Dneska jsem se hrabala ve starych dokumentech a co sem nenasla - moji starou slohovku ze skoly, psala jsem ju asi kdyz mi bylo 12. Proc to sem pisu? Protoze uz tehdy me strasne brali husiti, dejiny a vlastenectvi. Ta naivita a nepresnost, ktere v te slohovce jsou - za nektere veci z toho se opravdu "stydim", kdyz si ale tak rikam, ze jsem to psala ve 12-ti, tak me tak napada, kolik je 12-ti letych "vlastencu"? S nekterymi vecmi, co tam jsou - kdyz nad tim dneska tak premyslim - proste souhlasim a jsem tak trochu hrda na to, ze jsem tohleto psala uz ve svych 12-ti letech - dneska bych si totiz asi jen s tezi uvedomila, kdy vlaste ta moje "posedlost" dejinami (tedy predevsim ceskymi) zacala. Nekdy by bylo asi zajimave stejnou uvahu prepsat tak, jak to vidim dneska. Ta puvodni myslenka by byla ale urcite stejna. A proc to sem ted davam? Jen bych chtela znat nazor "verejnosti" na takto mlade vlastence: ani nevim, co me k tomu privedlo, kazdopadne to nebyla jen chvilkova zalezitost ;o) No posudte sami moje "literarni dilo" a nadavejte, kritizujte, smejte se (fakt je to dost "naivni")... proste by me jen zajimala vase reakce tak obecne na tohle tema.
Už mnohokrát mě napadlo, jaké by to asi bylo, kdybych se ocitla v našich dějinách a mohla je svými zásluhami změnit. Jen si představte ten pocit, že si vaše jméno jednou někdo bude psát do sešitu z dějepisu a bude na ně stejně hrdý, jako například na Jana Žižku z Trocnova nebo Karla IV. Všechna historická období jsou zajímavá něčím jiným, mě však vždycky nejvíce lákalo období rytířských turnajů, slavných králů, husitů a křížových výprav. Proto se teď rovnýma nohama vrátím z 21. století rovnou do středověku . Píše se rok 1415. Právě je úterý 6. července. V moha lidských duších teď panuje zloba a nenávist. Husité neboli kališníci, či utrakvisté, jak si později začnou říkat, zatínají pěsti nad papežem a s nevěřícíma očima se dívají na zapálenou hranici, kde vidí umírat svůj velký vzor – Mistra Jana Husa. Stojím tam a říkám si, že je daleko smutnější to vidět, než se o tom později učit. Jedno je však jisté: s papírem a tužkou v ruce nezměníte svět. Nyní jsem však tady. Mám s sebou pouze svou hlavu a znalost historie, což mě zvýhodňuje. Rozhodla jsem se ještě chvíli počkat a potom hurá předstihnout Johanku z Arku v její jedinečnosti. Neuplynula dlouhá doba a už se domlouvám s ostatními husity na společném programu – Čtyřech artikulách pražských. Když roku 1420 vznikl Tábor a narodil se Jan Žižka z Trocnova, domluvila jsem se s ním, že budu v husitském vojsku nejvyšším hejtmanem. Můj nápad se mu zalíbil a už jsem s písní na rtech „Kdož jsú boží bojovníci“ vedla husity rovnou na vozovou hradbu. Následovalo mnoho pro nás vyhraných bitev. Jednoho dne to však přijít muselo a přišlo. Jan Žižka padl a já jsem byla vybrána jeho nástupkyní. Když jsem tam tak stála, uprostřed bitvy s umírajícími spolubojovníky, náhle mě zaplavil pocit beznaděje: ano, jsem tady sice s možností změnit dějiny a snad by se mi to i podařilo, je to však možné? Nezmění snad osud jedné křížové výpravy celou historii? Právě jsem si uvědomila podstatnou věc: minulost je skládanka. Vytáhneme-li z ní jeden kousíček, zbortí se celá. A to přece nejde. Lidstvo by bez historie ani nemohlo existovat. Na závěr musím dodat, že je mi lépe tady v současnosti, když ty zapeklité puzzle minulosti skládali jiní, jistě moudří lidé. Nyní jsem na ně ještě více hrdá, než předtím. Ať už jsou dané dějiny slavné, či nikoliv, dopadly tak, jak dopadnout měly a je velice dobře, že je nemůžeme nijak ovlivnit. Prostě se to už stalo.
Konec :o))
_________________ Jsi Čech, Čech, Čech! Tak si toho važ...
|