universalie (univerzálie)

Univerzálie, obecné pojmy, obecniny, obecná jména – způsob interpretace jejich existence byl jednou z hlavních otázek středověké filozofie. Základní východisko podmíněné křesťanským náboženstvím bylo zřejmé. Existuje prvotní (primární) bytí, kterým je Bůh a druhotné (singulární), jímž jsme obklopeni na pozemském světě a jehož objektivitu poznáváme svými smysly. Lidé však disponují i intelektem, kterým se snaží univerzálie pochopit. A zde vzniká dvojí výklad o jejich existenci. Obecniny mohou existovat nezávisle samy o sobě nebo jsou pouze upoutané k realitě. Z řešení této problematiky vyplynuly dva závěry definující přístup k univerzáliím:

1. nominalismus (nomen – jméno; ve 14. století převažoval) – směr středověké pozdně scholastické filosofie, který považoval univerzálie jen za pouhá jména a tvrdil, že jsou zakotvené ve skutečnosti. Nominalisté učili, že skutečně, reálně existují pouze jednotlivé věci (jednotliviny), zatímco obecné pojmy, které si lidé o těchto věcech utvořili, neexistují nezávisle na věcech ani neodrážejí jejich vlastnosti. Základní tezí nominalistů byla věta, že “věci existují před obecnými pojmy” (resp. univerzálie jsou po věcech, universalia post rem) a že “obecné pojmy jsou pouhá jména“. Nominalismus byl spjat s materialistickými tendencemi, protože uznával prvotnost materiálního předmětu před druhotným pojmem.
Krajní nominalismus se zahleděl do říše věcí a kladl důraz na druhotné bytí, tj. smysly uchopitelnou existenci konkrétních jednotlivin. Univerzálie jsou jen prázdné pojmy, nemají-li oporu v realitě. Díváme-li se na koně, pak existence tohoto zvířete je sama o sobě základem a jeho pojmenování pak dodatečnou záležitostí. Bez existence konkrétního zvířete by pojem kůň byl pouze skupinou nesrozumitelných hlásek. Když totiž před někým, kdo neumí německy, řekneme “das Pferd” a současně mu neukážeme na koně, neví, co “Pferd” znamená.
Umírnění nominalisté (konceptualisté) se neztotožňovali s pojetím univerzálií jako prázdných pojmů. Uvědomujeme si spojitost mezi jednotlivinami a univerzáliemi ve své mysli, avšak žádný obecný pojem nemůže vzniknout sám od sebe.

2. realismus (opak nominalismu) – idealistický směr vycházející z platonismu a augustinismu. Zastává názor, že univerzálie existují reálně a objektivně, samy o sobě, v říši idejí, tedy v boží mysli a předcházejí tak existenci jednotlivých věcí.
Krajní realismus (platónský) hájí tezi, že univerzálie jsou reality (bytí) a existují samostatně před věcmi nezávisle na nich (universalia ante rem) a také nezávisle na našem rozumu. Pozemský svět se krajním realistům jevil pouze jako odraz dokonalého, věčného, stálého a neproměnného světa božských idejí.
Umírněný realismus (aristotelovský) tvrdí, že univerzálie existují v jednotlivých věcech a nikoli samostatně (universalia in re). Umírnění realisté vycházeli z názoru o světě jako jediném veškerenstvu tvořeném jednotlivinami. Univerzálie podle nich vznikají na základě zachycení znaků společných velkému počtu jednotlivin téhož druhu (pes, kočka, stůl atd.).