Výzbroj a výstroj

Základní výzbrojí husitských pěších vojsk byly tzv. chladné zbraně, ke kterým náležely kopí, meče, sudlice a jiné tehdy obvyklé zbraně. K nim se přidružily i palice a pro husitská vojska zvláště charakteristické cepy. Sociální složení husitských vojsk, zejména táborských a i jiných, v nichž co do počtu převažovali sedláci a venkovští bezzemci, si samo vynutilo použití takových zbraní, které nevyžadovaly dlouhého cviku.

Husitský střelec s kuší

Husitský střelec s kuší
© www.husitstvi.cz

Střelné zbraně byly zastoupeny klasickým lukem, častěji však kuší (samostřílem). Ty byly využívány jak pěšími jednotkami (včetně osádky v bojových vozech), tak i husitským jezdectvem. Opominout nelze ani ruční praky, které byly využívány zejména práčaty. Zvláštní místo ve výzbroji husitských jednotek zaujímaly palné zbraně na střelný prach. K ručním palným zbraním náležely méně přesné ručnice (píšťaly) s účinným dostřelem do 100 metrů a poněkud větší ráží hákovnice.

Z ručních palných zbraní se postupem času začaly vyvíjet děla, která se stala základem polního a obléhacího dělostřelectva. K nim patřily tarasnice s účinným dostřelem 250-300 m, dále houfnice využívané jako polní děla pro palbu do nepřátelských houfů (odtud i jméno) a nakonec “veliké pušky” bombardy, užívané k boření hradeb s dostřelem 500 m. Jako obléhací zbraně husitům sloužily i tradiční velké praky, které obloukem házely na cíl velké kameny značné váhy.

Houfnice v husitské vozové hradbě

Houfnice v husitské vozové hradbě
Zdroj: Dějiny zemí Koruny české I.

Postupem času, stejně jako nepřítel, i husité používali ochrannou zbroj jako brnění, drátěné košile, přilby různých typů, plechové rukavice a štíty. Zvlášť charakteristické byly mezi nimi velké, v podstatě obdélné štíty – pavézy.

Na bitevním poli husité dosahovali úspěchu mj. díky používání bojových vozů, ze kterých formovaly vozovou hradbu. Husitské vozy nebyly v počátcích patrně ničím jiným než obyčejnými, běžně užívanými selskými vozy. Teprve asi průběhem doby na základě zkušeností získaných v bojích došlo k rozlišení spížních a vlastních bojových vozů. Pro tento účel bylo využíváno vozů větších a pevnějších, vybavených na vnější boční straně deskou ze silných fošen. K vybavení bojových vozů náleželo i silné prkno zavěšené ze spodu mezi koly podél vozu, aby bojovníci za vozem byli lépe chráněni proti nepřátelské palbě. Vedle toho vezl každý vůz řetěz, jímž byla spojována kola vozů při sražení v hradbu, pro potřebu ochrany mezer mezi vozy také “taras s berlú” a konečně ženijní nářadí – lopaty, sekyry, rýče, kratce, motyky – které sloužilo při úpravách cest pro pohybující se vozový šik.

Popis jednotlivých zbraní a výstroje, včetně ilustrací a fotografií, naleznete v podseskci sipka Rejstřík vojenství.