Proč jsem ve svém otvíracím příspěvku nazval vývoj v polistopadových názorech na husitství a pobělohorské období fenoménem? No, patrně proto, že se jedná dle mého názoru o ne zcela normální jev, i když v české kotlině je možné se dočkat téměř čehokoli. Posuďte sami.
Po tzv. sametové "revoluci", familiérně nazývané také "plyšák", se tady objevila spousta všelijakých znalců husitství, kteří najednou vycítili potřebu se k tomuto fenoménu pozdního středověku vyjádřit a pro mnohé z nich i docela typickým způsobem, např. když se našli i tací, kteří ve svatém zápalu husitského negativizmu – jistě nedopatřením – pozměnili město Husova inkvizičního procesu Kostnici za Basilej.
Tyto názory snažící se postavit optiku minulého režimu na hlavu, začaly po plyšáku velice pragmaticky a účelově využívat nejen "
obrozující se katolicismus" (Šmahel), ale oprášily i některé, opět tendenčně vybrané a mnohdy i z kontextu vytržené
Pekařovy závěry týkající se husitské epochy. Na tom by nebylo nic až tak pozoruhodného a špatného, kdyby se nezačali ohánět Pekařem i ti nově se zrodivší "odborníci" na husitství, kteří z jeho obsáhlého díla nepřečetli ani řádku, pouze někde zaslechli jako vzdálenou ozvěnu, že tento katolík a erudovaný historik Gollovy školy měl na husitství také negativní názory.
Všichni tito "postplyšákoví" negativisti husitství byli za minulého režimu velice málo slyšet, pokud vůbec, a když už nějakého autora citovali, byl to spíše Josef Macek, při veškeré úctě. Kde se u nich najednou vzala tato proměna, toto prozření a vehemence s jakou hledali na husitství kdekterý negativní moment? Mám pro to jediné vysvětlení.
Tato polistopadová doba najednou vyžadovala paradoxně více odvahy od těch, kteří nepřestali akcentovat význam husitské epochy v rámci našich dějin, než od těch, kteří husitství začali mnohdy ahistorickými a primitivními argumenty odsuzovat. Oč méně se od těchto kritiků husitství požadovalo ohledů a znalostí, o to více šly jejich příkré odsudky takříkajíc s dobou a byly proto jaksi "modernější" a jak já často opakuji, byly více "IN".
Ještě dnes se musím shovívavě usmívat, když si vzpomenu, jaké názory se objevily na různých internetových chatech, v novinách, rozhlase i televizi v souvislosti s anketou "Největší Čech". Teď však nemám na mysli různé katolicky orientované historiky, nebo rovnou katolíky, ale především ony výše zmíněné "všeználky", kteří popadli svoji neopakovatelnou příležitost za pačesy. Těmto názorům pochopitelně nikdo neupírá právo na život, avšak tím, že v drtivé většině zcela opomíjejí význam
reformace české a jejího odkazu v kontextu nejen evropských dějin, ztrácejí na věrohodnosti. A co víc! Zatímco druhé reformaci bylo její odpadnutí od Říma dávno moderním dějepisectvím odpuštěno a byla vzata "na milost", té první, české reformaci neodpustili dokonce ani mnozí Češi bez ohledu na svoji profesi - historik, nehistorik.
Se svým neomylným citem právě pro ty negativní aspekty, které minulý režim nezdůrazňoval, případně tendenčně zkresloval, nebo rovnou zamlčoval, začali vytahovat na světlo světa husitské obrazoborectví, útoky proti klášterům, excesy táborské levice, vraha Žižku s jeho lapkovskou minulostí, zahraniční husitské výpravy, husitský "antikatolicizmus" a v neposlední řadě i nové a "překvapivé" souvislosti nejen Husova procesu ale i jeho tragického protagonisty ap.
Naopak zcela upozadili geopolitické a nábožensky nenávistné aspekty protihusitských, často brutálních akcí a jejich tragické dopady na území Čech a Moravy, vyvolávající neméně nenávistné protiakce i to, jak naprosto rozdílné byly pohnutky i argumenty, s nimiž započaly svůj boj obě znesvářené strany. Někdy jsem s překvapením zjišťoval, co všechno o husitství ještě nevím a co všechno se ještě musím dozvědět a "doučit" od těchto postmoderních vykladačů dějin husitské revoluce, kteří se po plyšáku objevili jak houby po dešti.
Tato velká množina polistopadových, ve své podstatě často extrémních názorů se vyznačuje tím, že se snaží mj. negovat vše, co minulý režim na husitství shledal pozitivního. Vždyť obrátit znaménko je přece tak snadné! Nejsem si však zcela jist, zda tento opačný extrém je tou nejsprávnější metodou pro tápavé hledání velice obtížné cesty k vyváženému pohledu na tak kontroverzní a složité období našich dějin, jakým husitská epocha bezesporu
byla – stále
je a jak lze i bez pomoci křišťálové koule předvídat, nadále i
bude ...