Ačkoli by se toto téma v této kapitole mělo zaobírat jen a pouze vojenskými aspekty obležení této nejvýznamnější katolické bašty, je vhodné úvodem velice stručně připomenout geopolitické souvislosti a strategický význam této rozsáhlé vojenské akce.

Svatotrojický sněm z června r. 1433 měl projednat závěry basilejských jednání a předběžný návrh znění kompaktát, která měla zajistit prosazení 4 pražských artikulů aspoň na území Čech a Moravy. Radikální složky husitského konfesně vojenského spektra s předloženým návrhem ne zcela souhlasily a požadovaly na synodu v Basileji, který stále ještě zasedal, další změny ve znění kompaktát, jež zástupci koncilu nemohli bez schválení koncilem slíbit.
Hned na sněmu Prokop Holý prohlásil, že pokud nebude koncil nakloněn těmto dodatkům a pozměňujícím návrhům, bude obležena Plzeň a obléhána tak dlouho, dokud nekapituluje. Byl to nepokrytý náznak vydírání, je však třeba zároveň zdůraznit, že katolická Plzeň byla dlouho trnem v oku nejen radikálů. Všichni si byli vědomi toho, co by kapitulace Plzně znamenala. Katolická strana by v Čechách utržila rozhodující porážku, z níž by se jen velice obtížně vzpamatovávala, pokud vůbec. Tím by se zásadně změnila i vyjednávací pozice husitů na koncilu, který by tak ztratil významnou oporu a delegátům koncilu v Čechách by se rapidně zúžil manévrovací prostor.

K Plzni se začaly starostlivě upírat oči celé Evropy, avšak doba od r. 1426 význačně pokročila v neprospěch husitských vojenských profesionálů, jak uvidíme dále ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

O obležení Plzně bylo rozhodnuto na základě dohody mezi tábory, sirotky a příznivci tohoto vojenského podniku mezi pražany, která byla učiněna jako bezprostřední reakce na výsledky jednání svatotrojického sněmu (viz výše).
Plzeň s pomocí měst Chebu a Norimberku se na obležení velice pečlivě připravila. Uvedení spojenci poskytli Plzeňským peníze a víc jak půl tuny sanytru. Plzeňským se navíc podařilo sklidit obilí z polí v okolí města. To bylo velice důležité, neb bylo evidentní, že tak velké město s účinným fortifikačním systémem bude nutné vyhladovět, že k jeho dobytí nepomůže jeden nebo více opakovaných útoků a že obléhání bude dlouhé. To vše se Plzeňanům podařilo díky zpožděnému zahájení vojenské operace ze strany husitů, které bylo motivováno – dle mého názoru pofiderními – politickými ohledy na členy delegace koncilu. Ty vojenské měly být upřednostněny. To lze jednoznačně přičíst v neprospěch Prokopa Holého, neboť čas v tomto případě pracoval pro Plzeňské. Husitské velení si bylo patrně jisto úspěchem tohoto vojenského podniku, proto byly možná některé aspekty obležení Plzně hrubě podceněny, jak uvidíme v následujících příspěvcích ...

Obležení Plzně započalo v červenci r. 1433, kdy k městu s přibližně 4 až 5 tisíci obyvatel dorazily první vojenské oddíly obléhatelů. Obležení probíhalo v několika postupných fázích. Nejdříve se u Plzně objevily oddíly táborské obce "polem pracující" v čele s Janem Pardusem z Hrádku a Bedřichem ze Strážnice, následované hotovostmi Žatecko Lounského svazu a měst Stříbra, Domažlic a Klatov. Poté do ležení obléhatelů dorazily oddíly domácí táborské hotovosti vedené Ondřejem Keřským z Řimovic. Prokop Holý pravděpodobně v čele hotovostí některých táborských a sirotčích měst se u Plzně objevil kolem poloviny srpna a pražané, jimž se zřejmě vytáhnout do pole moc nechtělo, až na počátku září s nevelkým počtem mužů pražského dvouměstí. Sirotci, kteří se koncem léta ještě nacházeli na velké zahraniční výpravě k Baltu, se k Plzni dostavili někdy koncem října.
Z uvedeného je evidentní, že se jednalo o velice rozsáhlou a nákladnou vojenskou akci vyznačující se nebývalou koncentrací spojeného husitského vojska na jednom místě. Takřka neprodyšně obklíčená Plzeň vázala značné množství husitského vojenského potenciálu a v tom spočívalo zároveň jisté úskalí tohoto náročného a rizikového podniku.
Obležená Plzeň, jejíž obranu zajišťovaly především oddíly západočeského landfrýdu Viléma Švihovského z Rýzmberka, Děpolta z Dolan a dalších, musela ve finále čelit husitské koncentrované síle v počtu mužů snad až kolem 15.000.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Konečně se dostáváme k vojenským finesám obležení Plzně. Tady bych byl rád, kdyby mě potenciální odborníci na vojenství 1. pol. 15. století doplnili, či upřesnili.

Jak už bylo řečeno záměrem husitů bylo vyhladovění města pokud možno relativně co nejdříve (důvody byly naznačeny výše), proto bylo husitské obležení takřka neprodyšné.
Tak početné vojsko a rozloha obležení vyžadovaly, aby se obléhatelé rozdělili do pěti ležení. Bylo zbudováno devět roubených věží, které sloužily jako pozorovatelny a strážní posty, jež střežily přístupové směry k Plzni a byly propojeny navršenými valy a vyhloubenými příkopy. Ležení a tyto věžové sruby byly ještě doplněny zátarasy se signalizačně poplašným systémem, tvořeným zavěšenými zvonky, které by se rozezněly v případě jakéhokoli náznaku průniku prostorem mezi strážními věžemi a leženími.
U Plzně se soustředila též značná palebná síla. Město bylo ostřelováno z četných praků a 40(!) velkorážních bombard, které měly ženijními pracemi vybudovány palposty proti místům ve fortifikačním systému, které husitští puškaři vyhodnotili jako "snadno rozrušitelná".
Než byl tento náročný a dle obléhatelů jistě dokonalý obléhací systém dobudován, provedli již 1. září Plzeňští "testovací" výpad, který byl poměrně úspěšný, protože pozice obléhatelů nebyly dobudovány, v leženích mohl být místy ještě chaos a před Plzní v tento den nebyla soustředěna všechna vojska.

Tato obrovská koncentrace vojska na relativně malém teritoriu byla nutně spojena s potížemi se zásobováním všeho druhu. Logistika byla tedy také velkým úskalím pro obléhatele, které dle mého názoru bylo husitskými veliteli taky poněkud podceněno. Pro nedostatek proviantu již v polovině září musel Prokop Holý pověřit Jana Parduse z Hrádku a hejtmana z Domažlic Jana Řitku z Bězdědic uskutečněním výpravy do Horní Falce. Protože se jednalo o špízovací výpravu, byl poměr jízdných ku pěším 1:3, tj. asi 500 jízdních a 1500 pěších. Výpravu doprovázelo kolem 70 bojových vozů a pochopitelně také vozy placní.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Protože se zatím do diskuse nikdo nezapojil, budu s dovolením pokračovat sám ...

Výprava Jana Parduse skončila katastrofálním neúspěchem. Po získání dostatečného množství proviantu a krmení pro koně se výprava s plně naloženými vozy vydala na zpáteční cestu. 21. září 1433 byli husité zaskočeni u Hiltersriedu asi devíti sty muži, do jejichž čela se postavil Hynce Pluh (Heinrich Pflug ze Schwarzwaldu) spolu s Kryštofem z Neumarktu, synem falckrabího Jana. Ve vojsku Pluhově se objevili i nadmíru rozezlení sedláci, kteří přišli o své zásoby z nevalné toho roku úrody.
Bitva u Hiltersriedu je klasickou ukázkou toho, jaké nebezpečí může skrývat husitský válečný stereotyp, když se zdánlivá maličkost zanedbá. Tentokrát se to týkalo ne zcela uzavřené vozové hradby, v níž se objevila údajně vinou jednoho vozataje "skulinka", kterou dovnitř pronikl nepřítel a dílo zkázy bylo dokonáno. Dobové zprávy o počtu mrtvých a zajatých zřejmě neodpovídají skutečnosti, přesto návrat se zbytkem výpravy do ležení u Plzně byl tristní.
Tato nešťastná událost způsobila mezi obléhateli latentní napětí, které vyvrcholilo fyzickým útokem proti Prokopu Holému, jako jednomu z původců porážky u Hiltersriedu, což bylo absurdní obvinění, neboť on se výpravy vůbec nezúčastnil. Prokop Holý, kterého setník Václav Tvaroh zranil stoličkou na hlavě, a Pardus byli sesazeni z velitelských postů, zatčeni a uvězněni. Za své "rytířské zásluhy" se štokrletem v ruce byl Tvaroh odměněn tím, že převzal uvolněný post po Janu Pardusovi. Po svém propuštění Prokop Holý zamířil do Prahy a Pardus do Slezska. Velení se tak ujímají různí tvarohové, kteří Prokopovi svým rozhledem a vojenskými zkušenostmi nesahali ani po kotníky. Do ležení u Plzně se postupně vkrádá morální marasmus spojený i s poklesem bojové morálky.
A tak se Hiltersried se svými důsledky měl stát prvním velkým varováním pro zodpovědné představitele radikálních složek husitství. Avšak nestal, takže obléhání Plzně končí velkým neúspěchem, který ve finále vrcholí porážkou radikálního husitismu na Lipanských pláních. Ale nepředbíhejme ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

20. prosince 1433 byl učiněn neúspěšný pokus o nějaký modus vivendi z nastalé situace u Plzně mezi zástupci koncilu, Plzeňskými a vůdci polních bratrstev, který vzešel z iniciativy zemské vlády potažmo zemského správce Aleše Vřešťovského z Rýzmburka, tj. ze strany husitské pravice.
Před Vánoci podnikli obléhatelé velkou útočnou akci proti městu. Skončila neúspěchem, neboť několik desítek útočníků bylo zajato. Naopak při nečekané odvetné akci, spočívající ve výpadu Plzeňských, sirotci přišli o trofejního velblouda, kterého obdrželi od polského krále. Z uvedeného je naprosto zřejmé v jakém rozkladu se asi jednotky obléhatelů nacházely.

V lednu 1434 byl na koncilu v Basileji vytyčen strategický úkol spočívající v záchraně Plzně doslova za každou cenu, jejímž základem mělo být získání finančních prostředků na zásobení ev. jinou formu pomoci obležené Plzni. V březnu se v Koubě (Cham) uskutečnila tajná jednání za účasti i českých zrádců revoluce. Mezi nimi jistě nechyběl Přibík z Klenové.
Pozastavme se chvíli u tohoto nižšího šlechtice z jihozápadních Čech a pozdějšího zrádce. Hejtman ve Stříbře náležející k táborskému svazu, již delší dobu zaujímal zvláštní postoj, ačkoli byl nepochybně jedním z iniciátorů obležení Plzně. Nejprve odmítl svoji účast v delegaci na Basilejský koncil. Místo toho raději inicioval obležení hradu Lopaty, který byl nakonec i dobyt. Je třeba objektivně říci, že z hlediska potenciálního úspěšného obležení Plzně bylo dobytí Lopaty strategicky správným rozhodnutím a ve své podstatě i nezbytným takticko operačním tahem. Přesto můžeme někde tady v této době hledat jeho odklon od radikálních bratrstev, který vrcholí zradou u Plzně a účastí u Lipan na straně vítězů. Přibík z Klenové tedy v Koubě obdržel svůj jidášský peníz za příslib, že zásobí Plzeň.
Obležení u Plzně v plné nahotě odhalilo neschopnost malé země vydržovat tak velkou vojenskou sílu, na niž prostě ekonomický potenciál nestačil. Je otázkou, zda by na financování a materiální zabezpečení takové armády stačil vůbec některý stát tehdejší, pozdně středověké Evropy. Tato poziční válka taky nebyla žádnou výpravou za výpalným do zahraničí, ale vojska musela setrvávat na jednom místě, navíc ve vnitrozemí, které začala postupně vyjídat, a rekvírování v nedalekém i vzdálenějším okolí devastovalo rozsáhlé oblasti s neblahým doprovodným jevem, kterým byla neuvěřitelná drahota. Velký nedostatek potravin a píce pro koně přiměl velitele k neobvyklému řešení.
Tento nový a efektivní systém rekvizic fungoval na principu "regionálního vyjídání". Postupné rekvírování v jednotlivých vsích bylo nahrazeno způsobem, který obyvatele postižených lokalit musel přivádět k zoufalství. Špízovací oddíly se opevnily v kostelích "střediskových měst" regionů určených k doplnění zásob. Tam tyto oddíly působily tak dlouho, dokud bylo co rekvírovat a pak se přesunuly jinam.

Ale to už se u Plzně schylovalo k rozhodujícímu úderu, tj. zásobení města, které bylo koordinovaným velením spojeno s mobilizací vojsk druhé panské jednoty z východních a středních Čech.
Události dostávají rychlý spád. Na poč. května 1434 byl Prokop Holý v Praze požádán, aby se vrátil na svůj nezastupitelný post, 5. května bylo panskou koalicí dobyto Nové Město pražské, spojenec a základna sirotků. O tom byl do ležení u Plzně neprodleně informován druhý duchovní vůdce Prokůpek v dopise, který mu napsal Prokop Holý (k osudu tohoto dopisu Čornej - viz tady).
Ve stejný den, kdy se panská jednota zmocnila Nového Města, Přibíkovi z Klenové se podařilo zásobit Plzeň, jak za svůj zrádný peníz slíbil.
8. května Prokůpek, to už obdržel Prokopův list, nechal strhnout ležení u Plzně. Chvatný a chaotický ústup tvoří smutné finále husitského fatálního neúspěchu u Plzně. Hrdá katolická bašta zůstala nepokořena. Poletující havrani nad opuštěnými leženími, jakoby předznamenávali Lipanskou tragedii, k níž se již schyluje ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

On ten Pardus měl vůbec smůlu. Třeba 1437 dobyl nejprve Svitavy a pak překvapivě i Litovel, která až do té doby husitům odolávala, ovšem tam druhého dne dorazila přivolaná pomoc z Olomouce a Uničova a po krvavé řeži byl Pardus zajat, převezen do Rakous a propuštěn teprve 1440, když se vzdal těch Svitav.

V tomto příspěvku chci rozvést úvahu o tom, zda je možné zásobení Plzně odbýt pouze strohým prohlášením ve smyslu, že Přibík z Klenové v součinnosti s plzeňským landfrýdem a po domluvě s obleženými pronikl obklíčením a do města "dopravil na sedm set strychů obilí a jiných zásob" (Šmahel).
Bartošek z Drahonic, od něhož to pravděpodobně převzal i Palacký, kladou tuto událost se 700 strychy obilí na den 30. března(?), kdy byla Plzeň snad už také zásobena, ale v daleko menším rozsahu.

Jak se tohle mohlo vůbec u Plzně přihodit, když v tomto příspěvku jsme si povídali o věžích, náspech a příkopech a o systému propojeném zátarasy se signalizačními zvonky? Jak tenhle důmyslný obléhací systém mohl být vůbec prolomen? Nebo snad nebyl tak důmyslný? Nebo byl v některém místě, které Přibík velice dobře znal, více propustný? K tomu poslednímu se přiklání moderní historiografie, aniž by to blíže specifikovala.
Přibík byl předem smluven s Plzeňskými a vydatně mu jistě pomohli i spojenci z plzeňského landfrýdu, to je nepochybně základní teze. Jsem však pevně přesvědčen, že v ležení musel mít ještě další utajené spojence, kteří potom přijali se zadostiučiněním adekvátní podíl na jidášském groši. A všechny tyto zřejmé i pravděpodobné předpoklady pak Přibíkovi mohly napomoci k tomu, že se mu tento "husarský kousek", po němž se zbaběle uzavřel na svém Stříbře, nakonec úspěšně podařil.
A nebo to všechno bylo úplně jinak? Co myslíte? ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

KDE SE VZAL VELBLOUD V ČECHÁCH?
Od roku 1432 se blížila válka mezi Polskem a Řádem německých rytířů, vládcem Pobaltí. Obě strany hledaly pomoc v zahraničí. Řádu pomohla hanza, žoldnéři z německých zemí a Litevci knížete Švidrigajla. Polsku poskytli pomoc Litevci knížete Zikmunda, pomořanský vévoda Bohuslav, husité a také krymští Tataři z bývalé Čingischánovy říše. A sám krymský chán poslal polskému králi několik set obávaných jezdců, navíc jako vzácný dar velblouda. To bylo zvíře v celé Evropě dosud nevídané. Poutníci do Svaté země sice přinášeli občasné zprávy o podivných zvířatech, ale byli to velbloudi jednohrbí. Mocný Hadži Girej Chán však poslal mohutného velblouda dvouhrbého (drabaře), žijícího ve střední Asii, stepích jižní Sibiře a předhůří Kavkazu. Polský král byl velmi potěšen tímto nezvyklým a unikátním darem.
Další významnou pomoc poskytli husité, konkrétně Sirotčí obec. Do bojů vyrazilo celé jedno polní vojsko - 7000 pěšáků, 700 jezdců a 350 vozů. Velel jim Jan Čapek ze Sán a Otík z Losy. Sirotci protáhli od června 1433 Novou markou, západním Pruskem a dobyli tam řadu měst a hradů. Bojovali s Řádem, u Gdaňska dospěli počátkem září až k pobřeží Baltického moře a byli to oni, kteří se velmi zasloužili o porážku německých rytířů. Po uzavření příměří 13.září 1433 vyplatil král Vladislav husitům žold a jako zvláštní projev milosti obdaroval sirotky oním velbloudem. Sirotčí vojsko přivedlo dvouhrbého obra s velkou slávou v říjnu do Čech. Neznámé zvíře všude vyvolávalo doslova pozdvižení a obdiv.
Další osud velblouda při obléhání Plzně je znám... Král Zikmund poté z "akce Velbloud" vyvodil důsledky a rozhodl se, že unikátní zvíře přidělí do znaku města, tato pocta velbloudu a plzeňským katolíkům byla udělena 19.9.1434. Když pak bavorský Norimberk poslal Plzni 3.6.1435 několik set dukátů, darovala mu Plzeň v polovině září na znamení přátelství svého velblouda. V Norimberku bylo zvíře opatrováno s velkou péčí, věnovali mu značnou pozornost a s pýchou ho ukazovali při slavnostech. A zde také uctívaný velbloud, jenž prošel z Kazachstánu přes Krym, Polsko a Čechy až do Německa, zemřel stářím. Vzpomeňte si, až ho uvidíte na etiketě plzeňského piva.
Čest jeho zvířecí památce!
-zdroj tohoto článku jsou Velbloudí listy, které vydává restaurace Uctívaný velbloud-

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Ano.
Norimberk byl totiž mj. velice významným vojenským i ekonomickým spojencem Plzně, a to nejenom v době jejího obležení.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Platnost vypršela

Z výše uvedeného je patrné, že jidáš Přibík se trestu za svoji zradu nedočkal.
Z Přibíkovy povedené partičky to nakonec odnesl pouze Jan st. ze Sobětic, který se dostal do rukou rozhorlených táborů a ti mu "jazyk týlem vytáhli".
Našel by se zde nějaký odborník na středověké útrpné právo, který by nám objasnil, co to bylo za trest, resp. co tím bylo míněno? ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Podrobnosti se mi zjistit nepodařilo, ale v podstatě šlo o podříznutí hrdla co možná nejvýš pod bradou a jazyk se vytáhl touto ranou zboku podél páteře. Jelikož přitom většinou došlo k proříznutí krkovice, znamenalo to zároveň smrt rychlým vykrvácením (na rozdíl od vytrhnutí jazyka skrz ústa).

_________________
De omnibus est dubitandum.

Dnes jsem konečně viděla v plzeňské zbrojnici kamennou kouli husitů o průměru 50cm a važící cca 174 kg. Husité ji vyrobili z místního pískovce. Byla odpálena na město během obléhání v letech 1433-34. Archeologové ji nalezli loni v Mlýnské strouze jen kousek pod trávníkem.
Víme, že husité se snažili trefit katedrálu sv.Bartoloměje při nedělní mši. Zřejmě ale touto koulí strefili nějaký dům na náměstí, kde si pak obyvatelé schovali kouli jako památku. A když byl později dům zbořen, se sutí byla do Mlýnské strouhy vyvezena i koule, kterou kdysi husité odpálili z bombardy.
To je nejstarší druh děla, nazývaný také "hrubý kus" či velká puška. Pro bombardy byla typická velká ráže (až 850mm) a malý dostřel. Pro ukotvení zbraně se zhotovovala trámová konstrukce přikolíkovaná k zemi. Denně se z ní vystřelilo maximálně šestkrát a po několika desítkách ran se roztrhla. Na přelomu 14.-15.století se cena bombardy rovnala hodnotě, za níž bylo možné pořídít 442 krav.
Ve zbrojnici jsem se také dozvěděla, co znamená, že Plzeň měla dvojité hradby. Původně jsem si totiž myslela, že město mělo kolem sebe jedny hradby a kousek od nich ještě jedny pro případ, že by ty první byly zbořeny. Mít dvojité hradby však znamená, že zde stály kus od sebe až osm metrů vysoké, ale né moc široké kamenné zdi a ten prostor mezi nimi byl vysypán sutí a kameny.

Domnívám se, že ta kamenná koule z bombardy netrefila žádné zdivo a právě proto se dochovala v neporušeném stavu. S pískovcovými koulemi byly dělány pokusy v zahraničí a v pořadu "Zbraně v akci" na st. Spektrum byla zjišťována i účinnost na kamennou hradbu podepřenou hliněným valem. Obléhací dělo z poč. 16. stol. (typ asi jako ze zbrojnice Maxmiliána I.) bylo nabitou kamennou koulí a z poměrně malé vzdálenosti vystřelilo na zeď. Koule se po nárazu zcela roztříštila a nezbylo z ní vůbec nic. Kamenné zdivo v okolí zásahu bylo silně poškozeno a dalo se do určité hloubky smetat rukou.
Koule nalezená v Plzni tedy zřejmě zasáhla něco měkčího, např. val před hradbou a nebo nebyla vůbec vystřelena a dostala se do místa nálezu druhotně. Pokud vím, tak destrukce kamenných koulí je potvrzena z více míst. Třeba pod kaplovou věží na Landštejně byly vykopány úlomky kamenných koulí z doby husitských válek. Zde je zajímavé, že zeď věže byla v tomto místě výrazně zeslabena apsidou kněžiště a právě sem dopadaly koule obléhatelů. Zřejmě měli „svoje“ informace.
Účinnost železných či litinových koulí, které se používaly od II. pol. 15. stol. byla nepoměrně vyšší. Vybavuji si zprávu z r. 1504, kdy norimberské vojsko oblehlo město Altdorf a hned první 110kg těžká koule vypálená z děla "Eule" prorazila městskou hradbu a ulicí doskákala až na náměstí. Tahle koule musela být železná, kamenná by se roztříštila už o tu hradbu.
Největší bombarda, kterou znám, je dochována ve Vídni (ráže 89,4cm, hmotnost 7,2t):

Ten popis "dvojité hradby" jak píše Dáša, moc nechápu. Plzeň měla v době husitské revoluce opevnění, které svým provedením a mohutností odpovídalo jiným královským městům. Vnitřní zeď byla silná asi 1,5m, parkánová cca 1m (někde bych dohledal přesnější údaje). Před parkánovou zdí byl příkop a před ním hliněný val, před tímto valem ještě vnější příkop.

Na Willenbergově vedutě z r. 1602 je Plzeň ve středověkém opevnění, bez zásadních změn oproti době husitské. Zvláště vlevo je dobře vidět výškový poměr hliněného valu a zděných hradeb:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/c ... 1602_1.jpg

Zemní val kryl dostatečně zdivo před palbou z děl a mechanických strojů s „plochou“ dráhou letu. Pokud se nepodařilo zničit tento val, nebylo možné ani destruovat hradbu za ním a útoky po žebřících neměly velkou šanci na úspěch.

Pojem „mít dvojité hradby“ opravdu znamenalo, že před hlavní hradbu byla předsunuta hradba parkánová. U nás v Českém Brodě byla kolem poloviny 15. stol. postavena před starší hradbou parkánovou zeď s baštami. Mezi tyto dvě hradby vzdálené asi 10m byla nadusána zemina do výšky asi 4-5m, která zároveň tvořila ochoz vnější zdi. Takovéto těleso nebylo možné jen tak zničit. Ještě v 18. stol. v době josefínského mapování bylo uváděno, že město má „dvojité zdi“. Uvedené řešení bylo v dané době výjimečné a setkáváme se s ním spíše později. Např. dělostřelecké terasy na hradě Kunětická Hora či Krásna Horka na Slovensku vznikly nadusáním zeminy mezi dvě zdi. Jiné řešení pro zvýšení odolnosti vůči dělostřelbě bylo použito např. na hradě Klenová či v Klatovech. Zde byl obezděn starší hliněný val. Nejčastější řešení však bylo to s vnějším valem, obdobné jako v Plzni.
Na tomto obraze (či rytině) „Dobytí Plzně Mansfeldem 1618“ je vidět původní středověké opevnění s několika mladšími doplňky.
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/c ... Pilsen.jpg
Rozpačité snahy o přestavbu Plzně na pevnost po 30.-ti leté válce dnes připomíná jenom jeden polozasypaný ušnicový bastion.

_________________
Martin, střelec českobrodský

Ale když už jsi tak hezky začal tímto tématem, tak jistě nejen moji nepatrnost by zajímal tvůj názor na Přibíkovo zásobení města. Ovšem to, že byl Přibík "zrádce husitských ideálů", proč to udělal, když sám byl jedním z iniciátorů obležení Plzně a proč tedy najednou změnil názor není až tak důležité jako to, jakým způsobem se tam s těmi zásobovacími vozy přes tak "neprodyšné"(?) obležení (věže, zvonečky, valy, příkopy, silná koncentrace obléhatelů, ...) vůbec dostal.
Něco už tady zaznělo, ale to jsou víceméně (spíše více) spekulace. Ale asi se o tom dá opravdu jen spekulovat, protože nejen starý letopisec o tom cudně mlčí, pouze Čornej píše, že Přibík obležení "prorazil" ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)