Príspevok som sa snažil napísať po česky. Prepáčte preto moje pravopisné chyby:
Masarykova návšteva Lučence
Kolem roku 1930 napsal T. G. Masaryk v díle Světová revoluce tato slova: „Když v národě vedoucí mužové a stavy počínají spoléhat na moc a násilí, zakrňují sympathie, lidé ztrácejí zájem poznat myšlení a city svých bližních..., neboť stačí pro všecek styk s nimi státní mechanism, komando, pěst...“ Nebyla to prázdná slova ani fráze a to, že Masaryk jako hlava státu takto nikdy nepostupoval, dosvědčují mnohá svědectví a také události, které se odehráli v době presidentovy návštěvy Lučence a jeho okolí v září 1930. Masaryk i zde usiloval o co nejtěsnější kontakt s lidem, vyslechl si názory jak místních představitelů politického i hospodářského a kulturního života, tak i obyvatel regionu. Cesta TGM do Lučence a okolí měla proto nejen symbolický ale i důležitý vnitropolitický význam, a jak se ukázalo, i širší literárně-kulturní souvislosti.
První president ČSR, Tomáš Garrigue Masaryk, navštívil město Lučenec v září 1930 a jeho cesta po slovenské části Novohradu je dodnes památná ze dvou důvodů. O návštěvě presidenta psal kromě jiného i místní tisk. I když třeba noviny Losonci Hírlap representovaly jinak až krajní protičeskoslovenské postoje, přece byly nuceny připustit, že pobyt TGM vyvolal „nedílnou radost a nadšení“ u obyvatelů města a širšího okolí a presidenta vítali nejen Slováci ale i Maďaři.
Hlava státu přijela do slavnostně vyzdobeného Lučence v podvečer 12. září 1930. K slavnostnímu uvítání se shromáždil velký dav, který tvořili nejen obyvatelé města, ale i vesničané z okolitých obcí, kteří chtěli Masaryka rovněž vidět a slyšet.
Presidenta postupně pozdravili představitelé města a okresu Gyula Vida, zástupce primátora Gyula Varga (komunista) a poslanec János Giller. Především Vida (mluvil za okres) a pak hlavně advokát Giller, čelní představitel oposiční Maďarské národní strany, člen městské samosprávy a člen Poslanecké sňemovny, ve svých uvítacích projevech kromě úvodných zdvořilostných formalit velmi útočně poukázali na nespokojenost s právy maďarské menšiny a na hospodářský úpadek Lučence, který je prý důsledkem centralistické politiky pražské vlády. Giller, který k Masarykovi promluvil maďarsky, poukázal na to, že Maďaři v Československu nejsou spokojeni se svým současným osudem a prý jim ani zákon ani jeho uplatňování nedali to, na co mají své nezadatelné právo. Podle něj žijí v Lučenci „odpradávna“ v pokoji spolu většinoví Maďaři a menšinoví Slováci, ale příslušníci obou národů (podobně jako dnes na Slovensku i v první československé republice se maďarští politici přidržovali z politických důvodů pojmu národ místo národnost) si stěžují na svoje hospodářské postavení. V čase světové hospodářské krize, která postihla nejen ekonomicky méně vyvinutý slovenský jih, ale i průmyslová centra v Čechách a na Moravě, si tento politik maďarské národnosti takto zajišťoval popularitu u svých maďarských voličů: „Pane presidente! Přijel jste do umírajícího města. Vychladlé fabriky jsou důkazem, že zde kdysi pulsoval čilý hospodářský život, k nebi se tyčící komíny svou stálou němotou upozorňují na smutnou budoucnost. Nemůžeme uvěřit, že tuto zkázu by při dobré vůli a porozumění nebylo možné předejít a právě proto jsme vám, pane presidente, vděčni, že jste přijel mezi nás a chcete vyslyšet naše stížnosti, neboť kdo chce naslouchat stížnostem, ten - doufejme - chce i pomoci...“
Na málo diplomatické až nezdvořilé uvítání poslancem Gillerem – Masaryk se totiž v Lučenci zdržel i příští den a na stížnosti by byla bývala příhodnější doba v rámci plánovaných setkání s místními představitely - odpověděl president přímo a věcně. Nejdříve poukázal na to, že starosti se situací v ekonomice a nezaměstnaností byly pro všechny státy po skončení válečného konfliktu stejné. Vláda se podle něj snaží napomáhat rozvoji hospodářství i zemědělství. A v tomto úsilí by ji měli podporovat všichni občané a ještě více je zapotřebí, aby zde žijící dvě národnosti držely spolu. Podle prvního představitele československého státu je škoda každé hlavy, která se pustí do vyvolávání sporů mezi Slováky a Maďary. Ústava a zákony dávají každému možnost na to, aby hájil svá práva, zdůraznil president, který pak ke Gillerovi promluvil maďarsky (!).
Masaryk zdůraznil, že poslanec se mýlí v tom, když si myslí, že by u vlády scházelo dostatek dobré vůle, ale on sám připouští, že „jsme mohli býti předvídavější“. „Vyjádřil jste svou nespokojenost s menšinovými právy a jejich praktickým uplatňováním, a jestli jsem vám rozuměl správně, odvoláváte se na právo, které platilo v době starého režimu. Vy zajisté víte, že starý režim nepovolil Slovákům jedinou státní školu. V Dolné Strehové jsem se právě teď poklonil památce maďarského básníka Imre Madácha, za starého režimu, když jsem šel na hřbitov, abych se poklonil památce slovenského básníka Kollára, byl jsem ohrožován bodáky. Mohl bych pokračovat v opisování staré vlády, ale neučiním tak. Pro Slovensko je tato vláda jednou provždy odstraněna.“
Zde musím trošku odbočit od Masarykovy návštěvy Lučence v roce 1930 a alespoň stručně poukázat na některé souvislosti. Z Prešova pocházejíci maďarský autor a svého času i redaktor pravicového listu Prágai Magyar Hírlap István Borsody ve svých pracech kromě Edvarda Beneše a Františka Palackého, které opakovaně obvinil z nenávisti vůči Maďarům, z téhož obviňuje i Masaryka, kterému ale navíc vytýká „ignorantství“ a zlomyslnost. Borsody to odvíjí od Masarykových slov v jeho spise Česká otázka, kde se zmiňuje o brutálním útlaku Slováků v Uhersku a píše, že „Maďaři pro svou hegemonii nemají pražádného důvodu než moci“, dále, že kulturní stav maďarského lidu je nižší než slovenského a literatury značnější Maďaři nemají ještě dnes (t. j. v roku 1895), a v době Kollárově natom byli ještě hůř.
Dnes nám možná Masarykova slova opravdu připadají hodně silná a nespravedlivá vůči maďarské litaratuře, ale snad se příliš nemýlím, když napíšu, že byla vyprovokována tehdejší situaci v Uhersku, tvrzenímí, že „slovenský národ eexistuje“ a podobně. Masarykovu vzdělanost a humanizmus jistě proti nikomu obhajovat není zapotřebí, mluví o tom jednoznačně jeho dílo, celý život a jeho činy. O tom, že svůj tvrdý a dobově podmíněný odsudek, pokud jde o maďarskou literaturu, náš první president nemyslel doslovně (jeho údajnou nevzdělanost a zaznávání ma-ďarské literatury vyvrací též jeho znalost maďarštiny na takové úrovni, že Masaryk dokázal v tomto jazyku komunikovat a vystupovat i na veřejnosti) svědčí ostatně i jeho spomínaná návštěva hrobu maďarského básníka Imre Madácha v Dolní Strehové nedaleko Lučence, kde ve společnosti dcery Alice položil věnec. Maďarská publicistka Gabriella Löcseiová se ještě v roce 2005 ve svém článku v listu Magyar Nemzet podivuje nad tím, že kromě Masarykova věnce byla u básníkovy rakve i kytice pomněnek, kterou tam umístila Alice Masaryková. Presidentova dcera pro tuto příležitost objednala květiny, jež jsou symbolem skromnosti - a které měl Madách velmi rád - až z Budapešti. (Ani
na takové zdánlivé drobnosti, které ale představují ve skutečnosti
velké symbolické hodnoty, Masarykovci nazapomínali.)
Masaryk prý tehdy ustrnul nad neupraveným stavem místa posledního odpočinku básníka (zemřel 1864), kterému ani uherská vláda ani vlastní potomci nedokázali ještě ani do roku 1930 vhodně upravit hrob a postavit důstojný pomník. Masaryk ještě v době této své návštevy Novohradu oznámil zřízení Maďarské vědecké, literární a umělecké společnosti (vznikla později v Bratislavě - byla to tzv. Masarykova akademie) a časem pro ni daroval milion korun. Nebylo už jeho vinou, že se pak v dalších letech tato akademie příliš aktivně nepodílela na kulturním dění v rámci maďarské národnostní menšiny v Československu. Opravy Madáchova hrobu se nakonec ujal Lajos Horánszky z Kisfaludyho společnosti a značnou sumou na ni přispěla též Maďarská akdemie věd v Budapešti. Skutečností ovšem zůstává, že se tak stalo až na základě toho, že na špatný stav básníkova hrobu upozornila teprve, řečeno Borsodyho slovy, návštěva „ignoranta a nepřítele Maďarů“ TGM. A tak v letech 1933 - 36 byl básníkův hrob opraven a postavil se i důstojný pomník zobrazující pravděpodobně Adama z Madáchovy drámy Tragédie člověka, který je dílem významného bratislavského sochaře maďarské národnosti Alojza Rigeleho.
Gillerovo uvítání presidenta bylo pak v Lučenci předmětem vášnivých diskusí a politických sporů mezi obyvateli, v městském zastupitelstvu i v tisku. Především hlavně Maďaři s Gillerem a jeho slovy většinou souhlasili, vytýkali mu ale jeho netaktický postup. I když protičeskoslovensky zaujatý místní týdeník Losonci Hírlap tvrdí, že prý se úřady snažili zabránit tomu, aby Masaryk poznal skutečnou situaci v oblasti, současně informují o několika stížnostech, které byli Masarykovi při této příležitosti podány. Lze oprávněne pochybovat o tvrzení příspěvku v těchto novinách, že i velkostatkáři a československému senátorovi dr. Bélovi Szilassymu se podařilo údajně odevzdat presidentu memoranda se stížnostmi jen s krajním vypětím sil. (President ho spolu s Gillerem v Lučenci přijal následující den.) Provládní maďarský list Magyar Hírmondó uvedl, že Giller nepromluvil v zastoupení všech Maďarů, nýbrž jenom jedné politické strany (byl, jak uvedeno výše, předním činitelem opoziční Maďarské národní strany) a pisatel článku tvrdí, že město Lučenec nejenom že neskomírá, ale naopak, rychle se rozvíjí a umírat ho vidí jen ta politická strana, která by ráda viděla, aby v republice skomíralo a propadalo zkáze všechno. Podle tohoto čtrnáctideníku je Masaryk úplně harmonická a vyrovnaná osobnost, která položila základy pro demokratický vývoj střední Evropy, a na rozdíl od něho představitelé národnostných menšin nejsou nesobečtí a nedokáží se zříci osobních zájmů. Noviny též poradili Gillerovi, ať se porozhlédne kolem sebe po okolních státech a srovná postavení tamějších národností s postavením národnostních menšin v Československu.
Agrární stranou vydávaný a Branislavem Viestem redigovaný Národný týždenník považoval Masarykovo vřelé přijetí v Lučenci, ke kterému se připojili o mnozí občané maďarské národnosti, za důsledek dobré národnostní politiky ČSR. Zároveň odmítl Gillerovo tvrzení o „pokojném soužití“ Slováků a Maďarů před rokem 1918 a uvedl některé konkrétní případy útisku slovenského obyvatelstva v minulosti.
------------
Potud článek.
Je vidět, že mezi Maďary byli také mnozí podobného smýšlení a činů jako u henleinovců. Jak Giller, tak Szilassy se stali po Vídeňské arbitráži v roce 1938 přisluhovači horthyovského režimu a jako poslanci maďarského parlamentu za "Slovensko" vlastne spod české "okupace osvobozeného" (tak psal maďarský tisk a dnes mnozí maďarští historici) území jižního Slovenska tam dělali podobné čistky jako sudeťáci v Čechách.
Ještě dodatek o tom jak dopadli tito kolaboranti.
Szilassy utekl ještě v roce 1944 do USA, kde jeho životní pouť skončila tragicky v roce 1962, Giller se po válce dostal po zásluze do československého vězení, uprchl však a dožil v klidu v Budapešti na penzi od komunistického režimu...
---------
Lučenec - Bratislava, september 2008.
Srdečne pozdravujem všetkých husitov aj bratríkov v Čechách. Nazdar!
_________________ Divin
|