Jan píše:
... Možná se zabývám jen jednou kapitolou z Václavova života, ale myslím si, že to sem patří.
Zcela určitě.
Jen si dovolím připomenout, že Jan Nepomucký, ač je to jistě pro mnohé šokujícím zjištěním, má tady na fóru
o husitství(!)
svoje samostatné téma ...
Proto se můj příspěvek bude týkat jenom antagonistického vztahu Václava IV. a arcibiskupa Jana z Jenštejna, který má tady na fóru taky
svoje téma. Ale to jen tak mimochodem, takže přejděme ke vztahu světského krále a duchovního knížete.
Na příkladu těchto dvou protagonistů historického příběhu můžeme sledovat klasický střet
světské a církevní moci s konečným vítězstvím té první. Lze se pouze dohadovat o tom, zda to bylo Pyrrhovo vítězství či nikoli.
Jako červená nit se (křesťanskými) dějinami táhne tento věčný spor o to, která moc je nadřazena které a můžeme to velice dobře sledovat na neustálých tahanicích mezi římskými králi resp. císaři a papeži.
Husitství vědomo si těchto neblahých zkušeností, vědomo si zkušeností s papežským schizmatem a podepřeno názorem takové autority, jakou byl Hus, jednoznačně přijalo pokrokový a nadčasový princip nadřazenosti moci světské nad církevní. (
Moje nepatrnost, ač nepatří k ateistické majoritě tohoto národa, se přesto s tímto principem jednoznačně ztotožňuje!)
Mj. i proto bylo reformní hnutí, uplatňující tento fundamentální princip, sympatické i králi Václavovi, kterému se tak v jeho rukou, aniž by se o to sám zasloužil, objevil velký trumf. Jsem pevně přesvědčen, že na této bázi se shodli i s Janem Žižkou, o němž je známo, že se v r. 1423 rozešel s Táborem, když se tam objevily zjevné tentence ke vzniku teoktratické republiky.
Ale zpět k Václavovi IV. Je zdánlivě paradoxní, že si s Jenštejnem rozuměli v době arcibiskupovy švihácké éry, kdy byl za lva salonů. Když však tento vysoce postavený klerik na základě své zkušenosti se Smrtí, která na něj už už sahala, změnil od základu svůj dosavadní způsob života, pak se pomalu a postupně začaly vztahy těchto dvou mužů a bývalých přátel kalit. Bylo to pochopitelné, neboť arcibiskup započal důsledně uplatňovat svůj vliv a moc, navíc to vše bylo umocněno jeho až asketickým životem. A ozvěny tohoto nesmiřitelného vztahu, vztahu arcibiskupa a krále, pak zazní i při mučednické smrti Jana Nepomuckého. Ale to už je zase jiná story!
Jan píše:
... Jenštejn pak zdrhl z Čech. Troufám si tvrdit, že kdyby tu mohl zůstat, mohl by dokončit reformu místní Církve a Hus by neměl co kritizovat. Tedy by nebyl ideový podklad pro husitské hnutí a tudíž by byl klid ...
Možná(!), ale to jsou tak "krystalicky čisté" spekulace, že patří jen a pouze do
kontrafaktuální historie.
Dovolím si však v této souvislosti poznamenat, že jedna "místní církev" nestojí ani nepadá s jejím arcibiskupem, byť by on sám žil sebepříkladněji a měl sebevětší snahu o cokoli.
P.S. Vykřičníkem jsem tento příspěvek začal, ale taky skončil.