|
Protože tato krvavá bitva svým rozsahem i počtem zúčastněných vojáků patří bezesporu k bitvám velkým i významným, protože se jí zúčastnili také husitští žoldnéři a v neposlední řadě i proto, že je bezprostředně spjata se jménem, kterému je toto téma věnováno, ještě se k ní vrátím tímto poněkud delším příspěvkem.
(Upřímně řečeno, z té výše uvedené mapky mi průběh bitvy moc jasný nebyl a možná nejenom mně.)
Bitva u Wilkomierze byla součástí mocenského zápasu na Litvě, který jakoby zpovzdálí sledovalo Polsko.
Jak již napsal Daniel, na bitevním poli u Wilkomierze proti sobě stanula vojska knížete Zikmunda Starodubského (Kiejstutowicze), bratra knížete Vitolda, a litevského velkoknížete Swidrygiella, který byl mladším bratrem krále Vladislava Jagellonského a tedy Korybutovým strýcem. Na straně Starodubského bojovali Poláci, kterým velel Jakub z Kobylan (4000 mužů). Celé armádě (4000 + 5500) velel Zikmundův syn, kníže Michal. Na straně Swidrygiella (6000) bojovaly oddíly Řádu německých rytířů (livonská řádová větev) v čele s mistrem Kerskorfem (3000), čambul Tatarů (lehká jízda) v čele s murzou Sid Achmedem (500), husité doplnění o některé hornouherské posádky v čele s Bočkem a Vilémem Puklicovými z Pozořic a Zikmund Korybut (zvýrazněni jsou velitelé této armády). Korybut pak velel i českým válečníkům (1500 + 300 vozů).
Václav Štěpán, aniž by uváděl, z čeho tak usuzuje, nadsadil počty armád na 12.000 Poláků (Jakub z Kobylan) a 8000 Starodubského Litevců proti 12.000 (Swidrygiell), 7000 Kerskorfových křižáků, 3000 Tatarů a 3000 vojáků, kterými údajně disponoval Korybut (300 vozů po 10 mužích). Proti sobě by tedy dle Štěpána stály armády 20.000 a 25.000, z čehož vyplývá, že ne/zanedbatelnou početní převahu měl velkokníže Swidrygiell.
Armáda velkoknížete Swidrygiella táhla podél řeky Svienty k Wilkomierzi. Cílem tohoto tažení mělo být získání Starodubského sídel Vilny a Trakaie. Již na počátku tažení se objevila první chyba, jež spočívala v pomalém postupu armády a která umožnila Starodubskému dokončit mobilizaci a soustředění svých sil.
K druhé fatální chybě došlo, když Swidrygiellovo vojsko přitáhlo k jezeru nedaleko Wilkomierze (viz mapka výše), kde se nalézaly bažiny, a tady se armáda rozdělila. Kerskorf, Tataři a Korybut zůstali na pravém břehu řeky a Swidrygiellovy oddíly přešly na druhý břeh, když dorazila zpráva o tom, že se nepřítel nebezpečně přiblížil. Bylo zřejmé, že k bitvě dojde v této lokalitě a Swidrygiellovu armádu nyní rozdělovala řeka. Za této situace Korybut radil k vyjednávání, z něhož nakonec sešlo, a velitelé nepřítele získali další čas, který využili k prozkoumání postavení svého protivníka. Kníže Michal svoji armádu taky rozdělil na dvě části s tím, že těžká polská jízda zaútočí proti pravobřežnímu postavení nepřítele a zbytek pod jeho velením zaútočí na levobřežní postavení Swidrygiellovo.
Krátce před úsvitem 1. září L.P. 1435 byl na základě doporučení mistra Kerskorfa zahájen přesun k pevné Wilkomierzi, kde měl být zbudován opevněný tábor. Záměr by to byl za dané situace docela dobrý, nebýt toho, že mezi oběma částmi vojska se nalézala řeka s jediným mostem. Kerskorf nemohl nalézt brod, aby se mohl spojit se Swidrygiellem, tak se s vojskem vydal zpět k mostu, aby přešel na levý břeh. V takové mase lidí, provádějící složité a místy nekoordinované manévry, muselo dojít ke zmatkům. A to byl právě ten moment, kdy byl vydán knížete Michalův povel k útoku na nepřítele!
Na pravém břehu Korybut zbudoval vozovou hradbu, na jejímž levém křídle zaujal postavení tatarský čambul a na pravém křídle poněkud vzadu řádoví rytíři. Polská těžká jízda zprudka a tvrdě zaútočila na nejslabší článek tohoto obranného uskupení, kterým byli Tataři na levém křídle. Ti byli poměrně brzy rozprášeni a zbytky začaly hledat spásu za vozy v hradbě. Pokud tohle Poláci očekávali, byl to od nich geniální taktický tah! Proč? Z vozů zahřměla husitská polní děla, která však střílela i do prchajících Tatarů. Ve vozové hradbě nastalo obrovské dilema, zda tatarským spolubojovníkům otevřít hradbu, či je ponechat jejich osudu. Rozhodnutí muselo být rychlé, takže zvítězilo první řešení. Do hradby za Tatary pronikli i vojáci Jakuba z Kobylan, kteří se jali během prudké řeže převracet některé vozy, aby se mohli ještě snáz do hradby dostat další útočníci. Češi však neprodávali svoji kůži lacino, takže boj byl dlouhý a urputný. Zde byl zajat i Korybut, který byl zasažen kopím do krku a sečnou ranou do hlavy. Podle V. Štěpána zde měl do boje razantně vstoupit Kerskorf vpadnutím do boku nebo týlu útočících polských jízdních oddílů. V tom, že tak neučinil, spočívala jeho třetí a poslední chyba.
V podstatě ještě při útoku na českou vozovou hradbu Čechů stihla část polských oddílů zaútočit na Kerskorfovy křižáky, kteří jako pravé křídlo uskupení totálně selhali. Křižáci začali prchat do nedalekého lesa, aby tam zaujali jakous takous obranu. Jim však už nebylo pomoci a zde se bitva změnila v bohapusté zabíjení těch, kteří byli dle Poláků hlavními narušiteli příměří. Zde nakonec nalezl svou smrt i Kerskorf, který za svoje fatální selhání zaplatil daň nejvyšší.
Ne levém břehu se pak střetl kníže Michal s velkoknížetem Swidrygiellem. O této fázi bitvy toho mnoho nevíme, pouze to, že v pozdních odpoledních hodinách tohoto pozdně letního, deštivého dne zvítězil Michal. Swidrygiellovým vojákům psychologicky rozhodně nepomohl pohled na druhý břeh, kde mohli, byť nedlouho, sledovat zkázu svých spolubojovníků. Michalovo celkové vítězství tak nabylo na dokonalosti.
Korybut se ocitl v polském zajetí a bylo s ním nakládáno podle všech rytířských zásad včetně důkladného ošetřování. Obrat v této pro Korybuta relativně příznivé situaci nastal v momentě, kdy se o jeho zajetí dozvěděl Zikmund Starodubský, který Korybutoviče z duše nenáviděl, a proto nařídil zajatce bez milosti usmrtit. O jeho smrti existují dokonce tři verze, jedna krutější druhé. Podle jedné byl Korybut utopen v řece Svientě, dle druhé mu byl vpraven do jeho krvavých ran jed a podle té třetí mu byla ukončena lékařská péče, takže podlehl následkům svých těžkých zranění. Která z těchto verzí je pravdě podobnější si můžete sami rozhodnout. V každém případě Korybut zemřel jako hrdina na poli cti a slávy, jak už tady bylo řečeno ...
Zdroj: Václav Štěpán: Bitva u Wilkomierze (Ukmerge) 1. září 1435
In: Husitský Tábor supplementum 3, sborník Husitského muzea, Tábor 2007, str. 675 – 700
_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)
|
Byli bychom ti proto velice vděčni, kdybys ho mohl rozvésti, protože složité vztahy mezi Polskem, Litvou a řádem německých rytířů se taky dotýkaly zemí Koruny v širších geopolitických souvislostech ... 
Díky, Danieli.
