat o celozemských záležitostech. Za Korvínovy vlády se složení zemského sněmu postupně ustálilo na tři kurie (stavy), které tvořila knížata, šlechta a zástupci měst. Sněmu předsedal zemský hejtman, za Korvína jím byl hrabě Štěpán Zápolský. Korvínovi lze také přičíst první teritoriální dělení země na oblast Horního a Dolního Slezska, když ve snaze po celkovém oslabení slezských knížat rozhodl o zavedení dvou zemských sněmů. Ty existovaly až do jeho smrti v roce 1490. Poté došlo k sloučení obou sněmů. Tento stav vydržel až do poloviny 18. století, kdy větší část země získalo Prusko.

V upevnění centrální vlády byl Korvín sice úspěšný a čeští králové, kteří ve Slezsku a zbytku české Koruny po roce 1490 znovu vládli, mohli úspěšně navázat na jeho činnost, ale stalo se tak za cenu tvrdé vlády, jež se obracela zejména proti slezským knížatům. Vůči nim postupoval uherský král nekompromisně. Za pomoc poskytnutou Janovi II. Šílenému v boji o hlohovské dědictví si vynutil, že knížectví po Janově smrti připadne jeho nemanželskému synovi. Pro něj ve Slezsku budoval silnou rodovou základnu s vědomím, že jednou bude muset o svůj nárok na uherský trůn bojovat. Vedle Hlohovského knížectví Korvín pro svého syna Jana získal také Opavsko, z něhož vypudil Jiříkova syna Viktorina, a statky v Zaháňsku. O území připravil Korvín ve prospěch svého syna i knížata Jindřicha Minstrberského, dalšího ze synů Jiříka z Poděbrad, a Konráda Olešnického.

Špatná zkušenost s Korvínovou vládou přiměla Slezany přehodnotit své dřívější postoje vůči Praze. S velkou nostalgií se ve Slezsku vzpomínalo na časy slabých králů, jakým byl například Václav IV., nebo naopak státníků odměňujících věrnost typu Jiříka z Poděbrad. Po Korvínově smrti v roce 1490 se slezští zástupci sešli s Moravany v Šumperku a dohodli se, že ve věci budoucího panovníka budou postupovat společně. Tím dalo Slezsko zcela jasně najevo, že stojí o pokračování svazku zemí Koruny české. Když byl následně Vladislav II. zvolen uherským králem, stal se návrat Slezska a dalších korunních zemí k Českému království pouhou formalitou. Vláda Vladislava II. nebyla nikdy poté ve Slezsku zpochybněna, a ačkoli nebyl Vladislav žádným státníkem, podařilo se mu během jeho dlouhé vlády zvrátit některá nespravedlivá opatření Matyáše Korvína a znovu obnovit těsnější pouta Českého království k řadě slezských knížectví. Je paradoxní, že slabá a nevýrazná jagellonská vláda v zemích Koruny české zanechávala celé soustátí v mnohem lepší kondici a vnitřní soudržnosti, než jakého kdy dosáhla během celého husitského věku.

Literatura:

  • Čapka František – Dějiny zemí Koruny české v datech, nakladatelství Libri, Praha, 1999
  • Žáček Rudolf – Stručná historie států – Slezsko, nakladatelství Libri, Praha, 2005

Autor: Napo_Leon