Výtvarné umění, architektura
Na tomto místě je třeba objektivně, kriticky a zcela otevřeně přiznat, že husitské přísné nazírání na život křesťana nepostihlo snad žádnou oblast umělecké tvorby tak razantně, jako právě výtvarné umění...
Husitská reformace naprosto odmítla v starozákonním duchu zobrazování Boha a uctívání svatých zobrazených na deskových obrazech nebo prostřednictvím plastik. To radikální husité považovali za klanění se zlatému teleti, a to bylo naprosto nepřípustné. Z těchto imperativů šířených husitskými kněžími pramenilo husitské, tolikrát zmiňované, zatracované a odsuzované obrazoborectví (
ikonoklasmus). Než však něco odsoudíme, je třeba se to snažit i pochopit, a to zejména v daných dobových souvislostech. Ano, netřeba připomínat kolik jedinečných kulturních a uměleckých skvostů v době husitské revoluce a běsnění válečné fúrie vzalo za své. Bohužel!
Obroda výtvarného umění nastala v době, kdy nejprudší nápor revolučního entuziazmu začal upadat. Zvláštní skupinu památek husitského věku tvoří několik iluminovaných a ilustrovaných kodexů, jejichž význam nespočívá ani tak ve výtvarné hodnotě jako spíše v ideovém poselství. Dvě nejvýznamnější památky
Rukopis göttingenský a tzv.
Jenský kodex, jehož umělecky konzervativní iluminace vypracovala pražská dílna Janíčka Zmizelého z Písku, vznikly v období pozdního utrakvismu. I tak však dávají představu o husitské agitaci v této podobě. Malované tabule byly určeny nejširší veřejnosti, avšak iluminace husitských biblí přinášela potěšení pouze těm, kteří si je mohli dovolit. Za zmínku jistě stojí
Martinická bible s nejstarším známým vyobrazením Husova upálení.
Toto vyobrazení se nachází u iniciály "I" na počátku starozákonní knihy Genesis a součástí iluminace je ještě postavička se zápisníčkem, kterou je patrně Petr z Mladoňovic.
Dále pak to jsou
Bible boskovská a Bible táborského hejtmana Filipa z Padařova, který si ji objednal u jednoho z dvorních malířů Václava IV. Bible táborského zbohatlíka dokládá jistý snobizmus původně poddaného, který se díky revoluci vyšvihl a pak se snažil napodobit vyšší společenské vrstvy. (To známe i ze žhavé současnosti.) Přestože se české malířství konce 15. st. poněkud vyrovnalo dílům zahraničních mistrů, stále ještě např. za nizozemskými a italskými mistry zaostávalo. Z této doby „nad průměr“ jednoznačně ční dílo Mistra litoměřického oltáře, které však už zasáhla italská renesance.
Plastiky období, o němž je řeč, zachovávaly kontinuitu předhusitské doby. Nakonec i utrakvizmus Rokycanova střihu se svým způsobem vyrovnal s pozdně gotickým sochařstvím ve smířlivém duchu, takže mohli dostat prostor i takoví anonymní řezbáři, jakými byli např. Mistři Žebráckého a Zlíchovského oplakávání.
Rozvoj stavebních aktivit a oživení tvůrčí činnosti stavebních hutí muselo však počkat až do poděbradské doby a do 2. pol. 15. st., kdy k plnému rozmachu v této oblasti došlo po
kutnohorském náboženském smíru v r. 1485. V Praze byla v letech 1452 až 1456 dostavěna věž radnice na Novém Městě pražském a v Táboře byly (již v 2. pol. čtyřicátých let 15. st.) založeny stavby kostela Proměnění Páně a radnice.
V uvedeném období se uplatnil šikovný samouk, architekt Matěj Rejsek, jehož Staroměstští pověřili zakázkou na stavbu později zvanou Prašná brána. Rejsek navázal na parléřovskou školu a svoje nadání uplatnil nejen v Praze ale i v Kutné Hoře, kde se podílel na architektonickém skvostu sv. Barboře a městské kašně. K největšímu stavitelskému rozmachu došlo za vlády Vladislava Jagellonského, kdy se proslavil architekt Benedikt Ried (známý spíše pod označením Rejt), který přestavěl královský palác a zdokonalil opevnění Hradu. Rejtova stopa, kterou v Čechách zanechal, se vyznačuje skloubením nápadů Petra Parléře a jihoněmeckých architektů. Rejt je považován za autora tzv. kroužené síťové klenby. Projektoval mj. Vladislavský sál, stanovou klenbu sv. Barbory v Kutné Hoře a kostel sv. Mikuláše v Lounech.
Rozvoj stavitelské činnosti v porevoluční době se projevil i na světských stavbách. Během husitských válek vznikaly nové fortifikace nebo staré byly nákladně rekonstruovány, a to jak u kališnických tak i katolických hradů a měst. Pozdně gotická architektura zasáhla nejen do rekonstrukcí měst, hradů (Švihov, Rabí, Kunětická hora, Pernštejn, Helfštejn a další), ale i tvrzí (Kestřany, Tuchoraz), které se staly sídly nižší šlechty, jež si k penězům přišla vojenskou službou.