Toto vlákno se sice jmenuje "
husitští válečníci v zahraničí", ale ono se jednalo vesměs o žoldnéře, jejichž motivací i hlavním cílem byl finanční profit na základě těžko morálně obhajitelného vojenského řemesla. Vojenští podnikatelé, kondotiéři, z řad šlechty se leckdy dokázali obohatit zásadním způsobem, zatímco běžní bojovníci, kteří tak činili často z existenčních důvodů, dopadali mnohem hůře a mnohdy končili "pár inčů pod zemí" nebo jako zmrzačení žebráci u kostelních vrat. Husitské ideály, ani husitská defenzivní taktika, nehrály po začlenění do zahraničních armád prakticky žádnou roli. Důležité byly pouze návyky vojenské, tj. osobní statečnost, disciplína (tzn. nadřazení názoru druhého nad svůj vlastní názor), ovládání zbraní a smíření se s faktem, že zabíjí pro peníze.
Dříve jsem problematiku českých bojovníků v cizích službách vnímal hodně romanticky. Ostatně, jak by to také šermíř ze staré školy mohl vnímat jinak, že? Něco jako, že ti stateční Češi jim tam všem "ukázali, zač je toho loket". A to jak v době předhusitské (Sokol z Lamberka, Hynek z Kunštátu, Žižka aj.), tak i po Lipanech (tažení na Soest 1447, Bavorská válka 1459-63). A zvláštní místo v této kapitole zaujímala vždycky bitva u Schönbergu r. 1504, pro kterou se dnes používá i mnoho jiných názvů (u Řezna, u Wenzenbachu, na Hafenreuthském poli, Česká bitva), ale pro mne to vždycky bude "u Schönbergu" podle nedalekého
hradu, dnes zámku, který čeští žoldnéři krátce před fatální bitvou obsadili.
Bitva u Schönbergu 12. září 1504, největší střet v tzv. Válce o landshutské dědictví, byla konfrontací zastaralé taktiky české (pěší šik za pavézami a vozová hradba) a nové taktiky německé (ofenzivní šiky landsknechtů – píky, arkebuzy, halapartny, … a děla). Na české straně však stálo vojsko neúplné, bez jízdy a dělostřelectva (3000 pěšáků a 200 vozů, hejtman Matyáš Libák z Radovesic) a bohužel v roli agresora, který již delší dobu drancoval na cizím území. Zatímco římský král Maxmilián I. byl jednoznačně v pozici obránce své vlasti. A jelikož měl markantní přesilu (4000 landsknechtů, 1200 jezdců, dělostřelectvo, zálohy), tak hodlal využít této bitvy k posílení své pozice v Říši a to po všech možných stránkách. Aby mu čeští žoldnéři neuprchli, tak již ráno 12. září vyslal přepadový oddíl 400 jezdců s 8 děly, který donutil Čechy zaujmout obrannou pozici. Tomuto oddílu velel markrabí Kasimir von Brandenburg-Kulmbach.
Zajímavá je v této bitvě pozice německé těžké jízdy. Její předpokládaný potenciál prakticky nešel využít, protože v ní bylo příliš mnoho urozených osobností, které mohly snadno zahynout kulí, šipkou či rukou prostého žoldnéře s dopadem leckdy nedozírným nejen na příslušný rod, ale i s velkým politickým přesahem. Jako kdyby dnes nastoupila do války rota složená z miliardářů (vše nejmodernější a úžasné) a chtěla útočit na bandu bezejmenných leč v boji zkušených žoldáků. Tedy oni bezejmenní nebyli, dokonce se dochoval jmenný seznam zajatců od Schönbergu přivedených do Řezna, pořízený zřejmě jedním ze zajatých písařů (je psán česky), a to i včetně jejich civilního povolání (pokud tedy nějaké bylo). Jak by ovšem vypadalo, kdyby se nějaký urozený "von" chlubil mezi smetánkou tím, že ho v bitvě sudlicí strhl s koně nějaký Mikuláš, nádeník ze Žlutic a na zemi do něj pak mlátili Jaroš, hrnčíř z Příbrami, Říha, kovář z Berouna a Prokop, lazebník z Kouřimi. Tato jména i povolání jsou skutečná, z toho seznamu řezenských zajatců a zajímavé je, že v kolonce "hodnost" je zde uváděno: rotmistr, desátník, vozka, ale také pavézník, zatímco u běžných vojáků hodnost uvedena není.
Zkrátka rytířská jízda fungovala pouze tehdy, když měla rovnocenného protivníka, tj. opět rytířskou jízdu, a nebo pokud šlo o pobíjení jednotlivých pěšáků nebo bezbranných lidí. O to více jsou vyzdvihovány sebemenší "hrdinské" činy příslušníků vysoké šlechty v boji.
V bitvě u Schönbergu utrpěl zásah např. kníže Erich I. von Braunschweig-Calenberg-Göttingen. Dokonce se píše, že české kopí prorazilo jeho zbroj, když hrdinně bránil svého krále. Jak patetické, že? Král Maxmilián I. v bitvě zřejmě zbytečně riskoval a byl prý dokonce stržen s koně. Tento výjev pak samozřejmě beze zbytku využil pro posílení svého "PR".
Takže v bitvě u Schönbergu stáli proti sobě nemoderní čeští žoldnéři s pavézami, píkami, ručnicemi, sudlicemi a proti nim moderní landsknechti s píkami, ručnicemi a sudlicemi, dále těžká rytířská jízda v počtu nevídaném. Jenže na jeden detail se obvykle zapomíná, protože z něj jaksi žádné hrdinství nekouká. Je to značné množství polních děl na německé straně a žádná na straně české.
Obklíčený český šik byl nejprve rozstřílen děly a následně zmasakrován landsknechty. Vozovou hradbu se nepodařilo sestavit, nebyl na to dostatek času. Prchající pak byli "loveni" jízdou a rovněž místním obyvatelstvem.
On to byl běžný postup a platilo obecně, že na sevřené formace bojovníků se pokud možno neútočilo přímo, nýbrž se z dálky rozrušily palbou z děl. Píše to i Václav Vlček z Čenova ve svém vojenském "naučení":
"A zavrúliť se Švajcaři nebo Němci kteříkolivěk pěšky v své šiky, nechť tak stojí, takéť žádného neztepú, stojíc na jednom místě. A vy třete jedno vždy před se na jízdné, když jste již nad nimi silni, a uzříte, že je od pěších odtržete a bohdá ztepete i polámete; a potom s pěšími naložíte, jakž sami chcete, svezúce děla na ně".Po bitvě bylo do Řezna přivedeno asi 700 zajatců, kteří byli po nějaké době velkoryse propuštěni na svobodu bez požadavku výkupného. Zhruba stejnému počtu bojovníků se podařilo uprchnout, včetně Matyáše Libáka z Radovesic. Na bojišti a v jeho okolí bylo zabito asi 1 600 českých žoldnéřů.
Jak bývalo a stále bývá obvyklé, vždycky se najde někdo, kdo hledá viníka neúspěchu, zrádce, zbabělce apod. A tak se stalo, že kondotiér Albrecht ze Šternberka v roce 1505 nařkl Libáka, svého spolubojovníka z Landshutské války, že
"jest slyšel, že by on pan Libák hejtmanstvie svému a šikovánie při té bitvě, kdež luoni v Bavořích u falckrabie byla, dosti neučinil" a jako svědky uvedl mj. i čtyři zajatce z bitvy u Schönbergu. Matyáš Libák za to Albrechta pohnal k zemskému soudu za urážku na cti a případ byl následně postoupen komornímu soudu, který konstatoval, že
"jest on Libák vozy šikoval, lidi do bitvy vedl, je řiedil a při té bitvě od počátku až do konce byl, všemu dosti činil, což takovému hejtmanu v takové potřebě příleží učiniti". Tímto pan Libák očistil své jméno, a pak ho už čekaly jen vleklé spory o výplatu dlužného žoldu a náhradě škod (tzv. "záškodné"), které se táhly mnoho let po Landshutské válce, ostatně jako i v případě neslavného tažení proti městu Soest r. 1447, které zde již také bylo zmíněno.
No, dlužno říci, že zatímco Matyáš Libák zůstal se svou pěchotou až do neslavného konce a
"učinil dosti", tak pan Albrecht ze Šternberka ujel o den dříve spolu s jízdou a dělostřelectvem. Ale ono je těžké to nějak posuzovat s odstupem tolika staletí.
Pokud se týče aktivity českých vojenských podnikatelů, tak ta po porážce v bitvě u Schönbergu znatelně ochabla, neboť poptávka na žoldnéřském trhu byla hlavně po německých landsknechtech.