Husitství a reformace česká (III. díl – Husitská revoluce I: doba Žižkova)

Ve znamení kalicha (1415 – 1419) (Marek Zelenka)

Husova potupná smrt na církevním koncilu v Kostnici byla tragickým vyústěním mnohaleté snahy českých reformátorů o prezentaci reformních požadavků na velkém mezinárodním plénu. Poprava betlémského kazatele se stala zároveň symbolickým počátkem následujících bouří, jež otřásly celou střední Evropou, a to i přesto, že se tak soudobým pozorovatelům zprvu nemuselo vůbec jevit. Koncil v Kostnici totiž podcenil dopady Husova upálení na českou veřejnost i samotný rozsah podpory reformních ideálů jdoucí napříč celou společností. Hus a jeho spolupracovníci si během mnohaletého aktivního působení dokázali vybudovat početné zástupy stoupenců v kruzích nejvyšších pater šlechtické obce, vlivných měšťanů, reformně orientovaných učenců i duchovních, a také prostého lidu. Už když Hus odjížděl do Kostnice představovalo reformní hnutí v Čechách autonomní proud, který se dále rozvíjel a zapouštěl své kořeny. V dalších měsících a letech se však husitství pod vlivem mezinárodního tlaku a tváří v tvář sílícímu odporu domácí katolické strany radikalizovalo.[1]

Vyspělost české reformace i připravenost domácího prostředí na uskutečnění obrody celého křesťanstva se vyjevily již v době Husova odjezdu do Kostnice. Reformní hnutí totiž dokázalo už v raném stádiu vývoje nalézt silný a zároveň univerzální symbol sahající svými kořeny až k samotnému jádru křesťanské věrouky. Od podzimu 1414 se stalo hlavním symbolem české reformace přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou. Věřící měli podle reformních mistrů, obzvláště Husova nadaného spolupracovníka Jakoubka ze Stříbra[2], přijímat nejen chleba (Kristovo tělo), ale zároveň i víno (Kristova krev), jež bylo až doposud vyhrazeno pouze duchovním. Hus přijímání pod obojí z Kostnice dodatečně schválil, neboť mělo plnou oporu v Písmu, o kterém byl Hus přesvědčen, že je nejvyšší mravní normou každého křesťana. Přijímání Kristova těla i krve tak mělo být v dobovém chápání českých reformátorů prvním krokem na cestě k rovnosti všech věřících a návratu k prvotním křesťanským ideálům. Koncil v Kostnici tuto zjevnou vzpouru proti autoritě církve a katolické Tradici sice odsoudil, avšak přijímání pod obojí způsobou se v Čechách praktikovalo i nadále. Brzy se dokonce stalo jedním z hlavních požadavků husitského hnutí.

Upálení Jeronýma Pražského (vyobrazení z kroniky Ulricha Richenthala, 15. století)

Upálení Jeronýma Pražského (vyobrazení z kroniky Ulricha Richenthala, 15. století).

Na ostrý protihusitský kurz kostnického koncilu však nelze nahlížet pouze českou optikou, jelikož koncilu šlo v prvé řadě o upevnění jednoty v církvi a celém západokřesťanském civilizačním okruhu. O složité teologické rozpravy a polemiky nad oprávněností husitských požadavků neměl koncil i s ohledem na časovou tíseň žádný hlubší zájem. Pro koncil v Kostnici se navíc jevily reformní požadavky Čechů příliš radikální a přicházející v době více než složité. Církev i celé křesťanstvo totiž musely být s ohledem na drastické dopady končícího papežského rozkolu a také útoků Osmanské říše na jihovýchodě Evropy jednotné více než kdy jindy. Svou roli bohužel sehrála i propaganda protireformně laděných kruhů v Čechách i zahraničí, která českou reformaci líčila tendenčně a zaujatě jako útok na autoritu církve a koncilu. Upálení Jana Husa, jehož paradoxně řada jeho kostnických soudců vysoce uznávala za znalost teologie i příkladný mravní život, tento soud v mnoha koutech Evropy ještě posílilo. Když navíc v květnu 1416 skončil na hranici v Kostnici i další český reformátor, jímž byl věhlasný filozof a absolvent hned čtyř evropských univerzit Jeroným Pražský[3], bylo pro zahraniční pozorovatele sledující události se značným odstupem snadné jednoduše udělat rovnítko mezi českou reformací a herezí, resp. kacířstvím. V husitském táboře byli však oba reformátoři prakticky ihned po své smrti považováni za mučedníky a světce.

Faksimile protestního listu českých a moravských pánů (originál uložen ve skotském Edinburghu)

Faksimile protestního listu českých a moravských pánů (originál uložen ve skotském Edinburghu).

To naopak z hlediska obecných dějin Evropy byl kostnický koncil, o jehož úspěch se velkou měrou zasloužil král Zikmund, mimořádně úspěšný. Jeho hlavním přínosem bylo ukončení papežského schizmatu a zvolení nového papeže. Zároveň byla v Kostnici deklarována širší vůle reformovat církev, což se mělo stát na budoucích koncilech, které se měly sejít v příštích letech. V Kostnici tak zvítězila myšlenka konciliarismu[4], tj. zásady, že nejvyšší autoritou v církvi je koncil (sněm) a nikoli papež. Byl to důsledek krize v církvi ve 14. století, jež mohutně otřásla autoritou právě papežské moci. Prestiž kostnického koncilu v Čechách po Husově a Jeronýmově upálení však silně poklesla. V září 1415 se česká a moravská reformně orientovaná šlechta dokonce rozhodla zaslat do Kostnice protestní list odsuzující Husovo upálení. Čeští a moravští páni se zároveň usnesli na společné jednotě a vzájemné pomoci. Skutečnost, že na protestní list přivěsilo pečeť 452 pánů, včetně nejvyššího purkrabího Čeňka z Vartenberka a moravského zemského hejtmana Lacka z Kravař, svědčila dostatečně o vážnosti situace. V odpověď na počínání stoupenců reformace se o pouhý měsíc později seskupila katolická šlechta v panskou jednotu uznávající plnou svrchovanost koncilu. V ní zaujal přední místo čerstvě ustanovený olomoucký biskup a přímý účastník zasedání koncilu v Kostnici Jan (XII.) Železný, jenž byl v těchto letech bezesporu nejvýznamnějším katolickým aktivistou v zemích Koruny české. Osudové rozštěpení české společnosti nevěstilo do budoucna nic dobrého. Laxní přístup krále Václava IV. k narůstajícímu napětí v zemi navíc uspíšil prohloubení příkopu mezi oběma znesvářenými tábory a zároveň umožnil kostnickému koncilu nemístně zasahovat do vnitropolitických záležitostí Českého království.

Olomoucký biskup Jan Železný (portrét z Paprockého Zrcadla slavného markrabství moravského, 1593)

Olomoucký biskup Jan Železný (portrét z Paprockého Zrcadla slavného markrabství moravského, 1593).

Pražské vysoké učení, na jehož půdě se česká reformace zrodila, si i nadále udržovalo klíčové postavení v husitském hnutí. Také univerzita veřejně odsoudila popravu svých dvou mistrů Husa a Jeronýma. V březnu 1417 dokonce veškerý sbor obce vysokého učení pražského slavnostně deklaroval přijímání z kalicha jako pravověrné a odpovídající Kristovu zákonu. Stalo se tak i navzdory zákazu kostnického koncilu praktikovat laické přijímání pod obojí způsobou. Koncil na počínání univerzity zareagoval zastavením její činnosti na dobu neurčitou, což bylo pro její další vývoj těžkou ranou. Mezinárodní prestiž univerzity, která nebyla ostatně už od vyhlášení Dekretu kutnohorského nijak valná, tím totiž na dlouho vzala za své. Vzhledem k tomu, že po roce 1417 pražské vysoké učení postupně opustili katoličtí učitelé a studenti, upadla celá univerzita do provinčního postavení, přičemž některé její fakulty de facto zanikly. Činnost pražského vysokého učení přesto pokračovala i nadále, i když v podmínkách velmi stížených. Avšak výbuch husitské revoluce v roce 1419 její působení na řadu let prakticky zastavil. Mezinárodní pozornost od pražské univerzity se ale postupně odpoutávala, neboť kostnický koncil mířil ke svému velkému finále.

Papež Martin V., jeden z nejvlivnějších odpůrců husitů v Evropě (detail papežova náhrobku)

Papež Martin V., jeden z nejvlivnějších odpůrců husitů v Evropě (detail papežova náhrobku).

Na podzim 1417 sledovala takřka celá Evropa přelomový okamžik. Po mnoha desetiletích hlubokého rozkolu byl v Kostnici zvolen všemi respektovaný papež, který měl obnovit církevní jednotu v Evropě. Stal se jím kardinál Oddo Colonna, který přijal jméno Martin V. (1417 – 1431)[5]. Příslušník starobylé a vlivné římské rodiny Colonnů byl s husitstvím obeznámen poměrně dobře. Byl totiž jedním ze soudců v Husově procesu. Na rozdíl od mnohých kardinálů a vlastních krajanů ale nechoval Oddo Colonna žádné sympatie k českému reformátorovi. S krajním odporem také pozoroval troufalost husitské šlechty i pražské univerzity. Nový papež proto krátce po své intronizaci (slavnostní uvedení do úřadu) odsoudil husitské myšlenky jako kacířské a už koncem roku 1418 naléhal na krále Zikmunda, aby stanul v čele křížové výpravy, jež měla ohněm i mečem vyhubit vzdorující české kacíře. V osobě Martina V. tak nalezli husité neústupného protivníka, u něhož se arogance a pohrdání vším kacířstvím – a odlišností vůbec – snoubily téměř s teatrální rázností. Ukázala to již rychlost a nekompromisnost, s níž nový vládce Petrova stolce obnovil Papežský stát ve středu Itálie, který se v dobách papežského schizmatu de facto rozpadl pod náporem okolních vládců. Martin V. zprvu sídlil v Mantově a Florencii, ale již v roce 1420 vjel se vší pompou do Věčného města, kam ihned přesunul své sídlo. Nejdelší a nejvážnější papežské schizma v dějinách tím definitivně skončilo.

***

Kostnický koncil ukončil svou činnost na jaře 1418. To už bylo i těm méně bystrým kostnickým kardinálům zřejmé, že se v Čechách rozšířilo doposud nejvážnější heretické hnutí v dějinách západního křesťanstva. Je velkým paradoxem dějin, že husité chtěli církev reformovat a být i nadále její součástí. Svůj reformní program proto od počátku chápali jako univerzální a aplikovatelný i na ostatní křesťanské země v Evropě. Avšak prudký mezinárodní odpor zatlačil reformní myšlenky do defenzívy a znemožnil jejich rozšíření mimo hranice Českého království. Dokonce i na Moravě byly husitské pozice mnohem slabší než v Čechách. Vedlejších korunních zemí, tj. obojí Lužice a Slezska, se husitské myšlenky dotkly dokonce jen okrajově. Narůstající radikalizace české společnosti, kde docházelo k násilnému záboru církevního majetku, a to ze strany jak kališnické, tak i katolické šlechty, a též k stupňujícímu se náboženskému fanatismu, posléze zaskočila především husitskou šlechtu. Ta si začala uvědomovat, že neukotvené a stále se formující reformní ideály mohou být rozbuškou velkých sociálních bouří na venkově i ve městech, jež by ohrozily stabilitu celé země. Husitské panstvo se proto snažilo zmírnit narůstající krizi a potlačit husitský radikalismus, který začal být strašákem pro katolickou i kališnickou šlechtu. Doba byla ale již tak zjitřená a nepřehledná, že se pořádek dal udržet jen stěží. Radikalizovala se především velká města jako Praha, Plzeň nebo Hradec Králové. Vzhledem k tehdejší silné religiozitě se stávala otázka příslušnosti a věrnosti k náboženskému vyznání přímo klíčová, a stejně jako stírala stavovské rozdíly na jedné straně, eliminovala stále více možnost neutrality na straně druhé. Bylo očividné, že v osudovém boji, o jehož nutnosti byly přesvědčeny obě strany stejnou měrou, nebude možné zůstat stranou.

Od počátku roku 1418 začal do dění v zemích Koruny české intenzivně zasahovat král Zikmund. Kostnický koncil byl jeho velkolepým triumfem, po kterém byl ve větší části Evropy vnímán jako sjednotitel církve, obratný politik a skutečný následník císaře Karla IV. Zikmund si svůj idealizovaný panovnický obraz cílevědomě budoval, neboť mu pomáhal zakrýt velké finanční problémy způsobené nákladnou říšskou politikou i obrannými opatřeními proti Osmanské říši v Uhrách. Děravá kapsa a také nedostatek vojenského nadání, jenž se projevil například při nešťastném tažení proti Turkům v roce 1396, tak ve skutečnosti velmi limitovaly Zikmundovu reálnou politiku. Papež Martin V. přesto opakovaně vyzýval Zikmunda k vojenské intervenci v Čechách, ale římský a uherský král na takovém řešení neměl z pochopitelných důvodů zájem. Vždyť již kalkuloval se svým brzkým nástupem v Čechách. Do Prahy proto pouze zasílal varovné listy, v nichž Václava IV. nabádal k mnohem razantnějšímu postupu vůči husitům. I to však stačilo k tomu, aby Václav z obav před svou úplnou mezinárodní izolací obrátil a svůj dosavadní vlažný vztah k husitům zaměnil za tvrdou a nekompromisní politiku. Na začátku roku 1419 nařídil navrátit v Praze zpět do rukou katolické strany ty svatostánky, kterých se přívrženci kalicha v minulých čtyřech letech zmocnili, přičemž k podávání svátosti oltářní pod obojí způsobou vyhradil jen tři pražské kostely. V létě byla navíc na králův příkaz obměněna městská rada na Novém Městě pražském, která ihned zahájila radikální a konfrontační politiku vůči vyznavačům kalicha. Na město, kde byla výrazná převaha husitského obyvatelstva, to bylo již příliš.

Ve varu nebyly jen Praha a velká města, ale také venkov, a to především jižní Čechy, kde mělo husitství ideální sociální zázemí.[6] Ostrý protihusitský kurz zahájený nejen v Praze, ale i dalších královských městech, si věrní stoupenci kalicha vyložili v souladu s biblickými proroctvími jako předzvěst Apokalypsy a konce pozemských dějin. Ve středověkém náboženském smýšlení měl totiž konec světa nastat ve chvíli, kdy Antikrist zahájí pronásledování věřících. Pro husity byl Antikristem papež a každý, kdo proti nim útočil a uchýlil se při tom k násilí. V nábožensky rozjitřené době, kterou pomáhali rozvířit i potulní kazatelé se svými interpretacemi Písma, měli být hrůz konce světa ušetřeni jen praví věřící, kteří dojdou spasení „na horách“ nebo ve vyvolených husitských městech. Těmi se dle husitských duchovních staly Louny, Žatec, Slaný, Klatovy a Plzeň. Jednalo se vesměs o města se silnou husitskou komunitou, která byla zároveň snadno přístupná a disponovala pevnými hradbami, jež dodávaly stoupencům kalicha pocit bezpečí. Adventisté, kteří očekávali brzký příchod Ježíše Krista na zem a vítězství říše boží, dokonce vypočítali zánik světa na únorové dny roku 1420. Adventismus předcházel mnohem známějšímu chiliasmu, tj. představě, že dojde k nastolení tisícileté Kristovy říše, jíž bude předcházet konec pozemských dějin. Poutě na hory vyostřily již tak zvýšené sociální a náboženské napětí na venkově, které se vzápětí přeneslo i do velkých měst.

Novoměstská radnice, místo první pražské defenestrace (radniční věž byla postavena až v druhé polovině 15. století)

Novoměstská radnice, místo první pražské defenestrace (radniční věž byla postavena až v druhé polovině 15. století).

Na konci července 1419 proto došlo v Praze k očekávanému a také logickému vyústění. Stupňujícího se tlaku proti husitům využil bouřlivák a kazatel od Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském Jan Želivský[7] k uskutečnění převratu. Za sebou měl nejen své oddané posluchače, ale také většinu novoměstské chudiny, kterou na husitských myšlenkách velmi lákal patrný sociální aspekt. Rozvášněný dav v čele s Želivským a Janem Žižkou z Trocnova[8] přitrhl k Novoměstské radnici a nenáviděné městské radní vyházel z radničních oken. První pražská defenestrace[9] dala věcem zcela novou dynamiku. Bylo to vůbec poprvé, kdy se radikální husité odhodlali k podobně rozsáhlému a masovému aktu, jenž byl za normálních okolností zcela nemyslitelný. Nové Město pražské se tak ocitlo plně v rukou husitů. To způsobilo spolu s faktem, že na sousedním Starém Městě byla u moci prohusitsky laděná rada, na níž se král z obav před nepokoji obával sáhnout, že se celá pravobřežní Praha přiklonila k husitskému hnutí. Král Václav IV. musel novoměstský převrat legalizovat. Na zvrat poměrů, pokud by se k němu byl vůbec odhodlal, však již neměl sil. Vyčerpaný, zlomený a životem těžce zkoušený král zemřel již v půli srpna 1419. Řeka jménem husitské hnutí se tak nyní vylila z břehů a nabrala tempo příznačné pro všechny velké revoluce dějin.

 

Proti všem (1419 – 1424) (Marek Zelenka)

Zpráva o králově skonu způsobila v pražských městech velké pohnutí mysli.[1] Úmrtí bezdětného krále bylo o to horší, že zanechávalo království v hluboké nejistotě pramenící ze situace, kdy jediný dědic českého trůnu dlel daleko za hranicemi země, a postrádal proto kontakt se současnou českou realitou. Nastřádané napětí posledních měsíců okamžitě eskalovalo v živelnou vlnu obrazoboreckých útoků pražských husitů na kláštery a kostely. Husitské obrazoborectví (ikonoklasmus), které je nedílnou součástí prvních revolučních let, vycházelo především z odporu vůči okázalé marnotratnosti a zkaženosti církve, která dle husitských myslitelů odváděla pozornost věřících od Boha. Ačkoli mohli husitští teologové pro opodstatnění ikonoklasmu nalézt mnoho argumentů ve Starém Zákoně a také např. v dějinách Byzantské říše, kde tento zápas vyplnil celou jednu epochu, chápal z účastníků těchto bouří asi jen málokdo podstatu problému samého. Útoků na svatostánky se totiž zejména v první fázi účastnila většinou chudina, která tak činila mnohdy z pohnutek velmi nízkých. Bylo by však zavádějícím zkreslením a omylem domnívat se, že obrazoborectví mělo v husitské revoluci širší základ, neboť řada stoupenců kalicha tyto útoky odmítala a umění naopak vnímala jako opodstatněné a zároveň obohacující duchovní rovinu člověka.

Plenění klášterů lůzou (kresba Jan Goth)

Plenění klášterů lůzou (kresba Jan Goth).

Nepokoje v Praze a na jiných místech království přiměly šlechtickou obec bez rozdílu konfese zasednout na společném sněmu a řešit nastalou situaci. Legitimním dědicem českého trůnu byl po Václavově skonu Zikmund, který se nyní stal posledním žijícím mužským členem lucemburské dynastie. O jeho právu na trůn koncem léta 1419 z odpovědných mužů nikdo nepochyboval. Řada pánů dokonce Zikmundův nástup na trůn vítala, neboť se jednalo o zkušeného panovníka, který mohl zklidnit rozbouřené království. Bylo však zřejmé, že Zikmund bude na trůn přijat teprve po splnění podmínek, mezi nimiž bylo na prvním místě povolení přijímání pod obojí způsobou. Jednání ale komplikoval fakt, že Zikmund pobýval v Uhrách, ze kterých se s ohledem na nebezpečí ze strany Osmanské říše nemohl bezprostředně vzdálit. Legalizoval proto regentskou vládu královny vdovy Žofie Bavorské[2] a předních českých pánů, jež se zavázala dbát o právo a pořádek v království do doby, než se on sám ujme trůnu. Už během podzimu 1419 proto v Praze a okolí docházelo k prvním větším střetům mezi husity a jejich odpůrci. K překvapení královské strany ale dokázali husitští bojovníci zdatně konkurovat profesionálním žoldnéřům. Husitům se dokonce podařilo obsadit Menší Město pražské (Malou Stranu) a Vyšehrad. To byla nečekaná a těžká rána pro regentskou vládu, která musela sjednat s husitskými bojovníky příměří. Část venkovských husitů, kteří přišli Praze na pomoc, s příměřím však nesouhlasila, a tak pod vedením Jana Žižky zamířila do Plzně. V okolí města se Žižka zanedlouho poprvé výrazněji vyznamenal, a to když za pomoci vozové hradby,[3],jež byla tehdy poprvé prokazatelně použita, uštědřil královským oddílům nečekanou porážku u Nekmíře.

Vozová hradba husitů (nákres neznámého autora z 15. století)

Vozová hradba husitů (nákres neznámého autora z 15. století).

Pod dojmem prvních hořkých porážek přijel Zikmund v prosinci 1419 do Brna na zemský sněm, aby zde poprvé v roli českého panovníka přijal hold svých poddaných. Moravané Zikmunda přijali jako přirozeného pána země[4] a stejného příkladu následovali ve Slezsku i obojí Lužici, kde měla katolická strana jednoznačnou převahu. Na brněnský sněm se dostavili také zástupci husitského panstva, aby Zikmundovi předložili své podmínky, na základě kterých měl být přijat za českého krále. Zikmund ale podmínky striktně odmítl a jednání ukončil. V Zikmundově jednání se nezrcadlí žádný náboženský fanatismus, nýbrž ryzí pragmatismus. Ve skutečnosti neměl Zikmund větší problém s přijímáním pod obojí způsobou a lákavě mu zněl i požadavek na zákaz světského panování duchovního stavu. Jenže jeho postavení mu neumožňovalo vyjevit své sympatie otevřeně. V situaci, kdy jej bedlivě sledovala takřka celá Evropa v čele s papežskou kurií, musel dokonce projevit ráznost, aby neztratil svůj těžce vybudovaný kredit sjednotitele a ochránce církve. Avšak tím nejdůležitějším důvodem, proč Zikmund husitskou delegaci odbyl, byl jeho odpor k převratu v Praze a na jiných místech země. Přistoupením na husitské podmínky by totiž musel legalizovat nástup nových poměrů na klíčových místech království. Pro hrdého a pyšného Zikmunda nebyli příslušníci nižší šlechty a měšťané rovnocennými partnery k jednání. Své pohrdání městským stavem ostatně Zikmund ukázal již během své vlády v Uhrách či svého „působení“ v Čechách v letech 1402 – 1403. Nikdo tehdy ovšem nemohl tušit, že Zikmund v Brně propásl jedinečnou příležitost nastoupit na český trůn za oboustranně přijatelného kompromisu. Jinou příležitost Zikmund již nedostal.

Památník Jana Žižky u Sudoměře

Památník Jana Žižky u Sudoměře.

Události se po moravském sněmu valily jako o překot a nyní směřovaly nezakrytě k vojenskému řešení celé situace. K řešení, jež mohlo snadno destabilizovat všechny země české Koruny. Po Zikmundově příjezdu do dědičného království výrazně stoupla aktivita katolické strany v Čechách, která se koncentrovala zejména v Kutné Hoře. Tady a brzy i na dalších místech docházelo k prvním masakrům husitů, jež vyjevily v celé své nahotě nejen dlouho potlačovanou nenávist ke stoupencům kalicha, ale i odvrácenou tvář středověku, jenž znal pouze jediné přípustné řešení kacířské otázky. Husité proto museli odložit stranou polemiky o přípustnosti boje za boží zákon a postavit se nebezpečí vlastní fyzické likvidace se zbraní v ruce. V březnu 1420 vzali jihočeští husitští radikálové, tehdy již dostatečně vystřízlivěni z adventismu, útokem Sezimovo Ústí. Jelikož město neposkytovalo dostatečnou obranu, obsadili husité nedaleký vrch s opuštěným městem Hradištěm. Zde na příhodné ostrožně nad řekou Lužnicí vybudovali vlastní obec, která se měla řídit Božím zákonem. Obec dostala jméno podle biblické hory Thabor ležící u Nazaretu v dnešním Izraeli. Do nově vzniklého Tábora[5] rychle zamířili husité z blízkého i dalekého okolí. Přestěhovala se sem také plzeňská husitská komunita vedená Žižkou a jeho spolubojovníky. Po cestě byla sice u Sudoměře přepadena oddíly katolických pánů, ale ti utrpěli tváří v tvář novátorské husitské bojové taktice další porážku. Do Tábora tedy dorazil Žižka již jako bitvami ošlehaný veterán, jehož kredit a vliv nesmírně stouply.

***

Ve stejný měsíc, kdy vznikl Tábor, byla na říšském sněmu ve slezské Vratislavi slavnostně vyhlášena za přítomnosti Zikmunda i papežského legáta křížová výprava proti husitům. Podobný scénář střední Evropa ještě nezažila. V době dalších přibývajících husitských úspěchů v jižních Čechách a Praze, kde se zmocnil Pražského hradu známý intrikán Čeněk z Vartenberka, nastoupil Zikmund cestu do Čech. První zastávkou byla Kutná Hora. Neúspěch si Zikmund ani v nejmenším nepřipouštěl, vždyť ze svého pohledu si bral zpět pouze to, co mu náleželo dědičným právem, a proto Bůh přece musel stát na jeho straně. V Kutné Hoře to také nakonec bylo, kde ztroskotal poslední pokus Pražanů vyhnout se válce. Prahu totiž vyhlášení křižácké války zaskočilo. Není se ostatně ani čemu divit. Křižácké vojsko, jež mělo být složeno ze žoldnéřů najatých většinou ve Svaté říši římské, Uhrách, a také v katolických oblastech české Koruny, se začalo shromažďovat poměrně rychle a v hojném počtu. Nad husity mělo jasnou početní i materiální převahu. Když vjel Zikmund v červnu 1420 na Pražský hrad, který krátce před tím kariérista Vartenberk vydal zpět do rukou husitských nepřátel, zdálo se, že se převaha začala klonit na stranu nedočkavého krále. Ten se již viděl na trůnu svých slavných přemyslovských a lucemburských předků. Ohrožené Praze sice přispěchaly na pomoc husitské oddíly z jižních Čech pod vedením samotného Žižky, ale vyhlídky na vojenský úspěch proti křižáckému vojsku byly nevalné.

Přítomnosti venkovských husitů v Praze bylo nicméně využito k definitivnímu zformování husitského programu, který udivuje svou vyspělostí a přitom snadnou identifikací pro širokou sociální skupinu tehdejšího obyvatelstva. Každá revoluce potřebuje program a jasně definované cíle, neboť jedině tak lze dosáhnout jejího naplnění. Husitský program byl zakotven ve čtyřech artikulech pražských, jež představují shrnutí základních principů husitského pojetí Božího zákona a zároveň – což je též velmi důležité – programový konsensus všech husitských směrů a skupin. Čtyři artikuly pražské obsahovaly požadavek na:

1) svobodné hlásání slova božího
2) podávání svátosti oltářní pod obojí způsobou
3) zákaz světského panování kněží
4) zákaz smrtelných hříchů

Husité hodlali čtyři artikuly pražské prosadit nejen v zemích Koruny české, ale také v celém křesťanstvu, neboť stále považovali svůj program za nadnárodní a univerzální. Ohlas husitského programu mimo hranice české Koruny byl však minimální, a to i přesto, že husité po celou dobu revoluce zhotovili desítky manifestů, v nichž vysvětlovali své cíle. Tyto manifesty byly rozesílány nejen po střední Evropě, ale zamířily také do značně vzdálených zemí jako např. Itálie, Španělsko nebo Anglie. Společný program vlil husitům do žil tolik potřebný entuziasmus, bez něhož nemohli vítězně vzejít z nadcházejícího zápasu „proti všem“.

Válečník Pippo Spano, velitel I. křížové výpravy proti husitům (obraz z poloviny 15. století)

Válečník Pippo Spano, velitel I. křížové výpravy proti husitům (obraz z poloviny 15. století).

V létě přitrhlo k Praze mohutné křižácké vojsko čítající podle odhadů moderních historiků zhruba 30.000 mužů[6], což byl více jak trojnásobek počtu, který mohli v danou chvíli postavit husité. Situace Božích bojovníků ve městě byla navíc těžce komplikována faktem, že Zikmund držel nejen Pražský hrad, nýbrž i Vyšehrad, který se pod královskou moc navrátil po uzavření příměří mezi válčícími stranami na podzim 1419. Křižákům formálně velel zkušený italský válečník Pippo Spano z Ozory, který měl již bohaté zkušenosti z bojů s Benátčany a Osmany. Avšak do jeho pravomocí nemístně zasahoval sám Zikmund. Na rozdíl od svého dvorního vojevůdce ale Zikmund žádným vojenským nadáním nedisponoval. Lépe řečeno, jestli lze u celé řady českých panovníků konstatovat, že postrádali vojenský talent, pak u Zikmunda můžeme dokonce hovořit o vojenském antitalentu. Celý průběh prvního křížového tažení totiž vykazuje patrné rysy vojenského diletantství, které nelze přičíst na vrub věhlasnému italskému kondotiérovi, nýbrž Zikmundovi. Ten totiž podle všeho kalkuloval s politickým řešením, neboť doufal v další pražský převrat, jenž by mu otevřel brány města. K tomu bylo zapotřebí město oblehnout, vyhladovět a také zastrašit. Přistoupením na takový scénář však Pippo Spano do značné míry eliminoval faktor početní převahy křižáků nad husity. Právě tato skutečnost se již brzy ukázala jako rozhodující. Praha tedy byla obležena a odříznuta od okolního světa, avšak ne neprodyšně. Byla zde totiž provizorní pevnůstka na Vítkově hoře (dnešním Žižkovu), kterou nechal vybudovat Žižka ve snaze zabránit úplnému obklíčení Prahy. Nakonec to byla právě Žižkova geniální intuice, jež zachránila město a samotné husitské hnutí od zkázy.

Žižkova jezdecká socha na Vítkově

Žižkova jezdecká socha na Vítkově.

Ledabyle vedený útok na Vítkov[7] v červenci 1420 totiž vedl spolu s bezpříkladnou statečností obránců dřevěné pevnůstky, kde se v osudném okamžiku statečně bil i sám Žižka, k nečekané porážce křižáků. Ať již mají pravdu ti historikové, kteří útok na Vítkov považují za pouhý zastírací manévr s cílem otestovat obranné možnosti husitů, po němž měl následovat teprve skutečný útok, jedno je jisté. Dalšího útoku se křižáci již neodvážili, neboť v jejich řadách vypukly vinou parného léta a nedostatečné hygieny nakažlivé epidemie, které nejen prohloubily spory mezi veliteli o dalším postupu, ale také nekázeň u soldatesky naverbované takřka z půlky Evropy. První kruciáta se tak před branami Prahy de facto sama rozpadla. Zikmund se sice nechal vzápětí korunovat ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě českým králem, ale to byl jen hubený výsledek I. křížové výpravy. Vítězství nad křižáky mělo naopak pro husity velký morální význam, neboť je vedlo k přesvědčení, že Bůh stojí na jejich straně. Následovalo obležení Vyšehradu husity, které v listopadu 1420 vyústilo ve známou bitvu pod Vyšehradem, o které se právem mluví jako o první skutečné velké polní bitvě husitských válek. Bitva se strhla ve chvíli, kdy Zikmund a jeho spojenci přispěchali obležené pevnosti na pomoc. Jejich iniciativa však skončila krutou porážkou. Debakl u Vyšehradu těžce otřásl Zikmundovou autoritou nejen v Čechách, ale také na Moravě, jelikož v bitvě zahynula řada moravských pánů, kteří zaplatili věrnost licoměrnému a nerozhodnému králi vlastním životem. Ještě v létě se zdálo, že má Zikmund vítězství na dosah. Avšak dvojí porážka, které se navíc symbolicky odehrály na dohled sídla českých králů, zcela zvrátila politické poměry v zemi. Zikmund se rázem ocitl ve velmi složité situaci, na kterou nebyl – a spravedlivě řečeno ani nemohl být – připraven. Český trůn byl onehdy pro Zikmunda velmi blízko, a při tom tak daleko. Ryšavý Lucemburk si proto musel vytrpět skutečná Tantalova muka.

Žižka v čele svých vojsk (Jenský kodex - iluminace z 15. století)

Žižka v čele svých vojsk (Jenský kodex – iluminace z 15. století).

Porážka křižáků měla ale jeden velmi negativní dopad na další vývoj husitství, protože prohloubila názorovou roztříštěnost celého hnutí.[8] Husitství nikdy, a to ani ve svých počátcích, netvořilo jednotný a ucelený proud. Jednotlivé skupiny, které se postupně koncentrovaly kolem klíčových osob husitské revoluce, se různily ve svých politických postojích a požadavcích. Jednou z hybných sil revoluce bylo křídlo umírněných husitů reprezentované zejména husitským panstvem a některými předními pražskými měšťany. Umírnění kališníci od počátku sympatizovali s Husovými názory, a to především v oblasti sekularizace církevního majetku. Jejich záměrem ale bylo také dosáhnout zemských úřadů a nastolit nového krále podporujícího reformní ideje. Mezi významné stoupence tohoto směru patřili univerzitní mistři Křišťan z Prachatic a Jan Příbram, z šlechtické obce poté například Čeněk z Vartenberka. Dalším samostatným husitským proudem byla Praha, která v prvních letech revoluce lavírovala mezi umírněnými husity a husitskými radikály. Mezi klíčové hráče zde patřil v první fázi radikál Jan Želivský, později mnohem umírněnější a schopnější husitští teologové Jakoubek ze Stříbra a Jan Rokycana. Praha byla v centru dění už od počátku revoluce, kdy se jí po porážce I. křížové výpravy podařilo vytvořit vojenský svaz středočeských a východočeských měst. Nejvíce se ale pozornost současníků i dalekých potomků obracela k radikálům. Ti pocházeli převážně z městského a venkovského prostředí. Snahou radikálů nebyla jen transformace církve, ale i celé společnosti. Jedinou normou, kterou se měli lidé řídit, byl podle nich Boží zákon. Radikální husitství se později rozštěpilo na několik samostatných proudů: jihočeské tábority, východočeské orebity (později sirotci) s centrem v Hradci Králové a severočeské husity v čele se známým válečníkem a kondotiérem Jakoubkem z Vřesovic.

***

Situace v zemi se po horkém létě 1420 zcela proměnila. Zikmundova dvojí porážka vzala katolické straně vítr z plachet a zatlačila ji v Čechách do hluboké defenzívy. Zimní a jarní ofenzíva pražanů a táboritů v roce 1421 zjednala v jižních a východních oblastech království převahu husitům. V zemi se nově zrodily mocné vojenské svazy, i když zprvu pouze pražský a táborský. Další hybnou silou revoluce se stala „obec polem pracujících“, tj. stálé polní vojsko, které bylo vynikajícím způsobem vybudováno a vedeno husitskými hejtmany, mezi nimiž zaujal přední místo vítěznými vavříny ověnčený Jan Žižka. Symbolem defenzívy katolické strany v první polovině roku 1421 bylo počínání pražského arcibiskupa Konráda z Vechty, na jehož příkladu lze názorně ukázat nejen oslabení katolických pozic v zemi, nýbrž také velkou bezradnost vrcholných představitelů církve v dobách těžké krize, na níž nebyli připraveni. Názorově nikdy nepříliš pevný arcibiskup se totiž na počátku revoluce přiklonil na stranu krále Zikmunda, kterého také v červenci 1420 korunoval českým králem. Když se však začaly okolnosti vyvíjet nepříznivě pro novopečeného českého krále, arcibiskup bez většího nátlaku přistoupil v dubnu 1421 na husitský reformní program a veřejně se přihlásil ke čtyřem artikulům pražským. Papežská kurie zareagovala téměř hystericky, když Konráda z Vechty ihned suspendovala (roku 1426 byl dokonce exkomunikován), a administrátorem pražské arcidiecéze jmenovala olomouckého biskupa Jana Železného. Husité však tím získali výraznou převahu v zemi a také možnost světit nové kněze, kterých se zoufale nedostávalo. Vrcholem husitské kampaně v první polovině roku bylo však svolání zemského sněmu do Čáslavi, který se sešel v červnu 1421.

Kostel sv. Petra a Pavla v Čáslavi, místo konání památného husitského sněmu v roce 1421

Kostel sv. Petra a Pavla v Čáslavi, místo konání památného husitského sněmu v roce 1421.

Čáslavský sněm se nesmazatelně zapsal do českých dějin, neboť byl první společnou schůzí reprezentativních autorit království, na které chyběli zástupci církve. Navíc zde byl výrazně zastoupen městský stav, jehož revoluční dění vyšvihlo po boku panstva mezi hlavní hybatele celozemské politiky. Sněm odmítl Zikmundovu korunovaci českým králem a dokonce zpochybnil samotnou legitimnost jeho nároků na český trůn. Dle účastníků sněmu totiž žil Zikmund v rozporu s Božím zákonem. V Čáslavi byly také prohlášeny čtyři artikuly pražské za hlavní zemský zákon. Správou země byla pověřena dvacetičlenná vláda, jejíž složení odpovídalo novým revolučním pořádkům v zemi. V radě byl zastoupen nejen vyšší a nižší panský stav, ale také měšťanstvo. Dvacetičlenná vláda ustanovená na sněmu v Čáslavi se sice v praxi neosvědčila a brzy zanikla, avšak výsledek čáslavského sněmu byl neoddiskutovatelný. Jeho účastníky totiž spojovala vskutku revoluční myšlenka, a to ta, že o budoucnosti země má výhradní právo rozhodovat nikoli panovník, ale stavovská obec.[9] České země se od této chvíle vydaly cestou postupného rozvoje skutečné stavovské monarchie, a to podle modelu, jenž byl znám z vyspělé západní Evropy.

Král Zikmund sledoval čáslavský sněm s rozpaky a obavami, neboť v této době již nebylo žádným tajemstvím, že se část umírněné husitské šlechty snažila nabídnout český trůn polským Jagelloncům. Pro Zikmunda se jednalo o velmi choulostivou záležitost, a to nejen z toho důvodu, že byl v sázce jeho dědičný nárok v Čechách. Do hry byl totiž vtažen další vlivný hráč středoevropského prostoru, s nímž neměl Zikmund zrovna přátelské vztahy. Napjatý vztah mezi Zikmundem a polským králem Vladislavem II. byl staršího data. Na vině byly nedávné události, kdy Lucemburk podporoval ve válce mezi Polskem a Řádem právě německé rytíře, přičemž se v arbitrážním řízení mezi oběma spornými stranami roku 1420 jako „nestranná“ autorita vyslovil v neprospěch Krakova. A právě i z tohoto důvodu polský panovník českou nabídku přijal, neboť mohl snadno oplatit Zikmundovi nedávné rozhodnutí, které hrdí Poláci považovali za křivdu. S ohledem na mezinárodní dopady však Vladislav českou kartu diplomaticky přehrál na své litevské příbuzné. Litevský velkokníže Vitold poté i se souhlasem Krakova vyslal do Čech svého synovce Zikmunda Korybutoviče, jenž měl v Čechách působit jako prostředník mezi jednotlivými husitskými proudy a zároveň sondovat, nakolik je jagellonská kandidatura na český trůn reálná. Korybutovič v Čechách působil v letech 1422 – 1427 hned dvakrát (později dokonce ještě na přelomu 20. a 30. let 15. století), ale i když jej část husitů uznala za správce země, nebylo jeho účinkování v království nijak zvláště oslnivé a lze říci, že v bouři následujících let upadlo v zapomnění. Podrobnosti o působení Zikmunda Korybutoviče v husitských Čechách a na Moravě najdete v sipka tomto článku na našem webu.

Útěk krále Zikmunda z Kutné hory (obraz Huga Schüllingera)

Útěk krále Zikmunda z Kutné hory (obraz Huga Schüllingera).

Závěry čáslavského sněmu přiměly Zikmunda k uspíšení příprav II. křížové výpravy. Bylo totiž zřejmé, že nyní se Zikmund ujme vlády v Čechách pouze v případě, dokáže-li husity porazit vojensky. Průběh a konečný výsledek nového křižáckého tažení stejně jako minulého roku negativně ovlivnilo několik faktorů. Nejhlavnější z nich byla nekoordinovanost společného úsilí protihusitské koalice, které se nepodařilo podle plánu vtrhnout do Čech dvěma směry, a tak přinutit husity k boji na dvou frontách současně. Říšské sbory sice koncem léta 1421 úspěšně překročily hranice Českého království a pronikly hluboko na české území, ale nedokázaly dobýt strategicky důležitý Žatec. Slibované posily z Uher, které měl přivést Zikmund, se totiž nedostavily, neboť krále zdrželo vynucování autority na Moravě, kde mu řada  pánů odmítla na základě tragické zkušenosti z minulého roku přímou poslušnost. To způsobilo, že byl obležený Žatec už na přelomu září a října osvobozen husitským vojskem. Až se značným zpožděním proto dorazil Zikmund v prosinci se svým vojskem do Kutné Hory, kde se však dlouho nezdržel. Pokud se Zikmund tentokrát domníval, že se mu podaří trvale usadit na českém území, kde mohl do jara následujícího roku vyčkat na příchod nových říšských sborů, byla mu vzápětí uštědřena lekce z válečné taktiky přímo od samotného Žižky. Legendární husitský válečník totiž na nic nečekal a přitrhl ke Kutné Hoře, odkud se mu podařilo mistrným manévrováním a také ojedinělými útočnými výpady vypudit křižáky. V lednu 1422 Žižka intervenční vojsko na rozloučenou ještě na hlavu porazil v bitvách u Habrů a Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. A to byla tečka nejen za II. křížovou výpravou, ale i osobní angažovaností krále Zikmunda v bojích s husity. Porážek bylo na vkus urozené hlavy zkrátka až příliš.

Boj husitů s křižáky (Jenský kodex, iluminace 15. století)

Boj husitů s křižáky (Jenský kodex, iluminace 15. století).

I přes vítězství nad další mohutnou zahraniční intervencí prožívalo husitství v této době vážnou krizi identity způsobenou prudkým nárůstem sektářství, jež bylo důsledkem dobové vzrušené náboženské představivosti i lidového blouznivectví. Výstřelky ve víře a rozmíšky mezi samotnými husity byly velmi vážné, protože ohrožovaly pracně vybudovanou husitskou církevní jednotu i kázeň v polním vojsku. Na jaře i na podzim 1421 musel dokonce sám Žižka tvrdě zakročit proti pikartům, kteří neuznávali přítomnost Kristovu ve svátosti oltářní, a následně i adamitům[10], jež naopak praktikovali duchovní i sexuální svobodu v mezilidských vztazích. Náboženští blouznivci skončili v plamenech nebo byli pobiti. To naopak kněz Želivský využil svého sílícího vlivu v Praze k tomu, aby v červnu 1421 uskutečnil na Starém i Novém Městě pražském převrat, po kterém třímal v rukou až nebezpečně velkou moc. Kazatel od Panny Marie Sněžné v obou městech nastolil diktaturu a začal si počínat velmi nekompromisně. Stal se přesně tím, proti čemu husité vždy brojili – duchovním vůdcem se značným světským vlivem a mocí, který si nyní osoboval právo mluvit do politických, vojenských i náboženských záležitostí husitského hnutí. Porážka u Mostu, kterou Pražanům uštědřily míšeňské oddíly, však byla začátkem konce kontroverzního muže, který stál na samém počátku výbuchu husitské revoluce. Popularita a prestiž mocného tribuna lidu byla totiž mosteckou porážkou vážně otřesena. V březnu 1422 tak byl Želivský úkladně zavražděn svými staroměstskými nepřáteli, čímž se Praha na dlouho vymanila z husitského radikalismu. V Želivského případě lze navíc říci, že se naplnilo známé české pořekadlo „s čím kdo zachází, tím také schází“.

***

Tyto otřesy v husitských Čechách přiměly Žižku zvolit přímočařejší postup, už jen z toho důvodu, že se mohla další zahraniční intervence opakovat prakticky kdykoli. Žižka byl tvrdý a neústupný muž pevné vůle zocelený dlouholetým odříkáním v časech mládí i dospělosti, který považoval prosazení čtyř pražských artikulů nejen za hlavní cíl revoluce, ale také sebe sama. Jako stařec na sklonku životu, jenž byl navíc stíhán osobními tragédiemi v podobě úplné slepoty[11], si více než kdo jiný uvědomoval, že vítězství božího zákona vyžaduje osobní oběti a plnou i upřímnou identifikaci s husitským programem. A také jednotu země a národa. Pouze silné a jednotné království mohlo výsledky své revoluce uhájit před okolním světem, kterému šlo o zničení nebezpečné husitské nákazy jakýmikoli prostředky. Nelze pochybovat o tom, že i v Čechách by světská moc ruku v ruce s kuriální doktrínou přistoupila v případě svého vítězství ke konečnému řešení husitské otázky, jež by měla obdobně jako při taženích proti albigenským ve Francii nebo během reconquisty ve Španělsku víceméně charakter genocidy. V březnu 1423 proto Žižka opustil Tábor, jenž se již začal vzdalovat svému původnímu étosu, a přesunul své působení do východních Čech. Byl to především pragmatický tah zkušeného válečníka. Ve východních Čechách měl totiž husitský vojevůdce vhodnější zázemí než na jihu Čech, protože se mohl opřít o pevná města typu Čáslav, Jaroměř nebo Dvůr Králové, kde již operovali spojenečtí orebité vedeni knězem Ambrožem. Na jaře 1423 tak vznikl Menší (Nový) Tábor, jehož plně profesionální vojsko stmelené „Žižkovým vojenským řádem“ představovalo novou sílu v zemi, se kterou bylo nutné počítat.

Zikmundův zeť Albrecht Habsburský (malba z 16. století)

Zikmundův zeť Albrecht Habsburský (malba z 16. století).

Ukázalo se, že této síly bude již zanedlouho zapotřebí, neboť v březnu téhož roku udělil Zikmund z titulu českého krále celou Moravu jako léno svému zeti a rakouskému vévodovi Albrechtovi (V.) Habsburskému. Krok učiněný bez vědomí a vůle české stavovské obce byl sice z hlediska právního i morálního velmi sporný, avšak umožnil Zikmundovi vytvořit na Moravě důležité nárazníkové pásmo mezi Českým královstvím a Uhrami.[12] Zároveň došlo k vytvoření vhodného předpolí pro další vedení války s husity. To podnítilo katolické panstvo v Čechách a na Moravě k větší aktivitě. V jejich prospěch hrál v této době i jeden nezanedbatelný faktor. Dlouhým válčením unavená země se již začala klonit k míru a návratu do předválečných poměrů. Reálně tedy hrozilo, že se katolická strana dohodne s umírněnými husity na kompromisu, jímž by zbylo z původních revolučních požadavků jen pouhé torzo. V podobný vývoj doufal také král Zikmund, který se jednání s husitským umírněným blokem nebránil. Osobně však vyslovil pochybnost, zda ke zvratu poměrů vůbec dojde, pokud bude Žižka i nadále stát v cestě. Ukázalo se, že pragmaticky smýšlející Zikmund uměl tehdy vyhodnotit situaci mnohem reálněji, než jak tomu bylo na straně českých katolických pánů a jejich sympatizantů. Žižka „svého“ krále jistě nezklamal, neboť již v dubnu 1423 porazil v bitvě u Hořic vojsko panské jednoty. Doposud stále neporažený vojevůdce vzápětí obsadil Hradec Králové, čímž se stal v očích katolické strany i umírněných husitů nebezpečnějším než kdykoli před tím. V srpnu 1423 tak u Strauchova dvora proti sobě poprvé stanula dvě husitská vojska. Na jedné straně Žižka obestřený aulou neporazitelnosti a na straně druhé oddíly panské jednoty podpořené vojskem Pražanů i umírněně smýšlejících husitských pánů. Výsledek bylo možné odhadovat předem. Žižka znovu triumfoval.

Boj o vozovou hradbu (kresba Jan Goth)

Boj o vozovou hradbu (kresba Jan Goth).

Pod dojmem těchto dvou krutých porážek se umírněný husitský blok spolu s katolickou stranou domluvily na nové strategii. Pokud nebylo možné Žižku porazit v přímém boji, musel být postaven mimo zákon a zbaven širší celozemské podpory. Na přelomu října a listopadu 1423 se proto v Praze sešel svatohavelský sněm, na kterém byla zvolena nová dvanáctičlenné vláda, v níž zasedlo po šesti zástupcích z katolické strany a stejného počtu stoupenců kalicha. Vládě byl uložen pouze jediný, o to však důležitější úkol – měla dbát o mír a pořádek v zemi. Každý, kdo by vládu odmítal respektovat jako reprezentativní a legitimní autoritu v království, měl být prohlášen za zemského škůdce. Podtext ujednání svatohavelského sněmu byl zřejmý. Vše mířilo k tomu, aby byl Žižka označen za zemského škůdce a postaven mimo zákon. Žižka, který výsledek svatohavelského sněmu odmítl vzít na vědomí, musel nyní čelit soustředěnému a odhodlanému nepřátelskému bloku. Slepý rek už ale v minulosti dostatečně osvědčil, že mu úloha obránce a outsidera svědčí. Nyní však převzal strategickou iniciativu od samého začátku a poslední rok svého pozoruhodného života jednoznačně prokázal, že i navzdory tomu, že mu bylo tehdy již hodně přes 60 let, nemá na válečném poli nejen v Čechách sobě rovného. Svou válečnou kampaň tak začal Žižka zcela nečekaně a proti všem dobovým zvyklostem uprostřed zimy, čímž protivnou stranu dokonale zaskočil. V lednu 1424 tak poprvé rozdrtil své protivníky v bitvě u České Skalice, díky čemuž mohl v dalších týdnech a měsících zmobilizovat všechny své síly ke konečnému měření sil se svatohavelskou koalicí.

Smrt Jana Žižky z Trocnova (kresba Jan Goth)

Smrt Jana Žižky z Trocnova (kresba Jan Goth).

Následoval červen 1424, který se velmi neslavně zapsal do dějin husitské revoluce jako příkladná ukázka všech hrůz i krutostí, jež přinášela dlouholetá občanská válka. Ve velmi krvavé, nemilosrdné a na tehdejší poměry také rozsáhlé bitvě u Malešova Žižka porazil spojené vojsko svatohavelské koalice takovým způsobem, že se pražský městský svaz z tohoto debaklu de facto již nikdy plně nevzpamatoval. Ostatně není se ani čemu divit, neboť z celkového počtu padlých na poražené straně, který čítal téměř 1200 mužů, bylo nejméně 300 pražských měšťanů, a to byla pro Prahu jako vojenskou sílu ztráta prakticky nenahraditelná. Praha tím tak byla z dalších bojů vyřazena. Katolické panstvo muselo bez svého klíčového spojence vzápětí škemrat o mír, ale Žižka byl neoblomný. I přesto, že se mu u Malešova podařilo úspěšně odvrátit předčasné Lipany, zamířil bez delších okolků na Prahu, aby jednou pro vždy skoncoval s věrolomnými Pražany. Před Prahou však dal Žižka vůbec poprvé přednost před bojem mírovému narovnání. V danou chvíli tak Žižka vytěžil ze situace maximum, neboť se okázale smířil s Pražany výměnou za spojenectví, kterého bylo možné využít k uskutečnění první velké husitské výpravy za hranice království. Logickým cílem byla Morava, kterou držel Zikmundův habsburský zeť. V Žižkových plánech měla být válka konečně přenesena na území nepřítele. Celá střední Evropa se chvěla hrůzou v obavách, zdali se obávaný válečník na Moravě zastaví. Avšak Žižka během tažení spojeného husitského vojska na Moravu těžce onemocněl a v říjnu 1424 zemřel ve svém ležení u Přibyslavi. Ze scény dějin odešel excelentní a nikdy neporažený vojevůdce, díky jehož nekompromisní a nezdolné povaze přečkalo husitské hnutí krizové okamžiky svého vývoje, a mohlo tak již zanedlouho přejít od obrany k útoku.

 

Významné i kontroverzní fenomény husitství (Jiří Motyčka)

Tato kapitola je mj. také o tom, čím vším se husité museli zabývat a co všechno museli řešit. Jednou větou řečeno, nebylo toho málo! Brzy po výbuchu revoluce, následných nepokojích a prvních vojenských střetech museli husité vyřešit delikátní otázku související s přípustností bránit Boží zákon se zbraní v ruce, tzn. prostřednictvím světského meče. Husité tento složitý problém naložili na bedra univerzitních mistrů. Nechtěli jim tento „horký brambor“ alibisticky přehodit, naopak tato skutečnost je dokladem, že problematika kolem použití světského meče, byť na obranu Božího zákona, je velice trápila a sami si s ní neuměli poradit. Znovu byla tato otázka nastolena, když zemi reálně hrozila první křížová výprava a vpád intervenční armády. I pro erudované mistry pražské univerzity bylo řešení tvrdým oříškem, který nebylo jednoduché rozlousknout. Byli si však vědomi toho, že nějakou odpověď na tuto naléhavou otázku musí předložit a že je v tom nikdo nezastoupí. Zároveň tušili, že řešení se nezrodí z hodiny na hodinu, ba ani ze dne na den a byli si též vědomi své zodpovědnosti, které je nikdo nezbaví. Zodpovědnost, jež jim poněkud svazovala ruce, spočívala především v nevyslovené podmínce, že jejich výstup by neměl být pokud možno v rozporu s Biblí. A v tom byl největší kámen úrazu. Proč? Především proto, že personifikací Lásky dle Nového zákona Písma svatého je Bůh. Ale mohu vůbec milovat nepřítele, který ohrožuje moji vlast? Pro hrubě vojácké velitele Žižkova typu by řešení nastoleného problému bylo velice „jednoduché“, neboť by aplikovali „militantní“ pasáže ze Zjevení Janova a Starého zákona, např. odkaz na srozumitelný starozákonní imperativ z 19. kapitoly Páté knihy Mojžíšovy (Deuteronomium) „Život za život, oko za oko, zub za zub, ruka za ruku, noha za nohu.“ (Dt 19, 21). Ale co si počít s Novým zákonem, v němž Ježíš dle evangelisty Lukáše říká: „Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili!“ (L 6, 27-29)? Univerzitním mistrům snad nemohl být zadán těžší úkol. Neméně závažným problémem, který univerzita musela také vyřešit, byla účast nejnižší společenské vrstvy, tj. poddaných v tomto nastávajícím boji.

Kutnohorští vrhají zajaté husity do šachet - jeden z mnoha incidentů, jenž také donutil husity sáhnout po světském meči (vyobrazení z 15. století)

Kutnohorští vrhají zajaté husity do šachet – jeden z mnoha incidentů, jenž také donutil husity sáhnout po světském meči (vyobrazení z 15. století).

Nejprve v husitském myšlení převažoval novozákonní pacifizmus reprezentovaný Petrem Chelčickým a raným táborstvím, inspirovaným učením Valdenských. Později pochopitelně husiti logicky dospěli k názoru, že s tímto přístupem nemohou vystačit a bude nutné, aby meč duchovní nahradil světský meč, jinak řečeno, nastal čas, kdy boj duchovní musí být nahrazen bojem tělesným. Ke zdůvodnění se přímo nabízel tento verš z 10. kapitoly Matoušova evengelia, kde Ježíš říká: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ (Mt 10, 34). Tento verš má však více rozmanitých a kontroverzních výkladů, ale pro daný účel se hodil dokonale. Konečně v únoru 1420 vydala univerzita dobrozdání, které zaštítili především husitský teolog Jakoubek ze Stříbra a Křišťan z Prachatic a v němž se připouští použití světského meče, pokud se jedná o spravedlivou obrannou válku. To byla podmínka zatím snadno splnitelná, protože se husiti nacházeli v úvodu defenzivní fáze revoluce. Co se týče přípustnosti vést tělesný boj pro třetí stav, zde byli pražští mistři velice obezřetní a podmínili to tím, kdyby šlechta tuto povinnost zanedbávala či přímo ignorovala. Teprve pak se mohou chopit světského meče na obranu Božího zákona i poddaní. Autoři dobrozdání však trvali na tom, aby válčení bylo doprovázeno pouze přiměřeným násilím (sic!) a nebylo ubližováno nevinným lidem.[1] Pozdější vývoj válečných událostí v plné nahotě odkryl, jak byly tyto představy a podmínky nesplnitelné, ale to už je zcela jiná kapitola.

***

Přijímání pod obojí způsobou (iluminace z 15. století)

Přijímání pod obojí způsobou (iluminace z 15. století).

Když byl vyřešen problém s přípustností použití světského meče, bylo třeba stanovit husitský program, který bude zásadní pro další vývoj počínaje druhou dekádou 15. věku. Tímto programem, který se táhne jak červená nit celou husitskou epochou, se staly památné čtyři pražské artikuly (články). Níže uvedené znění čtyř pražských článků se objevilo někdy v polovině roku 1420. Na skladbě a textu husitského programu se opět významně podílel Husův přítel a spolužák Jakoubek ze Stříbra. Jistě i to byl jeden z důvodů, proč kromě přijímání i z kalicha, který prosadil mj. právě Jakoubek ze Stříbra, zbylé tři artikuly vycházely z Husova učení, a to je signifikantní. Tím husitská revoluce jednoznačně prokázala kontinuitu s ranou reformací, kterou přivedla na světlo světa reformní skupina soustředěná kolem mistra Jana Husa. Pojďme si tedy ony články vyjmenovat jeden po druhém bez ohledu na pořadí.

Svobodné kázání slova božího: „Aby slovo Boží bylo po Království českém svobodně a bez překážky řádně od kněží Páně kázáno a zvěstováno …

Přijímání z kalicha: „Aby svátost nejsvětější svátosti oltářní pod obojí způsobou, totiž chleba a vína, všem věrným křesťanům, jimž hřích smrtelný nepřekáží, svobodně byla podávána …

Chudoba církve a zákaz jejího světského panování: „Aby světské panování nad bohatstvím a časným (pomíjivým – pozn. JM) zbožím, které kněžstvo proti přikázání Kristovu drží na újmu svého úřadu a na škodu ramene světského, bylo mu odňato a odstraněno, a to kněžstvo aby bylo zpět přivedeno k pravidlu evangelia a k apoštolskému životu, kterým žil Kristus se svými apoštoly …

Trestání a potírání zjevných hříchů: „Aby všichni hříchové smrtelní a zvláště zjevní a jiní neřádové zákonu Božímu odporní byli v každém stavu řádně rozumně od těch, kterým to přísluší, stavováni a potíráni. A kdož je činí, hodni jsou smrti, nejen ti, kdož je činí, nýbrž i ti, kteří souhlasí s těmi, kteří je činí, jako jsou v obecném lidu smilstva, obžerstva, zlodějstva, vraždy, lži, křivé přísahy, řemesla zbytečná, lstivá a pověrečná, hrabivé zisky, lichvy a ostatní jim podobné. V kněžstvu pak kacířstva svatokupecká a vymáhání peněz od … (následuje velice dlouhý seznam, za co všechno se vybírají platby – pozn. JM).[2]

Kde v Bibli hledali ideologičtí vůdci revoluce v čele s Jakoubkem ze Stříbra inspiraci, přesněji řečeno zdůvodnění, pro své články? Pro artikul o svobodném kázání slova Božího to byl především 9. verš z 2. kapitoly druhého listu apoštola Pavla Timoteovi: „Ale Boží slovo není spoutáno.“ (2Tm 2, 9). Kraličtí tento verš dokonce přeložili jako „… slovo Boží není u vězení“. Uvedená citace svědčí o hluboké znalosti Bible husitskými bohoslovci a exegety (vykladači Bible). Ano, slovo Boží nesmí být „spoutáno“ okovy jakýchsi pofidérních nařízení, které jsou jen lidskými nálezky, musí být osvobozeno z „temné kobky vězení“ oficiální církve a musí být vysíláno ven do světa i mezi prostý lid prostřednictvím kázání, kterým nejsou činěny žádné překážky. Jako další, spíše podpůrný inspirativní verš husiti nalezli u evangelisty Marka v 16. kapitole, 15. verši, kde Ježíš svým učedníkům říká: „… ‘Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.’“ (Mk 16, 15), tzn. všude a všem.

Artikulu o kalichu byla věnována ze strany husitských teologů obzvláštní péče a to hned ze dvou důvodů. Přijímání pod obojí způsobou, tj. Kristovy krve v podobě vína i pro laiky bylo katolickou stranou vnímáno jako arcikacířské a tento rigidní postoj potvrdil v písemné podobě dokonce koncil v Kostnici. To za prvé. A za druhé – kalich byl pro husity základní podmínkou spásy, i když pochopitelně nikoli samospasitelný. Mohli husitští exegeti a teologové najít přesvědčivější důkaz pro oprávněnost kalicha, než u evangelisty Jana v jeho tzv. teologickém evangeliu? Posuďte sami. V Janově evangeliu, v 6. kapitole toto praví Ježíš apoštolům: „… ‘Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm …’“ Tato pasáž z Bible je jednou z nejpřesvědčivějších pro zdůvodnění přijímání i z kalicha v husitské liturgii. Jinými pasážemi z Bible strana protivná naopak zdůvodňovala, že pro spásu postačí pouze přijímání podjednou, tj. aplikace nekvašeného chleba v podobě hostie, který po konsekraci nabývá podstaty Kristova těla. Tento problém systematické teologie však již není a ani nemůže být předmětem této kapitoly.

Pro artikul o zákazu světského panování církve uvedeme pouze nejzákladnější zdůvodnění, a to ještě „jen“ z Písma Nového zákona. Toto čteme u evangelistů Matouše a Lukáše: „Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasků;“ (Mt 10, 9). A dále pak rovněž v evangeliu dle Matouše: „Ale Ježíš si je zavolal a řekl: ‘Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem …’“ (Mt 20, 25-27). Tady je již zřejmý Kristův apel na to, aby jeho učedníci nepodlehli svodům moci, jinak ten, kdo by neodolal, stane se služebníkem, ba dokonce otrokem – třeba majetku a z něho plynoucí světské moci. U evangelisty Lukáše ve 22. kapitole čteme: „Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží.“ (L 22, 27) Neboli – příslušník apoštolské církve je pouze ten, který slouží, nikoli ten, kdo sedí za stolem a pojídá u opulentní tabule lahůdky nakoupené za peníze z prebendy. A toto zase píše apoštol Petr ve své první epištole: „Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem.“ (1Pt 5, 2-3) Velice srozumitelný návod určený sluhům Božím, jak se mají chovat jako správní pastýři ke svým ovečkám. Je tady patrné důrazné odmítnutí uplatňování světské moci. A z prvního listu apoštola Pavla Timoteovi se dozvídáme, že: „Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím.“ (1Tm 6, 8) To jsou veškeré potřeby sluhy Božího. Nic víc!

A konečně pro zdůvodnění posledního artikulu o trestání smrtelných hříchů si uveďme epištolu apoštola Pavla křesťanské diaspoře do Říma: „Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči, pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče, nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování. Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují.“ (Ř 1, 29-32) Zde apoštol Pavel v dopise Římanům vyjmenovává hříchy, které jsou hodny trestu. A husité také chtěli tyto, nejen smrtelné hříchy trestat. Problém tohoto z pohledu katolické církve velice kontroverzního článku spočíval především v tom, že husitská interpretace umožňovala, aby se role samozvaných(?) soudců ujali i příslušníci třetího stavu, pokud se tohoto bohulibého úkolu nezhostí šlechta.

***

Jedním z nejznámějších a nejkřiklavějších příkladů husitského obrazoborectví je Zbraslavský klášter, jenž byl v srpnu 1420 těžce poničen husity

Jedním z nejznámějších a nejkřiklavějších příkladů husitského obrazoborectví je Zbraslavský klášter, jenž byl v srpnu 1420 těžce poničen husity.

Dalším fenoménem husitské revoluce se stal ikonoklasmus (obrazoborectví) a likvidace klášterů. Obrazoborectví z rané fáze revoluce nebylo jen spontánním vzplanutím prostého lidu (pejorativně uváděného jako „lůza“) proti okázalosti zesvětštělé církve, ale též ideově a teologicky zdůvodněnou negací kultury této vládnoucí církve. Husité nelikvidovali obrazy proto, že by chtěli odstranit výtvarné umění. To by bylo velice zkratkovité a zavádějící zdůvodnění. Je třeba si uvědomit, že obrazoborectví se neobjevilo až s výbuchem revoluce v první čtvrtině 15. věku, ale jeho počátky je třeba hledat již v judaismu a raném křesťanství.[3] Jinak řečeno, ikonoklasmus nebyl „vynález“ husitů. Bylo třeba zodpovědět na zásadní a v husitské době velice naléhavou otázku, totiž zda Boha je možno více pochopit prostřednictvím idejí a slov, nebo za pomoci obrazů a soch, které obsahují nejen latentní ale i zjevné nebezpečí pověrečnosti a modloslužebnictví. Tyto, z našeho pohledu negativní jevy je třeba chápat v souvislostech se základními starozákonními direktivami: „‘Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; … Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. …’“ (Dt 5, 6–9).

Také další citace z Bible zřetelně dokládají, proč husité tak snadno našli zdůvodnění pro své obrazoborecké počínání. Uvedeme jen několik příkladů, z nichž některé nepotřebují ani komentář. Např. v Druhé knize Mojžíšově (Exodus), v kapitole 32., verších 1 až 10 čteme, jak si vyvolený lid, vyvedený díky Hospodinově pomoci z egyptského zajetí, odlil zlatého býčka (Kraličtí: „tele slité“) jako modlu, aby jí děkoval a obětoval. Hospodin jako žárlivý Bůh se pak velice rozzlobil, protože se klaněli tomu nepravému a neživému bohu. U proroka Jeremiáše v desáté kapitole čteme: „… To, čím se řídí národy (pohanské – pozn. JM), je pouhý přelud, dřevo poražené v lese, výrobek přitesaný řemeslnou rukou. Krášlí jej stříbrem a zlatem, hřebíky a kladivy upevňují, aby to nebylo vratké. Jsou jako strašák v okurkovém poli. Nemluví, musí se nosit, sami neudělají ani krok. Nebojte se jich, nemohou udělat nic zlého ani dobrého.“ (Jr 10, 3–5) Husité znalí této biblické pasáže nemohli nevidět ony modly v dřevěných vyřezávaných a iluminovaných, ale němých a nepohyblivých soškách světců nebo v deskových obrazech se zlacenými partiemi, které ničili.

Také ve 115. žalmu lze nalézti echo husitského zdůvodnění obrazoborectví, kde žalmista mluví o pozlacených a postříbřených modlách, které nemají smysly protože jsou vytvořeny člověkem: „Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná. Jejich modly jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší, mají nosy, a necítí, rukama nemohou hmatat, nohama nemohou chodit, z hrdla nevydají hlásku. Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá.“ (Ž 115, 3-8) A na závěr si ještě uveďme jeden příklad z Písma Nového zákona, kde ve své první epištole takto píše apoštol Jan o Synu Božím, Ježíši Kristu a proč je třeba se vyvarovat modlářství: „… On je ten pravý Bůh a věčný život. Děti, varujte se modlářství.“ (1J 5, 20-21)

Obdobně je tomu se vztahem husitů ke klášterům.[4] Bohužel pro současného člověka, neznalého dějinných a biblických souvislostí, je tohle ještě méně pochopitelnější než husitský ikonoklazmus. Černobílé vidění tohoto fenoménu je tou nejbezpečnější cestou ke zkreslení celé této problematiky. Pojďme se tedy na tento zdánlivě jednoduchý problém podívat poněkud podrobněji a z pohledu husitských teologů a exegetů. U evangelisty Matouše v 15. kapitole Ježíš s veškerou naléhavostí tvrdí: „Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna.“ (Mt 15, 13) Toto jedno z nejzákladnějších zdůvodnění neopodstatněnosti klášterů s odkazem na text Písma Nového zákona má přesah i do Starého zákona. Kdybychom měli parafrázovat znění husitského akcentu, tak bylo ve své podstatě velice jednoduché. Ježíš žádnou řeholi nezaložil, proto je třeba toto „bejlí vykořenit“ na základě výše uvedeného biblického imperativu. Ve finále velikonočního příběhu takto Ježíš praví apoštolům: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28, 19 – 20) V 15. verši v 19. kapitole Markova evangelia také čteme: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření …“ (Mk 19, 15). V uvedených novozákonních citacích, v nichž Mistr pověřuje své apoštoly (zprostředkovaně i následné generace duchovních), aby se vydali do světa mezi diasporu dvanácti pokolení vyvoleného lidu, se nikde nepíše o tom, aby se před lidmi uzavřeli mezi kamenné zdi budov, ale naopak aby z nich vyšli ven, kázali, učili a křtili ve jménu Trojjediného Boha. Dle husitských teologů a exegetů byly od vnějšího světa uzavřené a izolované konventy v příkrém rozporu s tímto Kristovým imperativem, protože se v průběhu dlouhých staletí změnily v „tajemná“ místa, kde se daří Antikristu, kde je upřímná služba věřícím jaksi potlačena a kde se jenom parazituje na práci jiných, což není v souladu s tím, co čteme u evangelisty Matouše: „Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasků; …“ (Mt 10, 9). Zvláště podezřelými se v uvedených souvislostech jevily kontemplativní řády, uzavřené jen pro modlitby a rozjímání. Tyto ničím užitečné „peleše lotrovské“, jak husité kláštery pejorativně označovali, je třeba vymýtit jako všechno, co nemá opodstatnění v Bibli. Je zajímavé, že v tomto náhledu se shodli všichni husité napříč jednotlivými frakcemi. Jednotlivé husitské frakce se lišily pouze v názoru na rozsah a hloubku tohoto chirurgického řezu, jinými slovy v intenzitě tohoto ozdravného procesu. Je třeba si zároveň uvědomit, že husité posuzovali kláštery prizmatem své doby, tj. v podobě, se kterou měli neblahé zkušenosti, znali kláštery, s jejichž činností se setkávali při každodennosti pozdního středověku první čtvrtiny 15. století a nikoli v podobě, jak ji známe v současnosti.[5]

Pro dokreslení této problematiky je vhodné se ještě zmínit o jednom německy psaném manifestu táborských hejtmanů, který byl adresován norimberským měšťanům, a byl sepsán nejpozději v květnu 1430. Právě v něm husité mj. vysvětlují dle našeho názoru velice pregnantně a transparentně svůj názor na kláštery: „Rovněž tvrdí (katolický klérus – pozn. JM), že ničíme a pustošíme svaté bohoslužby tím, že vyvracíme a pustošíme kláštery a vyháníme z nich mnichy a jeptišky. I my jsme měli kdysi za to, že jsou svatí a že zbožně vykonávají službu Bohu, ale když jsme je poznali z blízka a pozorovali jejich život a jejich skutky, pochopili jsme, jací jsou to svatí pokrytci prohnané pokory a prázdní vychloubači, prodavači odpustků a zádušních mší, kteří jsou živi z hříchů lidu (srov. Oz 4, 8 ). (…) jejich modlení, přímluvy a zádušní mše, vykonávané za dary, nejsou nic jiného než pokrytectví a svatokupecké kacířství. Jestliže je tedy vyháníme a boříme jejich kláštery, nerušíme tím pravou bohoslužbu boží, nýbrž tvrze ďáblů a kacířů. Až je poznáte dokonale, jak jsme je poznali my, budete je ničit se stejnou horlivostí jako my. Protože Kristus, náš Pán, nezaložil svým slovem žádný mnišský řád, je třeba, aby byly dříve nebo později zrušeny podle výroku páně v 15. kapitole Matoušova evangelia: ‚Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna.‘ (Mt 15, 13)[6]

Kdybychom tedy měli shrnout důvody, jež husity vedly k ničení klášterů, dospěli bychom k těmto závěrům: 1) kláštery nemají oporu v Písmu svatém, 2) kláštery jsou budovy, v nichž dochází koncentrovaně ke svatokupectví a 3) za zdmi klášterů, těmito „tvrzemi ďáblů a kacířů“, jsou páchány kacířské skutky a smrtelnými hříchy je naplňována skutková podstata kacířství v té nejohavnější podobě, totiž ve službě ďáblu – opět koncentrovaně. Není však zcela jisté, zda důvody uvedené ve dvou posledně jmenovaných bodech bezezbytku splňovaly i ženské řehole a jejich kláštery.

Proto, když v současnosti někdo prohlásí nebo napíše větu zcela vytrženou z kontextu, že husiti byli barbaři (ikonoklasmus) a že byli krutí (likvidace konventů), tak neví zhola nic o historických a teologických souvislostech. Nemá žádnou povědomost o tom, jakým způsobem žili mniši a jeptišky i jejich opati a abatyše za zdmi klášterů. Mnozí namítají, že ani tohle neopravňovalo Boží bojovníky k zabíjení – často krutým způsobem – mnichů a ke znásilňování jeptišek. Abychom však tohle mohli zcela pochopit, museli bychom se pustit do hlubšího studia života v klášterech z dobových pramenů a klášterních archivů, které jsou pro obyčejného smrtelníka většinou stejně nepřístupné.

Aby však čtenář nenabyl dojmu, že náš pohled na kláštery v době husitské je poněkud jednostranný a tendenční, je třeba na závěr dodat, že konventy se nemalou měrou uplatnily i na poli vzdělání, výchovy a vůbec pozdně středověké kultury. Avšak jen do doby, než konvent toto své bohulibé poslání vyčerpal, začal ve svém úsilí stagnovat a věnovat se méně křesťanským aktivitám. Husitskými likvidačními zásahy vzaly bohužel za své např. i klášterní knihovny s cenným literárním a kronikářským svědectvím, dle husitských radikálů nepotřebnou veteší. Proč k tomu docházelo, jsme se snažili vysvětlit v předchozí části této podkapitoly.

***

Zcela zvláštní místo v dějinách husitské epochy nepochybně zaujímají husitský chiliazmus a heretické názorové proudy. Hodnotit kriticky tyto úkazy v rámci husitského názorového spektra je třeba velice obezřetně s ohledem na sporné svědectví pramenů a jejich latentní zaujatost. Autentických pramenů přímo z prostředí těchto názorově vyhraných skupin se žalostně nedostává, takže jsme odkázáni na tendenční dobová svědectví jejich odpůrců, nesmiřitelných kritiků a nakonec i jejich soudců. Při kritickém zkoumání těchto jevů je třeba se také vyvarovat zjednodušujících generalizací, ve své podstatě ahistorických klišé a schémat. Lze říci, že husitská hereze se vyprofilovala na základě učení chiliasmu a s ním spjatých adventistických předpovědí, které ohlašovaly brzký příchod Ježíše Krista. Chiliasmus vycházel z představ, jež se opíraly právě o tento druhý příchod Kristův a následné nastolení tisícileté dokonalé říše bez hříchu, tedy Božího království na zemi. Řecké slovo chilioi je označení číslovky tisíc, která je v souvislosti s tisíciletou říší uváděna i v novozákonní Apokalypse (Zj 20, 1-10). Vnitřní síla především táborských heretiků spočívala v iluzi o vlastním mesianistickém poslání. Jejich představy nikdy neměly daleko k mučednictví spočívajícímu v až fanatické odhodlanosti a k velice obtížně pochopitelným činům završeným i smrtí.

Tito heretici nejenom že určili Kristův příchod na konkrétní dny, ale navíc ještě k původnímu učení o chiliazmu přidali své vlastní dodatky. V těchto článcích bylo mj. např. uvedeno, že dojde k likvidaci všech hříšníků a protivníků Božího zákona ohněm i mečem, jehož se mohou chopit i kněží(!). Světským mečem vyzbrojený bojovník si pak musí umýt ruce v krvi nepřátel Kristových. Všechna hříšná města podobně jako Sodoma budou srovnána se zemí, zůstane pouze pět vyvolených měst. Každý, kdo by se protivil čtyřem (chiliastickým) přikázáním a nebo platil roční platy odpůrcům Božího zákona, bude zahlušen. Nebude zapotřebí Božího zákona v podobě psaných Biblí, ty budou zničeny, neboť Kristův zákon bude zapsán do srdcí pravověrných. Budou též zbořeny všechny baziliky, kostely i oltáře, které nebudou zasvěceny Kristovi, rovněž tak kněžské domy. Z uvedeného je patrné, že při těchto představách vstávaly hrůzou vlasy na hlavách zbylým obyvatelům Tábora, jejichž některé názory a postoje taky nebyly zrovna slučitelné s umírněným husitizmem.

Závažný rozkol mezi dvěma táborskými skupinami vyvolalo pojetí svátosti eucharistie. Skupina čítající něco mezi třemi až čtyřmi stovkami lidí, v jejímž čele stáli Martin (Martínek) Húska, řečený Loquis (tj. mluvka), Petr Kániš, Jan z Bydlína a další, dovedla pojetí eucharistie ke skutečnému bludu, od něhož se táborská majorita štítivě distancovala. Húska a jeho příznivci chápání eucharistie rozvolnili ad absurdum, upírajíce svátosti oltářní její transsubstanciační mystérium a svátostný význam i podstatu. Hlásali, že nejenom sluha Boží, ale i prostý věřící může či má dokonce právo posvěcovat jakýkoli pokrm (maso, vejce, kroupy, hrách, atd.) a jakýkoli nápoj (vodu, medovinu, pivo, atd.), tedy nejenom chléb a víno, které byly ustanoveny na základě Bible jako nová smlouva. Konsekrované hostii ani vínu není třeba vzdávat zvláštní úctu, a to jakýmkoli způsobem. Těmito představami se význam pro husity tak posvátného kalicha a přirozená úcta k němu staly takřka nicotnými a zároveň byla eliminována na Táboře již tak dost křehká hranice mezi knězem a laikem. Loquis také rozvíjel naprosto nepřípustné spekulace o tom, že Ježíš Kristus má jen jedno tělo a i kdyby bylo sebevětším, tak by neustálým přijímáním svátosti těla v podobě chleba na mnoha oltářích a ještě více věřícími bylo už dávno snědeno. Tento názor, který nebyl originálním výplodem Húskova ducha, stál již na samé hranici ateizmu. K překročení této subtilní hranice pak stačil už jen nepatrný krůček. Tím byly podkopávány teologické fundamenty křesťanského náboženství. Byl překročen příslovečný Rubikon směrem k znevážení jedné z nejdůležitějších svátostí, která dodnes spojuje křesťany napříč konfesemi, a byly položeny základy ke vzniku endohereze, již lze chápat jako herezi uvnitř (táborské) „hereze“.

Rok 1420 byl rokem plným nadějí spojených s adventistickými představami o Kristově příchodu, po němž bude následovat doba tisíciletého Božího království na zemi. Když se Ježíš, jehož příchod byl předpovězen na dny kolem poloviny února 1420, nedostavil, došlo k velkému zklamání, s nímž se Táborští velice obtížně vyrovnávali. Nikoli však Húskova pikartská skupina, která se s touto frustrující a deprimující skutečností vypořádala po svém. Loquis měl po ruce průhledný argument, který však před svými soukmenovci svojí brilantní výmluvností obhájil. Ježíš dle Martina Húsky není přítomen v podobě, kterou by bylo možné vnímat smysly, ale mezi pravověrnými přebývá duchovně a každý den s nimi i potajmu povečeří. Húskovci se tedy vůbec netrápili tím, že Ježíše neviděli a nebylo nastoleno obnovené Kristovo království. Lze však s velkou mírou pravděpodobnosti konstatovat, že z důvodu těchto nenaplněných předpovědí se mnozí jedinci od sektářské skupiny odklonili a přešli na stranu táborské majority. Na počátku roku 1421 musela pikartská skupina většinovou táborskou komunitu definitivně opustit, aby ani jako menšina nemohla nadále šířit kacířskou nákazu na Táboře.

Pomník upáleným pikartům v Klokotech

Pomník upáleným pikartům v Klokotech.

Ještě před tímto odchodem z Tábora se však Martin Húska ocitl ve vězení. Ve vypovězené skupině se postupně místo nepřítomného Húsky jako vůdčí osobnost začal prosazovat Petr Kániš, jemuž byla názorově blízká sekta bratří a sester Svobodného ducha[7]. Protože tvrdé jádro Húskových přívrženců důsledně dodržovalo přísnou askezi ducha i těla, nelze jednoznačně určit, zda již někdy v této době je možné hledat počátky adamitského sektářství. Adamité neboli naháči provozovali život bez svátosti manželství spojený se sexuální nevázaností. Mimomanželské soužití a provozování volné lásky byly pro adamity výrazem rajské blaženosti, které se však v rozporu s adventistickými předpověďmi nedočkali. Poté se z Tábora vyhoštěná skupina rozdělila do několika menších uskupení a Kánišova podskupina čítající několik desítek lidí byla nakonec Žižkou pochytána a v dubnu 1421 upálena ve vsi Klokoty nedaleko Tábora.

Poněkud jinak to bylo s adamity. Museli si nějak zajišťovat obživu, takže opouštěli za tímto účelem úkryty v lesních tišinách a při tom se bohužel ve jménu nejvyššího Adama dopouštěli údajně i těžkých zločinů, jakými byly loupeže, žhářství a vraždy páchané i na ženách a dětech. Tuto prazvláštní sektu jistě nelze v žádném případě považovat za nějaký výmysl, ale z důvodu absence relevantních pramenů je třeba pohlížet na počet jejích zločinů a intenzitu údajných sexuálních orgií velice obezřetně a s jistou dávkou skepse. Také adamity ukrývající se v lesích povodí Nežárky čekal v říjnu roku 1421 tragický osud Kánišovy skupiny, v němž hlavní roli sehrál opět slepý hejtman Jan Žižka jako trestající ruka Hospodinova a nesmiřitelný ochránce pravé víry, usilující o sjednocení celé země pomocí husitského programu obsahujícího „čtyři spasitelné kusy“. Do pogromů proti adamitům se rovněž zapojili Oldřich z Rožmberka, ozbrojenci Oldřicha mladšího z Hradce a pánů ze Stráže.

Pravá deska madridského triptichu

Pravá deska madridského triptichu “Vůz sena” (Hieronymus Bosh), probodnutý naháč by dle kalichu mohl znázorňovat táborského adamitu.

Žižkovo nekompromisní a „konečné řešení“ ohněm a mečem bylo smutnou tečkou za působením heretických sekt, na něž příslušníci zbylé husitské majority pohlíželi s rozpaky, nepochopením a údivem. Katolíci tyto excesy naopak vítali se škodolibým sarkasmem a jakousi zaslouženou satisfakcí. A tak na podzim roku 1421 končí jedna z krátkých kapitol rané fáze revoluce týkající se husitské hereze. V této době vzniklo více různých názorových, resp. ideologických frakcí a všechny nemohly, jak je z výše uvedeného zřejmé, mít zajištěno svoje místo na husitském slunci. Heretické křídlo táborského názorového spektra nepřežilo, protože neodolalo prudkému poryvu vichru revoluce, který tyto skupiny odvál do nenávratných končin. Setkáváme se tak s kabinetní ukázkou toho, jak revoluce dokáže pozřít své vlastní děti.

***

Model husitského vojenského tábora

Model husitského vojenského tábora.

Posledním velice významným fenoménem, o němž bychom se v této kapitole měli rovněž zmínit, je husitské vojenství. Každý žák základní školy by měl mít nějakou povědomost o tom, co všechno přineslo husitské vojenství pro způsob válčení v pozdním středověku a co odkázalo částečně i ranému novověku. Rovněž tak zcela nové prvky taktiky a strategie husitských velitelů a husitského nejvyššího velení jsou nepochybně pozoruhodné. My však nechceme pouze opakovat některé názorové stereotypy posledními badatelskými závěry z oblasti vojenské historiografe již zpřesněné, ba dokonce překonané, a proto odkazujeme potenciální zájemce o tento relativně samostatný obor husitologie na sipka podrobný a erudovaný text z tohoto webu.

 

Odkazy a poznámky:

Ve znamení kalicha

[1] Faktograficky nejobsáhlejším dílem pojednávajícím o bouřlivém úseku let 1415 – 1419 zůstává i nadále poněkud starší, avšak stále vysoce vědecky přínosný titul BARTOŠ, František Michálek. České dějiny II./7. Husitská revoluce. 1. Doba Žižkova 1415 – 1426. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965, s. 236. Modernější pohled nabízí ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 2. Kořeny české reformace. Praha: Karolinum, 1996, s. 364.

[2] Pozoruhodná osobnost Jakoubka ze Stříbra by si jistě zasloužila vlastní plnohodnotnou monografii. Prozatím si musí česká historiografie vystačit s dílčími studiemi nebo útržkovitými hesly, např. BARTOŠ, František Michálek. Světci a kacíři. Praha: Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká, 1949, s. 334 (o Jakoubkovi ze Stříbra pojednávají s. 82 – 105) či MAREK, Jindřich. Jakoubek ze Stříbra a počátky utrakvistického kazatelství v českých zemích. Praha: Národní knihovna České republiky, 2011, s. 260.

[3] Velký filozof a rebel Jeroným Pražský nepřestává fascinovat ani po šesti stech letech. O jeho pozoruhodném osudu i díle pojednává ŠMAHEL, František. Život a dílo Jeronýma Pražského. Praha: Argo, 2010, s. 424. O populárně naučný životopis se pokusil také web husitstvi.cz ve svém trojdílném seriálu „Jeroným Pražský – enfant terrible české reformace“. Zde také odkaz na další literaturu.

[4] Otázce konciliarismu a celkovému duchovnímu vývoji středověkého evropského myšlení se podrobně věnuje zahraniční publikace HEER, Friedrich. Evropské duchovní dějiny. 2. vydání. Praha: Vyšehrad, 2014, s. 768. Autor, ačkoli původem rakouský historik, se zaměřuje také na husitské hnutí a jeho čelní představitele.

[5] Papežům ve středověku se věnuje přehledný sborník MAXWELL – STUART, P.G. Papežové, život a vláda. Od sv. Petra k Janu Pavlu II. Praha: Svoboda, 1998, s. 240. Martin V. nemá v českém prostředí příliš dobré jméno, a to především proto, že inicioval křížové výpravy proti husitům. Ve skutečnosti se však jednalo o velmi schopného papeže, který obnovil Papežský stát a znovu vrátil lesk starobylému sídlu papežů v Římě. Více o Martinovi V. a jeho vztahu k českým zemím v knize ČERNUŠÁK, Tomáš a kol. Papežství a české země v tisíciletých dějinách. Praha: Academia, 2017, s. 452. 

[6] V jižních Čechách se totiž rozkládalo rožmberské dominium, které bylo ve středověkých Čechách jedním z největších a nejucelenějších panství v celém království. Na rožmberském dominiu fungovala na tehdejší poměry vyspělá správa. Ta měla poměrně dobře podchyceny demografické a majetkové poměry svých poddaných, a tak zde byla míra daňového zatížení vyšší a pravidelnější, než jak tomu bylo na jiných panství. Z tohoto důvodu byla v jižních Čechách odezva husitských myšlenek velmi intenzivní zejména u sociálně slabších skupin obyvatelstva. O to více, že Jan Hus v jižních Čechách v letech 1413 – 1414 působil, čímž se mu podařilo nadchnout zdejší obyvatele k reformním myšlenkám. Zároveň zde zahájil tradici potulných kazatelů zvěstujících evangelium mimo zdi kostela.

[7] Také kontroverzní tribun lidu Jan Želivský čeká na svou moderní monografii, která by objektivně zhodnotila historickou úlohu tohoto „zlého muže“ husitské revoluce. Prozatím si musíme vystačit s titulem KOPIČKOVÁ, Božena. Jan Želivský. Praha: Melantrich, 1990, s. 288.

[8] Pokud bychom se pokusili vypsat výčet monografií a sekundární literatury, v níž je prostor věnován Žižkovi, pravděpodobně bychom museli vyčlenit celý jeden díl. Nabízíme proto pouze výběrovou literaturu a tituly, které pokrývají větší škálu názorů na Žižkovu ojedinělou roli v českých dějinách. Ze starší literatury je to zejména TOMEK, Václav Vladivoj. Jan Žižka. Reprint originálu z roku 1879. Praha: V ráji, 1993. s. 228 a PEKAŘ, Josef. Žižka a jeho doba. Reprint čtyřsvazkového originálu z let 1927 – 1933. Praha: Odeon, 1992, s. 1191. Z novější poté ŠMAHEL, František. Jan Žižka z Trocnova. Praha: Melantrich, 1969, s. 264. a již zmiňovaný titul VYBÍRAL, Zdeněk. Jan Žižka: 1360? – 1424: o táborském hejtmanu a husitském vojevůdci. Tábor: Město Tábor, odbor kultury a cestovního ruchu, 2014, s. 173.

[9] K první pražské defenestraci a jejím sporným otázkám ČORNEJ, Petr. 30. 7. 1419 – První pražská defenestrace: krvavá neděle uprostřed léta. Praha: Havran, 2010, s. 200.

Proti všem

[1] Události po roce 1419 detailně sleduje ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996, s. 420. Vysoce ceněné jsou edice Ze starých letopisů českých. Praha: Svoboda, 1980, s. 576 a BŘEZOVÉ, Vavřinec z. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Praha: Svoboda, 1979, s. 427, které jsou opatřeny bohatým doplňkovým materiálem i poznámkami. Stejnou úlohu plní také edice Ze zpráv a kronik doby husitské. Praha: Svoboda, 1981, s. 491.

[2] Nevděčný životní úděl královny Žofie Bavorské sleduje titul ČECHURA, Jaroslav; HLAVAČKA, Milan; MAUR, Eduard; MIKULEC, Jiří: Královská trilogie. Praha: Rybka publishers, 2002, s. 599 (s. 66 – 74).

[3] Husitské vojenství je nepřehlédnutelným fenoménem, který výrazně promluvil do dalšího vývoje evropského válečnictví. Z početné literatury lze doporučit např. stručnou, avšak populárně naučnou knihu KLUČINA, Petr. Jak válčili husité. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1983, s. 77. Velký prostor je husitskému válečnictví věnován i v encyklopedii Vojenské dějiny od pravěku do roku 1648: Střední Evropa. Český Těšín: Ottovo nakladatelství, 2013, s. 512. Autorem velmi fundované pasáže o husitství je též Petr Klučina (Kapitola „Ve víru husitských válek“, s. 228 – 285), který se nezaměřuje jen na taktiku husitů, ale snaží se analyzovat i významné bitvy husitských válek, a to jmenovitě bitvu u Sudoměře, na Vítkově, u Vyšehradu, Malešova, Ústí nad Labem, Tachova, Domažlic a Lipan.

[4] O Moravě v časech husitské revoluce pojednává VÁLKA, Josef. Dějiny Moravy. Díl 1, Středověká Morava. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1991, s. 231.

[5] Moderní lingvisté se spolu s mnohými historiky domnívají, že ze jména Tábor, které má skutečně původ podle biblické hory Thabor v Izraeli, vzniklo obecné označení pro vojenská ležení, jež se poprvé v češtině objevuje právě v 15. století, a od této doby se vyskytuje i v polštině a maďarštině. Jak je tedy vidno, tak husité obohatili nejen český jazyk.

[6] I toto číslo se podle všeho zdá být nadsazené s ohledem na fakt, že se žoldnéřská vojska zpravidla scházela liknavě a v delším časovém horizontu. Zde však máme mohutnou sílu složenou během pouhého čtvrt roku, což se nezdá být reálné. Navíc stále platí, že finanční prostředky krále Zikmunda byly omezené a papežská kurie mohla krýt náklady na křižácké vojsko jen zčásti. Přesto se i podle dobových zpravodajů jednalo o úctyhodné vojsko, jehož početní stav převyšoval spojené síly husitů. A to již nemluvě o tom, že křižácké vojsko bylo tvořeno z větší části profesionálními žoldnéři s kvalitní výzbrojí. Obzvláště těžká obrněná jízda mohla sama o sobě zadupat do země chabě ozbrojené a nevycvičené husitské bojovníky, kteří se nemohli nepříteli postavit v otevřeném poli.

[7] O bitvě na Vítkově a ostatních husitských bitvách více informací v populárně naučné knize ČORNEJ, Petr; BĚLINA, Pavel. Slavné bitvy naší historie. Praha: Marsyas, 1993, s. 272.

[8] Názorovou a sociální roztříštěností husitského hnutí se zabývá mimo jiné KEJŘ, Jiří. Husité. Praha: Panorama, 1984, s. 265.

[9] Otázce stavovství a jeho vývoje v husitském období se věnuje publikace CERMANOVÁ, Pavlína; NOVOTNÝ, Robert; SOUKUP, Pavel. Husitské století. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2014, s. 789 („Stavovství“ s. 635 – 650).

[10] Adamité jsou věčným tématem seriózních vědeckých debat i lidového vyprávění. Není divu, že o nich byla již napsána řada samostatných publikací. Naposledy JUKL, Jakub Jiří: Adamité. Historie a vyhubení husitských naháčů. Dokořán: Praha, 2014, s. 168.

[11] Dodnes zůstává spornou otázka, byl-li Žižka skutečně slepý. Částečné světlo do případu přineslo objevení tzv. Čáslavské kalvy při archeologickém průzkumu prováděném v roce 1910 v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi. Čáslavská kalva je dnes na 99% přičítána Žižkovi, ačkoli někteří historikové se zdráhají vyslovit jednoznačný soud. Po opakovaném antropologickém průzkumu této „kalvy“ bylo zjištěno, že Žižka přišel o levé oko zhruba mezi 10. – 12. rokem života v důsledku úderu sečné zbraně do tváře. Pravé Žižkovo oko bylo vážně poraněno v létě 1421 při obléhání hradu Rabí, kdy došlo k tupému úderu na krajinu pravého oka. To způsobilo vážný krevní výron (hematom), o kterém však nelze s bezpečnou jistotou říci, zda-li měl za následek úplnou ztrátu zraku. Nelze tedy vyloučit možnost, že Žižka po tomto vyléčeném zranění na pravé oko alespoň částečně viděl. Více informací v publikaci VLČEK, Emanuel. Jak zemřeli: Významné osobnosti českých dějin z pohledu antropologie a lékařství. Praha: Academia, 1993, s. 279 („Čáslavská kalva – pozůstatek Jana Žižky z Trocnova“ s. 176 – 207).

[12] Husitství na Moravě je na našem webu věnován sipka samostatný článek, kde je i odkaz na použitou a doporučenou literaturu.

Významné i kontroverzní fenomény husitství

[1] K tomu podrobněji F. Šmahel, Husitská revoluce – 3. díl (dále jen HR 3), Karolinum, Praha 1996, s. 24, 25 a P. Čornej, Velké dějiny zemí Koruny české – V. díl, 2. vydání (dále jen VDZKČ V.), Ladislav Horáček – Paseka, Praha a Litomyšl 2010, s. 248, 249

[2] Citace artikulů i jejich pořadí je převzato z kroniky Vavřince z Březové, In: Husitská kronika Vavřince z Březové …, nakladatelství Svoboda, Praha 1979

[3] K tomu Milena Bartlová při příležitosti vydání své výpravné publikace (M. Bartlová, Pravda zvítězila – Výtvarné umění a husitství 1380-1490, Academia, Praha 2015) podotýká: „Pokud se na husitské obrazoborectví podíváme v souvislosti s jinými obrazoboreckými hnutími, zažité je spojení s francouzskou revolucí, ti vzdělanější vědí o byzantském obrazoborectví, tak je třeba je vidět jako opakující se dějinný fenomén. Pozoruhodné je, že málokdy započítáváme také likvidaci antického umění nastupujícím křesťanstvím. V těchto souvislostech není husitské obrazoborectví ideologicky zavrženíhodné barbarství, ale kulturní čin. Nepopírám tím, že je škoda, že toho bylo tolik zničeno, nicméně je to něco, co patří do dějin evropské kultury jako jeden z kroků k modernitě. Dokonce lze říci, že v Evropě je husitství první obrazoborecké hnutí, které vychází od lidí, společensky zdola. Intelektuálové či vůdci ho ospravedlnili a zařadili do svého reformního konceptu zpětně.

[4] Petr Čornej uvádí tuto základní statistiku: “Podle katolicky orientovaných historiků podlehlo na teritoriu českých zemí (míněn rozsah nynější ČR) během husitské revoluce zkáze 170 klášterů, což by se rovnalo 77 % všech konventů. Procento samo bylo zřejmě ještě o něco vyšší. Uvedený počet zahrnuje jak destruované a zdevastované objekty, tak lokality, které řeholníci pod přímým i nepřímým husitským tlakem opustili.” (P. Čornej, VDZKČ V., Ladislav Horáček – Paseka, Praha a Litomyšl 2010, s. 388). Přesně by se jednalo o 77,6 % z celkového počtu 219 klášterů před r. 1420. Tento celkový počet uvádí F. Šmahel, HR 1, Karolinum, Praha 1996, s. 241. Podíl všelijak husity poničených klášterů je tedy zhruba 80 % z celkového počtu.

[5] K tomu F. Šmahel poznamenává: „Život mnichů a jeptišek za pevnou ochranou klášterních zdí byl odedávna terčem kritiky i mezi samotnými kleriky. Zvláště mnišské řády většinou pozbyly funkce elitních duchovních a kulturních korporací a svým bezpracným rentiérstvím na sebe přitahovaly pozornost reformní kritiky. Také rytířské a křížovnické řády, dědici militantního ideálu papežství z 12. století, u nás postupně degradovaly v komunity zabývající se převážně jen správou a ochranou svého majetku.“ (F. Šmahel, HR 1, Karolinum, Praha 1995, s. 239)

[6] Přeložil Amedeo Molnár, Husitské manifesty, Odeon, Praha 1980, s. 161, 162

[7] Příslušníci sekty Svobodného ducha pobývali v Praze, odkud museli nakonec taky odejít. Jejich stopu zahlédneme ještě na Žatecku, pak se nám ze zřetele nakonec úplně vytratila patrně proto, že splynula s jinými heretickými skupinami a zřejmě také proto, že proti ní samotné nebylo třeba použít žádného násilí.