Husovy filosofické a teologické názory

Mimořádně široký záběr zájmů a nadměrné pracovní vytížení bránily a zároveň nedovolovaly Husovi proniknout ve znalostech středověké filosofie a teologie do maximální hloubky. Přestože tyto disciplíny ovládal velmi dobře, jednalo se spíše o hlubší chápání evropských filosofických a teologických myšlenkových trendů a jejich kritiky vyznačující se subtilně propracovanou argumentací. Následkem tohoto přístupu k teorii bylo podcenění formy při interpretaci filosofického a teologického uvažování a to už byl nepatrný krůček k příkrému napadení obsahu. V době, kdy mezi evropskými učenci tehdejší doby nabývala vrchu dogmatická forma či spíše formulace myšlenky nad jejím obsahem, musela tato doktrína nutně vyústit v situaci, kdy se přirozené rozumové uvažování, v němž převládá obsah myšlenky nad její formou, stalo neustálým i smrtelným nebezpečím pro ty, kteří se odmítli podřídit tomuto dekadentnímu rysu pozdní scholastiky.

Fundament Husova reformního úsilí spočívá v eticko-sociálním akcentu řešení krize, kdy filosofie a teologie Husovi nebyly cílem, nýbrž prostředkem k praktickému uplatnění biblických ideálů nutných pro život i spásu křesťana. Hus dal reformnímu hnutí takový směr, který mu zabraňoval uvíznout ve slepé uličce pouhé teorie. Hus vlastně prokázal, že základní funkcí pastorální teologie je zobecnění životní praxe věřícího křesťana. To byl zásadní rozdíl v myšlení Husově, které bylo odlišné od pojetí teoretika Viklefova formátu ale i některých jiných stoupenců reformy.

Ve své kazatelské činnosti Hus navázal na tradici Milíčovu. Hus se zabýval i názory M. Matouše z Krakova, které se u něho setkaly s hlubokým pochopením. V prvé řadě se jednalo o jeho teze z díla „O ohavnostech římské kurie„, kde se říká, že špatně žijící křesťan se stává Antikristem, ale podobným způsobem žijící kněz se stává přímo ďáblem. Matouš za hlavu církve neuznával papeže, ale samotného Krista. Nad papežem, který je pouze Kristovým náměstkem na zemi, stojí koncil, který ho může i sesadit. S tímto názorem se Hus bez výjimky ztotožnil.

Husa však nejvíce ovlivnilo pochopitelně dílo Viklefovo. Jeho vliv na Husa, staršími badatelskými závěry zveličovaný a některými novějšími výzkumy zase neoprávněně umenšovaný, byl nepopiratelný. Hus od něho přijal mnohé, nedosáhl jeho filosofické hloubky, ale předčil ho v morální i etické oblasti, čímž postavil Viklefův filosofický racionalismus do služby sociálního „konstruktivizmu“. Aby mohlo dojít u Husa k této proměně, musel nutně disponovat mimořádnou statečností, důsledností a obrovskou vůlí. A právě to je nejpodstatnější rozdíl mezi umlčeným myslitelem a statečným realizátorem i mezi kritickým teoretikem a zásadovým průkopníkem reformy církve důsledně realizované v praxi. K Viklefovu dílu se Hus stavěl poměrně kriticky a z jeho díla použil pouze to, co sám považoval za naprosto shodné s vlastní ideovou platformou. Mezi Husem a Viklefem byl zřejmý rozdíl i v pojetí Písma svatého jako prostředku k poznání zákona božího. Viklef se dovolával Písma svatého jako nezpochybnitelné autority takřka dogmaticky. Hus si naproti tomu uvědomoval nejednoznačnost některých pasáží v Písmu, a proto spatřoval jako pomocná kritéria při posuzování křesťanského života ještě apoštolskou tradici, vyznání víry prvotní církve, spisy církevních Otců, kanonické právo a duchovní autoritu koncilů. Tato pomocná kritéria dle reformátorů mohla platit pouze za předpokladu, že institucionální církev bude plně respektovat Boží vůli.

Proto je třeba se v této souvislosti pozastavit u otázky, v čem Hus vlastně spatřoval smysl svého života. Odpověď se přímo nabízí. Hus tento smysl viděl v zásadní změně tehdejší společnosti v duchu biblické Pravdy, v odstranění z křesťanské věrouky všeho, co zapříčinilo morální úpadek církve a v zavedení Písma svatého do praktického života každého křesťana. Proto i jeho kázání byla napřímena tímto směrem a svá literární díla často věnoval oblasti biblistiky.

Husův zájem o biblistiku soustavně zatlačoval do pozadí zájem o nikam nevedoucí filosofické spory. Přesto však lze říci, že Hus řešil problémy, které se týkaly filosofie společnosti a souvisely i s filosofií sociální. Použije-li se v souvislosti s Husem adjektiva „sociální“ nelze se domnívat, že by se snad Hus snažil byť jen v myšlenkách o změnu společenského uspořádání. Co se týče Husova filosofického názoru, lze konstatovat podle jeho výkladu pojetí univerzálií, že byl stoupencem Viklefova realismu umírněného směru a nenásledoval tudíž stoupence aristotelsko-tomistické školy. Hus nepovažoval rody a druhy univerzálií za existující před věcí (ante rem) ani po věci (post rem), ale pouze ve věcech (in re). Univerzálie tedy mají společnou podstatu s konkrétními věcmi v rodech i druzích. Toto stanovisko Hus uvedl ve svém komentáři k teologické příručce Petra Lombarda Super quator Sentenciarum, kde ve 33. odlišnosti píše: „Obě tato mínění jsou nesprávná, ale správné je třetí, prostřední, totiž univerzálie ve věci, jež praví, že obecný pojem a jeho jednotlivina jsou jedno a totéž ve svém bytí a rozlišují se povahou nebo formou„. Husovo stanovisko k univerzáliím mělo rozhodující význam při postupu v obhajobě vlastního zorného úhlu na teologické otázky před nejvyšší církevní autoritou.