Tady toto místo kroniky je dokladem Prokopova sebevědomí pramenícího nejen z jeho přesvědčivých vítězství, ale i z jeho přesvědčení o správnosti nastoupeného reformního úsilí, totiž přivést chybující církev ze scestí na správnou cestu. K auditoriu otců koncilu, učených doktorů a církevních prelátů vůdce českých husitů takto promlouvá:
„
Doufám, budete-li mít v čemkoli pravdu, když to schválí zákon Páně atd., náš soudce, nebudeme se protivit, nýbrž rádi to přijmeme; budeme-li však mít pravdu my, doufám, že i vy to přijmete; a když říkáte, že se máme vrátit do církve, doufáme, že jsme z ní neodešli, nýbrž si přejeme přivést do ní jiné, podobně i vás.“
(zvýraznění autor příspěvku)Odpovědí mu by smích z auditoria, protože oni to vnímali tak, jako že žáček chce poučovat své učitele, které zároveň chce, Bože považ, přivést zpět do lůna církve svaté. Vždyť přece by to mělo být naopak, cožpak to ten kněz-voják nechápe?
Když si však pozorně přečteme Prokopovu repliku, je z ní patrné nejen sebevědomí, ale zároveň i pokora pro případ, že naopak budou husité přesvědčeni a poučeni na fundamentu Písma. Ano, to je do praktických důsledků dovedena Husova filozofie jeho obhajoby v Kostnici...
V podobném duchu při rozhovoru s legátem Juliánem Cesarinim Prokop říká:
„
Já nechci být naprosto žádným způsobem kacířem, proto všechno předložím, a bude-li se moci někdo proti mně postavit podle Písma svatého, rád to přijmu; pakli ne, chtěl bych také, aby pravdu přijali druzí.“
Z výše uvedených citací je patrný nepominutelný odkaz na
Chebského soudce a to, že nejenom koncil může husity o něčem poučit, ale že i vyslanci z Čech mohou v mnoha ohledech přinést podněty určené koncilu k nápravě církve.
Při rozhovoru s legátem rovněž Prokop vyjádřil jisté obavy, které poselstvo mělo před odjezdem na koncil a které vycházely ze zkušeností s koncilem v Kostnici. Čeští vyslanci ke koncilu do Basileje měli lidsky pochopitelný strach z toho, aby nedopadli stejně jako Hus v Kostnici. Ale jejich touha po slyšení před výkvětem křesťanské vzdělanosti byla nakonec silnější a zvítězila nad oněmi (neopodstatněnými) obavami.