Název: Čechové na Basilejském sněmu
Autor: Alois Krchňák
Vydalo: nakladatelství Trinitas, Svitavy 1997, 2. doplněné a rozšířené vydání
Obal:Nejprve mi dovolte několik málo slov o autorovi. Alois Krchňák (*1922) vystudoval filozofii a teologii v Brně a Římě. V r. 1950 je v Římě vysvěcen na kněze. Po r. 1948 se už nemohl vrátit do vlasti, a proto v r. 1950 působí v duchovní správě v tyrolské diecézi Brixenu. V r. 1958 obhájil disertační práci na téma „
Církev v díle Jana Stojkoviče z Dubrovníku“ a získal doktorát z teologie. Na Lateránské univerzitě dále studuje obojí právo a paleografii (
věda zabývající se historickým písmem a písemnictvím - pozn. autor recenze). Právnická studia ukončuje dosažením licenciátů (
akademická hodnost mezi Bc. a Mgr. - pozn. autor recenze) z kanonického, římského, středověkého a moderního srovnávacího práva. V letech 1961 – 1964 působí jako odborný asistent na univerzitě v Mohuči. V tomto městě také 7 let řídil duchovní správu pro Italy zde žijící a nadále zde také působí jako soudce nebo advokát při biskupském soudu. V Raunheimu sloužil 19 let jako farář a nyní žije v Rockenbergu. Pro své historické práce čerpal podklady z rukopisů uložených v mnoha evropských knihovnách.
Z výše uvedeného je patrné, že v recenzované knize se setkáme s pohledem katolického kněze na Basilejská jednání a zároveň s velkým znalcem života a díla chorvatského dominikána Jana Stojkoviče z Dubrovníka, Rokycanova oponenta při rozpravě o artikulu týkajícím se přijímání podobojí. Přesto si dovolím tvrdit, že v knize je patrná snaha po nestranném pohledu, Krchňák nikde a nikdy nezapře, že je Čech a Slovan. To především při komentářích Stojkovičova vystoupení na koncilu.
Jako červená nit se však jeho knihou táhne akcent na to, že Čechové přijeli na koncil nepřipraveni a že byli
méně vzdělaní než celá plejáda učených doktorů práv i teologie zastoupených v Basileji. Krchňák mj. píše: „
Srovnáme-li řeči Čechů se soudobou bohovědnou literaturou, musíme uznat, že řečníci svým věděním nestáli příliš na výši. V Čechách v té době vědy nekvetly. ... Kutnohorský dekret násilně zasáhl do stanov pražské univerzity a z jednoho z nejslavnějších mezinárodních učilišť se stalo po odchodu cizinců jen učení domácí. Viklefovy a Husovy nauky uvrhly univerzitu i celou zem do věroučných sporů a posléze do bratrovražedných válek, a učinily tak konec české vzdělanosti mezinárodní úrovně.“
Nechci o tomto s autorem polemizovat. Přesto si v této souvislosti neodpustím malou poznámku obecnějšího charakteru. Nejvyšším dosaženým univerzitním gradem u Čechů, kterým disponovali, byl mistr, tj. z dnešního pohledu titul Mgr. Nerozlišujme, zda ho bylo dosaženo na artistické či teologické fakultě. I v dnešní době se setkáváme s tím, že někomu ani sebevyšší akademický titul nepomůže k tomu, aby byl odborníkem na slovo vzatým ve své profesi. Dokonce i středoškoláci mohou dosahovat ve vysoce odborném oboru (např. v astronomii, historii ap.) srovnatelných výsledků jako akademici ve vědeckých ústavech. A to platí dnes stejně tak, jako před 6 stoletími. Chci tím naznačit, že zástupci české delegace měli srovnatelné vědomosti z oblasti teologie, scholastiky i filozofie jako jejich oponenti, někdy možná i vyšší. Je třeba si uvědomit, že jednalo-li se o úzce odborný problém, mohl proti Čechům nastoupit specialista na tuto problematiku. A tady byla pochopitelně česká strana poněkud handicapována, což mohlo vést ke zcela mylným závěrům, že zástupci husitů jsou méně vzdělaní.
Také na jednání 3. dubna 1433 se účastníci jednání tohoto aspektu přímo a zásadně dotkli, když Jan Stojkovič kategoricky prohlásil, že se nechce zpronevěřit své alma mater, pařížské univerzitě. Když Rokycana opáčil, že ani on se nechce zpronevěřit pražské univerzitě, důrazně Stojkoviče několikrát vyzval, aby to objasnil. Stojkovič mu zdráhavě odpověděl: 'Stanovy pařížské univerzity nedovolují, aby doktor teologie disputoval s mistrem filozofie. Přesto však mu odpovídá, protože jde o otázky víry.' Rokycana se urazil a podrážděně odpověděl: 'Jan z Dubrovníka není víc než Kristus, a Jan Rokycana není horší než ďábel'“ Myslím, že Rokycanova vtipná a pohotová, i když rozhořčená odpověď pregnantně vyjádřila podstatu přístupu Otců koncilu k českým husitům.
Co se týče
připravenosti, je třeba přiznat, že ještě v Basileji se česká delegace krátce dohadovala o tom, kdo bude obhajovat artikul o svobodném hlásání slova božího. Ale jinak obhajoby byly v první fázi prezentovány tak, že byly čteny z předem připravených textů, tzv.
sexternů. Obhajoby, potažmo texty byly velice dlouhé, nelze tedy vyvozovat závěry, že Češi přijeli na jednání nepřipraveni. Mnohdy svými argumenty své oponenty zaskočili natolik, že si od Čechů museli vyžádat jejich písemné zpracování, aby na ně mohli řádně a relevantně odpovědět. Tuto praxi pak začali s výhodou využívat i Češi.
Autor ve své knize popisuje den za dnem probíhající jednání na Basilejském koncilu. Věnuje se i činnosti Čechů mimo jednací prostory, popisuje i neoficiální setkání účastníků obou zainteresovaných stran i setkání, kterých se zúčastnil samotný papežský legát Julián Cesarini, „poražený“ od Domažlic. Při tom autor pochopitelně čerpá ze svého největšího zdroje, kterým byla husitská
kronika o tomto jednání. Skoro by se chtělo napsat, že recenzovaná kniha je prostým kompilátem tohoto fundamentálního zdroje. Protože autor této recenze uvedený pramen velice dobře zná, může konstatovat, že tomu tak není, i když pochopitelně základ i osnova recenzované knihy z tohoto zdroje přímo vychází. Krchňák rovněž akcentuje, jak Čechové s povděkem kvitovali to, jak o ně bylo dobře postaráno, že nedošli k žádné úhoně na zdraví ani na majetku a že jednání probíhala se vzájemným respektem. Obě strany se omlouvaly za některé drobné neuctivosti, které ale nebyly myšleny ve zlém. Mnozí protagonisté důležitých jednání se loučili se slzami v očích a Češi při té příležitosti upřímně slibovali, že o vyslance koncilu do Čech bude postaráno a zajištěna jejich bezpečnost stejně, jako se o tom mohli přesvědčit na vlastní oči oni sami v Basileji.
Kniha nekončí odjezdem Čechů z Basileje, ale volně pokračuje stručným shrnutím dějinných událostí, které následovaly po basilejských jednáních až do slavnostní korunovace Zikmundovy v Praze v srpnu 1436.
Součástí publikace je i stručný kalendář událostí, jež se týkaly jednání husitů na koncilu, velice podrobné poznámky k textu knihy, použitá literatura a jmenný rejstřík.
Co říci závěrem? Kdo se chce podrobněji dovědět o tom, jak probíhala učená hádání o čtyřech pražských artikulech na koncilu v Basileji a jejich pozadí vč. toho zákulisního, lze tuto knihu vřele doporučit. Už jenom proto, že se jedná o pohled současného katolického historika, tedy jedná se o názor někoho jakoby „z druhé strany barikády“. A ten se mnohdy docela dobře může taky hodit, i když opětovně zdůrazňuji, že u autora nepochybně převažuje historik nad katolíkem.