V září 1444 byl zvolen za vrchního hejtmana východočeského spolku tehdy čtyřiadvacetiletý
Jiří z Poděbrad, který pokračoval v úsilí zemřelého Hynce Ptáčka z Pirkštejna. V květnu 1445 byl přijat Ladislav Pohrobek v Uhrách, ale naděje na vyřešení nástupnictví v Českém království se rozplynula o dva roky později při neúspěšném jednání zástupců českého sněmu s Fridrichem III. Ještě větším zklamáním a znepokojením skončila legace kardinála Carvajaly, který v zastoupení papeže Mikuláše V. v květnu 1448 nepřímo odmítl Rokycanu jako uchazeče na stolec pražského arcibiskupa.
Tyto nepříznivé okolnosti přiměly k rozhodnému vystoupení východočeský kališnický spolek, který postřehl nebezpečí ve splynutí katolíků s umírněnými utrakvisty typu Menharta z Hradce, jenž se již legátovi Carvajalovi tajně odpřísáhl kalicha. V červnu 1448 se na sjezdu v Kutné Hoře ustavily východočeské landfrídy v jednotu, k níž se záhy přidaly i jiné kališnické spolky.
Dobytí Prahy se jevilo Jiřímu jako strategicky nejnaléhavější úkol, neboť teprve držení hlavního města umožňovalo prosadit širší záměry utrakvistické jednoty. Přípravu tažení se podařilo utajit, a to rozhodlo o zdaru nečekaného přepadu Prahy v noci ze 2. na 3. září
1448. Dříve než se překvapená posádka stačila vzpamatovat, byla metropole v rukou Jiřího z Poděbrad. Stalo se tak bez pomoci Pražanů, ale také ne proti jejich vůli. Přímočarý politik Jiří z Poděbrad tak razantně vykročil na cestu kariéry, jež o 10 let později v r.
1458 vrcholí jeho korunovací za českého krále. Tato korunovace je významná mj. i tím, že krále zvolil a potvrdil zemský sněm...