Díky hejtmanovi za obsáhlý a samozřejmě erudovaný komentář.....tušil jsem, že tato zajímavá disputace nastane
Ještě malá omluva za moji zpožděnou reakci, ale můj příspěvek se mi smáznul, když jsem si klikl na náhled....a pak už mi nezbyl čas, psát to znovu...už se mi to nestane..
K tomuto nesmírně zajímavému tématu chci dodati toliko, že tato bouřlivá doba přináší mnoho otázek doslova nabitých energií oné etapy našich dějin a je skvělé se při snaze o jejich rozluštění s Vámi podělit.
Dovolím si trošku se Pogia zastat v některých pasážích, které jsou mi bližší...
Pogiovo svědectví na mě působí velice věrohodně. Působí na mě jako bystrý a logicky uvažující člověk. Jeho svědectví je chronologicky mistrně popsané ( právě s tímto aspektem měl trošku Petr z Mladoňovic problém, několikrát verzi opravil, ale to není podstané )...jako podstatnější bych spatřoval skutečnost, že Pogio, jako člen poroty měl jistě k dispozici všechen spisový materiál, který Petrovi, dle jeho slov chyběl...
Pogio byl také na Husově straně a ve své závěrečné řeči to jasně prokázal. Proto i jemu se dá důvěřovat v jeho píli zachytit tyto dramatické okamžiky co nejpřesněji, tak jako Petr z Mladoňovic.
Nenapadá mě věru jediný důvod, proč by Pogio něco vyfabuloval, či přimyslel....zajímavé svědectví. Osobně cítím z jeho písemného projevu paměťovou jistotu a zájem nejen o fakta, ale i Janovu lidskou a duchovní osobnost, kterou stejně jako Petr z Mladoňovic obdivoval a hájil.
Nemohu si odpustit můj malý obdiv k Pogiově pasáži, kde popisuje Zikmundův příjezd a přidává brilantní popis jeho ošacení v téměř malířských detailech... zní to jako z pohádky?.....ale samozřejmě, vždyť nám popsal císařovu vizáž tak, že by se podle něj dal namalovat....úplně tu ryšavou potvoru vidím
Cituji Petra z Mladoňovic:
'
A když všecky knihy jeho, ať sepsané od něho latinsky nebo přeložené do některého jiného jazyka, byly odsouzeny týmž rozsudkem jakožto podezřelé z kacířství, a byly proto určeny k spálení(19) - některé z nich tam byly potom spáleny, zvláště knížka O církvi a Proti Pálčovi, jak říkali, a Proti Stanislavovi - Mistr Jan Hus k tomu řekl: ,,A proč mi odsuzujete mé knihy, když přece vždy jsem si přál a dožadoval se lepších Písem proti tomu, co jsem pověděl a uložil v oněch knihách, a i dnes si tak přeji; než vy jste až dosud nepředložili proti nim žádného Písma průkaznějšího a neusvědčili jste v nich z bludů ani jediného slova. A kterak jste mohli odsouditi spisy přeložené do češtiny neb jiného jazyka, když jste jich nikdy ani neviděli?'
Zde je patrno, že si Jan stál za svým a např. i za Viklefovým učením dále, čímž papežence rozlítil už dosti, aby jej nejraději v plamenech viděli....toto mne utvruje v přesvědčení, že si Jan troufnul stát za obhajobou kněžského celibátu...v otázce remanence si ale komentář dát netroufám.
Co je ovšem na průběhu koncilu nejzajímavější, toť skutečnost, že mnozí církevní "tatíci" se zde před Husem vlastně "obhajovali" ve své závěrečné řeči, ač byli v pozici soudců....mnozí by měli za svoji řeč ( pokud by si naměřili stejným metrem s Husem, jít na hranici s ním, nebo přinejmenším býti vyobcováni z církve ).
Je to úžasné, šokující zjištění a jen to dokládá fakt, jak na mnohé Janovo vystoupení mocně zapůsobilo a doslova spalovalo jejich svědomí.
Předem se teď omlouvám za delší vloženou ukázku závěrečné řeči jednoho z otců, ale snad uznáte že to nelze pokrátit...toto zaznamenal Pogio.
Maentlinus, vyslanec augšpurský:
"
Uslyšev učení přítomného zde Husa, pravil jsem se Zachariášem v chrámě: „Pane, dovol služebníku svému odejíti v pokoji, neboť oči mé spatřily spasitele svaté církve.“ K svému žalu však shledávám, že mnozí zde shromáždění důstojní otcové nesdílí radost moji, naopak že ji zatracují. Pohrdaje však nebezpečím, že by 98 leté žití mé ukončeno býti mohlo mečem nebo ohněm, nebudu mlčeti, aby se snad někdy neřeklo: Také augšpurský vyslanec má svým hlasováním podílu v bezpráví spáchaném na Husovi. Jsem zde nejstarším a zakusil jsem za živobytí svého mnoho útrap, avšak největší byly ty, jež mi připravily řády církevní. Otec můj byl obchodníkem s granáty, pilný, poctivý a skromný muž, věren své církvi, ačkoliv v dalekých zemích rozličná slyšel mínění. Matka má byla prý roztomilé, sotva 19 děvčátko, když se provdala za mého otce. Měli jakési jmění, jež svorností, pilností a spořivostí se stále množilo. Tak bylo až do úmrtí mé babičky, kteráž na smrtelné posteli svému zpovědníku sdělila, že by sice sladce umřela, avšak že porušila slib, svolivši ku vdavkám své dceři, ačkoliv ji ještě pod srdcem církvi zaslíbila. Na to sdělal zpovědník listinu, již dal svědky potvrditi a sotva bába má oči zavřela, žádala církev matku moji zpět se vším statkem jejím. Otec můj byl vyobcován z církve, poněvadž se zdráhal ji vydati a matka má vzata mu násilím. Mimo to utratil veškeré své jmění, domáhaje se práva v Římě, ve Vídni a u císaře Ludvíka V. Opuštěn svými přáteli, poněvadž byl z církve vyobcován a vydán bídě, oběsil se na vratech kláštera Voršilinek, kde prý matka má byla uvězněna; tělo jeho bylo veřejně upáleno, ku kteréž proceduře jsem byl co pětiletý hoch přiveden týmž knězem, jehož návodem se vše stalo. Matku svou jsem nikdy více nespatřil. Pak mne dali do kláštera, kdež jsem musel své tělo bičovati a se postili. Když převor a ostatní bratři pochutnávali si na vzácných pokrmech, nosil jsem jim sám hladov mísy na stůl, v létě úplně nahý, v zimě ledabyle přioděn musel jsem často státi jim k bezuzdné rozkoši v průvanu před nimi. Víno v míře přehojné dodávalo se jim a dodává posud ze Šváb, peníze pak na ně scházejí se z dárků vyžebraných a z odkazů. Když pak mniši uhostivše se, vínem se podnapili, tu porušeno tajemství zpovědní a vyžvaněno vše, čím srdce oplývalo, chlubili se svými hříchy tělesnými. Vida takové příklady, nebyl jsem mnohem lepším a činil jsem beztrestně, čeho se mi zachtělo. Ačkoliv jsem jako kněz složil slib cudnosti, užíval jsem bez ostýchání a strachu, neboť jiní činili ještě hůře a nikomu nenapadlo, aby takový zlořád chtěl zameziti.
Tak jsem žil až do 40. roku, když se mi za příčinou dispensace kurfiřta bavorského dostalo rozkazu církevního, abych putoval. Kajícně poklekna prosil jsem Boha a pannu Marii za odpuštění svých hříchů a vydal jsem se bojácně na cestu do města, jež jsem považoval za svatyni a za božský Jerusalem, kde každý nečistý zakrní na těle i na duši. Avšak mé naděje doznaly jen protiv. Ninive, Babylon a Baktra nemohly býti marnivějšími, Sodoma nebyla prostopášnější a krásný Jerusalem nemohl být pyšnější Říma. Item: Šalamoun ve vší své slávě byl by zastíněn vznešeností stolce Petrského, na kterém tenkráte seděl papež Benedikt. A zde se páchaly a posud pášou kněžími v kabátci šarlatovém až po žíněnou kutnu v přehojné míře všecky skutky, jež kdy svět v rejstřík hříchů a ohavností zaznamenal. Hříchy mé se scvrkly skoro úplně před těmi, které jsem spatřil v Římě, maje všude přístupu a jsa ctěn a vážen jako nějaký vznešený pán, poněvadž jsem doručil svatému otci půl tuny zlata. Až do ošklivosti přesycen všemi hříchy vrátil jsem se do otčiny. Již 50 let uplynulo od těch dob a více a více kloní se kněžstvo ke zlému, takže míra hříchů zvláště v Římě již přetéká k potupě veškeré ctnosti. Protož slyšte hlas Jana Husa na poušti, aby snad Bůh záhy nehledal marně spravedlivého mezi námi a nedštil s nebes oheň na naši záhubu. Slyšte hlas svého svědomí, popřejte pravdě sluchu a vymaňte se ze zkázy, pokud nad vašimi hlavami nesplynou vlny odplaty. Čest, volnost a život budiž obžalovanému."
Autor příspěvku děkuje za Vaši trpělivost.
Malé intermeco:
Je nutné si uvědomit, že oba svědci, jak Petr, tak Pogio, byli vystaveni doslova smršti událostí, které fyzicky na místě tragédie prožili a také obrovské záplavě informací a emocí v krátkém časovém horizontu....dovoluji si tvrdit, že např. popis procesu se Slánským, oproti Kostnickému, byl pro zapisovatele hračkou.
Neměli lehký úkol a jediné jejich pomůcky byly brk, papír a doslova audiovizuální paměť...někdy i rychlé nohy a ostré lokty v davu
Nutno dodat, že oba aktéři se v popsaných svědectvích téměř naprosto shodují v konečné fázi procesu a to v popisu upálení....to o něčem svědčí..
Co se týká větičky "Ó svatá prostoto!", pak pravděpodobně stál Pogio na jiném místě při Husově hranici, než-li Petr a tuto větu slyšel...sám Pogius uvádí, že ji Hus vyřkl, jako reakci na to, že nějáký " aktivní " ( pozn. autora
) stařec, snad osmdesátiletý, přiložil na hranici otep dříví...
Jiří Motyčka píše:
Pogius jakoby nám chtěl uchovat svědectví o tom, že Hus byl odsouzen oprávněně.
Moje drobnost: Pogius nám chtěl jistě též uchovat poctivé svědectví...nespatřuji v tom nic více a nic méně. Načež závěrem, ač oba pánové již odpočívají mezi hvězdami stejně jako Jan, bych já, před oběma smekl a poděkoval..."Díky pánové, byly jste dobří!"
ad Zikmund vs. Hus:
V tom jsme také zajedno s hejtmanem
