Tímto tématem chci otevřít další, které bude mj. nepřímo navazovat na téma Husité vs. světský meč. S tímto tématem je také nerozlučně spjato i toto příbuzné téma.
Příspěvky v tomto tématu budou obsahovat nepopiratelné, prameny doložitelné, příklady biblické inspirace, ale také "domnělé", u nichž však lze s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že jimi byli husité inspirováni též.

Měli bychom si v něm povídat, co husity v jejich boji za poznanou Pravdu boží také posilovalo a kde pro svůj zápas hledali inspiraci. Co tedy husity v jejich boji proti většinou početnějšímu nepříteli povzbuzovalo morálně, duchovně i psychologicky? Bylo to především Slovo boží zprostředkované textem Písma svatého. Začnu s dovolením poněkud "odzadu" malým seriálem o inspiraci deuterokanonickými Knihami Makabejskými.

BTW. Ještě bych rád důrazně připomenul, že ani toto téma není určeno jen pro mojí nepatrnost, ale i pro ostatní přispěvatele; dá se v něm totiž diskutovat i bez znalosti Knih Makabejských a Bible vůbec.
(Zvýraznění, vysvětlivky a grafická úprava autor příspěvků.)

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Úvod k seriálu
Součástí širšího starozákonního biblického kánonu (soubor textů oficiálně uznaných církví) jsou i tzv. deuterokanonické knihy, které jsou do dnešních dní používány především katolickou církví. "Deuterokanonický" lze vyjádřit jako "druhotný z hlediska kánonu", nikoli však z pohledu významu pro křesťany. Proč? Deuterokanonické spisy se nacházejí v řeckém a latinském překladu Písma Starého zákona, nejsou však součástí hebrejského kánonu. Deuterokanonické knihy jsou také zahrnuty do 5. dílu Bible kralické, tj. původní tzv. "Šestidílky" v edici z r. 1613. Tolik jenom něco málo na vysvětlenou.

Součástí deuterokanických spisů jsou i tři Knihy Makabejské (Kraličtí: Machabejské), jež vypráví mj. i o slavných vítězstvích židovského vojevůdce Judy Makabejského, který před bitvou, v níž nalezl smrt, takto ke svým spolubojovníkům odrazujícím ho od boje s početnějším nepřítelem, praví: "... 'To nikdy neuděláme, abychom před nimi utíkali, a jestliže nadešla naše hodina, pak zemřeme statečně za své bratry! Nezůstaňme nic dlužni své slávě!'" (1Mak 9, 10). Přátelé, nepřipomíná vám to něco důvěrně známého? ...
Odkud se Juda Makabejský vzal? Kněz Matatitjáš, syn Jóchana a vnuk Šimeóna měl 5 synů a jedním z nich byl i Juda zvaný Makabejský (Juda Makkábí tj. Juda Kladivo). Po smrti svého otce se Juda stal velitelem vojska, jehož hlavním úkolem byl boj proti pohanům, kteří nežili podle Zákona, a ze všech stran podnikali invaze a výbojné války proti Izraeli. Nebudeme se tedy zabývat historií povstání Makabejských proti helénské pohanské okupaci Judeje (2. st. př. Kr.), ale Biblickým svědectvím o něm, které v mnohém také inspirovalo husity v jejich boji.

Pojďme se tedy v našem malém seriálu věnovat i dalším odkazům na Knihy Makabejské, v nichž husité ve svém zápase s početnějším nepřítelem hledali analogii pro svůj zápas za poznanou Pravdu boží podobně jako i v jiných Starozákonních textech, o čemž lze třeba v případě samotného Žižky najít zmínky na tomto místě a také zde.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

pokračování ...

Juda dosáhl velkého vítězství nad početnějším syrským vojskem, kterému velel Sérón. Takto o tom čteme v 1. Knize Makabejské, třetí kapitole:
„Když Izraelci uviděli vojsko postupující proti nim, řekli Judovi: ‚Je nás hrstka, jak budeme moci bojovat proti tak veliké přesile? A ke všemu jsme dnes vysílení a hladoví.‘ Juda odpověděl: ‚Množství lidí může být snadno zdoláno hrstkou, pro Nebe není rozdíl zachránit malým nebo velkým počtem. Vítězství ve válce nezáleží na množství vojska, sílu dává Nebe. Jdou proti nám plni pýchy a zloby, aby vyhladili nás i naše ženy a děti, aby nás oloupili. My však bojujeme za svůj život a za své zákony. ... Sotvaže skončil, ihned se vrhl na nepřítele a Sérón i jeho vojsko byli rozdrceni.“ (1Mak 3, 17–23)
O vítězství nad Níkánórem a jeho dvacetitisícovou armádou nám zase podává svědectví 2. Kniha Makabejská, 8. kapitola, v níž takto promlouvá Juda Makabejský k bojovníkům Izraele:
„‘Oni se spoléhají na zbraně a odvahu,‘ řekl, ‚my však spoléháme na všemohoucího Boha!‘ ...
...
... Potom přečetl úryvek ze svaté knihy, s heslem ‚S pomocí Boží!‘ se postavil do čela prvního oddílu a vytrhl na Níkánóra. Poněvadž Všemohoucí bojoval s nimi, pobili více než devět tisíc nepřátel ...“ (2Mak 8, 18.23–24)

Opět se setkáme s motivy, které jsou o početní převaze nepřítele. Juda svým bratřím vyjadřuje přesvědčení, že vítězství nezávisí na velikosti vojska, ale na spolehnutí se na Boha na Nebesích a také na to, že přesně vědí, zač "s pomocí Boží" bojují a zač případně položí i svůj život.
Stejně tak to vnímali a byli si toho vědomi i husitští boží bojovníci.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

„Když to všechno slyšel král Antiochos, velmi se rozhněval. Dal svolat a shromáždit všechna vojska svého království, armádu velmi silnou. Otevřel svou pokladnici a vyplatil vojsku žold na celý rok s příkazem, aby byli připraveni, jakmile jich bude třeba. “ (1Mak 3, 27–28)
„Král si vzal druhou polovinu vojska a roku stého čtyřicátého sedmého helénské éry vytáhl z Antiochie, svého královského města, překročil řeku Eufrat a prošel výše položené kraje. Lýsiás určil Ptolemaia, syna Dorymenova, Níkánóra a Gorgiu, mocné muže z králových přátel, a poslal s nimi čtyřicet tisíc mužů a sedm tisíc jezdců, aby vtrhli do Judska a podle králova rozkazu je úplně zpustošili. Vytáhli s vojskem a došli do blízkosti Emauz, kde se utábořili na rovině. “ (1Mak 3, 37–40)

Před bitvou „Juda ustanovil velitele lidu, tisícníky, setníky, padesátníky a desátníky ...“ (1Mak 3, 55)
„Tu řekl Juda mužům, kteří byli s ním: ‚Nebojte se jejich množství, nestrachujte se střetnout se s nimi; vzpomeňte si, jak byli zachráněni naši otcové při Rudém moři, když je pronásledoval farao s vojskem. Volejme nyní k Nebi, snad se mu zalíbí a rozpomene se na smlouvu s našimi otci a rozdrtí dnes toto vojsko před našima očima, aby všichni pohané poznali, že tu je, kdo vykoupil a zachraňuje Izraele.‘ Když cizáci vzhlédli a uviděli je postupovat proti sobě, vytáhli z tábora k boji. Judovi mužové zaduli do polnic a rozpoutala se bitva; pohané v ní byli poraženi ... “ (1Mak 4, 8–14)

Představme si na místě krále Antiocha krále Zikmunda a jeho žoldnéře v křížové výpravě a proti tomuto vojsku krále méně početné oddíly vedené Judou jako husity v čele s ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Překlad Kralických: „Tehdy shromáždilo se vojsko všecko, a vstoupili na horu Sion ... Obehnali také toho času horu Sion vůkol zdmi vysokými a věžemi pevnými, aby někdy přitáhnouce pohané nepotlačili jich, jako učinili prvé. A položili tu vojsko k obhajování jí ...“ Ekumenický překlad: „Všecko vojsko se shromáždilo a pochodovalo na horu Sijón. ... Tehdy také vystavěli okolo hory Sijónu vysoké hradby a pevné věže, aby pohané nemohli přijít a rozbořit je, jak to udělali předtím. Dosadili tam posádku na obranu Sijónu ... “
(1Mak 4, 37.60–61)

Když Jan Roháč z Dubé začal budovat a opevňovat svůj Sion, možná si vzpomněl i na Judův záměr očistit svatyni na hoře Sijón a na tyto verše ze čtvrté kapitoly první Knihy Makabejské, které se o tom zmiňují.
A když byl pak Jan Roháč na Sioně obléhán Hynce Ptáčkem z Pirkštejna, zdalipak si husitský hejtman vzpomněl i na tyto verše?
„Pak po mnoho dní obléhal svatyni, postavil tam berany a jiné vojenské stroje, vrhače ohně a kamení, metače šípů a praky. Proti těmto strojům nasadili obránci své stroje a boj trval mnoho dní. V zásobárnách jim však došla potrava ...
...
Naléhal proto na rychlý návrat a řekl králi, náčelníkům a lidu: ‚Slábneme každým dnem, máme málo potravy a místo, které dobýváme, je pevné. Teď se musíme starat o záležitosti království. Podejme tedy pravici těm lidem a sjednejme mír s nimi i s celým jejich národem. Dovolme jim, ať žijí podle svých zvyků jako dříve; stejně se vzbouřili a tohle všechno způsobili jen proto, že jsme chtěli potlačit jejich zákony.‘ Král i náčelníci souhlasili s tímto návrhem, poslali nabídku míru a židé ji přijali. Když se jim král a náčelníci zavázali přísahou, obležení vyšli z pevnosti. Král pak vstoupil na horu Sijón. Když viděl, jak je místo opevněno, porušil danou přísahu a nařídil strhnout hradby je obklopující.“ (1Mak 6, 51–53, 57–62)

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

„Přišli k Efrónu; toto velké opevněné město leželo na cestě a nebylo možno je obejít zprava ani zleva, ale bylo nutno jím projít. Obyvatelé města však zavřeli brány a zatarasili je balvany. Juda jim po dobrém vzkázal: ‚Potřebujeme tudy projít, abychom se dostali do své země. Nikdo vám neublíží, jenom projdeme.‘ Oni však nechtěli otevřít. Proto Juda vydal vojsku rozkaz, aby se všichni utábořili tam, kde právě jsou. Vojáci to udělali a obléhali město celý ten den a celou noc, než jim padlo do rukou. Ostřím meče pobil Juda všechno obyvatelstvo mužského pohlaví, zničil město, pobral v něm kořist a prošel jím přes mrtvoly. “ (1Mak 5, 46–51)

Nepřipomíná vám vzdáleně cosi tato epizoda popisující dobytí Efrónu z páté kapitoly první Knihy Makabejské?
Ale ano, přece dobytí Prachatic Žižkou ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

„Pak vtrhli (Juda a jeho bratři - pozn. JM) do země Pelištejců a prošli Maréšou. Toho dne padlo v boji i několik kněží, kteří se v touze po hrdinském činu nerozvážně zúčastnili boje. Juda se pak obrátil proti Ašdódu v zemi Pelištějců. Zbořil jejich oltáře, spálil sochy jejich bůžků ...“ (1Mak 5, 66-68)

V tomto textu nacházíme hned dva motivy, které byly nepochybně i husity diskutovány nebo rovnou "kopírovány". Týkají se účasti kněží v ozbrojeném boji a husitského obrazoborectví, pro nějž mohli nalézt inspiraci rovněž tak i v Knihách Makabejských, když v rané fázi revoluce likvidovali různé modly i "modly" nenáviděné církve ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Když si pozorně přečteme v přechozích příspěvcích slova, kterými Juda před bojem promlouvá ke svým spolubojovníkům, jako bychom zdáli slyšeli temný zvuk husitského chorálu. Je to přirozené, neboť je naprosto evidentní, že autor chorálu „Ktož jsú boží bojovníci“ ať už jím byl táborský kněz Jan Čapek nebo kdokoli jiný, našel také inspiraci pro svoji slavnou píseň v Knihách Makabejských, neboť např. ve sloce
„Nepřátel se nelekejte
na množství nehleďte
Pána svého v srdci mějte
pro a s ním bojujte
a před nepřáteli neutíkejte!“
i ostatním textu husitského chorálu čteme parafráze několika Judových proslovů, jimiž povzbuzuje své válečníky před bojem s početnějším nepřítelem a které se staly jakýmsi echem, jež je slyšet za hradbou téměř 16 století až do husitské doby ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Husité se jistě nechali také inspirovat i vítězným tažením izraelského vojevůdce Jozueho zaslíbenou zemí tak, jak nám o tom zachovala svědectví i jedna z "historických" knih Starého zákona, kniha Jozue zachycující období kolem 13. století před Kristem.
V 10. kapitole knihy Jozue, která obsahuje dobývání a obsazení jihu země Kanaánské, mj. čteme: "Pak jim Jozue řekl: 'Nebojte se a neděste, buďte rozhodní a udatní, neboť právě tak naloží Hospodin se všemi vašimi nepřáteli, proti nimž bojujete.'" (Joz 10, 25)
Z proslovu Jozueho ke svým bojovníkům jako bychom slyšeli daleko pozdější proslov Judy Makabejského.

A tato pasáž pokračuje: "Onoho dne dobyl Jozue Makedu a vybil ji ostřím meče i s jejím králem. Vyhubil obyvatele jako klaté i vše živé v ní; nenechal nikoho vyváznout. Naložil s králem Makedy, jako naložil s králem jerišským. Potom táhl Jozue spolu s celým Izraelem z Makedy do Libny a bojoval s Libnou. I ji a jejího krále vydal Hospodin do rukou Izraele. Vybil ji ostřím meče i vše živé v ní; nenechal nikoho vyváznout. Naložil s jejím králem, jako naložil s králem jerišským. Potom táhl Jozue spolu s celým Izraelem z Libny do Lakíše, oblehl jej a bojoval proti němu. I vydal Hospodin Lakíš do rukou Izraele ..." (Joz 10, 28–32)
Starozákonní nesmiřitelnost vyvoleného lidu ve vztahu k nepříteli, vyznávajícímu polyteistické náboženství, evokuje kruté zacházení husitů s nepřáteli v dobytých městech, která ještě nepřistoupila ke kalichu.
A kdo ví, zda husitský mesianizmus nevyvolával u Božích bojovníků zároveň představy o jakémsi "druhém", taky vyvoleném lidu, který si Hospodin vybral jako bič Boží na všechny ty, kteří se smrtelně prohřešovali proti Božímu zákonu.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

V Písmu Starého zákona, v Páté knize Mojžíšově – Deuteronomiu čteme "... Život za život, oko za oko, zub za zub, ruka za ruku, noha za nohu." (Dt 19, 21). Je to velice známý starozákonní princip dodnes citovaný i těmi, kteří nemají elementární povědomost o jeho původu.
Podle tohoto "vyššího" principu jednal i Mojžíš, když se rozhněval na provinivší se Midjánce a Moábce a pak krutě trestal jako prodloužená ruka Hospodinova.
Mojžíš se totiž strašně rozběsnil, když lascivní Moábky lákaly a zvaly vyvolený lid "k obětním hodům svého božstva" (Nu 25, 2). Jaképak že to bylo božstvo a jaképak to byly hody? No, přece pověstný Baal a ty slavnosti měly sexuální, až orgiastický charakter. To se Hospodin, kterého poznáváme tentokrát jako Boha žárlivého, rozzlobil svatým hněvem, protože se jednalo o paktování se s midjánskými skupinami spolčenými s Moábci a o flagrantní a hromadné porušení především prvního přikázání. Bylo třeba proto rázně zakročit. Můžeme se donekonečna přít o adekvátnosti této odvety.
Hospodin však nepřikazuje zabíjet ženy a děti, když říká Mojžíšovi: "Vykonáš za syna Izraele pomstu na Midjáncích a pak budeš připojen ke svému lidu." (Nu 31, 2) To, že Mojžíš ve své mstě šel dál za Boží imperativ, je věc v těchto souvislostech marginální, i když mnozí právě tohle zdůrazňují.

Také husité často aplikovali zásadu "oko za oko, zub za zub", zvláště, když usoudili, že se jednalo o provinění proti prvním třem přikázáním dle Druhé knihy Mojžíšovy - Exodu (Ex 20, 2–5) resp. Páté knihy Mojžíšovy - Deuteronomia: "'Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující ...'" (Dt 5, 6–9) a proti šestému přikázání.
V těchto případech byli puritánští husité neoblomní a rovněž starozákonně nesmiřitelní, i když - až na excesivní výjimky - ušetřili žen i dětí.
Jedním z mnoha příkladů, kdy se husité ve svém počínání řídili zásadou "oko za oko, zub za zub", jsou mj. i tyto události ap. ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

"I vycházíval z pelištejských šiků soubojový zápasník jménem Goliáš z Gatu, vysoký šest loket a jednu píď. Na hlavě měl bronzovou přilbu a byl oděn do šupinatého pancíře; váha pancíře byla pět tisíc šekelů bronzu. Na nohou měl bronzové holenice a na ramenou bronzový oštěp. Násada jeho kopí byla jako tkalcovské vratidlo a hrot jeho kopí vážil šest set šekelů železa. Před ním chodíval štítonoš. Goliáš stával a volal na izraelské řady. Říkal jim: 'Proč vycházíte a řadíte se k bitvě? Což nejsem já Pelištejec a vy služebníci Saulovi? Vyberte si někoho, ať ke mně sestoupí. Když mě v boji přemůže a zabije mě, budeme vašimi otroky. Avšak jestliže já přemohu jeho a zabiji ho, budete vy našimi otroky a budete nám sloužit.'
...
Pelištejec se podíval, spatřil Davida a pohrdl jím, protože to byl mladíček, ryšavý, krásného vzhledu. Pelištejec na Davida pokřikoval: 'Copak jsem pes, že na mě jdeš s holí?' A Pelištejec zlořečil Davidovi skrze své bohy. Pokřikoval na Davida: 'Pojď ke mně, ať vydám tvé tělo nebeskému ptactvu a polnímu zvířectvu.' Ale David Pelištejci odpověděl: 'Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi potupil. Ještě dnes mi tě Hospodin vydá do rukou. Zabiji tě a srazím ti hlavu. Ještě dnes vydám mrtvoly z pelištejského tábora nebeskému ptactvu a zemské zvěři. Celý svět pozná, že při Izraeli stojí Bůh. A celé toto shromáždění pozná, že Hospodin nezachraňuje mečem a kopím. Vždyť boj je Hospodinův. On vás vydá do našich rukou.' Když Pelištejec vykročil a přibližoval se k Davidovi, David rychle vyběhl z řady proti Pelištejci. David sáhl rukou do mošny, vzal odtud kámen, vymrštil jej z praku a zasáhl Pelištejce do čela. Kámen mu prorazil čelo a on se skácel tváří k zemi. Tak zdolal David Pelištejce prakem a kamenem, zasáhl Pelištejce a usmrtil ho, aniž měl v ruce meč. David přiběhl a stanul u Pelištejce. Popadl jeho meč, vytrhl jej z pochvy a usmrtil ho; uťal mu jím hlavu. Když Pelištejci viděli, že jejich hrdina je mrtev, dali se na útěk." (1S 17, 4–9.42–51)

Také tento známý starozákonní příběh o Davidovi a Goliášovi, který čteme v První knize Samuelově, evokoval u husitů jejich zápas s Boží asistencí (o níž byli skálopevně přesvědčeni) proti několikanásobně silnějšímu nepříteli, oděnému do železa a skvěle vyzbrojenému.
Motiv zápasu malého Davida, vyvoleného človíčka s Filištínským obrem Goliášem se často objevoval na husitských pavézách (viz ještě také tady), kde tyto dvě hlavní postavy výše uvedeného příběhu z Písma Starého zákona se staly personifikací husitského, podceňovaného Božího bojovníka, který neustále podstupuje zápas proti svému (většinou) silnějšímu nepříteli, domácímu i zahraničnímu.
Také pověstná husitská práčata, s velkou mírou pravděpodobnosti aktivně se zapojující do bojů s nepřítelem, si při vkládání "šutru" do praku nemohla nevzpomenout na svůj vzor, starozákonního, malého velkého hrdinu Davida.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

V 19. kapitole knihy Janova zjevení, v husitských dobách často citované, čteme následující verše, které rovněž Boží bojovníci přijali "za své":
"A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun; jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než on sám. Má na sobě plášť zbrocený krví a jeho jméno je Slovo Boží. Za ním nebeská vojska na bílých koních, oblečená do bělostného čistého kmentu. Z jeho úst vychází ostrý meč, aby jím pobíjel národy; bude je pást železnou berlou. On bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího. Na plášti a na boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů. ... A viděl jsem dravou šelmu a krále země i jejich vojska shromážděná, aby vytrhli do boje proti jezdci a proti jeho vojsku. Ale šelma byla zajata a s ní i falešný prorok, který k její cti činil zázračná znamení a svedl jimi ty, kdo přijali cejch šelmy a klekali před jejím obrazem. Za živa byli šelma a její prorok hozeni do ohnivého jezera hořícího sírou. Ostatní byli pobiti mečem vycházejícím z úst jezdce." (Zj 19, 11–16.19–21)

Z uvedeného biblického textu je naprosto evidentní, proč se Boží bojovníci považovali za tyto jezdce z Apokalypsy, které vede jezdec na bílém koni. Jméno toho neporazitelného, který taky sedlá bělouše, je sice Žižka, ale pro své spolubojovníky se stal věrným a pravým obráncem Pravdy Boží a tím vlastně i jakousi prodlouženou, trestající rukou Hospodinovou právě on.
O Božích bojovnících a o tom, jak pravděpodobně vnímal nepřemožený hejtman sám sebe, nalezneme něco ještě také v tomto tématu.

Pojďme však ještě dále a poněkud hlouběji v duchu husitské exegeze (výkladu biblického textu). Jezdec v čele husitských Božích bojovníků vyměnil verbální meč Božího slova za meč železný, kterým pobíjel nepřátele kalicha, a místo oné berly pevně v dlani sevřel velitelský palcát. Tím pomyslným lisem na víno se staly Žižkovy válečné úspěchy, jimiž drtil nepřítele Pravdy Boží fyzicky i psychicky.
A dostáváme se k "dravé šelmě" (ryšavé) a "králi země", tomuto Antikristovi stojícímu na zemských hranicích s jinými apokalyptickými obrněnými jezdci, kteří kopyty svých koní chtějí zadupat do země obránce Božího zákona, Boží bojovníky. Tomu Antikristovi je nápomocen falešný prorok, který si zase osedlal Petrův stolec. Poslední citované verše o zajetí šelmy i falešného proroka lze ve smyslu husitského výkladu interpretovat jako finální vítězství Pravdy nad falší a lží, které ale muselo být vybojováno za použití světského meče, jenž byl Božím bojovníkům vnucen ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Kde mohli např. vítězové od Lipan, resp. jejich duchovní vůdci hledat v Bibli ospravedlnění toho, že se postavili proti svým nedávným bratřím? Kde mohli nalézt odůvodnění toho, že se do pole vypravil utrakvista proti kališníkovi a že zase "jde archa proti arše"?
Také podle Písma Starého zákona nastane čas, kdy Bůh už nechce války a chce konečně mír, jak se také dozvídáme později od proroků a čteme např. v druhé kapitole Knihy proroka Izajáše:
"... I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože ..." (Iz 2, 4)

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

O králi Zikmundovi jsem již v tomto tématu psal. Ještě bych se chtěl zmínit i o jiných souvislostech, které jistě napadaly i husitské odpůrce tohoto ryšavého Lucemburka.

Člověk s ryšavými vlasy byl v oněch středověkých dobách personifikací velice negativních lidských vlastností, tj. především lstivosti, zákeřnosti, schopnosti manipulace, lhářství, pokrytectví, ale i chlípnosti. Většina těchto vlastností byla připisována pochopitelně i liškám. Odtud je již malý krůček k tomu, aby byl také Zikmund pejorativně nazýván liškou či šelmou ryšavou. Ale to je všeobecně známé.
Méně známé je však to, že středověcí vykladači biblického textu z druhé knihy Šalamounovy písně " 'Lišky nám schytejte, lištičky malé, plenící vinice, vinice naše, když kvetou!' " (Pís 2, 15) ho posluchačům či čtenářům tlumočili tak, že lišky zde představují heretiky, kteří se snaží ohrozit vinici Páně.
Ne snad, že by Boží bojovníci považovali rudovousého Lucemburka rovnou za kacíře, ale svým velice vlažným postojem k velikým zlořádům v křesťanské církvi onu vinici Páně "jako liška" vlastně taky plenil. Co lze proti této sugestivní interpretaci namítat? Zhola nic!

"V tu chvíli přišli někteří farizeové a řekli mu: 'Rychle odtud odejdi, protože Herodes tě chce zabít.' On jim řekl: 'Jděte a vyřiďte té lišce: Hle, ..." (L 13, 31–32)
V tomto textu nám evangelista Lukáš popisuje to, jak Ježíš mluví o králi Herodovi, jedné z nejzápornějších dějinných postav Nového zákona, také jako o lišce ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

"Tu se ukázalo na nebi jiné znamení: Veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami, a na každé hlavě měl královskou korunu.
...
A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé. A slyšel jsem mocný hlas v nebi: 'Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí. Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti ...'" (Zj 12, 3.7–11)

"Veliký ohnivý drak", jehož rezavé vlasy i vousy na slunci ohnivě září, přišel jako satan i se svými spolubojovníky (padlými anděly) a proti němu se postavili bratří, které "před Bohem osočoval", ale oni nad "žalobcem bratří" přesto zvítězili pro kalich krve Beránkovy (v podobě vína!) a pro Jeho Slovo zprostředkované svědectvím evangelia. A pro krev onoho beránka jsou ochotni bez bázně položit i svůj život, podobně jako jejich mistr Jan v Kostnici, blahé paměti.
Tady je velice patrné, jak se tento text z Apokalypsy, z 12. kapitoly přímo Božím bojovníkům nabízel nejen k jejich "účelovému" výkladu ale i pro srovnání v dobách, kdy se proti Božím bojovníkům, nebo chcete-li bratřím, Zikmund postavil v čele první i druhé křížové výpravy nebo u Vyšehradu.
(srv. i s tímto příspěvkem ...)

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)