Husitství a humanizmus? Není to nějaký protimluv?
Naštěstí není. Husitská tradice i utrakvistická konfese přežily až do období humanizmu s tím, že v (severnějším) kališnickém prostředí byly tyto "jižanské" podněty přijímány poněkud obezřetněji a rezervovaněji. Mám na mysli především eroticky podbarvená umělecká a literární díla této doby, která si v rigidním husitském prostředí obtížněji razila svoji cestu na výsluní, i když i tady najdeme výjimky potvrzující pravidlo.
Nástup Jagellonců na český královský trůn je spojován i s počátkem konsolidace poměrů v oblasti umění v éře zvané pozdní gotika a renesance.

O umění v Čechách, které bylo nepochybně poznamenáno husitskou revolucí a válečným běsněním, však nelze říci, že by zcela ztratilo kontakt s evropským děním a tradice a kontinuita lucemburského období nejenže nezmizela, ale dokonce ani nezanikla. Tyto badatelské závěry z oblasti kunsthistorie jsou poněkud v rozporu s názory, které bohužel nejsou ojedinělé a jež zkratkovitě dávají husitství za vinu to, že naše země byly od evropského dění v oblasti umění naprosto izolovány a dokonce prý na celé jedno století. Je však třeba zároveň objektivně dodat, že jagellonská doba poslední čtvrtiny 15. st. a první čtvrtiny století následujícího zcela nepochybně přinesla nové impulzy a velký rozmach v oblasti sakrálního stavitelství s tím, že utrakvistické motivy byly postupně nahrazovány antickými.

Pojďme se v tomto našem malém seriálu nejprve podívat na významné představitele tohoto období z řad kališníků a na jejich slovesná díla a posléze i na výtvarné umění a architekturu ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Viktorin Kornel ze Všehrd

Tento radikální utrakvistický mistr, příznivec Jednoty bratrské a písař desek zemských patří již mezi humanisty. Narodil se v Chrudimi r. 1460 a zemřel v r. 1520 na mor.

Do povědomí české kališnické společnosti se zapsal svým privátním sporem se vzdělaným básníkem i prozaistou, katolíkem a humanistou Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic. K definitivnímu rozchodu těchto dvou přátel došlo v r. 1494 a podnětem k tomu bylo údajné autorství básně Papae mastix (Bič na papeže), která navíc ještě paroduje Bohuslavův epigram.
Viktorin Kornel patří mezi vášnivé defenzory českého jazyka, jazyk německý považuje za „breptavý“ a „drsnatý“, ale uznává latinu a řečtinu s tím, že je třeba hodnotné texty v těchto antických jazycích zpřístupnit českému čtenářstvu kvalitními překlady. V této souvislosti ostře kritizoval ty humanisty, kteří upřednostňovali latinu nebo němčinu před češtinou. K tomu mu posloužily zajímavé biblické příklady, jež husité často používali, totiž odkaz na Mojžíše a apoštola Pavla, kteří uplatňovali svůj rodný jazyk i při šíření víry v Hospodina a Ježíše Krista. V r. 1484 se stal děkanem artistické fakulty na pražské univerzitě.
Mezi nejvýznamnější díla M. Viktorina patří bezesporu obsáhlý právní spis O právech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery, v němž pojednal o českém zemském právu a jeho institucích. Protože se tímto dílem rovněž nepokrytě postavil na stranu městského stavu v jeho zápasu se šlechtou, byl v r. 1497 vyhozen z úřadu písaře desk zemských a nakrátko dokonce i uvězněn. Protože tyto neblahé zkušenosti tohoto mistra pera se pak objevily v první redakci uvedeného spisu, na další vytištění si spis musel počkat až do 19. století.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Řehoř Hrubý z Jelení

Významný utrakvista a přítel Viktorina Kornela ze Všehrd, s nímž společně překládal latinské spisy. Narodil se také někdy kolem roku 1460, zemřel v roce 1514.

Jako odpůrce panského stavu se nutně musel přihlásit k Chelčického názorům, které se týkaly zrušení poddanství, názorově se ztotožnil s Husem a měl blízko i k postojům mistra Jakoubka ze Stříbra souvisejícím s oprávněností užití světského meče. Hrubý byl tedy zároveň velkým příznivcem a zastáncem městského stavu, který Prahu, kde pobýval, vnímal doslova jako caput regni. Svým spisem Napomenutí Pražanům (1513) chtěl přispět k debatě, která se rozproudila proto, aby byl vybrán a ustanoven pražský vojenský hejtman. Ve spise se zmiňuje o římském vojevůdci Gnaeovi Pompeiovi Magnovi, jako kališník nemohl nevzpomenou též Jana Žižku a rovněž další české žoldnéře a hejtmany např. Viléma Tetaura z Tetova a Václava Vlčka z Čenova.
Řehoř Hrubý přeložil do češtiny slavný latinský spis Encomion Moriae id est Stultitiae laus (známá Chvála bláznovství) holandského filozofa a významného představitele humanizmu Erasma Rotterdamského.
Další utrakvista Václav Písecký, vychovatel Hrubého syna Zikmunda sepsal zajímavý spis, který je jakousi polemikou s anonymním italským dominikánem týkající se přijímání podobojí. Tento spis do češtiny přeložil právě Řehoř Hrubý v době, kdy už byl Písecký po smrti, tj. někdy po r. 1511.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Hynek z Poděbrad (1452 – 1492) byl synem českého krále Jiřího z Poděbrad. Hynek, spíše vlažný utrakvista a nakonec i konvertita je znám mj. jako lehkomyslný frejíř, diplomat, spisovatel a překladatel. Hynek se stal příznivcem Matyáše Korvína, kterému prodal kolínské panství. Po r. 1478 se však Hynek definitivně přiklonil ke králi Vladislavovi Jagellonskému.
Hynek z Poděbrad byl vpravdě a doslova renesančním člověkem. Žil prostopášným životem a bezuzdně vyhledával více či méně prchavé lásky různých žen i ženštin a to se mu nakonec stalo osudným. Je údajně prvním doloženým Čechem, který onemocněl syfilidou, a na ni i v mladém věku také zemřel.

V příručkách literatury, na internetu i jinde se dočteme, že Hynek přeložil 11 erotických povídek z německého vydání Boccacciova Dekameronu a přidal k tomu ještě jednu svoji vlastní, ve stejném stylu a s podobným námětem napsanou povídku s názvem O jedné pěkné paní, jménem Salomeny, a o jejím velmi netrefném manželu. Boccacciův děj překladatel přenesl do českého prostředí a vystupují v něm postavy s českými jmény. K Hynkovu autorství tohoto překladu a přiložené povídky (11 + 1) se Petr Čornej staví poněkud skepticky, když píše: „Teprve v osmdesátých letech se ale neznámý český spisovatel, ztotožňovaný často s Jiříkovým synem Hynkem z Poděbrad, odvážil sáhnout po jedenácti erotických příbězích z německého znění Boccacciova Dekameronu...“ (Velké dějiny VI., str. 626).
Parodií kurtoazní tradice se vyznačuje básnická skladba Májový sen, sepsaná v žánru minnerede (rozhovor o lásce). Mezi díla z oblasti poezie oplývající převážně bezrozměrným veršem patří ještě další 4 skladby O ženitbě, Boj Štěstí s Neštěstím, Veršové o milovníku a Stesk na ženitbu.
Hynkovo autorství bylo rovněž připsáno prozaickým výtvorům s názvy O Štěstí a Ctnost, Rytíř a Moudrost.
Všechna výše uvedená díla se nacházejí v tzv. Neuberském sborníku, nazvaném podle rodu Neuberků, který tento sborník původně vlastnil.

Vzhledem k způsobu života, který Hynek provozoval, bych si dovolil vyslovit názor, že je velice pravděpodobné, že právě on sáhl k překladu Dekameronu, který ho nutně musel lákat nejen z důvodů naplnění překladatelských ambic.
Nevíte o tom někdo něco bližšího? ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Mistr Šimon ze Slaného

Tento utrakvista, lékař, diplomat a spisovatel se narodil někdy ve 20. letech 15. st. a zemřel v r. 1471. Působil na pražské univerzitě a nějaký čas byl i správcem školy u sv. Jiljí na Starém městě pražském.

Nemnoho se nám z jeho díla zachovalo. Jde především o Oratio ad regem Georgiam (Řeč ke králi Jiřímu) a kronika událostí 15. st., které nám přestavují mistra Šimona také jako historika. List Eliášovi ze Slaného obsahuje mj. i pasáž týkající se italských humanistů a antických autorů.
Z jeho díla zůstal zachován pouze přípravný náčrt řeči k papeži Piovi II. Text pochází z r. 1461 a protože je určený papeži, který byl odpůrcem krále i kompaktát, tak kompaktáta pochopitelně obhajuje. Patrně souvisel s diplomatickou misí do Říma o rok později, které se však autor uvedeného konceptu nezúčastnil.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Zikmund Hrubý z Jelení (Sigismundus Gelenius, 1497 - 1554), syn Řehoře Hrubého a známý humanista byl spisovatelem, překladatelem i filologem a do našich dějin se zapsal jako významný učenec.

Zikmund nejprve studoval na pražské univerzitě a v roce 1509 ho otec poslal studovat do Itálie, kde navštěvoval i slavnou a nejstarší italskou univerzitu v Bologni. Po ukončení studií procestoval Itálii, Francii, Německo a další země.
Také učil na pražské univerzitě. Setkal se zde však s nepochopením, protože byl nespokojen s poměry na této univerzitě. Proto v roce 1524 odešel do Basileje, kde se za něj přimluvil Erasmus Rotterdamský, aby mohl nastoupit a začít pracovat ve slavné a vynikající Frobeniově tiskárně. Zde působil jako korektor klasických jazyků a hebrejštiny a také jako castigator, tj. vhodně upravoval texty i co se týče věcného obsahu. Údajně ovlivnil i Jiřího Melantricha z Aventina, významného českého renesančního nakladatele a tiskaře.
Zikmund Hrubý proslul jako textový kritik, vydavatel děl antických autorů a překladatel z řečtiny do latiny, hojné a oblíbené to činnosti renesančních vzdělanců. Stýkal se osobně a udržoval i písemný styk s řadou významných humanistů, tj. především s Erasmem Rotterdamským, Joachimem Camerariusem, Filipem Melanchthonem, autorem Augsburské konfese ap.
Zikmund Hrubý spíše než vlastní tvorbou proslul svojí překladatelskou činností a erudovanými poznámkami k dílům, která vydával. Mezi jeho nejznámější dílo patří Lexicon symphonum, quo quattuor linguarum Europae familiarum, Graecae scilicet, latinae, germanicas ac Slavicae concordia consonantiaque indicatur, vydané v Basileji r. 1537. Jedná se o řecko - latinsko - německo - český srovnávací slovník, v němž Hrubý porovnává mj. i zvukovou shodu těchto jazyků s akcentem na jednotlivá slova.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Mistra Václava z Chrudimi známe jako utrakvistu píšícího poezii v latinském jazyce a jako vychovatele Viktorina z Poděbrad, syna Jiřího z Poděbrad. Mistr Václav je také dokladem propojení pražské univerzity s rodinou krále Jiřího z Poděbrad.
Václav z Chrudimi v době raného humanizmu a druhé husitské války složil panegyrik (slavnostní, oslavná řeč, chvalořeč) na téma vojenských vítězství Viktorina z Poděbrad, který je zde srovnáván s Caesaren, Scipionem a Alexandrem Makedonským. Po smrti Jiřího z Poděbrad sepsal v podobném duchu i epitaf pro českého krále.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Knihtisk

Je nezpochybnitelné, že vynález knihtisku v polovině 15. století Johannesem Gensfleischem, řečeným "Gutenberg" dal také reformaci české nový impulz a další dimenzi.

S největší pravděpodobností nejstarší vytištěnou knihou v Čechách jsou Synodální statuta Arnošta z Pardubic (Statuta synodalia Arnesti), která byla v tištěné podobě vydána v r. 1476 v Plzni.
Praha s aplikací knihtisku poněkud zaostala, avšak asi nejvíce právě zde se projevil vliv utrakvistického prostředí v nových tiscích. Na konci 15. st. zde byla tiskem vydána Kompaktáta.
Také Jednota bratrská se tohoto vynálezu chopila velice odhodlaně a bez ohledu na některé konfesní předsudky. V dobách, kdy Jednota nemohla disponovat vlastní tiskárnou, začal pro ni v Litomyšli tisknout Pavel Olivetský z Olivetu, v Bělé pod Bezdězem knihtiskař Oldřich Velenský z Mnichova a po něm Jiřík Štyrsa.
Husité začali vydávat opět "manifesty" a letáky, tentokrát však už v tištěné podobě, která umožnila jejich rozšíření v daleko masovějším měřítku.
A tak v době, kdy se v zemích Koruny začal knihtisk postupně rozšiřovat a vstupovat tak do služeb šíření myšlenek české reformace, kdesi na horizontu dějin se pomalu začala rodit reformace německá.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Výtvarné umění

Uveďme si tedy několik málo uměleckých příkladů, které si ani v náznaku nečiní nárok na úplný seznam.

Začnu trochu netradičně a to na Moravě. Nelze totiž pominout skutečnost, že Morava byla ovlivněna uměleckými styly, které byly spjaty s dvorem uherského krále Matyáše Korvína, jehož vliv v tomto regionu byl přece jenom poněkud větší než vliv husitského krále Jiřího Poděbradského. Na území Markrabství moravského došlo k mnoha uměleckým počinům, které se však týkaly v převážné většině případů výzdob a uměleckých děl pro katolické sakrální stavby a které obsahovaly buď vzdáleně utrakvistické motivy nebo byly spíš naopak přeznačeny. Příkladem takového přeznačení je např. téma Bolestného Krista, které se mění z aktivního husitského symbolu Božího zákona na pasivní eucharistický objekt v rukách jeho nevěsty – (katolické) církve. Významných úspěchů dosáhlo i moravské sochařství, mezi jehož umělecké výtvory patří především sousoší figur v nadživotní velikosti, které zobrazuje docela frekventovaný „husitský“ motiv Olivetské hory z Jihlavy.
V Chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře je v této době výzdoba podřízena kališnické konfesi, proto např. vyřezávaný oltář není polychromovaný, aby tak mohl vyniknout akcent filigránské řezby. V utrakvistickém prostředí byla totiž polychromie výrazem takřka až bezbožné a tedy i zbytečné nádhery. Výpravná díla malíře Lucase Cranacha však byla v této době u něho zadávána i z bohatých rodin kališnického vyznání.
Pro krále Jiřího z Poděbrad byla zhotovena slavnostní tumba v Chrámu sv. Víta a pro Týnský chrám, kde byly pochovány královy vnitřnosti, pomník hned vedle náhrobku králova přítele Jana Rokycany. Tato náhrobní díla však mají poměrně daleko do kališnické skromnosti odmítající okázalý eschatologický luxus. Vybavení kališnického Týnského chrámu tedy nenese stopy husitské umělecké askeze, neboť tato doba se již od husitské vřavy poněkud vzdálila.
Pod přemalbami na křídlech oltáře z vesnického kostela sv. Václava v Roudníkách u Chabařovic byl objeven obraz Jana Husa z doby kolem r. 1486. Hus je na něm zobrazen jako mučedník s monumentálním zpodobením jeho martýria. Husova smrt na hranici je zde prezentována jako paralela mučednictví apoštola Jakuba a dalších svatých mučedníků Šebestiána a Vavřince (obdobná smrt ohněm). Tyto motivy se nacházejí na dalších křídlech oltáře.
Konzervativní utrakvistické prostředí se zpočátku stavělo přezíravě k novinkám, které přinášel do oblasti knižní tvorby tak převratný vynález, jakým byl knihtisk. Ještě poměrně dlouho po vynálezu knihtisku proto převažovaly v kališnických intelektuálních kruzích spíše iluminované manuskripty a později i grafické listy. Iluminátorská dílna Valentina Noha z Jindřichova Hradce zpracovávala zakázky od kališníků i katolíků. Mezi výtvory Nohovy pražské dílny patří např. kališnický Kutnohorský graduál, ale také zakázky pro metropolitní kapitulu i královský dvůr. Koncem 15. st. si rodina Smíšků z Vrchovišť nechala vypracovat kvalitními iluminacemi zdobený Smíškovský graduál, v němž je na titulní straně zobrazena kališnická rodina klečící před obrazem Madony jako Assumpty, tj. ikonograficky ustálený typ Panny Marie Nanebevzaté, anděly nesené na oblaku směrem k nebi. Dále se zde objevují i motivy s liturgickým kultem Jana Husa a jiných husitských mučedníků. Mezi další utrakvistické liturgické zpěvníky můžeme zařadit i Litoměřický graduál, který vznikl někdy v druhé dekádě 16. st. Součástí tohoto graduálu jsou zobrazení Husova martýria a jeho nanebevzetí či Apoteózy (přijetí mezi svaté, oslava hrdiny). Z uvedeného je patrné, jak utrakvisti, jež jsme si zvykli později nazývat starokališníky, vnímali Husovo mučednictví stále ještě katolicky.
Na oltáři z Vlněvsi (tempera na dřevě - po r. 1510) je zobrazen Hus jako pomocník při mši, kterou celebruje sv. Vojtěch, jenž drží velký kalich s hostií. Hus je oděn do mučednické červeně a na hlavě má známou kacířskou čepici.
Mistr Litoměřického graduálu vyzdobil rukopis Životy otců na poušti, který přeložil Řehoř Hrubý z Jelení.

Mezi výtvory některých malířských dílen patří i bohaté výzdoby pavéz určených k zavěšení na zeď. Jsou na nich vyobrazeny většinou svatováclavské a doznívající husitské motivy. Archeologické nálezy různě zlacených i zlatých kalichů v měšťanském prostředí ukazují na konfesní zaměření i movitost jejich utrakvistických majitelů – měšťanů. Nedílnou součástí kachlových kamen byly různé druhy kachlů, které byly ještě v této době ojediněle zdobeny husitskou tématikou.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Architektura

Z oblasti architektury této doby nelze nezmínit v prvé řadě Vladislavský sál, který se na dlouhých 100 let stal v Evropě nejrozsáhlejším prostorem, jehož kroužená klenba byla odvážně vyprojektována bez vnitřních podpěr a jehož autorem je architekt Benedikt Ried (Rejt). Tento nový druh klenby, který kreativně navázal a rozvinul aplikace hvězdicových a síťových kleneb, vyžadoval už docela slušné geometrické znalosti, aby se stavba nezhroutila ještě dříve, než bude postavena. Jak máme možnost dodnes vidět, staviteli Riedovi, který byl králem povýšen do rytířského stavu, se to nepochybně povedlo. Kroužená klenba je jakýmsi fundamentálním prvkem představujícím předěl mezi pozdní gotikou a renesancí. Okna a venkovní ochoz Vladislavského sálu představují prvky už ryze renesanční.
Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře založila parléřovská stavební huť, pak na stavbě pokračoval Matěj Rejsek a poté i Benedikt Ried. V této době největší utrakvistický kostel se tak stává přímo instruktážní sakrální stavbou tří více či méně odlišných architektonických stylů, které se vyznačují různým pojetím prostoru, druhem klenby i světelnou režií.
Pro utrakvistické objednatele Benedikt Ried spolu se svým žákem Pavlem z Pardubic stavěl také kostel sv. Mikuláše v Lounech.
Wendel Rosskopf, žák Benedikta Rieda vyprojektoval kolem r. 1516 velkou síň Táborské radnice. Součástí klenby tohoto prostoru byl původně i městský znak s orámováním, v němž byly skryty postavičky Husa, Jeronýma Pražského, Adama a Evy resp. adamitů.
Švihovští majíce ještě v živé paměti husity dvakrát dobyté Rabí, nechali tento hrad vybavit fortifikačním systémem, který pro tento rod a jejich hrad postavil opět Benedikt Ried.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Nevěděla jsem, že první česky tištěná kniha je zahalena tajemstvím, myslela jsem, že je to Kronika trojanská, jak jsme se učili ve škole.

O prvním českém prvotisku je psáno i v knížce V tomto znamení zvítězíš.

''Vynález knihtisku byl bezesporu převratnou událostí v dějinách Evropy. Umožnil obrovský rozmach vzdělanosti, protože levně tištěné knihy se dostávájí k širokému okruhu čtenářů. Do té doby, než zlatník Jan Gutenberg v Mohuči roku 1444 přišel na tento skvělý objev, se knihy šířily pouze opisováním, což byla práce zdlouhavá, úmorná a pracná a její výsledek byl velmi drahý. Často byla taková kniha dražší než výstavný dům. V roce 1450 si Gutenberg s finančním přispěním bohatého mecenáše zřídil v Mohuči tiskárnu, ze které vycházejí první tištěné knihy v dějinách evropské kultury. Tiskárna však byla zničena požárem při nočním přepadení Mohuče a žáci a učedníci Gutenbergovi uprchli z města. jeden z nich, jehož jméno je nám neznámé, ale který snad byl původem z Čech, se dostal - také pro nás záhadným způsobem do Plzně, kde založil první českou tiskárnu.

Nemůžeme posloužit ověřenými fakty, ale můžeme se pokusit o jakousi historickou rekonstrukci. Na počátku příběhu byly pravděpodobně čilé obchodní kontakty středověkých plzeňských obchodníků a kupců. Některý z nich se na své obchodní cestě do Norimberka doslechl o mohučské tiskárně a o jejím zničení. Zjistil také, že někteří Gutenbergovi žáci uprchli právě do Norimberka. Plzeňského měšťana celá záležitost zaujala a jeho obchodní smysl mu napověděl, že je to příležitost získat nové a výnosné umění, které se neprovozuje nikde na světě. Vyhledal tedy jednoho z tiskařů a nabídl mu, že mu jako jeho společník zařídí první tiskárnu v Čechách. Snad se ten příběh neodehrál přesně takto, ale to nic nemění na tom, že v Plzni byla již roku 1468 vytištěna první kniha - Kronika trojanská, vůbec nejstarší český prvotisk. Byl to překlad knihy Quida de Columma Messanensi líčící zkázu Tróje, která patřila k oblíbené četbě českých rytířů.

Plzeňští opět vynikli, Čechy díky nim předstihly takové státy jako Španělsko, Polsko a Anglii, kde k tisku knih došlo daleko později. Náš neznámý tiskař si i ve své další činnosti vedl velmi zdatně a úspěšně. O vysoké úrovni jeho knihtiskařského umění svědčí mimo jiné i bohatý sortiment typů písma, kterým se tisklo. Hned od počátku se používalo sedm rozličných typů. V krátkém čase byly vytištěny další knihy - Dlabačův Nový zákon, Passional, další Nový zákon z roku 1475, Statua provincialia Arnesti a Missal.

Prvním známým plzeňským tiskařem, který zde vydával knihy, byl Mikuláš Bakalář (vlastním jménem Štětina). Byl velmi činorodý a pilný, jen v roce svého nástupu do tiskárny (1498) vydal sedm obsáhlých spisů, mezi nimi i slavnou staročeskou skladbu Podkoní a žák, která dodnes zůstává v povědomí čtenářů. To mimo jiné svědčí o Bakalářově smyslu pro takzvané knižní bestsellery. Mikuláš Bakalář tiskl v Plzni knihy až do roku 1513, po něm pokračují dva profesionálové z Norimberka Jan Pekk a Jan Mantuan. Slavnou éru plzeňské gotické tiskárny uzavírá Tomáš Bakalář, který roku 1533 vytiskl ''Zahrádku duše''. Od té doby bohužel už nikde nenajdeme zmínku o této slavné tiskárně, která pravděpodobně z neznámých důvodů zanikla.''

Ještě krátký čas po listopadu '89 fungovala v našem městě tiskárna, kde se sázelo ručně jako za Gutenberga, byl zde v provozu také starodávný lis, který nyní stojí ve vstupní hale moderní tiskárny v Pasově, kde ho návštěvníci obdivují jako technický unikát. Předtím stával v metérně a dělaly se na něm každý den matrice pro rotačku.
Staří typografové byli velice hrdí na svoji profesi, hodně četli a znali toho mnoho i z historie, pamatuji si z jejich vyprávění, že v dobách, kdy již bylo zakázáno chodit ozbrojený mečem, typografové měli výsadu, že mohli nosit takový krátký mečík. Ti mí kamarádi, už nosili u pasu jen velkou pinzetu, kterou skládali písmenka a proklady do sazby.

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

U těch synodálních statut je to bezpečně doložené, kdežto u té Trojánské kroniky je to sporné. Proč?
Rok 1468, který je uveden u staročeského zpracování, přejal dle Mileny Bartlové sazeč z rukopisné předlohy. Je to velice pravděpodobné, i když naprostou jistotu nemáme. Jedná se o dlouholetý vědecký spor, který snad může být vyřešen až trpělivým výzkumem filigránů (průsvitek, vodoznaků) na papíru nejstarších českých tisků. A minimálně do té doby budou mít "prvenství" ta Arnoštova synodální statuta ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

A o Hynkovi z Poděbrad se může zájemce dozvědět více i z našeho čerstvého článku na webu: http://www.husitstvi.cz/ro52.php

_________________

Mistr Václav z Chrudimi (pravděpodobně generační vrstevník Jiřího z Poděbrad)

Mistr Václav je dokladem propojení pražské univerzity s rodinou krále Jiřího z Poděbrad.
Jedná se o méně známého kališníka, humanistu píšícího poezii v latinském jazyce. Působil jako vychovatel Viktorina z Poděbrad (1443 - 1500), syna Jiřího z Poděbrad.
V době raného humanizmu a druhé husitské války (1467 - 1471) složil panegyrik (slavnostní, oslavná řeč, chvalořeč) na téma vojenských vítězství Viktorina z Poděbrad, který je zde srovnáván s Publiem Corneliem Scipionem, Caesarem a Alexandrem Makedonským.
Po smrti Jiřího z Poděbrad sepsal v podobném duchu i epitaf pro českého krále.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

U příležitosti 600. výročí Husovy mučednické smrti bude pracovníky Národního archivu nákladně restaurován Litoměřický graduál:
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1097181328-udalosti/215411000100421/obsah/395593-litomericky-gradual ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)